pondělí 21. července 2014

Ty bláho, viděls to kolo?!

Před několika měsíci se kamarád nabídl, že za menší obnos dodá mému kolu nový rozměr. A to doslova. Z mého malého měšťáčka se stane kolo nákladní. Nosič prý zvládne až padesát kilo a je na něm možnost vozit jak náklad, tak hned dvě děti najednou. Trochu jsem váhala, ale pak si řekla: „Proč ne?“ Ráda razím nové trendy a takhle divokou kombinaci určitě v Praze nikdo jiný nemá. Není nad to, být unikát. Slovo tedy dalo slovo a já svěřila svého miláčka do cizích rukou. Přeměna trvala dlouho, stála však zato.
Tady ještě nebylo vše hotovo

Předělané kolo jsem si převzala těsně před začátkem prázdnin. Zkušební provoz bohužel skončil fiaskem a mě se podařilo zcela spálit nějaké dráty od elektrické baterie. Zmínila jsem se už, že je mé kolo nejen ¾ měšťák, ale ještě ke všemu na elektriku? To vše jeho předělání na nákladní extracycle kapku komplikovalo. Závada se naštěstí podařila opravit ještě před začátkem letní dovolené. Pouhý den před odjezdem mi Vráťa přivezl kolo z opravy. Tak trochu se tedy opakoval scénář z mé první projížďky na něm. I tehdy, před lety, jsme si totiž kolo vyzvedávali až den před odjezdem a ještě v den odjezdu řešili zapomenuté klíčky od baterie a narychlo jeli do obchodu. Tentokrát nic nechybělo – nýbrž přebývalo! Při pakování kola (v sobotu cca v půl sedmé ráno – těsně před odjezdem na vlak) jsem najednou napočítala tři baterie – a já mám přitom stabilně jen dvě. Nějak se nám podařilo při servisu jednu baterii „ukrást“. Neměli jsme ani tušení, která je ta nepravá. Nebyl čas s tím něco dělat. Namátkově jsme tudíž dvě vybrali a pakovalo se dál.
Nakládání bagáže na kola jsem nechala na Vráťovi. Sama jsem se starala o děti a další nezbytnosti. Vráťa se snažil a před panelákem už na mě čekal plně naložený extracycle. Vráťa si připojil vozík a vyrazil. Já chytla kolo, odkopla stojánek a chtěla nasednout. Zadek kola však sebou smýkl a zcela mě strhl k zemi. Vráťa si tak nějak neuvědomil, že nasedám z druhé strany než on – a levá strana kola byla o dost těžší. Ani po narovnání kola a nasednutí jsem však nebyla schopna jet rovně. Všechno mě táhlo nalevo. Po takřka nabourání do (stojící) dodávky, Vráťa uznal, že tohle je na mě moc a nejtěžší taška šla k němu do vozíku a já dostala lehčí variantu. To už jakžtakž šlo a jelo se k vlaku. Celkem nás čekalo v Praze cca 15 km.
Jelo se mi opravdu špatně. Kolo bylo nevyvážené - asi nejlépe to vystihovalo přirovnání k akvárku. Měla jsem pocit, jakoby se na mém zadním nosiči nacházelo místo kufru obrovské skleněné akvárium. Při každém zatočení se v něm voda přelévala ze strany na stranu a brala mi řízení z rukou. Zcela jsem zavrhla cyklostezky a trvala na cestě po silnici. Zdolání obrubníku bylo z oblasti sci-fi. Stejně tak prudké brždění, rozjíždění nebo ostré zatáčky. Míjející auta asi pochopila mou nejistotu a objížděla mě v přeuctivé vzdálenosti. Některá si raději zajela zcela do protisměru. Musela jsem vypadat opravdu zvláštně. Na nádraží jsme dojeli s předstihem, zpocená jsem ale byla až až. S velikou radostí jsem kolo nechala stát a začala ládovat děti a zavazadla do kupé. Výskyt dvou nákladních vozů způsobil nemalé zmatky a ty vedly k tomu, že jsme Hlavní nádraží opouštěli sice už ve správném kupé, ale bez oné nejtěžší tašky. Mé vřelé díky patří ochotné paní průvodčí, která zalarmovala oddělení Ztrát a nálezů (a jejich lidé pak našli tašku a uschovali ji) a mé kamarádce Ireně, která ji k večeru vyzvedla a předala mé mámě. Naštěstí v tašce bylo hlavně jídlo do vlaku, nějaké pití a pár důležitých knih a časopisů.
Trocha místa tam ještě zbyla

Další etapa cesty na dovolenou začala na nádraží ve Veselém nad Lužnicí. Trochu jsme přeskupili náklad, jinak utáhli popruhy a ejhle. Jízda začala být nejen pohodová, ale dokonce i příjemná. Prudké manévry byly stále tabu, přesto jsem se cítila podivuhodně lehce. Zvládla jsem jízdu po asfaltu i lesem, po štěrku i přes kořeny. V cílovém Chlumu u Třeboně jsme byli raz dva a i baterie u kola ukazovala dostatek šťávy. Byla jsem nadšená jak malé dítě. Navíc jsem si cestou začala užívat nezvyklé pozornosti okolí. Zaslechla jsem spoustu obdivných komentářů, nadšeného hvízdání a pár lidí přišlo o přestávce i na pokec a výzvědy. Každý chtěl vědět o mém kolu první a poslední. Cítila jsem se, jak kdybych přijela ve Ferrari. Dmula jsem se pýchou a přeochotně jsem ukazovala na všechny vychytávky a doslova se chlubila. Kolo dostalo jméno Frankie (dle ženské varianty jména Frankenstein) a nebylo hrdější cyklistky v celých Jižních Čechách.
Jupíí :)

Nastal čas výletů. Během týdne jsme podnikali kratší i delší trasy. Místo nákladu jsem za sebou vozila starší dcerku. Za moje sedlo jsme přidělali další řídítka, pod zadeček si dala polštář, na hlavu přilbu a mohlo se jet. Její maximum bylo cca sedm kilometrů. Pak už jí z nerovného terénu bolely ruce a chtěla zpátky do vozíku. Přesto znovu a znovu žadonila o jízdu za mámou. Hecovala mě k lepším výkonům, popisovala mi okolí, bavila se s tátou.
Tohle je moje místo!

V jednom případě jsem si za kolo dokonce přidala i vozík. Pravda – následky nebyly zrovna dobré. Konstrukci kola se to moc nelíbilo a chvilku po odpojení vozíku se ozvalo divné křupnutí a uvolnil se malý plíšek ve středu kola. Naštěstí ho stačilo jen vrátit do správné polohy a znovu zafixovat. Ještěže mám šikovného manžela, sama bych byla v koncích. Další nepříjemnosti se už nekonaly a já si mohla naplno užívat dovolené. Byl to zvláštní pocit, už dříve bylo mé kolo zvláštní. Teď to bylo ale o dost výraznější. Lidé si mě fotili, děti i dospělí na sebe pokřikovali: „Podívej na to! Tý bláho, co to je? Koukni na to kolo!!!!“ Nebudu nic předstírat – bylo to příjemné. Každé dítě se chtělo v koutku duše svézt, každý dospělý si to chtěl vyzkoušet řídit. A tenhle malý zázrak byl jen můj! Jo, je to hezký pocit. Na to by si člověk dokázal rychle zvyknout. Bez těžkého nákladu se navíc kolo nádherně ovládalo a zapovězené mi zůstaly jen prudké zatáčky. Vše ostatní se dalo zvládnout s elegancí a grácií. Už nikdy to nebude kolo pro nějaké rychlé závody, to ale nebylo ani přetím. Je to vytrvalostní běžec, který zvládne ve svém tempu téměř jakékoliv překážky. Do brašen se vejde vše nezbytné a ještě pár blbinek navíc. Nečekaný nákup bude vždy kam dát. Nějaké to místečko pro koloběžku nebo odrážedlo pro holky se vždycky najde. A že byly u cesty borůvky? No a? Rychle s nima do nějaké nádoby nebo láhve a jede se dál. V případě nouze se na nádraží či v metru vejdu do výtahu, ve vlaku mě berou jako normální kolo a do naší „garáže“ v bytě se taky ještě vměsná. A náhradní baterie má dokonce svojí vlastní kapsičku. Co víc si jezdec může přát? Snad jen pohodlnější povrchy na stezkách a širší zatáčky – ostré manévry opravdu nejsou nic pro mě a mojí Frankie. Jen já pak ještě dlouho měla v hlavě písničku od své oblíbené kapely Ty syčáci: https://www.youtube.com/watch?v=_jwvu_XVxdY