I andělé mají srdce

Jako dítě jsem měla kamaráda, který miloval horory. Naše rodina byla jedna z prvních, která vlastnila video, takže k nám nosil různé videokazety a pouštěl nám je. Já sama jsem strašpytel, k bezesné noci mi stačí málo. Jak šel čas, videokazety přestaly být populární. Přesto jsem díky němu viděla další a další filmy. Pro změnu mě tahal do kina. Ne, nezačali jsme spolu chodit, byli jsme jen velmi dobří kamarádi. Byl to takový výměnný obchod - já s ním chodila do kina, on mne nechal hrát si u něj na počítači. Toto zvláštní přátelství vydrželo až do mých cca 15-ti let.
Jeden z posledních našich společných filmů byl Angel Heart. Pro dnešního diváka by byl film skoro nudný. Jen velice málo honiček, skoro nulové digitální efekty, málo lekaček. Zato vynikající dialogy mezi oběma hlavními herci. Mickey Rourke měl tehdy ještě plně funkční mimické svaly (nezničené pitím, botoxem a plastikou) a protihráčem mu byl exelující Robert De Niro. Karty jsou rozdány jasně a čitelně, detektiv se jmenuje Angel a jeho tajemný zaměstnavatel se představí jako Louis Cyphre. Jen pomalému divákovi (a naivnímu hrdinovi) nedojde, kdože to proti němu sedí. Celý film je vlastně detektivka, kdy předmětem pátrání je (možná již mrtvý) Johny Favorite. To, co začíná jako normální příběh, se začíná komplikovat po přidání prvku voodoo. Vyslýchané osoby jsou nalézány mrtvé a všechny stopy vedou k Angelovi. A ten si přestává být jistý. Koho to vlastně hledá? Co to s ním hraje Cyphre za hru? A proč má pocit, že jeho minulost není doopravdy jeho?
Během sledování filmu se mi začala ponurá atmosféra dostávat pod kůži. Cestou domů jsem drtila ruku kamaráda a nechala se doprovodit až k dveřím bytu (ještěže bydlel jen pár vchodů od nás). Doma jsem nějak nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala v posteli a nakonec jsem to nevydržela a s očima červenýma únavou jsem vlezla do postele k mámě. Spát sama jsem nebyla schopná ještě týden. Máma měla naštěstí svatou trpělivost (jen její tehdejší přítel dost brblal). Styděla jsem se, ale nešlo jinak. Říkala jsem si snad stokrát, že je mi patnáct, byl to jen film, jenom iluze... a přesto... už uplynulo skoro dvacet let a při pohledu na fotky z filmu mě obchází mráz. Podobný efekt měl zatím jen jeden jediný další film - novější Constantine.
A proč jsem si vlastně na něj teď vzpomněla? Stanice Prima Cool se totiž rozhodla film poprvé! vysílat i v televizi. To to trvalo. A já, ačkoliv si filmu nesmírně vážím, si v ten moment televizi nezapnu. Nejspíš zalezu pod peřinu a možná si dám i polštář přes hlavu, abych náhodou neslyšela zvuky filmu odjinud. Všem ostatním ho však vřele doporučuji. Není na škodu bát se (pro změnu) trochu inteligentně a připomenout si, že každý dluh musí být jednoho dne splacen. A že nejen boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

Pohodové cyklovýlety

Minulý měsíc se manžel vrátil z pracovního jednání v Uherském Hradišti a hned básnil o místních cyklostezkách. A že se tam prostě musíme vypravit na dovolenou. Což o to, proti výletu nic nemám, začal tedy organizovat akci Kola. Přemluvil své kamarády ze základky, určil se termín a šlo se balit. Dokonce i moje máma (která na kole seděla za posledních cca 30 let zhruba dvakrát) začala nejistě navrhovat, že se za námi přijede podívat. Radost mi kazilo jen moje pokažené elektrokolo. Měla jsem sice vyjednané kolo nové, elektrifikovalo se ale dodatečně a stále nebylo hotové. Odjezd byl už v sobotu a stále nic. V pátek konečně přišla zpráva, že kolo je připraveno k vyzvednutí. Dojela jsem tam rychlostí blesku. Všichni jsme kolo obdivovali a zkoušeli si ho (včetně prodavače a náhodných kolemjdoucích) a pyšně se vydali domů. Večer, když už jsme skoro usínali, jsem se nevinně zeptala, zda-li by se baterka neměla dobít. A až tehdy jsme si vzpomněli, že jsme v obchodě nechali nabíječku i klíče od baterie. Situaci zachraňoval v sobotu ráno Vráťa, který se tam na otočku zastavil.
Pak už nic nebránilo tomu, vyrazit na vlak. Ve vlaku Fanny řádila jak černá ruka a hned si našla kamarády. Tři hodiny trvající cesta utekla jak pár minut. V cíli nás čekal útulný penzion - hned vedle nádraží. Jeho provozovatelka má evidentně ráda děti i cyklisty - vycházela nám všemožně vstříc. Jen počasí začalo stávkovat a probudili jsme se do deštivého rána. Po kráké poradě ale přesto část výpravy vyrazila provětrat kola. Projížďka to byla krátká, přesto nádherná. Další dny už bylo počasí umírněnější (až tropické) a jezdili jsme všichni. Po pár dnech se k nám doopravdy přidala i máma se svým přítelem. Kompletní sestava už byla jak malý peloton. Vpředu Vráťa s vozíkem (jeho vlaječka byla neocenitelná) a hlavně s mapou a za ním dalších pět jezdců. Cyklostezky byly opravdu nádherné. Tak čisté a upravené cesty jsem snad ještě neviděla. Leckdy byly v lepším stavu, než souběžná silnice. Občas jsme samozřejmě museli jet i polní cestou, panelačkou nebo přímo blátem. Mé krásné nové kolo to však všechno zvládlo. Muselo jet bahnem, deštěm, neuvěřitelným vedrem. Vozík naštěstí vezl Vráťa - já jsem si na něj netroufla. Neznala jsem ještě plnou kapacitu baterie, úchop řidítek byl odlišný a moje tříměsíční bříško taky občas stávkovalo. Jela jsem tedy "na pohodu" a s pomocí motoru, baterii se mi přesto vyplácat nepodařilo.
Krátkou změnou v pohybu byla návštěva městského bazénu v lázních Luhačovice. Venku se pomalu roztékal i asfalt, uvnitř bylo nádherně. Nově rekonstruovaná budova skrývala velký bazén, relaxační bazén (s divokou řekou, bublinkami a dalšími vychytávkami) a dětské brouzdaliště na galerii. Každá voda měla trochu jinou teplotu, všude bylo dost místa. Třešinkou na dortu byla možnost si zdarma! zapůjčit pěnové a polystyrenové plováky, kruhy a vestičky pro děti. Fanny se projevila jako klasický vodní živel. Sotva jsme jí dala speciální plínku a pěnový kruh, už byla ve vodě a dobře hodinu jsme ji ven nedostali. Brouzdaliště jí nudilo, většinu času jsme s ní sjížděli divokou řeku. Byl to bazének na bázi odstředivky. To se pak smála a nadšeně tleskala. Cestou z bazénu se dokonce rozbrečela (ale prý je to tam u dětí normální).
Týden utekl rychle a byl čas vyrazit domů. S lítostí jsme zamávali Baťovu kanálu, penzionu i místním lidem, nasedli do aut a vlaku a jelo se. Velký dík patří dvěma doprovodným vozidlům, která nám vzala část bagáže (Helča cestou tam, máma cestou zpátky). Vše by se sice do vozíku vešlo, takhle jsme ale měli míň práce (a já si mohla koupit těsně před odjezdem nové boty a pořád je bylo kam dát) :o). Mé srdečné díky patří taky Pepovi, za jeho věnování se Fanynce.
Celkově mohu Uherské Hradiště i jeho okolí vřele doporučit. Cesty jsou převážně ve vynikajícím stavu, dá se vybrat hodně rovinatých tras a řidiči jsou neobyčejně slušní. Výlety lze naplánovat bez problémů s ohledem na děti, seniory či osoby málo jezdící. Zároveň si na své mohou přijít i trénovaní polykači kilometrů. Jen foťák jsme zapomněli doma, snad tedy brzy dodají fotky ostatní členové expedice :o).

Prodejce vs. Obchodník

Vždycky jsem se pohybovala v oblasti obchodu. Ať už v logistice, zákaznickém servisu nebo přímo na prodejně. Momentálně jsem se profesionálně kapku odklonila, ale kdo ví... třeba se tam zase vrátím. Z teorie i praxe tudíž vím, že existují dva typy obchodních zástupců (dříve prodavačů).
První - a nejčastější - je Prodejce. Dobrý Prodejce dokáže prodat i hluchému housle. Umluví kohokoliv. Své zboží chválí, předvádí, doslova zbožňuje. Za svou firmu by doslova dýchal. Dosahuje výborných zisků a šéfové ho milují. Žije však pouze pro přítomnost. Své zákazníky většinou spatří jen jednou za život. Prodá určený výrobek a jde dál. Veškerou starost o své ovečky přenechá Zákaznickému (a Reklamačnímu) oddělení. On sám je jak řeka - v okamžiku problému je již příliš daleko a nedosažitelný. Jeho osobně to však netrápí. Svět je plný dalších potencionálních kupců.
Druhý typ je Obchodník. Dobrý Obchodník vypadá na první pohled jako Prodejce. I on žije firmou a dobře prodává. Jeho zisky však nebývají tak vysoké, zato jsou stabilnější. Jeho snem není jenom prodat, on si chce svého klienta i udržet - a to klidně po celý jeho život. Každý odchod pečlivě analyzuje a hledá, kde udělal chybu. Nechce pouze jednou prodat, chce aby zákazník sám jeho zboží chválil a doporučoval dál. Dá si tu práci, že zjistí osobní data klienta a pečlivě hlídá kalendář, zda-li nemá náhodou svátek nebo narozeniny. Při další návštěvě přinese krmení pro psa, kytičku pro dceru. Jen tak, čistě z ochoty. Nesnaží se zalíbit, chce do rodiny přímo zapadnout. Čím více je klient důležitý, tím více se o něj stará. S jeho ovečkami nemá Zákaznický servis skoro žádnou práci. Takovému obchodníkovi pak projde i to, na co Prodejce nemá nárok - a to třeba případný kaz na zboží, dlouhé dodací lhůty nebo zvyšující se ceny. U dobrého obchodníka je klientovi upřímně líto, má-li si vzít dodávku od někoho jiného.
Živě si pamatuji, jak jednou jednatel společnosti (kde jsem tehdy pracovala) s hrůzou zpozoroval, že zapomněl na narozeniny manželky svého největšího klienta. Ihned pověřil nejzkušenějšího asistenta, aby nakoupil kytici temně rudých růží (mám pocit, že jich bylo okolo patnácti) a osobně je předal oslavenkyni. I já sama jsem byla občas překvapena drobnými dárky, které mi najednou přišly poštou nebo po kurýrech. I když... zrovna na letošní narozeniny nebudu vzpomínat ráda. Budou sice až v sobotu, "dáreček" jsem ale dostala už dneska... Bylo jím několik ošklivých e-mailů a (pravděpodobně) trvalé přerušení spolupráce s mým dosud nejoblíbenějším prodejcem elektrických kol... Ještěže už trh mezitím vyrostl a konkurence nespala. Hořkou příchuť mi tak spraví vykukující možnost spolupráce s někým jiným. A třeba budu jednou ještě s úsměvem vzpomínat.
Teď ale otázka na tělo. Jaký typ prodejce byste byl (nebo jste) VY? Spokojili byste se s menší (ale věrnou) klientelou nebo byste chtěli co nejvíc zákazníků i za cenu, že už je nikdy neuvidíte a smlouva nebude nikdy obnovena? Je lepší kvantita nebo kvalita?

Nával na cyklostezce

Původně se mi dneska ani nechtělo jet na trh. Nakonec jsem ale neodolala, vytáhla zapůjčené kolo (vřelé díky!), připevnila velkoobjemovou tašku a vyrazila. Kupodivu bylo počasí přiměřené a jelo se pohodlně. Ze začátku to vypadalo, že včerejší déšť spláchl všechny cyklisty pryč z cest. Až do první křižovatky pod Krčským lesem jsem jela osamoceně. Na prvních světlech jsme už ale čekali dva. Na další křižovatce rovnou osm. A pak už jsem se skoro nemohla pořádně rozjet. Pořád někdo "překážel" a kupodivu to nebyli bruslaři. Na stezce prostě bylo plno. Velice příjemné bylo setkání se skupinou cyklistů, kteří byli oblečení dle módy prvních řidičů aut. Jejich pumpky chci taky! Účelné a elegantní, pánové, smekám. V rychlém sledu se pak střídaly slečny v šatečkách s cyklisty v plné sportovní. Dokonce kolem mne projela turistická skupina - i s nezbytnou průvodkyní v čele. Jen místo deštníku měla na řidítkách připevněný praporek. Asi největším zážitkem bylo setkání s postarším japonským pánem. Jel pomalu a s grácií, kochající se městem.
Ani mi nedošlo, že pro ostatní jsem to já, na koho budou večer vzpomínat. Nejeden muž se za mnou se zájmem podíval, nejedna žena pozvedla závistivě obočí. Na určitou pozornost jsem zvyklá i ze svého obvyklého kola. To je ale momentálně v opravě a já jsem získala nový model na víkend. Pokukovala jsem po něm už delší dobu (a uvažuji o něm v případě náhlého přísunu peněz), ráda jsem si ho tedy vyzkoušela na své nejčastější trase. Když jsem nakupovala poslední část zásob na příští týden, nevydržel to ani prodavač a začal vyzvídat. Popisovala (a vychvalovala) jsem kolo tak, jak kdybych byla hrdým výrobcem. Cestou domů jsem ani příliš nerozmačkala čerstvé jahůdky a až s láskou kolo zaparkovala. Už abych chodila zase do práce a mohla si ho pořídit. No, prozatím si budu šperkovat to své současné - pokud se tedy rozhodne, že bude zase jezdit bez poruch.

Svatba na kolečkách

Můj muž má spoustu kamarádů - cyklistů. Někteří z nich jsou vážní a jiní se snad ani neumí zamračit. Jednoho takového obzvlášť veselého jsem potkávala i s rodinou na farmářském trhu. Narodila se mu dceruška jen pár měsíců po té mojí a celkově vypadali přímo ukázkově. O to víc jsem byla překvapená, že se teprve budou brát. S radostí jsem přislíbila naší účast na svatbě a začala vybírat svatební dárek. Měli připravené webové stránky, takže to nebyl žádný problém. Také na nich bylo uvedeno, že na oslavě bude probíhat tombola a že uvítají zvláště věci "s příběhem". Po pár dnech jsem se tedy rozhodla, že kromě upečeného perníkového srdce, přispěji do tomboly taky vytištěnými fejetony z rodinného i cyklistického prostředí. Vráťa přidal i jednu ze svých nových povídek.
Určený den bylo už od rána nádherně. Vzali jsme kola, posadili Fanynku do vozíku a vyrazili na místo srazu. Tam už se zdobilo speciální vozítko pro ženicha. Já to vždy popisuji jako kolo s připevněným kusem lodní přídě před sebou. Správně by se tomu asi mělo říkat christianie nebo bakefiet. Každopádně - pro neznalé - je to tříkolka, která má jedno kolo vzadu a dvě vepředu. Mezi těmi vepředu je upevněna konstrukce, do které si může sednout jeden dospělý (nebo dvě děti) + náklad. V Praze má toto kolo dánský velvyslanec a rád na něm jezdí i na velké cyklojízdy. Ženich si jej musel zapůjčit z jiného města (mám pocit, že Pardubice). Po chvíli organizačních zmatků jsme konečně vyrazili. Kromě kol jely také dvě slečny na koloběžkách - mají můj obdiv, trasa byla sice za začátku z kopce, krátká ale nebyla.
Na silnic jsme zabrali celý jeden pruh. Ze začátku sice byla snaha udržet zákonem danou formaci, pak nás to ale přešlo. Konec konců - vždyť to byla svatební kolona! Ty zákony dodržují jen tak, aby neohrozili bezpečnost silničního provozu. A toto sobotní ráno bylo ospalé. Ostatním autům zbylý pruh bohatě stačil. Část cesty jsme jeli po cyklostezce. Teoreticky by se nám tam mělo jet lépe, opak byl pravdou. Na stezce bylo poměrně dost bruslařů (těžko je obejet), chodců, pejskařů a dalších. A jelikož byla sobota, část stezky si zabrali stánkaři na Farmářském trhu. Osamocený cyklista se proplete, ale kolona? Která má notabene v čele bakefiet? Většina lidí nám ochotně dělala místo a ještě mávali. Jen jeden pán se postavil schválně doprostřed cesty a mračil se na nás (div, že nehrozil pěstí). Závěrečný úsek byl za potlesku turistů a už tu byla Kampa a cílové místo svatebčanů.
Nahrnuli jsme se do sálu a většina z nás ztuhla. Na každé židli totiž ležel lísteček a na něm text písně. A přání, ať novomanželům na jejich cestě zazpíváme... no, bála jsem se... ale nakonec z toho byl úžasný chorál a zpíval snad každý. Moc a moc novomanželům děkuji, že jsem se i já mohla přidat svým hláskem - na takový zážitek se nezapomíná.
Po obřadu se naše cesty rozdělili. Rodina se nalodila a vydala se po řece k loděnicím. Část lidí je následovala veřejnou dopravou a auty a zbytek nasedl na své ocelové (karbonové a jiné) oře a vrhli se do provozu. Na poslední chvíli jsme se rozhodli zamávat svatebčanům z mostu a čekali jsme na ně nedaleko zdymadla. Po jejich průjezdu jsme zamířili na opačnou stranu řeky a skrz farmářský trh na místo oslavy. Na trhu jsme se zastavili na doplnění tekutin a pokec. Najednou koukáme, že okolo pluje parníček svatebčanů a cosi na nás volají a zuřivě mávají. Po krátkém telefonátu bylo jasno. Vzkaz zněl: "Nejezte, na místě bude dobrot dost!" Vzali jsme je za slovo a rychle vyrazili k loděnicím. Ještě jednou jsme jim po cestě zamávali a už jsme byli tam.
Slavilo se dlouho a bujaře. Děti běhali po areálu, některé se pokoušely usnout ve speciální místnosti (to naše si nás vybrečelo a odmítlo spát) a každý se bavil s každým. Do tomboly jsem dostala čtyři lístky a netrpělivě jsem čekala. Mám většinou štěstí, že ale vyhraji hned tři ceny, to jsem opravdu nečekala. S úlevou jsem zaznamenala, že můj sešitek s fejetony získala slečna, která má podobný názor na cyklistiku jako já. Snad ji tedy neurazili články o přeceňování přileb a nutnosti oblékat se i na kolo trochu chic. Jen jsem přeslechla, kdo získla Vráťovu povídku. Dokonce lehce podezírám svědky, že buď povídku zašantročili (a někde tam stále leží), nebo ji "ulili" stranou a čtou si ji doma o samotě.
Domu jsme se dostali rychle a jen spálená ramena mi kazila dojem z překrásného dne. Na takhle krásné svatbě jsem snad ještě nebyla a nevím nevím, jestli ji někdy někdo překoná. Přeji hodně štěstí novomanželům a spoustu společně najetých kilometrů (nebo snad kolometrů?) - a to nejen na vypůjčeném bakefietu.

Velká jarní cykojízda v Praze

Už několik týdnů jsem se těšila na pravidelnou pražskou cyklojízdu. Během zimy jsem měla dva ošklivější karamboly na ledě a kolo bylo od té doby v péči manžela. Což si ovšem vynutilo jeho odvoz do servisu. Oprava trvala o něco déle a nakonec jsem si pro něj jela až pár hodin před jízdou. Aspoň se mi pak jelo klidněji, kolo předlo jako spokojené kotě. Nad Prahou ustoupily i bouřkové mraky a na seskupující se cyklisty zazářilo sluníčko. Manžel vyfasoval zářivou vestičku a vysílačku – povinná to výbava špuntařů a já se připojila ke svým kamarádům. Během jedné z minulých jízd jsem měla menší výměnu názorů s policií a od té doby musím být „pod dohledem“.

Původní odhad před jízdou počítal tak s dvěma tisíci cyklistů. Krásné počasí však vylákalo ven i největší skeptiky a peloton se rozrostl na skoro pět tisíc hlav. To způsobovalo poněkud těžkopádný rozjezd celé jízdy. Bez mučení přiznávám, že nebýt pomocného elektromotoru u mého kola, měla bych s vozíkem za sebou docela potíže. Jízda totiž začínala na náměstí Jiřího z Poděbrad, následoval krátký výstup ulicí a pak teprve sestup na Nuselský most. Krátkým kličkováním (ani netuším názvy ulic) jsme se dostali až k Vltavě a přes Barandovský most na druhý břeh. Celá spanilá jízda končila v bývalé sklárně a nyní galerii MeetFactory.

Celý průběh se vyznačoval pohodovostí. V pelotonu byl kromě kol i početný zástup koloběžek, bruslařů, skejťáků, lehokol, tříkolek a i pár kol nákladních. Za dánské velvyslanectví na cestu vyrazil služební bakefiet. Touto jízdou začínala akce Do práce na kole. Hodně týmů si přišlo vyzkoušet, jak je na tom jejich konkurence. V davu se tedy objevovali politici, bankéři i obyčejní úředníci. Někteří z nich vzali s sebou i svoji drobotinu. Trasa byla dlouhá, vedla ale převážně z kopce. Přesto jsem cestou zaslechla pár kňourání i povzbuzování. Nad naší bezpečností bděla početná družina policistů. Peloton vedli i uzavírali policisté v autech. Po stranách jezdili také na motorkách a i na kolech. Přišlo mi až divné, kolik z nich mělo kola – až později jsem se dočetla, že byli povolání všichni pražští policisté, kteří kdy kolo vyfasovali.

Velký dík patří špuntařům. Jsou to dobrovolníci, kteří pomáhají policii během průjezdu městem. Blokují boční ulice i křižovatky. Musí poslouchat nadávky řidičů a troubení jejich aut. Někteří řidiči nejsou ochotni přijmout fakt, že musí cca deset minut počkat a opravdu nemohou projet skrz peloton. Výjimkou jsou vždy sanitky, hasiči a policie. Většinou se pouští i MHD, tentokrát se musela občas blokovat i ta – vždy ale po dohodě s policií. Ostatně – čekací doba většinou odpovídala jednomu vypuštěnému spoji. Sama jezdím MHD často, měla jsem tedy s cestujícími soucit. V zájmu bezpečnosti to bohužel nešlo jinak. Ostatně, během různých pochodů, maratónů, spanilých jízd veteránů a motorek bývá centrum Prahy zablokováno na mnohem delší období. A stejně jako každý rok, i tentokrát se pár aut stejně pokoušelo do lidí najet. Docela s potěšením jsem pozorovala řidičku, které projíždějící policista okamžitě začal vypisovat pokutu za obecné ohrožení. Ani velký spěch neopravňuje nikoho k beztrestnému najíždění do dětí.

Celkově se jízda obešla bez větších incidentů a všichni jsem pokojně dojeli až do cíle. A tam už čekala odměna – spousta jídla, pití a zábavy. Kvůli dceři jsme jeli brzo domů, ale i tak jsme si to užili dosytosti. Ještě perlička na závěr: při odchodu nás míjelo policejní auto, zastavilo a policista se nás ptal, kolik cyklistů ještě zbývá na pařbě. Odhadli jsme to tak na pět set. Zklamaný a zděšený pohled mladíka hovořil za vše. Snad tedy byla i jeho služba v pohodě a nemusel kvůli ničemu zasahovat.

Veletrh For bikes 2011

Tak se nám po roce opět do Prahy vrátil veletrh For bikes. Asi nikdy nepochopím, proč je teď taková móda pojmenovávat všechno anglicky, ale budiž. Přiznávám, že jsem se na něj těšila už dlouho. Těšila jsem se na nové typy kol, zajímavé doplňky a setkání se starými známými. A hlavně - má životní láska - testovací dráha s možností projet se na nových elektrokolech. Tuhle svoji libůstku jsem si neodpustila ani předloni v Brně, kdy jsem se po dráze proháněla i se skoro devítiměsíčním pupkem. Tentokrát se mi podařilo zajistit si pro Fanynku celodenní hlídání, mohli jsme si tedy s Vráťou užít den skoro jak za svobodna.
Jako každá správná žena jsem ráno stála dlouhé minuty před zrcadlem. Respektive pobíhala, zkoušela jsem totiž jednu kombinaci za druhou. Manžel jel naštěstí napřed, byl tedy mé hysterie ušetřen. Ze začátku jsem oblečení chtěla podřídit tomu, že pravděpodobně strávím většinu veletrhu v sedle testovacího kola. Pak jsem se ale zasekla. Proč bych se já měla podřizovat kola a jím diktované sportovní módě? Upnuté cyklistické oblečky mi vždycky přišli směšné, sama jezdím v civilu. A navíc, kdy jindy můžu bezpečně vyzkoušet, jestli ten nový typ kola zvládnu i s podpatky a v širokých kalhotech? Tenisky tedy letěly do kouta a já sáhla po nedbalé eleganci. Jediným ústupkem byly džíny. Chtěla jsem názorně ukázat jednomu z prodejců, proč se občas zapletu do řetězu svého kola a že kryt na řetěz je prostě v mém případě nutný.
Už při vstupu do areálu se ukázalo, že vypadám spíše jako účastník souběžně probíhajícího veletrhu pro karavany. Mezi koly se procházeli sportovci od pohledu. Některým scházely už jen trekingové hole (pohorky měli). Věnovala jsem jim schovívavý úsměv a očima hledala "své" prodejce. Svého domovského dodavatele elektrokol jsem neobjevila (kuloární zprávy tvrdily, že se pohádal s organizátory a má stánek kdesi mimo halu), zato jsem se zamilovala na první pohled. Ne, manžel mohl být v klidu. Objekt mé touhy byl skládací vozík za kolo. Nikoli na dítě, ale na bagáž. Ideální nosnost, elegantní křivky, jednoduché ovládání a úžasná skladnost. Jen ta cena byla kapku mimo můj rozpočet. Během oběda jsem tedy nenápadně vysondovala na Vráťovi, za kolik by byl ochoten vozík koupit.
Po občerstvení jsem se vydala na testovací dráhu. Ve svém kostýmku jsem vypadala jako zjevení, byla jsem však rozhodnuta vyzkoušet skoro všechno. Bála jsem se jen tříkolek. Kupodivu se na organizaci dráhy nijak neprojevila absence jejího původního "provozovatele" (onen nepřítomný elektroprodejce), vše šlo jak na drátkách, kola byla v dobrém stavu, dráha příjemně sestavená. Když už se čas nachýlil, vydali jsme se směrem k babičce, vyzvednout Fanynku. Cestou jsme míjeli stánek s tím krásným vozíkem. Jen tak napolo vážně jsem zkusila nadhodit, že bych ho koupila, ale za sníženou cenu (ano, tu předem odsouhlasenou od Vráti). A ono to vyšlo! Prodejce byl náš kamarád a po krátkém váhání na dohodu přistoupil. Při přebírání dítěte se navíc babička rozhodla, že se vlastně blíží moje narozeniny a vozík tudíž dostanu jako dárek.
Večer jsem se cítila super. Celý den byl úžasný a já se těšila na první cestu s vozíkem. Počáteční skepse mého muže se proměnila jako mávnutím kouzelného proutku - a to hned po první jízdě s ním. Vyzkoušeli jsme vozík při nejbližší příležitosti a teď už na něj nedá dopustit ani on. Už se těším, jak tu budu popisovat naší cestu na dovolenou - ale to až v srpnu, do té doby to musíte vydržet.