úterý 16. září 2014

Nejmenší Velká podzimní cyklojízda

V neděli ráno nás probudila mlha, mírný déšť a silný pláč. Starší dcerka si stěžovala na bolest bříška. Já sama jsem zasténala hned po postavení - můj včera naražený kotník se pořádně ozval. V předsíni na nás smutně koukal dětský vozík s píchlou duší u kola. Prostě ideální podmínky pro Velkou podzimní cyklojízdu. Pomalu jsme se tudíž začali připravovat na variantu, že já a Fanny zůstaneme doma a na jízdu pojede jen Vráťa s mladší dcerkou v sedačce.
Cyklisté se scházeli trošku neochotně

Během dopoledne se naštěstí podařilo opravit vozík, bolest bříška ustoupila (viníkem byla spíše psychika) a můj kotník se trochu umoudřil. Počasí taky začalo vypadat o fous líp a tak jsme nakonec vyrazili všichni. Jen jsem pro jistotu opět vytáhla přilbu na kolo. Představa mokrých dlažebních kostek a tramvajových kolejí mě moc netěšila. Déšť nás dohnal zhruba v polovině cesty. Bylo pozdě na návrat, museli jsme jet dál. Na start cyklojízdy jsme dorazili o hodinu dřív. Josífka cestou spokojeně usnula, Vráťa se vrhnul na organizaci a já jsem zaparkovala kolo a spolu s Fanynkou jsme vyrazily na nákupy. Zpátky jsme se vrátily až těsně před odjezdem. Mezitím přestalo pršet a trochu přibylo lidí na náměstí. Z nedaleké cukrárny (a asi i pekárny) přišla obsluha a přinesla vynikající rohlíky a bagetky a dokonce i točenou zmrzlinu. Josífka sáhla po rohlíku, Fanny pokukovala po zmrzlině. Sympatický pán se nabídl, že si může zmrzlinu natočit sama. Za chvíli se vrátila a mě málem spadla brada - místo malého kornoutku si nesla pořádný kornout a ještě posypaný nějakým sypáním. Prý si to takhle natočila sama a taky sama ozdobila. Vše je prý zdarma - jsou to fandové cyklojízd a takhle nám chtějí pomoci.
Šťastná Fanny

Pak už se jen počkalo na formální začátek, Josífka se přesunula do tepla a sucha vozíku a Fanny trvala na tom, že pojede na kole se mnou. Zrovna nepršelo a tak jsem nebyla proti. Dostala nepromokavou bundu, přilbu, nohy jsem jí zapnula do tašek po stranách kola a ještě ji zajistila páskem přes boky. I kdyby se tedy pustila řidítek, z kola by spadnout neměla. Trasa totiž měla nějakých 14 km a její dosavadní rekord byl 7 km. Jen mě mrzelo, že obvykle Velkou jízdu jede několik tisíc cyklistů... ošklivé počasí většinu z nich odradilo a tak nás vyráželo jen několik set (já tipovala okolo tisíce cyklistů, dle Vráti to bylo sotva pět set). Naposledy jsme tedy zamávali fanouškům a pomalu vyrazili.
Po rozpačitém začátku se jízda krásně rozjela. Opět chyběli zastupitelé obchodníků (jen prodejce koloběžek byl hodně viditelný), bylo málo politiků, k mé velké radosti chyběla většina "frajírků" - tj. těch, kteří během jízdy blbnou, mají s sebou motající se psy a vůbec jízdu spíš kazí než vylepšují. Tentokrát jsem si taky nevšimla žádného skateboardisty a ani specialitka nebyla. Počasí však rozhodně nevadilo delegaci Dánů. Asi se cítili jako doma. Jejich veselé barvy a neobvyklý bakefiet jsou milou stálicí jízd. Trochu změnou byl přístup policie k tramvajím - dříve se pouštěly, tentokrát je raději zastavili - asi kvůli malému objemu jízdy - přišlo jim jednodušší je na pět minut zdržet, než trhat peloton. Jedinou výjimkou tak byly sanitky - ty se prostě pouštějí vždy.
Celou dobu jsem se držela vedle Vráti a nějak jsme se dopracovali na konec pelotonu. Celou dobu totiž před námi jela rodina s malými dětmi - hned ze začátku jedno z dětí spadlo na kolejích a to se pak odrazilo na rychlosti a odhodlání k jízdě. Policejní auto hned za zadkem mě trochu znervózňovalo, hlavně proto, že občas bez varování spustilo na pár vteřin houkačku. Až po jízdě se mi Vráťa svěřil, že se Fanny pouštěla řídítek a pořádně si protahovala ruce - policejní řidič se možná bál, že spadne a chtěl mě tak varovat. Veškeré pouštění Fanny naštěstí přešlo hned jak jsme najeli na kočičí hlavy. To jsem ostatně i já kontrolovala, že se pevně drží.
Při průjezdu Václavským náměstím na mě varovně blikla kontrolka proudu a ejhle - byla jsem bez elektřiny. Podařilo se mi rychle přeřadit, ale i tak jsem cítila, že zbytek jízdy takhle prostě nedojedu. Kousek před I.P.Pavlova jsem tudíž ukázala, že odbočuji, zavolala jsem na Vráťu, že budu měnit baterie a zastavila jsem u chodníku. Rychle jsem sundala Fanny z kola a postavila ji na chodník. Baterii jsem vyměnila tak rychle jak to jen šlo. Nervozita samozřejmě udělala své - vůbec mi nešlo nasadit baterii do kolejniček. Fanny začala fňukat, že nám všichni ujeli a že už je nedoženeme. Já jsem sice věděla, kde je cíl a zhruba i trasu, jista jsem si ale nebyla. Konečně bylo vše hotovo a já mohla posadit Fanny zpátky za sebe. Mezitím už byl peloton dávno pryč a mě za zadkem jezdila auta jak šílená... ehm... ona to vlastně byla magistrála, že? Co jsem však mohla dělat? Zařadila jsem se do pruhu a vyrazila jsem.
Většina aut se chovala rozumně, jen občas mě míjelo nějaké těsně u nohy a ještě si zatroubilo. Co čekalo? Že to zalomím na chodník? Jiná alternativa v těch místech prostě není. V polovině cesty mezi Dopravním podnikem a Nuselským mostem už čekal Vráťa. V těch místech je už i nájezd na chodník a po pár metrech i cyklostezka. Prohodili jsme tedy jen pár slov a rychle vjeli na stezku. Ždímala jsem baterii, až motor skučel jak raněná kočka. Už jsem ztrácela naději, když jsme konečně v dáli před sebou uviděli majáčky policejních aut. Fanny byla nadšená, takhle rychle máma ještě nejela. Když jsme se konečně znovu připojili k jízdě, cítila jsem se jako opravdový vítěz. Docela by mě zajímalo, co si mysleli policajti v autě. Netušili, proč jsem se najednou odpojila a na první pohled není vidět, že je kolo elektrické. Muselo být tudíž docela překvápko, že jsem se najednou zase vynořila vedle nich.
Josífka byla ve svém živlu

To už naštěstí jízda pomalu končila - blížil se k nám park na Pankráci a náš cíl. Všichni byli rádi, že jsem to zvládla a já s úlevou zaparkovala kolo a odvázala holku. I Josí vystřelila z vozíku a začala běhat po parku. Od někoho dostaly balonky a mohly řádit jak černá ruka. Černá obloha slibovala další déšť. Se smutkem v srdci jsem tudíž po improvizované večeři svolala rodinu a (za nesouhlasného kňourání Josífky, která si oblíbila hrající kapelu) jsme vyrazili zpátky k domovu. Fanny škemrala, že chce jet zase se mnou, já ale byla na konci svých sil a nevěřila jsem kapacitě druhé baterie. Bez milosti byla tudíž vykázána do vozíku - což bylo dobře, protože už za pár minut se spustil pořádný liják. Domů jsme přijeli pořádně mokří. Zvlášť já - opět jsem jela trochu jinou trasou než Vráťa s dalším cyklistou a nějak jsem si vysloužila pořádnou spršku z louže. Jsem jenom lehce paranoidní, ale tady jsem si jistá, že to bylo schválně. Slyšela jsem pomalu jedoucí auto, které najednou prudce zrychlilo, projelo rychle obrovskou louží hned vedle mne, načež opět zpomalilo, otočilo se a vrátilo se. Lekla jsem se, že si chce ještě promluvit, ale tentokrát mě už jen minulo a někam odjelo.
Doma jsme si všichni dali horký čaj s medem, holky se vykoupaly a vyčistily si zoubky a šly rovnou do pelíšků. My jsme si ještě sedli a trochu relaxovali. Velkou podzimní cyklojízdu jsme pochválili za atmosféru a oba zalitovali malého počtu účastníků. Snad to bude na jaře lepší a takhle ošklivé počasí nás už nepotká.
Večeře v parku

První Pražské cyklozvonění v kompletní sestavě

Tak máme za sebou opravdu nabitý víkend. V sobotu se konalo Pražské cyklozvonění a v neděli Velká podzimní cyklojízda. Počasí bylo mizerné už týden dopředu. Pořád jen poprchávání, občas dokonce mlha. Přesto jsem se na obě akce těšila a rozhodla se, že si je nenechám ničím a nikým zkazit.
Sobota začala drsně - budíček v 6:30, rychle dojet na nákup (odporoučela se stará žehlička a v obchodě byla sleva na pár kousků), nachystat děti a sebe a šup šup na sraz u metra. Rozhodla jsem se ignorovat dress code akce a místo erárního oranžového trička jsem se oblékla celá do kombinace černé a bílé - miluji proužky. O tričko se stejně porvaly holky, tak aspoň měly radost. Na místě srazu nás uvítal DJ, který zrovna pouštěl naši nejmilejší písničku (What does the fox say) a spousta louží a bahna. Ověřila jsem si, že je ještě dvacet minut do výjezdu kolony a rychle jsem otočila kolo a sprintovala zpátky domů pro holinky pro holky. Stihla jsem to s velkou časovou rezervou. Josí se pak nadšeně vrhla do nejbližší louže a Fanynka se odvážila až k moderátorovi a dokonce mu řekla i pár slov do mikrofonu. Pak už rychle holky usadit do vozíku a jelo se. Jízda to byla pomalá a místy pomáhala i policie. Celou cestu nás doprovázelo několik policistů na kole a u každé křižovatky hlídkovalo několik příslušníků a pomáhalo s dopravou.
Jen u jedné křižovatky nikdo nestál. Trochu mě to udivilo a ani jsem si nevšimla, že už na přejezdu padla červená a mají jet auta. Nastal zmatek - oranžový had cyklistů se dál valil přes přejezd, auta nervózně túrovala motory a ozval se i klakson. Přijíždějící cyklisté se naštěstí brzo začali uvědoměle zastavovat před křižovatkou, přesto hrozilo, že někdo netrpělivý vjede do zmatkující kolony. Já sama jsem byla ještě na silnici a snažila se rychle dostat na druhou stranu (na návrat zpátky nebylo ani pomyšlení - za mnou byli další cyklisté a mé kolo je příliš neohrabané a těžké na nějaké prudké manévry - cesta byla z kopce, na zastavení bych potřebovala všech tří brzd a otočka by zabrala déle, než dojezd na stezku). Vráťa s vozíkem jel kousek ode mne a instinkt mu velel, že se musí pokusit "zašpuntovat" sporné místo - aspoň než projedou opozdilci na vozovce. Rychle se proto přesunul k okraji kolony, chtěl se postavit na vedlejší přechod pro chodce. Neuvědomil si však, že má za sebou vozík s dětmi a před sebou ostrůvek s vysokým obrubníkem. Výsledek si domyslíte - s hrůzou jsem koutkem oka uviděla, kterak se vozík prudce zhoupl, naklonil, padl na bok na zem a doklouzal až k lampě uprostřed přechodu. To už jsem byla sama na druhé straně. S výkřikem jsem tudíž seskočila z kola, to zajistila stojánkem a vrhla se zpátky. V té panice jsem ho samozřejmě zajistila málo a tak kolo plynule spadlo na projíždějící tandemové kolo, přitom mě praštilo do kotníku a urazilo se zadní červené světlo. Vráťa se mezitím postaral o vozík a už po přechodu přešel na naší stranu stezky. Ve vozíku plakala Fanny, která se příšerně lekla a lehce se klepla z boku do hlavy. Josífka koukala a ani nedutala. Naštěstí se Fanny brzo oklepala a já dostatečně vynadávala na Vráťu (málem schytal i pohlavek - ještěže je moc vysoký a já prcek) a jelo se dál.
Zbytek jízdy už byl opravdu příjemný a pohodový. Občas se zastavilo na louce nebo hřišti (aby opozdilci mohli dohnat čelo kolony) a děti se tak mohly proběhnout. Jeden z doprovázejících policistů si mě zamyšleně prohlížel. Asi pořád přemýšlel, odkud mne zná. Já se na něho usmívala, moc dobře jsem totiž věděla, že právě on mi před půl rokem našel ztracenou Josífku a pak na kole projížděl parkem a hledal tu pravou maminku. Po chvilce jsem mu řekla kdo jsem a i s Vráťou jsme mu ještě jednou poděkovali. Byl rád, že se holce dobře daří a neopomněl dodat, že si ji máme hlídat.
To už se k nám přidalo i několik dalších kolon a já najednou zjistila, že už nejsem jediné nákladní kolo v davu. Navzájem jsme si pochválili kola a v příjemném rozhovoru dojeli skoro až do cíle.
Dojezdové místo byl rybník a jeho okolí na Praze 13. Tam už na nás čekalo občerstvení, stánky se soutěžemi, různé atrakce a zábava. Fanny se hned vrhla na plnění úkolů a už se těšila na nějakou výhru. Ještě netušila, co je to tombola a tak si myslela, že vyhraje opravdu každý. Mile mě překvapila při třídění odpadu, znalostech chování v provozu (u stánku Besipu) nebo při poznávání zvířat dle kůže a parohů. Zato u stánku s první pomocí absolutně pohořela - razítko dostala jen díky laskavosti zkoušejícího.
Fanny plní úkoly

Konečně byla kartička plná a do tomboly jen chvilka. Zbývající čas jsem s holkou protančila u krásné muziky - jen jsem nepostřehla název kapely. U losování byla holka napjatá a netrpělivě svírala lísteček s číslem. Jenže nic - měla smůlu - o jedno jediné číslo. Pořád tomu nemohla uvěřit a nechápala to. Domů jela zklamaná a jen příslib čokolády jí uchránil od pláče. Ještě v noci se pak vzbudila a přišla se zeptat, jestli náhodou třeba nic nedostala proto, že nic nevěděla u toho stánku první pomoci. Cesta domů byla velice krásná. Jeli jsme opět ve skupince - už ale rychlejším tempem a bez policejní asistence. V sobotní podvečer bylo všude téměř pusto, na silnici ani na stezce skoro ani živáčka. Sundala jsem přilbu (kvůli mlze a mokrém povrchu cest jsem ji měla celou cyklojízdu), rozpustila jsem vlasy, nechala ujet hlavní skupinku a pomalejším tempem jsem jela za nimi. Kochala jsem se krajinou, občas zamávala na chodce (pár mi jich chválilo kolo) a jen si tak byla. Poslední úsek cesty jsem jela úplně sama - pánové si chtěli den ještě prodloužit. Později toho Vráťa trochu litoval, v onom prodlouženém úseku se mu podařilo píchnout kolo u vozíku.
Mohla si i vyzkoušet jinou verzi nákladního kola

Doma jsme pak uložili holky a zrekapitulovali den. Letos to bylo poprvé, co jsme jeli Cyklozvonění komplet - až do této doby jsem jela vždy jen já - Vráťa měl povinnosti jinde. Účast byla veliká, chybělo nám tam ale hodně našich kamarádů a známých. Postrádala jsem takřka všechny zástupce obchodů, bylo méně politiků. Patrně je odradilo ošklivé počasí a brzká startovní hodina. Měli jsme však za to, že většinu z nich uvidíme na Velké podzimní cyklojízdě v neděli. O tom ale až v dalším článku.
Jediný přítomný stánek s potřebami pro cyklisty

pondělí 21. července 2014

Ty bláho, viděls to kolo?!

Před několika měsíci se kamarád nabídl, že za menší obnos dodá mému kolu nový rozměr. A to doslova. Z mého malého měšťáčka se stane kolo nákladní. Nosič prý zvládne až padesát kilo a je na něm možnost vozit jak náklad, tak hned dvě děti najednou. Trochu jsem váhala, ale pak si řekla: „Proč ne?“ Ráda razím nové trendy a takhle divokou kombinaci určitě v Praze nikdo jiný nemá. Není nad to, být unikát. Slovo tedy dalo slovo a já svěřila svého miláčka do cizích rukou. Přeměna trvala dlouho, stála však zato.
Tady ještě nebylo vše hotovo

Předělané kolo jsem si převzala těsně před začátkem prázdnin. Zkušební provoz bohužel skončil fiaskem a mě se podařilo zcela spálit nějaké dráty od elektrické baterie. Zmínila jsem se už, že je mé kolo nejen ¾ měšťák, ale ještě ke všemu na elektriku? To vše jeho předělání na nákladní extracycle kapku komplikovalo. Závada se naštěstí podařila opravit ještě před začátkem letní dovolené. Pouhý den před odjezdem mi Vráťa přivezl kolo z opravy. Tak trochu se tedy opakoval scénář z mé první projížďky na něm. I tehdy, před lety, jsme si totiž kolo vyzvedávali až den před odjezdem a ještě v den odjezdu řešili zapomenuté klíčky od baterie a narychlo jeli do obchodu. Tentokrát nic nechybělo – nýbrž přebývalo! Při pakování kola (v sobotu cca v půl sedmé ráno – těsně před odjezdem na vlak) jsem najednou napočítala tři baterie – a já mám přitom stabilně jen dvě. Nějak se nám podařilo při servisu jednu baterii „ukrást“. Neměli jsme ani tušení, která je ta nepravá. Nebyl čas s tím něco dělat. Namátkově jsme tudíž dvě vybrali a pakovalo se dál.
Nakládání bagáže na kola jsem nechala na Vráťovi. Sama jsem se starala o děti a další nezbytnosti. Vráťa se snažil a před panelákem už na mě čekal plně naložený extracycle. Vráťa si připojil vozík a vyrazil. Já chytla kolo, odkopla stojánek a chtěla nasednout. Zadek kola však sebou smýkl a zcela mě strhl k zemi. Vráťa si tak nějak neuvědomil, že nasedám z druhé strany než on – a levá strana kola byla o dost těžší. Ani po narovnání kola a nasednutí jsem však nebyla schopna jet rovně. Všechno mě táhlo nalevo. Po takřka nabourání do (stojící) dodávky, Vráťa uznal, že tohle je na mě moc a nejtěžší taška šla k němu do vozíku a já dostala lehčí variantu. To už jakžtakž šlo a jelo se k vlaku. Celkem nás čekalo v Praze cca 15 km.
Jelo se mi opravdu špatně. Kolo bylo nevyvážené - asi nejlépe to vystihovalo přirovnání k akvárku. Měla jsem pocit, jakoby se na mém zadním nosiči nacházelo místo kufru obrovské skleněné akvárium. Při každém zatočení se v něm voda přelévala ze strany na stranu a brala mi řízení z rukou. Zcela jsem zavrhla cyklostezky a trvala na cestě po silnici. Zdolání obrubníku bylo z oblasti sci-fi. Stejně tak prudké brždění, rozjíždění nebo ostré zatáčky. Míjející auta asi pochopila mou nejistotu a objížděla mě v přeuctivé vzdálenosti. Některá si raději zajela zcela do protisměru. Musela jsem vypadat opravdu zvláštně. Na nádraží jsme dojeli s předstihem, zpocená jsem ale byla až až. S velikou radostí jsem kolo nechala stát a začala ládovat děti a zavazadla do kupé. Výskyt dvou nákladních vozů způsobil nemalé zmatky a ty vedly k tomu, že jsme Hlavní nádraží opouštěli sice už ve správném kupé, ale bez oné nejtěžší tašky. Mé vřelé díky patří ochotné paní průvodčí, která zalarmovala oddělení Ztrát a nálezů (a jejich lidé pak našli tašku a uschovali ji) a mé kamarádce Ireně, která ji k večeru vyzvedla a předala mé mámě. Naštěstí v tašce bylo hlavně jídlo do vlaku, nějaké pití a pár důležitých knih a časopisů.
Trocha místa tam ještě zbyla

Další etapa cesty na dovolenou začala na nádraží ve Veselém nad Lužnicí. Trochu jsme přeskupili náklad, jinak utáhli popruhy a ejhle. Jízda začala být nejen pohodová, ale dokonce i příjemná. Prudké manévry byly stále tabu, přesto jsem se cítila podivuhodně lehce. Zvládla jsem jízdu po asfaltu i lesem, po štěrku i přes kořeny. V cílovém Chlumu u Třeboně jsme byli raz dva a i baterie u kola ukazovala dostatek šťávy. Byla jsem nadšená jak malé dítě. Navíc jsem si cestou začala užívat nezvyklé pozornosti okolí. Zaslechla jsem spoustu obdivných komentářů, nadšeného hvízdání a pár lidí přišlo o přestávce i na pokec a výzvědy. Každý chtěl vědět o mém kolu první a poslední. Cítila jsem se, jak kdybych přijela ve Ferrari. Dmula jsem se pýchou a přeochotně jsem ukazovala na všechny vychytávky a doslova se chlubila. Kolo dostalo jméno Frankie (dle ženské varianty jména Frankenstein) a nebylo hrdější cyklistky v celých Jižních Čechách.
Jupíí :)

Nastal čas výletů. Během týdne jsme podnikali kratší i delší trasy. Místo nákladu jsem za sebou vozila starší dcerku. Za moje sedlo jsme přidělali další řídítka, pod zadeček si dala polštář, na hlavu přilbu a mohlo se jet. Její maximum bylo cca sedm kilometrů. Pak už jí z nerovného terénu bolely ruce a chtěla zpátky do vozíku. Přesto znovu a znovu žadonila o jízdu za mámou. Hecovala mě k lepším výkonům, popisovala mi okolí, bavila se s tátou.
Tohle je moje místo!

V jednom případě jsem si za kolo dokonce přidala i vozík. Pravda – následky nebyly zrovna dobré. Konstrukci kola se to moc nelíbilo a chvilku po odpojení vozíku se ozvalo divné křupnutí a uvolnil se malý plíšek ve středu kola. Naštěstí ho stačilo jen vrátit do správné polohy a znovu zafixovat. Ještěže mám šikovného manžela, sama bych byla v koncích. Další nepříjemnosti se už nekonaly a já si mohla naplno užívat dovolené. Byl to zvláštní pocit, už dříve bylo mé kolo zvláštní. Teď to bylo ale o dost výraznější. Lidé si mě fotili, děti i dospělí na sebe pokřikovali: „Podívej na to! Tý bláho, co to je? Koukni na to kolo!!!!“ Nebudu nic předstírat – bylo to příjemné. Každé dítě se chtělo v koutku duše svézt, každý dospělý si to chtěl vyzkoušet řídit. A tenhle malý zázrak byl jen můj! Jo, je to hezký pocit. Na to by si člověk dokázal rychle zvyknout. Bez těžkého nákladu se navíc kolo nádherně ovládalo a zapovězené mi zůstaly jen prudké zatáčky. Vše ostatní se dalo zvládnout s elegancí a grácií. Už nikdy to nebude kolo pro nějaké rychlé závody, to ale nebylo ani přetím. Je to vytrvalostní běžec, který zvládne ve svém tempu téměř jakékoliv překážky. Do brašen se vejde vše nezbytné a ještě pár blbinek navíc. Nečekaný nákup bude vždy kam dát. Nějaké to místečko pro koloběžku nebo odrážedlo pro holky se vždycky najde. A že byly u cesty borůvky? No a? Rychle s nima do nějaké nádoby nebo láhve a jede se dál. V případě nouze se na nádraží či v metru vejdu do výtahu, ve vlaku mě berou jako normální kolo a do naší „garáže“ v bytě se taky ještě vměsná. A náhradní baterie má dokonce svojí vlastní kapsičku. Co víc si jezdec může přát? Snad jen pohodlnější povrchy na stezkách a širší zatáčky – ostré manévry opravdu nejsou nic pro mě a mojí Frankie. Jen já pak ještě dlouho měla v hlavě písničku od své oblíbené kapely Ty syčáci: https://www.youtube.com/watch?v=_jwvu_XVxdY


úterý 3. června 2014

Jak se vaří na ulici

Nejsem nijak dobrá kuchařka... nikdy jsem nebyla a asi už nikdy nebudu. Proto dokážu ocenit, když někdo tou zvláštní schopností disponuje. O to víc si cením, když se jedná o kuchaře – muže. Vařící muž je jev výjimečný a vítaný. Mé srdce tudíž zaplesalo, když se mi po dlouhé době ozval kamarád blogující o jídle. Hořela jsem nedočkavostí na ochutnání nějaké jeho lahůdky.
Nevolal ovšem proto, aby mě pozval na nějakou domácí grilovačku. Kupodivu volal jménem své přítelkyně, která pořádala první ročník festivalu o jídle. Chtěla si domluvit s mým mužem, aby se na festivalu objevil i stánek jeho neziskové organizace. Z toho sice sešlo, ale alespoň jsme byli pozváni na festival. Místo konání mne trochu zaskočilo. Techno klub v Holešovicích je sice zajímavý, vždy mi ale přišel až úsměvně malý. Na takovou akci trošku nevhodný. Také počasí mírně stávkovalo. Přesto jsme v určenou neděli vzali děti a vyrazili jsme. Na nás nezvyklým prostředkem – metrem. Trochu jsme doufali, že Josífka většinu akce prospí v kočárku.
Už při výlezu z metra nás překvapil dav lidí, který se valil směrem ke klubu. Celý plácek před klubem byl zastavěný stánky a akce se už pomalu rozjížděla. Mezi lidmi se proplétal tým veřejnoprávní televize a snažil se natočit ty nejlepší záběry. Lidu už ale bylo tolik, že to nakonec vzdali, šli za plot a točili odtamtud. I my jsme si trochu zoufali. Tlačení kočárku bylo stále těžší a těžší. Rychle jsme tedy našli prázdný stůl a zaparkovali jsme. Manžel hlídal mladší holku, já jsem vzala tu starší a šly jsme na lov. Nakonec jsme našly pro každého něco – masovou mňamku od kamaráda, zmrzlinu pro holku, bábovku pro Vráťu, palačinky pro Josífku a další a další.
Tak kdo je na řadě?

Na festivalu bylo od každé kuchyně něco. Hned u vchodu vítalo Mexiko, pak pizza, vegani, burgry, vínečko, čaje, domácí zmrzlina a dokonce i japonské speciality. Zvláštností byla kuchyně bezdomovecká. V ní vařili dobroty ti, ke kterým byl osud zatím velice nevlídný. K tomu všemu vyhrával DJ a šlo se kochat i vystavenými sochami. 
Po první degustaci jsme si prohodili role a na průzkum vyrazil pro změnu Vráťa. Pak už nám ale začala být zima (a černající se obloha hrozila bouřkou) a tak jsme si rychle ještě koupili pár dobrot „na doma“ a zamířili k domovu. Až cestou mi došlo, že jsme se vlastně vůbec nepodívali dovnitř klubu! A to se tam ještě konaly přednášky, burza kuchařek a kdo ví, co ještě! Snad nezůstane jen u jednoho ročníku a doženeme to příští rok. Domů jsme dorazili unavení, přecpaní, ale spokojení. Díky médiím jsme pak zjistili, že akce trvala až do nočních hodin a snědlo se vše, co tam kdo přivezl. Akci dobře ohodnotila i televize a brzo se vyrojilo několik pochvalných blogů a fotografických alb. Nezbývá tedy než popřát organizátorům pevné nervy a lepší ruku při výběru místa na konání příštího ročníku. Já sama se už nemůžu dočkat, co bude na ochutnání příště.  
Josí více obdivovala místní vegetaci

sobota 3. května 2014

Málem zmeškaná cyklojízda

Ke své lásce k různým spanilým jízdám jsem se již před nedávnem vyznala i zde na blogu. Ráda si je užívám v pozici diváka i účinkujícího – zvlášť, když se mám čím pochlubit. Proto jsem se skoro nemohla dočkat letošní Velké jarní cyklojízdy Prahou. Mé obvyklé elektrokolo bylo již několik měsíců u kamaráda na speciálním servisu – přislíbil upgrade na extracycle – aneb na nákladní rodinné kolo. Přislíbil, že do jízdy to určitě stihne.
Jaké tedy bylo mé zděšení, když mi najednou přišla pozvánka na přijímačky na vysokou a ejhle – konaly se stejný den. Cyklojízda začínala ve tři hodiny odpoledne a přijímačky ve čtvrt na dvě. Navíc se kamarád ozval, že je mu líto, ale kolo včas nebude. Jízdu bez pomoci elektriky jsem nejela už léta. Začala jsem se tedy připravovat na to, že se přijedu podívat až na dojezdové místo a to kombinací metro + zrenovovaný Sobík (Sobi 20).
Den před přijímačkami jsem si ještě udělala speciální playlist do mp3 přehrávače (zkoušky se skládaly z překladu odborného textu z cizího jazyka do češtiny + pár doplňujících otázek). Našla jsem tedy hned několik giga písniček v ukázkové angličtině a celou noc je pečlivě přehrávala do aparátu. Na poslední chvíli jsme ještě přemluvili babičku k hlídání dětí a mohla jsem s klidným srdcem usnout.
Dopoledne bylo hektické a já se několikrát vracela pro zapomenuté věci. Stejně jsem si potom až v půli cesty uvědomila, že přehrávač zůstal ležet v nabíječce. Manžel slíbil, že ho vezme s sebou a já si ho potom vezmu až na cestu domů. Místo motivačních písniček jsem se tudíž oddávala tiché meditaci. Takřka s úsměvem jsem vystoupila na Vyšehradě a chtěla někam uvázat svého Sobíka. Ajajaj... už jste to někdy zkoušeli? Stanice Vyšehrad je nejen těžce bariérová, ale také zcela postrádá jakékoli stojany. Dokonce tu chybí i obvyklé (leč nelegální) možnosti – lampy, reklamní poutače apod. Nakonec jsem to vzdala, kolo vynesla jedny schody nahoru a tam ho zamkla k zábradlí. Pro jistotu jsem odebrala zadní košík (případný zloděj by s ním neměl žádnou práci) a šla se pokusit se dostat na vysokou školu. Můj nákladní košík a cyklistická bunda sice budila trochu pozornosti, nikdo se ale na nic neptal. Díky velkému zájmu o školu a obvyklým organizačním potížím, začala zkouška až ve dvě hodiny. Na překlad jsme měli tři hodiny a ze zkušenosti vím, že je to doba adekvátní. Peloton ale vyrážel už ve tři! Spočítala jsem si, že když skončím chvíli po třetí, mohla bych je ještě chytit na Václaváku. To by ale znamenalo překládat ultra rychle a přitom psát extra čitelně. Text byl těžký a nezáživný, zakousla jsem se do něj ale jak buldog a vše odevzdala přesně v 15:30. Zapnula jsem telefon a tam sms: „Právě jsme vyjeli.“ To byla dobrá zpráva – stále mám ještě šanci je pod koněm chytit.
Měla jsem pravdu. Sotva jsem kolo vynesla z metra, už jsem viděla přijíždět policejní doprovod. Postavila jsem se ke kraji vozovky a začala natáčet na kameru. Po pár minutách se objevil manžel a já sedla na kolo. Plynule jsem se zapojila do pelotonu a konečně jsem mohla vypnout mozek a jen se tak kochat. Jízda byla uvolněná. Lidé se usmívali, kdesi hrála muzika, diváci mávali a povzbuzovali. I se svým prastarým kolem jsem bez problémů stačila tempu a jen kočičí hlavy mi mírně znecitlivěly ruce. Cestou jsem zaregistrovala hned několik potencionálních králů Majálesu – v nádherných kostýmech – vždy barevně sladění s družinou. Má fakulta se kupodivu nepřipojila.  K vidění byla i družina taťky Šmouly, který se tužil na dvojkole (teda... spíš s ním bojoval, ale nakonec ho zvládl – na rozdíl od Šmoulinky, která se  nechala vézt od jiného šmouly). V davu bylo i několik masek, koloběžek, speciálních kol a jeden malý klučina odvážně jel na odrážedle. Počasí původně slibovalo déšť – ve výsledku jsme však byli spíše spálení od pražícího sluníčka.
Těsně před koncem jízdy se od nás odpojil Vráťa, který spěchal do Stromovky připravit stánek. Přišel tak o pohled na snad jedinou negativní příhodu jízdy – na jednom z mostů vznikla skrumáž a z toho následná kolize dítěte a tatínka. Dítěti se nic nestalo, zato tatínek vypadal „na odpis“. Nějaká dobrá duše ho odvedla na chodník, kde se posadil k zábradlí. Od pohledu to vypadalo, že to odnesl hlavně obličej. Dítě bylo naštěstí v pořádku a další škody jsem neviděla. Snad se to tedy obešlo bez tragických následků – ostatně – zůstalo u nich dostatek lidí na pomoc a vše nasvědčovalo tomu, že je o ně dobře postaráno. Trochu mi to ale zkazilo zbytek jízdy, jakožto rodič jsem musela pořád na ně myslet, a v duchu jsem si představovala, co všechno se mohlo stát.
Přesto jsme plynule dojeli až k cíli cesty. Hned na začátku Stromovky se však situace začala komplikovat. Po chvilce jsme totiž míjeli připravené stojany na kola, která byla přímo evidentně určená pro peloton. Jízda jela dál. Jen pár jednotlivců sesedlo. O kus dál jsme zase projížděli nějakou akcí pro děti (stánky s odrážedly, komentátor, balonky, atrakce). I tady pár lidí zůstalo a hlavní část jízdy pokračovala dál. Konečně to vypadalo, že jsme dojeli do cíle. Louka byla plná lidí na kolech, organizátor cosi hlásil do mikrofonu. Jen manžela a jeho stánek jsem nikde neviděla. Telefon mi položil a tak jsem začala klábosit s ostatními a čekala, co se bude dít. Obvyklé zvedání kol jsem si odpustila. Ruku jsem měla namoženou už z přijímaček a necítila jsem se na velké fyzické výkony.
Organizační zmatek se brzy vyjasnil – zmiňovaný stánek byl u vjezdu do Stromovky, kam jsme se měli všichni vrátit. V ten moment se spustil dlouho očekávaný déšť, navíc mě už tlačil čas – vyzvedla jsem si tedy jen přehrávač a rychle vyrazila směr metro Holešovice. Na kole jsem tudy snad ještě nejela. Až mě udivilo, jak to bylo snadné. Posílena cyklojízdou jsem si snesla kolo ze schodů, jako by to bylo pírko. I jsem vystoupila o stanici dřív, než jsem zvyklá – jen proto, abych se mohla ještě chvíli projet. Domů jsem přijela přesně k večeři (není nad to, když hlídá ochotná babička). Vráťa přijel domů až k půlnoci – metrem a ve veselé a společensky unavené náladě. Povídali jsme si až do dalšího dne a oba zhodnotili jízdu jako velice vydařenou. Druhý den jsem zjistila, že nohy mě kupodivu vůbec nebolí (čekala jsem nejhorší – na kole s třemi převody nejezdím moc často), zato pravá ruka se skoro odmítala pohnout.
Zpětně jsem docela ráda, že mé obvyklé kolo ještě nebylo ze servisu zpátky. Jela bych sice s motorem, zato v metru bych měla velké potíže. I Sobík mi dal na schodech zabrat, co bych si asi tak počala s dvojnásobně těžkým (a také delším) kolem? To bych si musela dát rychlou jízdu po svých už na zkoušky a potom z Holešovic až na Opatov. Takže se omlouvám za smutné smajlíky posílané kamarádovi – zpoždění v dodávce je mu prominuto... ehm... to ale neznamená, že své kolo nepostrádám a na dovolenou už ho opravdu (ale opravdu) chci mít u sebe! :)

Pohodový For bikes 2014

Tak je tu jaro a s ním opět veletrh pro cyklisty. Letos obzvláště vítaný, díky mírné zimě, která přímo svádí k ježdění. Obě děti jsme udaly babičce a mohli jsme se jít kochat. A že bylo čím! Překvapivé novinky se sice nekonaly, ale příjemně dospěly současné typy kol. K vidění (a vyzkoušení) byly koloběžky, tříkolky, tandemy, elektrické kola, měšťáci, silničky i horská kola. Na místě si šlo koupit doplňky ke kolu, oblečení i speciální vychytávky – já sama jsem si domů odnášela úžasný tvořič obrázků na přední kolo. Filantropové mohli přispět na záslužné projekty, na místě šlo naplánovat dovolenou i obchodní spolupráci. Veletrh byl příjemně uvolněný, nepřecpaný a zároveň nebylo příliš moc hluchých míst.
Příjemnou novinku pro uživatele představil stánek Citybikes – přímo na místě si zájemce mohl vyzkoušet dva nové typy kol a na obrazovce si navolit kolo svých snů. Šlo si vybrat velikost rámu, barvu, nosiče a košíky na ně, technické doplňky a další vymoženosti. Výsledek se zobrazil velice realisticky (i s finální cenou). Stačil už pak jen klik na objednání a kolo mohlo být vaše. Možnosti využilo poměrně dost lidí a první objednávky byly hned v pátek před polednem. Neodolal dokonce ani známý herec (raději nebudu jmenovat, pán je známý nelibostí vůči přílišné prezentaci své osoby). Já sama jsem si své kolo už také nakonfigurovala a teď už čekám jen na dostatek financí na účtě (samozřejmě – vzhledem ke své zálibě v elektru, nechám i toto případné kolo ihned elektrifikovat).
Letos mě potěšily i stánky jednotlivých krajů. Získala jsem spoustu tématických map pro dovolenou, získala nové kontakty a i pár drobností pro sebe a děti. Jen testovací dráhu jsem si tentokrát nevyzkoušela. Po letech navštěvování různých veletrhů jsem zjistila, že už mě to příliš neláká. Navíc mám doma hned tři typy kol (starý měšťák, skládací elektrokolo a městské elektrokolo), takže je těžké  nabídnout mi něco neobvyklého. Testovací kola jsou navíc většinou určená poněkud vyšším lidem. Když potom jedu celou dráhu na špičkách a kolem mě fičí bojovné mládí, cítím se nejistě, staře a nepřístojně.
Skvrnky na zážitku byly jen dvě. Ta první byla to, že jsem nezkontrolovala stav baterií u foťáku a zhruba v polovině veletrhu jsem musela přestat fotit. Druhou byl přístup provozovatele k vystavujícím. Už dříve prosákly informace o určitých zákulisních bojích. Výsledkem bylo, že jeden z dřívějších vystavovatelů se letos musel „schovat“ do stánku k jinému prodejci a své produkty ani nemohl sám prezentovat. I když – oproti loňskému roku to byl posun – tehdy vystavoval venku před budovou. Tak trochu jsme u něj narazili i my. Snažili jsme se udat plakát k propagování akce Do práce na kole. Reakce byla razantní a nekompromisní. A nebyla nijak vysvětlená. Kdo ví, jestli zákulisní boje také nebyly důvodem scénky, kterou jsem viděla u vchodu – jeden vystavovatel seděl zničeně na patníku a pobrekával a jeho kolegyně ho hladila po hlavě a chlácholila ho.
Celkově musím veletrh pochválit. Bylo se na co koukat, co koupit, co obdivovat. Pozornost nerušily nepatřičné stánky, uličky byly patřičně široké, občerstvení přiměřené. Snad se podaří udržet nastavenou úroveň a brzo se zase v Letňanech setkáme.

úterý 11. února 2014

Studium při rodičovské dovolené

Každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo studoval tzv. při dětech. Většinou mluvíme o ženách a mylně uvádíme, že studují během mateřské. Za mateřskou dovolenou se bere jen prvních cca dvacet týdnů života dítěte (plus zhruba čtyři týdny před porodem). V této době studuje minimum žen. Dítě v tomto věku chce obvykle pít každé tři hodiny a to po dobu několika desítek minut. Žena je nevyspalá, sotva se stihne přes den pořádně obléknout a vyčistit si zuby. Natož strčit nos do skript. Po půl roce se situace uklidní, dítě začne jíst i příkrmy, občas vydrží spát i celou noc. A matka si konečně může dovolit luxus nudit se. A uvažovat o procvičování si mozku.
Jednoho dne to postihlo i mně. Moje první dcerka se v roce konečně sama odstavila, přes den si nejraději hrála sama a já nutně potřebovala mluvit i s někým jiným, než jenom s pokladní v supermarketu a s pošťákem. Byl leden a já brouzdala nabídkou pražských vysokých škol. Nakonec jsem našla jednu fakultu, která se mi zdála ideální. Patřila pod Karlovu univerzitu, přijímačky byly z angličtiny, na dálkové studium šlo vystudovat velice zajímavý předmět a nebála se komunikovat on-line. Vyplnila jsem tedy přihlášku, zaplatila a čekala na datum přijímacích zkoušek. Přepnout po tak dlouhé době na angličtinu bylo náročné, ale nakonec jsem to zvládla s velice hezkým výsledkem. Během čekání na výsledek jsme se ještě s manželem snažili o druhé dítě a já si jen tak zkusmo hledala i brigádu. Na začátku léta jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, přijatá na fakultu a mám brigádu. Práci jsem nakonec pustila, to bych už opravdu nezvládla, studium jsem chtěla zkusit. Tchán se tvářil velice pochybovačně, já jsem však byla odhodlaná.
V říjnu jsem nastoupila už s pořádným břichem. Nebyla jsem jediná těhulka a to mi dodávalo elán. Podařilo se mi dostat se až na konec prvního semestru. Chyběly mi už jen dvě zkoušky - Sociologie a Ekonomie. Zároveň jsem měla dost studijních kreditů, abych si mohla jednu z těch zkoušek odsunout na další semestr. Blížil se však i termín porodu a objevovaly se první zdravotní komplikace. Na první ani druhý pokus se mi ani jedna z těchto zkoušek nepodařila. Poslední možnost jsem měla buď 3.2. Socilogii nebo 7.2. Ekonomii. Termín porodu byl 10.2. Ehm... trošku natěsno... nakonec jsem si vybrala Sociologii. Do třídy jsem se spíš vbatolila, zkoušející se očividně bál, že mu na místě porodím. Mé břicho fascinovaně pozoroval skoro celou zkoušku. Já byla myšlenkama trochu jinde a v duchu si nadávala, že jsem nezažádala o odklad studia. V případě porodu je totiž možné studium na půl roku přerušit. Já jsem ale byla pyšná a věřila si, že to prostě dám! Pýcha předchází pád. Druhá holčička se narodila 11.2., zdravá a nádherná. Výsledek ze zkoušky byl ovšem špatný a depresivní. Po návratu z porodnice jsem vše probrala s manželem a nakonec se rozhodla, že si přijímačky zopakuji a na podruhé to snad vyjde.
Návrat do školy byl zajímavý. Manžel mi vozil dcerku na kojení - vždy jsem jen vyběhla z učebny, sedla si do koutku a místo obědové pauzy jsem krmila holku. Také rozvržení času bylo o dost těžší. Ze začátku jsem se učila jen v noci - zhruba od půl osmé (kdy obě holky usnuly) do dvanácti. Nejtěžší byl konec prvního semestru. V nouzi nejvyšší pomohla jedna z babiček - prostě si vzala starší holčičku na týden k sobě a já úspěšně složila všechny potřebné zkoušky. Během druhého semestru se nám podařilo najít školku pro starší dcerku a já se začala připravovat na velice těžkou zkoušku. Těšila jsem se, jak budu mít najednou na učení víc času. Mladší dcerka totiž po obědě skoro tři hodiny v kuse spala a když by byla starší ve školce, získala bych tolik potřebné ticho a klid.
Nástup do školky však nedopadl dle našeho očekávání. Místo učení jsem běhala na kobereček k paní ředitelce a hasila jeden problém za druhým. Trvalo hodně týdnů, než se situace dostatečně zklidnila.
Já jsem mezitím žila v permanentním stresu. Když jsem se věnovala učení, měla jsem výčitky svědomí, že bych měla být s holkama. Když jsem se věnovala dětem, svíralo se mi břicho nervozitou z blížích se zkoušek a hory nenaučených skript. Neměla jsem čas na domácnost ani na sebe. Přestala jsem chodit do společnosti, nezvala jsem si návštěvy. Začala jsem uvažovat o ukončení studia. Bylo toho na mě prostě moc. Vše vyvrcholilo na konci třetího semestru. Moje nervy už byly dávno v kýblu, byla jsem extrémně nepříjemná na všechny okolo. Nakonec se mi podařilo neudělat jednu ze zkoušek a má studia skončila v polovině.
Sedla jsem si a konečně jsem měla čas si vydechnout. Připadala jsem si jak na houpačce. Chvíli jsem byla šťastná, že už je to za mnou. Pak jsem zase měla depresi, že jsem nedostudovala. Vše bylo půl na půl. Polovina rodiny a známých chtěla, abych si znovu dala přihlášku. Druhá půlka zase chtěla, abych se spíš věnovala rodině. Pokud bych šla znovu studovat, tak by mi fakulta polovinu zkoušek uznala za splněné a polovinu bych musela složit znovu. Co chci já? Napůl jsem chtěla zase studovat, napůl jsem chtěla mít svatý pokoj. Říká se, že ve víně je pravda... tak jsem si tedy jednoho dne sedla, otevřela láhev dobrého vína, koukala do prázdna a jen popíjela. Děti už spaly, manžel byl služebně pryč. Čas plynul a já najednou zjistila, že zcela automaticky vyplňuji on-line přihlášku. Ehm... zcela bezmyšlenkovitě jsem se prostě znovu přihlásila na školu...  tak jo... dám si ještě jeden pokus - ale opravdu jen jeden! Kdo ví, třeba to vyjde do třetice... a když ne... no, tak se svět nezboří. Jeden vysokoškolák v rodině taky stačí.
Dokázali byste vy studovat na rodičovské? Stačí tři hodiny spánku na zregenerování? A kolikrát se vlastně má člověk pokusit to dotáhnout do konce?

úterý 21. ledna 2014

Jak zabíjí zaparkované auto

Před pár lety jsem měla dlouhý rozhovor s kolegyní, která se divila, proč dávám špatně parkujícím autům upozorňující samolepky na sklo. Nemohla pochopit, jak může zaparkované auto způsobit dopravní nehodu. Rozhovor byl obtížný, ale nakonec uvěřila a snad i pochopila. Stejně si ale neopomněla přisadit s tím, že tzv. bike-ninja je mnohem víc nebezpečný (pro neznalé - bike-ninja je neosvětlený cyklista, většinou řítící se velkou rychlostí a pokud možno tam, kde nemá co dělat).
Není na škodu si však zopakovat problém parkování a přiblížit ho i ostatním. Už jenom proto, že jsem se tento týden málem stala obětí jednoho takového řidiče. Takže pro ty z vás, kteří si myslí, že požadovaných 5 metrů před přechodem je jen doporučení a vlastně se nemusí brát nijak vážně - zde je malá ukázka toho, co všechno se může stát:
První je důležité popsat místo události. Chodník se zde mírně svažuje, z levé strany jsou postavené kontejnery na tříděný odpad a silnice vede do pozvolného oblouku. Z pravé strany jsou popelnice na obyčejný odpad a silnice se člení do tří různých uliček. Levá strana je přehledná pouze v případě, že na ní parkuje jen málo aut (a pokud to jsou auta osobní). Pravá strana je přehledná v případě, když před popelnicemi nezastaví zásobovací auto (to se potom viditelnost rovná nule). Všichni účastníci provozu tudíž musí dodržovat předpisy a neustále monitorovat situaci. Silnice je navíc v místě přechodu zúžená (protijedoucí auto musí zastavit a pustit to z druhé strany), rychlost zde bohužel omezena není a může se tudíž jet i 50 km.
Nyní tedy k samotné události: Šla jsem pomalým krokem z nákupu a před sebou jsem tlačila kočárek s dvouletou dcerou. Už z dálky jsem si všimla, že těsně u přechodu je zaparkované auto, které se sice stále ještě bere jako osobní, výškou ho ale zdatně převyšuje. A hned za ním v těsné řadě bylo několik dalších. Sama jsem malinká (sotva 157 cm) a mám problémy vidět i přes normální osobák. Povzdechla jsem tedy a neustále periferně kontrolovala levou stranu. Neviděla jsem žádné auto ani podezřelý pohyb. Pravá strana byla nádherně přehledná. Rázně jsem tedy vkročila na přechod. V okamžiku, kdy jsem byla zhruba v polovině (a konečně se vynořila zpoza zaparkovaného minivanu) zastavilo se mi srdce. Zírala jsem přímo do vytřeštěných očí přijíždějícího řidiče, který mne právě spatřil. Bez kočárku před sebou bych ještě stihla uskočit dozadu, takhle jsem ale neměla jinou šanci, než naopak přidat a zkusit dostat alespoň kočárek do bezpečí. Řidič naštěstí jel ohleduplně (sotva dvacítkou) a jeho reakce byla pohotová. Zabrzdil mi kousek od nohy a oba jsme si oddechli.
V tomto případě tedy vše dopadlo v pořádku. Kromě otřeseného sebevědomí dvou osob, se vlastně nic nestalo. Josífka si ničeho nevšimla. Zkusme si nyní rozebrat, kdo všechno tu chyboval a jak tomu šlo předejít. Chodec (já) se před přechodem poctivě několikrát rozhlédl a dal jasně najevo svůj úmysl přejít na druhou stranu - z pohledu zákona a policie tedy vše v pořádku. Přijíždějící auto bylo nižší, než zaparkovaná auta, blížilo se ze zatáčky a díky světlému dni nebyly ani vidět zapnutá světla. V dnešní době tichých motorů nebylo ani z dálky slyšet. Řidič přijíždějícího auta se taky zachoval přiměřeně. Přes zaparkovaná auta neviděl žádné chodce, přizpůsobil rychlost a prostě pokračoval v jízdě. Na rozdíl od bike-ninjů dodržel všechny své povinnosti.
A co ta zaparkovaná auta? V zatáčce není nakreslený žlutý pruh - na vlastní nebezpečí tam tudíž parkovat mohou. Píšu na vlastní nebezpečí, protože nabourání zaparkovaného auta je v této ulici ta nejčastější nehoda. Chybu udělal ten majitel, který zaparkoval jen několik centimetrů od přechodu. Nezáleží na tom, jestli tam hodlal parkovat celý den, nebo si jen odběhl do blízkého obchodu pro svačinu. Určitě ho při parkování ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohl vrátit k autu a na silnici by se rýsoval obrys křídou, všude by stála policie a jakýsi hysterický řidič by vzlykal přítomnému orgánu, že tu ženskou s dítětem prostě neměl šanci vidět. Uznal by vůbec svou chybu? Bránil by se tím, že tam ani nebyl?
A jak je to s vámi? Už jste někdy zaparkovali tak, že jste ohrozili své okolí? A už vám někdy šlo na silnici opravdu o život? A co by se asi stalo, kdyby přijíždějící řidič jel onou povolenou rychlostí 50 km/hod?