Tiché Vánoce

Ač se to nezdá, jsme docela introvertní rodina. Nejlepší dárky jsou ty, se kterými se můžeme každý ukrýt do svého koutku a tiše si číst nebo hrát. U toho hraje pohádka a na stole jsou nějaké dobrůtky. Jsme prostě spolu a přitom každý ve svém světě a zcela nám to vyhovuje. Letošní svátky se opravdu vydařily, dárky byly přesně dle chuti, jídla a pití tak akorát, uvnitř bylo teploučko a venku fičel vítr a pršelo. Chyběl jen praskající krb, ale ten do paneláku narveme těžko.
Jeden velký stín se však nad touto idylkou přeci jen vznášel. Jen den předtím celá země držela státní smutek nad zbytečně vyhaslými životy, které bezcitně postřílel jeden ubožák. Připravovala jsem salát a solila ho svýma slzama. Nešlo nemyslet na všechny ty mámy, které čekaly své sotva dospělé děti a ony prostě nepřijedou. Nepomůžou s přípravou jídel, nebudou zdobit stromeček, nebudou se hádat o výběr pohádky.
Drtivá většina z obětí byli mladí studenti Filozofické fakulty – pár z nich jsem předtím letmo postřehla na různých sociálních sítích. Řešili obyčejně lidské potíže, byli plni ideálů a plánů. Chtěli změnit svět a posunout ho zase o kus dál. Kolik z nich se doma hádalo o vegetariánství, zabíjení kaprů před obchody nebo řešilo svou orientaci? Možná je doma podporovali, možná to tam neměli lehké. To se už nikdy nedovíme.
Jedno je však jisté – pro jejich rodiny letos Vánoce asi nejsou. Všichni se snaží ignorovat zabalený dárek, který si už nikdo nerozbalí. Možná pro ně bude prostřeno u stolu, ale na židli se nikdo neposadí. Místo obvyklých hádek, debat, zápočtů a dalšího semestru se bude řešit pohřeb. Během dalších dní bolest trochu otupí, za rok se však vrátí s plnou silou. Vánoce už nikdy nebudou stejné. A to vše kvůli jednomu střelci.
Nebudu tu spekulovat o vhodných opatřeních. Dle mého soudu tu nepomůžou žádné rámy nebo hlídky. To co v naší zemi citelně schází je hustá síť dětských psychologů a psychiatrů. Některé školy mají své vlastní, je to ale zoufale málo. Neexistují žádné preventivní prohlídky, záchranná síť… a přitom nároky na děti a dospívající jsou občas dost drsné. A získat zbraň a zbrojní pas je přitom tak jednoduché. Vždycky jsem si myslela, že se dělají nějaké těžké psychotesty. Nyní se dovídám, že stačí posudek od obvodního lékaře – ten přitom jen málokdy ví o psychických potížích svých klientů.
Zakončila bych však optimisticky. Pevně věřím, že ti mrtví by nechtěli, aby náš život navždy zatuhnul v bolesti a smutku. Chtěli by vidět okolo sebe rozesmáté tváře. Budeme na ně navždy vzpomínat a právě jim budeme dedikovat naše další činy – zkusíme nést jejich sny dál a alespoň některé proměnit ve skutečnost. Dlužíme jim to.

Sexuální násilí – viníci a oběti

Od včerejšího dne hýbe českým politickým rybníčkem sexuální aféra jednoho z mladých politiků. Nebudu jmenovat, ani nebudu rozepisovat. To zvládají jiní. K čemu se ovšem vyjadřovat budu, je okamžitý hon na čarodějnice, který víceméně skončil politickým lynčem dotčeného muže. U nás v rodině panují na tuto kauzu protichůdné názory a málem to skončilo prudkou hádkou. Ptala jsem se v duchu, proč tomu tak je. Proč mám potřebu se nějak vymezovat vůči politikovi, jehož stranu nevolím a jeho samotného nijak extra nemusím? Co tím získám nebo ztratím? Pořád mi jen v hlavě blikala výstražná kontrolka a na jazyku byla pachuť nespravedlnosti.
Až druhý den jsem pomalu začala chápat. Šla jsem vyzvednout dítě do družiny a jak jsem se blížila ke školní budově, do mé mysli se vkrádaly vzpomínky na má školní léta. Před očima se mi vynořovala dávná kauza, která mě tehdy zděsila a znechutila až na okraj mých sil. Má víra v právní stát padla a já se tehdy v čistém šoku rozhodla na toto časové období zapomenout a vše zcela vytěsnit z hlavy. Povedlo se takřka dokonale, ani nyní se mi nepodařilo vrátit všechny vzpomínky do poslední. A co se tehdy vlastně stalo?
Po absolvování základní školy jsem nastoupila na Integrovanou střední školu obchodní – tj. první tři roky jsem se vyučila prodavačkou a následující tři roky jsem vystudovala obchodní akademii a zakončila ji maturitou – to vše na stejné budově a pod dohledem stejných učitelů. Proto si nejsem tak zcela jista, jestli se to odehrálo v době učňovské nebo následující. Přeci jen, je to už více jak dvacet let zpátky. Naši kantoři byli pestrou směskou odborníků i prapodivných existencí. Někteří byli extrémně dobří, jiní zvláštní (jedna učitelka se během té doby zbláznila a skončila v ústavní péči) a většina jich byla zcela běžně průměrná. Já se nyní v duchu vrátím k našemu učiteli Občanské nauky.
Jeho jméno tu uvádět nebudu (z pochopitelných důvodů) a ani by to nebylo podstatné. Jeho vzhled byl unikátní – pan profesor byl morbidně obézní. Ale to teda echt. Pokud chtěl nastoupit do tramvaje, musel prostředními dveřmi a i do nich se musel lehce natočit, aby se vešel. Po chodbách se pomalu valil a během vyučování musela být otevřena okna, protože mu osobní hygiena dělala nemalé potíže. Mám pocit, že bydlel buď sám, nebo s maminkou (rozhodně už je to dlouho, co měl nějakou oficiální přítelkyni). Přesto měl rád mladičká děvčata – ovšem ve vší počestnosti. Prostě mu dělalo dobře si s nimi povídat a směřovat je k ušlechtilejším cílům, než jen k suchopárné ekonomii nebo účetnictví.
V jeho hodinách se probírala těžká témata – rád vyvolával debaty a cvičil nás v rétorice. Chtěl znát náš názor na násilí ve filmech, politice nebo o asistovaných sebevraždách smrtelně nemocných (což bylo tehdy téma absolutně neprobádané a pro obchodní akademii nevídané). Byl přísný, ale spravedlivý. Každého tlačil až na dřeň a nespokojil se s nějakým naučeným textem – svůj názor si žák musel umět obhájit před porotou. Díky tomu ho spousta žáků neměla ráda. Jeho předmět neměl být důležitý – učit jsme se měli přece úplně jiné dovednosti. Přesto jsme ho někteří měli rádi (například i já). Navíc si vždycky našel čas na osobní konzultace a nebál se suplovat roli školního psychologa. Tyto hodiny navíc se odehrávaly v jeho kabinetě, pro větší soukromí žáka i kantora.
Já jsem si tehdy procházela dosti bouřlivým a depresivním obdobím a neměla jsem v okolí nikoho, komu bych se mohla svěřit. Takže jsem ráda využila jeho nabídky a zašla k němu do kabinetu. Postupně mi věnoval několik hodin svého času a probrali jsme mnohé. Dal mi spoustu cenných rad a nasměroval mě na užitečné knížky a filmy. Bylo mi tehdy velice líto, že má takové zdravotní problémy, protože jinak by z něj byl chápavý manžel a otec od rodiny. Takhle si své mentorovské ambice „vybíjel“ na nás.
Jednoho dne přijela do školy policie a odvedla si mne k předběžnému výslechu. Nechápala jsem. Ukázalo se, že pan profesor byl obviněn žákyněmi z vedlejší třídy ze sexuálního obtěžování. Strohý policista mi předčítal jeho „hříchy“ a chtěl znát průběh mých sezení v kabinetu. Několikrát mi důrazně řekl, abych ho taky udala a že se určitě mezi námi něco odehrálo. Ptala jsem se ho, jestli už pana profesora viděl. Prý ne, nepotřebuje to. Skoro v slzách jsem ho ujišťovala, že nic z předčítaného jsem nikdy nezažila a nevěřím, že by se to tak kdy mohlo odehrát. Pak policista přehodil notu a ptal se přímo na vyučovací hodiny. Že prý se určitě učíme nevhodná témata, zkouší nás ze sexuální výchovy a nabádá k nemravným věcem. Odmítla jsem a dál jsem kategoricky bránila oblíbeného kantora. Marně. Policista si pak zavolal několik dalších spolužaček a odcházel velice zklamaný. Naše třída se za učitele postavila bez výjimky. Ve vedlejší třídě už úspěch měl. Náctileté holky se rozhodly vyříkat si účty a vesele plnily výpovědní lejstra. Málem mu přišily i satanistické rituály a zabíjení koz za úplňku. Pak teprve šel státní orgán za obžalovaným. Od něj odcházel poněkud v šoku. Myslím, že si uvědomil, že některé věci prostě nejsou fyzicky možné.
Za policistou ovšem po chvíli odešel i pan profesor. V tichosti vyklidil kabinet, bez rozloučení opustil budovu a už se do ní nikdy nevrátil. Oficiálně odešel na zdravotní dovolenou a na další školní rok mu už nebyla prodloužena smlouva. Nikdy nebyl oficiálně obžalován. Nikdy nebyl oficiálně odsouzen... a nikdy se už oficiálně nálepky sexuálního násilníka nezbavil. Nedostal šanci hájit se před vedením školy. Nemohl nic říct svým žákům ani jejich rodičům. Pubertální akt několika žákyň mu zničil léta budovanou pověst a kariéru. Ty holky se pak ještě měsíce chlubily, jak s ním zametly a že už je teď učení pohoda. Jeho další osud mi není znám a nejsem si jistá, jestli vůbec chci vědět, jak dopadl. Jen tajně doufám, že si našel nějaké jiné tiché místo a tam to doklepal do důchodu. Pravděpodobně už ovšem nezval nikoho do kabinetu, neudílel rady a učil striktně dle osnov.
V mé ještě dětské duši to zanechalo těžký šrám. Zjistila jsem, jak strašně jednoduše se lze někoho zbavit a doslova ho zničit. Jak stačí stín podezření a vůbec není nutné ho doložit. Jak těžké je určit viníka a oběť. A že náš právní stát je právní pouze tehdy, když se mu to hodí.

Tímto článkem nechci a nehodlám obhajovat nikoho v současné politické kauze. Počkám si na oficiální verdikt policie a soudu a pak teprve budu něco komentovat. Možná je viník, možná je oběť – a klidně i mezi. Lidská duše je nevyzpytatelná.
A co vy? Už jste vynesli svůj ortel?

Mrazivý Úřad práce

    Tak doba covidová dolehla i na naší rodinu a já se najednou ocitla bez práce. Po třech letech mi vypršela smlouva na dobu určitou a firma nebyla schopná si mě z ekonomického hlediska udržet. Bez pořádného rozloučení a bez odstupného jsem se tak 1.2. dostavila na místní Úřad práce.
    Zároveň jsem v rukou žmoulala obálku s vyplněným formulářem na PnP (Příspěvek na péči) pro mladší dceru. Co čert nechtěl, na konci minulého roku nám vypršel odborný posudek jejího "postižení" a bylo nutné doložit, že se třeba z toho autismu zázračně neuzdravila. Obvykle chodí sociální pracovnice na čumendu do domácností, v současné době však raději zašlou 17 stránek formuláře a vyplňte si ho. Vyplněný tiskopis je možné odeslat poštou, naskenovat a poslat e-mailem nebo donést osobně do podatelny. Vzhledem k tomu, že je to ve stejné budově jako zprostředkování zaměstnání, vzala jsem to rovnou s sebou.
    Úřední hodiny jsou od 8:00 - 10:00, raději jsem tedy přijela na místo určení už tři minuty po osmé. Zdálky jsem viděla dlouhého hada fronty. No nazdar, to ještě neotevřeli? Ale kdepak, jenom pouštěli dovnitř po jednom. Čas od času. Asi aby se jim budova moc nezaplnila. Když jsem přišla blíž, ztuhla jsem. Ty fronty byly dvě. Jedna byla hlasitá, rozčilená a neustále měnící tvar. Létaly tam sprosté slova, lidi úředníky málem fackovali. Ukázalo se, že to jsou žadatelé o zprostředkování práce (teda spíš podpory). Druhá fronta byla o fous menší, tichá a absolutně nehybná. Ta byla na PnP žadatele a žádosti o kompenzační pomůcky.
    Spořádaně jsem se postavila do té tiché části. Po nějaké době se hned za mne zařadila velice arogantní a naštvaná paní (zhruba v mém věku). Málem mě i předběhla - nějak jí nedošlo, že dodržuji doporučený rozestup. Na poslední chvíli naštěstí vzala zpátečku a postavila se těsně za moje paty, div že mi neskočila na záda. Bylo to extrémně nepříjemné, zvlášť když vytáhla telefon a začala hlasitě křičet na někoho na druhé straně. Za pár vteřin bylo evidentní, že stojí ve špatné frontě a není si toho vědoma. Chtěla jsem se otočit a varovat jí, ale v tom jsem uslyšela pracovníka úřadu: "Kdo žádá o zaměstnání a má formulář, může ho vyplnit doma a poslat e-mailem! Nemusíte čekat tady!" Formulář jsem neměla, ale ten pán jich měl několik nepopsaných v ruce. Podívala jsem se na zmrzlé okolí, na hodinky, na nehybnou frontu a vyrazila jsem za pánem.
    "Prosím Vás, když nesu jenom vyplněné papíry do podatelny, musím stát tu frontu?" Kdepak, podatelna je prý prozatím zrušená a místo ní je schránka na zdi. Super, obálka v ní byla za pár vteřin. "A prosím Vás, můžete mi dát ten formulář na zaměstnání a fakt ho můžu jen naskenovat a poslat?" Jasně, vše důležité je k němu dokonce přicvaknuté a bez Zápočtového listu (který ještě nedorazil) se mnou na úřadě stejně nic neudělají. Radostně jsem čapla papír, zdvořile poděkovala a už jsem utíkala na autobus. Chudáci úředníci, v tom mraze by si zasloužili alespoň teplý čaj (a vzhledem ke "klientům" možná i s rumem). Arogantní paní jsem nechala svému osudu, vzpomněla jsem si na ní až v teple autobusu.

Teď už jsem v klidu doma, před sebou kafíčku a opatrně vyplňuji. Tak si jen říkám - proč to nejde rovnou vyplnit on-line? Proč není nějaké aktuální info na stránkách úřadu? To člověk opravdu musí v mínus deseti jet až před úřad, tam někoho odchytit pro lejstro a pak se s ním vracet zase domů? Nešlo by to jednodušeji a lidštěji? A proč ne?

Česko - neposlušný pacient

Celým světem hýbe současná pandemie Covidu. Každá země má své postupy a styl léčby. Někde se razí tvrdý postup, někde sází na zodpovědnost občanů. Některé státy se dokonce rozhodly pro ignoraci (ostatně, když se nedělají testy, tak neexistuje ani nemoc – to dá rozum, ne?). Už několik měsíců s onou zvláštní „chřipečkou“ bojuje i naše malá zemička.
Ze začátku nás vyděsila rychlost postupu v cizině a raději jsme zavedli tvrdý režim. Každý si hlídal osobní prostor, roušky šili i malé děti, desinfekce se vyráběla místo pálenky. Nechodilo se do školy ani do práce. Za zdravotní procházku po sídlišti vám hrozilo udání sousedky a návštěva policie. S příchodem léta nám všem otrnulo.
Ostatní nemoci kosili lidi po stovkách a Covid si vybíral stále malé procento oficiálně nemocných. Píši „oficiálně“ protože se testovalo tak zoufale málo, že spousta lidí nemoc prodělala a nikdo se o tom nedověděl. Navíc se začala blížit doba dovolených a každý chtěl alespoň na chvíli někam pryč. Do hor, k moři, na výlety... prostě do jiného prostředí. Zapomenout na měsíce domácího učení, mizivé výplaty a všeobecné nejistoty. Politikům se začalo blížit nové volební období a tak se rozhodli učinit silně populistické opatření a pootevřeli hranice. Zároveň uvolnili restrikce a život se vrátil skoro do normálu.
Podzim nám vrátil úder plnou silou. Oficiální nemocní začali přibývat po tisících, rostl i počet mrtvých. Oproti jaru situace značně vygradovala. Lidé však reagovali zcela opačně. Zmizela opatrnost, ohleduplnost nebo prostý strach. Nastal čas sobeckosti a „jáství“. „Já“ tohle nechci, „já“ si mohu dělat co chci, „já“ mám právo! Achich ouvej. Další level je „bojuji za práva svých dětí“. Když už dojdou logické argumenty, začne se bojovat emocemi. Každé dítě najednou po nasazení roušky omdlévá a kolabuje. Připomíná mi to jednu političku, která prohlásila, že MHD je špatná, protože ji v ní modrají děti. Potěš koště.
Národ se rozdělil mezi vyznavače roušek a jejich odpůrce. Zdravý rozum to zabalil a šel si ven dát čouda. Možná i panáka. Na internetu a v televizi se začal hádat zubař s biologem a navzájem si dokazovat, čí teorie je pravdivější. Poslušný ministr byl nahrazen naoko bojovníkem, který má ovšem za úkol pouze odvést pozornost a připravit národ na volby spasitelné strany a vůdce. Ostatní národy si zaťukaly na čelo a zavřely nám hranice. Dokonce ani bratia slováci už nejsou na naší straně.
V hlavě mi pořád rezonoval takový malý hlásek, že prý jsem něco podobného už kdysi viděla nebo zažila. Až po delší době mi to došlo. Jako dítě jsem trpěla podvýživou a byla vyslána na speciální tábor (který nijak extra nepomohl a já si svou podvýživu nesla až do prvního zaměstnání). V dospělosti se zase hormony rozhodly, že nejlepší bude rovnou nadváha a tak jsem udělala značný váhový skok. Co to má společného s českým národem a jeho přístupem k nemoci?
V první řadě je to odmítání evidentního problému. Ať už s nadváhou nebo podváhou, věty jsou takřka vždy stejné - „Je to moje tělo, mě se tak líbí.“ „Je to jen přechodný problém, z toho vyrostu, to vycvičím.“ „Ostatní jedí víc/míň než já a nikdo jim nic neříká.“ „Nikoho nevraždím, nikoho nezatěžuji.“ „Když to někomu vadí, ať jde jinam.“ „Je to problém doktorů, já pro to dělám až až.“ „Zdravotní péči si platím, tak si snad můžu nárokovat nějakou péči, ne?“ apod.
Paralela se současnou situací se přímo nabízí. Česko je nyní země, která trpí nemocí (zde přirovnáno k nadváze). Je pacient, který se musí léčit. Ze začátku léčbu přijímá vděčně, ale brzy mu přijde příliš tvrdá. Pacient s nadváhou je taky ze začátku nadšený, dokonce zhubne i pár kilo a cítí se lépe. Pak nastane tvrdá práce a to už se nikomu nelíbí. Lidé odhazují roušky, pacient schovává léky za květináče a tajně se láduje jídlem. Lidé i pacient se také schodnou na tom, že se jedná i příliš velký zásah do jejich soukromí, je jim upíráno základní právo a doktoři situaci zbytečně nafukují, začerňují a vůbec moc straší. Oni se přeci cítí dobře. A vůbec – ti, co doteď umřeli, si za to určitě mohli sami. Měli určitě i jiné nemoci, byli příliš staří, nemotivovaní a tak dále. Co si budeme namlouvat. Proč máme my trpět i za ně? Tsts... to by tak hrálo.
Výsledek je nasnadě. Čím déle budou lidi sabotovat snažení lékařů, tím déle bude nemoc (nadváha) trvat. Zabýčený člověk se zpravidla probere až šokem – poté, co mu na nákazu (nadváhu) umře někdo opravdu blízký. Pak začne zase rychle nosit roušky, jíst léky a poslouchat rady. Teda... do určité doby... jakmile to bude zase dlouho trvat, pookřeje a na vše se znovu zvysoka vykašle. Já nosím roušku v práci i dvanáct hodin v kuse (samozřejmě, že ne tu samou, ale že jich během dne vystřídám víc a různé typy), mám odřené tváře i nos a uši mám od šňůrek do krve. Přesto musím poslouchat jak ostatní roušku nenasadí, protože se jim pak hůře dýchá, nedostatek kyslíku způsobu motání hlavy a vůbec je to nepříjemné. Kdepak, půlhodinový nákup v obchodě by s roušku prostě nezvládli, to po nich nikdo nemůže chtít. Stejně jako se mi paní s těžkou nadváhou prostě posadila vedle pokladny na zem, protože nerada dlouho stojí.
Naštěstí pro nás nadváha není nakažlivá a dotyčný si ji vezme s sebou do (většinou předčasného) hrobu. Covid už je horší, ten se přenáší až moc rychle. Ta nejtěžší forma se však brzy vyčerpá (neboť zahubí svého nositele) a zůstane jen ta, která nositeli sice uškodí, ale nechá ho žít a nemoc dál šířit. Se zmutovanou „slabší“ verzí se pak už nějak naučíme žít a časem se určitě objeví i nějaká vakcína. Nebo se snad lidi naučí pořádně si mýt ruce, pšíkat do kapesníku a nelézt mezi lidi s kašlem. Nebo třeba nosit roušky při obyčejném nachlazení jako každý spořádaný obyvatel asijské části světa. Bez keců a remcání se to ale asi v této generaci ještě nepodaří ;)

PS: Mé snažení o dosažení normální váhy je zatím fiasko. Z BMI 17,85 jsem skočila během měsíce na 25,15 a po dětech (a jarní karanténě) 27,99. Cvičím, jezdím do práce na kole, denně ujdu několik kilometrů a snažím se jíst zdravě (vlastně se do jídla musím nutit, nemám pocit hladu a musím se hlídat, abych přes den alespoň něco snědla). Chodím na kontroly se štítnou žlázou, kde mi nedávno našli nezhoubný malilinkatý nádůrek (nic tragického, jen nepříjemného). Své tělo mám ráda a pevně věřím, že jednoho dne se dopracuji k ideální váze a přitom neztratím nic ze své ženskosti. Jen doufám, že mi současné Covidové šílenství nebude mou snahu tolik komplikovat.

Jak jsme se dostali do první linie

Pracuji jako prodavačka na Václaváku. Nic dramatického, nic speciálního. Od začátku koronašílenství jsem ani nebyla v zahraničí, nesetkala se s nikým, kdo by byl zrovna nemocný nebo v karanténě. S nemocí jsem se setkala jen zprostředkovaně – v rodině se vyskytla, ale v dostatečné vzdálenosti. Během školního roku jsem navíc většinu času byla s dětmi a hrála si na učitelku (školníka, kuchařku, ředitelku apod.). Prázdniny byly ve znamení hor a lesů. Prostě bezpečná pohodička.
Ke konci prázdnin se vedení Prahy rozhodlo udělat zajímavou věc. Získali dojem, že je málo testovacích míst (to je pravda) a že jsou pro neznalé a cizince těžko dostupné (taky pravda). A co jim z toho vyšlo? Chce to nové testovací místo! Na nějakém super známém místě! Hrad je z ruky, tak co takhle Václavák? No super, ne? A tak nám vzniklo odběrové a testovací místo hezky přímo v prostředku náměstí. To jest – jen o dveře vedle od mé práce.
Ze začátku jsme měli všichni radost. Fotka obchodu byla v novinách a na internetu – jako reklama zadarmo to bylo dobré. Potom se to začalo trochu kazit. Netuším, v kolik místo otevírá. Zato vím, že fronta se tvoří už okolo šesté ráno. Při příchodu do práce tak procházím shlukem zarouškovaných, kašlajících a nervózních lidí, kteří v ruce žmoulají pořadové číslíčko a nějaké formuláře. Jakmile otevřeme obchod, přesune se onen dav plynule k nám. Všichni ví, že to bude trvat i několik hodin, než se dostane na řadu zrovna to jejich číslo. Tak proč si mezitím neudělat nějaký nákup nebo si alespoň něco vyzkoušet. Čím víc, tím líp. Desinfekci u kabinek okázale ignorují, bezpečnostní rozestupy jsou asi nějaké sprosté slovo. Včera jsem se odvážila posunout pána u pokladen do bezpečné vzdálenosti (nebo alespoň tak daleko, aby nedýchal na záda platící paní) a málem jsem schytala jednu do zubů.
Jako první to nevydýchala jedna z recepčních v kancelářské části budovy. Ve svém věku už prý nemá takové riziko zapotřebí a doma jí bude líp. Vedení nám rozdalo firemní roušky, ale jejich nošení je zatím na nás. Nastala všeobecná atmosféra nejistoty. Na jednu stranu je fajn, že čekající u nás nechají nějaké peníze, na druhou stranu si však nejsme jisté, že je to ekvivalentní částka za podstoupené riziko. „Obyčejné“ prodavačky se tak postavily do první linie pracovníku čelících konorakrizi. Co nás vlastně odlišuje od mediků, kteří vedle odebírají vzorky? Je chrání plexisklo a všeobecné ochranné prostředky (stydím se jít moc blízko a pozorně si je prohlédnout). My máme štít na pokladnách, jinak ne. Prodavačky se musí plně spolehnout na disciplinované zákazníky. A ruku na srdce – jsou tací mezi námi?

Otázka na závěr – kde je vlastně ta první linie a kdo do ní patří? Jenom lékaři a sestry? Uklízečky v nemocnicích? Taxikáři, řidiči MHD a další přepravci? Prodavači, kadeřnice a další pracovníci služeb? Učitelé? Nejsme nakonec v první linii všichni? 

PPS: Orouškované verze naší rodiny se dostala i do médií :D 

Rouška jako novodobá přilba

Nastala nám zvláštní doba. Na veřejnosti se nikdo (kromě specifikovaných výjimek) nesmí objevit bez roušky nebo šátku. O tom, jak moc je to racionální a potřebné, se nebudu přít. Nemám na to vědomosti, odbornost ani dostatek informací. Spokojíme se tedy s nastaveným statusem a soustředíme se pouze a jen na praktický dopad na život.
Nošení roušek má své zaryté odpůrce i příznivce. Také samozřejmě i spoustu neutrálních ohlasů. Hodně mi to připomíná mou osobní Nemesiss – povinné nošení cyklistických přileb. Ostatně, argumentace pro i proti je hodně podobná. Zároveň také jejich nošení silně ovlivňuje psychiku nositele. Nechápete jak? Vysvětlím ;) .
Lidská psychika je zvláštní věc. Bázlivý cyklista má najednou pocit, že mu nic nehrozí a jezdí jak závodník. Bohužel také bez rozmyslu a zbytečně riskuje. To samé člověk s rouškou. Doteď se bál poletujících virů a kýchajících okolojdoucích. Najednou má roušku. Nebojí se. Není už přece čeho – je chráněn! To je samozřejmě velký omyl, rouška chrání ty okolo něj před jeho pšíkáním, ale to už si většinou neuvědomí.
Další nebezpečný faktor je určité odosobnění nositele roušky. Všichni teď vypadáme jak arabské ženy – koukají z nás oči a u zvlášť paranoidních osob (které se maskují ještě slunečními brýlemi) ani ty ne. Tím pádem nevidíme mimiku toho druhého a přestáváme používat i tu svou. Nač se smát, když to nikdo nevidí? Nač dbát na nějaká pravidla slušného chování? Svět se stává smutnějším a bezohlednějším místem.
Lidé s rouškou méně mluví. Je to totiž nepříjemné a tak se snaží otevřít pusu až v ten nejnutnější moment. V praxi to tedy vypadá, že při vstupu do místnosti nikdo nepozdraví, v obchodě vás nikdo nepoprosí o uhnutí – prostě do vás najede vozíkem a ještě se zamračí. U pokladny na prodavače maximálně kývneme (buďme féroví, i ti prodavači jsou většinou tišší jak pěnička) a při náhodném setkání se známým se maximálně lehce zvedne ruka. Samozřejmě, že existují výjimky. Už jsem potkala i usmívající se prodavače (je to poznat, fakt – stačí se podívat na koutky očí) a viděla kamarády, kteří se sice nevrhali jeden druhému do náručí, ale alespoň o sebe laškovně zavadili lokty. Já sama se snažím usmívat, ale s mluvením to mám horší. Rouška ve mně vyvolává klaustrofobické stavy a já se tak strašně rychle zadýchávám a místo celých vět ze sebe vyrážím jen jednotlivá slova. Nicméně se snažím, alespoň v rámci běžné konverzace.
Roušky a přilby také pojí česká záliba v udávání. Běda tomu, kdo vyrazí ven bez roušky. Stejně jako běda rodiči dítěte, které náhodou jede bez přilby. Co na tom, že v praxi ho chrání asi jako ta rouška. Máme přece zákony a ty je nutno dodržovat! A záškodníky poctivě hlásit! Děláme to přeci pro jejich dobro. Co ta tom, že kvůli alergii nemůžou v roušce pořádně dýchat, smrkat si mají až doma! Že je dítě autistické a v roušce má hysterický záchvat? To je vina matky! Neumí si své dítě ukočírovat! A policajti jezdí od jednoho udání k druhému, řeší drobné přestupky, „obyčejná“ kriminalita má pré. Kdo by teď namáhavě honil zloděje, když může v klidu kasírovat pokutu za sundanou roušku. Proč měnit dopravní předpisy a chránit dětské cyklisty, když můžeme jejich rodičům napařit pokutu a jsme z obliga.

A jak to máte vy? Zdravíte známé nebo se tváříte, že je nevidíte? A co v obchodě? Zbylo ve vás alespoň něco klasické slušnosti, nebo se s nasazením roušky měníte ve vlastní verzi hororu Dr. Jekyll a p. Hyde? A budí u vás cyklistická přilba stejné emoce? Nebo je pro vás nošení roušek a přileb absolutně přirozené a nevidíte v tom žádný problém? (Mimochodem, já osobně začínám na rouškách docela ulítávat a ladit je se zbytkem oblečení ;) .)

Bezkontaktní vyšetření – nová metoda?

Nikdy jsem neměla velkou důvěru v doktory. Většina mých zkušeností byla silně negativní a styl léčení diskutabilní. Proto jsem nijak nezajásala, když jsem dnes přišla na pravidelné vyšetření štítné žlázy a na dveřích byla cedulka, že za obvyklého doktora je záskok. No co, klinika je to velká, třeba to bude někdo dobrý a zkušený.
Ještě do dveří jsem vcházela plná optimismu. Doktorka vypadala sympaticky a hned začala kontrolovat výsledky laboratorního vyšetření. Mám dlouhodobě nedostatek vitamínu D a ani dopování v podobě kapek moc nezabírá. Doktorka se mile usmála a jedovatě se zeptala, jestli ty kapky vůbec beru. Vytřeštila jsem oči a špitla, že ano a že se samozřejmě pokouším být i co nejvíce venku – že dokonce několikrát měsíčně jezdím do práce na kole – to by přece taky mělo pomoct. Tentokrát se jen ušklíbla a řekla, že je určitě beru špatně a rozhodně se v létě neopaluju a mažu se příliš vysokým faktorem. Taktně jsem ji upozornila, že mám silnou alergii na sluníčko a opalovat se nesmím (je to uvedeno v kartě). Mávla rukou a předepsala mi větší dávkování kapek.
Změřila mi tlak (byl vyšší než můj obvyklý, její přístup mě trochu dopálil, ale i tak to bylo krásných 120/85, tepovka se mi zvedla na 68/min, ale i to bylo tabulkové). Mezitím se zeptala, jestli se nějak zhoršil můj stav od minule. S panem doktorem jsme probírali moji váhu a nenadálý přírůstek – tak jsem jen podotkla, že jsem opět lehce přibrala. Kriticky se na mě podívala a řekla, že to není vina štítné žlázy a že je vidět, že moc jím a nehýbu se. Začala jsem vidět rudě. Znovu jsem připomněla, že jezdím do práce na kole, nemám sedavé zaměstnání a celkově mi nechutná, takže i málo jím. Doktorka zakoukela očima, že to zná... určitě přijímám víc energie než vydávám, o nějaké mém ježdění si myslí své a s jídlem je to určitě tak, že přes den nic nejím a večer se přecpu k prasknutí. Docela už rozlobeně jsem se ohradila, že takhle to teda rozhodně není. Nejsem svatá, ale doopravdy není nic, na co bych mohla ukázat prstem a říct: „Tohle je ten viník! Proto přibírám!“ Necpu se sladkým, nepiju jak duha, přiměřeně se hýbám, jím docela zdravě, byla jsem dlouho v kolonce podvýživy a pak skokově nabrala do nadváhy. Doktorka to rázně ukončila slovy, že se mi prostě otočil metabolismus a je to moje vina. Konec diskuze, objednejte se za půl roku k panu doktorovi.
Vzala jsem si zprávu a odešla z ordinace. Cestou do centrální kartotéky (kde se objednává) jsem se začetla do zprávy. Málem jsem kartotéku přešla a nabourala do zdi. Jsem si 100% jistá, že mi paní doktorka jen měřila tlak. A teď čtu, že mi prohmatala krk, zkontrolovala jazyk, třes rukou, vláčnost pokožky, oční segment. Ehm??? Tohle všechno zvládla během našeho rozhovoru, kdy se mě fyzicky dotkla jen aby upevnila manžetu přístroje??? To už se naše lékařství tak posunulo, že stačilo půl roku a najednou se štítná žláza dá prohmatat pohledem? Přemýšlela jsem, co dělat. Nakonec jsem se objednala k obvyklému doktorovi, zprávu si vezmu s sebou a jemně ho upozorním, že laboratorní výsledky a hodnoty měření tlaku jsou v pořádku – zbytek je sci-fi, vymyšlené paní doktorkou.

A co vy? Co byste dělali na mém místě? Věříte svým doktorům?