Něco málo o tetování

Když jsem byla dítě, bylo velice těžké potkat někoho potetovaného. Socialistické Československo nenabízelo legální možnost se takto zdobit a ani společenský duch tomu příliš neholdoval. Kdo ví, jak jsem se o tetování vlastně dozvěděla (asi z knížek o indiánech), každopádně jsem o něm mluvila už jako školkové dítě. S nástupem do školy se k nám ze západu občas zatoulaly dětské tetovací samolepky a můj osud byl zpečetěn.
S urputnou vytrvalostí jsem si zdobila kotník a občas pravou ruku. Rodinu jsem šokovala prohlášením, že jednoho dne budu mít minimálně pět tetování (z toho jedno přes celou horní část zad). Máma doufala, že se k tomu nikdy neodhodlám – bojím se totiž jehel. Tetování je navíc docela drahé a my jsme nikdy neměli peněz nazbyt. A tak šel čas a já se pořád utěšovala dočasnými obrázky. Jednou jsem zkusila i hennu, ale mé tělo bylo proti a obrázek vydržel na kůži jen pár dní. Přitom měl vydržet několik týdnů a stál takřka jak pravé tetování. Byla jsem rozčarovaná a rozhodnutá si našetřit na opravdu poctivě dělaný motiv. Už od dětství jsem věděla nejen počet tetování, ale i téma a ideální umístění. Zbývalo už jen propojit sen a realitu a najít vhodnou předlohu pro tatéra.
Už mi bylo dávno přes dvacet let, když jsme konečně našla ten správný obrázek. Věděla jsem, že chci začít drakem na noze. Měl to být test, jestli zvládnu větší plochu a zároveň byl dostatečně umělecký a přitom cenově dostupný. Můj tehdejší partner byl mým rozhodnutím nadšený a s velikou ochotou se nabídl, že mi celý proces zaplatí. Taková nabídka se neodmítá a tak jsem začala hledat vhodný salón. Nemám ráda, když na mě sahá někdo cizí, musela jsem tudíž najít někoho, kdo bude zručný a přitom bude budit mojí důvěru. Prošla jsem hodně salónů a většinou mě odradili už ve dveřích. Konečně jsme našla chlápka, který mi vykal, choval se ke mně s úctou a jeho styl práce přesně splňoval mé požadavky. Převzal si motiv, dodělal ho o vlastní invenci a mohlo se začít. Od odevzdání motivu do samotného dne tetování proběhl víc jak měsíc. Měla jsem tudíž dost času se duševně připravit a skutečně si rozmyslet, jestli je to opravdu můj sen a bez tetování nemohu žít.
Doma jsem o svém úmyslu nic neřekla. Bylo mi jasné, že rodiče to nepotěší a tak jsem je chtěla postavit až před hotovou věc. Konečně jsem seděla v křesle, za ruku mě držel přítel a tatér přiložil jehlu ke kůži. První pocit byl šok a rychlá bolest. Jak se rodil drak, bylo mi čím dál tím víc jasné, že už není cesty zpátky. Ničeho jsem nelitovala, konečně jsem se cítila kompletní. Ke konci mi už bylo jasné, že jen u jednoho obrázku rozhodně nezůstane. Intenzita a styl bolesti se lišil podle místa vpichu. Čistě obecně se dá říct, že trochu tuku rozhodně neuškodí – čím blíž byla kost, tím víc to bolelo. Tatér si hrál s detaily, až mu prsty vypovídaly službu a musel si je protahovat. Pracoval na mě dlouho a pečlivě. Nakonec konečně přemázl obrázek vazelínou, zakryl ubrouskem, zalepil a dal pokyny k „údržbě“. Objednal mě na kontrolu za měsíc a převzal peníze. Během toho všeho jsem mu říkala o svém plánu, pořídit si co nejdřív další tetování. Zastavil mě v rozletu a velice rázně pravil, že momentálně to nepřichází v úvahu. Jsem prý v euforii a nemyslí mi to logicky. Mám prý přijít nejdřív za rok a pokud pořád ještě budu chtít další obrázek, domluvíme termín. Dřív prý ani náhodou. Na pár vteřin jsem se urazila, zpětně jsem mu však dala za pravdu. Některé věci se prostě nesmí uspěchat.

Čerstvě vytetovaný drak - to růžové není odstín, to je krev ;)

Doma jsem ze začátku tetování tajila. Poctivě jsem promazávala (nejlepší je modré Labello na rty) a po měsíci proběhla bez problémů kontrola. Pak jsem teprve nastoupila před mámu. „Mám pro tebe špatnou zprávu.“ první reakce byla: „Jsi těhotná.“... „Nee, nejsem.“ Na to se máma ani pořádně nezamyslela a vystřelila: „Tak kde máš to tetování.“ S trochou obav jsem vyhrnula kalhoty a ukázala dráčka. Jen si to prohlédla, vzdychla a zakroutila hlavou. Víc už s tím ale dělat nemohla a asi tajně doufala, že mi jedna zkušenost bohatě stačí. Já mezitím dál prohledávala internet a knížky o umění a hledala vhodný motiv fénixe. To mělo být mé druhé tetování – pro změnu na pravou ruku. Zabralo mi to takřka přesně ten vyměřený rok. Přítele jsem mezitím vyměnila za jiného, zato do salónu jsem se vrátila k prověřenému mistrovi. Odevzdala jsem motiv, tatér si vzal měsíc na promyšlenou a bylo to. Před samotným zákrokem jsme ještě dlouho ladili umístění a velikost a pak už se mohlo začít. Venkovní strana paže bolí o dost méně než noha nad kotníkem a tak jsem to zvládla bez podpory a ještě jsem si (pro ukrácení dlouhé chvíle) během tetování četla humoristický časopis. Hojení bylo taky rychlejší a máma po oznámení novinky jen mávla rezignovaně rukou. 

Výsledek byl menší o krajní část křídel - na mojí ruce už by to nevypadalo dobře

Následovalo dlouhé období nečinnosti. Život začal být komplikovanější a nebyl čas řešit estetiku těla. Navzdory máminým prognózám jsem si našla kvalitní zaměstnání a dobře se provdala. Můj manžel tetování neřešil, byť to nebyl jeho styl. Jeho vrcholem rebelanství jsou vlasy v culíku a bedýnka s muzikou na řídítkách kola. Čas od času se načalo téma nového motivu a víceméně neměl námitek. Jeho jedinou podmínkou bylo, že vypustím ten velký obraz na zádech. Nechce se prý v noci budit děsem s pocitem, že se na něj něco kouká (chtěla jsem tam mít hlavu sokola). Léta plynula a já se pomalu smiřovala s myšlenkou, že svůj dětský sen nedotáhnu do konce.
Po pár letech přišla sousedka s myšlenkou, že si chce nechat udělat tetování a potřebuje morální oporu a odbornou radu. Půjčila jsem jí několik knížek s motivy, významy a historií, vysvětlila rizika a obtíže a vřele jí doporučila si vše pořádně promyslet. Holka byla mladší a natěšená. Motiv si vybrala rychle, pak se ale odstěhovala za Prahu a celý projekt na čas uložila k ledu. Za dva roky se vrátila a znovu výběr obnovila. Já si mezitím vybrala motiv na celou pravou ruku a už jen ladila detaily. V onom mezidobí nám u Josífky diagnostikovali autismus. A já čím dál tím víc cítila potřebu to nějak vyjádřit na těle. Vrýt si pod kůži symbol toho, že v tom jedem všichni. Že na to Josífka není sama, že má ona i my podporu po celém světě. Chtěla jsem dát ostatním podobným rodičům jasný signál, že ani jejich dítě není ojedinělé a že je chápu. A tak jsem udělala něco, co mě dřív ani ve snu nenapadlo – v průběhu ladění posledních detailů jsem zcela odskočila od motivu a začala vybírat úplně nový a do té doby nečekaný obrázek. Což je něco, před čím jsem každého adepta od tetování odrazovala s veškerou razancí.
V oblasti autismu se nabízely dvě možnosti. Jedním z oblíbených symbolů je jeden dílek puzzle v modré barvě. Další možnost je obrázek ze čtyř dílků puzzle v modré, žluté, červené a zelené barvě. Nemám v oblibě barevná tetování a tak to bylo těžké rozhodování. Původně jsem chtěla vybrat jeden dílek a nechat ho decentně podbarvit modrou barvou. Pak jsem si uvědomila, co by tomu řekla Fanynka: „Mami, Josífku sis nechala vytetovat a co já? Mně máš míň ráda?“ a byl by průšvih jak hrom. S těžkým srdcem jsem se tedy rozhodla pro čtyři dílky. Alespoň se dají vyložit i jako celá rodina – každý budeme mít „svůj“ dílek. Zbývalo vybrat obrázek, který se z dílků vyskládá. Zaujaly mne tři možnosti a tak jsem k rozhodování přibrala Vráťu. Koneckonců má právo do toho mluvit. Společnými silami jsme vybrali domeček. Velice jednoduchá kresba, jasné barvy... na první pohled až dětinské, ale s hlubokým významem pro zúčastněné. I místo jsem vybrala tak, aby sice bylo viditelné, ale ne příliš okaté. Vyhrála to vnitřní strana paže. Posledním důležitým rozhodnutím byl výběr tatéra. Můj vyzkoušený se přestěhoval trochu daleko, souhrou několika náhod jsem objevila velice zajímavé studio takřka vedle své práce. Prozkoumala jsem recenze a podívala se na tatéry a bylo jasno. Zkusmo jsem se objednala (velice drze na termín za čtyři dny) a ejhle – v deset ráno mohu přijít. Ještě jednou jsem se ujistila u Vráti, že nemá námitky (on jediný měl právo veta) a bylo jasno.
Od posledního tetování mě dělilo přesně 15 let. Za tu dobu se mnohé změnilo, něco k lepšímu a něco k horšímu. Udivila mě cena tetování – obrázek byl sice malý, ale i tak mi to přišlo oproti minule až podezřele levné. Zarmoutil mě přístup tatéra – žádná osobní invence, pouze převzal šablonu a na nic se neptal, nic nezkoumal ani neporovnával. Vlastně jsem byla jen taková rychlovka před uměleckým dílem, které ho čekalo v pozdějších hodinách. Rozporuplné pocity jsem měla i z oné rychlosti mezi objednáním a výkonem. Čekala jsem nějakou dobu na sladění a ujasnění a teď jsem měla jen čtyři noci na vyrovnání se s myšlenkou, že už není cesty zpátky. V bezesných nocích jsem přemýšlela, jestli jsem vybrala dobře. Nakonec jsem se až začala nahlas smát – já tady přemýšlím, jestli nebudu s tetováním příliš výrazná a přitom už dvě jiné viditelné mám! Jaký je rozdíl mezi dvěma nebo třemi tetováními? Další obava byla ještě absurdnější – mám opravdu právo tetovat na sebe něco s motivem autistů? Třeba se z toho Josífka dostane. Ehm... ehm... jasně, a hned potom jí narostou křídla a odfrčí k do teplých krajin.
V den D jsem vstávala nervní, ale odhodlaná. Vybrala jsem pro jistotu víc peněz, děti vyslala do školky a školy, dala si kafe a lehčí snídani a vyrazila jsem. K salónu jsem přijela o pár minut dříve. Chvilku jsem se procházela po okolí, ale pak už jsem to nevydržela a vešla dovnitř. Na recepci seděl „můj“ tatér (poznala jsem ho podle fotky z internetu) a hned se mne ujal. Ujasnil si místo tetování a velikost obrázku, usadil mě do čekárny a šel se připravit. Samotný salón byl rozdělen na dvě části – vepředu bylo nádherné holičství specializované na úpravu vousů a v zadní oddělené části se tetovalo. Po letmém nahlédnutí do ceníku jsem pochopila, že tady se žije z peněz vousáčů a proto si mohou dovolit tetovat levně. Po chvilce si pro mě přišel a odvedl do zadní části, ani se mi nechtělo jít, v přední části bylo hned několik chlápků, kteří by stáli za hřích. Všude byl industriální vzhled, čisto a upraveno – bylo vidět, že na vybavení se rozhodně nešetřilo. Úlevně jsem se rozhlédla po opravdu profesionálním vybavení a pokorně jsem se nechala uložit na polohovací křeslo. Obrázek jsem měla přes šablonu obtisknutý na ruce, barvy byly připraveny a mohlo se začít.
Za ta léta jsem úplně zapomněla, jaký styl bolesti to je. Navíc jsem poprvé měla mít celobarevné tetování s velkou vyplněnou plochou. Byla jsem sama na sebe zvědavá, jak to zvládnu. Tatér mi zkušeně zalehl ruku a začal. V první chvíli to byla ostrá bodavá bolest. S prohlubováním černých kontur se měnila na spíše řezavou – jako když si vezeme nůž a pomalu vyřezáváte úzké proužky kůže. Čím více se blížil podpaží, tím více jsem zatínala zuby. Pak jsem si uvědomila, že musím udělat pravý opak – povolit zuby i svaly, aby se jehly mohly lépe zapichovat do kůže a bolest byla menší. Po zdánlivě nekonečné době byl hotov s konturou a začal si připravovat první barvu. Teď měla teprve přijít ta pravá legrace. Vyměnil si jehlu, namočil do modré barvy a začal. Barva se musí nanášet velice hustě, jinak se pod kůží dlouhodobě neudrží. Jehlu jsem tentokrát necítila – spíše se to podobalo pocitu, jako když vám kůži pomalu polévá vařící voda. Ležela jsem, koukala do stropu a tiše trpěla. Asi jsem byla až moc zticha, občas jsem zahlédla ustaraný tatérův obličej kontrolující můj stav. Možná měl obavu, že mu tam omdlím. No, s porodem to srovnávat nebudu, ale třeba taková návštěva zubaře mě bolí víc ;) . Barvě se pod kůži moc nechtělo a některá místa víc krvácela, museli jsme si tudíž dát občas i menší přestávku. Nakonec se celý proces protáhl na hodinu a pár minut. Konečně dal pryč strojek, ruku omyl a zabalil do stahovací fólie (papírové ubrousky se už asi nepřikládají) a doporučil mazat Bepanthenem. Na kontrolu mě neobjednal (to už se asi taky běžně nedělá) a jen řekl, ať se stavím kdyby něco. Při placení mě mile překvapil, když mi účtoval pouze hodinovou sazbu. Přitom měl plné právo mi naúčtovat i načatou hodinu a tím platbu zdvojnásobit. Dala jsem mu alespoň spropitné (doufám, že přiměřeně dobré) a zdvořile poděkovala. Naposledy jsem se pokochala pohledem na přítomné vousáče a vyšla jsem do všedního dopoledne. 

Omyté čerstvé tetování - ještě plastické a zarůžovělé... nyní je už jemnější a decentnější

Do večera mi ruka zčervenala a natekla, za pár dní už „jen“ bolela a teď je takřka zahojená a jen občas neodbytně zasvědí. Neznalé udivilo, že se hojí tak pomalu. Jenže to je normální – prvotní rána se hojí cca 14 dní, kompletně se kůže zacelí klidně až za půl roku. Proto se zásadně nedoporučuje tetovat se v létě. Během hojení je kůže citlivá na sluníčko, bazén, saunu, různé krémy apod. Nechat se tetovat je nejen rozhodnutí na celý život, ale obnáší i nějaké ty oběti. A mimochodem – stále jsou ještě země, kde je trestné (nebo alespoň perzekuované) a to včetně mého milovaného Japonska. S tetováním vás stále ještě nepustí do veřejných lázní, bazénu nebo do lepších restaurací. V očích mužů zákona jste automaticky kriminálník a lidé na ulici se vám radši vyhnou (v narvaném vlaku je to docela výhoda – měla jsem vždy k dispozici volné místo a občas se uvolnila až půlka vagónu).
Prostě a jednoduše – tetování si musíte promyslet, nechat uležet a opravdu si za ním stát. Je tu vždy možnost nechat si ho opravit nebo zcela odstranit. Je to však zpravidla mnohem bolestivější, než původní proces. Vřele tudíž doporučuji se na to příliš nespoléhat. A co je na tetování nejbolestivější a nejděsivější? Z mého úhlu pohledu to rozhodně byl okamžik svěření se rodičům. Není to o nic jednodušší ani s přibývajícím věkem, ani s počtem tetování. Děti to taky přijaly po svém – podle Josí je to jenom náplastička a líbí se jí, podle Fanny je to strašné a nechce se přitulit. Vráťa naštěstí vypadá spokojeně.
A co vy? Chcete mít tělo čisté, nebo máte nutkavou touhu si ho ozdobit? Toužíte sdělit světu něco extrémně důležitého nebo vám jde čistě o estetickou otázku věci? A jak byste to vnímali na těle svých dětí?