Praha cestou necestou

Každý ví, že jsem silný patriot. Jsem rodilý pražák a na svojí „matičku“ nenechám dopustit. Proto jsem byla nadšená, když mi Vráťa řekl, že jeho kolegyně z práce se chce projet městem a poznat ho z trochu jiné stránky. Zkušeně vybral trasu o délce 50 km, která měla město reprezentovat ve všech jeho krásách. Výprava se utěšeně rozrostla na šest kol a jeden dvojvozík. Zvlášť Fanny se těšila – projížďky ve vozíku zbožňuje a ani jí nevadí, že se o něj musí dělit se svojí malou sestřičkou. Přes noc jsem tedy nabila svojí baterii, připravila vše potřebné a ráno skoro nemohla dospat.

Ze začátku jsme vyrazili jen ve čtyřech. Manžel si připojil vozík, za ním jela jeho kolegyně s manželem a průvod jsem uzavírala já. Motor by sice mohl moje kolo učinit nejrychlejším, raději jsem ho ale šetřila. Počasí se krásně vyčasilo a za chvíli jsme už museli odkládat přebytečné svršky. Sluníčko nás taky nalákalo na pár zastávek u dětských hřišť.

Vráťa vybral všechny možné styly stezek. Ze začátku po pohodlné smíšené cyklostezce, poté silnice, skoro polní cesty, nesmíšené cyklostezky, lesní single-track, panelačka a i na kočičí hlavy došlo. Zvládám už s přehledem vše, co ale nemusím jsou single-tracky. Je to moje noční můra a i můj muž ví, že bych raději jela podél dálnice dva kilometry v protisměru, než jeden kilometr neupravenou lesní pěšinkou (zvláště po vrstevnici v kopci). Že moc dobře vím, proč to tak je, se ukázalo i dnes. Pěšinka byla neupravená, ve srázu a s kořeny a pařezy přes cestu. Jeli jsme opatrně a skoro krokem. Pro větší bezpečnost jsme udržovali i rozestupy. Jela jsem na dohled od manžela a s obavami sledovala nadskakující vozík. Zhruba v polovině cesty se to stalo. S mírným zděšením jsem spatřila, kterak se vozík najednou naklání na jednu stranu, otáčí se na bok a posléze dokonce na střechu. Zrychlila jsem a svoje kolo skoro odhodila do nedalekého křoví (ale kdepak, bezpečně jsem ho zajistila stojánkem – zcela automaticky). Z vozíku se už ozýval stereo pláč. Otvírali jsme ho s manželem oba najednou a každý si vzal do náruče jednu dceru. Já jsem čapla Josífku (byla blíž a je na mámu víc fixovaná) a Vráťa se jal utěšovat Fanynku. Josífka přestala plakat skoro hned a překvapeně se rozhlížela, kdeže to jsme a proč jsme zastavili. Zato Fanny se nemohla uklidnit. Prohodili jsme si děti v náručí a já se snažila jí rozptýlit. Nic nepomáhalo, slzy se kutálely dál... dokud nedaleko od nás nezačal projíždět vlak. Najednou na všechno zapomněla a jen volala: „Vláček, vláček!“ Ostatní zatím postavili vozík zpátky na kola a mohli jsme opět posadit děti a zkontrolovat škody. Holky se usazení kupodivu nebránily. Škoda vznikla jen na straně u Fanny – větve roztrhly plášť těsně pod okýnkem ze slídy. I v ní byla malinká dírka. Po chvilce jsme tedy vyrazili dál. Naši souputníci se divili, že nedělám manželovi hysterickou scénu – vždyť se holkám mohlo něco stát. Proč bych ale na něj měla křičet? Sama jsem viděla, že dělal vše proto, aby se taková situace nestala. Byla to souhra nešťastných náhod a on byl stejně vyděšený a nešťastný jako já. I děti v něj měly stále důvěru. Stejně jsme se radši dohodli, že v nejbližší hezký restauraci zastavíme a šok zajíme.

Úkol jsme splnili a po menších potížích jsme našli zajímavou zahrádku. Během jídla se k nám připojili kamarádi našich hostů a rozšířená skupina mohla vyrazit směr Trója. Okolí ZOO bylo narvané k prasknutí a skoro s radostí jsme se odtamtud vymotali zase do centra města. I kočičí hlavy mi jsou milejší než kombinace chodců, cyklistů, bruslařů a pejskařů. Děti už usínaly a my jsme se zastavili na letmé osvěžení na náplavce. Před námi byla nejhorší zkouška našeho dne – výstup krčským lesem. Vráťa se pokoušel udat mi děti, já byla ale zásadně proti. Baterie kola hlásila, že by to nevydržela a já se necítila na heroické výkony (to jsem si užila den předem, kdy jsem ty děti nahoru vyvážela). Jeden ze sportovních cyklistů se však rozhodl výzvu přijmout a prohodil si s Vráťou kolo. Statečně vyvezl obě neprotestující slečny až nahoru. Vlastně nám je potom dovezl až domů – prý to nemá cenu měnit kola zpátky na tak krátkou dobu.

Celý výlet jsme završili v místní hospůdce. Holky doma usnuly během okamžiku a zatím to vypadá, že na vozík nezanevřely a budou se v něm chtít vozit i nadále. Jen musíme vymyslet, jak ho opravit – dřív, než pojedeme na dovolenou. Cestou od vlaku do penzionu nás totiž vždycky chytí déšť a to by s neustále otevřeným bočním okénkem nebylo zrovna příjemné.

Farmářské trhy, kolo a já

Nikdy jsem nebyla vášnivá kuchařka a už vůbec ne sportovec. A přesto jsem se jednou přistihla, kterak jedu na kole nakoupit na trh čerstvé ingredience do kuchyně. Co tak drasticky změnilo můj názor? Vlastně nic zásadního. Jen jsem objevila krásu pohodlné jízdy a zároveň objevila úžasnou chuť čerstvého ovoce a zeleniny. A hlavně – objevila jsem krásu nakupování na trhu.

S trhem jsem se poprvé setkala jako dítě na dovolené v Jugoslávii. Skoro každý den jsme chodili mezi stánky, vybírali právě natrhané broskve, ochutnávali nabízené vzorky, licitovali o ceny. A hlavně si povídali. Každý trhovec se usmíval a lidi jim to opětovali. Milovala jsem tu atmosféru. O samotný obchod vlastně ani nešlo, často jsme nakoupili jen pár drobností k jídlu. Doma v té době vládl komunismus. To znamenalo stejné ceny ve všech obchodech, prázdné regály, unavené prodavačky a nemožnost koupit si věc přímo od drobného výrobce. I tak mě svět obchodu lákal a nakonec jsem ho i vystudovala. Pomalu se změnila společnost a smýšlení lidí. První se vrátili zákony trhu, boj o zákazníka a rozdílnost cen. Následovali drobní výrobci a prodejci a nakonec se ve městech objevily zase i tržnice. Ze začátku s padělky známých značek, později specializované (bleší, vánoční) a nakonec i ty nejmilejší – tzv. Farmářské.

Tak jak šel čas a měnilo se mé okolí, promněňoval se i můj přístup k cestování po městě. Nikdy jsem neměla řidičský průkaz, byla jsem tedy odkázána na chůzi nebo MHD. Po svatbě mi ale byl ukázán svět městské cyklistiky a její klady a zápory. Postupně jsem se otrkala a našla své oblíbené trasy. Zvolnila jsem tempo jízdy, přestala se bát. Své kolo jsem si vyšperkovala k obrazu svému. S batohem se mi nikdy nejezdilo dobře (vychyloval mě ke straně), zcela jsem ho tedy zavrhla. Naštěstí se dají sehnat krásné brašny a mojí takřka srdcovou záležitostí jsou košíky na řidítka. Jeden jsem si pořídila i na terénní koloběžku. Jízda s košíkem se dost liší od obvyklého způsobu, jezdec si musí rozmyslet každý hrbol či prudkou zatáčku. Odměnou je mu obdivný pohled okolí a pocit vyjímečnosti. A co teprve tehdy, když z košíku vesele vlají kytky nebo natě mrkve? To si pak člověk připadá jak kdyby se vrátil v čase skoro o století zpátky.

Na trhy jsem začala jezdit pravidelně až po prvním porodu. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu od starostí s dítětem a odreagovat se. Takže jsem v sobotu ráno nakrmila dítě, předala ho manželovi, sedla na kolo a vyrazila směr náplavka. Po pár jízdách jsem přidala do uší i sluchátka s muzikou. Mám na kole boční zrcátko a jezdím dobře známým terénem – jinak bych si to neriskla. Takhle se uzavřu do svého mikrosvěta a nechám hudbu ovlivňovat rychlost jízdy. Nikam nespěchám, cestu si vychutnávám. Není nad ten pocit, když projíždíte ulicemi za zvuků valčíku nebo melodie z baletu. To máte potom pocit, že i auta tančí do rytmu. Při poslechu něčeho rychlejšího (např. Jízdy valkýr, nebo tvrdého rocku) se zase přitvrdí tempo a já se cítím jako pán cesty (silnice, stezky).

S takovou náladou se ocitnu na trhu jedna dvě. Kolo nikam neuvazuji. Pomalu se procházím mezi stánky a nákupy dávám rovnou do tašky nebo košíku. Občas mě někdo zastaví a ptá se po mých zkušenostech. Zapomněla jsem totiž dodat – mé kolo jsem vybavila elektromotorem. Šlapat musím i s ním, nehrozí mi ale zpocení a domů dovezu klidně pořádný nákup i s pětilitrovou krabicí moštu. A že je kolo těžší než módní sportovní typy? No a? Po schodech ho nenosím a do kopce mi pomůže motor. Občas vyplýtvám baterii. To potom u nejprudších kopců prostě sesednu a bez zbytečného patosu kolo vytlačím. A menší kopce vyjedu i tak :o).

Nezvyklé kolo mi dává možnost poznávat své okolí. Nejen ve smyslu prostoru, ale i lidí. Na trhu se často zapovídám i s úplně cizím člověkem – kolo přitáhne pozornost a já ho chválím – jak kdybych za to měla dostat provizi. Kdo ví, kolik lidí jsem takhle už přiměla ke koupi podobného typu. Zároveň jsem proslavená po celém sídlišti. Nedávno jsem zjistila, že naše rodina tu má silnou fanouškovskou základnu. Každý ví, že my jsme ti blázni, kteří jezdí všude na kole a vozí děti ve vozíku. Většina z nich nám upřímně fandí a drží nám palce. Ostatně – sídliště bojuje s přeplněností auty a my tak působíme jako závan svěžího vzduchu.

Tohle kolo jsem měla pouze půjčený - proto chybí můj obvyklý košík :o)

K vaření se můj přístup zas tak dramaticky nepromněnil. Nakoupené zásoby většinou předám manželovi a on už z nich něco vykouzlí. Občas se mi dokonce stane, že si při zpáteční cestě teprve uvědomím, že jsem vlastně nic nekoupila. Prostě mi k odpočinku a nabrání sil zcela stačilo to, že jsem dojela na trh, prošla si ho a popovídala si, a zase dojela domů. Po pár měsících začala i naše radnice pořádat trhy – jen pár minut od našeho baráku. Ráda chodím i tam, jejich atmosféře ale ještě pořád něco chybí. Je na nich příliš komerce a málo srdce. Proto si vždy najdu čas zajet nakoupit raději i na trh k řece. Trhy na náplavce všem doporučuji a doufám, že na ně budu jezdit i nadále. A ani má peněženka si zas tolik nestěžuje. Takže šup na kolo a hurá na výpravu za českým česnekem a slaďoučkou mrkví!

Neobvyklá jízda

Během svých jízd městem se pohybuji na netradičních kolech. Ať už je to městské kolo nebo dokonce elektrokolo, vždy budím pozornost. Lidé se dívají udiveně i na mé oblečení, absenci přilby nebo naopak překvapivou přítomnost sluchátek v uších. Jejich civění bývá až nepříjemné, ale zvykla jsem si.
I tak jsem byla zvědavá, jakou pozornost vzbudíme tentokrát při našem rodinném výletě. Za mé elegantní elektrokolo byl připojen fungl nový vozík. Vráťa mě však trumfnul. Přední kolo má odmontováno a místo něj je nainstalován vozík pro dítě. Máme ho jen zapůjčený na testování, Fanynka ho ale zbožňuje. Docela se děsím okamžiku až ho budeme muset vrátit.

Tohle krásné nedělní ráno jsme vypravili oba vozíky a vyrazili směr Řež. Ze začátku jsem jela těsně za Vráťou. Brzo jsem ale musela odstup zvětšit. Neexistoval téměř nikdo, kdo by se za mým mužem neohlédl. A takový rozjetý cyklista, který se ohlídne, je docela nebezpečný pro své okolí. Automaticky stočí řídítka směrem do středu cesty a přestane vnímat okolí. Ještěže jsme se (až na výjimky) vyhýbali silnicím. Se zmateným protijedoucím řidičem bych asi měla více potíží. Takhle jsem jen přibrzdila, usmála se na kolegu cyklistu a jela dál. Šok protijedoucích byl občas umocněn tím, že krásné počasí vytáhlo ven i spoustu dalších vozíků - občas se tvořila až kolona. Vráťa si zvýšeného zájmu ani nevšiml. Jen jednou jsem získala více pozornosti já. Při vjezdu na náplavku jsme se nachomýtli k focení nějaké reklamy. Zcela nahá kráska se producírovala u řeky. Fotograf zuřivě fotil až do okamžiku mého příjezdu. Z nejasného důvodu jsem ho zaujala a začala fotit mně. Potěšilo mně to, ale radši jsem ani nezpomalila.

Městem jsme nakonec projeli bez větších incidentů a dojeli až k nejhoršímu úseku cesty - kamenité cestě mezi Bohnicemi a Řeží (pro upřesnění se obracejte na mého muže). Můj vozík byl značně nevyvážený a začal poskakovat. Po chvilce jsme tedy zastavili a dali obě holky do jednoho vozíku. Tím se sice zvětšila jeho hmotnost, ale zlepšila stabilita. Minovým polem jsem nakonec prokličkovala o dost rychleji než manžel. U přívozu jsme si dali pauzu a pozorovali chvíli řeku. Zbytek cesty už byl zcela poklidný.
Po přátelské návštěvě u prarodičů jsme se vydali zpátky. Během návštěvy jsem nabíjela baterii ke kolu a tak jsem měla optimistickou náladu. Cestou tam jsem vyplýtvala ani ne polovinu šťávy, co by se tedy mohlo stát? Nějak jsem zapomněla, že jsme jeli hlavně z kopce a s větrem v zádech. Teď nás čekalo hlavně stoupání (jako bonus trhák v Krčském lese) a silný protivítr. Baterie začala varovně poblikávat nečekaně brzy. Dokonce i mladší dcera se najednou začala bouřit a dávala velice hlasitě najevo, že už chce být doma. Nepomohla ani krátká kojící přestávka. Blížící se krčský trhák jsem začala vidět jako velký problém.
Celý kopec má tři etapy - první prudké stoupání, po krátké rovince o něco méně prudké a poté dlouhé pozvolné. První část jsem vyjela skoro celou. Těsně před rovinkou se se mnou motor rozloučil. Smutně jsem koukala na baterii. A Vráťa koukal smutně na mne. Nakonec se ustrnul, připojil si za své kolo i vozík s Josífkou a že prý to vezme oklikou. Stoupání se nevyhne, ale je méně prudké. Já jsem zkusila vyjet vlastní silou i další část kopce, tři převody mi ale nestačili a já šla z kola dolů. Po pár minutách tlačení mě bolelo tělo víc, jak po celodenním výletu. Poslední část už jsem nasedla a horko těžko i dojela. Na kopci stačil jediný pohled do mé tváře a manžel se ani nepokoušel mi vozík zpátky připojit. Domů už naštěstí zbývala sotva půl hodina jízdy. Tentokrát jsem musela odstup ještě zvětšit. Jestli předtím budil zájem, tak tohle už bylo moc na všechny. Za jízdy člověk chytne tak dvě slova z protijedoucího směru. Už předtím jsem slyšela hlavně: "co to je; přední kolo; to vidím poprvý; smí se to?". Nyní se rétorika trochu změnila a znělo spíše obdivné: "to bych nedokázal; co to má znamenat; blázen?". A na mně se snášely až nepřátelské pohledy - proč proboha nechám svého muže všechno oddřít a sama si nevezmu jedno dítě k sobě? Nechala jsem je při tom a snažila se nemyslet na bolavé tělo.

Po dojezdu domů děti usnuly skoro okamžitě. Využila jsem toho a skoro na hodinu se naložila do vany. Bolelo mě skoro všechno, ale duše jásala. Nový typ vozíku před kolo mě nenadchl (spíše jsem se utvrdila v názoru, že jsme dobře pořídili náš dvojvozík), nedělní jízda mi ale znovu připomněla, jak moc je kolo lepší než auto. Holky se cestou úžasně zabavily, já s mužem jsme se pokochali krajinou i obdivem lidí, našemu zdraví cesta taky prospěla a udělali jsme radost pra i praprarodičům. Po pár dnech jsem dokonce zjistila, že máme na sídlišti slušnou fanouškovskou základnu a fandí nám lidé úplně všech generací (a trochu i závidí). A to je přece hezký pocit, ne?

Ni déšť, ni sníh...

Už delší dobu jsem s obavou sledovala oblohu. V předsíni se skvěl nový dvojvozík, chyběla mu však ochranná plachta proti dešti. A já tak moc chtěla jet Jarní cyklojízdu. Mám velice ráda spanilé jízdy všech typů. Může se jednat o motorky, veterány, kola, koně... prostě cokoli. A je mi až stydno, jak málo lidí se dokáže z něčeho takového radovat. Možná je to pozůstatek povinných prvomájových průvodů - většina čechů je však až alergická na ty, kteří mají tolik odvahy, aby veřejně ukázali své poklady. Běda tomu, kdo nablýská svou mašinku a strčí jí pod nos ostatním. Proč se chlubí, že mají funkčního harleye? Musí mi ukazovat, že oni mají dost peněz na historický mercedes? Jak to, že mu manželka dovolí vrazit úspory do vojenského jeepu? Tsts... taková drzost se musí potrestat.
Chápu, že průjezd několika tisíců cyklistů může někomu zkomplikovat odpoledne. Hasiči, sanitky a policie se pouští, taxík má ale smůlu. O normálním řidiči ani nemluvě. A tak nezbývá než čekat, než peloton projede. Občas to může být zkouška nervů. Vteřiny se nekonečně vlečou a reálných deset minut pak budí dojem hodiny. Většina lidí v MHD si uvědomí, že je to vlastně jen ekvivalent zmeškání jednoho spoje (a tudíž cyklistům i radostně zamávají). Řidiči aut však občas propadnou dojmu, že je na nich páchána obrovská křivda. A pak stačí k výbuchu málo. To jsem ale trochu předběhla - vraťme se na začátek.
Rty už jsem měla nervozitou skoro okousané, když konečně přišel manžel domů. A prý špatná zpráva - plachta je, ale majitel obchodu jízdu nejede a tudíž není jak ji od něj získat. Vytřeštila jsem na něj oči. Jaký problém? Moje máma přece bydlí hned naproti obchodu a je zrovna doma. Rychle jsem jí zavolala a domluvila předání.Vráťu a děti jsem poslala napřed a začala se šlechtit. Během mateřské dovolené nemám moc šancí vyjít mezi lidi, chtěla jsem tomu tedy dát všechno. Na místo srazu jsem dorazila takřka na poslední chvíli. Vozík už byl komplet a mladší dcerka se dožadovala své várky mlíčka. Našla jsem si tedy skrytou lavičku a pořádně jí nakojila.

Na obzoru se pospojovali mraky do jednoho ohromného a zlověstně černého. Vzdychla jsem a připravila se na nejhorší. Od jízdy mě však mohli odradit jenom blesky - za bouřky ani nevycházím - natož jet na kole. Po krátkém (a obvyklém) zpoždění se kolona konečně rozjela. K naší rodině se přidala mladá novinářka a začala během jízdy zpovídat mého muže. Chudák, nemá rozhovory moc rád - je radši, když za něj mluví činy. Josífka usnula ihned po rozjetí vozíku, Fanny se tomu trochu bránila, ale po pár minutách už spala i ona. Jejich vozík jsem jim brzo začala závidět. Z pár kapek se stala opravdová průtrž a moje oblečení bylo skrz naskrz mokré. O zapršelých brýlých ani nemluvě. Kdy už konečně někdo vymyslí nějaké stěrače :o).
I přes vytrvalý déšť se mi jízda líbila. Vše šlo plynule, občas jsem převzala funkci vypravěče za Vráťu a i sluníčko se občas objevilo. Novinářka si pochvalovala organizaci a ani nechtěla věřit, že se určitě objeví nějaký konflit. Bohužel, při každé jízdě se něco najde. Většinou se jedná o netrpělivého řidiče, který se mermomocí snaží najet do souvislého proudu kol, koloběžek, bruslí a dalších vozítek.

Jak ta se potom musela divit, když se po dojezdu dozvěděla o incidentu, který pro jednoho cyklistu skončil pobytek v nemocnici. Vše vím z druhé ruky a radost mi to nedělá. Podle všeho ruply nervy na obou stranách, nastala hádka a protistrana se prostě rozhodla, že pěst je nejlepší argument. A protože zmíněný cyklista je sice vysoký, nicméně jinak sušinka, odlétl po ráně několik metrů a podle zpráv má minimálně zlomený nos.
Důvody rozčilení chápu, nicméně násilím se to prostě řešit nedá. Kolikrát já už byla jen krůček od fyzického násilí, vždycky jsem se ale dokázala povznést a nenechat se strhnout. A to i v případě, kdy se mi agresivní řidič pokoušel přejet vozík s dítětem.
Během této jízdy se mi však veškeré konflikty vyhnuly. Po dojezdu do parku jsem byla unavená a zmrzlá. Starší dcerka se cestou počůrala a musela jsem jí přímo ve Stromovce převléci a mladší už zase chtěla pít. Rozloučila jsem se tedy s manželem a vydala se domů. Bylo to poprvé, co jsem jela metrem sama - s kolem a novým vozíkem. Do vagonu metra mi pomohl cizí pán. Celou cestu jsem musela nenápadně kojit. Na konečné se objevil problém. Na obzoru nebyla žádná pomoc a do výtahu se vešel buď vozík, nebo kolo... oboje najednou ne. Vyvezla jsem tedy první nahoru vozík. Fanynka se rozbrečela a pořád volala: "Mámy kolo!" Nahoře jsem je nechala naproti řídící kukani a běžela po schodech dolů. Jak jsem tak vyvážela kolo nahoru, už jsem slyšela, jak se dcerkám věnují nějaké starší paní.
Navzdory mediální kampani, je poměrně malá možnost, že by vaše dítě někdo unesl. Zato je velmi pravděpodobné, že se najde nějaká "dobrá duše" a odvede vaše dítě na policejní stanici. Trochu mi tedy zatrnulo. Přítomné paní naštěstí nezjistily, jak se vozík otvírá. Podařilo se jim jenom sundat část pláštěnky (a řádně vyděsit obě holčičky). Usmála jsem se na ně, uklidnila je, že jsem matka dětí a začala připojovat kolo. Babky se na mě sesypaly, že prý nemám rozum, když jsem s dětma takhle pozdě venku - bylo devět večer. Nevím jak vy, ale já si nemyslím, že by jim jednou za čas posunutá večerka zničila život. Nicméně jsem spolkla všechny jedovaté odpovědi, opět se usmála (univerzální odpověď) a měla se k odchodu. Únava si však vybrala svou daň a já se ani nedokázala trefit mezi sloupky u východu. To už vylezl z kukaně i dozorčí a s laskavým úsměvem mi nabídl pomoc. Přijala jsem a rychle vyrazila k domovu. I doma nastala anabáze s výtahem (a Fanynčino volání "mámy kolo!!"). To už jsem ale byla šťastná a uvolněná. Obě holky dostaly večeři a šup do postýlek. A já si konečně udělala čaj a přelékla se do suchého oblečení :o). Vzato kolem a kolem... odpoledne bylo extrémně náročné... ale krásné. Už se těším, až zase někam vyrazíme. Tentokrát v normálním provozu a hezky podle pravidel.

Opět v sedle

Jupííí... po dlouhé době jsem konečně osedlala svého elektrického oře. Během zimy jsem byla donucena přestat jezdit. Bříško s ukrytou Josífkou už kapku překáželo a každý pád by mohl dopadnout velice špatně. S prvním ledem jsem tedy schovala kolo a jen na něj smutně koukala. Po porodu jsem se cítila výborně... bohužel mé kolo už ne. Po několika jízdách mého muže bylo zralé na servis. Musela jsem si tedy počkat, až bude ve stejné kondici jako já.
A ani to nestačilo. Musela jsem ještě počkat, až mé sladké novorozeně vydrží nepít alespoň tři hodiny v kuse. Po osmi týdnech od porodu jsem to už nevydržela. Nakrmila jsem Josífku tak, že jí až teklo mléko po bradě. Rychle jsem sedla na kolo, mobil dala pro jistotu do kapsy u bundy a vyrazila jsem.
Trochu jsem měla obavy, že se změní můj styl jízdy. V první zatáčce jsem se ještě bála. Z kopce jsem se ale pustila mnohem rychleji, než jsem byla zvyklá. Cesta byla nádherná. Počasí mi přálo, bylo chladněji, ale alespoň nebyl nával na stezce. Cestou jsem míjela "svojí" porodnici. S dojetím jsem se dívala na tu starou budovu a přemýšlela, jak jsem se cítila před těmi osmy týdny. Uteklo to rychle. Příjezd na trh mi skoro vehnal slzy do očí. Pomalu jsem brouzdala mezi stánky a vybírala jsem mlsy. Pro jistotu jsem zavolala domů - z telefonu sice byl slyšet pláč, Vráťa však hlásil, že má vše pod kontrolou.
Cestou zpátky jsem už cítila, že se blíží čas kojení. Šlápla jsem tedy do pedálů a jela jako blesk. Zoufalý pláč jsem slyšela už na chodbě. Prý ale spustila teprve pár minut před mým příjezdem - jinak byla po většinu času klidná. Zkouška tedy proběhla v pohodě a nic nebrání tomu, abych tento týden jela zase.

Pražský For bike téměř bez přátel

Tak se opět sešel rok s rokem a do Letňan se začali sjíždět příznivci cyklistiky. Pražský veletrh málokdy přináší extra novinky - slouží spíš k navnadění do nové sezóny a připomenutí trendu z podzimního Brna. Na posledním brněnském veletrhu byla nesměle představena elektrická koloběžka - nyní jsem už v Praze napočítala nejméně tři další výrobce. Jen tak dál.

Na veletrh jsem se vydala ve společnosti mladší dcery a přítele mé mámy. Byla jsem tedy pověřena pozdravením známých, sebráním nových katalogů a otestováním nových kol. Sama jsem si dala za cíl sehnat si nový zámek na kolo. Hned u vchodu mě potěšilo množství barev. Zářila kola, oblečení i doplňky. Konečně si výrobci uvědomili, že kolo nemusí být jen nudné sportovní náčinní, nýbrž že může poukazovat i na životní styl jezdce a sloužit jako vývěsní štít.

Také přítomnost stále rostoucího výběru vozíků a specialit pro přepravu dětí potěšila mé srdce.

S potěšením jsem také kvitovala nepřítomnost necyklistického zboží. Pár stánků mimo obor se sice i tak na veletrh protlačilo, nerušili však celkovou atmosféru. Sama jsem neodolala a do kočárku utěšeně přibývaly suvenýry. Jen ten zámek jsem nakonec neobjevila. I při veliké nabídce jsem si z vystavovaných modelů prostě nedokázala vybrat ten pravý.
Velikou novinkou byl projekt, který teprve čeká na své uvedení na český trh. Slovensko se rozhodlo, že začne aktivně bojovat proti krádežím kol. Byl tedy vymyslen projekt na speciální označování kol. Jedná se o několik bezpečnostních prvků, které se nastříkají na kolo. Zároveň se kolo očísluje a zavede do evidence na policii. Celá procedura přijde na pár stovek a z kola se nedá odstranit (leda tak za cenu jeho těžkého poškození). Zavedení systému je podporováno Evropskou unií a vypadá rozhodně slibně. 

Co mi však citelně chybělo byly známé tváře. U oblíbených prodejců se vyskytovali neznámý prodavači a nebýt jednoho setkání s další cyklistkou, nebylo by s kým pokecat. A to jsem se těšila na polemiky nad vozíky, licitování nad zvonky či debatu o nových barvách. Dokonce ani testovací dráha nesplnila má očekávání. Venkovní část byla díky dešti zrušená, u stánků se nevyskytovalo nic nového, akce pláštěnky zdarma se nějak nekonala a já jsem tedy zklamaně odešla, aniž bych se byť jen jednou projela.
I přes to všechno jsem však odcházela z veletrhu spokojená a s dobrým pocitem. Konečně přestávám být se svým stylem bílou vránou (vyšperkované kolo, jasné barvy, civilní oblečení, městská elegance), naopak - stále více výrobců přizpůsobuje svá kola ženskému pohledu na svět. Nudnou čerň vytlačuje růžová, křivky se zaoblují, motory zmenšují, z cestovních brašen se stávají kabelky. Dokonce i sportovně založený přítel mé mámy zálibně obcházel elegantní model jednoho italského výrobce (moje máma asi brzo dostane nové kolo).
Příští rok přijdu zas, snad tam tentokrát potkám více známých tváří.

Náš vozík a my

Asi už stárnu, protože za mnou občas chodí ostatní pro radu. Na většinu témat nejsem spolehlivý rádce, ohledně kombinace cyklistiky a dětí si ale věřím. Proto jsem přijala výzvu sepsat pár rad ohledně jízdy s vozíkem.

Poprvé jsem o vozíku začala uvažovat krátce před narozením naší prvorozené dcery. První krok byla ovšem koupě elektrokola, nedokázala jsem si představit, že bych tahala tolik kilo po Praze. Podařilo se mi ho koupit chvíli před porodem. Nacvičila jsem si tedy jízdu bez zátěže a teprve poté jsem začala hledat ideální typ vozíku. Od složitého výběru jsem byla nakonec zachráněna – dostali jsme s manželem nabídku, která se neodmítá. Výměnou za otestování několika kol jsme si mohli vybrat vozík zdarma – buď pro jedno dítě nebo pro dvojčata. Ze začátku jsem chtěla větší vozík (kvůli prostoru), stačilo ale jediné přeměření dveří od bytu a bylo rozhodnuto. Do baráku se bez problémů dostal pouze užší typ. A tak jsme získali náš vozík.

Dceři byly tři měsíce, ze silnic už zmizel i sníh a byl tedy čas vyrazit na první jízdu. Takhle malé dítě ještě neumí sedět, upevnili jsme tedy do vozíku autosedačku typu vajíčko. Řešení to bylo nouzové – autosedačka je tvrdá a chudák holka cítila každý otřes. Naštěstí opět zasáhla vyšší moc a po pár týdnech jsme získali i speciální miminkovník – vložku do vozíku pro malé děti. Upevňuje se do vozíku za popruhy a dcerka v ní byla jako v houpačce. Byla spokojená a jízdu ve vozíku si doslova zamilovala. Jediným problémem byla její hlava – během jízdy jí padala do strany. Vyřešil to nafukovací polštářek.

A tady se dostávám k praktickým radám. S vozíkem už jezdíme skoro dva roky. Za tu dobu jsme projeli velká města, lesní pěšinky, cyklostezky a (nerada to přiznávám) i chodníky. Po koupi vozíku je tedy vhodné kolo (i samotný vozík) trochu upravit. Do vozíku přišel už zmiňovaný miminkovním a polštářek. Ze zákona je povinný praporek nad vozík – pro lepší viditelnost jsem na jeho tyčku připevnila i veliký větrník – na první pohled zaujme a řidiči si nás lépe všimnou. Pro lepší efekt jsme také připevnili stejný praporek i na levou stranu vozíku. Tyčka s praporkem nepřesahovala příliš přes levé kolo, psychologický efekt byl ale neocenitelný. Po roce jsme sice boční praporek ztratili, to už jsem ale byla při jízdě sebejistější a nepotřebovala jsem ho. Další přidanou hodnotou byl šátek proti sluníčku. Vozík sám o sobě nemá dobré stínění a uvnitř se dokáže udělat pořádné horko. Poslední tečkou při tuningu vozíku bylo osvětlení. Na zadní plachtu jsme dali několik odrazek. Na levé kolo jsme upevnili speciální červené světlo. Funguje bez nutnosti baterií a bliká ještě několik vteřin po zastavení – ideální při stání na semaforech.

Po úpravě vozíku přišlo na řadu kolo. Nejdůležitější bylo boční zrcátko. Upevnila jsem ho na levou stranu řídítek. Je lepší koupit větší typ, který zabírá nejen dění na silnici, ale i část vnitřku vozíku. Občas je totiž vhodné vidět i na činnost dítěte. Další důležitou věcí bylo prodloužení zadního blatníku. Od kola totiž jinak vše lítá přímo do vozíku.

Jízda s vozíkem má i další specifika. Je důležité mít neustále seřízené brzdy. Při jízdě z kopce totiž vozík tlačí kolo před sebou a tím se citelně prodlužuje brzdná dráha. Opatrnost je také potřeba při najíždění na hrboly a výmoly. Většina vozíků se nepřeváží (za dva roky jsme Croozer „vyklopili“ jen dvakrát), prudký manévr ale dokáže vyhodit ze sedla jezdce na kole. Dítě je ve vozíku bezpečně připoutané a konstrukce ho také dobře chrání. Do vozíku nedoporučuji přilbu – při případném nárazu by mohla způsobit komplikovaný otřes mozku. Důležitou věcí však je dítě na cestě zabavit. Do vozíku se vždycky musí vejít i několik hraček a láhev s vodou. Je také nutné často stavět a nechat dítě se proběhnout. Jinak se začne nudit, vyvlékat se z popruhů a sahat kam nemá (jednou jsem jen tak tak zastavila její ručku pár centimetrů od ujíždějícího asfaltu).

Za zmínku stojí také specifika jízdy ve městě. Pražské cyklostezky nejsou příliš na vozíky stavěné. Pokud se tedy chystáte vozit své dítě do školky (popř. na další místa), je dobré si trasu předem ověřit. Problémem jsou úzká místa, schody (i větší obrubníky), silný provoz, křížení tramvajových kolejí a další. Vozík se stává problémem i při využívání přechodů pro chodce. Při zastavení na ostrůvku uprostřed silnice se může stát, že vozík doslova trčí do silnice a řidič ho může snadno přehlédnout (momentálně běžná situace na nábřeží Kapitána Jaroše). Také je nutné si promyslet, co s vozíkem po dojezdu na místo určení. Většina vozíků nemá domyšlené připoutání ke stojanu. Jeho kola se dají až příliš snadno odepnout a vlastně celý vozík lze během několika minut rozebrat a odnést. Je tedy lepší si domluvit úschovu někde na vrátnici nebo v kanceláři. Nouzové řešení jsou „ječící“ zámky. Sama jsem si jeden takový pořídila. Vypadá jako obyčejný zámek na kolo (vyrábí se typ podkova i lanková varianta) – při sebemenším pohybu se ale rozezní siréna. Případného zloděje může vyděsit a vyvolá zájem celého okolí.

Snadné rozložení vozíku se ovšem hodí při jeho skladování v bytě. Po rozložení zabere tak málo místa, že by se dal zasunout i pod postel (kdyby nebyla většina cest od bláta). Jeho praktičnost oceníte i bez připoutaného jízdního kola. Já osobně jsem byla velice šťastná, že ho mám – to když mi u normálního kočárku najednou uletělo kolečko a já se potřebovala nějak dostat s dítětem k doktorce. Do MHD může vozík zadarmo a je brán jako kočárek. U jízdy vlakem je to takový lístek do loterie – některý průvodčí vám ho naúčtuje jako kolo, jiný vás nechá jet zadarmo – je to přeci kočárek. Jen ty pohledy některých lidí mi vadily. Občas se objevil komentář, že vozit v tom dítě je nezodpovědné a že má určitě málo pohodlí (a trpí). No, radostné výskání naší dcerky mi říká opak. Jakmile začneme vozík skládat, tak už nosí hračky na hromádku a vybírá, který plyšák tentokrát pojede na výlet s ní :o)... a to je pro mne nejdůležitější.