Svatba na kolečkách

Můj muž má spoustu kamarádů - cyklistů. Někteří z nich jsou vážní a jiní se snad ani neumí zamračit. Jednoho takového obzvlášť veselého jsem potkávala i s rodinou na farmářském trhu. Narodila se mu dceruška jen pár měsíců po té mojí a celkově vypadali přímo ukázkově. O to víc jsem byla překvapená, že se teprve budou brát. S radostí jsem přislíbila naší účast na svatbě a začala vybírat svatební dárek. Měli připravené webové stránky, takže to nebyl žádný problém. Také na nich bylo uvedeno, že na oslavě bude probíhat tombola a že uvítají zvláště věci "s příběhem". Po pár dnech jsem se tedy rozhodla, že kromě upečeného perníkového srdce, přispěji do tomboly taky vytištěnými fejetony z rodinného i cyklistického prostředí. Vráťa přidal i jednu ze svých nových povídek.
Určený den bylo už od rána nádherně. Vzali jsme kola, posadili Fanynku do vozíku a vyrazili na místo srazu. Tam už se zdobilo speciální vozítko pro ženicha. Já to vždy popisuji jako kolo s připevněným kusem lodní přídě před sebou. Správně by se tomu asi mělo říkat christianie nebo bakefiet. Každopádně - pro neznalé - je to tříkolka, která má jedno kolo vzadu a dvě vepředu. Mezi těmi vepředu je upevněna konstrukce, do které si může sednout jeden dospělý (nebo dvě děti) + náklad. V Praze má toto kolo dánský velvyslanec a rád na něm jezdí i na velké cyklojízdy. Ženich si jej musel zapůjčit z jiného města (mám pocit, že Pardubice). Po chvíli organizačních zmatků jsme konečně vyrazili. Kromě kol jely také dvě slečny na koloběžkách - mají můj obdiv, trasa byla sice za začátku z kopce, krátká ale nebyla.
Na silnic jsme zabrali celý jeden pruh. Ze začátku sice byla snaha udržet zákonem danou formaci, pak nás to ale přešlo. Konec konců - vždyť to byla svatební kolona! Ty zákony dodržují jen tak, aby neohrozili bezpečnost silničního provozu. A toto sobotní ráno bylo ospalé. Ostatním autům zbylý pruh bohatě stačil. Část cesty jsme jeli po cyklostezce. Teoreticky by se nám tam mělo jet lépe, opak byl pravdou. Na stezce bylo poměrně dost bruslařů (těžko je obejet), chodců, pejskařů a dalších. A jelikož byla sobota, část stezky si zabrali stánkaři na Farmářském trhu. Osamocený cyklista se proplete, ale kolona? Která má notabene v čele bakefiet? Většina lidí nám ochotně dělala místo a ještě mávali. Jen jeden pán se postavil schválně doprostřed cesty a mračil se na nás (div, že nehrozil pěstí). Závěrečný úsek byl za potlesku turistů a už tu byla Kampa a cílové místo svatebčanů.
Nahrnuli jsme se do sálu a většina z nás ztuhla. Na každé židli totiž ležel lísteček a na něm text písně. A přání, ať novomanželům na jejich cestě zazpíváme... no, bála jsem se... ale nakonec z toho byl úžasný chorál a zpíval snad každý. Moc a moc novomanželům děkuji, že jsem se i já mohla přidat svým hláskem - na takový zážitek se nezapomíná.
Po obřadu se naše cesty rozdělili. Rodina se nalodila a vydala se po řece k loděnicím. Část lidí je následovala veřejnou dopravou a auty a zbytek nasedl na své ocelové (karbonové a jiné) oře a vrhli se do provozu. Na poslední chvíli jsme se rozhodli zamávat svatebčanům z mostu a čekali jsme na ně nedaleko zdymadla. Po jejich průjezdu jsme zamířili na opačnou stranu řeky a skrz farmářský trh na místo oslavy. Na trhu jsme se zastavili na doplnění tekutin a pokec. Najednou koukáme, že okolo pluje parníček svatebčanů a cosi na nás volají a zuřivě mávají. Po krátkém telefonátu bylo jasno. Vzkaz zněl: "Nejezte, na místě bude dobrot dost!" Vzali jsme je za slovo a rychle vyrazili k loděnicím. Ještě jednou jsme jim po cestě zamávali a už jsme byli tam.
Slavilo se dlouho a bujaře. Děti běhali po areálu, některé se pokoušely usnout ve speciální místnosti (to naše si nás vybrečelo a odmítlo spát) a každý se bavil s každým. Do tomboly jsem dostala čtyři lístky a netrpělivě jsem čekala. Mám většinou štěstí, že ale vyhraji hned tři ceny, to jsem opravdu nečekala. S úlevou jsem zaznamenala, že můj sešitek s fejetony získala slečna, která má podobný názor na cyklistiku jako já. Snad ji tedy neurazili články o přeceňování přileb a nutnosti oblékat se i na kolo trochu chic. Jen jsem přeslechla, kdo získla Vráťovu povídku. Dokonce lehce podezírám svědky, že buď povídku zašantročili (a někde tam stále leží), nebo ji "ulili" stranou a čtou si ji doma o samotě.
Domu jsme se dostali rychle a jen spálená ramena mi kazila dojem z překrásného dne. Na takhle krásné svatbě jsem snad ještě nebyla a nevím nevím, jestli ji někdy někdo překoná. Přeji hodně štěstí novomanželům a spoustu společně najetých kilometrů (nebo snad kolometrů?) - a to nejen na vypůjčeném bakefietu.

Velká jarní cykojízda v Praze

Už několik týdnů jsem se těšila na pravidelnou pražskou cyklojízdu. Během zimy jsem měla dva ošklivější karamboly na ledě a kolo bylo od té doby v péči manžela. Což si ovšem vynutilo jeho odvoz do servisu. Oprava trvala o něco déle a nakonec jsem si pro něj jela až pár hodin před jízdou. Aspoň se mi pak jelo klidněji, kolo předlo jako spokojené kotě. Nad Prahou ustoupily i bouřkové mraky a na seskupující se cyklisty zazářilo sluníčko. Manžel vyfasoval zářivou vestičku a vysílačku – povinná to výbava špuntařů a já se připojila ke svým kamarádům. Během jedné z minulých jízd jsem měla menší výměnu názorů s policií a od té doby musím být „pod dohledem“.

Původní odhad před jízdou počítal tak s dvěma tisíci cyklistů. Krásné počasí však vylákalo ven i největší skeptiky a peloton se rozrostl na skoro pět tisíc hlav. To způsobovalo poněkud těžkopádný rozjezd celé jízdy. Bez mučení přiznávám, že nebýt pomocného elektromotoru u mého kola, měla bych s vozíkem za sebou docela potíže. Jízda totiž začínala na náměstí Jiřího z Poděbrad, následoval krátký výstup ulicí a pak teprve sestup na Nuselský most. Krátkým kličkováním (ani netuším názvy ulic) jsme se dostali až k Vltavě a přes Barandovský most na druhý břeh. Celá spanilá jízda končila v bývalé sklárně a nyní galerii MeetFactory.

Celý průběh se vyznačoval pohodovostí. V pelotonu byl kromě kol i početný zástup koloběžek, bruslařů, skejťáků, lehokol, tříkolek a i pár kol nákladních. Za dánské velvyslanectví na cestu vyrazil služební bakefiet. Touto jízdou začínala akce Do práce na kole. Hodně týmů si přišlo vyzkoušet, jak je na tom jejich konkurence. V davu se tedy objevovali politici, bankéři i obyčejní úředníci. Někteří z nich vzali s sebou i svoji drobotinu. Trasa byla dlouhá, vedla ale převážně z kopce. Přesto jsem cestou zaslechla pár kňourání i povzbuzování. Nad naší bezpečností bděla početná družina policistů. Peloton vedli i uzavírali policisté v autech. Po stranách jezdili také na motorkách a i na kolech. Přišlo mi až divné, kolik z nich mělo kola – až později jsem se dočetla, že byli povolání všichni pražští policisté, kteří kdy kolo vyfasovali.

Velký dík patří špuntařům. Jsou to dobrovolníci, kteří pomáhají policii během průjezdu městem. Blokují boční ulice i křižovatky. Musí poslouchat nadávky řidičů a troubení jejich aut. Někteří řidiči nejsou ochotni přijmout fakt, že musí cca deset minut počkat a opravdu nemohou projet skrz peloton. Výjimkou jsou vždy sanitky, hasiči a policie. Většinou se pouští i MHD, tentokrát se musela občas blokovat i ta – vždy ale po dohodě s policií. Ostatně – čekací doba většinou odpovídala jednomu vypuštěnému spoji. Sama jezdím MHD často, měla jsem tedy s cestujícími soucit. V zájmu bezpečnosti to bohužel nešlo jinak. Ostatně, během různých pochodů, maratónů, spanilých jízd veteránů a motorek bývá centrum Prahy zablokováno na mnohem delší období. A stejně jako každý rok, i tentokrát se pár aut stejně pokoušelo do lidí najet. Docela s potěšením jsem pozorovala řidičku, které projíždějící policista okamžitě začal vypisovat pokutu za obecné ohrožení. Ani velký spěch neopravňuje nikoho k beztrestnému najíždění do dětí.

Celkově se jízda obešla bez větších incidentů a všichni jsem pokojně dojeli až do cíle. A tam už čekala odměna – spousta jídla, pití a zábavy. Kvůli dceři jsme jeli brzo domů, ale i tak jsme si to užili dosytosti. Ještě perlička na závěr: při odchodu nás míjelo policejní auto, zastavilo a policista se nás ptal, kolik cyklistů ještě zbývá na pařbě. Odhadli jsme to tak na pět set. Zklamaný a zděšený pohled mladíka hovořil za vše. Snad tedy byla i jeho služba v pohodě a nemusel kvůli ničemu zasahovat.

Veletrh For bikes 2011

Tak se nám po roce opět do Prahy vrátil veletrh For bikes. Asi nikdy nepochopím, proč je teď taková móda pojmenovávat všechno anglicky, ale budiž. Přiznávám, že jsem se na něj těšila už dlouho. Těšila jsem se na nové typy kol, zajímavé doplňky a setkání se starými známými. A hlavně - má životní láska - testovací dráha s možností projet se na nových elektrokolech. Tuhle svoji libůstku jsem si neodpustila ani předloni v Brně, kdy jsem se po dráze proháněla i se skoro devítiměsíčním pupkem. Tentokrát se mi podařilo zajistit si pro Fanynku celodenní hlídání, mohli jsme si tedy s Vráťou užít den skoro jak za svobodna.
Jako každá správná žena jsem ráno stála dlouhé minuty před zrcadlem. Respektive pobíhala, zkoušela jsem totiž jednu kombinaci za druhou. Manžel jel naštěstí napřed, byl tedy mé hysterie ušetřen. Ze začátku jsem oblečení chtěla podřídit tomu, že pravděpodobně strávím většinu veletrhu v sedle testovacího kola. Pak jsem se ale zasekla. Proč bych se já měla podřizovat kola a jím diktované sportovní módě? Upnuté cyklistické oblečky mi vždycky přišli směšné, sama jezdím v civilu. A navíc, kdy jindy můžu bezpečně vyzkoušet, jestli ten nový typ kola zvládnu i s podpatky a v širokých kalhotech? Tenisky tedy letěly do kouta a já sáhla po nedbalé eleganci. Jediným ústupkem byly džíny. Chtěla jsem názorně ukázat jednomu z prodejců, proč se občas zapletu do řetězu svého kola a že kryt na řetěz je prostě v mém případě nutný.
Už při vstupu do areálu se ukázalo, že vypadám spíše jako účastník souběžně probíhajícího veletrhu pro karavany. Mezi koly se procházeli sportovci od pohledu. Některým scházely už jen trekingové hole (pohorky měli). Věnovala jsem jim schovívavý úsměv a očima hledala "své" prodejce. Svého domovského dodavatele elektrokol jsem neobjevila (kuloární zprávy tvrdily, že se pohádal s organizátory a má stánek kdesi mimo halu), zato jsem se zamilovala na první pohled. Ne, manžel mohl být v klidu. Objekt mé touhy byl skládací vozík za kolo. Nikoli na dítě, ale na bagáž. Ideální nosnost, elegantní křivky, jednoduché ovládání a úžasná skladnost. Jen ta cena byla kapku mimo můj rozpočet. Během oběda jsem tedy nenápadně vysondovala na Vráťovi, za kolik by byl ochoten vozík koupit.
Po občerstvení jsem se vydala na testovací dráhu. Ve svém kostýmku jsem vypadala jako zjevení, byla jsem však rozhodnuta vyzkoušet skoro všechno. Bála jsem se jen tříkolek. Kupodivu se na organizaci dráhy nijak neprojevila absence jejího původního "provozovatele" (onen nepřítomný elektroprodejce), vše šlo jak na drátkách, kola byla v dobrém stavu, dráha příjemně sestavená. Když už se čas nachýlil, vydali jsme se směrem k babičce, vyzvednout Fanynku. Cestou jsme míjeli stánek s tím krásným vozíkem. Jen tak napolo vážně jsem zkusila nadhodit, že bych ho koupila, ale za sníženou cenu (ano, tu předem odsouhlasenou od Vráti). A ono to vyšlo! Prodejce byl náš kamarád a po krátkém váhání na dohodu přistoupil. Při přebírání dítěte se navíc babička rozhodla, že se vlastně blíží moje narozeniny a vozík tudíž dostanu jako dárek.
Večer jsem se cítila super. Celý den byl úžasný a já se těšila na první cestu s vozíkem. Počáteční skepse mého muže se proměnila jako mávnutím kouzelného proutku - a to hned po první jízdě s ním. Vyzkoušeli jsme vozík při nejbližší příležitosti a teď už na něj nedá dopustit ani on. Už se těším, jak tu budu popisovat naší cestu na dovolenou - ale to až v srpnu, do té doby to musíte vydržet.

Zmatky v parku

Tak nám vykouklo sluníčko. Po ošklivém víkendu se konečně přiblížilo jaro. Vzala jsem dítě do kočárku a vyrazila do parku. Mezi stanicemi Opatov a Háje se rozkládá velmi využívaný park. Je křižován mnoha cestami a rouben dětskými hřišti. Přes celou jeho délku se vine smíšená cyklostezka, na kterou se zhruba v polovině napojuje další. Stezky jsou celoročně plně využívány - k občasné nelibosti chodců. Město se proto rozhodlo, že je třeba chodce od cyklistů oddělit, pokud možno hodně výrazně. Vedle smíšené stezky tudíž vznikla nová asfaltová cesta a o kus dál nový dlážděný chodník. Myšlenka moc dobrá.... provedení dost strašné.
Základní chybou je zmatečné značení. Většina lidí tudíž nepochopila význam nové cesty. Provoz se rovnoměrně rozprostřel na obě cesty. Cyklisté jsou ukazateli hnáni spíše na starou cestu (prý ukazuje na tu novou - já osobně jsem to ale z něj nevyčetla a nebyla jsem jediná). Nová stezka je krásně upravená a nehrbolatá, přitahuje tedy kočárky a důchodce. Ti cyklisté, kteří pochopili nové značení, tak mají velký problém. Musí se opatrně proplétat mezi holemi a poslouchat časté nadávky. Většina starších chodců je totiž bere na stezce jako vetřelce a neváhá je aktivně vyhánět - vždyť mají přece vedle "starou" cestu - ať si jezdí tam. Nejlépe se ve zmatku orientuje naše policejní cyklistická hlídka. Aby se nemuseli rozhodovat, jezdí raději po travnatých kopcích okolo.
Nejméně používáný je nový chodník. V rámci estetického cítění není asfaltový, ale je dlážděný. I tady myšlenka narazila na realizaci. Dláždění dokáže být hezké a příjemné, tohle je však jen tak nahrubo vtlučené do hlíny, vysypané štěrkem a mezery mezi kameny jsou až 2 cm. Při vycházce s miminkem tak hrozí, že dostane za jízdy mořskou nemoc. A to nemluvím o pokusech žen chodit tam s podpatky. To je koledování si o vyvrknutí kotníku.
Všechny tři cesty vedou na nové náměstíčko. Z původního travnatého plácku se stalo pustou plochou, kde se nikdo nezdržuje rád. Zmizela veškerá tráva, objevily se hned tři typy dlaždic. Od cyklostezky vedou poměrně  příjemné dlaždičky, lemovány jsou onou příšerností se štěrkem. Mezi nimi je pás pro slepce. V několika dírách se prý časem objeví zasazené stromy. Prozatím se tam zjevují jen stánky různých trhů - bohužel i s pouťovou muzikou. Celé je to zakončené přechodem směrem k autobusovému nádraží. Za realizaci této poslední tečky bych s chutí někomu fyzicky ublížila. Náměstíčko je totiž výrazně výše než silnice, každý kočárek se tedy při vjezdu na vozovku pořádně zhoupne. V případě skleněného nákupu se dost bojím o obsah.
Dosti ale pesimismu... Úpravy parku ještě nejsou hotové, toto je pouze polovina projektu. Je tedy možnost, že za pár let se tu budu rozepisovat o tom, kterak nám park krásně prokoukl. Jen jestli do té doby nebudu sama o holi, kterou bych mohla zuřivě mávat na projíždějící cyklisty.

Matka Praha

Už dlouhá léta mám ráda seriál Sex ve městě. Hlavní hrdinka se tam (mimo jiné) vyznává i z nehynoucí lásky ke svému městu - New Yorku. Neváhá ho přirovnat ke svému věrnému milenci. Po celou dobu vysílání seriálu ho téměř neopustila, potíže měla i jen s odjezdem na jeho předměstí. V jejích očích byla hranice města těsně za Brooklynem, a i ten tam patřil jen tak tak. Nerodilého obyvatele dokázala rozeznat podle chování i stylu oblékání.
Já žiji celý svůj život v Praze. Za milence bych ji neoznačila, rozhodně ji však s láskou nazývám svou matkou. Je to stará dáma, která mi umožnila prožít ve svých zdech ty nejkrásnější okamžiky mého života. Tady jsem se narodila, prožila první lásky, vystudovala, pracovala, vdala se a porodila své dítě. Chystám se tu i zestárnout a jednoho dne zemřít. Občas ji samozřejmě opouštím. Mé osobní maximum jsou tři týdny. Delší doba už je utrpení. Nechybí mi čeština, ani kamarády nemusím vídat osobně, chybí mi domy, památky, důvěrně známé úkryty. Nedávno mi bylo vyčteno velice váženým profesorem, že se jedná o slabost. Ano, já vím. Jsem si této slabiny vědoma a tak trochu jsem na ni i hrdá. Praha je přeci moje rodné město a nevím, co by se muselo stát, abych ho zavrhla.
O víkendu jsem byla na diskuzi, která měla přispět ke zlepšení veřejného prostoru města. Několikrát tam padlo prohlášení, že Praha není jen pro pražáky, ale musí se o ni dělit i se zbytkem světa (hlavně s ostatními čechy, moraváky a slováky). Což o to, dělit se budeme rádi. Zároveň ji však budeme bránit. Brány města jsou otevřeny všem, kteří se k nám přistěhují a s Prahou takzvaně srostou. Jsou tu proto, aby zde žili a taktéž jejich potomci. Rozhodně tu ale nechceme další "švédy", kteří k nám vtrhnou jen kvůli vyrabování. Každý, kdo sem přijel jen za dobře placenou prací a po našetření si dostatku peněz se zase odstěhuje jinam, nemůže očekávat, že se na něj budeme tvářit extra přívětivě. Znám spoustu lidí, kteří sem kdysi přišli kvůli studiu. Po skončení školy získali dobrou práci a zůstali. Žijí zde, pracují, šetří a nadávají. Jak je prý Praha ošklivá, jak se tu nedá žít, jak je u nich doma hezky a podobně. A co pro Prahu dělají, aby se její stav změnil? Většina z nich žije v moderních ghetech satelitních městeček a nově postavených sídlišť. Pokud možno ještě oplocených. Ráno jedou rovnou do práce, z práce rovnou domů - maximálně se zastávkou v nejbližším obchodě. V pátek odpoledne už sedají do auta a míří zpátky do svého rodiště. V něděli večer se vrací a kolotoč začíná nanovo. Městem se procházejí pouze v tom případě, když za nimi přijedou příbuzní a oni se chtějí "pochlubit" svým novým bydlištěm.
Na konci té víkendové diskuze jsem poděkovala přítomným odborníkům, za jejich ochotu Prahu vylepšovat. Ale neodpustila jsem si rozdělení pražáků na rodilé a přistěhovalé. Čímž jsem se bohužel několika z nich dotkla. Nebyl to přímo úmysl. Jakožto rodilý pražák si ale stejně myslím, že určitá rozdělovací čára tu je a občas je skoro hmatatelná. Vždy se najdou výjimky a přistěhovalý obyvatel může mít Prahu radši, než rodilý. Příliš často se to ale nestává.
Jak jste na tom vy? Bojujete za svou Prahu, nebo jen za své sídliště, nebo si chcete jen rychle vydělat a pak šupem pryč do nějakého rodinného domku u lesa?

Ten dělá to a ten zas tohle

Jako dítě jsem milovala pohádky. Zvláště Pyšná princezna byla můj favorit. Později jsem k ní přidala i Pekařova císaře. V obou zazněla podobná písnička. Byla o tom, že existují různá povolání a každé je nám třeba. Samo o sobě může být zbytečné, dohromady ale tvoří doplňující se harmonii. Text písní nevznikl náhodou. Politický režim vznikající po válce se rozhodl, že zruší veškerá "nepotřebná" povolání. Rušily se divadla, zavírali muzikanti, popravovali kněží. Po nějaké době se situace uklidnila, v době normalizace však chytla druhý dech.
Proč o tom teď píšu? Popostrčilo mne narození dcery. Ačkoli se sotva naučila chodit, už se jí pomalu chystá budoucnost. Ať už se nás bude ptát nebo ne, bude třeba jí s výběrem budoucího povolání trochu pomoci.
Rychle tedy zpátky k výběru povolání a jeho užitečnosti. Každý z nás má rád hlavně to svoje - je to logické, většinou si ho sám vybral a má k němu silné citové pouto. Všeobecně se jeho prestiž počítá podle množství let, která jsou potřeba ke studiu, název titulu a jménu studované školy. Je vám vcelku nanic, pokud studujete 6 let, ale ze školy vylezete jako Diplomovaný specialista. V očích ostatních nás strčí do kapsy každý, kdo získal za tři roky titul Bakalář. A můžete mít červený diplom, běda však, je-li na něm razítko z Plzně.
A ani sebelepší studia nám nezaručí, že se tím budeme živit. Až se budete příště ušklíbat nad vrátnou na studentských kolejích uvědomte si, že to mohla být výborná právnička, jenže během jejího studia utekl její bratr do Austrálie. To byla červená stopka a milá dívka šla ze školy rovnou na pracovní úřad. Úspěšnou kariéru dokázala spolehlivě zastavit každá maličkost. Hospodské drby, nepřejícná sousedka nebo zakomplexovaný nadřízený. Výše IQ nebo EQ v tom nehrála roli. Pomoci mohla leda tak výše konta. Peníze rozhodovaly o mnohém. I v naší generaci se rodiče museli jednout rozhodnout: mají dítě, je mu 15 a je nutno mu vyplnit přihlášku na školu. U jednoho dítěte šlo uvažovat o gymnáziu nebo průmyslovce. U dvou už nastupovala otázka: kdo z nich se učí líp? Obě dvě nešlo na škole uživit. Jedno muselo povinně do učení. A po něm pokud možno hned do provozu. To si ostatně hlídalo samo učiliště. Úspěšné složení vstupních zkoušek na přijetí totiž nestačilo. Každý žák si musel sám sehnat tzv. sponzora. Firmu, které se smluvně zaváže, že výměnou za zaplacení studií jim bude po jejich ukončení na 3 - 5 let k dispozici.
Současnost se tváří líp. Vyloučení ze studií kvůli politice už nehrozí. Finance jsou stále ještě problém. Prohlubují se i rozdíly mezi prestiží povolání. I ten sebehorší právník se těší větší přízni okolí, než sebelepší pekař. Na špici oblíbenosti jsou lékaři a učitelé. Vespod uklízečky a prodavačky. Většinou argumentujeme právě náročností studia. Přitom například kadeřnice musí povinně biflovat i biologii a prodavačky se stávají odbornicemi na psychologii osobnosti. To nejdůležitější je, že už zase zapomínáme na onu harmonii.  Každý z nás potřebuje talenty ve všech oborech. Uškodí mu nejen špatně vystudovaný lékař, ale i nedoučený automechanik. Bez kvalitní uklízečky se neobejdou úřady ani nemocnice. A my všichni občas potřebujeme zajít si na dobrou divadelní hru, zatancovat si na plese nebo koncertě, vypnout mozek během masáže.
Za zhruba čtrnáct let půjde do tuhého. Budeme muset Fanny přímo do očí říct: na tohle máš (nebo ne), tohle tě uživí (neuživí) apod. A hlavně - bude tě tohle povolání bavit celý život? Je to vášeň, které budeš holdovat i v sedmdesáti (neboť odchod do důchodu se stále odkládá) nebo budeš mít už ve třiceti dost? A co budeš dělat, pokud už v oboru nebudeš moci pracovat? Budeš mít dost zkušeností na něco jiného? Každý máme rád baletky - co však s tou, která už tancovat nemůže? Bude to boj a možná i slzy, ale ať už si vybere jakékoliv povolání, já jí budu stát po boku.

První letošní výlet

Po dlouhé době se udělalo krásné počasí. Kamarád vytáhl své pečlivě uložené kolo a začal nás lákat ven. Proč ne, není nad rodinný výlet. Připravili jsme kola i vozík s Fanny a vyrazili do města. Trasu určoval Vráťa - coby nejzkušenější. Náš jediný požadavek byl, aby cesta nevedla přes bahno. Plán byl tedy na výlet k řece a pak oklikou zase zpátky na Háje.
První část cesty byla bez problémů. V Krčském lese sice trochu bláta bylo, šlo to ale přejet bez větších potíží. Po mostě přes Vltavu jsme dojeli až do Prokopského údolí. A tam se najednou objevila moje noční můra - náledí. Nebylo přes celou cestu, většinou ho tvořily jen ostrůvky ledu uprostřed cesty. Vozík se za mnou zmítal, já však jela bez větších potíží. Až do okamžiku, než jsem se rozhodla to vzít na druhou stranu stezky. Nějak se mi totiž podařilo se zařadit na levou stranu a kapku jsem blokovala protijdoucí chodce. Opatrně jsem tedy předjela maminku s kočárkem a zatočila řídítky. A byla jsem na zemi... rychle, jednodušše... padla jsem krásně na břicho. Led byl pokrytý blátem a tajícím sněhem. Seběhli se ke mně lidé a ptali se, jestli jsem v pořádku. Upřímně - víc než tělo mě bolelo ublížené ego. Jediný, kdo si mého pádu nevšiml, byli mojí průvodci a Fanny. Fanynka celý manévr prospala. Vráťa a kamarád byli kousek přede mnou a začala jsem jim chybět až po několika minutách jízdy. Po krátkém rozhovoru jsme otočili kola a vraceli se zpátky k Vltavě.
Otřesená důvěra v mé schopnosti byla znát. Málem jsem nevybrala ani jednoduchou zatáčku na suché silnici (ještěže v protisměru nic nejelo). Naštěstí kluci nijak nespěchali a umoudřilo se i počasí, takže mi začalo schnout oblečení. Jen špinavá jsem byla jak bezdomovec. Okolo řeky jsme dojeli až kamsi do Modřan a začali trochu bloudit. Cestou necestou se nám pak podařilo dojet až do cíle. Všechna kola i vozík zablácené. Kamarád (nemaje blatníky) získal nádherný vzorek i na zádech a já byla taky nic moc. A to jsem ještě musela do obchodu, nakoupit zásoby jídla pro dítě. Všichni jsme se rozhodli, že si zasloužíme odměnu. Náročný a zajímavý výlet jsme proto zakončili v místním pivovaru. Fanny nadšeně žmoulala kus chleba, my ostatní jsme si uspořádali pořádnou hostinu.
Celkem vzato se výlet vydařil. Jen já nemohla pořádně pohnout zápěstím (a druhý den se bolest přesunula z dlaní do ramen). A pro příště? Nikdy se nepokoušet o přejetí neposypaného ledu... a veliké díky tomu, kdo vymyslel dětské vozíky za kolo... se sedačkou by to dopadlo mnohem hůř.