Vždy
jednou za rok vyrážíme s manželem na nedaleký anime festival.
Jednou ročně nám ale přijde málo, proto jsme byli nadšení,
když lednový Pragoffest ohlásil jako jednu z hostujících linií
právě Advik. Rychle jsem prověřila svůj šatník a pro jistotu
jsem objednala několik nových modelů šatů. Už v létě jsem se
rozhodla, že na příští festival už budu pravá (i když poněkud
přestárlá) lolita.
Štěstí
mi přálo a podařilo se mi naplánovat si na každý festivalový
den jiný komplet a jiný účes. Dokonce jsem do jedněch šatů musela zhubnout skoro deset centimetrů v pase. Přímo na akci jsem sehnala i nová
kočičí ouška a nádhernou červenou buřinku. Dokonce i Vráťa
se pokusil o minimalistický cosplay Kočkobusu. Právem sklidil i
obdiv několika návštěvníků (a i od jedné přednášející).
Den
první byl čtvrtek. Začínalo se pozvolna – ještě dopoledne
byly ve škole děti, odpoledne proběhl úklid a příprava prostor
a teprve po šesté večer se začalo pouštět do budovy. Nasadila
jsem romantický look – bílá barva, nenápadný vzor na kimonovém
vršku, květiny ve vlasech. Rozhodli jsme se první nakouknout na
uvítací přednášku v Advik sekci. Přednášející byli v
povznesené náladě, lehce se improvizovalo. Co taky povídat hodinu
o plánovaných přednáškách. Celou dobu jsem přemýšlela, proč
má jeden z nich u pasu pověšenou celou baterii provazů a lan. Vše
se vysvětlilo cca po půl hodině. Když už opravdu nebylo o čem
mluvit, přistoupilo se k jeho oblíbeného koníčku – japonské
verzi bondage. Kupodivu se dobrovolnice našla ihned. Svazování
jsme sledovali se zájmem, když to však vypadalo, že dojde na
další dobrovolníky, utekli jsme ze sálu. Prošli jsme zbytek
budovy a nakonec zapadli do čajovny. Dali jsme si výborný čaj,
odpočinuli si a vyrazili zpátky domů, druhý den nás toho čekalo
o dost víc. Cestou domů jsme procházeli okolo stánku s plakáty.
A prodávající slečna nás odchytla, že prý pro nás má konečně
plakát, co jsme chtěli v létě. Vráťa byl nadšený – takhle
má vypadat ideální prodejce.
Lolita v čajovně |
Den
druhý začal brzo ráno. Tentokrát jsem šla ve svém
nejoblíbenějším lolitím oblečku alá námořnická slečna.
Program jsme si vytiskli a pečlivě zaškrtali. V některých časech
jsme měli hned několik přednášek najednou, čekalo nás velké
vyjednávání. Jako první jsme si dali přednášku o tom, kterak
psát fantasy ve středověkých reáliích. Bylo to poučné a
vtipné zároveň. Člověk měl hned chuť sednout a začít psát
vlastní povídku. Následovala vtipná přednáška o seriálu
Jistě, pane ministře/premiére. Jediným vyrušením jsem byla já,
protože mi neustále zvonil telefon. Den předtím jsem reklamovala
pračku a zrovna v tento moment se ozval opravář a chtěl si
domluvit termín. Když mi pak volal dokonce i telemarketing,
rezignovaně jsem aparát vypnula. Rychle jsme se přesunuli na
Asijské horory. Oba jsme si nějak mysleli, že se bude jednat o
anime a ono to bylo o filmech. Přednáška byla vynikající,
přednášející svůj obor rozhodně znal/a. Jen strašně mátl/a
zjevem. Ještě několik hodin poté jsme tipovali, jestli je to kluk
nebo holka. Došlo i na měření ohryzku a nenápadnému koukání
na kalhoty. Záhada se vyřešila až o několik přednášek později
– když se dotyčná převlékla do jiného kostýmu a ejhle –
byla to holka... ale pořád o sobě mluvila v mužském rodě. Ale
zpátky k hororům. Nešlo jen o popis filmů. Došlo i na ukázky,
mírné (i velké) spoilerování a spoustu informací okolo. Od
poloviny přednášky jsem se při ukázkách koukala na zem a jen si
říkala, že v noci teda rozhodně neusnu. Pro uklidnění jsme si
zašli na gulášek a do třídy se vrátili až na cosplay.
Přednášející byl trochu nezkušený, zato dával dobré
praktické rady. Následovaly nejlepší scény ze seriálu Červený
trpaslík. A rychle zpátky na homosexualitu v populární kultuře.
Dozvěděla jsem se, že jsem nejen shipperka, ale také queer
reader. Já prostě ty páry vidím všude. Aspoň mám život
veselejší. Následovalo Korejské jídlo a pak ještě rychle
Asijská strašidla (já jsem prostě nepoučitelná). To už jsme
měli hlad a zabrousili jsme do bufetu. Smažák se ukázal jako
špatná volba – ležel v žaludku ještě celou noc a trpce jsem
ho litovala. To už přišli i kamarádi a jen koukali – oba byli
totiž cony nedotčení a byli na něm poprvé. Po dlouhém váhání
jsme je nakonec vzali na přednášku o slavných útěcích z
vězení. Ta také stála za to, spousta faktů a zajímavostí. Pak
už jsme zase zamířili domů, byli jsme unavení jak koťata. Doma
jsme si museli pustit pořádnou komedii (Galaxy Quest), abych vůbec
byla schopná usnout. Těch hororů a strašidel bylo opravdu až
moc.
Dvě unavený koťata míří domů |
Třetí
den jsme kapku zaspali. První přednáškou se pro nás tudíž
stala až polední ukázka divadelní rvačky. Byl to workshop, brýle
šly tudíž dolů a museli jsme se zapojit. Dlouho jsem se
schovávala za foťák a nechala se prát jen Vráťu. Nebylo mi to
ale moc platné, na část jsem se musela také zapojit. Byla to
sranda a všichni si to opravdu užili. Rozhodně to byla dobrá
rozcvička. Pak rychle na přednášku o korejské módě a následně
další cosplay. Pak jsem si dupla a skoro dotáhla Vráťu na
přednášku o eugenice. Příjemně jsem si osvěžila své znalosti
o Star treku – Khanově hněvu. Po zkušenostech se strašlivým
smažákem jsme se poté rozhodli pojíst v nedaleké restauraci.
Budili jsme jen mírné pozdvižení. Tento den jsem vytáhla
nádherně romantické lolití šaty a k nim červenou buřinku s
kočičími oušky. Cítila jsem se jako pravá lolita a když na mě
uznale kývl velký lolicon z Advik sekce, vznášela jsem se doslova
na obláčku štěstí. Po návratu jsme si znovu dali přednášku o
cosplay (pokaždé to bylo z jiného úhlu pohledu a v jiném stylu).
Pak nastalo velké dilema. Vráťa chtěl na přednášku o web
komiksech, já chtěla do Advik sekce (sice jsem netušila, co tam má
být – byly změny v programu – web komiksy mě ale nelákaly).
Nakonec jsme se rozhodli se rozdělit. Vráťa zůstal a já odešla.
S mírným zpožděním jsem vstoupila na přednášku Co mě naučilo
anime. Bylo zhasnuto, běželo nějaké AMV, přednášející nikde
a volné místo bylo jen na kraji první řady. Opatrně jsem se tam
zasunula. Po chvilce jsem z řečí pochopila, že přednášející
si jen skočil pro něco k pití a přednáška teprve začne. A
opravdu – do dveří právě vcházel onen lolicon (vysvětlení:
milovník lolitek). Musel projít okolo mne a samozřejmě si mě
ihned všiml. Úplně ztuhl a hned chtěl, abych si stoupla. Nesměle
jsem pípla, že svazovat nechci. To ho rozesmálo a doslova donutil
svého kamaráda, aby nás spolu vyfotil. Byla jsem červená jak rak
a jen jsem si říkala, s kým si mě plete. Začal mě totiž
titulovat „velevážený čestný host“. Na mou počet dokonce ihned
pustil jednu svou oblíbenou scénu z fyziku popírajícího anime.
Podezírám ho, že jen potřeboval rozhýbat show (což se mu
povedlo), ale i tak mi to lichotilo. Možná pomohlo i to, že mé
věrné garde Vráťa tu zrovna nebyl přítomen. Zbytek přednášky
taky stál za to a hodina utekla strašně rychle. Ještě
rozvrkočená jsem se vrátila ke svému muži. Nudil se stále na
přednášce o komiksech. Prý jsem o nic nepřišla, prezentace nebyla dobře
připravená. Ve třídě jsme rovnou zůstali na přednášku o
chystaných filmech na motivy komiksů. Ta už byla dobrá, dokonce
jsem vytáhla tužku a papír a začala si psát poznámky. Pak jsme
se rozhodli rozšířit si obzory o opravdu šílené britské
seriály. Kdo si myslel, že Červený trpaslík je ulítlý, nechť
si najde třeba takový Mighty Boosh. Všem vřele doporučuji. Jednu
z hlavních rolí tam hraje oblíbený představil emo postavy z IT
Crowd. A opravdu to roztáčí. Na dobrou noc jsem Vráťu
přesvědčila, že půjdeme na přednášku o yaoi. Jenže ouha.
Opět nastala změna v programu a místo ní začala přednáška o
loliconech. Doslova jsem brečela smíchy. Domů se nám vůbec
nechtělo a přišli jsme chvilku před půlnocí.
Vráťa dostává do těla |
Poslední
den nás toho už moc nečekalo. Vytáhla jsem svůj poslední
připravený lolita komplet a šli jsme. Poslechli jsme si silně
improvizovanou přednášku o šílenostech japonských otaku –
přednášející záhadným způsobem přišel o podklady (ať žijí
technické problémy) a od poloviny jel „z patra“. Naštěstí
situaci zachránil i pouštěním opravdu šílených japonských
soutěží. Kdysi jsme je také sledovali – dokud běžel v
televizi speciální kanál na anime. Následující přednáška o
Indii bohužel odpadla a tak jsme bloudili areálem a hledali něco
zajímavého. Program sliboval nějaká fan videa. Nevšimla jsem si,
že se bude jednat pouze o fan seriálu Supernatural. Videa byla
opravdu povedená, seriál je evidentně hororově laděn, přesto
jsem se i nasmála. Být kreslený, tak už jsem věrný fanoušek
(trochu mi připomínal mé oblíbené Yami no Matsuei). Zhruba v
polovině jsme však už měli všech těch démonů dost a uchýlili
se do bezpečí čajovny. Po vypití výborné čokolády jsme se
opět pokorně vrátili do „naší“ domovské Advik sekce. Stihli
jsme ještě konec soutěže o poznání melodií ze seriálů. Ke
své hanbě jsem poznala jen jednu znělku a zbytek jsem buď vůbec
nepoznávala, nebo nedokázala správně přiřadit. Pak už zbývalo
jen ukončil linii a jít (tentokrát už definitivně) domů. Ještě
pár památečních fotek v parku a další con byl za námi.
Pápá |
Co
říci závěrem? Snad jen to, že dát dohromady sci-fi, fantasy,
hry, asijskou kulturu, poníky a anime byl vynikající nápad. Téměř
neustále se něco dělo. Byli jsme natolik ponořeni do přednášek,
že jsme prošvihli i mou oblíbenou tombolu. Prostě jsme neměli
čas si odběhnout koupit lístky – vzpomněla jsem si na ní až
při odchodu. Trošku nám chyběly taneční hodiny a galavečer.
Tělocvična však byla celá věnována hrám a tak nebylo kde
plesat. Bylo také o dost horší jídlo – a zcela chyběly pokrmy
nějak svázané s duchem festivalu (třeba sushi, nudle nebo rýže).
Vzhledem k počasí se také moc nedalo posedět venku a pozorovat
frmol různých masek. Rozhodně jsme ale získali spoustu tipů na
zajímavé filmy, seriály, komiksy a anime. Načerpali jsme
inspiraci pro naše vlastní cosplay pokusy a moje lolití oblečky.
Báječně jsme se pobavili a odpočinuli. A to se rozhodně počítá.
Už teď se nemůžu dočkat léta, kdy bude samostatný Advik
festival. A tajně doufám, že se dočkáme i opětovného spojení
Adviku a Pragoffestu příští zimu. Tentokrát už budeme
připraveni na všechno!