Farmářské trhy, kolo a já

Nikdy jsem nebyla vášnivá kuchařka a už vůbec ne sportovec. A přesto jsem se jednou přistihla, kterak jedu na kole nakoupit na trh čerstvé ingredience do kuchyně. Co tak drasticky změnilo můj názor? Vlastně nic zásadního. Jen jsem objevila krásu pohodlné jízdy a zároveň objevila úžasnou chuť čerstvého ovoce a zeleniny. A hlavně – objevila jsem krásu nakupování na trhu.

S trhem jsem se poprvé setkala jako dítě na dovolené v Jugoslávii. Skoro každý den jsme chodili mezi stánky, vybírali právě natrhané broskve, ochutnávali nabízené vzorky, licitovali o ceny. A hlavně si povídali. Každý trhovec se usmíval a lidi jim to opětovali. Milovala jsem tu atmosféru. O samotný obchod vlastně ani nešlo, často jsme nakoupili jen pár drobností k jídlu. Doma v té době vládl komunismus. To znamenalo stejné ceny ve všech obchodech, prázdné regály, unavené prodavačky a nemožnost koupit si věc přímo od drobného výrobce. I tak mě svět obchodu lákal a nakonec jsem ho i vystudovala. Pomalu se změnila společnost a smýšlení lidí. První se vrátili zákony trhu, boj o zákazníka a rozdílnost cen. Následovali drobní výrobci a prodejci a nakonec se ve městech objevily zase i tržnice. Ze začátku s padělky známých značek, později specializované (bleší, vánoční) a nakonec i ty nejmilejší – tzv. Farmářské.

Tak jak šel čas a měnilo se mé okolí, promněňoval se i můj přístup k cestování po městě. Nikdy jsem neměla řidičský průkaz, byla jsem tedy odkázána na chůzi nebo MHD. Po svatbě mi ale byl ukázán svět městské cyklistiky a její klady a zápory. Postupně jsem se otrkala a našla své oblíbené trasy. Zvolnila jsem tempo jízdy, přestala se bát. Své kolo jsem si vyšperkovala k obrazu svému. S batohem se mi nikdy nejezdilo dobře (vychyloval mě ke straně), zcela jsem ho tedy zavrhla. Naštěstí se dají sehnat krásné brašny a mojí takřka srdcovou záležitostí jsou košíky na řidítka. Jeden jsem si pořídila i na terénní koloběžku. Jízda s košíkem se dost liší od obvyklého způsobu, jezdec si musí rozmyslet každý hrbol či prudkou zatáčku. Odměnou je mu obdivný pohled okolí a pocit vyjímečnosti. A co teprve tehdy, když z košíku vesele vlají kytky nebo natě mrkve? To si pak člověk připadá jak kdyby se vrátil v čase skoro o století zpátky.

Na trhy jsem začala jezdit pravidelně až po prvním porodu. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu od starostí s dítětem a odreagovat se. Takže jsem v sobotu ráno nakrmila dítě, předala ho manželovi, sedla na kolo a vyrazila směr náplavka. Po pár jízdách jsem přidala do uší i sluchátka s muzikou. Mám na kole boční zrcátko a jezdím dobře známým terénem – jinak bych si to neriskla. Takhle se uzavřu do svého mikrosvěta a nechám hudbu ovlivňovat rychlost jízdy. Nikam nespěchám, cestu si vychutnávám. Není nad ten pocit, když projíždíte ulicemi za zvuků valčíku nebo melodie z baletu. To máte potom pocit, že i auta tančí do rytmu. Při poslechu něčeho rychlejšího (např. Jízdy valkýr, nebo tvrdého rocku) se zase přitvrdí tempo a já se cítím jako pán cesty (silnice, stezky).

S takovou náladou se ocitnu na trhu jedna dvě. Kolo nikam neuvazuji. Pomalu se procházím mezi stánky a nákupy dávám rovnou do tašky nebo košíku. Občas mě někdo zastaví a ptá se po mých zkušenostech. Zapomněla jsem totiž dodat – mé kolo jsem vybavila elektromotorem. Šlapat musím i s ním, nehrozí mi ale zpocení a domů dovezu klidně pořádný nákup i s pětilitrovou krabicí moštu. A že je kolo těžší než módní sportovní typy? No a? Po schodech ho nenosím a do kopce mi pomůže motor. Občas vyplýtvám baterii. To potom u nejprudších kopců prostě sesednu a bez zbytečného patosu kolo vytlačím. A menší kopce vyjedu i tak :o).

Nezvyklé kolo mi dává možnost poznávat své okolí. Nejen ve smyslu prostoru, ale i lidí. Na trhu se často zapovídám i s úplně cizím člověkem – kolo přitáhne pozornost a já ho chválím – jak kdybych za to měla dostat provizi. Kdo ví, kolik lidí jsem takhle už přiměla ke koupi podobného typu. Zároveň jsem proslavená po celém sídlišti. Nedávno jsem zjistila, že naše rodina tu má silnou fanouškovskou základnu. Každý ví, že my jsme ti blázni, kteří jezdí všude na kole a vozí děti ve vozíku. Většina z nich nám upřímně fandí a drží nám palce. Ostatně – sídliště bojuje s přeplněností auty a my tak působíme jako závan svěžího vzduchu.

Tohle kolo jsem měla pouze půjčený - proto chybí můj obvyklý košík :o)

K vaření se můj přístup zas tak dramaticky nepromněnil. Nakoupené zásoby většinou předám manželovi a on už z nich něco vykouzlí. Občas se mi dokonce stane, že si při zpáteční cestě teprve uvědomím, že jsem vlastně nic nekoupila. Prostě mi k odpočinku a nabrání sil zcela stačilo to, že jsem dojela na trh, prošla si ho a popovídala si, a zase dojela domů. Po pár měsících začala i naše radnice pořádat trhy – jen pár minut od našeho baráku. Ráda chodím i tam, jejich atmosféře ale ještě pořád něco chybí. Je na nich příliš komerce a málo srdce. Proto si vždy najdu čas zajet nakoupit raději i na trh k řece. Trhy na náplavce všem doporučuji a doufám, že na ně budu jezdit i nadále. A ani má peněženka si zas tolik nestěžuje. Takže šup na kolo a hurá na výpravu za českým česnekem a slaďoučkou mrkví!

Neobvyklá jízda

Během svých jízd městem se pohybuji na netradičních kolech. Ať už je to městské kolo nebo dokonce elektrokolo, vždy budím pozornost. Lidé se dívají udiveně i na mé oblečení, absenci přilby nebo naopak překvapivou přítomnost sluchátek v uších. Jejich civění bývá až nepříjemné, ale zvykla jsem si.
I tak jsem byla zvědavá, jakou pozornost vzbudíme tentokrát při našem rodinném výletě. Za mé elegantní elektrokolo byl připojen fungl nový vozík. Vráťa mě však trumfnul. Přední kolo má odmontováno a místo něj je nainstalován vozík pro dítě. Máme ho jen zapůjčený na testování, Fanynka ho ale zbožňuje. Docela se děsím okamžiku až ho budeme muset vrátit.

Tohle krásné nedělní ráno jsme vypravili oba vozíky a vyrazili směr Řež. Ze začátku jsem jela těsně za Vráťou. Brzo jsem ale musela odstup zvětšit. Neexistoval téměř nikdo, kdo by se za mým mužem neohlédl. A takový rozjetý cyklista, který se ohlídne, je docela nebezpečný pro své okolí. Automaticky stočí řídítka směrem do středu cesty a přestane vnímat okolí. Ještěže jsme se (až na výjimky) vyhýbali silnicím. Se zmateným protijedoucím řidičem bych asi měla více potíží. Takhle jsem jen přibrzdila, usmála se na kolegu cyklistu a jela dál. Šok protijedoucích byl občas umocněn tím, že krásné počasí vytáhlo ven i spoustu dalších vozíků - občas se tvořila až kolona. Vráťa si zvýšeného zájmu ani nevšiml. Jen jednou jsem získala více pozornosti já. Při vjezdu na náplavku jsme se nachomýtli k focení nějaké reklamy. Zcela nahá kráska se producírovala u řeky. Fotograf zuřivě fotil až do okamžiku mého příjezdu. Z nejasného důvodu jsem ho zaujala a začala fotit mně. Potěšilo mně to, ale radši jsem ani nezpomalila.

Městem jsme nakonec projeli bez větších incidentů a dojeli až k nejhoršímu úseku cesty - kamenité cestě mezi Bohnicemi a Řeží (pro upřesnění se obracejte na mého muže). Můj vozík byl značně nevyvážený a začal poskakovat. Po chvilce jsme tedy zastavili a dali obě holky do jednoho vozíku. Tím se sice zvětšila jeho hmotnost, ale zlepšila stabilita. Minovým polem jsem nakonec prokličkovala o dost rychleji než manžel. U přívozu jsme si dali pauzu a pozorovali chvíli řeku. Zbytek cesty už byl zcela poklidný.
Po přátelské návštěvě u prarodičů jsme se vydali zpátky. Během návštěvy jsem nabíjela baterii ke kolu a tak jsem měla optimistickou náladu. Cestou tam jsem vyplýtvala ani ne polovinu šťávy, co by se tedy mohlo stát? Nějak jsem zapomněla, že jsme jeli hlavně z kopce a s větrem v zádech. Teď nás čekalo hlavně stoupání (jako bonus trhák v Krčském lese) a silný protivítr. Baterie začala varovně poblikávat nečekaně brzy. Dokonce i mladší dcera se najednou začala bouřit a dávala velice hlasitě najevo, že už chce být doma. Nepomohla ani krátká kojící přestávka. Blížící se krčský trhák jsem začala vidět jako velký problém.
Celý kopec má tři etapy - první prudké stoupání, po krátké rovince o něco méně prudké a poté dlouhé pozvolné. První část jsem vyjela skoro celou. Těsně před rovinkou se se mnou motor rozloučil. Smutně jsem koukala na baterii. A Vráťa koukal smutně na mne. Nakonec se ustrnul, připojil si za své kolo i vozík s Josífkou a že prý to vezme oklikou. Stoupání se nevyhne, ale je méně prudké. Já jsem zkusila vyjet vlastní silou i další část kopce, tři převody mi ale nestačili a já šla z kola dolů. Po pár minutách tlačení mě bolelo tělo víc, jak po celodenním výletu. Poslední část už jsem nasedla a horko těžko i dojela. Na kopci stačil jediný pohled do mé tváře a manžel se ani nepokoušel mi vozík zpátky připojit. Domů už naštěstí zbývala sotva půl hodina jízdy. Tentokrát jsem musela odstup ještě zvětšit. Jestli předtím budil zájem, tak tohle už bylo moc na všechny. Za jízdy člověk chytne tak dvě slova z protijedoucího směru. Už předtím jsem slyšela hlavně: "co to je; přední kolo; to vidím poprvý; smí se to?". Nyní se rétorika trochu změnila a znělo spíše obdivné: "to bych nedokázal; co to má znamenat; blázen?". A na mně se snášely až nepřátelské pohledy - proč proboha nechám svého muže všechno oddřít a sama si nevezmu jedno dítě k sobě? Nechala jsem je při tom a snažila se nemyslet na bolavé tělo.

Po dojezdu domů děti usnuly skoro okamžitě. Využila jsem toho a skoro na hodinu se naložila do vany. Bolelo mě skoro všechno, ale duše jásala. Nový typ vozíku před kolo mě nenadchl (spíše jsem se utvrdila v názoru, že jsme dobře pořídili náš dvojvozík), nedělní jízda mi ale znovu připomněla, jak moc je kolo lepší než auto. Holky se cestou úžasně zabavily, já s mužem jsme se pokochali krajinou i obdivem lidí, našemu zdraví cesta taky prospěla a udělali jsme radost pra i praprarodičům. Po pár dnech jsem dokonce zjistila, že máme na sídlišti slušnou fanouškovskou základnu a fandí nám lidé úplně všech generací (a trochu i závidí). A to je přece hezký pocit, ne?