Zase zpátky na cyklostezce

Už několik měsíců jezdím pouze po silnicích. Síť cyklostezek se totiž zcela míjí s mojí trasou do práce i do školky. Až nyní (díky návratu vysokoškolského školního roku) jsem se znovu vydala do starých kolejí - na cyklostezku. Docela jsem se těšila, jak si bez aut odpočinu při cestě z Opatova do Jinonic.
A tak jsem chladného nedělního rána vyrazila směrem k fakultě. Oblečena ještě více formálně, než do práce - chtěla jsem se před profesorem na první hodině po prázdninách kapku vyšvihnout. Absence tenisek jsem zalitovala hned za pár minut. Vjela jsem na první cyklostezku, zatočila za roh a ejhle... cesta byla rozkopaná, uprostřed bagr a okolo mokré bahno. Ideální pro béžové boty na podpatku. Potlačila jsem chuť zabít přítomné dělníky za absenci značení nebo varování a opatrně jsem sesedla. Za jejich obdivného hvízdání jsem mlčky převedla kolo po bahnitém trávníku a čvachtavě nasedla (a doufala, že snad to bahno stihne opadat do příjezdu ke škole. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí a s úlevou jsem vjela do sítě vedlejších uliček starého Chodova. Bohužel mě brzo čekala další stezka - skrz Krčský les. A v něm další šok a zklamání.
Začalo to vlastně už kousek před lesem. Koho proboha napadlo, že každý cyklista dokáže své kolo otočit na místě o velikosti většího kočárku? Jak mám ze silnice udělat otočku v ostrém úhlu doprava, pak skrz parkoviště a dalším ostrým úhlem doleva? Já mám náklaďák, něco takového je pro mě takřka nemyslitelné. No, rychle do lesa. Ten přece nedávno renovovali. Jenže mezitím prošlo léto a podzim. Stezka byla zasypaná listím, žaludy, všude výmoly a louže. Větší díry někdo vyspravil drobnými kamínky - moje noční můra. Když kolo najednou vjede do takové pasti, je to asi jako když motorista najednou zjistí, že se silnice změnila v ledové kluziště. Do toho lidé, kteří si pletou stezku se závodním okruhem, chodníkem, venčící loučkou a místem ke srocování. Ani nevím, jestli je horší pes zcela bez vodítka, nebo na volném desetimetrovém. Zmatené děti nemá cenu vzpomínat.
Největším šokem byla až hmatatelná nenávist. Na silnici už mě ostatní auta berou takřka za rovnocenného partnera a cítím z nich maximálně obezřetnost. Teď mě však pronásledovaly pohledy chodců, kterým jsem ubírala jejich životní prostor a trikůtků, kteří si měřili mé vybavení a zamračeně se dívali na můj zcela necyklistický oblek, vysoké podpatky, elektrické kolo, proutěný košík a teplý klobouček místo aerodynamické přilby. Cítila jsem, že sem nepatřím a rozhodně nejsem vítána. Výjimku tvořily jen děti - ty mávaly, tahaly rodiče za rukáv a ukazovaly na moje kolo.
Nepříjemné bylo i časté přerušování jízdy. Ze silnice jsem zvyklá na semafory a občasné příčné prahy. Teď najednou tu byly různé přechody a přejezdy, kde si nešlo jen tak počkat na zelenou, ale bylo nutné sesednout, zajistit kolo, zmáčknout tlačítko a rychle zpátky ke kolu - co kdyby zelená padla mezitím - trvala totiž vražedně krátkou dobu. Chtěla bych vidět to samé na silnici - představte si, že by u každého semaforu musel řidič auta nebo autobusu na prvním místě otevřít okénko, vystrčit ruku s dálkovým ovládáním a kliknout směrem ke sloupu. Do týdne by se vzbouřili a bylo by to hooodně divoké.
Navíc když už překonám všechny zákruty, hrboly, techniku aj. pořád musím mít na paměti tu nejdůležitější věc: "VŠICHNI JSOU PŘEDNĚJŠÍ NEŽ CYKLISTA - A TO NA VŠECH TYPECH KOMUNIKACE!" Je úplně jedno, zda se jedná o polní cestu, silnici, smíšenou či nesmíšenou cyklostezku nebo chodník. Cyklista nesmí nikdy nikoho ohrozit. Ať už je nebo není v právu. Cyklista vlastně může na práva zapomenout - v praxi má jenom povinnosti. Protože i když náhodou někomu ublíží a byl v právu, soud ho roznese na kopytech, protože měl být prostě ohleduplný - co by mu to udělalo, že? Grrrr.... Jsem snad Matka Tereza? Pálí se mi vlasy od svatozáře? Ne. A nikdy nebudou. Ale pokusím se s tím žít.
Ohledně cyklostezek mě nejvíce rozčílily zdánlivé drobnosti - už zmiňované ostré rohy, málo místa v zatáčkách, absence osvětlení nebo třeba i potok bez bezpečného přejezdu. To bych čekala někde v lese, ale v centru Prahy? Já přece nemám žádného horáka a nejezdím single-tracky. Navíc většinou vozím křehký materiál (sklo, porcelán), popř. děti. K čemu je mi potom taková cyklostezka? Jaký je její účel a proč mi zákon v takovém případě nedovoluje použít silnici? Marně kroutím hlavou.
Logicky bych čekala, že uvnitř města budou cyklostezky sloužit jako alternativa pro lidi, kteří se bojí nebo nemůžou do provozu. Rekreační typ jezdců pak bude mít trasy okolo města - aby si mohli po pracovním shonu protáhnout svaly a vyčistit hlavu. Nyní to však vypadá, jako by si nějaký šílený projektant usmyslel, že i jízda do školy nebo do práce musí být vzrůšo a adrenalin. Po zkušenostech z ostatních evropských měst jsem více než mírně zklamaná. Styl pražských cyklostezek se nedá svést na nějakou kopcovitost nebo historické uličky. To je jen čirá zlomyslnost nebo ignorace projektanta - vyberte si. Tenhle přístup oficiálních míst se musí změnit, jinak se o nějaké podpoře cyklistiky nedá mluvit (natož o pozitivní diskriminaci kolařů). Je to jen líbivé počítání nových kilometrů před volbami (občas se ani fyzicky nic nového nepostaví - jen se namalují čáry na zem tam, kde se doteď jezdilo nelegálně... a jupíí... nová cyklostezka je na světě a čtvrť se chlubí jak je proaktivní).
Jen doufám a tiše si přeji, abych se jednou dočkala dne, kdy se budou v Praze stavět stezky stejně smysluplně jako třeba ve Vídni nebo Lucemburku. Nebo aspoň v Berlíně, ten není tak daleko ;) .
A co vy? Jak se vám po Praze jezdí? A jezdíte po ní vůbec?

Kolik lidí vezeš, tolikrát jsi člověkem

Od tohoto léta jezdím na kole takřka denně. Začala jsem o prázdninách a tak jsem nevypadala nijak podezřele – byly přece prázdniny, vypadala jsem jen jako trošku divný sportovec. Zlom nastal s nástupem školního roku. To už okolí pochopilo, že se mnou na silnicích prostě budou muset počítat. I já jsem najednou začala potkávat zcela nové souputníky. Ubylo trikůtků a přibylo kol s integrovanými dětskými sedačkami.
Pozitivním jevem se stalo chování některých řidičů – zvláště míjející autobusy byly přímo v ukázkové vzdálenosti a přiměřené rychlosti. Auta se rozdělila na tři typy – jedni řidiči jsou ze mě nervózní a při čekání na světlech to radši vezmou na červenou, jen aby nebyli v mé blízkosti... druhý typ naopak přišlápne brzdu a radši mě pustí před sebe – jen aby ta šílená cyklistka byla pryč... třetí typ mě vnímá jako úplně normálního účastníka provozu a nijak zvláštně se ke mně nechová. Potěšující je, že některá auta potkávám pravidelně – jezdíme spolu do práce i z práce. A hned se chovají líp. Pouštějí mě na hlavní, blinkry háží už z dálky a dokonce naštvaně protroubí řidiče, kteří si na mě moc dovolí.
Také jsem musela zrevidovat jednu pověru, která koluje motoristickým světem. Obecně se říká, že řidiči červených aut jsou agresivní. No, já osobně jim říkám „hraví“ - nervózně popojíždí u světel, v koloně se se mnou přetahují o pořadové místo občas spíše rozverně zatroubí a zamávají a neradi dodržují předepsanou vzdálenost. Jinak ale dbají předpisů a je s nima spíš legrace. Koho se však opravdu bojím, jsou auta černá. Existují výjimky, ale za těch pár měsíců jsem si ověřila, že černá auta snad řídí lidé bez řidičáku. Jinak si neumím vysvětlit, že netuší, co je to blinkr, přednost zprava, chování na kruhovém objezdu, bezpečná vzdálenost, jízda na červenou a další a další... Na černá auta si dávám hoooodně velký pozor – obzvláště od toho dne, kdy se mě jedno pokusilo dost brutálně vytlačit ze silnice. Naštěstí po silnicích jezdí i další barvy a tak se jezdit nebojím ;) .
Jejich postoj se také mění dle počtu pasažérů. Pokud jedu sama, jsem jen další divná ženská na kole. Když je za mnou náklad, jsem podnikavá divná ženská na kole. Jakmile si za mě sedna jedna holka, jsem pracující a obětavá matka, která asi nemá na auto. Ale když jsou za mnou holky obě... ó jé... to jsme potom středem pozornosti. Otáčí se za námi skoro všichni, auta zpomalují, děti mávají a volají. Většina najednou závidí a nejradši by si takovou jízdu taky vyzkoušeli. Pánové se mění na kluky a dámy v kostýmcích na malé holčičky. Učitelky ze školky se rozplývají a sídlištní babičky gratulují. Vzpomínají na svá mladá léta a dávají rady, jak dětem cestu ještě více zpříjemnit. Fanny se dme pýchou a všem nadšeně říká, co to má máma za kolo. Josífce je to zatím putna – jen své místo u řidítek si hlídá a nikoho na něj nechce pustit. Já ochotně pózuji a vysvětluji.
Je to potom až smutné, když zase jedu do práce sama. Ale jen na chvilku. Cesta o samotě je příjemná a rychlá. Člověk si po ránu urovná myšlenky a do práce už přijede plný pracovního elánu. Jízda po kočičích hlavách navíc nádherně promíchá kávu v termosce... jen pekárna po cestě mi schází, to ještě musím vychytat.
A co vy? Přijíždíte do práce svěží? Obdivují lidé vaše kolo/auto/brusle? A bavilo by vás vozit za sebou pasažéry?

Dokáže lolita přežít v době postapokalyptické? ANO!

Všichni už ví, že mám od poloviny léta virtuální obchod na internetu. Zatím je to miniobchůdek, určený k vystavování fotek zajímavých úlovků z internetu. Miluji nakupování všeho, co jen trochu souvisí s tématikou lolit, anime, steampunku a cosplay. Jenže byt je malý a tak musím s těžkým srdcem občas něco prodat. Proto ten internetový počin. Chyběl mi ale lidský kontakt s kupujícím a tak jsem se začala poohlížet po možnosti zúčastnit se nějakého hezkého festivalu.
Náhoda mi jeden přihrála přímo do cesty. Manžel se měl služebně účastnit festivalu Zažít město jinak - na stánku neziskovky Auto*Mat. Udělala jsem na něj smutné oči a velice rád ještě souhlasil, že si vedle jejich stánku budu moci postavit svůj vlastní pidistáneček. Jupííí. Vyřídila jsem všechny formality a najednou zbýval už jen týden do akce. Díky ochotě známých jsem měla všechno bez potíží připravené, zboží bylo uskladněno už o den dřív u dobrých duší hned vedle naší zóny, připraveny vizitky, letáčky, krejčovská panna a další. Já měla nervy na pochodu a pěkně mě bouřilo břicho. Za pultem jsem stála naposledy v pubertě - a vlastní stánek jsem měla postavit úplně poprvé. Pečlivě jsem si připravila ceník, zboží a doufala v milost všech bohů.

Před začátkem akce

Štěstí opravdu stálo při mě. Organizátor nám přidělil místa takřka uprostřed - měla jsem rozhled skoro po celé zóně. Celý program byl uzpůsoben podle filmu Mad Max (resp. jeho současnému remaku - proboha proč musel někdo natočit remake tak geniálního filmu???? ehm...) a součástí programu byl i cosplay - hodně vydařený. Celou dobu hrála super muzika. Z jedné strany jsem měla stánek s Vráťou (a lehce jsem parazitovala na jejich konstrukci a navěsila si tam svoje hadříky), z druhé strany stál úžasný designový obchod Kuráž - vřele doporučuji si je najít a něco si od nich koupit. Přímo přes ulici vynikající zmrzlina. Úžasná atmosféra, spousta akce, ani stopa po nudě. A naštěstí mi Vráťa včas poradil, ať si s sebou vezmu i skládací židličku - ocenila jsem ji.
Rozjezd by pomalý. Připravený ceník mi byl houby platný, nedokázala jsem se v něm rychle orientovat, ceny jsem vařila z vody. Pořádně jsem se dostala do prodejní nálady až tak hodinu po začátku. Pomáhal mi můj kostým viktoriánské služky - lámal ledy. Vráťa po celý den solidárně nosil kimono - vždyť přece každý pravý samuraj bere na festival jukatu, tak proč ne... jen na interview do televize se převlékl.

Mafiánský samuraj

Na interview musel odjet na skoro dvě hodiny pryč. Trochu jsem se bála, najednou tam budu sama. Ukázalo se ale, že to vůbec není problém. Kolem obchůdku pořád někdo chodil, moje pusa se nezastavila, a najednou byl zpátky. Byla jsem ve svém živlu. Ceny jsem nakonec lehce upravovala na míru kupujícímu (občas byly dražší než na internetu, občas výrazně levnější)... pár malých holčiček odešlo s náramkem nebo samolepkou zdarma. Pro milé babičky, se slabostí pro červené korále, šla cena dolů skoro o polovinu. Pán s nosem nahoru si nic neodnesl, protože bylo najednou všechno moc drahé. Moji největší radostí bylo, když jsem viděla nadšení v očích kupujících - a lásku, se kterou brali mé zboží do ruky - a najednou bylo jejich. Pak se plně projevilo, kdo je ještě v duši hravé dítě. Přesně pro takové momenty stojí za to se pařit v horku u stánku.

Zboží a slunce ubývá, dobrá nálada zůstává

Ani jsem si nevšimla, že se začalo šeřit a akce pomalu končí. Byla jsem sice utahaná jako kotě, ale domů se mi nějak nechtělo. No, začala jsem balit zboží do vozíku a doprodávat poslední kousky. Jako úplně poslední mě opustila velká plyšová Pucca. Celý den mi dělala společnost v košíku mého kola - půl metru optimismu. V duchu jsem skoro brečela, ale když jsem viděla nadšení kupující, tak bylo loučení o něco lehčí. Vlastně úplně poslední věc jsem prodala až den poté... k večeru se totiž ke stánku přihnaly dvě malé holčičky a doslova se porvaly o posledního malého plyšáka. Dětskou bitku nakonec rozsoudila až maminka, která se se mnou dohodla, že si druhý den pošle kurýra ještě pro jednoho plyšáka ke mě domů (a holky je pak dostanou oba jako vánoční dárek).
Nakonec bylo vše uklizeno, kola naloženy, zóna pomalu utichala a já s Vráťou jsme nasedli na kola a vyrazili domů. Cesta byla příjemná a klidná. Doma jsem jen letmo vybalila a padla do postele... polomrtvá ale tak strašně šťastná... ne z výdělku (nějaký byl, ale nic významného), ne z úžasné propagace... ale z té atmosféry, nabitého programu a z rozzářených očí malých i velkých dětí. Byla jsem nadšená, že lidé v Praze ještě nejsou odepsaní... že se dokáží radovat z neobvyklých věcí, ocení steampunkové blbinky, nebojí si vzít výrazné šperky, nebojí se udělat extravagantní cosplay... atd... atd... prostě nejen Letná, ale celá Praha JEŠTĚ ŽIJE A UMÍ ŽÍT!

Pozor, křehký náklad jede!

Tak už jsem psala, že jsem začala jezdit do práce na kole. Na tom by nebylo nic zas až tak divného – manžel aktivista, kolo s pomocí elektriky, jen mírné kopce. Proč ne... Tentokrát však přede mnou byla výzva takřka gigantická.

Asi už všichni ví, že jsem si založila malý internetový obchůdek (Lolita pod lípou). A zboží do něj získávám ze všech možných směrů – mimojiné i z Aukra. Tam jsem jednu neděli vydražila hned třicet kousků zboží – a všechno k vyzvednutí u nás v práci. Zaplatila jsem, zboží si nachystala do přepravek a začala přemýšlet, jak to dostanu domů. Na stole trůnily dvě přepravky plné budíků, hodinek, čínského porcelánu, křehkých bambusových hůlek, obrazů a dokonce i jedno zrcadlo. Co teď s tím? Mám sice nákladní kolo, křehké věci v něm však většinou nevozím. Natož něco, co chci potom dál prodat. Jako bonus jsem si v obchodě koupila láhev saké.

Ihned jsem rezignovala na myšlenku, že bych to všechno odvezla na jeden zátah. Trasa byla ze Zahradního města na Jižní – nechodníčkařím, na cestě mě ale čeká kousek kočičích hlav, několik zpomalovacích prahů a hned čtyři rušné hlavní silnice. Nakonec jsem se zhluboka nadechla, vytřídila věci do dvou zhruba stejných hromádek a cca patnáct minut rovnala první várku na kolo. Pomohla jsem si bublinkovou fólií a nakonec jsem mohla opatrně vyrazit. Kolegové se šli nenápadně podívat, jak narvané kolo vypadá a trošku se o mě báli.

Rozjezd byl opatrný, jela jsem skoro o dvacet minut déle, než jsem zvyklá. Naštěstí nejelo moc aut a tak jsem příliš neblokovala provoz. Domů jsem dojela zpocená jak myš, ale neuvěřitelně pyšná. Druhý den jsem si doma zapomněla bublinkovou fólii – naštěstí se mi podařilo vše zafixovat tak napevno, že se nepohnul ani nejmenší kousek porcelánu. Jen jsem neodhadla tíhu a tak bylo kolo druhý den o dost hůře ovladatelné. Opět jsem jela pomaličku a s respektem. Doma jsem si zatancovala vítězný tanec – nic se nerozbilo ani neodlomilo.

Podtrženo a sečteno = jsem borec, supermáma a kdo ví, co ještě :D … neznám nikoho, kdo by dokázal na kole dovézt náklad takového charakteru a objemu. Jenom doufám, že se to nebude opakovat moc často. Bylo to super, ale čeho je moc, toho je příliš. Příště radši více menších jízd a méně obav.

A co vy? Jak vozíte domů nákup? Troufli byste si naložit kolo sklem a porcelánem a vyrazit do víru Prahy?

Jak jsem začala do práce jezdit na kole

Tak jsem po letech na rodičovské dovolené zase začala jezdit do práce. Ze začátku samozřejmě MHD. Trvalo to přesně 30 minut a já nechtěla riskovat pozdní příchod pro dítě do školky. To se ale nevztahovalo na víkendy - a já prozatím pracuji i o víkendech. V hlavě mi tudíž hlodal červík navádějící k jízdě na kole. Narážel však na můj strach z neznámého. Dokáži zabloudit i v příliš velkém bytě - natož pak někde v neobvyklých končinách Prahy. Manžel mi ochotně ukazoval cestu na mapě, já se však stále bála. Nakonec rezignoval a přestal se mě ptát.
Pak jednou na víkend odjel a děti s ním. Venku bylo krásně, neodolala jsem a vytáhla kolo. Našla jsem i mapku, křížkem si vyznačila místo startu i cíle a jela jsem. Trošku uklidňující bylo to, že jsem nemusela být v práci na čas. Neměla jsem to tudíž tak moc stresové. Přesto jsem znejistěla, když jsem začala bloudit v hlubinách Zahradního města. Nakonec se mi však podařilo se vymotat a já přijela celá šťastná do práce. A druhý den zas. A jelikož třetí den byl státní svátek, jela jsem i ten. Jenže pak nastal všední den a kolo šlo opět do "garáže". Tam zůstalo až do víkendu, kdy už jsem vyrazila jako profík. V týdnu zůstávalo hezky uklizené. Manžel trpělivě čekal, jestli se někdy odhodlám i v týdnu.
Zlom nastal o prázdninách. Pro děti si ráno přijela babička a já se podívala na kolo... důrazně... Měla jsem totiž silnou motivaci - a velice neobvyklou. Občas totiž trpím na silné bolesti PMS (nehodlám termín rozepisovat - většina lidí si pod tím dokáže představit čím procházím). Měla jsem křeče, nafouklé břicho a bolely mě záda. Taky hlava mi dávala zabrat. A na tohle všechno mi pomáhá jízda. Takže jsem začala vytahovat kolo - pevně přesvědčená, že tentokrát pojedu a rozhýbám to. Moje máma se na mě podívala a zeptala se, co blázním. Řekla jsem jí, že dneska jedu na kole. Proč? PMS. Máma jen vědoucně kývla hlavou a jen se zeptala, proč si beru těžké elektrokolo a nevezmu si radši lehčího Sobíka? Protože mě čeká kopec a tam mi elektrika pomůže :) . Pochopila a na nic víc se neptala. Tak jsem jela.
Byl to úžasný pocit. Do práce jsem přijela o pět minut rychleji, než autobusem. Většina zdravotních potíží byla pryč. A já byla hrdá jak páv. Od té doby už jsem jela do práce v týdnu několikrát. Den ode dne jedu jistěji, klidněji a pohodlněji. Jen křižovatky mi občas dělají trable (křížím několik pruhů a auta na moji rychlost nejsou moc zvyklá). To všechno se ale poddá a do podzimu to bude super. A pak už se nebudu bát, že nestihnu školku. Vždyť na kole jsem většinou minimálně o pět minut rychlejší, než autobus! A nemusím čekat na spoj :)
A jak jezdíte vy? Autem? MHD? Na kole? Nebo máte práci tak blízko, že chodíte pěšky? Tak či tak přeji včasné příchody a žádná zpoždění.

Galasova výroční cyklojízda

Už léta mám jednoho zvláštního kamaráda. Miluje jízdu na kole a zároveň rád tuto radost přenáší na ostatní. Z toho důvodu pořádá několikrát za rok malé výlety – cyklojízdy. Jsou to výlety po Praze a okolí, občas se zatoulá až do Mariánských lázní nebo dokonce do Vídně. Za tuto svou aktivitu se dočkal ocenění z rukou primátora. Bylo tudíž až podezřelé, že jsme s naší rodinou na žádnou jeho jízdu dosud nejeli.

Poslední úpravy před startem jízdy

Konečně se nám termín hodil a mohli jsme se i my přidat. A to rovnou celá rodina – já, Vráťa i obě naše holky. Po krátké diskuzi si Vráťa za sebe posadil Josífku a já jsem vezla Fanynku. Trasa byla sice relativně krátká, ale i tak byla pro Fanny příliš těžká. Z organizačních důvodů (a hlavně kvůli kapacitě mé baterie) jsme nedorazili na start vyjížďky, ale připojili se až v Braníku. Počasí nám přálo a tak byla účast opravdu hojná. Jeli staří, mladí, střední věk a ve vozíku se vezl i pes. Jen cyklostezky byly na můj vkus až trochu moc přecpané a náš peloton situaci jen zhoršoval.

Odpočinek u řeky

Milým překvapením byly občerstvovací přestávky. Bylo jich dost a zastavovalo se na zajímavých místech. Děti se vyřádily na hřištích, dospělí doplnili tekutiny a občas i nějakou tu živinu. Jen si všichni nechávali trochu místa v žaludku na oslavu v cíli. Na Zbraslavi jsme letmo okoukli místní farmářský trh (ani jsme nezastavili – jen jsme zvědavě nakoukli při jízdě) a všechny nás překvapila odvaha tří „ledových“ mužů, kteří hrdinně vlezli do studeného rybníčku. Chtěla jsem si zahrát na paparazzi a vytáhla foťák. Moje prudérní povaha však nedovolila nafotit opravdu choulostivé snímky – pánové totiž šli „na Adama“ a tak jsem udělala jen několik opatrných snímků.

Pro Fanynku byl takřka životním zážitkem přívoz. Na lodi ještě nikdy nejela – a tahle nás vzala i s koly! A dokonce se jmenovala Josefína! Hned začala plánovat, že během prázdnin pojedeme alespoň na jeden výlet na lodi. Musí to prý být něco luxusního, aby se na palubě dalo i jíst.

Poprvé na lodi

Závěrečná část už byla rychlá a najednou jsme byli v cíli. Přivítala nás milá kavárna a stinná zahrada. Obsluha se opravdu snažila, jídlo a pití bylo excelentní a pro naše pobavení hrála harmonika. Josí se statečně hrabala v hlíně, Fanny zkoumala houpací síť. Ani se nám nechtělo domů. Nakonec nás vyhnala až vidina deště.

V cíli

Vzato kolem a kolem, byl to moc krásný den. Holky byly nadšené, Vráťa získal spoustu inspirace pro naše vlastní výlety a jen já se pak spáleninou červenala jak rajské jablíčko. Snad nám to brzy vyjde a vyrazíme na výlet znovu.

Proměna cyklojízd očima napůl zúčastněného

Jak jsem se vlastně k cyklojízdám dostala? Začalo to celkem nevinně a romanticky. Zamilovala jsem se a můj vyvolený mi jednoho dne oznámil, že se pojede výroční cyklojízda na památku Jana Bouchala a jestli nechci jet také. Koukala jsem na něj, jestli se nezbláznil. Venku sněžilo, jméno Bouchal mi nic neříkalo a ani jsem neměla kolo. Byla jsem nanejvýš tak ochotná přijít na místo dojezdu a tam ho uvítat pusou. V den D jsem si na internetu vygooglila ono jméno a žasla jsem. On to byl Pup – má tajná dětská láska! Chodíval s mým bratrem do oddílu TOM (Turistický oddíl mládeže) a mě samozřejmě přehlížel – vždyť jsem byla jen něčí mladší sestřička. Neviděla jsem ho léta a teď jsem se dočetla, že už ho ani nikdy neuvidím. Podle zpráv na internetu vedl mezitím zajímavý život a jako jeho dědictví zůstala Praze organizace Auto*Mat, ke které patřil i můj současný vyvolený. K okamžité koupi kola mě to sice nepřemluvilo, cítila jsem však hrdost na něj i na svou současnou lásku a rozhodla se činnost této organizace monitorovat a v pravý čas se připojit.

Hned za pár měsíců jsem měla další příležitost. Bylo mi řečeno, že existuje cosi jako Velká jarní cyklojízda. Jede prý několik set lidí, policie dělá doprovod, zvládne to i dítě a v cíli bude sranda. Mnoooo.... jenže kolo je drahý! A neseděla jsem na něm skoro deset let. Nic jsem tedy neslíbila a nechala vše osudu. V den cyklojízdy jsem se zúčastnila specializovaného veletrhu a na přípravu na jízdu jsem měla cca hodinu. Rychle jsem se tedy přesunula z Holešovic do Ďáblic a tam vletěla do sportovního obchodu. Kola jsem ihned zavrhla, zato jsem začala pokukovat po koloběžkách. Nechtěla jsem nic lehoučkého a fórového. Do oka mi padla terénní koloběžka (nafukovací kola, dvě brzdy, bytelná konstrukce). Na řidítka jsem si nechala přidělat dětský plastový košíček (i s kytičkama) a při placení jsem se zmínila, že s ní hodlám jet za pár minut cyklojízdu. Prodavač se zděsil a rychle mi ještě zkontroloval brzdy a dofoukl kola. Stejně jsem se málem zabila už při pokusu o jízdu na metro. Peloton jsem nakonec stíhala takřka o vteřiny. S velikou porcí štěstí jsem zvládla celou cyklojízdu (jedna z kytiček mi uletěla na magistrále) a na místě dojezdu jsem za odměnu dostala automatí tričko (asi za odvahu). Nechala jsem se zlákat i k vyzkoušení si nádherného městského kola – dopadlo to takřka katastrofálně, málem jsem i s kolem vjela do Vltavy – evidetně se dá jízda na kole zapomenout.

Láska cyklistická

Jako svatební dar jsem pak dostala krásné kolo uzpůsobené na mojí malou postavu a začala se pomalu seznamovat s taji řízení. V létě jsem se nechala nalákat na speciální cyklojízdu – bylo výročí vjezdu spřátelených vojsk do Prahy v létě 1968 a tak se měla konat alegorická jízda skrz historickou část Prahy. Manžel s kamarády si kola přeměnili na růžové tanky, já se spokojila s karafiátem na košíku. Jen mě mrzelo, že oni pojedou v čele pelotonu a já budu někde v davu za nima. Ale co... co se tak může stát? Vráťa mi poněkud zapomněl říct, že akce není předem domluvená s policií – a té se nějaké shluky cyklistů na silnici vůbec nelíbily. Najednou jsem tedy vyděšeně zjistila, že nás obklopili příslušníci na motorkách a nějak divně nám hrozí. U Rudolfina nás zablokovali a nechtěli dovolit další jízdu. Po několika telefonátech, jednáních a vysvětlování, konečně dali pokyn, že můžeme jet – ale už pouze a jedině s jejich asistencí. Čelo pelotonu vyrazilo a pomalu se rozpohyboval i zbytek davu. A několik policistů se asi rozhodlo prudit. Sotva jsem šlápla do pedálů, jeden z nich se přede mne postavil. Svoje kolo jsem ještě tolik neovládala, zastavila jsem tudíž až o jeho břicho. Příslušník stál, pokuřoval cigaretku a já tichounce pěnila... koneckonců – měřila jsem mu kamsi k prsům a měla jsem tak třetinu jeho váhy. Když už měl pocit, že mě blokuje dost dlouho, poodstoupil. Za pár metrů nato mě někdo vyfotil a fotku dal na internet. Měla jsem tam výraz, že by i pes utekl strachy. Od té doby Vráťa vyhlásil embargo na nějaké sólo jízdy a při dalších cyklojízdách jsem musela jezdit jedině s doprovodem (čistě pro moji ochranu).

Velkou podzimní cyklojízdu už jsme jeli vedle sebe. Byla tehdy extrémně dobrá účast (pět tisíc lidí) a veliká mediální masáž – bylo před volbama a každá pidistranička se chtěla zviditelnit. Vše bylo nádherné až do dojezdu do cíle a následného korza po nábřeží. Nějak jsem nezvládla přejezd kolejí u Karlova mostu a doslova se rozplácla pod nohy policistovi. A to jsem byla v béžovém kostýmku, fňuk. Tenhle příslušník byl naštěstí milý a ochotně mi pomáhal na nohy a utěšoval mě. Radši jsme to tam s Vráťou zabalili, dojeli si ještě do obchodu koupit velké dřevěné houpací křeslo (všichni prodavači si najednou museli dát rauchpauzu, aby se podívali, jak tu krabici upevňujeme na nosič kola) a rychle domů.

Mezitím se konalo mnoho malých cyklojízd. Pravidelně každý poslední čtvrtek v měsíci se vyjíždí od kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad. Já však končila v práci až chvilku po šesté a tak jsem se o ně ani nepokoušela. Velké cyklojízdy se také pomalu měnily. Od počátečních polochaotických a neorganizovaných jízd se posunuly k politickému cirkusu za asistence médií a policie. Já vyměnila normální kolo za elektrokolo (a brzo k němu přidala vozík na jedno dítě a za chvilku ho vyměnila za vozík pro dvě děti) a poslední dvě cyklojízdy jsem jela na nákladním elektrokole s holkou za sebou. Už své kolo také mnohem lépe ovládám a ani si nepamatuji, kdy jsem spadla naposledy :) .

Aby se vyhovělo protistranám (zvláště ze řad automobilistů), měnily se v průběhu let trasy, termíny jízdy i čas jejího startu. První si řidiči stěžovali, že nemáme jezdit ve špičce – to se tehdy vyjíždělo ve čtvrtek v 18:00 (teda, spíš s patnáctiminutovým zpožděním). Tak se akce přesunula na víkend (zkoušela se postupně sobota i neděle). To si zase stěžovali účastníci, že o víkendu nejsou v Praze a kupodivu si stěžovali i řidiči, že prý oni pracují i o víkendu a my je blokujeme v době, kdy s nějakou blokací prostě nepočítají (na rozdíl od všedního dne, kdy jsou kolony prý normální). Poslední pokus byl opět všední den, ale s posunutím výjezdu až na skoro sedmou večerní. I to však bylo špatně.

Zkoušeli se také různé přístupy k veřejné dopravě a jejímu pouštění. Když běží maratónci (nebo se koná nějaký průvod), tak tramvaje prostě nejezdí a autobusy jsou odkloněny. Když bylo účastníků okolo tisíce, tak policisté většinou chtěli, aby peloton rychle projel a tudíž se veřejná doprava nepouštěla. Jak začal stoupat počet cyklistů, došlo na kompromis – vždy část pelotonu projela, pak se pustilo pár tramvají nebo autobusů a zase jela masa cyklistů. Oboje mělo své pro i proti a jízda poměrně rychle projížděla městem. Podle nahraných videí trval průjezd normální křižovatkou maximálně patnáct minut. Pouštění chodců bylo individuální a záleželo na přístupu obou stran. Sanitky a houkačky vůbec se pouštěli dopředu a všichni jim šli z cesty. Lidé se navíc k tělu pelotonu různě připojovali, či z něho odjížděli a jízdu vzdávali (převážně rodiče malých dětí, popř. různí skateboardisti či bruslaři). Na letošní jarní cyklojízdě se policie na poslední chvíli rozhodla, že udělá změnu a nebude blokovat na těch patnáct minut celou magistrálu, ale nechá dva pruhy pro auta a jeden pro kola. Výsledkem byla katastrofa, která zcela zablokovala ulice od Chotkových sadů až k náměstí Jiřího z Poděbrad. Emoce byly rozjitřené ještě týdny po jízdě. K této cyklojízdě se však už nebudu vracet, popsala jsem ji podrobně jindy a v jiném článku.

Jaká je tudíž budoucnost pražských cyklojízd? Kam dál? A jak? To jsou otázky, které trápí cyklisty, novináře, politiky, policii i odpůrce z řad řidičů.

Než jsem potkala svého budoucího muže, neměla jsem o nějakých cyklojízdách ani tušení. A ani nikdo z mého okolí. Z toho vyvozuji, že to byly jen velice málo omezující akce několika stovek nadšenců. Prahu omezovaly jen minimálně. Jejich účelem a cílem bylo vyvolat diskuzi o potřebách cyklistů a chodců. Upozornit politiky na to, že tu existuje silná voličská skupina, na kterou se zapomíná. Že je tu spousta lidí, kteří chtějí jezdit na kole, ale bojí se do provozu. Cyklista jedoucí po chodníku není jenom bezohledný – je zpravidla vyděšený. Součástí akcí okolo cyklojízd byly i různé petice a informační letáky, které se snažily tento stav změnit a dostat cyklisty z chodníků na silnice a cyklostezky.

První zkouška jízdy s nákladním kolem a pasažérem

V průběhu let politici pochopili potenciál cyklojízd. A vyložili si je po svém. Začali se nenápadně mísit mezi cyklisty – ze začátku s kapucí na hlavě a v tmavých brýlích a na vypůjčeném kole. Později už hezky ve stranických barvách, v popsaných tričkách nebo dresech a občas i s nějakou vlaječkou na (nyní již firemním) kole. Kolem nich povinná suita novinářů, podporovatelů a odpůrců. Ve stejnou dobu uchopili i soukromé firmy cyklojízdu jako svou svéráznou marketingovou akci. Sezvali skupinku podporovatelů, půjčili jim výrazně označená kola a trička a nechali je nenápadně propagovat. Občas i v cíli kola a doplňky vystavili a prodávali. Média doteď neví, jak s jízdou pracovat. Česká televize udělá vždy krátký vstup, streamové televize většinou vyšlou svého zástupce a videa následně dají na youtube. Dokonce i Kancelář Blaník zareagovala a cyklojízdy využila pro celý jeden díl.

Náš "vzhled" před každou jízdou o něco vylepšujeme :)

Občas se objeví i taková spojení, jako propagace krále majálesu a boj různých fakult o dušičky. Jednou se k nám připojil i cirkus na kolech. Vlastní kolovou letku mají také Lékaři bez hranic.

Já osobně mám ráda alegorickou část jízdy. Spolu s manželem a dětmi se snažíme o nějaký kostým nebo aspoň vylepšení kol. Ráda jedu pomalu a za zvuků hudby a snažím se vesele mávat na diváky u cesty. Tohle je i směr, který by se mi líbil. Dohodnout s policií a Dopravním podnikem trasu po pěkně širokých silnicích, přinutit Dopravní podnik, aby o akci informoval pár dní předem pomocí hlášení v metru (při maratónech a výstavách to dělají automaticky), udělat z několika kol pouštěče muziky a přibrat třeba i ty cyklistické akrobaty. Udělat kulturní akci v místě výjezdu i v cíli (koncert, trhy, pouliční divadla). Mohlo by jít klidně i o několikadenní festival ve stylu bohnického Mezi ploty. Cyklojízdy by mohly být i dvě za sebou – první ve všední den – menší – a druhá větší o víkendu. Třeba jako zahájení a ukončení. Součástí by mohly být i workshopy nebo tiskové konference.

Tak co, ujme se toho někdo? Najde se partička aktivních (a zatím ještě naivních) jedinců a pomůže s tím? Nebo z toho posledního fiaska zbude jen spousta „statečných“ řečí a stížností a skutek utekl? Nechme se překvapit.