Ni déšť, ni sníh...

Už delší dobu jsem s obavou sledovala oblohu. V předsíni se skvěl nový dvojvozík, chyběla mu však ochranná plachta proti dešti. A já tak moc chtěla jet Jarní cyklojízdu. Mám velice ráda spanilé jízdy všech typů. Může se jednat o motorky, veterány, kola, koně... prostě cokoli. A je mi až stydno, jak málo lidí se dokáže z něčeho takového radovat. Možná je to pozůstatek povinných prvomájových průvodů - většina čechů je však až alergická na ty, kteří mají tolik odvahy, aby veřejně ukázali své poklady. Běda tomu, kdo nablýská svou mašinku a strčí jí pod nos ostatním. Proč se chlubí, že mají funkčního harleye? Musí mi ukazovat, že oni mají dost peněz na historický mercedes? Jak to, že mu manželka dovolí vrazit úspory do vojenského jeepu? Tsts... taková drzost se musí potrestat.
Chápu, že průjezd několika tisíců cyklistů může někomu zkomplikovat odpoledne. Hasiči, sanitky a policie se pouští, taxík má ale smůlu. O normálním řidiči ani nemluvě. A tak nezbývá než čekat, než peloton projede. Občas to může být zkouška nervů. Vteřiny se nekonečně vlečou a reálných deset minut pak budí dojem hodiny. Většina lidí v MHD si uvědomí, že je to vlastně jen ekvivalent zmeškání jednoho spoje (a tudíž cyklistům i radostně zamávají). Řidiči aut však občas propadnou dojmu, že je na nich páchána obrovská křivda. A pak stačí k výbuchu málo. To jsem ale trochu předběhla - vraťme se na začátek.
Rty už jsem měla nervozitou skoro okousané, když konečně přišel manžel domů. A prý špatná zpráva - plachta je, ale majitel obchodu jízdu nejede a tudíž není jak ji od něj získat. Vytřeštila jsem na něj oči. Jaký problém? Moje máma přece bydlí hned naproti obchodu a je zrovna doma. Rychle jsem jí zavolala a domluvila předání.Vráťu a děti jsem poslala napřed a začala se šlechtit. Během mateřské dovolené nemám moc šancí vyjít mezi lidi, chtěla jsem tomu tedy dát všechno. Na místo srazu jsem dorazila takřka na poslední chvíli. Vozík už byl komplet a mladší dcerka se dožadovala své várky mlíčka. Našla jsem si tedy skrytou lavičku a pořádně jí nakojila.

Na obzoru se pospojovali mraky do jednoho ohromného a zlověstně černého. Vzdychla jsem a připravila se na nejhorší. Od jízdy mě však mohli odradit jenom blesky - za bouřky ani nevycházím - natož jet na kole. Po krátkém (a obvyklém) zpoždění se kolona konečně rozjela. K naší rodině se přidala mladá novinářka a začala během jízdy zpovídat mého muže. Chudák, nemá rozhovory moc rád - je radši, když za něj mluví činy. Josífka usnula ihned po rozjetí vozíku, Fanny se tomu trochu bránila, ale po pár minutách už spala i ona. Jejich vozík jsem jim brzo začala závidět. Z pár kapek se stala opravdová průtrž a moje oblečení bylo skrz naskrz mokré. O zapršelých brýlých ani nemluvě. Kdy už konečně někdo vymyslí nějaké stěrače :o).
I přes vytrvalý déšť se mi jízda líbila. Vše šlo plynule, občas jsem převzala funkci vypravěče za Vráťu a i sluníčko se občas objevilo. Novinářka si pochvalovala organizaci a ani nechtěla věřit, že se určitě objeví nějaký konflit. Bohužel, při každé jízdě se něco najde. Většinou se jedná o netrpělivého řidiče, který se mermomocí snaží najet do souvislého proudu kol, koloběžek, bruslí a dalších vozítek.

Jak ta se potom musela divit, když se po dojezdu dozvěděla o incidentu, který pro jednoho cyklistu skončil pobytek v nemocnici. Vše vím z druhé ruky a radost mi to nedělá. Podle všeho ruply nervy na obou stranách, nastala hádka a protistrana se prostě rozhodla, že pěst je nejlepší argument. A protože zmíněný cyklista je sice vysoký, nicméně jinak sušinka, odlétl po ráně několik metrů a podle zpráv má minimálně zlomený nos.
Důvody rozčilení chápu, nicméně násilím se to prostě řešit nedá. Kolikrát já už byla jen krůček od fyzického násilí, vždycky jsem se ale dokázala povznést a nenechat se strhnout. A to i v případě, kdy se mi agresivní řidič pokoušel přejet vozík s dítětem.
Během této jízdy se mi však veškeré konflikty vyhnuly. Po dojezdu do parku jsem byla unavená a zmrzlá. Starší dcerka se cestou počůrala a musela jsem jí přímo ve Stromovce převléci a mladší už zase chtěla pít. Rozloučila jsem se tedy s manželem a vydala se domů. Bylo to poprvé, co jsem jela metrem sama - s kolem a novým vozíkem. Do vagonu metra mi pomohl cizí pán. Celou cestu jsem musela nenápadně kojit. Na konečné se objevil problém. Na obzoru nebyla žádná pomoc a do výtahu se vešel buď vozík, nebo kolo... oboje najednou ne. Vyvezla jsem tedy první nahoru vozík. Fanynka se rozbrečela a pořád volala: "Mámy kolo!" Nahoře jsem je nechala naproti řídící kukani a běžela po schodech dolů. Jak jsem tak vyvážela kolo nahoru, už jsem slyšela, jak se dcerkám věnují nějaké starší paní.
Navzdory mediální kampani, je poměrně malá možnost, že by vaše dítě někdo unesl. Zato je velmi pravděpodobné, že se najde nějaká "dobrá duše" a odvede vaše dítě na policejní stanici. Trochu mi tedy zatrnulo. Přítomné paní naštěstí nezjistily, jak se vozík otvírá. Podařilo se jim jenom sundat část pláštěnky (a řádně vyděsit obě holčičky). Usmála jsem se na ně, uklidnila je, že jsem matka dětí a začala připojovat kolo. Babky se na mě sesypaly, že prý nemám rozum, když jsem s dětma takhle pozdě venku - bylo devět večer. Nevím jak vy, ale já si nemyslím, že by jim jednou za čas posunutá večerka zničila život. Nicméně jsem spolkla všechny jedovaté odpovědi, opět se usmála (univerzální odpověď) a měla se k odchodu. Únava si však vybrala svou daň a já se ani nedokázala trefit mezi sloupky u východu. To už vylezl z kukaně i dozorčí a s laskavým úsměvem mi nabídl pomoc. Přijala jsem a rychle vyrazila k domovu. I doma nastala anabáze s výtahem (a Fanynčino volání "mámy kolo!!"). To už jsem ale byla šťastná a uvolněná. Obě holky dostaly večeři a šup do postýlek. A já si konečně udělala čaj a přelékla se do suchého oblečení :o). Vzato kolem a kolem... odpoledne bylo extrémně náročné... ale krásné. Už se těším, až zase někam vyrazíme. Tentokrát v normálním provozu a hezky podle pravidel.

Opět v sedle

Jupííí... po dlouhé době jsem konečně osedlala svého elektrického oře. Během zimy jsem byla donucena přestat jezdit. Bříško s ukrytou Josífkou už kapku překáželo a každý pád by mohl dopadnout velice špatně. S prvním ledem jsem tedy schovala kolo a jen na něj smutně koukala. Po porodu jsem se cítila výborně... bohužel mé kolo už ne. Po několika jízdách mého muže bylo zralé na servis. Musela jsem si tedy počkat, až bude ve stejné kondici jako já.
A ani to nestačilo. Musela jsem ještě počkat, až mé sladké novorozeně vydrží nepít alespoň tři hodiny v kuse. Po osmi týdnech od porodu jsem to už nevydržela. Nakrmila jsem Josífku tak, že jí až teklo mléko po bradě. Rychle jsem sedla na kolo, mobil dala pro jistotu do kapsy u bundy a vyrazila jsem.
Trochu jsem měla obavy, že se změní můj styl jízdy. V první zatáčce jsem se ještě bála. Z kopce jsem se ale pustila mnohem rychleji, než jsem byla zvyklá. Cesta byla nádherná. Počasí mi přálo, bylo chladněji, ale alespoň nebyl nával na stezce. Cestou jsem míjela "svojí" porodnici. S dojetím jsem se dívala na tu starou budovu a přemýšlela, jak jsem se cítila před těmi osmy týdny. Uteklo to rychle. Příjezd na trh mi skoro vehnal slzy do očí. Pomalu jsem brouzdala mezi stánky a vybírala jsem mlsy. Pro jistotu jsem zavolala domů - z telefonu sice byl slyšet pláč, Vráťa však hlásil, že má vše pod kontrolou.
Cestou zpátky jsem už cítila, že se blíží čas kojení. Šlápla jsem tedy do pedálů a jela jako blesk. Zoufalý pláč jsem slyšela už na chodbě. Prý ale spustila teprve pár minut před mým příjezdem - jinak byla po většinu času klidná. Zkouška tedy proběhla v pohodě a nic nebrání tomu, abych tento týden jela zase.

Pražský For bike téměř bez přátel

Tak se opět sešel rok s rokem a do Letňan se začali sjíždět příznivci cyklistiky. Pražský veletrh málokdy přináší extra novinky - slouží spíš k navnadění do nové sezóny a připomenutí trendu z podzimního Brna. Na posledním brněnském veletrhu byla nesměle představena elektrická koloběžka - nyní jsem už v Praze napočítala nejméně tři další výrobce. Jen tak dál.

Na veletrh jsem se vydala ve společnosti mladší dcery a přítele mé mámy. Byla jsem tedy pověřena pozdravením známých, sebráním nových katalogů a otestováním nových kol. Sama jsem si dala za cíl sehnat si nový zámek na kolo. Hned u vchodu mě potěšilo množství barev. Zářila kola, oblečení i doplňky. Konečně si výrobci uvědomili, že kolo nemusí být jen nudné sportovní náčinní, nýbrž že může poukazovat i na životní styl jezdce a sloužit jako vývěsní štít.

Také přítomnost stále rostoucího výběru vozíků a specialit pro přepravu dětí potěšila mé srdce.

S potěšením jsem také kvitovala nepřítomnost necyklistického zboží. Pár stánků mimo obor se sice i tak na veletrh protlačilo, nerušili však celkovou atmosféru. Sama jsem neodolala a do kočárku utěšeně přibývaly suvenýry. Jen ten zámek jsem nakonec neobjevila. I při veliké nabídce jsem si z vystavovaných modelů prostě nedokázala vybrat ten pravý.
Velikou novinkou byl projekt, který teprve čeká na své uvedení na český trh. Slovensko se rozhodlo, že začne aktivně bojovat proti krádežím kol. Byl tedy vymyslen projekt na speciální označování kol. Jedná se o několik bezpečnostních prvků, které se nastříkají na kolo. Zároveň se kolo očísluje a zavede do evidence na policii. Celá procedura přijde na pár stovek a z kola se nedá odstranit (leda tak za cenu jeho těžkého poškození). Zavedení systému je podporováno Evropskou unií a vypadá rozhodně slibně. 

Co mi však citelně chybělo byly známé tváře. U oblíbených prodejců se vyskytovali neznámý prodavači a nebýt jednoho setkání s další cyklistkou, nebylo by s kým pokecat. A to jsem se těšila na polemiky nad vozíky, licitování nad zvonky či debatu o nových barvách. Dokonce ani testovací dráha nesplnila má očekávání. Venkovní část byla díky dešti zrušená, u stánků se nevyskytovalo nic nového, akce pláštěnky zdarma se nějak nekonala a já jsem tedy zklamaně odešla, aniž bych se byť jen jednou projela.
I přes to všechno jsem však odcházela z veletrhu spokojená a s dobrým pocitem. Konečně přestávám být se svým stylem bílou vránou (vyšperkované kolo, jasné barvy, civilní oblečení, městská elegance), naopak - stále více výrobců přizpůsobuje svá kola ženskému pohledu na svět. Nudnou čerň vytlačuje růžová, křivky se zaoblují, motory zmenšují, z cestovních brašen se stávají kabelky. Dokonce i sportovně založený přítel mé mámy zálibně obcházel elegantní model jednoho italského výrobce (moje máma asi brzo dostane nové kolo).
Příští rok přijdu zas, snad tam tentokrát potkám více známých tváří.

Náš vozík a my

Asi už stárnu, protože za mnou občas chodí ostatní pro radu. Na většinu témat nejsem spolehlivý rádce, ohledně kombinace cyklistiky a dětí si ale věřím. Proto jsem přijala výzvu sepsat pár rad ohledně jízdy s vozíkem.

Poprvé jsem o vozíku začala uvažovat krátce před narozením naší prvorozené dcery. První krok byla ovšem koupě elektrokola, nedokázala jsem si představit, že bych tahala tolik kilo po Praze. Podařilo se mi ho koupit chvíli před porodem. Nacvičila jsem si tedy jízdu bez zátěže a teprve poté jsem začala hledat ideální typ vozíku. Od složitého výběru jsem byla nakonec zachráněna – dostali jsme s manželem nabídku, která se neodmítá. Výměnou za otestování několika kol jsme si mohli vybrat vozík zdarma – buď pro jedno dítě nebo pro dvojčata. Ze začátku jsem chtěla větší vozík (kvůli prostoru), stačilo ale jediné přeměření dveří od bytu a bylo rozhodnuto. Do baráku se bez problémů dostal pouze užší typ. A tak jsme získali náš vozík.

Dceři byly tři měsíce, ze silnic už zmizel i sníh a byl tedy čas vyrazit na první jízdu. Takhle malé dítě ještě neumí sedět, upevnili jsme tedy do vozíku autosedačku typu vajíčko. Řešení to bylo nouzové – autosedačka je tvrdá a chudák holka cítila každý otřes. Naštěstí opět zasáhla vyšší moc a po pár týdnech jsme získali i speciální miminkovník – vložku do vozíku pro malé děti. Upevňuje se do vozíku za popruhy a dcerka v ní byla jako v houpačce. Byla spokojená a jízdu ve vozíku si doslova zamilovala. Jediným problémem byla její hlava – během jízdy jí padala do strany. Vyřešil to nafukovací polštářek.

A tady se dostávám k praktickým radám. S vozíkem už jezdíme skoro dva roky. Za tu dobu jsme projeli velká města, lesní pěšinky, cyklostezky a (nerada to přiznávám) i chodníky. Po koupi vozíku je tedy vhodné kolo (i samotný vozík) trochu upravit. Do vozíku přišel už zmiňovaný miminkovním a polštářek. Ze zákona je povinný praporek nad vozík – pro lepší viditelnost jsem na jeho tyčku připevnila i veliký větrník – na první pohled zaujme a řidiči si nás lépe všimnou. Pro lepší efekt jsme také připevnili stejný praporek i na levou stranu vozíku. Tyčka s praporkem nepřesahovala příliš přes levé kolo, psychologický efekt byl ale neocenitelný. Po roce jsme sice boční praporek ztratili, to už jsem ale byla při jízdě sebejistější a nepotřebovala jsem ho. Další přidanou hodnotou byl šátek proti sluníčku. Vozík sám o sobě nemá dobré stínění a uvnitř se dokáže udělat pořádné horko. Poslední tečkou při tuningu vozíku bylo osvětlení. Na zadní plachtu jsme dali několik odrazek. Na levé kolo jsme upevnili speciální červené světlo. Funguje bez nutnosti baterií a bliká ještě několik vteřin po zastavení – ideální při stání na semaforech.

Po úpravě vozíku přišlo na řadu kolo. Nejdůležitější bylo boční zrcátko. Upevnila jsem ho na levou stranu řídítek. Je lepší koupit větší typ, který zabírá nejen dění na silnici, ale i část vnitřku vozíku. Občas je totiž vhodné vidět i na činnost dítěte. Další důležitou věcí bylo prodloužení zadního blatníku. Od kola totiž jinak vše lítá přímo do vozíku.

Jízda s vozíkem má i další specifika. Je důležité mít neustále seřízené brzdy. Při jízdě z kopce totiž vozík tlačí kolo před sebou a tím se citelně prodlužuje brzdná dráha. Opatrnost je také potřeba při najíždění na hrboly a výmoly. Většina vozíků se nepřeváží (za dva roky jsme Croozer „vyklopili“ jen dvakrát), prudký manévr ale dokáže vyhodit ze sedla jezdce na kole. Dítě je ve vozíku bezpečně připoutané a konstrukce ho také dobře chrání. Do vozíku nedoporučuji přilbu – při případném nárazu by mohla způsobit komplikovaný otřes mozku. Důležitou věcí však je dítě na cestě zabavit. Do vozíku se vždycky musí vejít i několik hraček a láhev s vodou. Je také nutné často stavět a nechat dítě se proběhnout. Jinak se začne nudit, vyvlékat se z popruhů a sahat kam nemá (jednou jsem jen tak tak zastavila její ručku pár centimetrů od ujíždějícího asfaltu).

Za zmínku stojí také specifika jízdy ve městě. Pražské cyklostezky nejsou příliš na vozíky stavěné. Pokud se tedy chystáte vozit své dítě do školky (popř. na další místa), je dobré si trasu předem ověřit. Problémem jsou úzká místa, schody (i větší obrubníky), silný provoz, křížení tramvajových kolejí a další. Vozík se stává problémem i při využívání přechodů pro chodce. Při zastavení na ostrůvku uprostřed silnice se může stát, že vozík doslova trčí do silnice a řidič ho může snadno přehlédnout (momentálně běžná situace na nábřeží Kapitána Jaroše). Také je nutné si promyslet, co s vozíkem po dojezdu na místo určení. Většina vozíků nemá domyšlené připoutání ke stojanu. Jeho kola se dají až příliš snadno odepnout a vlastně celý vozík lze během několika minut rozebrat a odnést. Je tedy lepší si domluvit úschovu někde na vrátnici nebo v kanceláři. Nouzové řešení jsou „ječící“ zámky. Sama jsem si jeden takový pořídila. Vypadá jako obyčejný zámek na kolo (vyrábí se typ podkova i lanková varianta) – při sebemenším pohybu se ale rozezní siréna. Případného zloděje může vyděsit a vyvolá zájem celého okolí.

Snadné rozložení vozíku se ovšem hodí při jeho skladování v bytě. Po rozložení zabere tak málo místa, že by se dal zasunout i pod postel (kdyby nebyla většina cest od bláta). Jeho praktičnost oceníte i bez připoutaného jízdního kola. Já osobně jsem byla velice šťastná, že ho mám – to když mi u normálního kočárku najednou uletělo kolečko a já se potřebovala nějak dostat s dítětem k doktorce. Do MHD může vozík zadarmo a je brán jako kočárek. U jízdy vlakem je to takový lístek do loterie – některý průvodčí vám ho naúčtuje jako kolo, jiný vás nechá jet zadarmo – je to přeci kočárek. Jen ty pohledy některých lidí mi vadily. Občas se objevil komentář, že vozit v tom dítě je nezodpovědné a že má určitě málo pohodlí (a trpí). No, radostné výskání naší dcerky mi říká opak. Jakmile začneme vozík skládat, tak už nosí hračky na hromádku a vybírá, který plyšák tentokrát pojede na výlet s ní :o)... a to je pro mne nejdůležitější.

Jednoduché radosti

Po dlouhé době jsem měla možnost jet mhd bez kočárku, dětí i těhotenského břicha. A najednou jsem objevila radost z cestování. Radost o to překvapivější, že ji vyvolávaly věci, které mi až doteď ani nepřišly na mysl.
Normální člověk si případná úskalí ani neuvědomuje. Jak já jsem byla ale šťastná, když jsem prostě přišla na zastávku a mohla jet hned prvním autobusem. Nebylo nutné čekat na nízkopodlažní spoj (a i v případě jeho příjezdu má maminka s kočárkem smůlu, pokud je uvnitř moc lidí a musí prostě čekat další půlhodinu - a v některých případech i hodinu). Občas se sice objeví dobrovolný pomocník - já osobně jsem ale jejich služeb příliš nevyužívala. Co je mi platné, že mi někdo pomůže do autobusu, když se potom nenajde nikdo při výstupu? V případě nouze vypomůže i řidič, nadšeně se ale netváří.
A teď jsem si mohla dokonce vybrat i vstupní dveře :o). Nikdo mi nediktoval, kudy nastoupit, kde si sednout. Bez bříška jsem si dobrovolně zvolila i to, že si nesednu - i obyčejná volba stání nebo sezení je luxus, kterého si málokdo váží.
Velkou úlevou byl i přístup na zastávku. S kočárkem musím několikrát obkroužit okolí zastávky pomocí velkoryse postavené rampy - která zcela nelogicky končí na opačné straně než je zastávka (namísto krátkých schodů vedoucích až ke dveřím autobusu). Zdánlivě to vypadá jako maličkost, představte si tu zajížďku ale například za teploty -15 stupňů, kdy navíc máte v kočárku vztekající se novorozeně a vám samotné není úplně nejlépe.
A to už vůbec nezmiňuji metro - nejbližší zastávku mám cca 8 minut chůze. Pokud ale jedu s kočárkem, musím na další zastávku - buď cca 15 minut přes park nebo tři zastávky autobusem. Na té naší stanici totiž není výtah ani jezdící schody, prý po nich není poptávka.
Doufám, že si budu ten současný nadšený stav pamatovat. Nechci se zase stát "tupým" konzumentem dopravního prostředku. Chtěla bych zůstat ochotným a dobrovolným pomahačem maminek s kočárky a stařenek s taškami. Ráda bych vždy ochotně ustoupila potřebnějším, uvolnila místo a vůbec brala ohledy na své okolí. Je až příliš jednoduché koukat se jinam a předstírat zaujatost okolím nebo knihou. A co vy? Pomáháte? Koukáte jinam? Myslíte na své problémy a své okolí prostě nevnímáte? A napadlo vás někdy se na své spolucestující usmívat, nebo se jen mračíte?

Bike Brno 2011 - aneb Honba za odrážedlem

Tak se nám objevují podzimní mlhy a pomalu se blíží Vánoce. A to je obvyklý čas pro sportovní veletrh v Brně. Každý rok se na něj těším a už předem vyzvídám, jestli pojedeme. Těším se na nová kola, staré známé a hlavně - na testovací dráhu pro elektrokola. Neodpustila jsem si ji ani při svém prvním těhotenství, a to jsem byla už na začátku devátého měsíce. Proto jsem nyní (v cca šestém měsíci) neviděla žádný problém.
Pár dní před cestou nás potěšila jedna z babiček - ochotně souhlasila, že ideální dárek pro její vnučku bude odrážedlo - a na cenu se prý nemusíme tolik ohlížet. Cíl cesty byl tedy jasný. Vyfotit co nejvíc zajímavostí, získat všechny možné katalogy a sehnat opravdu kvalitní vozítko pro dceru. Po několika pokusech se rozhodlo, že vyrazíme pouze jako rodina - tj. Vráťa, já a naše Fanynka (Jozífka je teprve v bříšku a je tedy se mnou pořád). A že ideálním cestovním prostředkem bude vlak. Dcerka nás slyšela a od té doby pořád radostně volala: "Vlak, vlak!" každé ráno. Velkou úlevou pro nás bylo i to, že náš blízký prodejce kol nám slíbil, že odrážedlo nemusíme kupovat hned na místě, ale vybraný model nám rád pod cenou následně sežene a prodá. Vyjet jsme tedy mohli poměrně nalehko.
V sobotu ráno jsem tedy všichni radostně vyrazili na nádraží. Cesta byla příjemná, obsluha milá, Fanynka šťastná jak blecha. Cesta na výstaviště ukázala, že i Brňané jsou velice milí lidé a k těhotným a kočárkům se chovají přímo ukázkově. Po chvilce váhání jsme našli i bezbariérový přístup na výstaviště a nic už nám nestálo v cestě. Vše nepotřebné jsme odložili v šatně (je tradičně zdarma a dobře hlídaná), foťák přendali do pohotovostní polohy a vyrazili na lov. Jen Fanny byla zklamaná, že musí být v kočárku. V davu lidí by ji ale nešlo uhlídat. I tak dostala do kalhot lísteček se jménem a telefonem na nás. Už první odrážedlo ukázalo, že jí ještě pár centimetrů chybí... do jara to ale určitě dožene.
My jsme si zatím užívali atmosféru. Kočárek se plnil katalogy, našli jsme i občerstvení, pokecali s vystavovateli. Fanny se začala klížit očka a nám už zbývala jen hala s testovací dráhou. Moje dětská dušička plesala. Vystavovatelé se sice nedůvěřivě dívali na moje bříško, po podpisu nutných formalit jsem ale byla vpuštěna na dráhu. Kočárek s Fanny jsme zaparkovali nedaleko přátelského stánku a začali jezdit. Holka nás chvíli pozorovala, ale pak jí padla hlava a udělala si v kočárku pohodlí. Zkontrolovala jsem, že jí nic nechybí a začala si opravdu užívat jízdu. Střídala jsem kolo za kolem a ani netušila, kde (a zda) jezdí můj muž. Venku už pro jízdu těhulek není ideální terén, byla jsem tedy neskonale vděčná za tuto příležitost. Odpustila jsem si simulaci prudkého kopce a dávala extra pozor i v zatáčkách. Když jsem se dostatečně projela, začala jsem teprve hledat rodinu. Dcerka stále spala a Vráťa už měl pocit, že je na dráze moc jezdců. Rozhodli jsme se tedy, že se před odjezdem domů ještě posilníme ve vedlejší hale. Kočárek i se spícím nákladem jsme svěřili mládencům ze stánku a vyrazili jsme.
Varovný telefon se naštěstí rozezněl až při naší cestě zpátky. Vyzvedli jsme si vyspané a usměvavé dítě, rozloučili se a pomalu vyrazili k nádraží. Do vlaku už jsme nasedali za tmy, odpočatá Fanny se ale rozhodla, že nenechá vyspat nikoho ve vagónu. Pořádně ho prozkoumala a všem dala najevo, kdo se tu nejhlasitěji směje. Zato já jsem cestou několikrát usnula. Přesto jsme dorazili domů v dobré náladě a plni optimismu. Prohlídka katalogů trvala několik dnů. Typ odrážedla byl vybrán, objednán a už je dokonce schován na balkoně a čeká na doručení od Ježíška. A já získala příslib nádherného dárku od mého muže.
Při kritickém ohlédnutí musím konstatovat, že Brno má stále ještě rezervy, zároveň se ale už teď teším na další ročník. Kolům zdar!

Veřejně prospěšná činnost vs. charita

Po letech v pracovním procesu jsem se rozhodla, že je čas doplnit si vzdělání. Takže nyní během učení na nočník a zvládáním ranních nevolností ještě usedám k učebnicím a do školních lavic. Vybírat si nepovinné předměty byla docela fuška, mé oko ale spočinulo na lákavé nabídce. Seminář o veřejně prospěšných organizacích. To je něco pro mě. Naučím se nové vědomosti a třeba se dozvím i něco nového z oboru mého muže. Ten se již několik let realizuje v neziskové organizaci a já mu držím palce.
Jedno sobotní odpoledne jsem tedy vyhledala příslušnou učebnu. Udivilo mě, že se na předmět přihlásily jen ženy. Podle letmého průzkumu se jednalo buď o sociální pracovnice, nebo manželky aktivistů... no, cítila jsem se tam jako doma. Dokonce jsem ani nebyla jediná těhulka. Seminář se týkal nového občanského zákoníku a změn, které se budou neziskovek týkat. Jako domácí úkol jsme dostaly seznam států, jejichž právní úpravy máme prozkoumat. Nadšeně jsem přijela domů a hned začala vyprávět zážitky. Vráťa byl ze začátku zděšen. Nové úpravy mu přišli, že mají jen jediný cíl - zničit neziskový sektor jako takový. Snažila jsem se ho přesvědčit o opaku, ale příliš se mi to nedařilo. Vrhla jsem se tedy na zahraniční zkušenosti. A žasla jsem. Naše současná (i navrhovaná) právní úprava je snad nejhorší a nejkomplikovanější v celé EU. Většina zemí vytváří až primitivně jednoduché podmínky pro své neziskovky. Jasné, transparentní, daňově zvýhodněné, s možností vytvoření zisku aj. Jejich činnost nepodporuje stát, ale obyčejní lidé a organizace. Své příspěvky si mohou odečíst z daní, dočtou se o sobě z tisku, získávají výhody. A u nás? I obyčejný občan může poslat své peníze neziskovce. Je to ovšem složité, část peněz pohltí peněžní ústavy, odpočet z daní je tak komplikovaný, že se o něj většina z nás ani nepokusí.
Problémem je také už jen nahlas vyřčená podpora těmto organizacím. Naše země nemá příliš dlouhou historii v této oblasti (na rozdíl třeba od Anglie, kde se pyšní zákony o charitě již z roku 1601). Po revoluci navíc vzniklo ono nešťastné pojmenování "neziskové organizace" a od té doby si všichni myslí, že neziskovky prostě peníze mít nemají (a lidé v nich mají morální povinnost pracovat zadarmo). Lidé mají taky jen velmi omezenou představu o tom, co je to veřejně prospěšná činnost. Pro někoho je to pouze starost o bezdomovce, nemohoucí a možná dlouhodobě nemocné. Další k tomu přičte podporu bezpečnosti (hlavně dětí). Běda však tomu, kdo si myslí, že by se jeho organizace mohla věnovat třeba městské zeleni. Ačkoliv to myslí dobře a opravdu mu jde jen o blaho veřejnosti, je skoro lynčován, že na tohle teda stát (potažmo lidé) peníze dávat nebudou a ať se každý stará o svůj parčík sám. No, to by to v Praze dopadlo. Zůstal by nám Petřín a to ještě kdoví jestli. Když už se občan smíří s tím, že i toto může být prospěšné, trvá na tom, že aktéři by měli mít normální zaměstnání a svoje blázniviny dělat jako koníčka (pokud možno o víkendech).
Je to takové i v zahraničí? Co granty Evropské unie? Jsou věnovány pouze "charitě" nebo z nich může těžit i třeba aktivistický cyklista? Už jenom selský rozum nám říká, že za našimi hranicemi se otvírá zcela nový obzor. Za peníze všech vznikají nové typy škol, cyklostezky, právní poradny, motivační kurzy a další. Kolik let ale bude trvat, než se změní i náš přístup?