První dojmy z Kodaně

Tak je to tady. Po delší době se podívám do zahraničí (a to víc než jen na pár hodin). Vráťa míří na konferenci do Dánska a může si mě vzít jako doprovod. Josífku jsme vzali s sebou – odstavovat se mi jí ještě nechce a Fanynka si pro změnu užije dědečka a babičku. Dokonce bude tentokrát na chatě v Jizerských horách.
Trochu nám bylo líto, že s náma nepojedou obě holky, ale vzhledem k programu toho bude dost i s jednou. Už jenom proto, že pohyb bude většinou na kolech a Josí ještě nemůže sedět v sedačce. Dánsko je však země kolům zaslíbená a tak si s tím organizátor poradí.

Většina české delegace se rozhodla, že se ubytuje v kempu. Já jsem byla proti. Už jste někdy zkoušeli kojit ve spacáku? Ehm... já s tím tedy začínat nebudu. Navíc mě rychle bolí záda a už prostě potřebuji své pohodlí. Manžel tedy s těžkým srdcem objednal spaní v doporučeném hostelu. Jak se pak ukázalo, byl to spíše skromnější hotýlek. Útulné pokoje, pohodlné postele, povlečení, dětská postýlka v dobré kvalitě, dostatek koupelen a vynikající bufetové snídaně. Navíc se tu ubytovali skoro všichni účastníci konference. V kempu zůstali jen Češi a Rakušáci. Celý hostel byl i příjemně nekuřácký.

Ale zpátky na začátek. V den D jsme vstávali opravdu brzo. Kvůli předpovídaným vedrům přijel tchán pro Fanynku už v půl osmé ráno, což je doba, kdy normálně vstáváme. Snažili jsme se budíček tentokrát posunout, ale stejně nás zastihl ještě v pyžamu. Holka se vypravila rychlostí blesku a už byla u výtahu, ani pusinku pro maminku málem nedala – tak moc se těšila na venkovní bazének u chaty. Chvíli nato odjel manžel do práce a vzal s sebou i pár věcí z bagáže. Zbytek jsem měla dobalit během dne, do klokánky si vzít Josífku a sraz byl v šest večer na nádraží.
Už při balení mi začalo být jasné, že to bude pořádná fuška. Cestovní cyklistický vozík byl sice na kolečkách, ale i tak těžký jak... no... jak kráva. Do toho ještě příruční přebalovací taška (sloužící i jako kabelka) a v klokánce na břiše skoro sedmikilové dítě, které se navíc aktivně bránilo nesení. K metru jsem šla snad trojnásobnou dobu a vypadalo to, že se od manžela stěhuju. Pár lidí se za mnou sice ohlédlo, pomoct s kufrem i ale nechtěl nikdo. Čekala jsem, že alespoň u schodů se někdo nabídne, ale kdepak... všichni měli najednou strašně naspěch a div, že se nedali do běhu. Ach jo... takže hezky vozík před sebe a zdrncávat. To bylo ještě v parku.
Před schody přímo v metru jsem zaváhala. Jsou dost dlouhé a mě ubývalo sil. Tam už se začala nabízet taková útlá dívenka. Koukala jsem na ní trochu nedůvěřivě – vozík vážil určitě víc než ona. Toho se chytil mladík, který chtěl na slečnu asi udělat dojem. Ochotně přiskočil a že jí pomůže (kdybych tam byla sama, tak bych měla asi smůlu). Takhle jsem byla v metru coby dup a klučina měl ještě plusové body. Na nádraží jsem radostně předala veškeré věci manželovi a jala se rozhlížet po budově. Mám nádraží ráda, je tam ruch (a od poslední rekonstrukce i hezky čisto). Vlak nám jel jen s malým zpožděním a už stál na perónu. Poprvé v životě jsem jela lůžkových vozem – a hned 16 hodin! Jupííí.... v kupé na nás dokonce čekaly čisté lůžkoviny a polštáře. Naše výprava obsadila celé kupé, takže ani nehrozilo, že by tam s námi byl někdo cizí. Josífce se tolik lidí okolo líbilo a pořád se vesele culila.

Kdopak se to právě vzbudil?

Jízda krásně uspávala a vlak skoro nikde nezastavoval. Hodiny utekly rychle a většinu jsme stejně všichni prospali (teda, kromě mě a Josí – ta chtěla pít každý dvě hodiny a já tak pendlovala mezi lůžky. Ostatní si toho ani nevšimli a vzbudili se až téměř hodinu před příjezdem do cílové stanice.
Praha se s náma loučila tropickou teplotou a pražícím sluncem, Německo nás hostilo bouřkou a Dánsko nás uvítalo silným větrem. Sluníčko sice svítilo, lomcující vichr to celé trochu kazil. U každého stojanu bylo pár spadlých kol a Josífku jsme museli kapku nabalit. I tak druhý den trochu hicovala. Přes nepřízeň počasí jsme se hned po ubytování vydali na průzkum do města. Vráťa měl od pořadatele zajištěné kolo k dispozici a probíhala jednání i o nákladním kole (christianii) pro mě a Josí. Když jsem viděla jeho nadšení, poznala jsem, že s náklaďákem bude chtít jezdit sám. Po krátké debatě jsme tedy v půjčovně vyzvedli kolo spíše pro mne. Půjčovatel si mě kriticky změřil a vybral menší sportovní kolo. Čekali jsme ještě na jednoho člena výpravy, vydala jsem se tedy na testovací kolečko okolo bloku.

Málem jsem havarovala hned na první křižovatce. Už dávno jsem si odvykla brzdám na řidítkách (moje kolo má zadní brzdu v torpédu), posez byl pořád v předklonu, chybělo mi boční zrcátko, dlouhé kalhoty mi zachytávaly za levou šlapku a hlavně – přes tu tyč byť sníženou jsem z toho prostě neuměla sesednout! O nasedání ani nemluvě. Takže šup šup zpátky do půjčovny a poprosila jsem o výměnu. Pán na mě koukal jak z jara. Několikrát si ověřoval (i u manžela), že mé angličtině fakt rozumněl. Já opravdu chci vyměnit ten ultralehký sportovní model za tu těžkou věc jménem městské kolo? Já CHCI brzdu v torpédu? Já CHCI široká říditka? Já CHCI nízký nástup? A opravdu, ale opravdu, CHCI těžší kolo????? Já, cizinec ze země, kde se na městských kolech přece vůbec nejezdí?

No, nakonec pochopil (když mu bylo vysvětleno skoro názorně, že jsem prostě na měšťáka zvyklá a nehodlám měnit) a já dostala trochu opotřebené, ale i tak krásné městské kolo. Kabelka šla do košíku a já si znovu projela testovací trasu. Hned to bylo o něčem jiném. Ladně jsem proplouvala ulicemi, kolo málem předlo a jen absence zrcátka mi trochu kalila radost. Ani motor jsem tolik nepostrádala. Na rozdíl od Prahy, tady byly jen mírné kopečky a tři převody bohatě stačily na všechny záludnosti.

Místní kola zaparkovaná u stanice metra (resp. pod stanicí).

Nákladní kolo jsme si měli vyzvednout jinde až druhý den a tak jsme museli zpátky na hotel ve dvou skupinách. Pravda, kluci by mohli vzít svoje kola do metra se mnou... kdo by se s ním ale tahal, když se po městě tak krásně jezdí, že? Udělala jsem si tedy pár fotek ruchu na ulici a šup do autobusu. Kromě jednoho zaváhání se špatně odhadnutou výstupní zastávkou se jelo nádherně. Místní MHD je rychlá, čistá a poměrně vstřícná. Jen sehnání lístku je poněkud komplikované až dobrodružné. Taky dánština je oříšek. Umím anglicky a rozumím trošku německy. Tohle je ale zcela mimo mé chápání. Díky bohu za trpělivé lidi na odpovědných místech. Nejvíc mě fascinovalo metro. Ono to nemá řidiče?!?! Všechno řídí automat a to tak dobře, že na stanicích souprava zastaví přesně na centimetr na vyznačeném místě. Ono by to jinak ani nešlo – celé kolejiště je oddělené od cestujících plexisklem a jsou v něm vrata pasující na dveře soupravy.

Část trati metra vede horem, jako nadzemní dráha – a to doslova. Město protíná voda kam se oko podívá. Dráha je tedy vedena po mostech. Původně jsem to považovala za širší verzi tramvaje. Až jsem najednou vjeli pod zem a bylo to. A to, co jsem původně považovala za metro – to se ukázalo být vlakem! Ten zase pro změnu jezdí i pod zemí, je širší než ten náš a o sto procent pohostinější. Ve vagonech jsou i malé obrazovky, na kterých běhají aktuální zprávy (nikoli reklamy!). I když i ty tu samozřejmě jsou. Dánský obchodník musí taky z něčeho žít.

Opravdu kapku foukalo.

Co mi však začalo hned po příjezdu vadit byl vítr. Od rána do hluboké noci. Pořád jen fičí a fičí a fičí. Už chápu, proč je tu tolik větrných elektráren (na jednu dokonce koukáme z oken hostelové restaurace. Místní jsou evidentně zvyklý, při příliš prudké změně počasí klidně zastaví (třeba i na kole a na světlech ukazujících zelenou) a prostě si přidají nebo sundají vrstvu oděvu. Ostatní je v klidu objíždí a nikoho to nevyvádí z míry. Prostě život. Pokud už se rozhodne někdo troubit, můžete se vsadit, že je to jen turista, který je tu na návštěvě.

První den návštěvy jsme zakončili improvizovanou recepcí v lobby hostelu a šlo se na kutě. Jak se ukázalo, potřebovali jsme to všichni tři. Josífka se v noci jen dvakrát osvěžila a pak spala až do osmi. To jsme už museli vstávat i my a začal nám druhý den naší krátké (ale dlouho očekávané) skorodovolené.