sobota 22. října 2016
V těhotenství na kole?
Takřka ihned po potvrzení těhotenství vám gynekolog poví, že těhotenství není nemoc. Určitá omezení vás však čekají. Pokud jste až doteď kolo znala jen z doslechu, rozhodně s jízdou nezačínejte. Jestliže je však kolo váš věrný kamarád, není nutné ho nyní uklízet do sklepa. Rozumný doktor vám dokonce jízdu vřele doporučí. V prvním trimestru vám uleví od nevolností, v druhém od křečí v nohou a ve třetím je to asi poslední typ přesunu po městě, kdy vás nebude omezovat vaše váha a rozměry.
Začneme hezky od začátku. Vaším prvním úkolem bude upravit kolo pro jízdu v požehnaném stavu. Žádný hluboký předklon a sportovní výkony. Nechte si posunout řídítka tak, aby se vaše tělo napřímilo. Lépe vám bude vyhovovat městský typ kola s nízkým nástupem a širokými řídítky. Veškerou bagáž sundejte ze zad a dejte do vkusných brašen na nosič. Úzké sedlo vyměňte za gaučový široký typ (čím měkčí, tím lepší). Zvažte předělání kola na elektrické (po šestinedělí se vám bude opravdu hodit). Na jízdu si vymezte alespoň o půl hodiny více času – nebudete se tolik stresovat a můžete cestou zastavit na odskočení do keříku. Před cestou si ověřte „únikové“ možnosti – pokud přeceníte své síly, vyplatí se znám nejbližší bezbariérové metro. Třešinkou na dortu je přidání předního košíku – do něj si dejte malou taštičku s kouskem čokolády a lahvičkou vody.
Nejdůležitější v prvním trimestru je: Zapomeňte na předsudky a odsuzující pohledy okolí! Pohyb na kole má kladný vliv na vaše těžce zkoušená střeva, zahání ranní nevolnost a vlévá vám novou energii do unaveného organizmu. Naslouchejte svému tělu a řiďte se jím! Ono samo vám napoví, jestli na kolo v tomto období máte dost sil nebo ne.
Druhý pasažér je schovaný v bříšku :)
V druhém trimestru je většina žen v největší pohodě. Nevolnosti ustoupily, bříško se stabilizovalo. Můžete si dovolit delší jízdy a rychlejší tempo. Já osobně jsem v této době začala trpět na silné křeče v nohou a občasné tvrdnutí břicha. Od obojího pomáhala jedině jízda na kole. Větší nákup se už také bez kola neobešel – kdo to má tahat v rukách, že? Jen jsem se rychle zadýchala a tak bylo nutné více myslet před jízdou a vše plánovat s podrobnou mapou v ruce.
Třetí trimestr je ošidný. Vzhledem se blížíte oteklé velrybě, povahou teroristovi s prstem na spoušti. Dítě může přijít každým dnem a dokáže se pořádně ozvat. Délka jízd by se měla zkrátit a velký vliv má i počasí. Při náledí a zimních plískanicích kolo hezky schovejte na poporodní dobu. I malý pád by mohl mít fatální následky. Při letním počasí můžete opatrně jezdit dál, je však lepší mít s sebou doprovod. V případě náhle postupujícího porodu se postará o vaše kolo a vy se můžete soustředit na cestu do porodnice. Z tohoto důvodu nejsou touto dobou vhodné cesty do lesů a vůbec daleko od civilizace. Držte se blízkosti domova nebo porodnice. Plně nabitý mobil je nutností – v něm mějte uložená čísla na svou porodnici a gynekologa. Nebojte se, sanitka vás naloží kdekoli a bezpečně vás doručí do nejbližší porodnice. Pokud s sebou budete mít dost peněz, můžete si dovolit luxus taxíku. Tašku vám pak může kdokoli dovézt dodatečně. Většina lékařů navíc dnes zastává názor, že aktivně žijící matky mívají kratší a jednodušší porod.
Teď už máme za sebou těhotenství i porod. Nastává šestinedělí. To je velice speciální čas v životě ženy. Liší se při každém dítěti a vždy nás něčím překvapí. Prvorodičky by se při něm rozhodně měly šetřit. To samé ženy po císařském řezu nebo s poporodními komplikacemi. Pokud proběhl porod bez problémů a i vaše rekonvalescence probíhá v normě, můžete své kolo opatrně oprášit a vyndat ze sklepa. Teď doopravdy oceníte pohodlné sedlo a elektrickou výpomoc. Nezapomenu na svou jízdu po prvním porodu. Trvala sotva pět minut, jen jsem si projela park z jednoho konce na druhý. Ale ten pocit! Najednou mi spadla tíže z nohou, jemně se promasírovala poškozená hráz, křuplo to a povolilo v blokovaných zádech a narovnala se ramena. A hlavně – ta hlava! Myšlenky se přestaly točit okolo mrněte, jen já a cesta. Pohybová meditace v praxi.
Zkouška dvojvozíku nanečisto
Čím bylo dítě starší, tím byly cesty delší. Konečně bylo dcerce cca tři měsíce a já ji poprvé položila do dětské autosedačky a tu připevnila do dětského vozíku za kolo. Časem jsem ji vyměnila za pohodlnější speciální vložku do vozíku – tzv. miminkovník. Od toho byl jen krůček k normálmímu sezení a pak už to šlo rychle :). Brzo jsme kupovali dvojvozík a přibyl další pasažér. A já mohu kolo stále jen a jen doporučit.
A co vy? Jezdily jste na kole před těhotenstvím, při něm i po něm? Nebo bylo období, kdy jste si řekla dost? A co na to říkalo vaše okolí a lékař?
Jedna inspirativní ze zahraničí :)
sobota 3. září 2016
Nekonečný reklamační příběh
Je o mě známo, že mi jeden počítač rozhodně nestačí. Ke svému spokojenému životu potřebuji počítač stolní a nějaký lehounký přenosný notebook. Zvlášť v období studia byl notebook můj věrný kamarád. Proto jsem těžce nesla, když začal „zlobit“.
Jako první odešla baterie – z ničeho nic – bez varování. Chtěla jsem ihned koupit novou, ale okolí mě varovalo, že chyba může být i na desce a ať si první našetřím nějaké peníze. A jelikož notebook fungoval dobře i bez baterie, přestala jsem to řešit. Za pár měsíců začal dělat problémy při zapínání. Zamrzal při úvodní obrazovce a zapnul se tak na třetí pokus. I to ještě šlo přežít, pro jistotu jsem však každý večer zálohovala. Jednoho dne se objevila místo obvyklé úvodní obrazovky nějaká nová – modrá – s povelem na určení klávesnice – ovšem bez možnosti si něco vybrat. To už jsem si našla na internetu nejbližší opravnu a čekala na nějakou finanční injekci.
Konečně se na mě usmálo štěstí a já dostala zpátky daně z Finančního úřadu. Odhodlaně jsem tudíž zamířila do vybraného servisu. Spadal pod můj oblíbený počítačový obchod a měl dobré reference. Je prý dražší, ale kvalitní. Diagnostika byla zdarma a prodavač u příjmu byl velice ochotný. Vyslechl mé stížnosti, něco z toho si zapsal a zkusil notebook zapnout. Důrazně jsem ho upozornila, že data na disku jsou pro mě velice cenná a nechci o ně přijít. Iniciativně mi tedy disk vymontoval, pro jistotu dal pryč i baterii a vrátil mi nabíječku. Nic z toho prý na diagnostice potřebovat nebudou. Notebook pečlivě zabalil a dal mi podepsat protokol. Za měsíc prý budou vědět víc.
Netrpělivě jsem čekala. Konečně se ozval technik – vada je na chipsetu a bude stát přes tři tisíce korun. To bylo o dost víc, než jsem čekala. Pořád to však bylo v psychologickém limitu, který jsem si určila – jinak bych si rovnou koupila nový notebook. Takhle jsem s těžkým srdcem souhlasila s opravou a dala souhlas k provedení práce. Samotná oprava už trvala jen krátce a mohla jsem si dojít pro opravený stroj.
Do obchodu jsem skoro dotančila. Měla jsem s sebou baterii a disk, nabíječku jsem si zapomněla. Bohužel, na obchodě nebyla žádná kompatibilní s mým notebookem. Nemohla jsem si tudíž prověřit přímo na místě, že je vše jak má. Domluvila jsem se s předávajícím prodavačem, že v případě potíží notebook druhý den zase přinesu – alespoň mi namontoval zpátky disk a baterii. Doma jsem notebook okamžitě zapojila do proudu. A... tudum tudum... naskočila modrá obrazovka se známou hláškou o výběru klávesnice – bez možnosti ji vybrat. Cože?!?! V šoku jsem napsala e-mail technikovi a ten odpověděl, že u nich počítač fungoval a tohle bude spíš chyba disku. Heeee???? Druhý den jsem došla do obchodu silně napružená.
V obchodě jsem vzbudila rozruch a tentokrát můj stroj přijímali už dva prodavači. Nakonec se rozhodli to poslat zpátky jako reklamaci opravy. Přece jsem nezaplatila tři tisíce za nic? Prodavač se oháněl tím, že mi technik vyměnil nějaký grafický čip. Fajn, grafika je opravená, modrý nápis je pravděpodobně v mnohem lepší kvalitě... a co já s tím? Notebook funguje úplně stejně jako v den před opravou – tj. nijak. Termín „rozlobená“ by byl hodně mírný. Začala jsem litovat toho, že jsem si rovnou nekoupila nový notebook a starý nehodila do popelnice. Byla jsem docela zvědavá na oficiální vyjádření k reklamaci opravy. Tentokrát jsem (opět po dohodě s prodavači) poslala k opravě notebook i s diskem, baterií a nabíječkou. V protokolu bylo s vykřičníkem napsáno, že data na disku jsou důležitá a nesmí se ztratit.
Následovala výměna e-mailů. První mi napsal technik, že je vadný disk a vůbec žádná data na něm nejsou. Mám prý dvě možnosti – buď nechat udělat novou opravu za další dva tisíce nebo jim celý notebook prodat a vybrat si nový. Myslela jsem, že spadnu pod stůl. Disk byl funkční ještě pár dní před odesláním na první opravu a data na něm byla (takřka naplněná kapacita disku – už svítil červeně, že je tam dat povážlivě hodně). Kam najednou zmizela? A jak? Disk mi nikam nespadl, nezačal hořet, nehlásil virus. A dát další dva tisíce? Kdo mi zaručí, že tahle oprava už konečně povede k výsledku? Vždyť za celkovou částku obou oprav jsem si už mohla koupit nějaký zánovní počítač. Zaujala mne ta možnost s odkoupením počítače. Odepsala jsem zpátky, že o opravu rozhodně zájem nemám, ztráta dat je neočekávané překvapení a kolik by byli ochotni dát za můj notebook. Odpověď mě šokovala – za právě opravený stroj mi nabízeli rovný tisíc korun. Ehm... právě ho opravili za tři tisíce korun a nabízí mi za něj tisíc? To znamená, že ani oni sami nevěří, že to byla adekvátní částka. Musela jsem počítat do sta, abych vůbec byla schopná odpovědět v neutrálním duchu. Moc se mi to nepodařilo, ale snažila jsem se. Odmítla jsem jejich návrh a rozhodla se oficiálně reklamovat předchozí opravu. Vždyť přece nevedla k funkčnosti notebooku (jak mi bylo slibováno) – a že u nich ten krám fungoval a s mým diskem najednou ne, to mě v celku nijak moc nezajímalo. Z mého úhlu pohledu se chová úplně stejně, jako před opravou. Jen já jsem o tři tisíce korun lehčí. Což je v mé situaci dost velká částka – přeci jen jsem na částečném úvazku a s manželem se staráme o dvě malé děti. Každá koruna se musí otočit třikrát a teď tohle. Technik mi už neodepsal. Místo něj se ozval nějaký jejich manager. Ve zprávě mi sáhodlouze „podal vysvětlení“, víceméně se mi do očí vysmál, že jsem hloupá a současná situace je moje vina. Jen s vypětím všech sil jsem se zmohla na e-mail, ať si můj stroj klidně nechají, ale ať mi alespoň pošlou zpátky ten disk (když je podle nich stejně rozbitý) a většinu částky za opravu. Od té doby uplynul víc jak měsíc a zatím nepřišla žádná odpověď (ale ani můj notebook, disk, baterie nebo nabíječka). Se skřípěním zubů jsem si koupila na splátky nový notebook a docela jsem hrdá na to, že jsem ho koupila v tom obchodě, kde jsem poslala starý k reklamaci – sice jsem uvažovala, že po letech spokojenosti se s nimi zcela rozloučím, ale pak zvítězil zdravý rozum. Nakupuji u nich spokojeně už skoro deset let a tohle je první problém – a dokonce ani ne na jejich straně, ale u externího servisu. Teď už jen přemýšlím, jestli mám ČOI poslat kopii naší korespondence a popis situace ihned, nebo počkat ještě měsíc. Tak jak já to cítím, se tu jedná minimálně o pokus o klamání spotřebitele, chci jim však ještě dát šanci na nějaké vhodnější řešení. Optimista až do konce.
A co vy? Jaké jsou vaše zkušenosti s reklamacemi? Už vás někdy někdo podvedl nebo „uvedl v omyl“? Nebo jste zatím měli štěstí? A jaký byste mi radili další postup?
středa 20. dubna 2016
Deštivá Jarní cyklojízda Prahou
Letos jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli nějakou cyklojízdu pojedu. Těšila jsem se na ní sice už několik měsíců předem, život pak však udělal několik kotrmelců. První změnou bylo, že jsem nastoupila do nové práce a mám směny i o víkendu - tam mi naštěstí vyšli vstříc a vyměnila jsem sobotu za jiný den. Druhá změna byla zapomenutá narozeninová oslava kamarádky starší dcery. To se vyřešilo tím, že hostitelka si děti ode mne převzala dřív a přislíbila, že si je můžu vyzvednout až po jízdě. Třetím zádrhelem byla náhlá nemoc Vráti. Nerada jezdím speciální jízdy sama, potřebuji si za jízdy s někým povídat. A to nemluvím o tom, že obloha věštila chladný déšť.
Nakonec zvědavost zvítězila a já vzala kolo, foťák a jela jsem sama. Část cesty jsem si zkrátila metrem. Díky bohu... nahnaný čas jsem potom všechen vyplýtvala na bloudění okolo I.P.Pavlova. Změť jednosměrek a uzavřených ulic byla trošku moooc divoká. S radostí jsem se přidala ještě k jednomu bloudícímu pánovi s kolem a společnými silami jsme dojeli na start jízdy. Tam jsem ihned potkala pár známých a ani drobný déšť mi už nedokázal zkazit náladu.
Peloton se rozjel za asistence policie a velkých dešťových kapek. Obecenstvo nám zamávalo a mohlo se opatrně jet. Vzhledem k počasí jsem si dokonce i nasadila přilbu (což nedělám tak často). V družném hovoru jsme plynule dojeli až za Husákovo ticho. Tam déšť přitvrdil. Zvedl se silný vítr, obrýlení přestali vidět na cestu. Ještěže se jelo v davu, mohla jsem se orientovat podle kol před sebou. Hned pod Letnou vítr přestal a začalo ubývat i deště. Kousek za Libeňským mostem přestalo pršet úplně. Nahoru na Krejcárek jsem dojela už takřka suchá. Tam už jen kousek tunelem, opatrně provést kolo ošemetným úsekem sestupu z mostu a přes křižovatku a byli jsme v cíli! Pak ještě povinné focení u sochy (ne, já jsem své kolo opravdu nezvedala) a mohla se řešit jízda domů.
Sluníčko hezky vykukovalo a tak jsem zavrhla variantu metro. Odvážně jsem se rozhodla jet domů trasou, kterou mě často doprovází Vráťa - kdo ví, třeba si ji už konečně pamatuji a domů dojedu bez bloudění. Nebudu vás dlouho napínat. Jelo to skoro samo ;) . V hlavě mi ihned naskakovaly další pokyny a tělo jelo víceméně na automatického pilota. Na dětskou oslavu jsem přijela tak právě včas na krátký pokec a vyzvednutí dětí. Ani se jim domů ještě nechtělo.
Souhrn dojmů z letošní cyklojízdy:
- počasí nám nepřálo, lidi to zas až tolik neodradilo
- řidiči byli neobvykle spolupracující a ochotní... jupíí :)
- chodci se nepokoušeli vbíhat do pelotonu - asi si všimli, že tentokrát nebyl tak dlouhý
- skoro se nezastavovalo - jízda byla plynulá a pohodová
- nevšimla jsem si ani žádné kolize přímo v davu
- všichni byli nádherně optimističtí
Kéž by to takhle šlo i na podzim. A já snad (při lepším počasí) pojedu ve svých lolita šatečkách.
Nakonec zvědavost zvítězila a já vzala kolo, foťák a jela jsem sama. Část cesty jsem si zkrátila metrem. Díky bohu... nahnaný čas jsem potom všechen vyplýtvala na bloudění okolo I.P.Pavlova. Změť jednosměrek a uzavřených ulic byla trošku moooc divoká. S radostí jsem se přidala ještě k jednomu bloudícímu pánovi s kolem a společnými silami jsme dojeli na start jízdy. Tam jsem ihned potkala pár známých a ani drobný déšť mi už nedokázal zkazit náladu.
Peloton se rozjel za asistence policie a velkých dešťových kapek. Obecenstvo nám zamávalo a mohlo se opatrně jet. Vzhledem k počasí jsem si dokonce i nasadila přilbu (což nedělám tak často). V družném hovoru jsme plynule dojeli až za Husákovo ticho. Tam déšť přitvrdil. Zvedl se silný vítr, obrýlení přestali vidět na cestu. Ještěže se jelo v davu, mohla jsem se orientovat podle kol před sebou. Hned pod Letnou vítr přestal a začalo ubývat i deště. Kousek za Libeňským mostem přestalo pršet úplně. Nahoru na Krejcárek jsem dojela už takřka suchá. Tam už jen kousek tunelem, opatrně provést kolo ošemetným úsekem sestupu z mostu a přes křižovatku a byli jsme v cíli! Pak ještě povinné focení u sochy (ne, já jsem své kolo opravdu nezvedala) a mohla se řešit jízda domů.
Sluníčko hezky vykukovalo a tak jsem zavrhla variantu metro. Odvážně jsem se rozhodla jet domů trasou, kterou mě často doprovází Vráťa - kdo ví, třeba si ji už konečně pamatuji a domů dojedu bez bloudění. Nebudu vás dlouho napínat. Jelo to skoro samo ;) . V hlavě mi ihned naskakovaly další pokyny a tělo jelo víceméně na automatického pilota. Na dětskou oslavu jsem přijela tak právě včas na krátký pokec a vyzvednutí dětí. Ani se jim domů ještě nechtělo.
Souhrn dojmů z letošní cyklojízdy:
- počasí nám nepřálo, lidi to zas až tolik neodradilo
- řidiči byli neobvykle spolupracující a ochotní... jupíí :)
- chodci se nepokoušeli vbíhat do pelotonu - asi si všimli, že tentokrát nebyl tak dlouhý
- skoro se nezastavovalo - jízda byla plynulá a pohodová
- nevšimla jsem si ani žádné kolize přímo v davu
- všichni byli nádherně optimističtí
Kéž by to takhle šlo i na podzim. A já snad (při lepším počasí) pojedu ve svých lolita šatečkách.
středa 24. února 2016
Vznikne někdy cyklistická strana?
Čistě teoreticky - proč ne? A proč ano? Vlastně by mě tato myšlenka vůbec nenapadla, kdybych jednoho dne neviděla na fakultě název přednášky "Cyklistika = vznik nové politiky". Na přednášku jsem jít nestihla, její název mě však donutil se zamyslet.
Těsně po revoluci vzniklo spousta zvláštních stran. Sdružili se pivaři, křesťani, mlčící většina, erotomani a dokonce i takový protimluv jako anarchistická strana. Copak pravověrný anarchista může být sdružený v nějaké organizaci? No, byla to prostě divoká doba. Cyklisté tehdy neměli touhu se do politiky nějak pouštět. Existoval jakýsi Svaz cyklistů, nevyvíjel však žádnou činnost (a pokud se nepletu, tak v tom úspěšně pokračuje).
Trvalo několik let, než se začaly objevovat různé místní spolky a organizace. V Praze začala vystrkovat své růžky neziskovka "Auto*Mat". Cyklistika nebyla jejich primárním směrem, kupodivu jim už navždy zůstala přišitá. Jejich hlavním cílem bylo (a stále je), aby se podmínky života v Praze uzpůsobily tak, aby se tu žilo příjemně všem - ať už jde o chodce, děti, cyklisty, invalidy, rodiče s kočárky a (světe div se) i řidiče aut. Nikdo by neměl žít na úkor ostatních. Ani lidé z této organizace se však nepustili hned do politiky, ale spokojili se s poradní rolí. Vyslali své zástupce do různých komisí a odborných porot. Vypracovávali a zadávali studie, jezdili na odborné konference, vzdělávali se dále v oboru urbanizace a udržitelného rozvoje.
Sem tam se objevila snaha některých politických stran prezentovat se jakožto zastánci cyklistiky. Zůstalo většinou u okázalého ježdění na kole před novináři a vyjadřováním se ve sportovních termínech. S praktickou podporou cyklistických opatření už to bylo horší. Natož pak překonat onu zvláštní představu, že by kolo mohlo být i něco jiného než sportovní nářadí ("Jo vy tomu říkáte vozidlo? Cože? Vy s tím jezdíte do práce??").
Co se tedy stalo, že se najednou začaly objevovat vážně míněné přednášky o tom, kterak cyklisté vládnou Praze? A kteří cyklisté to kruci jsou? Jaktože je neznám?!? Ráda bych je poznala osobně a zeptala se jich na pár věcí. Taky bych ráda věděla, jak se pozná "organizovaný" cyklista - prý mezi ně patřím, to mě trochu mate. A nevadí jim při ovládání Prahy židovsko-komunističtí zednáři (placení samozřejmě ze Západu) - kteří prý ovládali Prahu když jsem chodila na základní školu? Alespoň to nám tehdy říkal soudruh ředitel. Třeba mezi ně už dávno patří. To by vysvětlovalo to, že o nich každý ví a přitom je nelze vystopovat. Prý se přímo topí v penězích a můžou za všechno - od povodní po Lítačku.
Trochu osvěty do problémy přináší seznam jejich "politického působení". Takže - Praha se dá (prý) ovládnout lehce - stačí nátlakové akce - cyklojízda (2x ročně ty mrchy zablokují magistrálu až na půl hodiny - pozor - neplést si se zácpou v odpolední špičce nebo s demonstrací taxikářů - těžko se to odlišuje, trvá to skoro stejně), uzavírka nábřeží (3 víkendy na podzim - a ještě tam měli stánky s občerstvením - to museli vydělat majlant) aj. Tím tlačí na "místní" a "obyčejné" lidi, kteří jsou pak nuceni sepisovat petice a burcovat politiky. A už se kola točí... jenže... opravdu to tak funguje? Přiměl by někoho z vás den bez možnosti zaparkování pod oknem baráku k tomu, abyste napsali svému radnímu? (Ehm... kdo zná vůbec jméno "svého" radního?) Nebo by vás to dokonce dohnalo k založení vlastní strany nebo sdružení? Či snad se jedná o vyhrocený pohled zaviněný strachem z neznámého? Co je vlastně děsivější - anonymní pražský cyklista nebo tiše se plížící zahalený uprchlík? Koho se mám bát? Souseda, který jezdí na kole krmit králíky za město nebo dokonce nové pokladní v obchodě? (Nějak divně mluví česky a bez šátku ji od arabky nerozliším). Veškeré mé středostavovské jistoty jsou v háji.
Ale rychle zpátky do reality. Co by vás doopravdy přimělo jít do politiky? Bojovali byste za sebe, své blízké, své město nebo své ideály? Chodíte alespoň k volbám? Nebo chcete jen tak žít a tyhle šarvátky jdou zcela mimo vás? A jak má člověk vlastně správně reagovat, pokud dostane nálepku (je v celku jedno, jestli se z něj stane "organizovaný cyklista", "cyklosterorista", "sluníčkář", "pražská kavárna" nebo cokoli jiného) a přitom nic z výše uvedeného nedělá? Lze se vůbec nějak smysluplně bránit a nepůsobit přitom jen jako potrefená husa? Babo raď ;) ... nebo radši ne, obávám se, že by se ozvali jen trollové :D
PS: Tipneme si se mnou, kolik trollů si nenechá ujít debatu pod článkem? :D
Těsně po revoluci vzniklo spousta zvláštních stran. Sdružili se pivaři, křesťani, mlčící většina, erotomani a dokonce i takový protimluv jako anarchistická strana. Copak pravověrný anarchista může být sdružený v nějaké organizaci? No, byla to prostě divoká doba. Cyklisté tehdy neměli touhu se do politiky nějak pouštět. Existoval jakýsi Svaz cyklistů, nevyvíjel však žádnou činnost (a pokud se nepletu, tak v tom úspěšně pokračuje).
Trvalo několik let, než se začaly objevovat různé místní spolky a organizace. V Praze začala vystrkovat své růžky neziskovka "Auto*Mat". Cyklistika nebyla jejich primárním směrem, kupodivu jim už navždy zůstala přišitá. Jejich hlavním cílem bylo (a stále je), aby se podmínky života v Praze uzpůsobily tak, aby se tu žilo příjemně všem - ať už jde o chodce, děti, cyklisty, invalidy, rodiče s kočárky a (světe div se) i řidiče aut. Nikdo by neměl žít na úkor ostatních. Ani lidé z této organizace se však nepustili hned do politiky, ale spokojili se s poradní rolí. Vyslali své zástupce do různých komisí a odborných porot. Vypracovávali a zadávali studie, jezdili na odborné konference, vzdělávali se dále v oboru urbanizace a udržitelného rozvoje.
Sem tam se objevila snaha některých politických stran prezentovat se jakožto zastánci cyklistiky. Zůstalo většinou u okázalého ježdění na kole před novináři a vyjadřováním se ve sportovních termínech. S praktickou podporou cyklistických opatření už to bylo horší. Natož pak překonat onu zvláštní představu, že by kolo mohlo být i něco jiného než sportovní nářadí ("Jo vy tomu říkáte vozidlo? Cože? Vy s tím jezdíte do práce??").
Co se tedy stalo, že se najednou začaly objevovat vážně míněné přednášky o tom, kterak cyklisté vládnou Praze? A kteří cyklisté to kruci jsou? Jaktože je neznám?!? Ráda bych je poznala osobně a zeptala se jich na pár věcí. Taky bych ráda věděla, jak se pozná "organizovaný" cyklista - prý mezi ně patřím, to mě trochu mate. A nevadí jim při ovládání Prahy židovsko-komunističtí zednáři (placení samozřejmě ze Západu) - kteří prý ovládali Prahu když jsem chodila na základní školu? Alespoň to nám tehdy říkal soudruh ředitel. Třeba mezi ně už dávno patří. To by vysvětlovalo to, že o nich každý ví a přitom je nelze vystopovat. Prý se přímo topí v penězích a můžou za všechno - od povodní po Lítačku.
Trochu osvěty do problémy přináší seznam jejich "politického působení". Takže - Praha se dá (prý) ovládnout lehce - stačí nátlakové akce - cyklojízda (2x ročně ty mrchy zablokují magistrálu až na půl hodiny - pozor - neplést si se zácpou v odpolední špičce nebo s demonstrací taxikářů - těžko se to odlišuje, trvá to skoro stejně), uzavírka nábřeží (3 víkendy na podzim - a ještě tam měli stánky s občerstvením - to museli vydělat majlant) aj. Tím tlačí na "místní" a "obyčejné" lidi, kteří jsou pak nuceni sepisovat petice a burcovat politiky. A už se kola točí... jenže... opravdu to tak funguje? Přiměl by někoho z vás den bez možnosti zaparkování pod oknem baráku k tomu, abyste napsali svému radnímu? (Ehm... kdo zná vůbec jméno "svého" radního?) Nebo by vás to dokonce dohnalo k založení vlastní strany nebo sdružení? Či snad se jedná o vyhrocený pohled zaviněný strachem z neznámého? Co je vlastně děsivější - anonymní pražský cyklista nebo tiše se plížící zahalený uprchlík? Koho se mám bát? Souseda, který jezdí na kole krmit králíky za město nebo dokonce nové pokladní v obchodě? (Nějak divně mluví česky a bez šátku ji od arabky nerozliším). Veškeré mé středostavovské jistoty jsou v háji.
Ale rychle zpátky do reality. Co by vás doopravdy přimělo jít do politiky? Bojovali byste za sebe, své blízké, své město nebo své ideály? Chodíte alespoň k volbám? Nebo chcete jen tak žít a tyhle šarvátky jdou zcela mimo vás? A jak má člověk vlastně správně reagovat, pokud dostane nálepku (je v celku jedno, jestli se z něj stane "organizovaný cyklista", "cyklosterorista", "sluníčkář", "pražská kavárna" nebo cokoli jiného) a přitom nic z výše uvedeného nedělá? Lze se vůbec nějak smysluplně bránit a nepůsobit přitom jen jako potrefená husa? Babo raď ;) ... nebo radši ne, obávám se, že by se ozvali jen trollové :D
PS: Tipneme si se mnou, kolik trollů si nenechá ujít debatu pod článkem? :D
pondělí 11. ledna 2016
Moderní verze Pán a rab
Slavný filosof G. Hegel napsal kdysi pojednání o sebe-vědomí - Pán a rab. Pro neznalé se ho zde pokusím alespoň nastínit (důrazně však doporučuji si dílo sehnat a prostudovat - stojí za to).
Každý člověk povědomě touží po vědomí a poznání. Pomocí filosofických postupů stoupá po pomyslném žebříčku poznání, až dosáhne úrovně latentního sebevědomí. V této fázi už má za sebou poznání smyslové jistoty a poznání vněmů a rozvažování. Přesto mu cosi chybí. Má sice pojem o sobě samém, chybí mu ale srovnání s někým na stejné úrovni. Vydá se tudíž hledat jiné sebevědomí - porovnat si síly. Jakmile najde jiné sebevědomí, rozhoří se bitva takřka na život a na smrt. Vítěz si však nepřeje smrt poraženého - chce si jen dokázat, že je lepší, chce slyšet slova uznání, chce vidět pokoru. Nechá tudíž poraženého žít a určí mu roli otroka (raba). Ten potom pracuje ve prospěch svého Pána. Získá tím však vítězné sebevědomí klid? Ale kdepak. Copak mu může stačit uznání od nějakého otroka? Vydá se tudíž dál na cestu a hledá nějakého jiného Pána. Jakmile ho spatří, rozhoří se celá bitva nanovo. A tak to jde dál a dál. Bojující sebevědomí sice může neustále vítězit, věčného boje se však nezbaví. Skutečným vítězem je zde rab. Dostal se do postavení otroka. Nemusí už nikomu nic dokazovat. Poctivě si pracuje a zanechává za sebou hodnoty. Jeho život je klidný a užitečný.
A proč o tom všem vlastně píšu?
Představte si tuto situaci: jste sotva pubertě odrostlý mladý člověk. Získal jste smyslovou jistotu (auto) a procvičil si patřičné vněmy a prověřil své rozvažování (řidičský průkaz). Co teď? No přece vzít auto a čerstvý řidičák a vyrazit na silnici - poměřit své síly! Chvilku jedete opatrně, pak přidáváte plyn, pokukujete po ostatních autech. Hele, stará Škodovka! Ta vás přece nesmí předjet, rychle dupnout na plyn. Pak kolem vás ale prosviští nějaké lepší auto, sakra. A tak to jde dál a dál. Celou cestu si vlastně nevědomky poměřujete síly s ostatními účastníky. A pak najednou uvidíte cyklistu. Ježiš, ten jede ale pomalu. Chachá, konečně se cítíte jako Pán! Ejhle, jsme zpátky u filosofického pojednání.
Většina z nás si projde fází Pána, hledajícího soupeře. Někteří z nás se však rozhodnou z tohoto cyklu vystoupit. Pořídíme si legitku na MHD a kolo (odvážní jen kolo). Přestaneme vyhledávat jiná sebevědomí a pěstujeme si už jen to své. Nekoukáme tolik na ostatní účastníky provozu, ale na situaci jako celek. Pokud se nám nezdá povrch cesty, řešení křižovatky nebo bezpečnost provozu, sedneme k počítači nebo telefonu a řešíme. Píšeme dopisy, navrhujeme opatření. A pokud vše selže, vezmeme do ruky krumpáč a lopatu a řešíme vše guerillově. Bývá to dlouhá a mravenčí práce, její výsledky jsou však nakonec vidět. Znám hodně řidičů aut, ale ani jednoho jediného, který by doopravdy někdy něco udělal pro změnu dopravní situace ve svém okolí. Jsou dotčení a uražení už jen když se objeví cedule, že se bude konat pravidelný úklid na sídlišti. Kde jako mají mezitím parkovat, co? Když se nesměle zeptám na jejich příspěvek, odpálí mě tím, že daně přece platí. Ehm… to já taky. Tam jsme si rovni - oni platí i na nechtěné cyklostezky, já platím i za tunel Blanka.
Z filosofického hlediska je tedy řidič Pán a cyklista rab. Vítězové a poražení. Ale kdo je kdo? To už je otázka na každého z nás :). Hlavně nezapomenout na ostatní, neusnout na vavřínech a neustále se pohybovat dopředu - jinak spadneme z piedestalu i kola ;).
Důležitý dodatek - celé toto pojednání počítá s normálním každodenním cyklistou. Sportovní moskyti, kteří honí vodu v brdských lesích opravdu nejsou exemplárním příkladem cyklisty! :D
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)