Deštivé rozloučení s Kodaní

Poslední den se mi ani nechtělo vstávat. Vidina plahočení se s bagáží (místo pohodlné jízdy na kole), bezcílné bloumání městem a nakonec úmorná celonoční cesta autobusem – no koho by to už předem neotrávilo. Zapomněla jsem však na zálibu mého muže v plánování.

Už den předem sestavil možné trasy okolo místních zajímavostí, ráno přebalil všechny zavazadla tak, aby se dala zapojit za kolo a domluvil jeho vrácení až na pozdní večerní hodinu. Já sama jsem si v předstihu všimla, že místní snídaňový bufet se dá za „pár“ korun předělat v polední menu a ještě před snídaní jsem se domluvila s personálem. K obědu jsme si tedy vytvořili každý několik sendvičů dle chuti a bylo vyřešeno. Zbývalo už jen odhlásit se z hostelu, pozdravit pár zbylých kolegů a hurá na závěrečný výlet.

plně naložené kolo

Místní verzi MHD jsme ihned zavrhli. Ne že by byla špatná... jen bylo docela hezké počasí a peněz už taky moc nezbylo. Měli jsme i dost času, pomalým krokem jsme tedy procházeli parkovitou krajinou a po chvilce se vnořili do města. Cestou jsem si všimla na zemi značkového dětského svetříku. Má česká duše mi radila: „Zvedni ho a strč do batohu. Holky by ho ještě unosily.“ Nakonec jsem odolala sirénám a jen jsem v duchu politovala rodiče, kteří se teď po něm asi shání. Po pár metrech nás najednou s hlukem dojely dvě cyklistky a že prý jsme něco vytrousili na cestě. A podávají mi onen svetřík. S úžasem jsem si vzpomněla, že okolo nás obě slečny letmo projížděly (nebýt křiklavých holinek, ani bych si jich pořádně nevšimla). Poděkovala jsem tedy a vysvětlila situaci. Ještě dlouho jsem se pak v duchu červenala, když jsem si uvědomila rozdílnost výchovy.

Ve městě jsem vytáhla foťák a jala se dokumentoval kola. Fotila jsem si kola exotická, výstavní, nezvyklá i zdánlivě obyčejná. Ať žije vynálezce digitálu. 

"parkoviště" u paneláku

Zanedlouho nás obklopil dav lidí s batůžky. Ze začátku jsem si myslela, že je na nábřeží tak živo, protože je neděle okolo poledne. Až když mi nějaká paní chtěla vnutit samolepku a divila se, kde mám kartičku, uvědomila jsem si pravý důvod. Městem procházel pěší maraton (walkathon). Nejednalo se o uzavírku silnic, násilné oddělení od běžných chodců nebo záplavu reklamních balónků nad hlavou (jak známe z Prahy). Místo toho jen prostě pohodových krokem šel mnohasethlavový dav lidí. Šlo se vycházkovým krokem, někdo v pohorkách a jiný jen v sandálech. Staré paní a matky s kočárky, každý si švitořivě povídal s ostatními. U křižovatek stál člověk ve vestičce a v rukou dřímal šipku se směrem a vesele ukazoval. Úsměv byl vůbec všudypřítomný. Zavrhli jsme tedy původní plán a na dlouhou dobu se k davu přidali.

walkatoncům hrála do kroku i veselá kapela

Nedaleko centra jsme se vydali vlastní cestou a promněnili poslední koruny za suvenýry a sladkosti. Ještě pár zastávek v parku a u kanálu a byl pomalu čas jít vrátit kolo. Náhlý prudký liják nás zaskočil, netrval naštěstí nijak dlouho. Kolo jsme bez potíží vrátili a zjistili, že zastávka autobusu je sice blízko, ale bez jakéhokoli zázemí. Kojení v dešti na lavičce není zrovna pravé ořechové. Autobus přijel bez výrazného zpoždění a mohli jsme nasedat. S lítostí jsem vzpomínala na luxus vlaku. Tentokrát musela být Josífka celou dobu upevněná v autosedačce a to se jí vůbec nelíbilo. Všichni okolo nás ztuhli už při našem nástupu. Zřetelně jsem viděla šok v jejich očích a myšlenku, že tuhle noc se asi nikdo nevyspí. Brzo jsem rezignovala, vyndala holku ze sedačky a začala krmit. Jen jsem se modlila, aby autobus nikde nehavaroval.

Holka ani nestihla usnout a už tu byl trajekt. Byla jsem nadšená jak malé dítě. Na trajektu jsem jela naposledy ještě v dětství – a to jen přes Balaton. Z autobusu jsem skoro vyběhla. Na krajinu už padala noc a foukal silný vítr. Horní palubu jsme si proto jen rychle prohlídli a šup do tepla. Tam na nás zaútočila komerce. Samé upoutávky na výhodný nákup, automaty na pití i plyšáky, restaurace. Podlaha se houpala a cesta utíkala velice rychle. Po výjezdu autobusu Josífka skoro okamžitě usnula a i já jsem začala klímat.

trajekt byl opravdu luxusní

Probudil mě nezvyklý pohyb autobusu. Venku se míhaly lampy a projížděly jsme asi nějakými tunely (nebo podjezdy, v té tmě se to nedalo moc poznat). Ze svého úhlu pohledu jsem začala mít dojem, že stále více najíždíme na levou stranu silnice. Uvědomila jsem si, že jedeme v kuse už rozhodně víc jak čtyři hodiny a začala jsem se trochu bát. Řidič jel rychle, cesta byla monotóní a ideální na mikrospánek. Nehrálo rádio ani televize, všichni poklimbávali. Co teď? Byla jsem sice připoutaná, holka byla v sedačce (a i ta byla jištěná pásy), přesto se mi nechtělo zpestřovat si dovolenou nějakou havárií. Když už jsem se začala ošívat, autobus zamířil k odpočívadlu. S úlevným povzdechem jsem si šla ven protáhnout kosti. Komu se zastavení nelíbilo byla Josífka. Od tohoto okamžiku se jí nedařilo znovu zabrat a já následující tři hodiny skoro v kuse kojila. Asi jsem si to měla prožít, abych si nějak zasloužila tu igelitku sladkostí koupených na trajektu.

Praha nás přivítala teplým počasím. V metru jsem mi padala hlava únavou a domů jsem se sotva dovlekla. Neplánovaně jsem návrat domů oslavila švédským ciderem – koupila jsem si ho na trajektu a Vráťovi se ho podařilo kousek od paneláku prorazit o asfalt. Naštěstí má rychlou reakci a tak zachránil víc jak polovinu plechovky. A pak už se jen relaxovalo, vybalovalo a stahovaly fotky. A spalo a spalo a spalo :o).

Čtvrtý den v Kodani - naposledy ve skupině

Ráno předposledního dne bylo nevlídné. Radost mi kalilo hlavně to, že jsme se tentokrát museli odpojit od hlavní skupiny. Naši hostitelé vymysleli výlet, který počítal s přesunem vlakem. Já vláčky ráda, nákladní kolo ale nerado je. Rozhodli jsme si tedy udělat výlet vlastní.

Dopoledne jsme ještě jeli s celým pelotonem. Dánové toho připravili opravdu hodně a nebylo času nazbyt. Vše zajímavé nám tedy tentokrát řekli předem a mohli jsme se zrychleně přesunout do města. Až mi to bylo líto. Míjeli jsme nádherné baráčky, moderní komplexy, přístavní čtvrť. Pauzu jsme si vydupali až v přístavu. Z něj zrovna vyplouvala fregata historických lodí (pravda, upravených pro vození turistů). A navíc zvednutý padací most! Přes nesouhlasné pohledy průvodce jsme fotili a fotili. Nikomu se nechtělo jet hned dál. To už na nás ale čekala proslavená malá mořská víla. Její socha je v permanentních obležení turistů. Naštěstí můj foťák ovládá funkci zoom – jinak bych ji zblízka ani nespatřila. Ještě krátký pohled na moře a hurá zase k nádraží. Tam jsme se rozloučili s výpravou a začali přemýšlet o další trase. Až mě zahřálo u srdce, když za námi najednou vyběhl jeden španělský delegát a zjišťoval, proč nejsme na peróně. Myslel si, že čekáme na to až nám někdo pomůže s vynesením kola. Ach, gentlemani ještě nevymřeli :o).

Protože se blížilo poledne, vyrazili jsme hledat menší restauraci nebo kavárnu. Azyl nám poskytla překrásná kavárnička, kde se snad zastavil čas. Nikdo nikam nespěchal, každý si četl (pravda, většinou v počítači nebo tabletu) a usrkával k tomu kávu nebo horkou čokoládu. Jó, čokoláda... tu mají v Dánsku výbornou... horkou i studenou, hořkou i sladkou... mňam. Vydatně posilněni jsme se jali prozkoumávat město na vlastní pěst. Najednou tu nebyl žádný průvodce ani jasně vytyčený cíl. Ze začátku jsme byli silně nejistí. Hned v první ulici navíc chyběla ta příjemná cyklistická stezka. Ani se nám nechtělo zpátky do provozu. Chodník byl ale pod naši úroveň a vida, ono to šlo i bez toho pruhu. S ním to však bylo o dost pohodovější.

Jak jsme se tak toulali, našli jsme i kopec! Výškový rozdíl nic moc, pro nákladní kolo to bylo až až. Cesta nás zavedla do parku, po zbytcích městských hradeb a nakonec až k moři. Výlet nám zpestřil déšť, náladu nám ale nezkazil. Jelo se nádherně. Stezky byly krásně upravené, chodci měli jinak barevnou část cesty, všude zeleň a ticho. Křížení se silnicí krásně intuitivní a bez zbytečných stresů. U moře to kapku foukalo a jedinou vadou se nakonec ukázalo nenalezení veřejných toalet. I ovečky na nás zabečely.

Jízda městem byla ideální pro focení. Zajímalo mě hlavně neobvyklé parkování u nádraží (kola naštosovaná nad sebe) i různé typy zabezpečení. Respektive jejich absence. Hlava mi nebrala, že někdo dokáže s klidným srdcem opustit takové fešáky a zamknout pouze zadní kolo (a tím nemyslím, že je kolo za něj někde přivázané... pouze je kolo znehybněno). I já bych dokázala většinu kol vzít na rameno a odnést někam pryč. O tom, že většina sedel byla značky Brooks a i doplňky nepatřily k nejlevnějším marno mluvit. Samozřejmě, že jsme občas objevily vrak. Sem tam někdo ukradl přední kolo, sedlo nebo i jen řídítka. To se ovšem týkalo kol, která byla evidentně stará. Občas to vypadalo, že majitel se prostě rozhodl, že když už mu někdo něco ukradl tak on tam ten zbytek prostě nechá napospas osudu. Na jedné hromadě jsem spočítala skoro osm pozůstatků – halabala naházených na sebe. Jediná poctivě uzamčená kola (a to těžkým řetězem) byla ta nákladní. Investice do nové christianie je prostě vysoká i tady. 

parkovací stání u nádraží

Na hostelu jsme si dali skromnou (ale výbornou) večeři a i vínečko na recepci měli. Vráťa odjel vrátit nákladní kolo (fňuk, bude se mi stýskat) a já relaxovala u počítačové hry. Když už jsme skoro spali, přijel zbytek našich kolegů. Ve tvářích měli uštvaný výraz a evidentně se něco nepovedlo. Z jejich vyprávění pak šel skoro mráz. Od vlaku prý vedla nic moc cesta, hrad byl zavřený, mírně bloudili, večeře se konala uprostřed nějaké matějské, její kvalita byla mizerná... až nám záviděli, jak hezky jsme si projeli město a okolí. Vyměnili jsme si ještě pár zážitků a byl čas jít na kutě. Ráno nás čekalo balení, odhlášení z hostelu a (tentokrát už pěší) rozloučení s Kodaní.

já bych se bála nezamknout takovýho krasavce

Třetí den v Kodani - v pelotonu a s průvodcem

Dnešní den jsem už měla celý zažít po boku Vráti. I s holkou jsme byly připravené ráno u nákladního kola a těšily se na výlet. Ostatní se zase těšili na Josífku. Každý se na ní culil a cvrlikal svým jazykem. Trošku se jí z toho motala hlava, ale úsměvy rozdávala na všechny strany. Organizátoři si na nás dneska vzali malý megafon a pro jistotu před odjezdem zhruba vysvětlili trasu výletu. Cílem bylo seznámit se s infrastrukturou města.

Formální program jsem nechala na starosti manželovi a sama vytáhla foťák a začala dokumentovat. Pár fotek mi trvalo, než jsem se naučila fotit nerozmazaně. Dánové nás navedli na bezproblémovou trasu bez větších překážek. Jen se mi zdála nějaká povědomá... no jo, vždyť tuhle stezku jsem pozorovala včera z metra. Zajásala jsem, dojela Vráťu a začala ho upozorňovat na zajímavosti. Už včera jsem si všimla nádherné školy a hlavně – na jejím parkovišti bylo snad deset cargo kol. Ani dvě nebyly stejné a všechna vypadala nádherně. V okolí nebyla žádná silnice a děti si hrály bez omezení – dokonce ani okolo školky nebyl žádný plot. Připomínalo mi to severskou mentalitu a zvlášť jejich nechuť k záclonám v oknech. Oni přece nemají co schovávat.

parkoviště u školky

Pohodovou jízdou jsme se dostali na první zastávku. Ejhle, naši hostitelé nás dovezli do naší oblíbené laboratoře/půjčovny. Tam už čekal hrdý provozovatel a před ním byly vyrovnané exponáty. Nadšeným aktivistům vysvětlil historii dílny, ukázal interiér, dovolil nám vyzkoušet si pár vybraných modelů a nechal si napsat názor na význam cyklistické dopravy. Část výpravy uchvátila i jejich trička a koruny rychle měnily majitele. Ani se nám nechtělo jet dál.

Jak jsme tak jeli městem, došla mi jedna věc. Během jízdy jsem vesele konverzovala, fotila, kochala se... a vůbec nepřemýšlela nad ostatními účastníky silničního provozu. Nemusela jsem přemýšlet o rychlostech, odbočení, křížení aut, pravidly aj. Všechno bylo krásně plynulé, intuitivní a ohleduplné. Auta jezdila pomaleji než v Praze, semafory byly označeny ikonou kola, pruh pro kola byl dostatečně široký a oddělený travnatým pásem. Průjezd křižovatkou byl modře označen, odbočení bylo vždy nepřímé a všichni byli strašně ohleduplní. Troubil (zvonil) jen málokdo, pro případné chyby měl každý pochopení. Skoro až nuda. Jen bylo občas cyklistů trochu moc a před světly se tvořily dlouhé fronty, které nestihly projet na jeden světelný cyklus. Většina města lze navíc projet na ten samý převod. Kopec se sice skoro nedá najít, kompenzuje to však silný protivítr.

není nad označené semafory

Cesta nás zavedla i na náměstí, kde byl (mimo jiné) automatický sčítač cyklistů – i s displejem. Přijeli jsme dopoledne a číslo bylo okolo čtyř tisíc lidí v jednom směru. Slušné... Jako místní zvláštnost nám taky ukázali obří ukazatel počasí – teploměr a socha panenky na kole a panáčka s deštníkem. Měl být viděn jen jeden z nich, cosi se však pokazilo a my se mohli kochat oběma. Jako třešinka na dortu se jevil vynález u světelné křižovatky. Aby cyklista nemusel sesedat, město mu postavilo speciální zábradlíčko pro opření nohy (nenapadá mě trefnější popis).

To už se blížil čas oběda a my zamířili do místní botanické zahrady. Tam už na nás čekaly sendviče. Počasí bylo zrovna slunečné, každý tedy vytáhl deku a usadil se do trávy. Trochu jsem znejistěla. Minulý večer pro mě sice jídlo zbylo, co ale dneska? Počítá se mnou někdo? Nebo si mám odskočit do stánku a něco si koupit? Vyslala jsem Vráťu pro informace. V krabici se jeden sendvič krčil a jedna z organizátorek mi dala svolení ho sníst. Spokojeně jsem se usadila. Zhruba v polovině jídla jsem si všimla, že manžel oné organizátorky kouká nechápavě do prázdné krabice a ptá se po svém jídle... ajaj... já jím JEHO příděl! Nabídla jsem se, že mu koupím náhradní. Starší pán byl ale gentleman každým coulem a jen se na mě usmál (a odešel si koupit jiný do nedaleké restaurace). Po jídle jsme se vydali na prohlídku zahrady. To už se zase blížil dešťový mrak a my se vydali na cestu.

Před deštěm jsme se schovali na univerzitě. Čekaly nás hned dvě přednášky na téma cyklistiky. Obě byly nesmírně zajímavé a i Josífka se chovala velice slušně. Při odjezdu si na mě počíhal onen mračící se organizátor se včerejška. Že prý mu nevadí, že jsem se přidala do pelotonu, ale jestli prý hodlám taky zaplatit? A co další dny? Trochu mne zaskočil, jeho tón nebyl zrovna příjemný. Nicméně jsem ho ujistila, že za své jídlo hodlám zaplatit a že vše vyřídíme spolu s Vráťou. Stačí, když mi řekne, kolik mu mám dát. To ho trochu zaskočilo a začal koktat cosi o kanceláři. A zmizel. Brzo jsem pochopila, že to není špatný člověk. Jen nemá rád, když mu někdo mění plány. Česká expedice mu je měnila pořád. První člověk navíc (v tom nebyla naše země jediná), potom požadavek speciálního kola kvůli dítěti a před univerzitou mu navíc polovina Čechů řekla, že místo jeho programu radši pojedou na cyklistický festival. Nedokázal se s tím příliš vyrovnat. Korunu tomu nasadilo vrtkavé počasí. Když nám chtěl ukázat vzácnou architekturu a při slovech: „Do této ulice nesmí jezdit auta, pokud nemají speciální povolení.“ se zrovna do této ulice potřebovala dostat dodávka a naše tlupa jí stála v cestě. Ani nedokončil projev a jeli jsme se podívat na další zvláštnost pro cyklisty. Tentokrát to bylo spíš taková raritka. Zkusmo nainstalovali u jedné z cest speciální odpadkový koš. Je nakloněný tak, aby se do něj daly odpadky hodit za jízdy. Místní se dost divili, že si taková tlupa cizinců fotí obyčejný odpadkový koš.

Další zastávkou bylo Rudé náměstí. Bylo tak pojmenované na počet kubánské restaurace, kde se (prý) zastavil na něco dobrého i Castro. Dánové nabarvili celou plochu na červeno, přidali pár rekvizit a zasadili stromy s červeným listím. Malou chybičkou teď je, že červený povrch cyklostezky za deště mírně klouže... a v Kodani prší skoro pořád. Po chvilce duševního boje se náš „vůdce“ rozhodl, že opustí nalinkovaný program a pojedeme se také podívat na onen festival. Po dojezdu nás však čekalo zklamání. Festival se konal jinde a jindy. Z tohoto místa teprve odjížděli účastníci spolu se soundsystémem. Nakoukli jsme tedy aspoň do dílny a vyfotili si nádherné grafitti.

Blížil se večer a s ním prohlídka kanceláří organizátorů, výšlap na točitou věž (s observatoří nahoře) a slavnostní večeře. Celé to ještě obohatil člen irské expedice svým guerillovým zahradničením.

Na dvoře u kanceláří se neplánovanou atrakcí stalo naše nákladní kolo. Za mírného deště si každý chtěl vyzkoušet, jak dobře se řídí (nebo se v něm vozí). My jsme mezitím začali řešit organizační potíže. Christianii jsme měli zapůjčenou do pondělí. My jsme se ale do Prahy vraceli už v neděli večer. Manželovi se podařilo zajistit předání pomocí recepce na hostelu, nějak ale zapomněl na složenou kauci. Co teď? Pětset dánských korun není zrovna málo. Do toho se ještě začínal ozývat organizátor, že by měli všichni (důraz na toto slovo a významný pohled na mou maličkost) vyrovnat své účty, jinak nebude večeře pro nikoho. Vráťa bytostně nesnáší takovéto situace. V nouzi nejvyšší jsem si vyžádala telefon na provozovatele půjčovny a po pár telefonátech bylo vše uspokojivě zařízeno. Kolo předáme jednomu z provozovatelů u něj doma a on nám za něj dá peníze. Teď ještě ta večeře. I to se po chvilce podařilo dojednat a mohli jsme vyrazit.

Po mírném bloudění jsme našli točitou věž. U jejích vhodových dveří se asi natáčel nějaký film. Celé náměstí bylo ponořeno do uměle vytvořené mlhy a my jen ztěží našli naší průvodkyni. Vráťa nesl Josífku, já se ho držela za bundu a krok za krokem jsme se brodili mlhou. Svým způsobem to bylo nesmírně romantické. Výhled na město stál rozhodně za námahu. Věž je vysoká a ani zatažená obloha nedokázala skrýt krásu Kodaně. Na dlouhé rozjímání nebyl čas, žaludek hlásil nutnost večeře. Před restaurací jsme stáli jako první a nervózně podupávali. Bohužel, Josífka už měla výletování plné zuby (které zatím ani nemá). Vynikající večeři jsme tedy do sebe skoro naházeli a potmě vyrazili zpátky do hostelu. Ostatní to sice neviděli rádi, ale věděli, že ráno se zase uvidíme. Společný sobotní výlet jsme měli absolvovat jen zčásti, čekal nás ale nabitý vlastní program.

Druhá várka zážitků z Kodaně

Druhý den byl ve znamení odpočinku. Teda... hlavně pro Josífku. Zatímco se Vráťa vzdělával, kterak Prahu trochu více přiblížit cyklistickému ráji, já s holkou jsme zůstaly v hostelu. Původní plán byl, že dopoledne se budeme poflakovat na pokoji (aspoň napíšu nějaký článek) a po obědě vyrazíme na krátkou procházku po okolí. Tak to bohužel nějak nevyšlo. Josífka plán sabotovala hned okolo desáté dopoledne, kdy poprvé usnula. S menší přestávkou na krmení spala až do čtyř hodin odpoledne. Asi to byla jen únava a vyčerpání z předchozí dlouhé cesty vlakem. Pohled na to malé rozpálené tělíčko mi dělal docela starost. K večeru se už ale začala smát a po rychlém snědení svačiny se sama snažila dostat ven z postýlky.

To už byl čas na rychlý úprk směr půjčovna speciálních kol. Vyzbrojena mapou a trochou peněz jsem se vydala na místní stanici metra. Získání lístku bylo tentokrát jednoduché – jen jsem se pak dozvěděla, že jsem si na automatu navolila špatné pásmo – no, naštěstí jsem nepotkala žádného revizora. Podle mapy to vypadalo, že další cesta bude velice jednoduchá. Zabloudit se ale dá všude a já najednou zjistila, že mi tak nějak schází hřbitov, který měl být přímo přede mnou. Chvilková panika naštěstí rychle odezněla a já byla sice až za okrajem mapy, ale rychle jsem našla cestu zpátky. Místní se mi taky snažili pomoci a tak jsem jen s malou časovou ztrátou stála na Pražském bulváru. Ehm, hodně nadnesený výraz pro ulici mezi tělocvičnou a jakýmsi skladištěm. 

A tam, v kontejnerové buňce, sídlila opěvovaná laboratoř a půjčovna v jednom. Ona to vlastně ani nebyla půjčovna jako taková. Jedná se o partičku nadšenců, kteří získali od města grant. Na jeho základě mají laboratoř na vývoj nových typů kol. Snaží se vytvořit tříkolky, nákladní kola, kola krytá proti dešti etc. Jejich výtvory „testují“ dobrovolníci. Takže si nechají složit kauci a po odevzdání kola ji zase vrátí. Luxusem navíc je to, že člověk si na pár dní vyzkouší kolo, které je svého typu unikát. To naše bylo nákladní a jeho výjímečností bylo otáčivé zadní kolo. Většina nákladních kol to má naopak – pohyblivé jsou ty přední – resp. vozík před kolem. Trochu jsme si prohlédli a váhavě vložili Josí do korbičky – protože neumí sama sedět, ležela v autosedačce. Po chvilce se manžel do řízení vpravil a mohlo se jet směr hostel.

Tam už se pomalu formoval dav aktivistů a mohlo se jet na prohlídku speciální Kodaňské čtvrti Christiania a následnou večeři. Příjezd nákladního kola je udivil. Vráťa se nějak opomněl zmínit, že kromě manželky (kterou někteří letmo viděli večer předem) s ním z Prahy přijela i mladší dcerka. Půlroční smíšek si ale brzo získal srdce všech účastníků a od té doby byla suveréně nejfotografovanějším členem výpravy. Josífka byla nadšená. Tolik obdivovatelů už dlouho neměla a pozornost si náležitě užívala. Za družného rozhovoru jsme dojeli do čtvrti, která měla stejný název jako naše vozítko.

Víte, co je to artistické mučení? To přivedete milovníka umění do čtvrti, kde je pomalu každý centimetr pomalován nádhernými motivy, kde se toulají lidé v maskách, kde jsou sochy na každém rohu... a řeknete mu, že nesmí nic z toho vyfotit! Ajajaj... prst mě svrběl, kolikrát jsem už už sahala do tašky po foťáku. Všude přítomný znak přeškrtnutého aparátu mě ale vždycky vrátil do reality. Všechny choutky na focení taky dokázali zchladit potetovaný svalovci, kteří si chránili své rostlinky a stánky s kuřivem (teda doufám, že to bylo jen ke kouření).

Celkový dojem z krásného výletu lehce kazila večeře. Moje přítomnost byla pro hostitele novinkou a na první pohled to vypadalo, že to vzali sportovně. Nic nebylo problém, jedna porce navíc se udělala během chvilky, každý se rozplýval nad dcerkou a všichni se ptali, jestli zítra pojedeme taky. Jen jeden organizátor se mračil. Do očí nám ale neřekl nic. Po dobrém jídle se většina vydala na prohlídku čtvrti. Já jsem se tam necítila přiliš dobře (za to mohl i odér kouřené marihuany všude okolo) a tak jsme to zabalili a zamířili rovnou k domovu.

Josífka tentokrát usnula ihned a krmení v noci dokonce lehce odbývala. Ráno jsme ji skoro nemohli dostat z postele. Nakonec však docela natěšeně seděla v sedačce a dobře jí tak. Čekal nás perný výletní den. Ten dnešní nám ukázal, že se dokáži docela dobře orientovat v mapách i v momentech, kdy se dostanu mimo jejich okraj. A že takové malé bloudění dokáže člověka dovést tam, kde sice nechtěl být, ale kde by rozhodně být měl. Při cestě jsem našla ulici, kde dali na pouliční lampy stíníka jako z obýváku. Takže všechno špatné bylo k něčemu dobré. Taky jsem hodně začala litovat, že v Praze nemáme takové hezké metro. Jezdily sice jen dva vagony, zato však často. Díky absenci řidiče bylo čelo vagonu zcela průhledné a poskytovalo nádherný výhled na trasu před i za námi. Znám lidi, kteří by dokázali celou dovolenou strávit nalepení na přední sedačce :o). A ty nástupní stanice... o plexiskle jsem se už zmiňovala. Dnes jsem si navíc všimla, že několik vrat bylo označeno symbolem přeškrtnutého kola. Cyklisté tedy přesně vědí, kde se mohou štosovat. Při výstupu z metra mohou bez potíží použít výtah. Ikonické samolepky je dokonce staví na úroveň kočárků a invalidů – tj. při použití mají přednost. Příjemná změna oproti nesmyslným plošným zákazům v Praze. U každé stanice bylo také spousta zaparkovaných kol, až ani stojany nestačily. Už jsem se nemohla dočkat dalšího poznávacího výletu.