středa 22. února 2012

Jednoduché radosti

Po dlouhé době jsem měla možnost jet mhd bez kočárku, dětí i těhotenského břicha. A najednou jsem objevila radost z cestování. Radost o to překvapivější, že ji vyvolávaly věci, které mi až doteď ani nepřišly na mysl.
Normální člověk si případná úskalí ani neuvědomuje. Jak já jsem byla ale šťastná, když jsem prostě přišla na zastávku a mohla jet hned prvním autobusem. Nebylo nutné čekat na nízkopodlažní spoj (a i v případě jeho příjezdu má maminka s kočárkem smůlu, pokud je uvnitř moc lidí a musí prostě čekat další půlhodinu - a v některých případech i hodinu). Občas se sice objeví dobrovolný pomocník - já osobně jsem ale jejich služeb příliš nevyužívala. Co je mi platné, že mi někdo pomůže do autobusu, když se potom nenajde nikdo při výstupu? V případě nouze vypomůže i řidič, nadšeně se ale netváří.
A teď jsem si mohla dokonce vybrat i vstupní dveře :o). Nikdo mi nediktoval, kudy nastoupit, kde si sednout. Bez bříška jsem si dobrovolně zvolila i to, že si nesednu - i obyčejná volba stání nebo sezení je luxus, kterého si málokdo váží.
Velkou úlevou byl i přístup na zastávku. S kočárkem musím několikrát obkroužit okolí zastávky pomocí velkoryse postavené rampy - která zcela nelogicky končí na opačné straně než je zastávka (namísto krátkých schodů vedoucích až ke dveřím autobusu). Zdánlivě to vypadá jako maličkost, představte si tu zajížďku ale například za teploty -15 stupňů, kdy navíc máte v kočárku vztekající se novorozeně a vám samotné není úplně nejlépe.
A to už vůbec nezmiňuji metro - nejbližší zastávku mám cca 8 minut chůze. Pokud ale jedu s kočárkem, musím na další zastávku - buď cca 15 minut přes park nebo tři zastávky autobusem. Na té naší stanici totiž není výtah ani jezdící schody, prý po nich není poptávka.
Doufám, že si budu ten současný nadšený stav pamatovat. Nechci se zase stát "tupým" konzumentem dopravního prostředku. Chtěla bych zůstat ochotným a dobrovolným pomahačem maminek s kočárky a stařenek s taškami. Ráda bych vždy ochotně ustoupila potřebnějším, uvolnila místo a vůbec brala ohledy na své okolí. Je až příliš jednoduché koukat se jinam a předstírat zaujatost okolím nebo knihou. A co vy? Pomáháte? Koukáte jinam? Myslíte na své problémy a své okolí prostě nevnímáte? A napadlo vás někdy se na své spolucestující usmívat, nebo se jen mračíte?