pátek 20. dubna 2012

Ni déšť, ni sníh...

Už delší dobu jsem s obavou sledovala oblohu. V předsíni se skvěl nový dvojvozík, chyběla mu však ochranná plachta proti dešti. A já tak moc chtěla jet Jarní cyklojízdu. Mám velice ráda spanilé jízdy všech typů. Může se jednat o motorky, veterány, kola, koně... prostě cokoli. A je mi až stydno, jak málo lidí se dokáže z něčeho takového radovat. Možná je to pozůstatek povinných prvomájových průvodů - většina čechů je však až alergická na ty, kteří mají tolik odvahy, aby veřejně ukázali své poklady. Běda tomu, kdo nablýská svou mašinku a strčí jí pod nos ostatním. Proč se chlubí, že mají funkčního harleye? Musí mi ukazovat, že oni mají dost peněz na historický mercedes? Jak to, že mu manželka dovolí vrazit úspory do vojenského jeepu? Tsts... taková drzost se musí potrestat.
Chápu, že průjezd několika tisíců cyklistů může někomu zkomplikovat odpoledne. Hasiči, sanitky a policie se pouští, taxík má ale smůlu. O normálním řidiči ani nemluvě. A tak nezbývá než čekat, než peloton projede. Občas to může být zkouška nervů. Vteřiny se nekonečně vlečou a reálných deset minut pak budí dojem hodiny. Většina lidí v MHD si uvědomí, že je to vlastně jen ekvivalent zmeškání jednoho spoje (a tudíž cyklistům i radostně zamávají). Řidiči aut však občas propadnou dojmu, že je na nich páchána obrovská křivda. A pak stačí k výbuchu málo. To jsem ale trochu předběhla - vraťme se na začátek.
Rty už jsem měla nervozitou skoro okousané, když konečně přišel manžel domů. A prý špatná zpráva - plachta je, ale majitel obchodu jízdu nejede a tudíž není jak ji od něj získat. Vytřeštila jsem na něj oči. Jaký problém? Moje máma přece bydlí hned naproti obchodu a je zrovna doma. Rychle jsem jí zavolala a domluvila předání.Vráťu a děti jsem poslala napřed a začala se šlechtit. Během mateřské dovolené nemám moc šancí vyjít mezi lidi, chtěla jsem tomu tedy dát všechno. Na místo srazu jsem dorazila takřka na poslední chvíli. Vozík už byl komplet a mladší dcerka se dožadovala své várky mlíčka. Našla jsem si tedy skrytou lavičku a pořádně jí nakojila.

Na obzoru se pospojovali mraky do jednoho ohromného a zlověstně černého. Vzdychla jsem a připravila se na nejhorší. Od jízdy mě však mohli odradit jenom blesky - za bouřky ani nevycházím - natož jet na kole. Po krátkém (a obvyklém) zpoždění se kolona konečně rozjela. K naší rodině se přidala mladá novinářka a začala během jízdy zpovídat mého muže. Chudák, nemá rozhovory moc rád - je radši, když za něj mluví činy. Josífka usnula ihned po rozjetí vozíku, Fanny se tomu trochu bránila, ale po pár minutách už spala i ona. Jejich vozík jsem jim brzo začala závidět. Z pár kapek se stala opravdová průtrž a moje oblečení bylo skrz naskrz mokré. O zapršelých brýlých ani nemluvě. Kdy už konečně někdo vymyslí nějaké stěrače :o).
I přes vytrvalý déšť se mi jízda líbila. Vše šlo plynule, občas jsem převzala funkci vypravěče za Vráťu a i sluníčko se občas objevilo. Novinářka si pochvalovala organizaci a ani nechtěla věřit, že se určitě objeví nějaký konflit. Bohužel, při každé jízdě se něco najde. Většinou se jedná o netrpělivého řidiče, který se mermomocí snaží najet do souvislého proudu kol, koloběžek, bruslí a dalších vozítek.

Jak ta se potom musela divit, když se po dojezdu dozvěděla o incidentu, který pro jednoho cyklistu skončil pobytek v nemocnici. Vše vím z druhé ruky a radost mi to nedělá. Podle všeho ruply nervy na obou stranách, nastala hádka a protistrana se prostě rozhodla, že pěst je nejlepší argument. A protože zmíněný cyklista je sice vysoký, nicméně jinak sušinka, odlétl po ráně několik metrů a podle zpráv má minimálně zlomený nos.
Důvody rozčilení chápu, nicméně násilím se to prostě řešit nedá. Kolikrát já už byla jen krůček od fyzického násilí, vždycky jsem se ale dokázala povznést a nenechat se strhnout. A to i v případě, kdy se mi agresivní řidič pokoušel přejet vozík s dítětem.
Během této jízdy se mi však veškeré konflikty vyhnuly. Po dojezdu do parku jsem byla unavená a zmrzlá. Starší dcerka se cestou počůrala a musela jsem jí přímo ve Stromovce převléci a mladší už zase chtěla pít. Rozloučila jsem se tedy s manželem a vydala se domů. Bylo to poprvé, co jsem jela metrem sama - s kolem a novým vozíkem. Do vagonu metra mi pomohl cizí pán. Celou cestu jsem musela nenápadně kojit. Na konečné se objevil problém. Na obzoru nebyla žádná pomoc a do výtahu se vešel buď vozík, nebo kolo... oboje najednou ne. Vyvezla jsem tedy první nahoru vozík. Fanynka se rozbrečela a pořád volala: "Mámy kolo!" Nahoře jsem je nechala naproti řídící kukani a běžela po schodech dolů. Jak jsem tak vyvážela kolo nahoru, už jsem slyšela, jak se dcerkám věnují nějaké starší paní.
Navzdory mediální kampani, je poměrně malá možnost, že by vaše dítě někdo unesl. Zato je velmi pravděpodobné, že se najde nějaká "dobrá duše" a odvede vaše dítě na policejní stanici. Trochu mi tedy zatrnulo. Přítomné paní naštěstí nezjistily, jak se vozík otvírá. Podařilo se jim jenom sundat část pláštěnky (a řádně vyděsit obě holčičky). Usmála jsem se na ně, uklidnila je, že jsem matka dětí a začala připojovat kolo. Babky se na mě sesypaly, že prý nemám rozum, když jsem s dětma takhle pozdě venku - bylo devět večer. Nevím jak vy, ale já si nemyslím, že by jim jednou za čas posunutá večerka zničila život. Nicméně jsem spolkla všechny jedovaté odpovědi, opět se usmála (univerzální odpověď) a měla se k odchodu. Únava si však vybrala svou daň a já se ani nedokázala trefit mezi sloupky u východu. To už vylezl z kukaně i dozorčí a s laskavým úsměvem mi nabídl pomoc. Přijala jsem a rychle vyrazila k domovu. I doma nastala anabáze s výtahem (a Fanynčino volání "mámy kolo!!"). To už jsem ale byla šťastná a uvolněná. Obě holky dostaly večeři a šup do postýlek. A já si konečně udělala čaj a přelékla se do suchého oblečení :o). Vzato kolem a kolem... odpoledne bylo extrémně náročné... ale krásné. Už se těším, až zase někam vyrazíme. Tentokrát v normálním provozu a hezky podle pravidel.

středa 18. dubna 2012

Opět v sedle

Jupííí... po dlouhé době jsem konečně osedlala svého elektrického oře. Během zimy jsem byla donucena přestat jezdit. Bříško s ukrytou Josífkou už kapku překáželo a každý pád by mohl dopadnout velice špatně. S prvním ledem jsem tedy schovala kolo a jen na něj smutně koukala. Po porodu jsem se cítila výborně... bohužel mé kolo už ne. Po několika jízdách mého muže bylo zralé na servis. Musela jsem si tedy počkat, až bude ve stejné kondici jako já.
A ani to nestačilo. Musela jsem ještě počkat, až mé sladké novorozeně vydrží nepít alespoň tři hodiny v kuse. Po osmi týdnech od porodu jsem to už nevydržela. Nakrmila jsem Josífku tak, že jí až teklo mléko po bradě. Rychle jsem sedla na kolo, mobil dala pro jistotu do kapsy u bundy a vyrazila jsem.
Trochu jsem měla obavy, že se změní můj styl jízdy. V první zatáčce jsem se ještě bála. Z kopce jsem se ale pustila mnohem rychleji, než jsem byla zvyklá. Cesta byla nádherná. Počasí mi přálo, bylo chladněji, ale alespoň nebyl nával na stezce. Cestou jsem míjela "svojí" porodnici. S dojetím jsem se dívala na tu starou budovu a přemýšlela, jak jsem se cítila před těmi osmy týdny. Uteklo to rychle. Příjezd na trh mi skoro vehnal slzy do očí. Pomalu jsem brouzdala mezi stánky a vybírala jsem mlsy. Pro jistotu jsem zavolala domů - z telefonu sice byl slyšet pláč, Vráťa však hlásil, že má vše pod kontrolou.
Cestou zpátky jsem už cítila, že se blíží čas kojení. Šlápla jsem tedy do pedálů a jela jako blesk. Zoufalý pláč jsem slyšela už na chodbě. Prý ale spustila teprve pár minut před mým příjezdem - jinak byla po většinu času klidná. Zkouška tedy proběhla v pohodě a nic nebrání tomu, abych tento týden jela zase.

neděle 1. dubna 2012

Pražský For bike téměř bez přátel

Tak se opět sešel rok s rokem a do Letňan se začali sjíždět příznivci cyklistiky. Pražský veletrh málokdy přináší extra novinky - slouží spíš k navnadění do nové sezóny a připomenutí trendu z podzimního Brna. Na posledním brněnském veletrhu byla nesměle představena elektrická koloběžka - nyní jsem už v Praze napočítala nejméně tři další výrobce. Jen tak dál.

Na veletrh jsem se vydala ve společnosti mladší dcery a přítele mé mámy. Byla jsem tedy pověřena pozdravením známých, sebráním nových katalogů a otestováním nových kol. Sama jsem si dala za cíl sehnat si nový zámek na kolo. Hned u vchodu mě potěšilo množství barev. Zářila kola, oblečení i doplňky. Konečně si výrobci uvědomili, že kolo nemusí být jen nudné sportovní náčinní, nýbrž že může poukazovat i na životní styl jezdce a sloužit jako vývěsní štít.

Také přítomnost stále rostoucího výběru vozíků a specialit pro přepravu dětí potěšila mé srdce.

S potěšením jsem také kvitovala nepřítomnost necyklistického zboží. Pár stánků mimo obor se sice i tak na veletrh protlačilo, nerušili však celkovou atmosféru. Sama jsem neodolala a do kočárku utěšeně přibývaly suvenýry. Jen ten zámek jsem nakonec neobjevila. I při veliké nabídce jsem si z vystavovaných modelů prostě nedokázala vybrat ten pravý.
Velikou novinkou byl projekt, který teprve čeká na své uvedení na český trh. Slovensko se rozhodlo, že začne aktivně bojovat proti krádežím kol. Byl tedy vymyslen projekt na speciální označování kol. Jedná se o několik bezpečnostních prvků, které se nastříkají na kolo. Zároveň se kolo očísluje a zavede do evidence na policii. Celá procedura přijde na pár stovek a z kola se nedá odstranit (leda tak za cenu jeho těžkého poškození). Zavedení systému je podporováno Evropskou unií a vypadá rozhodně slibně. 

Co mi však citelně chybělo byly známé tváře. U oblíbených prodejců se vyskytovali neznámý prodavači a nebýt jednoho setkání s další cyklistkou, nebylo by s kým pokecat. A to jsem se těšila na polemiky nad vozíky, licitování nad zvonky či debatu o nových barvách. Dokonce ani testovací dráha nesplnila má očekávání. Venkovní část byla díky dešti zrušená, u stánků se nevyskytovalo nic nového, akce pláštěnky zdarma se nějak nekonala a já jsem tedy zklamaně odešla, aniž bych se byť jen jednou projela.
I přes to všechno jsem však odcházela z veletrhu spokojená a s dobrým pocitem. Konečně přestávám být se svým stylem bílou vránou (vyšperkované kolo, jasné barvy, civilní oblečení, městská elegance), naopak - stále více výrobců přizpůsobuje svá kola ženskému pohledu na svět. Nudnou čerň vytlačuje růžová, křivky se zaoblují, motory zmenšují, z cestovních brašen se stávají kabelky. Dokonce i sportovně založený přítel mé mámy zálibně obcházel elegantní model jednoho italského výrobce (moje máma asi brzo dostane nové kolo).
Příští rok přijdu zas, snad tam tentokrát potkám více známých tváří.