pátek 29. července 2011

I andělé mají srdce

Jako dítě jsem měla kamaráda, který miloval horory. Naše rodina byla jedna z prvních, která vlastnila video, takže k nám nosil různé videokazety a pouštěl nám je. Já sama jsem strašpytel, k bezesné noci mi stačí málo. Jak šel čas, videokazety přestaly být populární. Přesto jsem díky němu viděla další a další filmy. Pro změnu mě tahal do kina. Ne, nezačali jsme spolu chodit, byli jsme jen velmi dobří kamarádi. Byl to takový výměnný obchod - já s ním chodila do kina, on mne nechal hrát si u něj na počítači. Toto zvláštní přátelství vydrželo až do mých cca 15-ti let.
Jeden z posledních našich společných filmů byl Angel Heart. Pro dnešního diváka by byl film skoro nudný. Jen velice málo honiček, skoro nulové digitální efekty, málo lekaček. Zato vynikající dialogy mezi oběma hlavními herci. Mickey Rourke měl tehdy ještě plně funkční mimické svaly (nezničené pitím, botoxem a plastikou) a protihráčem mu byl exelující Robert De Niro. Karty jsou rozdány jasně a čitelně, detektiv se jmenuje Angel a jeho tajemný zaměstnavatel se představí jako Louis Cyphre. Jen pomalému divákovi (a naivnímu hrdinovi) nedojde, kdože to proti němu sedí. Celý film je vlastně detektivka, kdy předmětem pátrání je (možná již mrtvý) Johny Favorite. To, co začíná jako normální příběh, se začíná komplikovat po přidání prvku voodoo. Vyslýchané osoby jsou nalézány mrtvé a všechny stopy vedou k Angelovi. A ten si přestává být jistý. Koho to vlastně hledá? Co to s ním hraje Cyphre za hru? A proč má pocit, že jeho minulost není doopravdy jeho?
Během sledování filmu se mi začala ponurá atmosféra dostávat pod kůži. Cestou domů jsem drtila ruku kamaráda a nechala se doprovodit až k dveřím bytu (ještěže bydlel jen pár vchodů od nás). Doma jsem nějak nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala v posteli a nakonec jsem to nevydržela a s očima červenýma únavou jsem vlezla do postele k mámě. Spát sama jsem nebyla schopná ještě týden. Máma měla naštěstí svatou trpělivost (jen její tehdejší přítel dost brblal). Styděla jsem se, ale nešlo jinak. Říkala jsem si snad stokrát, že je mi patnáct, byl to jen film, jenom iluze... a přesto... už uplynulo skoro dvacet let a při pohledu na fotky z filmu mě obchází mráz. Podobný efekt měl zatím jen jeden jediný další film - novější Constantine.
A proč jsem si vlastně na něj teď vzpomněla? Stanice Prima Cool se totiž rozhodla film poprvé! vysílat i v televizi. To to trvalo. A já, ačkoliv si filmu nesmírně vážím, si v ten moment televizi nezapnu. Nejspíš zalezu pod peřinu a možná si dám i polštář přes hlavu, abych náhodou neslyšela zvuky filmu odjinud. Všem ostatním ho však vřele doporučuji. Není na škodu bát se (pro změnu) trochu inteligentně a připomenout si, že každý dluh musí být jednoho dne splacen. A že nejen boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

pondělí 11. července 2011

Pohodové cyklovýlety

Minulý měsíc se manžel vrátil z pracovního jednání v Uherském Hradišti a hned básnil o místních cyklostezkách. A že se tam prostě musíme vypravit na dovolenou. Což o to, proti výletu nic nemám, začal tedy organizovat akci Kola. Přemluvil své kamarády ze základky, určil se termín a šlo se balit. Dokonce i moje máma (která na kole seděla za posledních cca 30 let zhruba dvakrát) začala nejistě navrhovat, že se za námi přijede podívat. Radost mi kazilo jen moje pokažené elektrokolo. Měla jsem sice vyjednané kolo nové, elektrifikovalo se ale dodatečně a stále nebylo hotové. Odjezd byl už v sobotu a stále nic. V pátek konečně přišla zpráva, že kolo je připraveno k vyzvednutí. Dojela jsem tam rychlostí blesku. Všichni jsme kolo obdivovali a zkoušeli si ho (včetně prodavače a náhodných kolemjdoucích) a pyšně se vydali domů. Večer, když už jsme skoro usínali, jsem se nevinně zeptala, zda-li by se baterka neměla dobít. A až tehdy jsme si vzpomněli, že jsme v obchodě nechali nabíječku i klíče od baterie. Situaci zachraňoval v sobotu ráno Vráťa, který se tam na otočku zastavil.
Pak už nic nebránilo tomu, vyrazit na vlak. Ve vlaku Fanny řádila jak černá ruka a hned si našla kamarády. Tři hodiny trvající cesta utekla jak pár minut. V cíli nás čekal útulný penzion - hned vedle nádraží. Jeho provozovatelka má evidentně ráda děti i cyklisty - vycházela nám všemožně vstříc. Jen počasí začalo stávkovat a probudili jsme se do deštivého rána. Po kráké poradě ale přesto část výpravy vyrazila provětrat kola. Projížďka to byla krátká, přesto nádherná. Další dny už bylo počasí umírněnější (až tropické) a jezdili jsme všichni. Po pár dnech se k nám doopravdy přidala i máma se svým přítelem. Kompletní sestava už byla jak malý peloton. Vpředu Vráťa s vozíkem (jeho vlaječka byla neocenitelná) a hlavně s mapou a za ním dalších pět jezdců. Cyklostezky byly opravdu nádherné. Tak čisté a upravené cesty jsem snad ještě neviděla. Leckdy byly v lepším stavu, než souběžná silnice. Občas jsme samozřejmě museli jet i polní cestou, panelačkou nebo přímo blátem. Mé krásné nové kolo to však všechno zvládlo. Muselo jet bahnem, deštěm, neuvěřitelným vedrem. Vozík naštěstí vezl Vráťa - já jsem si na něj netroufla. Neznala jsem ještě plnou kapacitu baterie, úchop řidítek byl odlišný a moje tříměsíční bříško taky občas stávkovalo. Jela jsem tedy "na pohodu" a s pomocí motoru, baterii se mi přesto vyplácat nepodařilo.
Krátkou změnou v pohybu byla návštěva městského bazénu v lázních Luhačovice. Venku se pomalu roztékal i asfalt, uvnitř bylo nádherně. Nově rekonstruovaná budova skrývala velký bazén, relaxační bazén (s divokou řekou, bublinkami a dalšími vychytávkami) a dětské brouzdaliště na galerii. Každá voda měla trochu jinou teplotu, všude bylo dost místa. Třešinkou na dortu byla možnost si zdarma! zapůjčit pěnové a polystyrenové plováky, kruhy a vestičky pro děti. Fanny se projevila jako klasický vodní živel. Sotva jsme jí dala speciální plínku a pěnový kruh, už byla ve vodě a dobře hodinu jsme ji ven nedostali. Brouzdaliště jí nudilo, většinu času jsme s ní sjížděli divokou řeku. Byl to bazének na bázi odstředivky. To se pak smála a nadšeně tleskala. Cestou z bazénu se dokonce rozbrečela (ale prý je to tam u dětí normální).
Týden utekl rychle a byl čas vyrazit domů. S lítostí jsme zamávali Baťovu kanálu, penzionu i místním lidem, nasedli do aut a vlaku a jelo se. Velký dík patří dvěma doprovodným vozidlům, která nám vzala část bagáže (Helča cestou tam, máma cestou zpátky). Vše by se sice do vozíku vešlo, takhle jsme ale měli míň práce (a já si mohla koupit těsně před odjezdem nové boty a pořád je bylo kam dát) :o). Mé srdečné díky patří taky Pepovi, za jeho věnování se Fanynce.
Celkově mohu Uherské Hradiště i jeho okolí vřele doporučit. Cesty jsou převážně ve vynikajícím stavu, dá se vybrat hodně rovinatých tras a řidiči jsou neobyčejně slušní. Výlety lze naplánovat bez problémů s ohledem na děti, seniory či osoby málo jezdící. Zároveň si na své mohou přijít i trénovaní polykači kilometrů. Jen foťák jsme zapomněli doma, snad tedy brzy dodají fotky ostatní členové expedice :o).