Nával na cyklostezce

Původně se mi dneska ani nechtělo jet na trh. Nakonec jsem ale neodolala, vytáhla zapůjčené kolo (vřelé díky!), připevnila velkoobjemovou tašku a vyrazila. Kupodivu bylo počasí přiměřené a jelo se pohodlně. Ze začátku to vypadalo, že včerejší déšť spláchl všechny cyklisty pryč z cest. Až do první křižovatky pod Krčským lesem jsem jela osamoceně. Na prvních světlech jsme už ale čekali dva. Na další křižovatce rovnou osm. A pak už jsem se skoro nemohla pořádně rozjet. Pořád někdo "překážel" a kupodivu to nebyli bruslaři. Na stezce prostě bylo plno. Velice příjemné bylo setkání se skupinou cyklistů, kteří byli oblečení dle módy prvních řidičů aut. Jejich pumpky chci taky! Účelné a elegantní, pánové, smekám. V rychlém sledu se pak střídaly slečny v šatečkách s cyklisty v plné sportovní. Dokonce kolem mne projela turistická skupina - i s nezbytnou průvodkyní v čele. Jen místo deštníku měla na řidítkách připevněný praporek. Asi největším zážitkem bylo setkání s postarším japonským pánem. Jel pomalu a s grácií, kochající se městem.
Ani mi nedošlo, že pro ostatní jsem to já, na koho budou večer vzpomínat. Nejeden muž se za mnou se zájmem podíval, nejedna žena pozvedla závistivě obočí. Na určitou pozornost jsem zvyklá i ze svého obvyklého kola. To je ale momentálně v opravě a já jsem získala nový model na víkend. Pokukovala jsem po něm už delší dobu (a uvažuji o něm v případě náhlého přísunu peněz), ráda jsem si ho tedy vyzkoušela na své nejčastější trase. Když jsem nakupovala poslední část zásob na příští týden, nevydržel to ani prodavač a začal vyzvídat. Popisovala (a vychvalovala) jsem kolo tak, jak kdybych byla hrdým výrobcem. Cestou domů jsem ani příliš nerozmačkala čerstvé jahůdky a až s láskou kolo zaparkovala. Už abych chodila zase do práce a mohla si ho pořídit. No, prozatím si budu šperkovat to své současné - pokud se tedy rozhodne, že bude zase jezdit bez poruch.

Svatba na kolečkách

Můj muž má spoustu kamarádů - cyklistů. Někteří z nich jsou vážní a jiní se snad ani neumí zamračit. Jednoho takového obzvlášť veselého jsem potkávala i s rodinou na farmářském trhu. Narodila se mu dceruška jen pár měsíců po té mojí a celkově vypadali přímo ukázkově. O to víc jsem byla překvapená, že se teprve budou brát. S radostí jsem přislíbila naší účast na svatbě a začala vybírat svatební dárek. Měli připravené webové stránky, takže to nebyl žádný problém. Také na nich bylo uvedeno, že na oslavě bude probíhat tombola a že uvítají zvláště věci "s příběhem". Po pár dnech jsem se tedy rozhodla, že kromě upečeného perníkového srdce, přispěji do tomboly taky vytištěnými fejetony z rodinného i cyklistického prostředí. Vráťa přidal i jednu ze svých nových povídek.
Určený den bylo už od rána nádherně. Vzali jsme kola, posadili Fanynku do vozíku a vyrazili na místo srazu. Tam už se zdobilo speciální vozítko pro ženicha. Já to vždy popisuji jako kolo s připevněným kusem lodní přídě před sebou. Správně by se tomu asi mělo říkat christianie nebo bakefiet. Každopádně - pro neznalé - je to tříkolka, která má jedno kolo vzadu a dvě vepředu. Mezi těmi vepředu je upevněna konstrukce, do které si může sednout jeden dospělý (nebo dvě děti) + náklad. V Praze má toto kolo dánský velvyslanec a rád na něm jezdí i na velké cyklojízdy. Ženich si jej musel zapůjčit z jiného města (mám pocit, že Pardubice). Po chvíli organizačních zmatků jsme konečně vyrazili. Kromě kol jely také dvě slečny na koloběžkách - mají můj obdiv, trasa byla sice za začátku z kopce, krátká ale nebyla.
Na silnic jsme zabrali celý jeden pruh. Ze začátku sice byla snaha udržet zákonem danou formaci, pak nás to ale přešlo. Konec konců - vždyť to byla svatební kolona! Ty zákony dodržují jen tak, aby neohrozili bezpečnost silničního provozu. A toto sobotní ráno bylo ospalé. Ostatním autům zbylý pruh bohatě stačil. Část cesty jsme jeli po cyklostezce. Teoreticky by se nám tam mělo jet lépe, opak byl pravdou. Na stezce bylo poměrně dost bruslařů (těžko je obejet), chodců, pejskařů a dalších. A jelikož byla sobota, část stezky si zabrali stánkaři na Farmářském trhu. Osamocený cyklista se proplete, ale kolona? Která má notabene v čele bakefiet? Většina lidí nám ochotně dělala místo a ještě mávali. Jen jeden pán se postavil schválně doprostřed cesty a mračil se na nás (div, že nehrozil pěstí). Závěrečný úsek byl za potlesku turistů a už tu byla Kampa a cílové místo svatebčanů.
Nahrnuli jsme se do sálu a většina z nás ztuhla. Na každé židli totiž ležel lísteček a na něm text písně. A přání, ať novomanželům na jejich cestě zazpíváme... no, bála jsem se... ale nakonec z toho byl úžasný chorál a zpíval snad každý. Moc a moc novomanželům děkuji, že jsem se i já mohla přidat svým hláskem - na takový zážitek se nezapomíná.
Po obřadu se naše cesty rozdělili. Rodina se nalodila a vydala se po řece k loděnicím. Část lidí je následovala veřejnou dopravou a auty a zbytek nasedl na své ocelové (karbonové a jiné) oře a vrhli se do provozu. Na poslední chvíli jsme se rozhodli zamávat svatebčanům z mostu a čekali jsme na ně nedaleko zdymadla. Po jejich průjezdu jsme zamířili na opačnou stranu řeky a skrz farmářský trh na místo oslavy. Na trhu jsme se zastavili na doplnění tekutin a pokec. Najednou koukáme, že okolo pluje parníček svatebčanů a cosi na nás volají a zuřivě mávají. Po krátkém telefonátu bylo jasno. Vzkaz zněl: "Nejezte, na místě bude dobrot dost!" Vzali jsme je za slovo a rychle vyrazili k loděnicím. Ještě jednou jsme jim po cestě zamávali a už jsme byli tam.
Slavilo se dlouho a bujaře. Děti běhali po areálu, některé se pokoušely usnout ve speciální místnosti (to naše si nás vybrečelo a odmítlo spát) a každý se bavil s každým. Do tomboly jsem dostala čtyři lístky a netrpělivě jsem čekala. Mám většinou štěstí, že ale vyhraji hned tři ceny, to jsem opravdu nečekala. S úlevou jsem zaznamenala, že můj sešitek s fejetony získala slečna, která má podobný názor na cyklistiku jako já. Snad ji tedy neurazili články o přeceňování přileb a nutnosti oblékat se i na kolo trochu chic. Jen jsem přeslechla, kdo získla Vráťovu povídku. Dokonce lehce podezírám svědky, že buď povídku zašantročili (a někde tam stále leží), nebo ji "ulili" stranou a čtou si ji doma o samotě.
Domu jsme se dostali rychle a jen spálená ramena mi kazila dojem z překrásného dne. Na takhle krásné svatbě jsem snad ještě nebyla a nevím nevím, jestli ji někdy někdo překoná. Přeji hodně štěstí novomanželům a spoustu společně najetých kilometrů (nebo snad kolometrů?) - a to nejen na vypůjčeném bakefietu.

Velká jarní cykojízda v Praze

Už několik týdnů jsem se těšila na pravidelnou pražskou cyklojízdu. Během zimy jsem měla dva ošklivější karamboly na ledě a kolo bylo od té doby v péči manžela. Což si ovšem vynutilo jeho odvoz do servisu. Oprava trvala o něco déle a nakonec jsem si pro něj jela až pár hodin před jízdou. Aspoň se mi pak jelo klidněji, kolo předlo jako spokojené kotě. Nad Prahou ustoupily i bouřkové mraky a na seskupující se cyklisty zazářilo sluníčko. Manžel vyfasoval zářivou vestičku a vysílačku – povinná to výbava špuntařů a já se připojila ke svým kamarádům. Během jedné z minulých jízd jsem měla menší výměnu názorů s policií a od té doby musím být „pod dohledem“.

Původní odhad před jízdou počítal tak s dvěma tisíci cyklistů. Krásné počasí však vylákalo ven i největší skeptiky a peloton se rozrostl na skoro pět tisíc hlav. To způsobovalo poněkud těžkopádný rozjezd celé jízdy. Bez mučení přiznávám, že nebýt pomocného elektromotoru u mého kola, měla bych s vozíkem za sebou docela potíže. Jízda totiž začínala na náměstí Jiřího z Poděbrad, následoval krátký výstup ulicí a pak teprve sestup na Nuselský most. Krátkým kličkováním (ani netuším názvy ulic) jsme se dostali až k Vltavě a přes Barandovský most na druhý břeh. Celá spanilá jízda končila v bývalé sklárně a nyní galerii MeetFactory.

Celý průběh se vyznačoval pohodovostí. V pelotonu byl kromě kol i početný zástup koloběžek, bruslařů, skejťáků, lehokol, tříkolek a i pár kol nákladních. Za dánské velvyslanectví na cestu vyrazil služební bakefiet. Touto jízdou začínala akce Do práce na kole. Hodně týmů si přišlo vyzkoušet, jak je na tom jejich konkurence. V davu se tedy objevovali politici, bankéři i obyčejní úředníci. Někteří z nich vzali s sebou i svoji drobotinu. Trasa byla dlouhá, vedla ale převážně z kopce. Přesto jsem cestou zaslechla pár kňourání i povzbuzování. Nad naší bezpečností bděla početná družina policistů. Peloton vedli i uzavírali policisté v autech. Po stranách jezdili také na motorkách a i na kolech. Přišlo mi až divné, kolik z nich mělo kola – až později jsem se dočetla, že byli povolání všichni pražští policisté, kteří kdy kolo vyfasovali.

Velký dík patří špuntařům. Jsou to dobrovolníci, kteří pomáhají policii během průjezdu městem. Blokují boční ulice i křižovatky. Musí poslouchat nadávky řidičů a troubení jejich aut. Někteří řidiči nejsou ochotni přijmout fakt, že musí cca deset minut počkat a opravdu nemohou projet skrz peloton. Výjimkou jsou vždy sanitky, hasiči a policie. Většinou se pouští i MHD, tentokrát se musela občas blokovat i ta – vždy ale po dohodě s policií. Ostatně – čekací doba většinou odpovídala jednomu vypuštěnému spoji. Sama jezdím MHD často, měla jsem tedy s cestujícími soucit. V zájmu bezpečnosti to bohužel nešlo jinak. Ostatně, během různých pochodů, maratónů, spanilých jízd veteránů a motorek bývá centrum Prahy zablokováno na mnohem delší období. A stejně jako každý rok, i tentokrát se pár aut stejně pokoušelo do lidí najet. Docela s potěšením jsem pozorovala řidičku, které projíždějící policista okamžitě začal vypisovat pokutu za obecné ohrožení. Ani velký spěch neopravňuje nikoho k beztrestnému najíždění do dětí.

Celkově se jízda obešla bez větších incidentů a všichni jsem pokojně dojeli až do cíle. A tam už čekala odměna – spousta jídla, pití a zábavy. Kvůli dceři jsme jeli brzo domů, ale i tak jsme si to užili dosytosti. Ještě perlička na závěr: při odchodu nás míjelo policejní auto, zastavilo a policista se nás ptal, kolik cyklistů ještě zbývá na pařbě. Odhadli jsme to tak na pět set. Zklamaný a zděšený pohled mladíka hovořil za vše. Snad tedy byla i jeho služba v pohodě a nemusel kvůli ničemu zasahovat.