Tak je tu jaro a s ním opět veletrh pro cyklisty. Letos obzvláště vítaný, díky mírné zimě, která přímo svádí k ježdění. Obě děti jsme udaly babičce a mohli jsme se jít kochat. A že bylo čím! Překvapivé novinky se sice nekonaly, ale příjemně dospěly současné typy kol. K vidění (a vyzkoušení) byly koloběžky, tříkolky, tandemy, elektrické kola, měšťáci, silničky i horská kola. Na místě si šlo koupit doplňky ke kolu, oblečení i speciální vychytávky – já sama jsem si domů odnášela úžasný tvořič obrázků na přední kolo. Filantropové mohli přispět na záslužné projekty, na místě šlo naplánovat dovolenou i obchodní spolupráci. Veletrh byl příjemně uvolněný, nepřecpaný a zároveň nebylo příliš moc hluchých míst.
Příjemnou novinku pro uživatele představil stánek Citybikes – přímo na místě si zájemce mohl vyzkoušet dva nové typy kol a na obrazovce si navolit kolo svých snů. Šlo si vybrat velikost rámu, barvu, nosiče a košíky na ně, technické doplňky a další vymoženosti. Výsledek se zobrazil velice realisticky (i s finální cenou). Stačil už pak jen klik na objednání a kolo mohlo být vaše. Možnosti využilo poměrně dost lidí a první objednávky byly hned v pátek před polednem. Neodolal dokonce ani známý herec (raději nebudu jmenovat, pán je známý nelibostí vůči přílišné prezentaci své osoby). Já sama jsem si své kolo už také nakonfigurovala a teď už čekám jen na dostatek financí na účtě (samozřejmě – vzhledem ke své zálibě v elektru, nechám i toto případné kolo ihned elektrifikovat).
Letos mě potěšily i stánky jednotlivých krajů. Získala jsem spoustu tématických map pro dovolenou, získala nové kontakty a i pár drobností pro sebe a děti. Jen testovací dráhu jsem si tentokrát nevyzkoušela. Po letech navštěvování různých veletrhů jsem zjistila, že už mě to příliš neláká. Navíc mám doma hned tři typy kol (starý měšťák, skládací elektrokolo a městské elektrokolo), takže je těžké nabídnout mi něco neobvyklého. Testovací kola jsou navíc většinou určená poněkud vyšším lidem. Když potom jedu celou dráhu na špičkách a kolem mě fičí bojovné mládí, cítím se nejistě, staře a nepřístojně.
Skvrnky na zážitku byly jen dvě. Ta první byla to, že jsem nezkontrolovala stav baterií u foťáku a zhruba v polovině veletrhu jsem musela přestat fotit. Druhou byl přístup provozovatele k vystavujícím. Už dříve prosákly informace o určitých zákulisních bojích. Výsledkem bylo, že jeden z dřívějších vystavovatelů se letos musel „schovat“ do stánku k jinému prodejci a své produkty ani nemohl sám prezentovat. I když – oproti loňskému roku to byl posun – tehdy vystavoval venku před budovou. Tak trochu jsme u něj narazili i my. Snažili jsme se udat plakát k propagování akce Do práce na kole. Reakce byla razantní a nekompromisní. A nebyla nijak vysvětlená. Kdo ví, jestli zákulisní boje také nebyly důvodem scénky, kterou jsem viděla u vchodu – jeden vystavovatel seděl zničeně na patníku a pobrekával a jeho kolegyně ho hladila po hlavě a chlácholila ho.
Celkově musím veletrh pochválit. Bylo se na co koukat, co koupit, co obdivovat. Pozornost nerušily nepatřičné stánky, uličky byly patřičně široké, občerstvení přiměřené. Snad se podaří udržet nastavenou úroveň a brzo se zase v Letňanech setkáme.
sobota 3. května 2014
úterý 11. února 2014
Studium při rodičovské dovolené
Každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo studoval tzv. při dětech. Většinou mluvíme o ženách a mylně uvádíme, že studují během mateřské. Za mateřskou dovolenou se bere jen prvních cca dvacet týdnů života dítěte (plus zhruba čtyři týdny před porodem). V této době studuje minimum žen. Dítě v tomto věku chce obvykle pít každé tři hodiny a to po dobu několika desítek minut. Žena je nevyspalá, sotva se stihne přes den pořádně obléknout a vyčistit si zuby. Natož strčit nos do skript. Po půl roce se situace uklidní, dítě začne jíst i příkrmy, občas vydrží spát i celou noc. A matka si konečně může dovolit luxus nudit se. A uvažovat o procvičování si mozku.
Jednoho dne to postihlo i mně. Moje první dcerka se v roce konečně sama odstavila, přes den si nejraději hrála sama a já nutně potřebovala mluvit i s někým jiným, než jenom s pokladní v supermarketu a s pošťákem. Byl leden a já brouzdala nabídkou pražských vysokých škol. Nakonec jsem našla jednu fakultu, která se mi zdála ideální. Patřila pod Karlovu univerzitu, přijímačky byly z angličtiny, na dálkové studium šlo vystudovat velice zajímavý předmět a nebála se komunikovat on-line. Vyplnila jsem tedy přihlášku, zaplatila a čekala na datum přijímacích zkoušek. Přepnout po tak dlouhé době na angličtinu bylo náročné, ale nakonec jsem to zvládla s velice hezkým výsledkem. Během čekání na výsledek jsme se ještě s manželem snažili o druhé dítě a já si jen tak zkusmo hledala i brigádu. Na začátku léta jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, přijatá na fakultu a mám brigádu. Práci jsem nakonec pustila, to bych už opravdu nezvládla, studium jsem chtěla zkusit. Tchán se tvářil velice pochybovačně, já jsem však byla odhodlaná.
V říjnu jsem nastoupila už s pořádným břichem. Nebyla jsem jediná těhulka a to mi dodávalo elán. Podařilo se mi dostat se až na konec prvního semestru. Chyběly mi už jen dvě zkoušky - Sociologie a Ekonomie. Zároveň jsem měla dost studijních kreditů, abych si mohla jednu z těch zkoušek odsunout na další semestr. Blížil se však i termín porodu a objevovaly se první zdravotní komplikace. Na první ani druhý pokus se mi ani jedna z těchto zkoušek nepodařila. Poslední možnost jsem měla buď 3.2. Socilogii nebo 7.2. Ekonomii. Termín porodu byl 10.2. Ehm... trošku natěsno... nakonec jsem si vybrala Sociologii. Do třídy jsem se spíš vbatolila, zkoušející se očividně bál, že mu na místě porodím. Mé břicho fascinovaně pozoroval skoro celou zkoušku. Já byla myšlenkama trochu jinde a v duchu si nadávala, že jsem nezažádala o odklad studia. V případě porodu je totiž možné studium na půl roku přerušit. Já jsem ale byla pyšná a věřila si, že to prostě dám! Pýcha předchází pád. Druhá holčička se narodila 11.2., zdravá a nádherná. Výsledek ze zkoušky byl ovšem špatný a depresivní. Po návratu z porodnice jsem vše probrala s manželem a nakonec se rozhodla, že si přijímačky zopakuji a na podruhé to snad vyjde.
Návrat do školy byl zajímavý. Manžel mi vozil dcerku na kojení - vždy jsem jen vyběhla z učebny, sedla si do koutku a místo obědové pauzy jsem krmila holku. Také rozvržení času bylo o dost těžší. Ze začátku jsem se učila jen v noci - zhruba od půl osmé (kdy obě holky usnuly) do dvanácti. Nejtěžší byl konec prvního semestru. V nouzi nejvyšší pomohla jedna z babiček - prostě si vzala starší holčičku na týden k sobě a já úspěšně složila všechny potřebné zkoušky. Během druhého semestru se nám podařilo najít školku pro starší dcerku a já se začala připravovat na velice těžkou zkoušku. Těšila jsem se, jak budu mít najednou na učení víc času. Mladší dcerka totiž po obědě skoro tři hodiny v kuse spala a když by byla starší ve školce, získala bych tolik potřebné ticho a klid.
Nástup do školky však nedopadl dle našeho očekávání. Místo učení jsem běhala na kobereček k paní ředitelce a hasila jeden problém za druhým. Trvalo hodně týdnů, než se situace dostatečně zklidnila.
Já jsem mezitím žila v permanentním stresu. Když jsem se věnovala učení, měla jsem výčitky svědomí, že bych měla být s holkama. Když jsem se věnovala dětem, svíralo se mi břicho nervozitou z blížích se zkoušek a hory nenaučených skript. Neměla jsem čas na domácnost ani na sebe. Přestala jsem chodit do společnosti, nezvala jsem si návštěvy. Začala jsem uvažovat o ukončení studia. Bylo toho na mě prostě moc. Vše vyvrcholilo na konci třetího semestru. Moje nervy už byly dávno v kýblu, byla jsem extrémně nepříjemná na všechny okolo. Nakonec se mi podařilo neudělat jednu ze zkoušek a má studia skončila v polovině.
Sedla jsem si a konečně jsem měla čas si vydechnout. Připadala jsem si jak na houpačce. Chvíli jsem byla šťastná, že už je to za mnou. Pak jsem zase měla depresi, že jsem nedostudovala. Vše bylo půl na půl. Polovina rodiny a známých chtěla, abych si znovu dala přihlášku. Druhá půlka zase chtěla, abych se spíš věnovala rodině. Pokud bych šla znovu studovat, tak by mi fakulta polovinu zkoušek uznala za splněné a polovinu bych musela složit znovu. Co chci já? Napůl jsem chtěla zase studovat, napůl jsem chtěla mít svatý pokoj. Říká se, že ve víně je pravda... tak jsem si tedy jednoho dne sedla, otevřela láhev dobrého vína, koukala do prázdna a jen popíjela. Děti už spaly, manžel byl služebně pryč. Čas plynul a já najednou zjistila, že zcela automaticky vyplňuji on-line přihlášku. Ehm... zcela bezmyšlenkovitě jsem se prostě znovu přihlásila na školu... tak jo... dám si ještě jeden pokus - ale opravdu jen jeden! Kdo ví, třeba to vyjde do třetice... a když ne... no, tak se svět nezboří. Jeden vysokoškolák v rodině taky stačí.
Dokázali byste vy studovat na rodičovské? Stačí tři hodiny spánku na zregenerování? A kolikrát se vlastně má člověk pokusit to dotáhnout do konce?
Jednoho dne to postihlo i mně. Moje první dcerka se v roce konečně sama odstavila, přes den si nejraději hrála sama a já nutně potřebovala mluvit i s někým jiným, než jenom s pokladní v supermarketu a s pošťákem. Byl leden a já brouzdala nabídkou pražských vysokých škol. Nakonec jsem našla jednu fakultu, která se mi zdála ideální. Patřila pod Karlovu univerzitu, přijímačky byly z angličtiny, na dálkové studium šlo vystudovat velice zajímavý předmět a nebála se komunikovat on-line. Vyplnila jsem tedy přihlášku, zaplatila a čekala na datum přijímacích zkoušek. Přepnout po tak dlouhé době na angličtinu bylo náročné, ale nakonec jsem to zvládla s velice hezkým výsledkem. Během čekání na výsledek jsme se ještě s manželem snažili o druhé dítě a já si jen tak zkusmo hledala i brigádu. Na začátku léta jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, přijatá na fakultu a mám brigádu. Práci jsem nakonec pustila, to bych už opravdu nezvládla, studium jsem chtěla zkusit. Tchán se tvářil velice pochybovačně, já jsem však byla odhodlaná.
V říjnu jsem nastoupila už s pořádným břichem. Nebyla jsem jediná těhulka a to mi dodávalo elán. Podařilo se mi dostat se až na konec prvního semestru. Chyběly mi už jen dvě zkoušky - Sociologie a Ekonomie. Zároveň jsem měla dost studijních kreditů, abych si mohla jednu z těch zkoušek odsunout na další semestr. Blížil se však i termín porodu a objevovaly se první zdravotní komplikace. Na první ani druhý pokus se mi ani jedna z těchto zkoušek nepodařila. Poslední možnost jsem měla buď 3.2. Socilogii nebo 7.2. Ekonomii. Termín porodu byl 10.2. Ehm... trošku natěsno... nakonec jsem si vybrala Sociologii. Do třídy jsem se spíš vbatolila, zkoušející se očividně bál, že mu na místě porodím. Mé břicho fascinovaně pozoroval skoro celou zkoušku. Já byla myšlenkama trochu jinde a v duchu si nadávala, že jsem nezažádala o odklad studia. V případě porodu je totiž možné studium na půl roku přerušit. Já jsem ale byla pyšná a věřila si, že to prostě dám! Pýcha předchází pád. Druhá holčička se narodila 11.2., zdravá a nádherná. Výsledek ze zkoušky byl ovšem špatný a depresivní. Po návratu z porodnice jsem vše probrala s manželem a nakonec se rozhodla, že si přijímačky zopakuji a na podruhé to snad vyjde.
Návrat do školy byl zajímavý. Manžel mi vozil dcerku na kojení - vždy jsem jen vyběhla z učebny, sedla si do koutku a místo obědové pauzy jsem krmila holku. Také rozvržení času bylo o dost těžší. Ze začátku jsem se učila jen v noci - zhruba od půl osmé (kdy obě holky usnuly) do dvanácti. Nejtěžší byl konec prvního semestru. V nouzi nejvyšší pomohla jedna z babiček - prostě si vzala starší holčičku na týden k sobě a já úspěšně složila všechny potřebné zkoušky. Během druhého semestru se nám podařilo najít školku pro starší dcerku a já se začala připravovat na velice těžkou zkoušku. Těšila jsem se, jak budu mít najednou na učení víc času. Mladší dcerka totiž po obědě skoro tři hodiny v kuse spala a když by byla starší ve školce, získala bych tolik potřebné ticho a klid.
Nástup do školky však nedopadl dle našeho očekávání. Místo učení jsem běhala na kobereček k paní ředitelce a hasila jeden problém za druhým. Trvalo hodně týdnů, než se situace dostatečně zklidnila.
Já jsem mezitím žila v permanentním stresu. Když jsem se věnovala učení, měla jsem výčitky svědomí, že bych měla být s holkama. Když jsem se věnovala dětem, svíralo se mi břicho nervozitou z blížích se zkoušek a hory nenaučených skript. Neměla jsem čas na domácnost ani na sebe. Přestala jsem chodit do společnosti, nezvala jsem si návštěvy. Začala jsem uvažovat o ukončení studia. Bylo toho na mě prostě moc. Vše vyvrcholilo na konci třetího semestru. Moje nervy už byly dávno v kýblu, byla jsem extrémně nepříjemná na všechny okolo. Nakonec se mi podařilo neudělat jednu ze zkoušek a má studia skončila v polovině.
Sedla jsem si a konečně jsem měla čas si vydechnout. Připadala jsem si jak na houpačce. Chvíli jsem byla šťastná, že už je to za mnou. Pak jsem zase měla depresi, že jsem nedostudovala. Vše bylo půl na půl. Polovina rodiny a známých chtěla, abych si znovu dala přihlášku. Druhá půlka zase chtěla, abych se spíš věnovala rodině. Pokud bych šla znovu studovat, tak by mi fakulta polovinu zkoušek uznala za splněné a polovinu bych musela složit znovu. Co chci já? Napůl jsem chtěla zase studovat, napůl jsem chtěla mít svatý pokoj. Říká se, že ve víně je pravda... tak jsem si tedy jednoho dne sedla, otevřela láhev dobrého vína, koukala do prázdna a jen popíjela. Děti už spaly, manžel byl služebně pryč. Čas plynul a já najednou zjistila, že zcela automaticky vyplňuji on-line přihlášku. Ehm... zcela bezmyšlenkovitě jsem se prostě znovu přihlásila na školu... tak jo... dám si ještě jeden pokus - ale opravdu jen jeden! Kdo ví, třeba to vyjde do třetice... a když ne... no, tak se svět nezboří. Jeden vysokoškolák v rodině taky stačí.
Dokázali byste vy studovat na rodičovské? Stačí tři hodiny spánku na zregenerování? A kolikrát se vlastně má člověk pokusit to dotáhnout do konce?
úterý 21. ledna 2014
Jak zabíjí zaparkované auto
Před pár lety jsem měla dlouhý rozhovor s kolegyní, která se divila, proč dávám špatně parkujícím autům upozorňující samolepky na sklo. Nemohla pochopit, jak může zaparkované auto způsobit dopravní nehodu. Rozhovor byl obtížný, ale nakonec uvěřila a snad i pochopila. Stejně si ale neopomněla přisadit s tím, že tzv. bike-ninja je mnohem víc nebezpečný (pro neznalé - bike-ninja je neosvětlený cyklista, většinou řítící se velkou rychlostí a pokud možno tam, kde nemá co dělat).
Není na škodu si však zopakovat problém parkování a přiblížit ho i ostatním. Už jenom proto, že jsem se tento týden málem stala obětí jednoho takového řidiče. Takže pro ty z vás, kteří si myslí, že požadovaných 5 metrů před přechodem je jen doporučení a vlastně se nemusí brát nijak vážně - zde je malá ukázka toho, co všechno se může stát:
První je důležité popsat místo události. Chodník se zde mírně svažuje, z levé strany jsou postavené kontejnery na tříděný odpad a silnice vede do pozvolného oblouku. Z pravé strany jsou popelnice na obyčejný odpad a silnice se člení do tří různých uliček. Levá strana je přehledná pouze v případě, že na ní parkuje jen málo aut (a pokud to jsou auta osobní). Pravá strana je přehledná v případě, když před popelnicemi nezastaví zásobovací auto (to se potom viditelnost rovná nule). Všichni účastníci provozu tudíž musí dodržovat předpisy a neustále monitorovat situaci. Silnice je navíc v místě přechodu zúžená (protijedoucí auto musí zastavit a pustit to z druhé strany), rychlost zde bohužel omezena není a může se tudíž jet i 50 km.
Nyní tedy k samotné události: Šla jsem pomalým krokem z nákupu a před sebou jsem tlačila kočárek s dvouletou dcerou. Už z dálky jsem si všimla, že těsně u přechodu je zaparkované auto, které se sice stále ještě bere jako osobní, výškou ho ale zdatně převyšuje. A hned za ním v těsné řadě bylo několik dalších. Sama jsem malinká (sotva 157 cm) a mám problémy vidět i přes normální osobák. Povzdechla jsem tedy a neustále periferně kontrolovala levou stranu. Neviděla jsem žádné auto ani podezřelý pohyb. Pravá strana byla nádherně přehledná. Rázně jsem tedy vkročila na přechod. V okamžiku, kdy jsem byla zhruba v polovině (a konečně se vynořila zpoza zaparkovaného minivanu) zastavilo se mi srdce. Zírala jsem přímo do vytřeštěných očí přijíždějícího řidiče, který mne právě spatřil. Bez kočárku před sebou bych ještě stihla uskočit dozadu, takhle jsem ale neměla jinou šanci, než naopak přidat a zkusit dostat alespoň kočárek do bezpečí. Řidič naštěstí jel ohleduplně (sotva dvacítkou) a jeho reakce byla pohotová. Zabrzdil mi kousek od nohy a oba jsme si oddechli.
V tomto případě tedy vše dopadlo v pořádku. Kromě otřeseného sebevědomí dvou osob, se vlastně nic nestalo. Josífka si ničeho nevšimla. Zkusme si nyní rozebrat, kdo všechno tu chyboval a jak tomu šlo předejít. Chodec (já) se před přechodem poctivě několikrát rozhlédl a dal jasně najevo svůj úmysl přejít na druhou stranu - z pohledu zákona a policie tedy vše v pořádku. Přijíždějící auto bylo nižší, než zaparkovaná auta, blížilo se ze zatáčky a díky světlému dni nebyly ani vidět zapnutá světla. V dnešní době tichých motorů nebylo ani z dálky slyšet. Řidič přijíždějícího auta se taky zachoval přiměřeně. Přes zaparkovaná auta neviděl žádné chodce, přizpůsobil rychlost a prostě pokračoval v jízdě. Na rozdíl od bike-ninjů dodržel všechny své povinnosti.
A co ta zaparkovaná auta? V zatáčce není nakreslený žlutý pruh - na vlastní nebezpečí tam tudíž parkovat mohou. Píšu na vlastní nebezpečí, protože nabourání zaparkovaného auta je v této ulici ta nejčastější nehoda. Chybu udělal ten majitel, který zaparkoval jen několik centimetrů od přechodu. Nezáleží na tom, jestli tam hodlal parkovat celý den, nebo si jen odběhl do blízkého obchodu pro svačinu. Určitě ho při parkování ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohl vrátit k autu a na silnici by se rýsoval obrys křídou, všude by stála policie a jakýsi hysterický řidič by vzlykal přítomnému orgánu, že tu ženskou s dítětem prostě neměl šanci vidět. Uznal by vůbec svou chybu? Bránil by se tím, že tam ani nebyl?
A jak je to s vámi? Už jste někdy zaparkovali tak, že jste ohrozili své okolí? A už vám někdy šlo na silnici opravdu o život? A co by se asi stalo, kdyby přijíždějící řidič jel onou povolenou rychlostí 50 km/hod?
Není na škodu si však zopakovat problém parkování a přiblížit ho i ostatním. Už jenom proto, že jsem se tento týden málem stala obětí jednoho takového řidiče. Takže pro ty z vás, kteří si myslí, že požadovaných 5 metrů před přechodem je jen doporučení a vlastně se nemusí brát nijak vážně - zde je malá ukázka toho, co všechno se může stát:
První je důležité popsat místo události. Chodník se zde mírně svažuje, z levé strany jsou postavené kontejnery na tříděný odpad a silnice vede do pozvolného oblouku. Z pravé strany jsou popelnice na obyčejný odpad a silnice se člení do tří různých uliček. Levá strana je přehledná pouze v případě, že na ní parkuje jen málo aut (a pokud to jsou auta osobní). Pravá strana je přehledná v případě, když před popelnicemi nezastaví zásobovací auto (to se potom viditelnost rovná nule). Všichni účastníci provozu tudíž musí dodržovat předpisy a neustále monitorovat situaci. Silnice je navíc v místě přechodu zúžená (protijedoucí auto musí zastavit a pustit to z druhé strany), rychlost zde bohužel omezena není a může se tudíž jet i 50 km.
Nyní tedy k samotné události: Šla jsem pomalým krokem z nákupu a před sebou jsem tlačila kočárek s dvouletou dcerou. Už z dálky jsem si všimla, že těsně u přechodu je zaparkované auto, které se sice stále ještě bere jako osobní, výškou ho ale zdatně převyšuje. A hned za ním v těsné řadě bylo několik dalších. Sama jsem malinká (sotva 157 cm) a mám problémy vidět i přes normální osobák. Povzdechla jsem tedy a neustále periferně kontrolovala levou stranu. Neviděla jsem žádné auto ani podezřelý pohyb. Pravá strana byla nádherně přehledná. Rázně jsem tedy vkročila na přechod. V okamžiku, kdy jsem byla zhruba v polovině (a konečně se vynořila zpoza zaparkovaného minivanu) zastavilo se mi srdce. Zírala jsem přímo do vytřeštěných očí přijíždějícího řidiče, který mne právě spatřil. Bez kočárku před sebou bych ještě stihla uskočit dozadu, takhle jsem ale neměla jinou šanci, než naopak přidat a zkusit dostat alespoň kočárek do bezpečí. Řidič naštěstí jel ohleduplně (sotva dvacítkou) a jeho reakce byla pohotová. Zabrzdil mi kousek od nohy a oba jsme si oddechli.
V tomto případě tedy vše dopadlo v pořádku. Kromě otřeseného sebevědomí dvou osob, se vlastně nic nestalo. Josífka si ničeho nevšimla. Zkusme si nyní rozebrat, kdo všechno tu chyboval a jak tomu šlo předejít. Chodec (já) se před přechodem poctivě několikrát rozhlédl a dal jasně najevo svůj úmysl přejít na druhou stranu - z pohledu zákona a policie tedy vše v pořádku. Přijíždějící auto bylo nižší, než zaparkovaná auta, blížilo se ze zatáčky a díky světlému dni nebyly ani vidět zapnutá světla. V dnešní době tichých motorů nebylo ani z dálky slyšet. Řidič přijíždějícího auta se taky zachoval přiměřeně. Přes zaparkovaná auta neviděl žádné chodce, přizpůsobil rychlost a prostě pokračoval v jízdě. Na rozdíl od bike-ninjů dodržel všechny své povinnosti.
A co ta zaparkovaná auta? V zatáčce není nakreslený žlutý pruh - na vlastní nebezpečí tam tudíž parkovat mohou. Píšu na vlastní nebezpečí, protože nabourání zaparkovaného auta je v této ulici ta nejčastější nehoda. Chybu udělal ten majitel, který zaparkoval jen několik centimetrů od přechodu. Nezáleží na tom, jestli tam hodlal parkovat celý den, nebo si jen odběhl do blízkého obchodu pro svačinu. Určitě ho při parkování ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohl vrátit k autu a na silnici by se rýsoval obrys křídou, všude by stála policie a jakýsi hysterický řidič by vzlykal přítomnému orgánu, že tu ženskou s dítětem prostě neměl šanci vidět. Uznal by vůbec svou chybu? Bránil by se tím, že tam ani nebyl?
A jak je to s vámi? Už jste někdy zaparkovali tak, že jste ohrozili své okolí? A už vám někdy šlo na silnici opravdu o život? A co by se asi stalo, kdyby přijíždějící řidič jel onou povolenou rychlostí 50 km/hod?
úterý 24. prosince 2013
Necháte se snadno vystresovat okolím?
Naše holka je šikovná, jedna věc je pro ní ale nepředstavitelná - nechce se naučit smrkat. Nevím proč, prostě to tak je. Každá rýma se tudíž změní v obrovský problém, zakončený ošklivě znějícím kašlem. Doktorka mě uklidnila, že i takhle kašlající může do školky a dostala jsem dlouhý seznam toho, čeho si mám všímat pro případ komplikací.
Při nachlazení jsem tedy několikrát denně kontrolovala teplotu, jazyk, krk zvenku i zevnitř, výraz očí a případnou skelnost, ospalky... časem už z toho byla poměrně rychlá rutina. Bylo to otravné, ale měla jsem jistotu, že dítě do školky posílám sice kašlající, ale víceméně zdravé.
Byla jsem klidná až do noci ze soboty na neděli. Zhruba v pět ráno mě probudilo nešťastné: "Mami, mě bolí ouško." Manžel zalapal po dechu (má osobní zkušenosti s pícháním uší při zánětu), já nic takového nezažila, tak jsem holce jen dala pusinku a poslala ji ještě spát. Kupodivu usnula a tvrdě spala až skoro do půl deváté. Když jsem se jí pak ptala, jestli ouško pořád bolí, ani si nevzpomněla, které to vlastně bylo. O něco klidnější jsem se tedy vypravila do školy (zrovna tu neděli jsme měli přednášky až do večera) a manžel holku bedlivě hlídal. Další noc už byla v klidu a já zadoufala, že to byl jen planý poplach.
Do nejtěžší zkoušky semestru chyběly už jen dva dny. Hlavou se mi honila historická data, události, politické směry a náboženská hnutí. Těsně před polednem jsem dala spát mladší dcerku, zapnula pračku na dvouhodinový režim a šla se ponořit do učebnic. Najednou telefonát ze školky. Dramatický hlas mi sdělil, že Fanynku bolí ouško a ať si pro ní ihned běžím. Byla jsem zmatená jak včela z jara a tak jsem jen popadla klíče a telefon a vyrazila. Ze zkušenosti vím, že jak Josífka jednou usne, spí nejméně dvě hodiny - spíše tři a půl. Navíc je zvyklá, že po vyspání si ještě sama hraje v postýlce a já do pokoje vejdu až těsně před půl čtvrtou. Školka je jen pět minut od bytu, s trochou štěstí si vůbec nevšimne, že jsem byla pryč.
Ve třídě mě Fanynka čekala už oblečená a se svačinou v ruce. Fňukavě ukazovala přesně na opačné ucho než v neděli. Na první pohled se jevila zdravá, u zánětu je však lepší okamžitá návštěva specialisty. Učitelky se navíc tvářily, jak kdyby měla holka každou chvílí padnout na zem a já sama jsem byla ještě pořád duchem kapku mimo (konkrétně někde mezi vznikem starořeckých polis a politickým systémem Athén). Popadla jsem tedy holku a vyrazila k domovu. Cestou jsme šly kolem ordinace dětské lékařky, napadlo mě tedy zeptat se jí na názor. Ta mě ihned poslala na ORL, které bylo jen o patro výše. Žádanku prý nepotřebuji, stačí když řeknu, že holka chodí zrovna k této dětské doktorce. Nakoukla jsem tedy do čekárny a zjistila, že je před námi jen pět lidí. Rozhodla jsem se tedy počkat. Zavolala jsem sousedce, která bydlí o patro výše a ta slíbila, že dá pozor na případný pláč (a v případě nouze mi okamžitě zavolá). Pak už jsem jen čekala. Fanny si vesele hrála v dětském koutku, snědla si svačinu a pořád na nás nedošla řada. Jak se tak nekonečně vlekly minuty, všimla jsem si upozornění o placení poplatku za návštěvu lékaře. Sakra... teprve v ten moment jsem si uvědomila, že s sebou mám opravdu jen telefon a klíče. Sestřička v recepci mě uklidnila, že platí jen dospělí pacienti a děti to mají zdarma. Nakonec jsme čekaly více jak hodinu. To už jsem byla notně vystresovaná, v rukou svírala telefon a skoro tloukla hlavou o zeď. Kdybych tušila, že pět lidí bude trvat tak dlouho, tak bych přišla až s oběma holkama. Těsně před vstupem do ordinace jsem zapředla rozhovor s další čekající. Bezelstně se mě zeptala "A máte s sebou aspoň doklady?" "Ehm, ne." "A co kartičku pojištěnce?" "Ehm... ani svojí, ani dcery." Došlo mi, že nás vlastně můžou po hodině čekání poslat domů bez vyšetření. Do ordinace jsem tedy vstupovala zpocená hrůzou. Doktorka si můj výraz vysvětlila asi strachem o dítě. Uklidňujícím hlasem se mě zeptala, jestli už jsme u nich někdy byly. Ne. Máte kartičku pojištěnce? Ne. Tak aspoň rodné číslo dítěte? Nepamatuji. Chvíli jsme na sebe koukaly. Pak jsem si uvědomila, že dětská doktorka je hned pod námi a určitě je ještě v ordinaci (nebo aspoň její sestřička). Dohodly jsme se tedy, že doktorka dítě vyšetří a její sestřička zavolá té dětské. Já jsem musela vypadat jako šílená matka... bez dokladů, blábolící cosi o druhém dítěti spícím doma o samotě, přítomné dítě vyděšené z nepříjemné procedury... Vyšetření naštěstí ukázalo, že uši jsou jen mírně zarudlé a budou stačit kapičky. Na rozloučenou je alespoň Fanny rozesmála novým tričkem (na kterém byl žralok s chobotničkou v puse).
Vyzvedla jsem si recept a rychle zamířila k domovu. Cestou jsem zavolala sousedce a ta mě ujistila, že v bytě bylo ticho. Po příchodu ještě běžela pračka a tak jsem opatrně otevřela dveře do dětského pokoje. Josífka ležela v postýlce, mírně chrápala a jen škubla nohou při zaslechnutí nenadálého šramotu. Spala ale dál. Zase jsem tiše zavřela a vrátila se k starší holce. Josífka se nakonec probudila až skoro ve čtyři - vyspinkaná do růžova a rozesmátá. Jen ji udivilo, že je sestřička už doma a nemusíme pro ní do školky. Vzala jsem obě holky na nákup a cestou jsme se konečně stavily v lékárně pro ty kapky. Doma jsem je hned nakapala a Fanynce se to rozhodně nelíbilo. Už ráno ale jásala, že jí ani jedno ouško nebolí.
Hluboko v noci jsem přemýšlela, proč byl dnešek takový zmatený. Jak to, že mě nenapadlo vzít si peněženku s doklady? Proč jsem nešla k doktorce až po vyspinkání mladší holky? Ordinační hodiny přece byly až do večera a já to věděla. Jak to, že jsem nebyla schopná složit jedinou rozumnou větu při rozhovoru s doktorkou? Došlo mi, že to byl souhrn špatných faktorů - blízkost extrémně těžké zkoušky, nenadálé vytržení od učebnic, naléhavý tón učitelek ve školce a obecný strach ze zánětů a píchání oušek. Prostě jsem se nechala strhnout okolím a parádně se vystresovala nad víceméně banální situací. Děje se to i ostatním, nebo jsem bílá vrána? Už se vám někdy stalo, že vám události tak nějak proklouzly mezi prsty a vy na ně měly jen minimální vliv?
Při nachlazení jsem tedy několikrát denně kontrolovala teplotu, jazyk, krk zvenku i zevnitř, výraz očí a případnou skelnost, ospalky... časem už z toho byla poměrně rychlá rutina. Bylo to otravné, ale měla jsem jistotu, že dítě do školky posílám sice kašlající, ale víceméně zdravé.
Byla jsem klidná až do noci ze soboty na neděli. Zhruba v pět ráno mě probudilo nešťastné: "Mami, mě bolí ouško." Manžel zalapal po dechu (má osobní zkušenosti s pícháním uší při zánětu), já nic takového nezažila, tak jsem holce jen dala pusinku a poslala ji ještě spát. Kupodivu usnula a tvrdě spala až skoro do půl deváté. Když jsem se jí pak ptala, jestli ouško pořád bolí, ani si nevzpomněla, které to vlastně bylo. O něco klidnější jsem se tedy vypravila do školy (zrovna tu neděli jsme měli přednášky až do večera) a manžel holku bedlivě hlídal. Další noc už byla v klidu a já zadoufala, že to byl jen planý poplach.
Do nejtěžší zkoušky semestru chyběly už jen dva dny. Hlavou se mi honila historická data, události, politické směry a náboženská hnutí. Těsně před polednem jsem dala spát mladší dcerku, zapnula pračku na dvouhodinový režim a šla se ponořit do učebnic. Najednou telefonát ze školky. Dramatický hlas mi sdělil, že Fanynku bolí ouško a ať si pro ní ihned běžím. Byla jsem zmatená jak včela z jara a tak jsem jen popadla klíče a telefon a vyrazila. Ze zkušenosti vím, že jak Josífka jednou usne, spí nejméně dvě hodiny - spíše tři a půl. Navíc je zvyklá, že po vyspání si ještě sama hraje v postýlce a já do pokoje vejdu až těsně před půl čtvrtou. Školka je jen pět minut od bytu, s trochou štěstí si vůbec nevšimne, že jsem byla pryč.
Ve třídě mě Fanynka čekala už oblečená a se svačinou v ruce. Fňukavě ukazovala přesně na opačné ucho než v neděli. Na první pohled se jevila zdravá, u zánětu je však lepší okamžitá návštěva specialisty. Učitelky se navíc tvářily, jak kdyby měla holka každou chvílí padnout na zem a já sama jsem byla ještě pořád duchem kapku mimo (konkrétně někde mezi vznikem starořeckých polis a politickým systémem Athén). Popadla jsem tedy holku a vyrazila k domovu. Cestou jsme šly kolem ordinace dětské lékařky, napadlo mě tedy zeptat se jí na názor. Ta mě ihned poslala na ORL, které bylo jen o patro výše. Žádanku prý nepotřebuji, stačí když řeknu, že holka chodí zrovna k této dětské doktorce. Nakoukla jsem tedy do čekárny a zjistila, že je před námi jen pět lidí. Rozhodla jsem se tedy počkat. Zavolala jsem sousedce, která bydlí o patro výše a ta slíbila, že dá pozor na případný pláč (a v případě nouze mi okamžitě zavolá). Pak už jsem jen čekala. Fanny si vesele hrála v dětském koutku, snědla si svačinu a pořád na nás nedošla řada. Jak se tak nekonečně vlekly minuty, všimla jsem si upozornění o placení poplatku za návštěvu lékaře. Sakra... teprve v ten moment jsem si uvědomila, že s sebou mám opravdu jen telefon a klíče. Sestřička v recepci mě uklidnila, že platí jen dospělí pacienti a děti to mají zdarma. Nakonec jsme čekaly více jak hodinu. To už jsem byla notně vystresovaná, v rukou svírala telefon a skoro tloukla hlavou o zeď. Kdybych tušila, že pět lidí bude trvat tak dlouho, tak bych přišla až s oběma holkama. Těsně před vstupem do ordinace jsem zapředla rozhovor s další čekající. Bezelstně se mě zeptala "A máte s sebou aspoň doklady?" "Ehm, ne." "A co kartičku pojištěnce?" "Ehm... ani svojí, ani dcery." Došlo mi, že nás vlastně můžou po hodině čekání poslat domů bez vyšetření. Do ordinace jsem tedy vstupovala zpocená hrůzou. Doktorka si můj výraz vysvětlila asi strachem o dítě. Uklidňujícím hlasem se mě zeptala, jestli už jsme u nich někdy byly. Ne. Máte kartičku pojištěnce? Ne. Tak aspoň rodné číslo dítěte? Nepamatuji. Chvíli jsme na sebe koukaly. Pak jsem si uvědomila, že dětská doktorka je hned pod námi a určitě je ještě v ordinaci (nebo aspoň její sestřička). Dohodly jsme se tedy, že doktorka dítě vyšetří a její sestřička zavolá té dětské. Já jsem musela vypadat jako šílená matka... bez dokladů, blábolící cosi o druhém dítěti spícím doma o samotě, přítomné dítě vyděšené z nepříjemné procedury... Vyšetření naštěstí ukázalo, že uši jsou jen mírně zarudlé a budou stačit kapičky. Na rozloučenou je alespoň Fanny rozesmála novým tričkem (na kterém byl žralok s chobotničkou v puse).
Vyzvedla jsem si recept a rychle zamířila k domovu. Cestou jsem zavolala sousedce a ta mě ujistila, že v bytě bylo ticho. Po příchodu ještě běžela pračka a tak jsem opatrně otevřela dveře do dětského pokoje. Josífka ležela v postýlce, mírně chrápala a jen škubla nohou při zaslechnutí nenadálého šramotu. Spala ale dál. Zase jsem tiše zavřela a vrátila se k starší holce. Josífka se nakonec probudila až skoro ve čtyři - vyspinkaná do růžova a rozesmátá. Jen ji udivilo, že je sestřička už doma a nemusíme pro ní do školky. Vzala jsem obě holky na nákup a cestou jsme se konečně stavily v lékárně pro ty kapky. Doma jsem je hned nakapala a Fanynce se to rozhodně nelíbilo. Už ráno ale jásala, že jí ani jedno ouško nebolí.
Hluboko v noci jsem přemýšlela, proč byl dnešek takový zmatený. Jak to, že mě nenapadlo vzít si peněženku s doklady? Proč jsem nešla k doktorce až po vyspinkání mladší holky? Ordinační hodiny přece byly až do večera a já to věděla. Jak to, že jsem nebyla schopná složit jedinou rozumnou větu při rozhovoru s doktorkou? Došlo mi, že to byl souhrn špatných faktorů - blízkost extrémně těžké zkoušky, nenadálé vytržení od učebnic, naléhavý tón učitelek ve školce a obecný strach ze zánětů a píchání oušek. Prostě jsem se nechala strhnout okolím a parádně se vystresovala nad víceméně banální situací. Děje se to i ostatním, nebo jsem bílá vrána? Už se vám někdy stalo, že vám události tak nějak proklouzly mezi prsty a vy na ně měly jen minimální vliv?
úterý 29. října 2013
Vždyť se stejně jen fláká doma
Už od dětství se každý z nás ocitl někdy ocitl doma v době, kdy tam být neměl. Většinou se jednalo o nemoc, občas nějaké to záškoláctví, v dospělosti doba dovolené. Pokaždé je to zvláštní pocit - jste doma, zpravidla o samotě, v televizi nic neběží, uklízet se vám nechce (v případě chození za školu se dokonce i trochu bojíte každého zazvonění u dvěří nebo telefonu).
Jako dítě jsem se nechovala zrovna ukázkově a občas se ze školy "ulila". Byl to zvláštní pocit. Víte, že děláte něco špatně, snažíte se chovat tiše a neupozornit na sebe sousedy. Černé svědomí zaviní, že vás to volno vlastně ani netěší, zpátky do školy se skoro až těšíte. Velice podobně jsem se cítila i při úplně první dovolené. Bylo to po dlouhém období náročných směn a já najednou zcela vypadla z pracovního procesu a vlastně se i bála, že se beze mne v kanceláři neobejdou (ach, jak naivní). Nadskakovala jsem při každém zazvonění telefonu a po týdnu se vrátila celá nervózní do práce. Opravdovou dovolenou jsem si vychutnala až na druhý pokus.
Léta plynula a já se najednou zase ocitla sama doma. Bylo to při prvním těhotenství. Ze začátku jsem ho špatně snášela a lékař mě dlouho přemlouval na podepsání žádosti o rizikové. Jenže to by znamenalo, že bych byla doslova zavřená doma - s pouze dvěma povolenýma vycházkama denně. A to v přesně určených časech. Jen si to představte - v parném létě nemůžete do bazénu, do kina ani na festival. Natož nějaká dovolená - a to se vám jen houpe žaludek, jinak jste zcela zdravá osoba. S díky jsem tedy odmítla. Nakonec jsem odešla z práce v normálním termínu - tj. cca měsíc před porodem. Seděla jsem doma, koukala do zdi a přemýšlela. Po týdnu byl byt uklizený jak klícka. Všechno pro dítě a k porodu bylo připraveno. Oblíbené filmy shlédnuty snad třikrát za sebou. A já měla neustále ten pocit, že bych měla být v práci a dělat něco pořádného - a ne se tady jen tak povalovat a čekat. Kdybych tak tušila, jaký frmol mě čeká. S malým dítětem se už člověk na víc než pár hodin nezastaví (a to jen když dítě spinká).
Když se vše ustálilo a nastal zase klid, podařilo se mi začít dálkově studovat vysokou školu. Do toho přišlo ještě druhé dítě. Najednou už nebyl na nějakou zahálku čas. Brzo ráno vstát, postarat se o děti, jedno vypravit do školky, s druhým jít nakoupit a rychle zase domů. Tam se věnovat dítěti, připravit si věci k učení a uvařit oběd. Po jídle dát dítě spinkat, celý byt vrátit do použitelného stavu a rychle sednout k učení. Mé druhé dítě je zlaté - hezky spinká od poledne do zhruba tří hodin. Takže mám spoustu času na učení, psaní referátů, překládání apod. Na přednášky chodím o víkendu, všechnu látku se tudíž musím doučit samostudiem. Nejpozději v půl čtvrté už ale musím holku probudit a rychle do školky vyzvednout tu starší. Tím učení končí. Starší dcerka je ve věku věčných otázek: "Mamí, proč to tak je? Mamí, co to je? Mamí, jak to funguje? Podívej mamí, to jsem nakreslila!" Pusa se jí zavře jen na pár minut během svačiny. Do toho se občas holky poperou o nějakou hračku a tak je tu pořád živo. Naštěstí obě odpadnou okolo sedmé a nejpozději v osm obě tvrdě spí. Na nějaké velké učení to už ale není. Byt se musí znovu poklidit, nádobí umýt a ani manžela není radno zanedbávat. Okolo desáté si obvykle sednu v klidu k počítači a dělám už jen lehčí věci.
Je to věčný kolotoč a já mám občas pocit, že se z toho zblázním. Těžko potom snáším, když mi někdo vyčte, že jsem vůbec dala starší dcerku do školky - "Vždyť jsi stejně doma s mladší. Jen zabíráš místo někomu, kdo chodí do práce." Není to fér vůči mojí snaze vystudovat a už vůbec to není fér vůči té mladší holčičce. Ta si přeci taky zaslouží, aby měla aspoň půl dne mámu jen sama pro sebe. Podobnou příležitost už nikdy mít nebude. Jakmile se vrátím do práce a ona začne chodit do školky, už celé své dětství bude mít sestru po boku. Přitom ta starší si užívala mé plné pozornosti celé dva roky. Školka jí taky ohromně prospívá a rychlostí blesku se učí malovat, zpívat, tancovat a hlavně se chovat v kolektivu. To jí prostě doma nezařídím.
Abych to ale nepsala jen z mého úhlu pohledu - i nestudující matky se doma jen tak neflákají. Většina z nich chodí s dítětem na různé kroužky nebo do mateřských center. Také se snaží rekvalifikovat nebo dokonce během rodičovské alespoň částečně pracují. Jen mizivé procento z nich si opravdu užívá dovolenou. Veřejnost se však staví ke všem stejně. Vidí jednu matku popíjející kafíčko v kavárně a v jejich očích tam sedí všechny. Přečtou si o zanedbávání péče a už vidí davy týraných dětí. Ale běda, když některá matka otevřeně přizná, že se vrátila z rodičovské dovolené do práce o něco dříve. Už je z ní krkavčí matka, která se o své dítě nestará a při první příležitosti ho vrazí do jeslí nebo školky. Ta, která naopak dá dítě až do školy a do té doby se o jeho vzdělání a potřeby obětavě stará, je zase označena za exentrika a aktivistku. Co teprve, když dítě nedá ani do té školy a učí ho doma. To už musí být v očích veřejnosti asi případ pro psychiatra.
Prosím tedy o porozumění s každou matkou - ať už se vrátí do práce dřív (a potýká se s názory typu: "To nevíš, že dítě potřebuje do tří let neustálou pozornost a blízkost své matky?"), nebo naopak s dítětem je po celou státem určenou dobu ("To ten stát pěkně ždímeš. Co by za to daly matky z jiných zemí."). Nezapomeňte, že i vaše matky musely touto dobou projít a stálo je to mnoho sil. Mějte je v úctě a čas od času jim věnujte trochu svého času - ony ten svůj dávaly vám s láskou.
Jako dítě jsem se nechovala zrovna ukázkově a občas se ze školy "ulila". Byl to zvláštní pocit. Víte, že děláte něco špatně, snažíte se chovat tiše a neupozornit na sebe sousedy. Černé svědomí zaviní, že vás to volno vlastně ani netěší, zpátky do školy se skoro až těšíte. Velice podobně jsem se cítila i při úplně první dovolené. Bylo to po dlouhém období náročných směn a já najednou zcela vypadla z pracovního procesu a vlastně se i bála, že se beze mne v kanceláři neobejdou (ach, jak naivní). Nadskakovala jsem při každém zazvonění telefonu a po týdnu se vrátila celá nervózní do práce. Opravdovou dovolenou jsem si vychutnala až na druhý pokus.
Léta plynula a já se najednou zase ocitla sama doma. Bylo to při prvním těhotenství. Ze začátku jsem ho špatně snášela a lékař mě dlouho přemlouval na podepsání žádosti o rizikové. Jenže to by znamenalo, že bych byla doslova zavřená doma - s pouze dvěma povolenýma vycházkama denně. A to v přesně určených časech. Jen si to představte - v parném létě nemůžete do bazénu, do kina ani na festival. Natož nějaká dovolená - a to se vám jen houpe žaludek, jinak jste zcela zdravá osoba. S díky jsem tedy odmítla. Nakonec jsem odešla z práce v normálním termínu - tj. cca měsíc před porodem. Seděla jsem doma, koukala do zdi a přemýšlela. Po týdnu byl byt uklizený jak klícka. Všechno pro dítě a k porodu bylo připraveno. Oblíbené filmy shlédnuty snad třikrát za sebou. A já měla neustále ten pocit, že bych měla být v práci a dělat něco pořádného - a ne se tady jen tak povalovat a čekat. Kdybych tak tušila, jaký frmol mě čeká. S malým dítětem se už člověk na víc než pár hodin nezastaví (a to jen když dítě spinká).
Když se vše ustálilo a nastal zase klid, podařilo se mi začít dálkově studovat vysokou školu. Do toho přišlo ještě druhé dítě. Najednou už nebyl na nějakou zahálku čas. Brzo ráno vstát, postarat se o děti, jedno vypravit do školky, s druhým jít nakoupit a rychle zase domů. Tam se věnovat dítěti, připravit si věci k učení a uvařit oběd. Po jídle dát dítě spinkat, celý byt vrátit do použitelného stavu a rychle sednout k učení. Mé druhé dítě je zlaté - hezky spinká od poledne do zhruba tří hodin. Takže mám spoustu času na učení, psaní referátů, překládání apod. Na přednášky chodím o víkendu, všechnu látku se tudíž musím doučit samostudiem. Nejpozději v půl čtvrté už ale musím holku probudit a rychle do školky vyzvednout tu starší. Tím učení končí. Starší dcerka je ve věku věčných otázek: "Mamí, proč to tak je? Mamí, co to je? Mamí, jak to funguje? Podívej mamí, to jsem nakreslila!" Pusa se jí zavře jen na pár minut během svačiny. Do toho se občas holky poperou o nějakou hračku a tak je tu pořád živo. Naštěstí obě odpadnou okolo sedmé a nejpozději v osm obě tvrdě spí. Na nějaké velké učení to už ale není. Byt se musí znovu poklidit, nádobí umýt a ani manžela není radno zanedbávat. Okolo desáté si obvykle sednu v klidu k počítači a dělám už jen lehčí věci.
Je to věčný kolotoč a já mám občas pocit, že se z toho zblázním. Těžko potom snáším, když mi někdo vyčte, že jsem vůbec dala starší dcerku do školky - "Vždyť jsi stejně doma s mladší. Jen zabíráš místo někomu, kdo chodí do práce." Není to fér vůči mojí snaze vystudovat a už vůbec to není fér vůči té mladší holčičce. Ta si přeci taky zaslouží, aby měla aspoň půl dne mámu jen sama pro sebe. Podobnou příležitost už nikdy mít nebude. Jakmile se vrátím do práce a ona začne chodit do školky, už celé své dětství bude mít sestru po boku. Přitom ta starší si užívala mé plné pozornosti celé dva roky. Školka jí taky ohromně prospívá a rychlostí blesku se učí malovat, zpívat, tancovat a hlavně se chovat v kolektivu. To jí prostě doma nezařídím.
Abych to ale nepsala jen z mého úhlu pohledu - i nestudující matky se doma jen tak neflákají. Většina z nich chodí s dítětem na různé kroužky nebo do mateřských center. Také se snaží rekvalifikovat nebo dokonce během rodičovské alespoň částečně pracují. Jen mizivé procento z nich si opravdu užívá dovolenou. Veřejnost se však staví ke všem stejně. Vidí jednu matku popíjející kafíčko v kavárně a v jejich očích tam sedí všechny. Přečtou si o zanedbávání péče a už vidí davy týraných dětí. Ale běda, když některá matka otevřeně přizná, že se vrátila z rodičovské dovolené do práce o něco dříve. Už je z ní krkavčí matka, která se o své dítě nestará a při první příležitosti ho vrazí do jeslí nebo školky. Ta, která naopak dá dítě až do školy a do té doby se o jeho vzdělání a potřeby obětavě stará, je zase označena za exentrika a aktivistku. Co teprve, když dítě nedá ani do té školy a učí ho doma. To už musí být v očích veřejnosti asi případ pro psychiatra.
Prosím tedy o porozumění s každou matkou - ať už se vrátí do práce dřív (a potýká se s názory typu: "To nevíš, že dítě potřebuje do tří let neustálou pozornost a blízkost své matky?"), nebo naopak s dítětem je po celou státem určenou dobu ("To ten stát pěkně ždímeš. Co by za to daly matky z jiných zemí."). Nezapomeňte, že i vaše matky musely touto dobou projít a stálo je to mnoho sil. Mějte je v úctě a čas od času jim věnujte trochu svého času - ony ten svůj dávaly vám s láskou.
neděle 13. října 2013
Když to na nábřeží žije
Tak nám skončil jeden experiment. Na odborné expertízy bude nutno ještě počkat, malý osobní pohled zpátky si však už dovolit můžu. Začalo to krásnou myšlenkou - co by tak zlepšilo životní a kulturní úroveň mého milovaného města a trochu nás přiblížilo k městům typu Paříže nebo Vídně. V obou těchto městech jsem byla jakožto turista a byla jsem naprosto unešená jednou věcí (teda, mimo jiné) - a to tím, že ačkoli jsou obě města doslova přecpaná auty, jsou zde také zóny, kde se dá v klidu procházet, kochat se památkami, dělat fotky (bez uskakování po výhružném klaksonu) a dokonce i vypustit své děti a nechat je se pořádně proběhnout. A to vše nikoli někde na periférii, ale hezky v historickém centru (v Paříži ještě v celá moderní část plná prosklených budov - La Defanse).
Když jsem přijela do Vídně, byl šok o dost větší. Vystoupila jsem v neděli dopoledne z vlaku, ubytovala se v hotelu a vyrazila na výlet - a ejhle - celá podstatná část centra byla zcela bez aut - jen občas projel historický vůz pro turisty. Všude bylo ticho, příjemně, nekonal se žádný festival nebo společenská akce. Prostě tu jen chyběla auta. Jen jsem nahlas politovala místní, že tu tak musí mít docela potíže s bydlením. Můj muž mě vyvedl z omylu - takhle vypadá centrum pouze o víkendu - hned v pondělí je to město jako každé jiné. Skoro mi spadla čelist - ono to takhle jde? A nikomu to nevadí? Ne, všichni vypadali v pohodě, na současný stav už byli dávno adaptovaní.
Paříž své problémy vyřešila dvěma způsoby - okolo řeky vyhradila jednu stranu pro pěší a druhou pro auta. V oné moderní čtvrti se doprava vedla zásadně pod zemí. Ani tuhle variantu jsem si v Praze nedokázala představit. Hlavně proto, že v obou městech se všichni přizpůsobili a nikdo se nesnažil zákazy obejít nebo na ně jinak vyzrát. U čecháčků věc skoro nemožná.
Uplynulo pár let a i v Praze se začaly ozývat hlasy, o vytvoření reprezentativní pěší zóny. Současný stav opravdu neodpovídal světovému proudu. K mé radosti padla volba na Smetanovo nábřeží. Jedná se o nádherný prostor, který přímo svádí k zastavení a kochání se výhledem. Začaly se vytvářet plány, možnosti, alternativy. Vyjednávání s politiky nebralo konce. Politická situace v zemi byla natolik nestabilní, že sliby jednoho radního skončily s jeho předčasným odchodem z politiky a další radní vydržel sotva pár měsíců... a tak pořád dokola a dokola. Až konečně se stalo téměř nemožné. Vytvořil se plán na vytvoření dočasné pěší zóny, která bude několik podzimních sobot - na zkušenou. Jenom vyhnat auta nestačilo, to se zdálo všem málo. Aby existoval nějaký "rozumný" důvod uzavírky, musel se vytvořit cosi jako festival. Když už tam nebudou auta, ať si aspoň někdo namastí kapsu. (No, pořadatel to nebyl.) Každý den měl mít své téma, svou náplň.
Právně a organizačně tedy bylo vše podchyceno a mohlo se začít jednat. Nábřeží bylo ohraničeno, na krajích stála policie, odpůrci i propagátoři si připravili letáky s argumenty. Hlasité střety obou táborů se ozvaly hned první sobotu. Veřejné diskuze byly trochu rozpačité zato veřejnost sama byla nadšená. Ze všeho nejvíc samozřejmě děti. Provizorní hřiště bylo neustále plné, u zábradlí se tísnilo hned několik budoucích námořníků. Tramvaje musely občas zazvonit, ke střetům však nedošlo. Můj muž se celé akce zúčastnil jako pořadatel, já a děti jsme to vzaly čistě návštěvnicky. Prozkoumaly jsme stánky, ochutnaly pití a jídlo, fotily lodě a šlapadla. Navzdory počasí jsme se dokonce všechny trochu spálily.
To vše nyní skončilo - takže co dál? Teď už je to v rukou politiků (chtělo by se napsat "odborníků", ale upřímně - kdo z nich je opravdu odborník v dopravní oblasti?). Příslib Prahy je, že v okamžiku otevření tunelu Blanka, se takovéto soboty stanou tradicí - možná dokonce celé víkendy. Hm.... hezké sliby, jen aby to nebyla jen hezká předvolební agitka. Já jsem však optimistka. Nechci se stěhovat za krásou do jiného města - chci, aby mé město bylo krásné. A nikdo to za nás neudělá, město je takové, jací jsou jeho obyvatelé.
Když jsem přijela do Vídně, byl šok o dost větší. Vystoupila jsem v neděli dopoledne z vlaku, ubytovala se v hotelu a vyrazila na výlet - a ejhle - celá podstatná část centra byla zcela bez aut - jen občas projel historický vůz pro turisty. Všude bylo ticho, příjemně, nekonal se žádný festival nebo společenská akce. Prostě tu jen chyběla auta. Jen jsem nahlas politovala místní, že tu tak musí mít docela potíže s bydlením. Můj muž mě vyvedl z omylu - takhle vypadá centrum pouze o víkendu - hned v pondělí je to město jako každé jiné. Skoro mi spadla čelist - ono to takhle jde? A nikomu to nevadí? Ne, všichni vypadali v pohodě, na současný stav už byli dávno adaptovaní.
Paříž své problémy vyřešila dvěma způsoby - okolo řeky vyhradila jednu stranu pro pěší a druhou pro auta. V oné moderní čtvrti se doprava vedla zásadně pod zemí. Ani tuhle variantu jsem si v Praze nedokázala představit. Hlavně proto, že v obou městech se všichni přizpůsobili a nikdo se nesnažil zákazy obejít nebo na ně jinak vyzrát. U čecháčků věc skoro nemožná.
Uplynulo pár let a i v Praze se začaly ozývat hlasy, o vytvoření reprezentativní pěší zóny. Současný stav opravdu neodpovídal světovému proudu. K mé radosti padla volba na Smetanovo nábřeží. Jedná se o nádherný prostor, který přímo svádí k zastavení a kochání se výhledem. Začaly se vytvářet plány, možnosti, alternativy. Vyjednávání s politiky nebralo konce. Politická situace v zemi byla natolik nestabilní, že sliby jednoho radního skončily s jeho předčasným odchodem z politiky a další radní vydržel sotva pár měsíců... a tak pořád dokola a dokola. Až konečně se stalo téměř nemožné. Vytvořil se plán na vytvoření dočasné pěší zóny, která bude několik podzimních sobot - na zkušenou. Jenom vyhnat auta nestačilo, to se zdálo všem málo. Aby existoval nějaký "rozumný" důvod uzavírky, musel se vytvořit cosi jako festival. Když už tam nebudou auta, ať si aspoň někdo namastí kapsu. (No, pořadatel to nebyl.) Každý den měl mít své téma, svou náplň.
Právně a organizačně tedy bylo vše podchyceno a mohlo se začít jednat. Nábřeží bylo ohraničeno, na krajích stála policie, odpůrci i propagátoři si připravili letáky s argumenty. Hlasité střety obou táborů se ozvaly hned první sobotu. Veřejné diskuze byly trochu rozpačité zato veřejnost sama byla nadšená. Ze všeho nejvíc samozřejmě děti. Provizorní hřiště bylo neustále plné, u zábradlí se tísnilo hned několik budoucích námořníků. Tramvaje musely občas zazvonit, ke střetům však nedošlo. Můj muž se celé akce zúčastnil jako pořadatel, já a děti jsme to vzaly čistě návštěvnicky. Prozkoumaly jsme stánky, ochutnaly pití a jídlo, fotily lodě a šlapadla. Navzdory počasí jsme se dokonce všechny trochu spálily.
To vše nyní skončilo - takže co dál? Teď už je to v rukou politiků (chtělo by se napsat "odborníků", ale upřímně - kdo z nich je opravdu odborník v dopravní oblasti?). Příslib Prahy je, že v okamžiku otevření tunelu Blanka, se takovéto soboty stanou tradicí - možná dokonce celé víkendy. Hm.... hezké sliby, jen aby to nebyla jen hezká předvolební agitka. Já jsem však optimistka. Nechci se stěhovat za krásou do jiného města - chci, aby mé město bylo krásné. A nikdo to za nás neudělá, město je takové, jací jsou jeho obyvatelé.
neděle 15. září 2013
Velká podzimní cyklojízda 2013
Letošní podzim je trochu hektický. Starší dcerka nastoupila nepříliš šťastně do školky, mladší se plácá od rýmy ke kašli, Vráťa zařizuje sto akcí najednou a mě vrcholí zkouškové období. Přesto jsme si všichni udělali čas na letošní podzimní cyklojízdu.
Cesta ke slunečné sobotě byla trnitá. Na jeden den se sešlo Cyklozvonění (tentokrát pořádané naší městskou částí), Nábřeží žije (kde měl Vráťa vypomáhat na stánku), Farmářské trhy, Bleší trh, Velká podzimní cyklojízda a Muzejní noc. Do toho se Josífčino nachlazení dostalo do vrcholné fáze a bylo nutno ji izolovat od Fanynky. Obě babičky nemohly hlídat a tak jsme museli trochu zaimprovizovat. Vypustili jsme Cyklozvonění a noční návštěvu muzeí, podařilo se odřeknout i výpomoc na nábřeží a zbytek už byla hračka. Josífku jsme teple oblékli a dali do vozíku. Fanynka získala unikátní příležitost jet v sedačce na tátově kole. Na trhu jsme koupili jen brambory a pak jel Vráťa s holkama napřed a já si dala načas a prošla blešák. Poryv větru mi do náruče shodil nádhernou tuniku a o kousek dál jsem podlehla vábení jasně červeného toreadorského klobouku.
Na nábřeží jsme dojeli v povznesené náladě. Pomalu jsme procházeli mezi stánky, naobědvali se, chvilku se i jen tak opalovali v plátěných lehátkách. Fanny se snažila skamarádit s dětma ve stanu a na hřišti a Josí nám názorně ukázala, jak moc se dokáže počůrat. Po převlečení a občerstvení jsme odjeli na václavák. Cestou jsem zažila malý kulturní šok. Jak si tak jedu na svém elektrickém citybiku, ozvalo se vysoko nade mnou elegantním mužským hlasem: "Dovolte prosím, jedu tudy správně na Václavské náměstí?" Po mé pravici se najednou objevilo klasické vysoké kolo jak z dob Marka Twaina a pán byl i oblečen do slušivého tvídu. Chvilku jsme si povídali (samozřejmě hlavně o počasí) a v polovině chystajícího se pelotonu, se naše cesty rozdělily.
Náměstí už praskalo ve švech. Zbylo trochu času na pozdravení lidí z čajovny, popovídání si se známým novinářem a rychle nasedat. Tradičně pomalý rozjezd se kupodivu podařilo zrychlit a už se jelo nádherně pohodovým tempem. Ani jsem moc nezapínala motor a celou jízdu ujela bez nutnosti řazení. Samozřejmě, že občas bylo nutné zastavit nebo výrazně zpomalit. Přesto mám pocit, že to byla nejplynulejší spanilá jízda Prahou mého cyklistického života. Dokonce jsem si mohla dovolit i laškovat s Fanynkou a za jízdy jsme se občas chytaly za ruce. Výlevy vzteku od řidičů byly minimální (občas nějaký klakson nebo výkřik), povzbuzujících volání bylo výrazně více. Počasí bylo nádherné a já si gratulovala ke koupi nového klobouku - jinak by byl večer můj obličej rudý jak rak. Josífka sice pročůrala během jízdy i náhradní oblečení, náladu jí to ale nezkazilo a správná máma je připravena na vše. Přesto jsem po dojezdu zavelela k cestě domů a kupodivu nikdo neprotestoval.
Cestou domů jsem se slitovala nad manželem a před největším kopcem jsem si nechala přidělat vozík s Josífkou. Baterka hlásila skoro plný výkon a i já se cítila jistá v kramflecích (to není zas až tak slovní obrat - podpatky jsem si ten den vzala docela vysoké). Ještě rychlý nákup, večeře a už byly holky v postýlkách. Druhý den jsme se navzájem pochválili za nápad na separování holek od sebe - Josí se úspěšně uzdravuje a Fanny nejeví známky infikování. Jen Vráťa začal pokašlávat, ale zato může láskyplné pšíknutí z pěticentimetrové vzdálenosti, kterým ho ráno Josífka probudila.
Když se tak za touto sobotou ohlédnu, cítím se opravdu dobře. Počasí vypadalo ráno nic moc, přes den se promněnilo takřka do letního. Organizace obou akcí byla perfektní a vše klapalo jak hodinky. Lidé se chovali mile, ohleduplně a každý se spíše usmíval. Děti si užily den a nezvyklou přítomnost táty. A já se konečně po dlouhé době projela na svém kole svou oblíbenou nádhernou Prahou.
Cesta ke slunečné sobotě byla trnitá. Na jeden den se sešlo Cyklozvonění (tentokrát pořádané naší městskou částí), Nábřeží žije (kde měl Vráťa vypomáhat na stánku), Farmářské trhy, Bleší trh, Velká podzimní cyklojízda a Muzejní noc. Do toho se Josífčino nachlazení dostalo do vrcholné fáze a bylo nutno ji izolovat od Fanynky. Obě babičky nemohly hlídat a tak jsme museli trochu zaimprovizovat. Vypustili jsme Cyklozvonění a noční návštěvu muzeí, podařilo se odřeknout i výpomoc na nábřeží a zbytek už byla hračka. Josífku jsme teple oblékli a dali do vozíku. Fanynka získala unikátní příležitost jet v sedačce na tátově kole. Na trhu jsme koupili jen brambory a pak jel Vráťa s holkama napřed a já si dala načas a prošla blešák. Poryv větru mi do náruče shodil nádhernou tuniku a o kousek dál jsem podlehla vábení jasně červeného toreadorského klobouku.
Na nábřeží jsme dojeli v povznesené náladě. Pomalu jsme procházeli mezi stánky, naobědvali se, chvilku se i jen tak opalovali v plátěných lehátkách. Fanny se snažila skamarádit s dětma ve stanu a na hřišti a Josí nám názorně ukázala, jak moc se dokáže počůrat. Po převlečení a občerstvení jsme odjeli na václavák. Cestou jsem zažila malý kulturní šok. Jak si tak jedu na svém elektrickém citybiku, ozvalo se vysoko nade mnou elegantním mužským hlasem: "Dovolte prosím, jedu tudy správně na Václavské náměstí?" Po mé pravici se najednou objevilo klasické vysoké kolo jak z dob Marka Twaina a pán byl i oblečen do slušivého tvídu. Chvilku jsme si povídali (samozřejmě hlavně o počasí) a v polovině chystajícího se pelotonu, se naše cesty rozdělily.
 | |
| stan byl málokdy zcela prázdný |
Náměstí už praskalo ve švech. Zbylo trochu času na pozdravení lidí z čajovny, popovídání si se známým novinářem a rychle nasedat. Tradičně pomalý rozjezd se kupodivu podařilo zrychlit a už se jelo nádherně pohodovým tempem. Ani jsem moc nezapínala motor a celou jízdu ujela bez nutnosti řazení. Samozřejmě, že občas bylo nutné zastavit nebo výrazně zpomalit. Přesto mám pocit, že to byla nejplynulejší spanilá jízda Prahou mého cyklistického života. Dokonce jsem si mohla dovolit i laškovat s Fanynkou a za jízdy jsme se občas chytaly za ruce. Výlevy vzteku od řidičů byly minimální (občas nějaký klakson nebo výkřik), povzbuzujících volání bylo výrazně více. Počasí bylo nádherné a já si gratulovala ke koupi nového klobouku - jinak by byl večer můj obličej rudý jak rak. Josífka sice pročůrala během jízdy i náhradní oblečení, náladu jí to ale nezkazilo a správná máma je připravena na vše. Přesto jsem po dojezdu zavelela k cestě domů a kupodivu nikdo neprotestoval.
Cestou domů jsem se slitovala nad manželem a před největším kopcem jsem si nechala přidělat vozík s Josífkou. Baterka hlásila skoro plný výkon a i já se cítila jistá v kramflecích (to není zas až tak slovní obrat - podpatky jsem si ten den vzala docela vysoké). Ještě rychlý nákup, večeře a už byly holky v postýlkách. Druhý den jsme se navzájem pochválili za nápad na separování holek od sebe - Josí se úspěšně uzdravuje a Fanny nejeví známky infikování. Jen Vráťa začal pokašlávat, ale zato může láskyplné pšíknutí z pěticentimetrové vzdálenosti, kterým ho ráno Josífka probudila.
Když se tak za touto sobotou ohlédnu, cítím se opravdu dobře. Počasí vypadalo ráno nic moc, přes den se promněnilo takřka do letního. Organizace obou akcí byla perfektní a vše klapalo jak hodinky. Lidé se chovali mile, ohleduplně a každý se spíše usmíval. Děti si užily den a nezvyklou přítomnost táty. A já se konečně po dlouhé době projela na svém kole svou oblíbenou nádhernou Prahou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)