Jako puberťák jsem shlédla zajímavý film. Pouštěl nám ho řidič autobusu na cestě z Řecka. Bylo mi patnáct, chtělo se mi spát a film jsem ze začátku příliš nevnímala. Postupně mne ale chytil a to tak silně, že jsem po dojezdu začala pátrat po jeho názvu. Jmenoval se Konvoj a byla to velice jednoduchá road-story o partě řidičů kamiónů, kteří prchali před zákonem. Děj nekomplikovaný, dialogy minimální, v hlavní roli silné vozy. A neméně silné antipatie mezi řidiči a policajty. Od té doby se kamión stal mým snem a já si plánovala (hned po získání řidičáku) odstěhování do Austrálie nebo Ameriky - jenom tam jsem mohla jezdit po opuštěných silnicích a přepravovat náklad bez nutnosti stavět každou chvíli na nějaké hranici.
No, malovala jsem si to hezky. Už za pár let mi lékař potvrdil, že o řidičáku na cokoli můžu jen snít a já se musela spokojit jen s tichým obdivováním vozů na výstavách a silnicích. Dokonce se mi nedařilo ani najít si muže dle vzoru hlavního hrdiny filmu. Holt Kris Kristofferson je jen jeden. Alespoň jsem začala sbírat jeho muziku a chodit na jeho filmy. Postupem času jsem začala na atmosféru filmu zapomínat.
Za dalších (skoro) 15 let jsem potkala Vráťu. Jako Kris nevypadal a rozhodně se tak nechoval. Přesto mi ho něčím silně připomínal. Otevřel přede mnou svět kol a já se opět vrátila alespoň částěčně na silnici jako aktivní účastník. Jízda MHD se přece započítat nedá. Najednou jsem si začala všímat klacků, které mi byly házeny pod kola a pomaličku jsem se stávala aktivistkou. Proměna byla tak nenápadná, že jsem ji ani nezaregistrovala. Až když mi kolega věnoval magnet s nápisem Cyklomaniak, došlo mi, že jsem kapku jiná než před pouhým rokem. Z nenápadné občasné cyklistky se stala řidička, která chce jezdit na silnici (a ne se krčit někde v parku) a spolu s povinnostmi chce získat i nějaká práva.
V romantickém rozpoložení jsem pustila Vráťovi svůj nejmilejší film. Kupodivu se mu silně automobilistický film líbil a já tušila proč. Najednou jsem plně chápala ten boj mezi řidičem, který chce jezdit pohodově a bez nesmyslných omezení, a policajta, který by podobný šmejdy nejraději sestřelil z vozovky. Už jenom představení jednoho z nich bylo ukázkové: "Dobrý den, jmenuji se ... a nesnáším řidiče kamiónů!". Dokáži si představit, že podobně se zdraví i někteří naši policisti... jen místo korábů silnic mají v žaludku cyklisty. Ostatně, s muži zákona jsem už pár potyček měla a rozhodně to nebyla vždy má vina. V jednom případě dokonce došlo málem i na pěstní souboj (a to jsem měřila tomu chlapovi asi tak k ramenům). Ještěže se lekl natáčejících novinářů a já mohla jet dál a postupně vychladnout.
Abych se vrátila k filmu. Stále patří k mým nejmilejším. Stále se ráda podívám na projíždějící kamión. Jednou jsem se v něm i svezla a považuji to za úžasný zážitek. A stále více chápu jeho poselství. To, že pouze v jednotě je síla, není radno se spoléhat na politiky (ale před volbami je možno je využít), jednotlivec má určitou moc, a naposled - demonstrace početní síly (ovšem bez fyzického násilí) není tak úplně na škodu.
středa 29. prosince 2010
úterý 7. prosince 2010
Nešvar
Tak se nám sídliště ponořilo do sněhové pokrývky. Občas projede pidipluh a vyčistí jeden chodník (asi jako exemplární příklad), zbytek už musí dotvořit chodci. A najednou se objevilo to, co v jiných měsících zůstává skryto. Nejen cyklisté rádi používají chodníky. Je zvláštní, jak si některá auta dokáží zkrátit cestu i tam, kde by je nikdo nečekal a kde se s nima prostě nepočítá. Nemám nic proti pošťákům, sanitkám a osobním vozům invalidů - ty na chodník občas prostě patří. Jak (a hlavně proč) se včera objevilo jedno auto uprostřed sídliště jsem ale nepochopila. A potíže s tím měla i ta stará paní o berlích, která se snažila prodrat neupraveným sněhem. Ani já s kočárkem jsem nebyla zrovna svižná, takže milé autíčko se za námi sunulo rychlostí umírajícího šneka...
Jen na jednom místě jsem za jejich neukázněnost docela ráda. Je to na přístupové cestě k metru. V podchodu metra je hned několik obchodů. Speciálně pro jejich zásobování jim byla postavena malá silnička. Proč ji ale používat, když hned vedle je zkratka v podobě chodníku? Tento chodník nepatří k udržovaným (jak se mají lidé dostat na metro jsem však nepochopila) - hříšníci v autech ale vytvořili alespoň dvě stopy po pneumatikách - a v těch už se pohybovat dá (jen kočárek má stále smůlu).
Chápu, že aut jezdí po chodníku rozhodně méně, než cyklistů. Jezdí však o dost rychleji, hůře se jim vyhýbá a během jízdy vytvoří o dost více smradu. Kudy mám tedy s kočárkem jezdit, když se chci vyhnout silnicím? O tom, jak se jakožto cyklista (který se snaží žít dle předpisů) cítím, raději pomlčím. Přítomná policejní hlídka se stará více o výsledky v tipovací kanceláři, než o nějaké to auto mimo silnici.
Jen na jednom místě jsem za jejich neukázněnost docela ráda. Je to na přístupové cestě k metru. V podchodu metra je hned několik obchodů. Speciálně pro jejich zásobování jim byla postavena malá silnička. Proč ji ale používat, když hned vedle je zkratka v podobě chodníku? Tento chodník nepatří k udržovaným (jak se mají lidé dostat na metro jsem však nepochopila) - hříšníci v autech ale vytvořili alespoň dvě stopy po pneumatikách - a v těch už se pohybovat dá (jen kočárek má stále smůlu).
Chápu, že aut jezdí po chodníku rozhodně méně, než cyklistů. Jezdí však o dost rychleji, hůře se jim vyhýbá a během jízdy vytvoří o dost více smradu. Kudy mám tedy s kočárkem jezdit, když se chci vyhnout silnicím? O tom, jak se jakožto cyklista (který se snaží žít dle předpisů) cítím, raději pomlčím. Přítomná policejní hlídka se stará více o výsledky v tipovací kanceláři, než o nějaké to auto mimo silnici.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)