středa 23. listopadu 2011

Bike Brno 2011 - aneb Honba za odrážedlem

Tak se nám objevují podzimní mlhy a pomalu se blíží Vánoce. A to je obvyklý čas pro sportovní veletrh v Brně. Každý rok se na něj těším a už předem vyzvídám, jestli pojedeme. Těším se na nová kola, staré známé a hlavně - na testovací dráhu pro elektrokola. Neodpustila jsem si ji ani při svém prvním těhotenství, a to jsem byla už na začátku devátého měsíce. Proto jsem nyní (v cca šestém měsíci) neviděla žádný problém.
Pár dní před cestou nás potěšila jedna z babiček - ochotně souhlasila, že ideální dárek pro její vnučku bude odrážedlo - a na cenu se prý nemusíme tolik ohlížet. Cíl cesty byl tedy jasný. Vyfotit co nejvíc zajímavostí, získat všechny možné katalogy a sehnat opravdu kvalitní vozítko pro dceru. Po několika pokusech se rozhodlo, že vyrazíme pouze jako rodina - tj. Vráťa, já a naše Fanynka (Jozífka je teprve v bříšku a je tedy se mnou pořád). A že ideálním cestovním prostředkem bude vlak. Dcerka nás slyšela a od té doby pořád radostně volala: "Vlak, vlak!" každé ráno. Velkou úlevou pro nás bylo i to, že náš blízký prodejce kol nám slíbil, že odrážedlo nemusíme kupovat hned na místě, ale vybraný model nám rád pod cenou následně sežene a prodá. Vyjet jsme tedy mohli poměrně nalehko.
V sobotu ráno jsem tedy všichni radostně vyrazili na nádraží. Cesta byla příjemná, obsluha milá, Fanynka šťastná jak blecha. Cesta na výstaviště ukázala, že i Brňané jsou velice milí lidé a k těhotným a kočárkům se chovají přímo ukázkově. Po chvilce váhání jsme našli i bezbariérový přístup na výstaviště a nic už nám nestálo v cestě. Vše nepotřebné jsme odložili v šatně (je tradičně zdarma a dobře hlídaná), foťák přendali do pohotovostní polohy a vyrazili na lov. Jen Fanny byla zklamaná, že musí být v kočárku. V davu lidí by ji ale nešlo uhlídat. I tak dostala do kalhot lísteček se jménem a telefonem na nás. Už první odrážedlo ukázalo, že jí ještě pár centimetrů chybí... do jara to ale určitě dožene.
My jsme si zatím užívali atmosféru. Kočárek se plnil katalogy, našli jsme i občerstvení, pokecali s vystavovateli. Fanny se začala klížit očka a nám už zbývala jen hala s testovací dráhou. Moje dětská dušička plesala. Vystavovatelé se sice nedůvěřivě dívali na moje bříško, po podpisu nutných formalit jsem ale byla vpuštěna na dráhu. Kočárek s Fanny jsme zaparkovali nedaleko přátelského stánku a začali jezdit. Holka nás chvíli pozorovala, ale pak jí padla hlava a udělala si v kočárku pohodlí. Zkontrolovala jsem, že jí nic nechybí a začala si opravdu užívat jízdu. Střídala jsem kolo za kolem a ani netušila, kde (a zda) jezdí můj muž. Venku už pro jízdu těhulek není ideální terén, byla jsem tedy neskonale vděčná za tuto příležitost. Odpustila jsem si simulaci prudkého kopce a dávala extra pozor i v zatáčkách. Když jsem se dostatečně projela, začala jsem teprve hledat rodinu. Dcerka stále spala a Vráťa už měl pocit, že je na dráze moc jezdců. Rozhodli jsme se tedy, že se před odjezdem domů ještě posilníme ve vedlejší hale. Kočárek i se spícím nákladem jsme svěřili mládencům ze stánku a vyrazili jsme.
Varovný telefon se naštěstí rozezněl až při naší cestě zpátky. Vyzvedli jsme si vyspané a usměvavé dítě, rozloučili se a pomalu vyrazili k nádraží. Do vlaku už jsme nasedali za tmy, odpočatá Fanny se ale rozhodla, že nenechá vyspat nikoho ve vagónu. Pořádně ho prozkoumala a všem dala najevo, kdo se tu nejhlasitěji směje. Zato já jsem cestou několikrát usnula. Přesto jsme dorazili domů v dobré náladě a plni optimismu. Prohlídka katalogů trvala několik dnů. Typ odrážedla byl vybrán, objednán a už je dokonce schován na balkoně a čeká na doručení od Ježíška. A já získala příslib nádherného dárku od mého muže.
Při kritickém ohlédnutí musím konstatovat, že Brno má stále ještě rezervy, zároveň se ale už teď teším na další ročník. Kolům zdar!

úterý 8. listopadu 2011

Veřejně prospěšná činnost vs. charita

Po letech v pracovním procesu jsem se rozhodla, že je čas doplnit si vzdělání. Takže nyní během učení na nočník a zvládáním ranních nevolností ještě usedám k učebnicím a do školních lavic. Vybírat si nepovinné předměty byla docela fuška, mé oko ale spočinulo na lákavé nabídce. Seminář o veřejně prospěšných organizacích. To je něco pro mě. Naučím se nové vědomosti a třeba se dozvím i něco nového z oboru mého muže. Ten se již několik let realizuje v neziskové organizaci a já mu držím palce.
Jedno sobotní odpoledne jsem tedy vyhledala příslušnou učebnu. Udivilo mě, že se na předmět přihlásily jen ženy. Podle letmého průzkumu se jednalo buď o sociální pracovnice, nebo manželky aktivistů... no, cítila jsem se tam jako doma. Dokonce jsem ani nebyla jediná těhulka. Seminář se týkal nového občanského zákoníku a změn, které se budou neziskovek týkat. Jako domácí úkol jsme dostaly seznam států, jejichž právní úpravy máme prozkoumat. Nadšeně jsem přijela domů a hned začala vyprávět zážitky. Vráťa byl ze začátku zděšen. Nové úpravy mu přišli, že mají jen jediný cíl - zničit neziskový sektor jako takový. Snažila jsem se ho přesvědčit o opaku, ale příliš se mi to nedařilo. Vrhla jsem se tedy na zahraniční zkušenosti. A žasla jsem. Naše současná (i navrhovaná) právní úprava je snad nejhorší a nejkomplikovanější v celé EU. Většina zemí vytváří až primitivně jednoduché podmínky pro své neziskovky. Jasné, transparentní, daňově zvýhodněné, s možností vytvoření zisku aj. Jejich činnost nepodporuje stát, ale obyčejní lidé a organizace. Své příspěvky si mohou odečíst z daní, dočtou se o sobě z tisku, získávají výhody. A u nás? I obyčejný občan může poslat své peníze neziskovce. Je to ovšem složité, část peněz pohltí peněžní ústavy, odpočet z daní je tak komplikovaný, že se o něj většina z nás ani nepokusí.
Problémem je také už jen nahlas vyřčená podpora těmto organizacím. Naše země nemá příliš dlouhou historii v této oblasti (na rozdíl třeba od Anglie, kde se pyšní zákony o charitě již z roku 1601). Po revoluci navíc vzniklo ono nešťastné pojmenování "neziskové organizace" a od té doby si všichni myslí, že neziskovky prostě peníze mít nemají (a lidé v nich mají morální povinnost pracovat zadarmo). Lidé mají taky jen velmi omezenou představu o tom, co je to veřejně prospěšná činnost. Pro někoho je to pouze starost o bezdomovce, nemohoucí a možná dlouhodobě nemocné. Další k tomu přičte podporu bezpečnosti (hlavně dětí). Běda však tomu, kdo si myslí, že by se jeho organizace mohla věnovat třeba městské zeleni. Ačkoliv to myslí dobře a opravdu mu jde jen o blaho veřejnosti, je skoro lynčován, že na tohle teda stát (potažmo lidé) peníze dávat nebudou a ať se každý stará o svůj parčík sám. No, to by to v Praze dopadlo. Zůstal by nám Petřín a to ještě kdoví jestli. Když už se občan smíří s tím, že i toto může být prospěšné, trvá na tom, že aktéři by měli mít normální zaměstnání a svoje blázniviny dělat jako koníčka (pokud možno o víkendech).
Je to takové i v zahraničí? Co granty Evropské unie? Jsou věnovány pouze "charitě" nebo z nich může těžit i třeba aktivistický cyklista? Už jenom selský rozum nám říká, že za našimi hranicemi se otvírá zcela nový obzor. Za peníze všech vznikají nové typy škol, cyklostezky, právní poradny, motivační kurzy a další. Kolik let ale bude trvat, než se změní i náš přístup?

pondělí 26. září 2011

Předlouhá cyklojízda

Tak už tu zase máme podzim a s ním i Velkou podzimní cyklojízdu. Na poslední chvíli se umoudřilo počasí, sehnalo se dost dobrovolníků, vyzdobily se ulice. Mou radost mi kalila jen zpráva, že můj muž bude celý den na stánku u mapy a petice a já tudíž pojedu sama (pravda, ve vozíku povezu Fanynku... s tou si ale moc nepopovídám). Začala jsem shánět své obvyklé souputníky. Nikdo z nich se ke mně nemohl v sobotu přidat. No, co se dalo dělat, nebudu si kvůli tomu kazit den. Ráno jsem vypravila Vráťu s dcerkou dřív a sama se začala "krášlit". Cyklojízda přitahuje pozornost fotografů a já chtěla být připravena. Když už mám elegantní kolo, tak mu nesmím dělat ostudu :o). Po několika hodinách (a spoustě převlékání) jsem vyrazila směr Vinohrady. V rámci ušetření energie jsem část cesty jela metrem. Optimisticky jsem si s sebou vzala časopis a mp3 přehrávač. To jsem ale zapomněla, jak velkou pozornost k sobě přitahuje mé kolo. Ihned po vyjetí soupravy se se mnou dal do řeči jiný cyklista a na čtení nakonec vůbec nedošlo.
Do začátku jízdy zbývalo ještě moře času. Prošla jsem si tedy improvizovanou pěší zónu, obhlédla krámky, ochutnala občerstvení, zaposlouchala se do živé hudby a hlavně - pokecala s přáteli. Z Fanynky se mezitím stala královna kříd a během dne měnila barvy dle svého vlastního uvážení. Jen hledání toalety byla trochu bojovka. Nakonec jsem obětovala pětikorunu a využila služeb metra. Krátce před startem cyklojízdy se Fanny sama posadila do vozíku, takže nic nebránilo vyjetí. Rozloučila jsem se s Vráťou, seznámila se s příjemnou slečnou ze stejného stánku a vyrazili jsme. Rozjezd byl trochu rozpačitý, kola se pletla, občas nastávala panika. Po pár metrech se ale peloton konečně rozjel a já si mohla zapnout i elektrickou výpomoc. Trasa byla cca 17 km, různě se klikatila a snažila se být co nejméně do kopce. I tak nás čekalo několik nepříjemných stoupání. Také reakce lidí a zablokovaných řidičů byly různé. Od jásání a povzbuzování (byť i omylem - někteří řidiči si mysleli, že se jedná o závod) až po nenávist, fyzické napadání, troubení a nadávky. Chudáci špuntaři se snažili situaci vysvětlovat, rozdávali letáky a uklidňovali nedočkavce. Jako vždy se automaticky dávala přednost potřebným (tj. sanitky, hasiči aj.) a po dohodě s policií se po určitých intervalech pouštěla i MHD. To však způsobovalo mírné zasekávání kolony a ještě větší čekací doby pro automobily. Zvlášť jedna mladá řidička (odhadem tak 25 let) v drahém typu auta z nás měla málem infarkt. První se pokoušela najet z parkoviště přímo do kolony lidí. Když pochopila, že jí nikdo neuhne, položila se na klakson (to vzbudilo velkou část dětí, které do té doby spokojeně klimbaly v sedačkách a vozících). Nakonec se vyřítila ze svého vozítka a začala křičet na nejbližšího cyklistu. Ke vší smůle se totiž zrovna tou dobou celý peloton zastavil (ano, právě se před námi pouštěla tramvaj). Zda-li milá slečna nakonec někoho inzultovala, to netuším. Krátce po jejím hysterickém křiku se totiž jízda dala zase do pohybu a já ztratila přehled. Od této příhody již byla jízda víceméně bez problémů a pro Fanny natolik nudná, že dokonce usnula. Probudila se spořádaně až kousek od cílové Letné. Tam už na nás čekali tanečníci tanga a mohlo se přikročit k poslednímu rituálu letošní jízdy. Po vzoru ostatních měst se totiž organizátoři rozhodli, že by lidé mohli svá kola nakonec zvednout nad hlavu - jako připomínku toho, že tu jsme a musí se s námi počítat. Já jsem se o to ani nepokoušela. Kolo váží přes dvacet kilo, byl k němu připojen vozík a vůbec - mám pocit, že mému pětiměsíčnímu bříšku by to nemuselo udělat dobře. I tak se nad námi brzo objevil celý les kol. Podle odhadů nás tuto jízdu jelo přes osm tisíc cyklistů! Někteří optimisté to dokonce spočítali až na deset tisíc. Není to zas až tak nereálné. Poměrně dost lidí se k jízdě různě připojovalo a zase se z ní odpojovalo. Počet hlav tedy různě kolísal. Jednolitá řeka kol měla okolo tří kilometrů a náš rozjezd na Vinohradech prý trval 25 minut.
Cesta z Letné už ale organizovaná nebyla. Program byl zajímavý hned na několika místech Prahy a tak se každý vydal za hlasem svého srdce. Někoho učarovala obří křídová dáma na silnici, další dali přednost guerilovému háčkování, někteří se vydali na výborné jídlo. Já jsem se rozhodla pro návrat na Vinohrady. Jenže kudy? Nemohla jsem se vracet po stopách jízdy. I v sobotním provozu by některé úseky nebyly zrovna bezpečné pro vozík. Rozjela jsem se tedy víceméně naslepo s tím, že budu po cestě improvizovat. O pár ulic dál jsem se potkala s dalšími navrátilci. Utvořili jsme si tedy pidicyklojízdu a vyrazili společně. Ani nevím, na koho se lidé otáčeli víc - kolonu vedl jezdec na skládačce s připojeným nákladním vozíkem (evidentně novým a prázdným), za ním já s dítětem ve vozíku (stále ještě nelegání čin), za mnou další skládačka - pro změnu s připojeným speciálním vozíkem alá kufr na kolečkách (prototyp) a v občasném závěsu za námi směs sportovních a městských cyklistů. Společnými silami jsme překonali všechny nástrahy Prahy a radostně jsme se vřítili mezi stánky. Přihlížející policisté z nás byli kapku paf... zaslechla jsem za sebou jen: "Hele, voni se snad už vrací?!?" S úlevou jsem odevzdala kolo i dítě Vráťovi a sedla si do stínu. Jezdec v čele jel totiž na můj vkus velice rychle, sluníčko pálilo celé odpoledne a já navíc už cítila, že se mi zase podařilo si spálit obličej. Příjemné prostředí mi brzo vrátilo sílu na hraní a já využila příležitosti a zmocnila jsem se dětského bublifuku. S vydatnou pomocí z ostatních stánků jsem vydržela pouštět bubliny různých velikostů a tvarů až do doby, než jsem se musela vydat k domovu.
S pokročilou hodinou jsem už nechtěla riskovat další námahu - povolala jsem tedy jednu z babiček a opět využila služeb metra. Domů jsem dorazila s posledními paprsky slunce, postarala se o dítě a úlevně padla do křesla. Celkově den hodnotím jako mimořádně zdařilý. Spálený obličej se brzo uzdraví, dceřino špinavé oblečení se podařilo bez následků vyprat a na vyslechnuté nadávky si už skoro ani nepamatuju. Zato mám v živé paměti nádherný pocit z ohromného hadu lidí, kteří se se smíchem a zájmem dívali na Prahu konečně i z jiného úhlu než je sedačka v MHD nebo zadní místo v autě (řidič by se neměl rozhlížet po architektuře snad ani omylem - ten má sledovat provoz). Praha dokáže být ze sedla kola mimořádně krásná. Jako pravá dáma se neukazuje každému a při plné rychlosti. Její přednosti jsou vidět při jízdě pohodové, klidné a bez zbytečného stresu. Pak je i čas si přivonět ke květům a zastavit se u zajímavé fontány. Ostatně, zpomalit víc než jen na jeden den by pomohlo zdraví většině z nás.

sobota 17. září 2011

Akční sobota

Tento podzim se rozhodl být silně procyklistický. Jakoby se celá Praha rozhodla zapojit do osvěty svých obyvatel a po měsících letargie se ukázat v lepším světle. Já osobně jsem se už dlouho těšila na cyklozvonění. To se skládá s několika cyklojízd (z různých částí Prahy), které se následně potkají na jednom místě a následuje program a pokus o co největší počet zvonících cyklistů na jednom místě. Měla mě čekat pohodová projížďka s celou rodinou a několika přáteli. Peloton obvykle čítá tak sto hlav – hlavně dětí a jejich rodičů.
Mé plány se začaly hroutit už pár dnů před jízdou. Najednou jsem zjistila, že pojedu sama (manžel a dítě se zúčastní souběžné akce magistrátu) a po ukončení jízdy si je pouze vyzvednu. No, nechtělo se mi. Připadala jsem si, jak kdybych šla sama do kina. Prostě jen poloviční zábava. Přesto jsem v sobotu ráno vyprovodila své nejbližší z bytu a začala se chystat na „svou“ jízdu. Po krátkém váhání jsem se rozhodla, že vše vsadím na eleganci. Sportovně vystylovaných lidí tam bude jistě více než dost. Navíc to vypadalo, že se blíží déšť – takže polobotky, dlouhé letní kalhoty a přes sportovnější mikinku lehké sáčko. Vše laděno do béžovo-zelené (s ohledem na barvu kola a tašky). V záloze byla připravena i apartní čepička. Už cestou na místo srazu se ale začalo dělat hezky a svršky pomalu putovaly do tašky.
U metra Opatov jsem byla skoro patnáct minut před plánovaným odjezdem. Přesto se to tu již žlutilo propagačními tričky. Celkem jich bylo přichystáno stopadesát. Spolu s nimi i zvonky, mapky a lékárničky. Zájem byl obrovský a na všechny se nakonec nedostalo. Dokonce i já jsem musela vyjet bez trička. Peloton nakonec čítal skoro dvě stě účastníků. Pořadatelé si mohli mnout ruce. Už na startu jsem potkala pár známých tváří, moje chmury se tedy také začaly rozplývat. Během jízdy už bylo vše bez mráčku a já si užívala jízdy.
Okolo nás kroužili policisté na kolech. Vypadali trochu vyjukaně a nezkušeně. Už na první křižovatce začali kapku zmatkovat a během celé jízdy se nedokázali shodnout, zda špuntovat či nikoli. V praxi tedy občas dopravu zastavovali a občas ji pouštěli. Obyčejní cyklisté v tom měli zmatek a došlo i na zběsilé troubení řidičů a mírný pláč dětí. Šťastnou náhodou se nikdo nezranil a mohlo se pokračovat v krasojízdě. Zhruba v polovině cesty jsem potkala konečně někoho k pokecu. Jeho pusa byla ještě výřečnější než moje (což je co říct) a byli jsme v cíli dřív, než jsem se nadála. V místě dojezdu už na nás čekalo občerstvení a zábava. Prošla jsem si stánky, pokecala a vyrazila směrem k nábřeží.
Jako správná matka a manželka jsem se cestou stavila na trhu a nakoupila oběd a zásoby. S plně naloženým kolem jsem zamířila na uzavřené Smetanovo nábřeží. V družném rozhovoru s dalším cyklistou jsem dojela až ke stánku Auto*Matu. Na přehlídku stánků a atrakcí jsem se dlouho těšila. Realita byla zcela mimo mé očekávání. Místo příjemné pěší zóny jsem se dostala na poměrné nudné a šedivé místo. Z neznámého důvodu bylo celé místo uzavřené i pro MHD (což naštvalo spoustu místních) a uvolněné místo bylo zoufale nezaplněné. Stánků bylo málo, atrakce skoro žádné, občerstvení v nedohlednu. Pochopila jsem, proč jsem byla žádána o přivezení jídla. Pozorování turistů mě dlouho nebavilo. Přinutila jsem Vráťu posbírat jeho věci, nasoukala Fanynku do vozíku a jelo se domů. Cestou jsme několikrát zastavovali a dávali se do řeči s ostatními cyklisty. Cesta zpátky tedy trvala trochu déle. Nakonec jsme neodolali a (jen na otočku) se stavili v místě dojezdu cyklozvonění. Krátká zastávka se trochu protáhla, ale stálo to za to. Domů jsem si odvážela zcela nový zvonek.
Fanynka zbytek cesty proklimbala a spořádaně se probudila až chvilku před dojezdem. Z celého dnu mám smíšené pocity. Dopoledne bylo příjemné a pohodové. Po příjezdu na nábřeží to však vzalo za své a nálada se lehce zhoršila. Cesta domů už byla o dost lepší a nezkazil jí ani nával na cyklostezce. Ani mé bříško příliš neprotestovalo, nic tedy nebrání mé účasti na velké podzimní cyklojízdě příští sobotu. Tak tedy kolům zdar a ať dobré počasí vydrží!
PS: Navzdory zamračené obloze se mi podařilo si spálit obličej... opět :o).

neděle 11. září 2011

Nesmíme zapomenout

Dnes je to přesně deset let od okamžiku, kdy New York přišel o své panorama. Z povrchu země zmizely hned dva mrakodrapy - dvojčata. V jejich troskách zahynulo několik tisíc úředníků, hasičů a policistů. Lidé ze všech možných oborů, náboženství i zemí původu. Smrt si nevybírala, brala vše. Co se to vlastně stalo a hlavně proč?
Říká se, že většina lidí si pamatuje zcela přesně okamžik, kdy se o této tragédii dozvěděli. I já mám v paměti zcela jasně vypáleny události odpoledne 11. září 2001. Právě jsem odcházela z práce a mířila k zubaři. Na poslední chvíli mi kolegyně nabídla svezení svým nádherným sporťákem - kdo by odolal. Těsně před odchodem jsme v rádiu zaslechly zprávu, že do jednoho z mrakodrapů v NY naletělo letadlo. Cestou autem jsme se dohadovaly, jestli byl pilot opilý a co to asi mohlo být za stroj. Shodly jsme se, že asi šlo o nehodu nějaké malé cessny. Ani ve snu nás nenapadlo, že by se mohlo jednat o útok. Zubař měl také puštěné rádio a ani mě pořádně nevnímal. Při mém příchodu už totiž byl v plamenech i druhý mrakodrap a bylo jasné, že si někdo s Amerikou vyřizuje účty. Doktora to tak vyvedlo z míry, že se mu nepodařilo dát mi pořádně umrtvující injekci a já během celého zákroku trpěla jak zvíře. Zrovna ten den mi vrtal hned několik zubů na horní i dolní čelisti. Domů jsem odcházela oteklá, se skoro celou umrtvenou pusou. Musel mi totiž dát injekcí hned několik a ty postupně zabíraly. Po příchodu domů jsem ihned zapnula televizi. S hrůzou jsem pozorovala paniku u budov a následné zhroucení obou věží. Nemohla jsem pochopit, že to není akční film... že stále sleduji kanál CNN a vše je pravda. Následné pády dvou dalších letadel jsem už ani nevnímala. Zato jsem si hned všimla informace, že jedno z prvních letadel mířilo do oblasti San Diega. Tam mám pár přátel a ti mají příbuzné v NY. Zděsila jsem se při představě, že by náhodou mohli sedět v onom letadle. Oficiální seznamy pasažérů ještě nebyly k dispozici, zbývala tedy jen jedna možnost - zavolat přímo k nim. Nějakou dobu jsem si to rozmýšlela. Cena hovoru do Ameriky není zrovna laciná. Moje pusa navíc byla ještě polomrtvá a vrtané zuby naopak bolely stále více. Pak jsem ale mávla rukou a začala vytáčet číslo. Spojení se podařilo až na několikerý pokus. Linky byly přetížené, nebyla jsem jediná, kdo se bál o své blízké. Po skoro hodině se ale dílo zdařilo a já s úlevou poslouchala hlas svého známého. Uklidnil mě, že celá jeho rodina je v pořádku. Všichni se ale bojí možnosti války a proto nakupují trvanlivé potraviny a univerzální léky. Mluvili jsme spolu dlouho, oba jsme to potřebovali. Po položení sluchátka jsem se zamyslela nad osudem svého učitele angličtiny. Je z New Yorku a nedávno mluvil o tom, že by se tam vrátil. Pro jistotu jsem zkusila zavolat na jeho číslo. Polil mě studený pot, když jsem zjistila, že prý se odstěhoval zpátky zhruba před měsícem a nikdo na něj nemá nové spojení. V noci se mi zdály samé noční můry, svítání jsem uvítala. Ráno jsme v práci vypadali všichni stejně. Zarudlé oči, nechápavé výrazy. Bez mučení přiznávám, že ten den jsem práci příliš nedala. Skoro celý den jsem pročítala oficiální seznamy mrtvých a hledala známá jména. Bylo tam i příjmení mého učitele. Zatmělo se mi před očima a (ač jinak vcelku pacifista) jsem si jistá, že vidět v tu chvíli nějakého araba, asi bych měla chuť vraždit. Pak jsem naštěstí zjistila, že křestní jméno je maličko odlišné a jedná se pouze o podobu jmen. Emoce se i tak uklidňovaly několik týdnů a trvalo dlouho, než jsem se mohla na celou událost podívat objektivně. Potěšil mne i následný postoj Telecomu - v médiích sice stále tvrdili, že je tragédie nezajímá, realita byla ale jiná. Ani jsem nechtěla rozbalit obálku s měsíčním účtem. Jaké bylo moje překvapení, když pod výslednou cifrou (velikou) bylo napsané mínus a byla mi od celkové částky odečtena suma za volání do Ameriky! Byla u toho jen malá nenápadná věta, že si Telecom váží mé důvěry v jejich společnost a že berou ohled na tragické okolnosti a proto mám celé volání grátis. Takže placená částka byla zcela běžná, uff. Po nějaké době se tedy vše vrátilo do svých kolejích a svět mohl začít zapomínat.
Místo toho se ale stal opak. Najednou měl každý svou teorii o tom, co se vlastně stalo. Vyrojili se svědci, fotky, nahrané telefonáty, konspirační teorie. Něco bylo od pohledu směšné, pár jich nutilo k zamyšlení. Jen jedno bylo zcela jisté - CIA celou situaci opravdu podcenila. A s ní i prezident a celá tehdejší vláda. Rozhodně ale odmítám uvěřit, že by se to celé odehrávalo na jejich objednávku. Žádná vláda není tak mocná, aby utajila podobnou konspiraci. Vždyť se jim nepodařilo ututlat ani poměrně menší aféry, proč tedy zrovna tahle by měla být výjimka? Ale co, lidé konspirace milují a budou je stále znovu a znovu vymýšlet. Vždyť to dodává životu tak hezký smysl.
Proč však má smysl se pořád k této události vracet? Proč by lidé neměli zapomenout? Protože byli první útoky vedeny na čistě civilní budovy, hodně lidí zemřelo jen proto, aby pomohli ostatním, protože ztráty byly opravdu skoro ze všech zemí (málokdo ví, ale minimálně jedna z potvrzených obětí byl hostující český programátor), protože to bylo poprvé, kdy únosci ani neměli zájem komunikovat a šlo jim jen o efektní smrt... šlo by pokračovat stále dál. Důležité však je, že se navždy změnil život na skoro celé planetě. Následné útoky ve Španělsku a Anglii nás utvrdili v tom, že s hrozbou terorismu už prostě musíme počítat. Že si budeme muset zvyknout na přísné kontroly a omezení při cestování. Že nás začne mrazit pokaždé, když někdo v metru "náhodou" zapomene podezřelou tašku. A že naše děti na tom budou ještě hůř. Nepoznají naše poměrně bezstarostné dětství. Pravda, i my jsme měli povinné branné cvičení a neustále nás strašili hrozbou útoku od těch zlých imperialistů. Kromě jednoho dne v roce (kdy jsme si do školy museli povinně vzít igelitové pytlíky a gumičky a dostali jsme novou plynovou masku) jsme si žili vcelku beze strachu. Je těžké přijmout fakt, že naše děti může ohrozit i (do této chvíle) celkem příjemný soused (který je ovšem už léta spícím agentem fanaticky náboženské buňky). A známe naše sousedy vůbec? Jako dítě jsem prolezla celý panelákový vchod a u každého jsem zazvonila a seznámila se. Udělá totéž i moje dcera? A dovolím jí to vůbec?
Nemá cenu prožít celý život ve zbytečném strachu. Rozhodně si s ní budu ale muset jednoho dne sednout a naučit jí, jak se má reagovat i ve velice nepravděpodobných událostech jako je bombový útok, únos letadla, bomba v dopravním prostředku. Základy první pomoci se mohou hodit kdykoliv, stejně jako sebeovládání a zachování si chladné hlavy. Nemohu jí stát pořád za zády. Mohu ji však naučit, jak se o sebe co nejlépe postarat. A to se jí bude hodit kdykoliv.

úterý 6. září 2011

Velká letní rekapitulace

Nastal čas okurkové sezóny. Léto plyne bez větších potíží, dovolená dává odpočinout tělu i mysli. Člověku se ani nechce psát. Tak jsem si vzala do hlavy, že zkontroluji to, co jsem od začátku svého grafomanství napsala. Všechny články jsem dala do jednoho souboru, vytiskla a znovu pozorně přečetla. A nestačila jsem se divit. O obsah tentokrát nešlo, soustředila jsem se na sloh a češtinu. Každý článek jsem samozřejmě kontrolovala ihned po napsání. Nechávala jsem ho dokonce přečíst důvěryhodným osobám a dávala pozor na první reakce po uveřejnění. Občas se objevila chybka a já ji rychle opravovala. Přesto jsem nyní doslova zírala na překlepy, chybná i a y a další a další.
Začala jsem pátrat, kde se stala chyba. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? A co všichni ti ostatní, kdo články četli? To prostě akceptovali fejeton tak jak byl a dál to neřešili? Za ty dva roky jsem dostala jen pár drobných oprav a jednu velice neadresnou stížnost na pravopisné chyby (bez určení chyb nebo aspoň názvu konkrétního článku). A to ještě od osoby, která prý mé výplody vůbec nečte... A pak mi to bliklo. Vždyť přece já sama dělám v testovacím oddělení. Mou prací je vyhledávat chyby druhých. Takže sama vím, že většina lidí je k vlastním chybám slepá. Je mnohem jednodušší všimnout si jich v pracích ostatních. Své vlastní výtvory většinou považujeme za bezchybné. A stejně tak ty věci, které se nám líbí (nebo ke kterým cítíme sympatie). Přece nebudeme hanět své vlastní dítko. Schválně si to zkuste – napište text na jednu stránku a dejte to přečíst cizí osobě. Jsem si skoro jistá, že tam pár chyb bude – a vy o nich vědět nebudete.
Nicméně, proč jsem to všechno podstoupila? Chtěla jsem si seřadit články do podoby ucelené knihy a ověřit si, zda-li se nehodí na vydání. Nejsem příliš domýšlivá, na současném knižním trhu jsem už ale četla horší slátaniny, kdo ví... třeba to i vyjde. Fejetonů je zatím málo, uvidíme tak za rok. Pro případné zájemce vytisknu ráda ukázkové vydání (třeba jako vánoční dárek) – klidně se hlašte o své vydání :o).

pátek 29. července 2011

I andělé mají srdce

Jako dítě jsem měla kamaráda, který miloval horory. Naše rodina byla jedna z prvních, která vlastnila video, takže k nám nosil různé videokazety a pouštěl nám je. Já sama jsem strašpytel, k bezesné noci mi stačí málo. Jak šel čas, videokazety přestaly být populární. Přesto jsem díky němu viděla další a další filmy. Pro změnu mě tahal do kina. Ne, nezačali jsme spolu chodit, byli jsme jen velmi dobří kamarádi. Byl to takový výměnný obchod - já s ním chodila do kina, on mne nechal hrát si u něj na počítači. Toto zvláštní přátelství vydrželo až do mých cca 15-ti let.
Jeden z posledních našich společných filmů byl Angel Heart. Pro dnešního diváka by byl film skoro nudný. Jen velice málo honiček, skoro nulové digitální efekty, málo lekaček. Zato vynikající dialogy mezi oběma hlavními herci. Mickey Rourke měl tehdy ještě plně funkční mimické svaly (nezničené pitím, botoxem a plastikou) a protihráčem mu byl exelující Robert De Niro. Karty jsou rozdány jasně a čitelně, detektiv se jmenuje Angel a jeho tajemný zaměstnavatel se představí jako Louis Cyphre. Jen pomalému divákovi (a naivnímu hrdinovi) nedojde, kdože to proti němu sedí. Celý film je vlastně detektivka, kdy předmětem pátrání je (možná již mrtvý) Johny Favorite. To, co začíná jako normální příběh, se začíná komplikovat po přidání prvku voodoo. Vyslýchané osoby jsou nalézány mrtvé a všechny stopy vedou k Angelovi. A ten si přestává být jistý. Koho to vlastně hledá? Co to s ním hraje Cyphre za hru? A proč má pocit, že jeho minulost není doopravdy jeho?
Během sledování filmu se mi začala ponurá atmosféra dostávat pod kůži. Cestou domů jsem drtila ruku kamaráda a nechala se doprovodit až k dveřím bytu (ještěže bydlel jen pár vchodů od nás). Doma jsem nějak nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala v posteli a nakonec jsem to nevydržela a s očima červenýma únavou jsem vlezla do postele k mámě. Spát sama jsem nebyla schopná ještě týden. Máma měla naštěstí svatou trpělivost (jen její tehdejší přítel dost brblal). Styděla jsem se, ale nešlo jinak. Říkala jsem si snad stokrát, že je mi patnáct, byl to jen film, jenom iluze... a přesto... už uplynulo skoro dvacet let a při pohledu na fotky z filmu mě obchází mráz. Podobný efekt měl zatím jen jeden jediný další film - novější Constantine.
A proč jsem si vlastně na něj teď vzpomněla? Stanice Prima Cool se totiž rozhodla film poprvé! vysílat i v televizi. To to trvalo. A já, ačkoliv si filmu nesmírně vážím, si v ten moment televizi nezapnu. Nejspíš zalezu pod peřinu a možná si dám i polštář přes hlavu, abych náhodou neslyšela zvuky filmu odjinud. Všem ostatním ho však vřele doporučuji. Není na škodu bát se (pro změnu) trochu inteligentně a připomenout si, že každý dluh musí být jednoho dne splacen. A že nejen boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

pondělí 11. července 2011

Pohodové cyklovýlety

Minulý měsíc se manžel vrátil z pracovního jednání v Uherském Hradišti a hned básnil o místních cyklostezkách. A že se tam prostě musíme vypravit na dovolenou. Což o to, proti výletu nic nemám, začal tedy organizovat akci Kola. Přemluvil své kamarády ze základky, určil se termín a šlo se balit. Dokonce i moje máma (která na kole seděla za posledních cca 30 let zhruba dvakrát) začala nejistě navrhovat, že se za námi přijede podívat. Radost mi kazilo jen moje pokažené elektrokolo. Měla jsem sice vyjednané kolo nové, elektrifikovalo se ale dodatečně a stále nebylo hotové. Odjezd byl už v sobotu a stále nic. V pátek konečně přišla zpráva, že kolo je připraveno k vyzvednutí. Dojela jsem tam rychlostí blesku. Všichni jsme kolo obdivovali a zkoušeli si ho (včetně prodavače a náhodných kolemjdoucích) a pyšně se vydali domů. Večer, když už jsme skoro usínali, jsem se nevinně zeptala, zda-li by se baterka neměla dobít. A až tehdy jsme si vzpomněli, že jsme v obchodě nechali nabíječku i klíče od baterie. Situaci zachraňoval v sobotu ráno Vráťa, který se tam na otočku zastavil.
Pak už nic nebránilo tomu, vyrazit na vlak. Ve vlaku Fanny řádila jak černá ruka a hned si našla kamarády. Tři hodiny trvající cesta utekla jak pár minut. V cíli nás čekal útulný penzion - hned vedle nádraží. Jeho provozovatelka má evidentně ráda děti i cyklisty - vycházela nám všemožně vstříc. Jen počasí začalo stávkovat a probudili jsme se do deštivého rána. Po kráké poradě ale přesto část výpravy vyrazila provětrat kola. Projížďka to byla krátká, přesto nádherná. Další dny už bylo počasí umírněnější (až tropické) a jezdili jsme všichni. Po pár dnech se k nám doopravdy přidala i máma se svým přítelem. Kompletní sestava už byla jak malý peloton. Vpředu Vráťa s vozíkem (jeho vlaječka byla neocenitelná) a hlavně s mapou a za ním dalších pět jezdců. Cyklostezky byly opravdu nádherné. Tak čisté a upravené cesty jsem snad ještě neviděla. Leckdy byly v lepším stavu, než souběžná silnice. Občas jsme samozřejmě museli jet i polní cestou, panelačkou nebo přímo blátem. Mé krásné nové kolo to však všechno zvládlo. Muselo jet bahnem, deštěm, neuvěřitelným vedrem. Vozík naštěstí vezl Vráťa - já jsem si na něj netroufla. Neznala jsem ještě plnou kapacitu baterie, úchop řidítek byl odlišný a moje tříměsíční bříško taky občas stávkovalo. Jela jsem tedy "na pohodu" a s pomocí motoru, baterii se mi přesto vyplácat nepodařilo.
Krátkou změnou v pohybu byla návštěva městského bazénu v lázních Luhačovice. Venku se pomalu roztékal i asfalt, uvnitř bylo nádherně. Nově rekonstruovaná budova skrývala velký bazén, relaxační bazén (s divokou řekou, bublinkami a dalšími vychytávkami) a dětské brouzdaliště na galerii. Každá voda měla trochu jinou teplotu, všude bylo dost místa. Třešinkou na dortu byla možnost si zdarma! zapůjčit pěnové a polystyrenové plováky, kruhy a vestičky pro děti. Fanny se projevila jako klasický vodní živel. Sotva jsme jí dala speciální plínku a pěnový kruh, už byla ve vodě a dobře hodinu jsme ji ven nedostali. Brouzdaliště jí nudilo, většinu času jsme s ní sjížděli divokou řeku. Byl to bazének na bázi odstředivky. To se pak smála a nadšeně tleskala. Cestou z bazénu se dokonce rozbrečela (ale prý je to tam u dětí normální).
Týden utekl rychle a byl čas vyrazit domů. S lítostí jsme zamávali Baťovu kanálu, penzionu i místním lidem, nasedli do aut a vlaku a jelo se. Velký dík patří dvěma doprovodným vozidlům, která nám vzala část bagáže (Helča cestou tam, máma cestou zpátky). Vše by se sice do vozíku vešlo, takhle jsme ale měli míň práce (a já si mohla koupit těsně před odjezdem nové boty a pořád je bylo kam dát) :o). Mé srdečné díky patří taky Pepovi, za jeho věnování se Fanynce.
Celkově mohu Uherské Hradiště i jeho okolí vřele doporučit. Cesty jsou převážně ve vynikajícím stavu, dá se vybrat hodně rovinatých tras a řidiči jsou neobyčejně slušní. Výlety lze naplánovat bez problémů s ohledem na děti, seniory či osoby málo jezdící. Zároveň si na své mohou přijít i trénovaní polykači kilometrů. Jen foťák jsme zapomněli doma, snad tedy brzy dodají fotky ostatní členové expedice :o).

čtvrtek 16. června 2011

Prodejce vs. Obchodník

Vždycky jsem se pohybovala v oblasti obchodu. Ať už v logistice, zákaznickém servisu nebo přímo na prodejně. Momentálně jsem se profesionálně kapku odklonila, ale kdo ví... třeba se tam zase vrátím. Z teorie i praxe tudíž vím, že existují dva typy obchodních zástupců (dříve prodavačů).
První - a nejčastější - je Prodejce. Dobrý Prodejce dokáže prodat i hluchému housle. Umluví kohokoliv. Své zboží chválí, předvádí, doslova zbožňuje. Za svou firmu by doslova dýchal. Dosahuje výborných zisků a šéfové ho milují. Žije však pouze pro přítomnost. Své zákazníky většinou spatří jen jednou za život. Prodá určený výrobek a jde dál. Veškerou starost o své ovečky přenechá Zákaznickému (a Reklamačnímu) oddělení. On sám je jak řeka - v okamžiku problému je již příliš daleko a nedosažitelný. Jeho osobně to však netrápí. Svět je plný dalších potencionálních kupců.
Druhý typ je Obchodník. Dobrý Obchodník vypadá na první pohled jako Prodejce. I on žije firmou a dobře prodává. Jeho zisky však nebývají tak vysoké, zato jsou stabilnější. Jeho snem není jenom prodat, on si chce svého klienta i udržet - a to klidně po celý jeho život. Každý odchod pečlivě analyzuje a hledá, kde udělal chybu. Nechce pouze jednou prodat, chce aby zákazník sám jeho zboží chválil a doporučoval dál. Dá si tu práci, že zjistí osobní data klienta a pečlivě hlídá kalendář, zda-li nemá náhodou svátek nebo narozeniny. Při další návštěvě přinese krmení pro psa, kytičku pro dceru. Jen tak, čistě z ochoty. Nesnaží se zalíbit, chce do rodiny přímo zapadnout. Čím více je klient důležitý, tím více se o něj stará. S jeho ovečkami nemá Zákaznický servis skoro žádnou práci. Takovému obchodníkovi pak projde i to, na co Prodejce nemá nárok - a to třeba případný kaz na zboží, dlouhé dodací lhůty nebo zvyšující se ceny. U dobrého obchodníka je klientovi upřímně líto, má-li si vzít dodávku od někoho jiného.
Živě si pamatuji, jak jednou jednatel společnosti (kde jsem tehdy pracovala) s hrůzou zpozoroval, že zapomněl na narozeniny manželky svého největšího klienta. Ihned pověřil nejzkušenějšího asistenta, aby nakoupil kytici temně rudých růží (mám pocit, že jich bylo okolo patnácti) a osobně je předal oslavenkyni. I já sama jsem byla občas překvapena drobnými dárky, které mi najednou přišly poštou nebo po kurýrech. I když... zrovna na letošní narozeniny nebudu vzpomínat ráda. Budou sice až v sobotu, "dáreček" jsem ale dostala už dneska... Bylo jím několik ošklivých e-mailů a (pravděpodobně) trvalé přerušení spolupráce s mým dosud nejoblíbenějším prodejcem elektrických kol... Ještěže už trh mezitím vyrostl a konkurence nespala. Hořkou příchuť mi tak spraví vykukující možnost spolupráce s někým jiným. A třeba budu jednou ještě s úsměvem vzpomínat.
Teď ale otázka na tělo. Jaký typ prodejce byste byl (nebo jste) VY? Spokojili byste se s menší (ale věrnou) klientelou nebo byste chtěli co nejvíc zákazníků i za cenu, že už je nikdy neuvidíte a smlouva nebude nikdy obnovena? Je lepší kvantita nebo kvalita?

neděle 29. května 2011

Nával na cyklostezce

Původně se mi dneska ani nechtělo jet na trh. Nakonec jsem ale neodolala, vytáhla zapůjčené kolo (vřelé díky!), připevnila velkoobjemovou tašku a vyrazila. Kupodivu bylo počasí přiměřené a jelo se pohodlně. Ze začátku to vypadalo, že včerejší déšť spláchl všechny cyklisty pryč z cest. Až do první křižovatky pod Krčským lesem jsem jela osamoceně. Na prvních světlech jsme už ale čekali dva. Na další křižovatce rovnou osm. A pak už jsem se skoro nemohla pořádně rozjet. Pořád někdo "překážel" a kupodivu to nebyli bruslaři. Na stezce prostě bylo plno. Velice příjemné bylo setkání se skupinou cyklistů, kteří byli oblečení dle módy prvních řidičů aut. Jejich pumpky chci taky! Účelné a elegantní, pánové, smekám. V rychlém sledu se pak střídaly slečny v šatečkách s cyklisty v plné sportovní. Dokonce kolem mne projela turistická skupina - i s nezbytnou průvodkyní v čele. Jen místo deštníku měla na řidítkách připevněný praporek. Asi největším zážitkem bylo setkání s postarším japonským pánem. Jel pomalu a s grácií, kochající se městem.
Ani mi nedošlo, že pro ostatní jsem to já, na koho budou večer vzpomínat. Nejeden muž se za mnou se zájmem podíval, nejedna žena pozvedla závistivě obočí. Na určitou pozornost jsem zvyklá i ze svého obvyklého kola. To je ale momentálně v opravě a já jsem získala nový model na víkend. Pokukovala jsem po něm už delší dobu (a uvažuji o něm v případě náhlého přísunu peněz), ráda jsem si ho tedy vyzkoušela na své nejčastější trase. Když jsem nakupovala poslední část zásob na příští týden, nevydržel to ani prodavač a začal vyzvídat. Popisovala (a vychvalovala) jsem kolo tak, jak kdybych byla hrdým výrobcem. Cestou domů jsem ani příliš nerozmačkala čerstvé jahůdky a až s láskou kolo zaparkovala. Už abych chodila zase do práce a mohla si ho pořídit. No, prozatím si budu šperkovat to své současné - pokud se tedy rozhodne, že bude zase jezdit bez poruch.

pondělí 23. května 2011

Svatba na kolečkách

Můj muž má spoustu kamarádů - cyklistů. Někteří z nich jsou vážní a jiní se snad ani neumí zamračit. Jednoho takového obzvlášť veselého jsem potkávala i s rodinou na farmářském trhu. Narodila se mu dceruška jen pár měsíců po té mojí a celkově vypadali přímo ukázkově. O to víc jsem byla překvapená, že se teprve budou brát. S radostí jsem přislíbila naší účast na svatbě a začala vybírat svatební dárek. Měli připravené webové stránky, takže to nebyl žádný problém. Také na nich bylo uvedeno, že na oslavě bude probíhat tombola a že uvítají zvláště věci "s příběhem". Po pár dnech jsem se tedy rozhodla, že kromě upečeného perníkového srdce, přispěji do tomboly taky vytištěnými fejetony z rodinného i cyklistického prostředí. Vráťa přidal i jednu ze svých nových povídek.
Určený den bylo už od rána nádherně. Vzali jsme kola, posadili Fanynku do vozíku a vyrazili na místo srazu. Tam už se zdobilo speciální vozítko pro ženicha. Já to vždy popisuji jako kolo s připevněným kusem lodní přídě před sebou. Správně by se tomu asi mělo říkat christianie nebo bakefiet. Každopádně - pro neznalé - je to tříkolka, která má jedno kolo vzadu a dvě vepředu. Mezi těmi vepředu je upevněna konstrukce, do které si může sednout jeden dospělý (nebo dvě děti) + náklad. V Praze má toto kolo dánský velvyslanec a rád na něm jezdí i na velké cyklojízdy. Ženich si jej musel zapůjčit z jiného města (mám pocit, že Pardubice). Po chvíli organizačních zmatků jsme konečně vyrazili. Kromě kol jely také dvě slečny na koloběžkách - mají můj obdiv, trasa byla sice za začátku z kopce, krátká ale nebyla.
Na silnic jsme zabrali celý jeden pruh. Ze začátku sice byla snaha udržet zákonem danou formaci, pak nás to ale přešlo. Konec konců - vždyť to byla svatební kolona! Ty zákony dodržují jen tak, aby neohrozili bezpečnost silničního provozu. A toto sobotní ráno bylo ospalé. Ostatním autům zbylý pruh bohatě stačil. Část cesty jsme jeli po cyklostezce. Teoreticky by se nám tam mělo jet lépe, opak byl pravdou. Na stezce bylo poměrně dost bruslařů (těžko je obejet), chodců, pejskařů a dalších. A jelikož byla sobota, část stezky si zabrali stánkaři na Farmářském trhu. Osamocený cyklista se proplete, ale kolona? Která má notabene v čele bakefiet? Většina lidí nám ochotně dělala místo a ještě mávali. Jen jeden pán se postavil schválně doprostřed cesty a mračil se na nás (div, že nehrozil pěstí). Závěrečný úsek byl za potlesku turistů a už tu byla Kampa a cílové místo svatebčanů.
Nahrnuli jsme se do sálu a většina z nás ztuhla. Na každé židli totiž ležel lísteček a na něm text písně. A přání, ať novomanželům na jejich cestě zazpíváme... no, bála jsem se... ale nakonec z toho byl úžasný chorál a zpíval snad každý. Moc a moc novomanželům děkuji, že jsem se i já mohla přidat svým hláskem - na takový zážitek se nezapomíná.
Po obřadu se naše cesty rozdělili. Rodina se nalodila a vydala se po řece k loděnicím. Část lidí je následovala veřejnou dopravou a auty a zbytek nasedl na své ocelové (karbonové a jiné) oře a vrhli se do provozu. Na poslední chvíli jsme se rozhodli zamávat svatebčanům z mostu a čekali jsme na ně nedaleko zdymadla. Po jejich průjezdu jsme zamířili na opačnou stranu řeky a skrz farmářský trh na místo oslavy. Na trhu jsme se zastavili na doplnění tekutin a pokec. Najednou koukáme, že okolo pluje parníček svatebčanů a cosi na nás volají a zuřivě mávají. Po krátkém telefonátu bylo jasno. Vzkaz zněl: "Nejezte, na místě bude dobrot dost!" Vzali jsme je za slovo a rychle vyrazili k loděnicím. Ještě jednou jsme jim po cestě zamávali a už jsme byli tam.
Slavilo se dlouho a bujaře. Děti běhali po areálu, některé se pokoušely usnout ve speciální místnosti (to naše si nás vybrečelo a odmítlo spát) a každý se bavil s každým. Do tomboly jsem dostala čtyři lístky a netrpělivě jsem čekala. Mám většinou štěstí, že ale vyhraji hned tři ceny, to jsem opravdu nečekala. S úlevou jsem zaznamenala, že můj sešitek s fejetony získala slečna, která má podobný názor na cyklistiku jako já. Snad ji tedy neurazili články o přeceňování přileb a nutnosti oblékat se i na kolo trochu chic. Jen jsem přeslechla, kdo získla Vráťovu povídku. Dokonce lehce podezírám svědky, že buď povídku zašantročili (a někde tam stále leží), nebo ji "ulili" stranou a čtou si ji doma o samotě.
Domu jsme se dostali rychle a jen spálená ramena mi kazila dojem z překrásného dne. Na takhle krásné svatbě jsem snad ještě nebyla a nevím nevím, jestli ji někdy někdo překoná. Přeji hodně štěstí novomanželům a spoustu společně najetých kilometrů (nebo snad kolometrů?) - a to nejen na vypůjčeném bakefietu.

čtvrtek 5. května 2011

Velká jarní cykojízda v Praze

Už několik týdnů jsem se těšila na pravidelnou pražskou cyklojízdu. Během zimy jsem měla dva ošklivější karamboly na ledě a kolo bylo od té doby v péči manžela. Což si ovšem vynutilo jeho odvoz do servisu. Oprava trvala o něco déle a nakonec jsem si pro něj jela až pár hodin před jízdou. Aspoň se mi pak jelo klidněji, kolo předlo jako spokojené kotě. Nad Prahou ustoupily i bouřkové mraky a na seskupující se cyklisty zazářilo sluníčko. Manžel vyfasoval zářivou vestičku a vysílačku – povinná to výbava špuntařů a já se připojila ke svým kamarádům. Během jedné z minulých jízd jsem měla menší výměnu názorů s policií a od té doby musím být „pod dohledem“.
Původní odhad před jízdou počítal tak s dvěma tisíci cyklistů. Krásné počasí však vylákalo ven i největší skeptiky a peloton se rozrostl na skoro pět tisíc hlav. To způsobovalo poněkud těžkopádný rozjezd celé jízdy. Bez mučení přiznávám, že nebýt pomocného elektromotoru u mého kola, měla bych s vozíkem za sebou docela potíže. Jízda totiž začínala na náměstí Jiřího z Poděbrad, následoval krátký výstup ulicí a pak teprve sestup na Nuselský most. Krátkým kličkováním (ani netuším názvy ulic) jsme se dostali až k Vltavě a přes Barandovský most na druhý břeh. Celá spanilá jízda končila v bývalé sklárně a nyní galerii MeetFactory.
Celý průběh se vyznačoval pohodovostí. V pelotonu byl kromě kol i početný zástup koloběžek, bruslařů, skejťáků, lehokol, tříkolek a i pár kol nákladních. Za dánské velvyslanectví na cestu vyrazil služební bakefiet. Touto jízdou začínala akce Do práce na kole. Hodně týmů si přišlo vyzkoušet, jak je na tom jejich konkurence. V davu se tedy objevovali politici, bankéři i obyčejní úředníci. Někteří z nich vzali s sebou i svoji drobotinu. Trasa byla dlouhá, vedla ale převážně z kopce. Přesto jsem cestou zaslechla pár kňourání i povzbuzování. Nad naší bezpečností bděla početná družina policistů. Peloton vedli i uzavírali policisté v autech. Po stranách jezdili také na motorkách a i na kolech. Přišlo mi až divné, kolik z nich mělo kola – až později jsem se dočetla, že byli povolání všichni pražští policisté, kteří kdy kolo vyfasovali.
Velký dík patří špuntařům. Jsou to dobrovolníci, kteří pomáhají policii během průjezdu městem. Blokují boční ulice i křižovatky. Musí poslouchat nadávky řidičů a troubení jejich aut. Někteří řidiči nejsou ochotni přijmout fakt, že musí cca deset minut počkat a opravdu nemohou projet skrz peloton. Výjimkou jsou vždy sanitky, hasiči a policie. Většinou se pouští i MHD, tentokrát se musela občas blokovat i ta – vždy ale po dohodě s policií. Ostatně – čekací doba většinou odpovídala jednomu vypuštěnému spoji. Sama jezdím MHD často, měla jsem tedy s cestujícími soucit. V zájmu bezpečnosti to bohužel nešlo jinak. Ostatně, během různých pochodů, maratónů, spanilých jízd veteránů a motorek bývá centrum Prahy zablokováno na mnohem delší období. A stejně jako každý rok, i tentokrát se pár aut stejně pokoušelo do lidí najet. Docela s potěšením jsem pozorovala řidičku, které projíždějící policista okamžitě začal vypisovat pokutu za obecné ohrožení. Ani velký spěch neopravňuje nikoho k beztrestnému najíždění do dětí.
Celkově se jízda obešla bez větších incidentů a všichni jsem pokojně dojeli až do cíle. A tam už čekala odměna – spousta jídla, pití a zábavy. Kvůli dceři jsme jeli brzo domů, ale i tak jsme si to užili dosytosti. Ještě perlička na závěr: při odchodu nás míjelo policejní auto, zastavilo a policista se nás ptal, kolik cyklistů ještě zbývá na pařbě. Odhadli jsme to tak na pět set. Zklamaný a zděšený pohled mladíka hovořil za vše. Snad tedy byla i jeho služba v pohodě a nemusel kvůli ničemu zasahovat.

středa 13. dubna 2011

Veletrh For bikes 2011

Tak se nám po roce opět do Prahy vrátil veletrh For bikes. Asi nikdy nepochopím, proč je teď taková móda pojmenovávat všechno anglicky, ale budiž. Přiznávám, že jsem se na něj těšila už dlouho. Těšila jsem se na nové typy kol, zajímavé doplňky a setkání se starými známými. A hlavně - má životní láska - testovací dráha s možností projet se na nových elektrokolech. Tuhle svoji libůstku jsem si neodpustila ani předloni v Brně, kdy jsem se po dráze proháněla i se skoro devítiměsíčním pupkem. Tentokrát se mi podařilo zajistit si pro Fanynku celodenní hlídání, mohli jsme si tedy s Vráťou užít den skoro jak za svobodna.
Jako každá správná žena jsem ráno stála dlouhé minuty před zrcadlem. Respektive pobíhala, zkoušela jsem totiž jednu kombinaci za druhou. Manžel jel naštěstí napřed, byl tedy mé hysterie ušetřen. Ze začátku jsem oblečení chtěla podřídit tomu, že pravděpodobně strávím většinu veletrhu v sedle testovacího kola. Pak jsem se ale zasekla. Proč bych se já měla podřizovat kola a jím diktované sportovní módě? Upnuté cyklistické oblečky mi vždycky přišli směšné, sama jezdím v civilu. A navíc, kdy jindy můžu bezpečně vyzkoušet, jestli ten nový typ kola zvládnu i s podpatky a v širokých kalhotech? Tenisky tedy letěly do kouta a já sáhla po nedbalé eleganci. Jediným ústupkem byly džíny. Chtěla jsem názorně ukázat jednomu z prodejců, proč se občas zapletu do řetězu svého kola a že kryt na řetěz je prostě v mém případě nutný.
Už při vstupu do areálu se ukázalo, že vypadám spíše jako účastník souběžně probíhajícího veletrhu pro karavany. Mezi koly se procházeli sportovci od pohledu. Některým scházely už jen trekingové hole (pohorky měli). Věnovala jsem jim schovívavý úsměv a očima hledala "své" prodejce. Svého domovského dodavatele elektrokol jsem neobjevila (kuloární zprávy tvrdily, že se pohádal s organizátory a má stánek kdesi mimo halu), zato jsem se zamilovala na první pohled. Ne, manžel mohl být v klidu. Objekt mé touhy byl skládací vozík za kolo. Nikoli na dítě, ale na bagáž. Ideální nosnost, elegantní křivky, jednoduché ovládání a úžasná skladnost. Jen ta cena byla kapku mimo můj rozpočet. Během oběda jsem tedy nenápadně vysondovala na Vráťovi, za kolik by byl ochoten vozík koupit.
Po občerstvení jsem se vydala na testovací dráhu. Ve svém kostýmku jsem vypadala jako zjevení, byla jsem však rozhodnuta vyzkoušet skoro všechno. Bála jsem se jen tříkolek. Kupodivu se na organizaci dráhy nijak neprojevila absence jejího původního "provozovatele" (onen nepřítomný elektroprodejce), vše šlo jak na drátkách, kola byla v dobrém stavu, dráha příjemně sestavená. Když už se čas nachýlil, vydali jsme se směrem k babičce, vyzvednout Fanynku. Cestou jsme míjeli stánek s tím krásným vozíkem. Jen tak napolo vážně jsem zkusila nadhodit, že bych ho koupila, ale za sníženou cenu (ano, tu předem odsouhlasenou od Vráti). A ono to vyšlo! Prodejce byl náš kamarád a po krátkém váhání na dohodu přistoupil. Při přebírání dítěte se navíc babička rozhodla, že se vlastně blíží moje narozeniny a vozík tudíž dostanu jako dárek.
Večer jsem se cítila super. Celý den byl úžasný a já se těšila na první cestu s vozíkem. Počáteční skepse mého muže se proměnila jako mávnutím kouzelného proutku - a to hned po první jízdě s ním. Vyzkoušeli jsme vozík při nejbližší příležitosti a teď už na něj nedá dopustit ani on. Už se těším, jak tu budu popisovat naší cestu na dovolenou - ale to až v srpnu, do té doby to musíte vydržet.

pondělí 21. března 2011

Zmatky v parku

Tak nám vykouklo sluníčko. Po ošklivém víkendu se konečně přiblížilo jaro. Vzala jsem dítě do kočárku a vyrazila do parku. Mezi stanicemi Opatov a Háje se rozkládá velmi využívaný park. Je křižován mnoha cestami a rouben dětskými hřišti. Přes celou jeho délku se vine smíšená cyklostezka, na kterou se zhruba v polovině napojuje další. Stezky jsou celoročně plně využívány - k občasné nelibosti chodců. Město se proto rozhodlo, že je třeba chodce od cyklistů oddělit, pokud možno hodně výrazně. Vedle smíšené stezky tudíž vznikla nová asfaltová cesta a o kus dál nový dlážděný chodník. Myšlenka moc dobrá.... provedení dost strašné.
Základní chybou je zmatečné značení. Většina lidí tudíž nepochopila význam nové cesty. Provoz se rovnoměrně rozprostřel na obě cesty. Cyklisté jsou ukazateli hnáni spíše na starou cestu (prý ukazuje na tu novou - já osobně jsem to ale z něj nevyčetla a nebyla jsem jediná). Nová stezka je krásně upravená a nehrbolatá, přitahuje tedy kočárky a důchodce. Ti cyklisté, kteří pochopili nové značení, tak mají velký problém. Musí se opatrně proplétat mezi holemi a poslouchat časté nadávky. Většina starších chodců je totiž bere na stezce jako vetřelce a neváhá je aktivně vyhánět - vždyť mají přece vedle "starou" cestu - ať si jezdí tam. Nejlépe se ve zmatku orientuje naše policejní cyklistická hlídka. Aby se nemuseli rozhodovat, jezdí raději po travnatých kopcích okolo.
Nejméně používáný je nový chodník. V rámci estetického cítění není asfaltový, ale je dlážděný. I tady myšlenka narazila na realizaci. Dláždění dokáže být hezké a příjemné, tohle je však jen tak nahrubo vtlučené do hlíny, vysypané štěrkem a mezery mezi kameny jsou až 2 cm. Při vycházce s miminkem tak hrozí, že dostane za jízdy mořskou nemoc. A to nemluvím o pokusech žen chodit tam s podpatky. To je koledování si o vyvrknutí kotníku.
Všechny tři cesty vedou na nové náměstíčko. Z původního travnatého plácku se stalo pustou plochou, kde se nikdo nezdržuje rád. Zmizela veškerá tráva, objevily se hned tři typy dlaždic. Od cyklostezky vedou poměrně  příjemné dlaždičky, lemovány jsou onou příšerností se štěrkem. Mezi nimi je pás pro slepce. V několika dírách se prý časem objeví zasazené stromy. Prozatím se tam zjevují jen stánky různých trhů - bohužel i s pouťovou muzikou. Celé je to zakončené přechodem směrem k autobusovému nádraží. Za realizaci této poslední tečky bych s chutí někomu fyzicky ublížila. Náměstíčko je totiž výrazně výše než silnice, každý kočárek se tedy při vjezdu na vozovku pořádně zhoupne. V případě skleněného nákupu se dost bojím o obsah.
Dosti ale pesimismu... Úpravy parku ještě nejsou hotové, toto je pouze polovina projektu. Je tedy možnost, že za pár let se tu budu rozepisovat o tom, kterak nám park krásně prokoukl. Jen jestli do té doby nebudu sama o holi, kterou bych mohla zuřivě mávat na projíždějící cyklisty.

pondělí 7. března 2011

Matka Praha

Už dlouhá léta mám ráda seriál Sex ve městě. Hlavní hrdinka se tam (mimo jiné) vyznává i z nehynoucí lásky ke svému městu - New Yorku. Neváhá ho přirovnat ke svému věrnému milenci. Po celou dobu vysílání seriálu ho téměř neopustila, potíže měla i jen s odjezdem na jeho předměstí. V jejích očích byla hranice města těsně za Brooklynem, a i ten tam patřil jen tak tak. Nerodilého obyvatele dokázala rozeznat podle chování i stylu oblékání.
Já žiji celý svůj život v Praze. Za milence bych ji neoznačila, rozhodně ji však s láskou nazývám svou matkou. Je to stará dáma, která mi umožnila prožít ve svých zdech ty nejkrásnější okamžiky mého života. Tady jsem se narodila, prožila první lásky, vystudovala, pracovala, vdala se a porodila své dítě. Chystám se tu i zestárnout a jednoho dne zemřít. Občas ji samozřejmě opouštím. Mé osobní maximum jsou tři týdny. Delší doba už je utrpení. Nechybí mi čeština, ani kamarády nemusím vídat osobně, chybí mi domy, památky, důvěrně známé úkryty. Nedávno mi bylo vyčteno velice váženým profesorem, že se jedná o slabost. Ano, já vím. Jsem si této slabiny vědoma a tak trochu jsem na ni i hrdá. Praha je přeci moje rodné město a nevím, co by se muselo stát, abych ho zavrhla.
O víkendu jsem byla na diskuzi, která měla přispět ke zlepšení veřejného prostoru města. Několikrát tam padlo prohlášení, že Praha není jen pro pražáky, ale musí se o ni dělit i se zbytkem světa (hlavně s ostatními čechy, moraváky a slováky). Což o to, dělit se budeme rádi. Zároveň ji však budeme bránit. Brány města jsou otevřeny všem, kteří se k nám přistěhují a s Prahou takzvaně srostou. Jsou tu proto, aby zde žili a taktéž jejich potomci. Rozhodně tu ale nechceme další "švédy", kteří k nám vtrhnou jen kvůli vyrabování. Každý, kdo sem přijel jen za dobře placenou prací a po našetření si dostatku peněz se zase odstěhuje jinam, nemůže očekávat, že se na něj budeme tvářit extra přívětivě. Znám spoustu lidí, kteří sem kdysi přišli kvůli studiu. Po skončení školy získali dobrou práci a zůstali. Žijí zde, pracují, šetří a nadávají. Jak je prý Praha ošklivá, jak se tu nedá žít, jak je u nich doma hezky a podobně. A co pro Prahu dělají, aby se její stav změnil? Většina z nich žije v moderních ghetech satelitních městeček a nově postavených sídlišť. Pokud možno ještě oplocených. Ráno jedou rovnou do práce, z práce rovnou domů - maximálně se zastávkou v nejbližším obchodě. V pátek odpoledne už sedají do auta a míří zpátky do svého rodiště. V něděli večer se vrací a kolotoč začíná nanovo. Městem se procházejí pouze v tom případě, když za nimi přijedou příbuzní a oni se chtějí "pochlubit" svým novým bydlištěm.
Na konci té víkendové diskuze jsem poděkovala přítomným odborníkům, za jejich ochotu Prahu vylepšovat. Ale neodpustila jsem si rozdělení pražáků na rodilé a přistěhovalé. Čímž jsem se bohužel několika z nich dotkla. Nebyl to přímo úmysl. Jakožto rodilý pražák si ale stejně myslím, že určitá rozdělovací čára tu je a občas je skoro hmatatelná. Vždy se najdou výjimky a přistěhovalý obyvatel může mít Prahu radši, než rodilý. Příliš často se to ale nestává.
Jak jste na tom vy? Bojujete za svou Prahu, nebo jen za své sídliště, nebo si chcete jen rychle vydělat a pak šupem pryč do nějakého rodinného domku u lesa?

čtvrtek 3. března 2011

Ten dělá to a ten zas tohle

Jako dítě jsem milovala pohádky. Zvláště Pyšná princezna byla můj favorit. Později jsem k ní přidala i Pekařova císaře. V obou zazněla podobná písnička. Byla o tom, že existují různá povolání a každé je nám třeba. Samo o sobě může být zbytečné, dohromady ale tvoří doplňující se harmonii. Text písní nevznikl náhodou. Politický režim vznikající po válce se rozhodl, že zruší veškerá "nepotřebná" povolání. Rušily se divadla, zavírali muzikanti, popravovali kněží. Po nějaké době se situace uklidnila, v době normalizace však chytla druhý dech.
Proč o tom teď píšu? Popostrčilo mne narození dcery. Ačkoli se sotva naučila chodit, už se jí pomalu chystá budoucnost. Ať už se nás bude ptát nebo ne, bude třeba jí s výběrem budoucího povolání trochu pomoci.
Rychle tedy zpátky k výběru povolání a jeho užitečnosti. Každý z nás má rád hlavně to svoje - je to logické, většinou si ho sám vybral a má k němu silné citové pouto. Všeobecně se jeho prestiž počítá podle množství let, která jsou potřeba ke studiu, název titulu a jménu studované školy. Je vám vcelku nanic, pokud studujete 6 let, ale ze školy vylezete jako Diplomovaný specialista. V očích ostatních nás strčí do kapsy každý, kdo získal za tři roky titul Bakalář. A můžete mít červený diplom, běda však, je-li na něm razítko z Plzně.
A ani sebelepší studia nám nezaručí, že se tím budeme živit. Až se budete příště ušklíbat nad vrátnou na studentských kolejích uvědomte si, že to mohla být výborná právnička, jenže během jejího studia utekl její bratr do Austrálie. To byla červená stopka a milá dívka šla ze školy rovnou na pracovní úřad. Úspěšnou kariéru dokázala spolehlivě zastavit každá maličkost. Hospodské drby, nepřejícná sousedka nebo zakomplexovaný nadřízený. Výše IQ nebo EQ v tom nehrála roli. Pomoci mohla leda tak výše konta. Peníze rozhodovaly o mnohém. I v naší generaci se rodiče museli jednout rozhodnout: mají dítě, je mu 15 a je nutno mu vyplnit přihlášku na školu. U jednoho dítěte šlo uvažovat o gymnáziu nebo průmyslovce. U dvou už nastupovala otázka: kdo z nich se učí líp? Obě dvě nešlo na škole uživit. Jedno muselo povinně do učení. A po něm pokud možno hned do provozu. To si ostatně hlídalo samo učiliště. Úspěšné složení vstupních zkoušek na přijetí totiž nestačilo. Každý žák si musel sám sehnat tzv. sponzora. Firmu, které se smluvně zaváže, že výměnou za zaplacení studií jim bude po jejich ukončení na 3 - 5 let k dispozici.
Současnost se tváří líp. Vyloučení ze studií kvůli politice už nehrozí. Finance jsou stále ještě problém. Prohlubují se i rozdíly mezi prestiží povolání. I ten sebehorší právník se těší větší přízni okolí, než sebelepší pekař. Na špici oblíbenosti jsou lékaři a učitelé. Vespod uklízečky a prodavačky. Většinou argumentujeme právě náročností studia. Přitom například kadeřnice musí povinně biflovat i biologii a prodavačky se stávají odbornicemi na psychologii osobnosti. To nejdůležitější je, že už zase zapomínáme na onu harmonii.  Každý z nás potřebuje talenty ve všech oborech. Uškodí mu nejen špatně vystudovaný lékař, ale i nedoučený automechanik. Bez kvalitní uklízečky se neobejdou úřady ani nemocnice. A my všichni občas potřebujeme zajít si na dobrou divadelní hru, zatancovat si na plese nebo koncertě, vypnout mozek během masáže.
Za zhruba čtrnáct let půjde do tuhého. Budeme muset Fanny přímo do očí říct: na tohle máš (nebo ne), tohle tě uživí (neuživí) apod. A hlavně - bude tě tohle povolání bavit celý život? Je to vášeň, které budeš holdovat i v sedmdesáti (neboť odchod do důchodu se stále odkládá) nebo budeš mít už ve třiceti dost? A co budeš dělat, pokud už v oboru nebudeš moci pracovat? Budeš mít dost zkušeností na něco jiného? Každý máme rád baletky - co však s tou, která už tancovat nemůže? Bude to boj a možná i slzy, ale ať už si vybere jakékoliv povolání, já jí budu stát po boku.

pondělí 7. února 2011

První letošní výlet

Po dlouhé době se udělalo krásné počasí. Kamarád vytáhl své pečlivě uložené kolo a začal nás lákat ven. Proč ne, není nad rodinný výlet. Připravili jsme kola i vozík s Fanny a vyrazili do města. Trasu určoval Vráťa - coby nejzkušenější. Náš jediný požadavek byl, aby cesta nevedla přes bahno. Plán byl tedy na výlet k řece a pak oklikou zase zpátky na Háje.
První část cesty byla bez problémů. V Krčském lese sice trochu bláta bylo, šlo to ale přejet bez větších potíží. Po mostě přes Vltavu jsme dojeli až do Prokopského údolí. A tam se najednou objevila moje noční můra - náledí. Nebylo přes celou cestu, většinou ho tvořily jen ostrůvky ledu uprostřed cesty. Vozík se za mnou zmítal, já však jela bez větších potíží. Až do okamžiku, než jsem se rozhodla to vzít na druhou stranu stezky. Nějak se mi totiž podařilo se zařadit na levou stranu a kapku jsem blokovala protijdoucí chodce. Opatrně jsem tedy předjela maminku s kočárkem a zatočila řídítky. A byla jsem na zemi... rychle, jednodušše... padla jsem krásně na břicho. Led byl pokrytý blátem a tajícím sněhem. Seběhli se ke mně lidé a ptali se, jestli jsem v pořádku. Upřímně - víc než tělo mě bolelo ublížené ego. Jediný, kdo si mého pádu nevšiml, byli mojí průvodci a Fanny. Fanynka celý manévr prospala. Vráťa a kamarád byli kousek přede mnou a začala jsem jim chybět až po několika minutách jízdy. Po krátkém rozhovoru jsme otočili kola a vraceli se zpátky k Vltavě.
Otřesená důvěra v mé schopnosti byla znát. Málem jsem nevybrala ani jednoduchou zatáčku na suché silnici (ještěže v protisměru nic nejelo). Naštěstí kluci nijak nespěchali a umoudřilo se i počasí, takže mi začalo schnout oblečení. Jen špinavá jsem byla jak bezdomovec. Okolo řeky jsme dojeli až kamsi do Modřan a začali trochu bloudit. Cestou necestou se nám pak podařilo dojet až do cíle. Všechna kola i vozík zablácené. Kamarád (nemaje blatníky) získal nádherný vzorek i na zádech a já byla taky nic moc. A to jsem ještě musela do obchodu, nakoupit zásoby jídla pro dítě. Všichni jsme se rozhodli, že si zasloužíme odměnu. Náročný a zajímavý výlet jsme proto zakončili v místním pivovaru. Fanny nadšeně žmoulala kus chleba, my ostatní jsme si uspořádali pořádnou hostinu.
Celkem vzato se výlet vydařil. Jen já nemohla pořádně pohnout zápěstím (a druhý den se bolest přesunula z dlaní do ramen). A pro příště? Nikdy se nepokoušet o přejetí neposypaného ledu... a veliké díky tomu, kdo vymyslel dětské vozíky za kolo... se sedačkou by to dopadlo mnohem hůř.