středa 29. prosince 2010

Konvoj

Jako puberťák jsem shlédla zajímavý film. Pouštěl nám ho řidič autobusu na cestě z Řecka. Bylo mi patnáct, chtělo se mi spát a film jsem ze začátku příliš nevnímala. Postupně mne ale chytil a to tak silně, že jsem po dojezdu začala pátrat po jeho názvu. Jmenoval se Konvoj a byla to velice jednoduchá road-story o partě řidičů kamiónů, kteří prchali před zákonem. Děj nekomplikovaný, dialogy minimální, v hlavní roli silné vozy. A neméně silné antipatie mezi řidiči a policajty. Od té doby se kamión stal mým snem a já si plánovala (hned po získání řidičáku) odstěhování do Austrálie nebo Ameriky - jenom tam jsem mohla jezdit po opuštěných silnicích a přepravovat náklad bez nutnosti stavět každou chvíli na nějaké hranici.
No, malovala jsem si to hezky. Už za pár let mi lékař potvrdil, že o řidičáku na cokoli můžu jen snít a já se musela spokojit jen s tichým obdivováním vozů na výstavách a silnicích. Dokonce se mi nedařilo ani najít si muže dle vzoru hlavního hrdiny filmu. Holt Kris Kristofferson je jen jeden. Alespoň jsem začala sbírat jeho muziku a chodit na jeho filmy. Postupem času jsem začala na atmosféru filmu zapomínat.
Za dalších (skoro) 15 let jsem potkala Vráťu. Jako Kris nevypadal a rozhodně se tak nechoval. Přesto mi ho něčím silně připomínal. Otevřel přede mnou svět kol a já se opět vrátila alespoň částěčně na silnici jako aktivní účastník. Jízda MHD se přece započítat nedá. Najednou jsem si začala všímat klacků, které mi byly házeny pod kola a pomaličku jsem se stávala aktivistkou. Proměna byla tak nenápadná, že jsem ji ani nezaregistrovala. Až když mi kolega věnoval magnet s nápisem Cyklomaniak, došlo mi, že jsem kapku jiná než před pouhým rokem. Z nenápadné občasné cyklistky se stala řidička, která chce jezdit na silnici (a ne se krčit někde v parku) a spolu s povinnostmi chce získat i nějaká práva.
V romantickém rozpoložení jsem pustila Vráťovi svůj nejmilejší film. Kupodivu se mu silně automobilistický film líbil a já tušila proč. Najednou jsem plně chápala ten boj mezi řidičem, který chce jezdit pohodově a bez nesmyslných omezení, a policajta, který by podobný šmejdy nejraději sestřelil z vozovky. Už jenom představení jednoho z nich bylo ukázkové: "Dobrý den, jmenuji se ... a nesnáším řidiče kamiónů!". Dokáži si představit, že podobně se zdraví i někteří naši policisti... jen místo korábů silnic mají v žaludku cyklisty. Ostatně, s muži zákona jsem už pár potyček měla a rozhodně to nebyla vždy má vina. V jednom případě dokonce došlo málem i na pěstní souboj (a to jsem měřila tomu chlapovi asi tak k ramenům). Ještěže se lekl natáčejících novinářů a já mohla jet dál a postupně vychladnout.
Abych se vrátila k filmu. Stále patří k mým nejmilejším. Stále se ráda podívám na projíždějící kamión. Jednou jsem se v něm i svezla a považuji to za úžasný zážitek. A stále více chápu jeho poselství. To, že pouze v jednotě je síla, není radno se spoléhat na politiky (ale před volbami je možno je využít), jednotlivec má určitou moc, a naposled - demonstrace početní síly (ovšem bez fyzického násilí) není tak úplně na škodu.

úterý 7. prosince 2010

Nešvar

Tak se nám sídliště ponořilo do sněhové pokrývky. Občas projede pidipluh a vyčistí jeden chodník (asi jako exemplární příklad), zbytek už musí dotvořit chodci. A najednou se objevilo to, co v jiných měsících zůstává skryto. Nejen cyklisté rádi používají chodníky. Je zvláštní, jak si některá auta dokáží zkrátit cestu i tam, kde by je nikdo nečekal a kde se s nima prostě nepočítá. Nemám nic proti pošťákům, sanitkám a osobním vozům invalidů - ty na chodník občas prostě patří. Jak (a hlavně proč) se včera objevilo jedno auto uprostřed sídliště jsem ale nepochopila. A potíže s tím měla i ta stará paní o berlích, která se snažila prodrat neupraveným sněhem. Ani já s kočárkem jsem nebyla zrovna svižná, takže milé autíčko se za námi sunulo rychlostí umírajícího šneka...
Jen na jednom místě jsem za jejich neukázněnost docela ráda. Je to na přístupové cestě k metru. V podchodu metra je hned několik obchodů. Speciálně pro jejich zásobování jim byla postavena malá silnička. Proč ji ale používat, když hned vedle je zkratka v podobě chodníku? Tento chodník nepatří k udržovaným (jak se mají lidé dostat na metro jsem však nepochopila) - hříšníci v autech ale vytvořili alespoň dvě stopy po pneumatikách - a v těch už se pohybovat dá (jen kočárek má stále smůlu).
Chápu, že aut jezdí po chodníku rozhodně méně, než cyklistů. Jezdí však o dost rychleji, hůře se jim vyhýbá a během jízdy vytvoří o dost více smradu. Kudy mám tedy s kočárkem jezdit, když se chci vyhnout silnicím? O tom, jak se jakožto cyklista (který se snaží žít dle předpisů) cítím, raději pomlčím. Přítomná policejní hlídka se stará více o výsledky v tipovací kanceláři, než o nějaké to auto mimo silnici.