Sexuální násilí – viníci a oběti

Od včerejšího dne hýbe českým politickým rybníčkem sexuální aféra jednoho z mladých politiků. Nebudu jmenovat, ani nebudu rozepisovat. To zvládají jiní. K čemu se ovšem vyjadřovat budu, je okamžitý hon na čarodějnice, který víceméně skončil politickým lynčem dotčeného muže. U nás v rodině panují na tuto kauzu protichůdné názory a málem to skončilo prudkou hádkou. Ptala jsem se v duchu, proč tomu tak je. Proč mám potřebu se nějak vymezovat vůči politikovi, jehož stranu nevolím a jeho samotného nijak extra nemusím? Co tím získám nebo ztratím? Pořád mi jen v hlavě blikala výstražná kontrolka a na jazyku byla pachuť nespravedlnosti.
Až druhý den jsem pomalu začala chápat. Šla jsem vyzvednout dítě do družiny a jak jsem se blížila ke školní budově, do mé mysli se vkrádaly vzpomínky na má školní léta. Před očima se mi vynořovala dávná kauza, která mě tehdy zděsila a znechutila až na okraj mých sil. Má víra v právní stát padla a já se tehdy v čistém šoku rozhodla na toto časové období zapomenout a vše zcela vytěsnit z hlavy. Povedlo se takřka dokonale, ani nyní se mi nepodařilo vrátit všechny vzpomínky do poslední. A co se tehdy vlastně stalo?
Po absolvování základní školy jsem nastoupila na Integrovanou střední školu obchodní – tj. první tři roky jsem se vyučila prodavačkou a následující tři roky jsem vystudovala obchodní akademii a zakončila ji maturitou – to vše na stejné budově a pod dohledem stejných učitelů. Proto si nejsem tak zcela jista, jestli se to odehrálo v době učňovské nebo následující. Přeci jen, je to už více jak dvacet let zpátky. Naši kantoři byli pestrou směskou odborníků i prapodivných existencí. Někteří byli extrémně dobří, jiní zvláštní (jedna učitelka se během té doby zbláznila a skončila v ústavní péči) a většina jich byla zcela běžně průměrná. Já se nyní v duchu vrátím k našemu učiteli Občanské nauky.
Jeho jméno tu uvádět nebudu (z pochopitelných důvodů) a ani by to nebylo podstatné. Jeho vzhled byl unikátní – pan profesor byl morbidně obézní. Ale to teda echt. Pokud chtěl nastoupit do tramvaje, musel prostředními dveřmi a i do nich se musel lehce natočit, aby se vešel. Po chodbách se pomalu valil a během vyučování musela být otevřena okna, protože mu osobní hygiena dělala nemalé potíže. Mám pocit, že bydlel buď sám, nebo s maminkou (rozhodně už je to dlouho, co měl nějakou oficiální přítelkyni). Přesto měl rád mladičká děvčata – ovšem ve vší počestnosti. Prostě mu dělalo dobře si s nimi povídat a směřovat je k ušlechtilejším cílům, než jen k suchopárné ekonomii nebo účetnictví.
V jeho hodinách se probírala těžká témata – rád vyvolával debaty a cvičil nás v rétorice. Chtěl znát náš názor na násilí ve filmech, politice nebo o asistovaných sebevraždách smrtelně nemocných (což bylo tehdy téma absolutně neprobádané a pro obchodní akademii nevídané). Byl přísný, ale spravedlivý. Každého tlačil až na dřeň a nespokojil se s nějakým naučeným textem – svůj názor si žák musel umět obhájit před porotou. Díky tomu ho spousta žáků neměla ráda. Jeho předmět neměl být důležitý – učit jsme se měli přece úplně jiné dovednosti. Přesto jsme ho někteří měli rádi (například i já). Navíc si vždycky našel čas na osobní konzultace a nebál se suplovat roli školního psychologa. Tyto hodiny navíc se odehrávaly v jeho kabinetě, pro větší soukromí žáka i kantora.
Já jsem si tehdy procházela dosti bouřlivým a depresivním obdobím a neměla jsem v okolí nikoho, komu bych se mohla svěřit. Takže jsem ráda využila jeho nabídky a zašla k němu do kabinetu. Postupně mi věnoval několik hodin svého času a probrali jsme mnohé. Dal mi spoustu cenných rad a nasměroval mě na užitečné knížky a filmy. Bylo mi tehdy velice líto, že má takové zdravotní problémy, protože jinak by z něj byl chápavý manžel a otec od rodiny. Takhle si své mentorovské ambice „vybíjel“ na nás.
Jednoho dne přijela do školy policie a odvedla si mne k předběžnému výslechu. Nechápala jsem. Ukázalo se, že pan profesor byl obviněn žákyněmi z vedlejší třídy ze sexuálního obtěžování. Strohý policista mi předčítal jeho „hříchy“ a chtěl znát průběh mých sezení v kabinetu. Několikrát mi důrazně řekl, abych ho taky udala a že se určitě mezi námi něco odehrálo. Ptala jsem se ho, jestli už pana profesora viděl. Prý ne, nepotřebuje to. Skoro v slzách jsem ho ujišťovala, že nic z předčítaného jsem nikdy nezažila a nevěřím, že by se to tak kdy mohlo odehrát. Pak policista přehodil notu a ptal se přímo na vyučovací hodiny. Že prý se určitě učíme nevhodná témata, zkouší nás ze sexuální výchovy a nabádá k nemravným věcem. Odmítla jsem a dál jsem kategoricky bránila oblíbeného kantora. Marně. Policista si pak zavolal několik dalších spolužaček a odcházel velice zklamaný. Naše třída se za učitele postavila bez výjimky. Ve vedlejší třídě už úspěch měl. Náctileté holky se rozhodly vyříkat si účty a vesele plnily výpovědní lejstra. Málem mu přišily i satanistické rituály a zabíjení koz za úplňku. Pak teprve šel státní orgán za obžalovaným. Od něj odcházel poněkud v šoku. Myslím, že si uvědomil, že některé věci prostě nejsou fyzicky možné.
Za policistou ovšem po chvíli odešel i pan profesor. V tichosti vyklidil kabinet, bez rozloučení opustil budovu a už se do ní nikdy nevrátil. Oficiálně odešel na zdravotní dovolenou a na další školní rok mu už nebyla prodloužena smlouva. Nikdy nebyl oficiálně obžalován. Nikdy nebyl oficiálně odsouzen... a nikdy se už oficiálně nálepky sexuálního násilníka nezbavil. Nedostal šanci hájit se před vedením školy. Nemohl nic říct svým žákům ani jejich rodičům. Pubertální akt několika žákyň mu zničil léta budovanou pověst a kariéru. Ty holky se pak ještě měsíce chlubily, jak s ním zametly a že už je teď učení pohoda. Jeho další osud mi není znám a nejsem si jistá, jestli vůbec chci vědět, jak dopadl. Jen tajně doufám, že si našel nějaké jiné tiché místo a tam to doklepal do důchodu. Pravděpodobně už ovšem nezval nikoho do kabinetu, neudílel rady a učil striktně dle osnov.
V mé ještě dětské duši to zanechalo těžký šrám. Zjistila jsem, jak strašně jednoduše se lze někoho zbavit a doslova ho zničit. Jak stačí stín podezření a vůbec není nutné ho doložit. Jak těžké je určit viníka a oběť. A že náš právní stát je právní pouze tehdy, když se mu to hodí.

Tímto článkem nechci a nehodlám obhajovat nikoho v současné politické kauze. Počkám si na oficiální verdikt policie a soudu a pak teprve budu něco komentovat. Možná je viník, možná je oběť – a klidně i mezi. Lidská duše je nevyzpytatelná.
A co vy? Už jste vynesli svůj ortel?

Mrazivý Úřad práce

    Tak doba covidová dolehla i na naší rodinu a já se najednou ocitla bez práce. Po třech letech mi vypršela smlouva na dobu určitou a firma nebyla schopná si mě z ekonomického hlediska udržet. Bez pořádného rozloučení a bez odstupného jsem se tak 1.2. dostavila na místní Úřad práce.
    Zároveň jsem v rukou žmoulala obálku s vyplněným formulářem na PnP (Příspěvek na péči) pro mladší dceru. Co čert nechtěl, na konci minulého roku nám vypršel odborný posudek jejího "postižení" a bylo nutné doložit, že se třeba z toho autismu zázračně neuzdravila. Obvykle chodí sociální pracovnice na čumendu do domácností, v současné době však raději zašlou 17 stránek formuláře a vyplňte si ho. Vyplněný tiskopis je možné odeslat poštou, naskenovat a poslat e-mailem nebo donést osobně do podatelny. Vzhledem k tomu, že je to ve stejné budově jako zprostředkování zaměstnání, vzala jsem to rovnou s sebou.
    Úřední hodiny jsou od 8:00 - 10:00, raději jsem tedy přijela na místo určení už tři minuty po osmé. Zdálky jsem viděla dlouhého hada fronty. No nazdar, to ještě neotevřeli? Ale kdepak, jenom pouštěli dovnitř po jednom. Čas od času. Asi aby se jim budova moc nezaplnila. Když jsem přišla blíž, ztuhla jsem. Ty fronty byly dvě. Jedna byla hlasitá, rozčilená a neustále měnící tvar. Létaly tam sprosté slova, lidi úředníky málem fackovali. Ukázalo se, že to jsou žadatelé o zprostředkování práce (teda spíš podpory). Druhá fronta byla o fous menší, tichá a absolutně nehybná. Ta byla na PnP žadatele a žádosti o kompenzační pomůcky.
    Spořádaně jsem se postavila do té tiché části. Po nějaké době se hned za mne zařadila velice arogantní a naštvaná paní (zhruba v mém věku). Málem mě i předběhla - nějak jí nedošlo, že dodržuji doporučený rozestup. Na poslední chvíli naštěstí vzala zpátečku a postavila se těsně za moje paty, div že mi neskočila na záda. Bylo to extrémně nepříjemné, zvlášť když vytáhla telefon a začala hlasitě křičet na někoho na druhé straně. Za pár vteřin bylo evidentní, že stojí ve špatné frontě a není si toho vědoma. Chtěla jsem se otočit a varovat jí, ale v tom jsem uslyšela pracovníka úřadu: "Kdo žádá o zaměstnání a má formulář, může ho vyplnit doma a poslat e-mailem! Nemusíte čekat tady!" Formulář jsem neměla, ale ten pán jich měl několik nepopsaných v ruce. Podívala jsem se na zmrzlé okolí, na hodinky, na nehybnou frontu a vyrazila jsem za pánem.
    "Prosím Vás, když nesu jenom vyplněné papíry do podatelny, musím stát tu frontu?" Kdepak, podatelna je prý prozatím zrušená a místo ní je schránka na zdi. Super, obálka v ní byla za pár vteřin. "A prosím Vás, můžete mi dát ten formulář na zaměstnání a fakt ho můžu jen naskenovat a poslat?" Jasně, vše důležité je k němu dokonce přicvaknuté a bez Zápočtového listu (který ještě nedorazil) se mnou na úřadě stejně nic neudělají. Radostně jsem čapla papír, zdvořile poděkovala a už jsem utíkala na autobus. Chudáci úředníci, v tom mraze by si zasloužili alespoň teplý čaj (a vzhledem ke "klientům" možná i s rumem). Arogantní paní jsem nechala svému osudu, vzpomněla jsem si na ní až v teple autobusu.

Teď už jsem v klidu doma, před sebou kafíčku a opatrně vyplňuji. Tak si jen říkám - proč to nejde rovnou vyplnit on-line? Proč není nějaké aktuální info na stránkách úřadu? To člověk opravdu musí v mínus deseti jet až před úřad, tam někoho odchytit pro lejstro a pak se s ním vracet zase domů? Nešlo by to jednodušeji a lidštěji? A proč ne?

Česko - neposlušný pacient

Celým světem hýbe současná pandemie Covidu. Každá země má své postupy a styl léčby. Někde se razí tvrdý postup, někde sází na zodpovědnost občanů. Některé státy se dokonce rozhodly pro ignoraci (ostatně, když se nedělají testy, tak neexistuje ani nemoc – to dá rozum, ne?). Už několik měsíců s onou zvláštní „chřipečkou“ bojuje i naše malá zemička.
Ze začátku nás vyděsila rychlost postupu v cizině a raději jsme zavedli tvrdý režim. Každý si hlídal osobní prostor, roušky šili i malé děti, desinfekce se vyráběla místo pálenky. Nechodilo se do školy ani do práce. Za zdravotní procházku po sídlišti vám hrozilo udání sousedky a návštěva policie. S příchodem léta nám všem otrnulo.
Ostatní nemoci kosili lidi po stovkách a Covid si vybíral stále malé procento oficiálně nemocných. Píši „oficiálně“ protože se testovalo tak zoufale málo, že spousta lidí nemoc prodělala a nikdo se o tom nedověděl. Navíc se začala blížit doba dovolených a každý chtěl alespoň na chvíli někam pryč. Do hor, k moři, na výlety... prostě do jiného prostředí. Zapomenout na měsíce domácího učení, mizivé výplaty a všeobecné nejistoty. Politikům se začalo blížit nové volební období a tak se rozhodli učinit silně populistické opatření a pootevřeli hranice. Zároveň uvolnili restrikce a život se vrátil skoro do normálu.
Podzim nám vrátil úder plnou silou. Oficiální nemocní začali přibývat po tisících, rostl i počet mrtvých. Oproti jaru situace značně vygradovala. Lidé však reagovali zcela opačně. Zmizela opatrnost, ohleduplnost nebo prostý strach. Nastal čas sobeckosti a „jáství“. „Já“ tohle nechci, „já“ si mohu dělat co chci, „já“ mám právo! Achich ouvej. Další level je „bojuji za práva svých dětí“. Když už dojdou logické argumenty, začne se bojovat emocemi. Každé dítě najednou po nasazení roušky omdlévá a kolabuje. Připomíná mi to jednu političku, která prohlásila, že MHD je špatná, protože ji v ní modrají děti. Potěš koště.
Národ se rozdělil mezi vyznavače roušek a jejich odpůrce. Zdravý rozum to zabalil a šel si ven dát čouda. Možná i panáka. Na internetu a v televizi se začal hádat zubař s biologem a navzájem si dokazovat, čí teorie je pravdivější. Poslušný ministr byl nahrazen naoko bojovníkem, který má ovšem za úkol pouze odvést pozornost a připravit národ na volby spasitelné strany a vůdce. Ostatní národy si zaťukaly na čelo a zavřely nám hranice. Dokonce ani bratia slováci už nejsou na naší straně.
V hlavě mi pořád rezonoval takový malý hlásek, že prý jsem něco podobného už kdysi viděla nebo zažila. Až po delší době mi to došlo. Jako dítě jsem trpěla podvýživou a byla vyslána na speciální tábor (který nijak extra nepomohl a já si svou podvýživu nesla až do prvního zaměstnání). V dospělosti se zase hormony rozhodly, že nejlepší bude rovnou nadváha a tak jsem udělala značný váhový skok. Co to má společného s českým národem a jeho přístupem k nemoci?
V první řadě je to odmítání evidentního problému. Ať už s nadváhou nebo podváhou, věty jsou takřka vždy stejné - „Je to moje tělo, mě se tak líbí.“ „Je to jen přechodný problém, z toho vyrostu, to vycvičím.“ „Ostatní jedí víc/míň než já a nikdo jim nic neříká.“ „Nikoho nevraždím, nikoho nezatěžuji.“ „Když to někomu vadí, ať jde jinam.“ „Je to problém doktorů, já pro to dělám až až.“ „Zdravotní péči si platím, tak si snad můžu nárokovat nějakou péči, ne?“ apod.
Paralela se současnou situací se přímo nabízí. Česko je nyní země, která trpí nemocí (zde přirovnáno k nadváze). Je pacient, který se musí léčit. Ze začátku léčbu přijímá vděčně, ale brzy mu přijde příliš tvrdá. Pacient s nadváhou je taky ze začátku nadšený, dokonce zhubne i pár kilo a cítí se lépe. Pak nastane tvrdá práce a to už se nikomu nelíbí. Lidé odhazují roušky, pacient schovává léky za květináče a tajně se láduje jídlem. Lidé i pacient se také schodnou na tom, že se jedná i příliš velký zásah do jejich soukromí, je jim upíráno základní právo a doktoři situaci zbytečně nafukují, začerňují a vůbec moc straší. Oni se přeci cítí dobře. A vůbec – ti, co doteď umřeli, si za to určitě mohli sami. Měli určitě i jiné nemoci, byli příliš staří, nemotivovaní a tak dále. Co si budeme namlouvat. Proč máme my trpět i za ně? Tsts... to by tak hrálo.
Výsledek je nasnadě. Čím déle budou lidi sabotovat snažení lékařů, tím déle bude nemoc (nadváha) trvat. Zabýčený člověk se zpravidla probere až šokem – poté, co mu na nákazu (nadváhu) umře někdo opravdu blízký. Pak začne zase rychle nosit roušky, jíst léky a poslouchat rady. Teda... do určité doby... jakmile to bude zase dlouho trvat, pookřeje a na vše se znovu zvysoka vykašle. Já nosím roušku v práci i dvanáct hodin v kuse (samozřejmě, že ne tu samou, ale že jich během dne vystřídám víc a různé typy), mám odřené tváře i nos a uši mám od šňůrek do krve. Přesto musím poslouchat jak ostatní roušku nenasadí, protože se jim pak hůře dýchá, nedostatek kyslíku způsobu motání hlavy a vůbec je to nepříjemné. Kdepak, půlhodinový nákup v obchodě by s roušku prostě nezvládli, to po nich nikdo nemůže chtít. Stejně jako se mi paní s těžkou nadváhou prostě posadila vedle pokladny na zem, protože nerada dlouho stojí.
Naštěstí pro nás nadváha není nakažlivá a dotyčný si ji vezme s sebou do (většinou předčasného) hrobu. Covid už je horší, ten se přenáší až moc rychle. Ta nejtěžší forma se však brzy vyčerpá (neboť zahubí svého nositele) a zůstane jen ta, která nositeli sice uškodí, ale nechá ho žít a nemoc dál šířit. Se zmutovanou „slabší“ verzí se pak už nějak naučíme žít a časem se určitě objeví i nějaká vakcína. Nebo se snad lidi naučí pořádně si mýt ruce, pšíkat do kapesníku a nelézt mezi lidi s kašlem. Nebo třeba nosit roušky při obyčejném nachlazení jako každý spořádaný obyvatel asijské části světa. Bez keců a remcání se to ale asi v této generaci ještě nepodaří ;)

PS: Mé snažení o dosažení normální váhy je zatím fiasko. Z BMI 17,85 jsem skočila během měsíce na 25,15 a po dětech (a jarní karanténě) 27,99. Cvičím, jezdím do práce na kole, denně ujdu několik kilometrů a snažím se jíst zdravě (vlastně se do jídla musím nutit, nemám pocit hladu a musím se hlídat, abych přes den alespoň něco snědla). Chodím na kontroly se štítnou žlázou, kde mi nedávno našli nezhoubný malilinkatý nádůrek (nic tragického, jen nepříjemného). Své tělo mám ráda a pevně věřím, že jednoho dne se dopracuji k ideální váze a přitom neztratím nic ze své ženskosti. Jen doufám, že mi současné Covidové šílenství nebude mou snahu tolik komplikovat.

Jak jsme se dostali do první linie

Pracuji jako prodavačka na Václaváku. Nic dramatického, nic speciálního. Od začátku koronašílenství jsem ani nebyla v zahraničí, nesetkala se s nikým, kdo by byl zrovna nemocný nebo v karanténě. S nemocí jsem se setkala jen zprostředkovaně – v rodině se vyskytla, ale v dostatečné vzdálenosti. Během školního roku jsem navíc většinu času byla s dětmi a hrála si na učitelku (školníka, kuchařku, ředitelku apod.). Prázdniny byly ve znamení hor a lesů. Prostě bezpečná pohodička.
Ke konci prázdnin se vedení Prahy rozhodlo udělat zajímavou věc. Získali dojem, že je málo testovacích míst (to je pravda) a že jsou pro neznalé a cizince těžko dostupné (taky pravda). A co jim z toho vyšlo? Chce to nové testovací místo! Na nějakém super známém místě! Hrad je z ruky, tak co takhle Václavák? No super, ne? A tak nám vzniklo odběrové a testovací místo hezky přímo v prostředku náměstí. To jest – jen o dveře vedle od mé práce.
Ze začátku jsme měli všichni radost. Fotka obchodu byla v novinách a na internetu – jako reklama zadarmo to bylo dobré. Potom se to začalo trochu kazit. Netuším, v kolik místo otevírá. Zato vím, že fronta se tvoří už okolo šesté ráno. Při příchodu do práce tak procházím shlukem zarouškovaných, kašlajících a nervózních lidí, kteří v ruce žmoulají pořadové číslíčko a nějaké formuláře. Jakmile otevřeme obchod, přesune se onen dav plynule k nám. Všichni ví, že to bude trvat i několik hodin, než se dostane na řadu zrovna to jejich číslo. Tak proč si mezitím neudělat nějaký nákup nebo si alespoň něco vyzkoušet. Čím víc, tím líp. Desinfekci u kabinek okázale ignorují, bezpečnostní rozestupy jsou asi nějaké sprosté slovo. Včera jsem se odvážila posunout pána u pokladen do bezpečné vzdálenosti (nebo alespoň tak daleko, aby nedýchal na záda platící paní) a málem jsem schytala jednu do zubů.
Jako první to nevydýchala jedna z recepčních v kancelářské části budovy. Ve svém věku už prý nemá takové riziko zapotřebí a doma jí bude líp. Vedení nám rozdalo firemní roušky, ale jejich nošení je zatím na nás. Nastala všeobecná atmosféra nejistoty. Na jednu stranu je fajn, že čekající u nás nechají nějaké peníze, na druhou stranu si však nejsme jisté, že je to ekvivalentní částka za podstoupené riziko. „Obyčejné“ prodavačky se tak postavily do první linie pracovníku čelících konorakrizi. Co nás vlastně odlišuje od mediků, kteří vedle odebírají vzorky? Je chrání plexisklo a všeobecné ochranné prostředky (stydím se jít moc blízko a pozorně si je prohlédnout). My máme štít na pokladnách, jinak ne. Prodavačky se musí plně spolehnout na disciplinované zákazníky. A ruku na srdce – jsou tací mezi námi?

Otázka na závěr – kde je vlastně ta první linie a kdo do ní patří? Jenom lékaři a sestry? Uklízečky v nemocnicích? Taxikáři, řidiči MHD a další přepravci? Prodavači, kadeřnice a další pracovníci služeb? Učitelé? Nejsme nakonec v první linii všichni? 

PPS: Orouškované verze naší rodiny se dostala i do médií :D 

Rouška jako novodobá přilba

Nastala nám zvláštní doba. Na veřejnosti se nikdo (kromě specifikovaných výjimek) nesmí objevit bez roušky nebo šátku. O tom, jak moc je to racionální a potřebné, se nebudu přít. Nemám na to vědomosti, odbornost ani dostatek informací. Spokojíme se tedy s nastaveným statusem a soustředíme se pouze a jen na praktický dopad na život.
Nošení roušek má své zaryté odpůrce i příznivce. Také samozřejmě i spoustu neutrálních ohlasů. Hodně mi to připomíná mou osobní Nemesiss – povinné nošení cyklistických přileb. Ostatně, argumentace pro i proti je hodně podobná. Zároveň také jejich nošení silně ovlivňuje psychiku nositele. Nechápete jak? Vysvětlím ;) .
Lidská psychika je zvláštní věc. Bázlivý cyklista má najednou pocit, že mu nic nehrozí a jezdí jak závodník. Bohužel také bez rozmyslu a zbytečně riskuje. To samé člověk s rouškou. Doteď se bál poletujících virů a kýchajících okolojdoucích. Najednou má roušku. Nebojí se. Není už přece čeho – je chráněn! To je samozřejmě velký omyl, rouška chrání ty okolo něj před jeho pšíkáním, ale to už si většinou neuvědomí.
Další nebezpečný faktor je určité odosobnění nositele roušky. Všichni teď vypadáme jak arabské ženy – koukají z nás oči a u zvlášť paranoidních osob (které se maskují ještě slunečními brýlemi) ani ty ne. Tím pádem nevidíme mimiku toho druhého a přestáváme používat i tu svou. Nač se smát, když to nikdo nevidí? Nač dbát na nějaká pravidla slušného chování? Svět se stává smutnějším a bezohlednějším místem.
Lidé s rouškou méně mluví. Je to totiž nepříjemné a tak se snaží otevřít pusu až v ten nejnutnější moment. V praxi to tedy vypadá, že při vstupu do místnosti nikdo nepozdraví, v obchodě vás nikdo nepoprosí o uhnutí – prostě do vás najede vozíkem a ještě se zamračí. U pokladny na prodavače maximálně kývneme (buďme féroví, i ti prodavači jsou většinou tišší jak pěnička) a při náhodném setkání se známým se maximálně lehce zvedne ruka. Samozřejmě, že existují výjimky. Už jsem potkala i usmívající se prodavače (je to poznat, fakt – stačí se podívat na koutky očí) a viděla kamarády, kteří se sice nevrhali jeden druhému do náručí, ale alespoň o sebe laškovně zavadili lokty. Já sama se snažím usmívat, ale s mluvením to mám horší. Rouška ve mně vyvolává klaustrofobické stavy a já se tak strašně rychle zadýchávám a místo celých vět ze sebe vyrážím jen jednotlivá slova. Nicméně se snažím, alespoň v rámci běžné konverzace.
Roušky a přilby také pojí česká záliba v udávání. Běda tomu, kdo vyrazí ven bez roušky. Stejně jako běda rodiči dítěte, které náhodou jede bez přilby. Co na tom, že v praxi ho chrání asi jako ta rouška. Máme přece zákony a ty je nutno dodržovat! A záškodníky poctivě hlásit! Děláme to přeci pro jejich dobro. Co ta tom, že kvůli alergii nemůžou v roušce pořádně dýchat, smrkat si mají až doma! Že je dítě autistické a v roušce má hysterický záchvat? To je vina matky! Neumí si své dítě ukočírovat! A policajti jezdí od jednoho udání k druhému, řeší drobné přestupky, „obyčejná“ kriminalita má pré. Kdo by teď namáhavě honil zloděje, když může v klidu kasírovat pokutu za sundanou roušku. Proč měnit dopravní předpisy a chránit dětské cyklisty, když můžeme jejich rodičům napařit pokutu a jsme z obliga.

A jak to máte vy? Zdravíte známé nebo se tváříte, že je nevidíte? A co v obchodě? Zbylo ve vás alespoň něco klasické slušnosti, nebo se s nasazením roušky měníte ve vlastní verzi hororu Dr. Jekyll a p. Hyde? A budí u vás cyklistická přilba stejné emoce? Nebo je pro vás nošení roušek a přileb absolutně přirozené a nevidíte v tom žádný problém? (Mimochodem, já osobně začínám na rouškách docela ulítávat a ladit je se zbytkem oblečení ;) .)

Bezkontaktní vyšetření – nová metoda?

Nikdy jsem neměla velkou důvěru v doktory. Většina mých zkušeností byla silně negativní a styl léčení diskutabilní. Proto jsem nijak nezajásala, když jsem dnes přišla na pravidelné vyšetření štítné žlázy a na dveřích byla cedulka, že za obvyklého doktora je záskok. No co, klinika je to velká, třeba to bude někdo dobrý a zkušený.
Ještě do dveří jsem vcházela plná optimismu. Doktorka vypadala sympaticky a hned začala kontrolovat výsledky laboratorního vyšetření. Mám dlouhodobě nedostatek vitamínu D a ani dopování v podobě kapek moc nezabírá. Doktorka se mile usmála a jedovatě se zeptala, jestli ty kapky vůbec beru. Vytřeštila jsem oči a špitla, že ano a že se samozřejmě pokouším být i co nejvíce venku – že dokonce několikrát měsíčně jezdím do práce na kole – to by přece taky mělo pomoct. Tentokrát se jen ušklíbla a řekla, že je určitě beru špatně a rozhodně se v létě neopaluju a mažu se příliš vysokým faktorem. Taktně jsem ji upozornila, že mám silnou alergii na sluníčko a opalovat se nesmím (je to uvedeno v kartě). Mávla rukou a předepsala mi větší dávkování kapek.
Změřila mi tlak (byl vyšší než můj obvyklý, její přístup mě trochu dopálil, ale i tak to bylo krásných 120/85, tepovka se mi zvedla na 68/min, ale i to bylo tabulkové). Mezitím se zeptala, jestli se nějak zhoršil můj stav od minule. S panem doktorem jsme probírali moji váhu a nenadálý přírůstek – tak jsem jen podotkla, že jsem opět lehce přibrala. Kriticky se na mě podívala a řekla, že to není vina štítné žlázy a že je vidět, že moc jím a nehýbu se. Začala jsem vidět rudě. Znovu jsem připomněla, že jezdím do práce na kole, nemám sedavé zaměstnání a celkově mi nechutná, takže i málo jím. Doktorka zakoukela očima, že to zná... určitě přijímám víc energie než vydávám, o nějaké mém ježdění si myslí své a s jídlem je to určitě tak, že přes den nic nejím a večer se přecpu k prasknutí. Docela už rozlobeně jsem se ohradila, že takhle to teda rozhodně není. Nejsem svatá, ale doopravdy není nic, na co bych mohla ukázat prstem a říct: „Tohle je ten viník! Proto přibírám!“ Necpu se sladkým, nepiju jak duha, přiměřeně se hýbám, jím docela zdravě, byla jsem dlouho v kolonce podvýživy a pak skokově nabrala do nadváhy. Doktorka to rázně ukončila slovy, že se mi prostě otočil metabolismus a je to moje vina. Konec diskuze, objednejte se za půl roku k panu doktorovi.
Vzala jsem si zprávu a odešla z ordinace. Cestou do centrální kartotéky (kde se objednává) jsem se začetla do zprávy. Málem jsem kartotéku přešla a nabourala do zdi. Jsem si 100% jistá, že mi paní doktorka jen měřila tlak. A teď čtu, že mi prohmatala krk, zkontrolovala jazyk, třes rukou, vláčnost pokožky, oční segment. Ehm??? Tohle všechno zvládla během našeho rozhovoru, kdy se mě fyzicky dotkla jen aby upevnila manžetu přístroje??? To už se naše lékařství tak posunulo, že stačilo půl roku a najednou se štítná žláza dá prohmatat pohledem? Přemýšlela jsem, co dělat. Nakonec jsem se objednala k obvyklému doktorovi, zprávu si vezmu s sebou a jemně ho upozorním, že laboratorní výsledky a hodnoty měření tlaku jsou v pořádku – zbytek je sci-fi, vymyšlené paní doktorkou.

A co vy? Co byste dělali na mém místě? Věříte svým doktorům?

Třicet let změn

Tak už nám uplynulo třicet let od Sametové revoluce. Ze začátku se jí říkalo „Něžná“ a byla překvapením pro všechny zúčastněné. A začala vlastně zcela nepřipraveně a nevinně. Když jsem se o ní nedávno bavila se svojí mámou, tak si nebyla jistá, zda-li by do toho šla znovu. To mě přimělo se nad tím trochu víc zamyslet.
Tenkrát mi bylo 12 let. Chodila jsem do sedmé třídy a můj bratr akorát nastoupil na průmyslovku. Měl sice samé jedničky a chtěl studovat na gymnáziu, leč mámin bratr utekl před lety do Ameriky a tak byl bratr postaven před nemilosrdnou pravdu – strana mu dovolila studovat učiliště nebo průmyslovku. A na nějakou vysokou školu potom prý má rovnou zapomenout. Nezbylo než sklonit hlavu a přizpůsobit se. Já sama jsem na nějaké ambice dávno rezignovala a připravovala se na úděl prodavačky.
Do té doby situaci naší rodiny trochu vylepšoval kádrový profil mého otce, který měl opravdu dobré zázemí. Mohli jsme tudíž vycestovat do Jugoslávie (dokonce hned třikrát po sobě), ale telefon jsme měli odposlouchávaný a pošta byla vždy otevřená (z občasných balíčků se vždy něco ztratilo cestou). Na jaře 1989 se moji rodiče rozvedli a tak vypadala naše budoucnost mnohem hůře. Ze začátku se nám máma snažila najít nového „tatínka“ a tak se pokoušela zase po dlouhé době randit. Po několika pokusech se seznámila s pohledným kulisákem z divadla (upřímně, ani netuším ze kterého). Brácha se realizoval hlavně v TOM (turistickém oddíle mládeže) a já bojovala s nastupující pubertou. V takovém stavu nás zastihl podzim 1989.
Všichni jsme věděli, že se něco chystá. Velká vlna demonstrací byla už v létě a já poprvé dostala historickou přednášku od mámy na téma událostí 1968. Před rozvodem se u nás o politice nikdy nikdo nebavil, otec byl zásadně proti. Nahrávky Kryla mi okamžitě ničil a maximálně tak snesl záznamy z Porty. Máma se teprve postupně pouštěla do nějakého našeho poučování. Brácha se začal profilovat jako anarchista a já jen koukala. Sama jsem se teprve hledala. Na začátku listopadu přišli za bráchou jeho kamarádi a jestli půjde taky na Albertov. Už ani nevím, proč tehdy nešel, asi neměl čas – vypadalo to, jako jen jedna demonstrace z mnoha. O to větší bylo jeho překvapení další dny.
Jako první se u nás stavil kamarád z oddílu. Ruku měl zasádrovanou – dvojitá zlomenina. Ještě několik týdnů tvrdil, že se mu to stalo na utkání v lakrosu. Ehm, jo... jasně. Další měl „jen“ modřiny. Ten přiznal, že na Národní byl a že ještě stihl z budky rychle zavolat rodičům, že přijde domů asi o něco později – že to vypadá na průšvih. Díky tomu jsme měli novinky jako jedni z prvních. Jednoho dne máma přišla z rande a jen oznámila, že se teď budou dít velké věci. Její milý kulisák se stal spojkou mezi Laternou magikou a dalšími ohnisky revoluce. Díky tomu byla máma na všech demonstracích a brácha s ní. Já jsem hned ze začátku lehla do postele s nemocí a víceméně vstala až když bylo po všem.
Mé okolí přistupovalo k událostem různě. Někteří spolužáci zjišťovali možnosti stávky, další chodili mezi námi a varovali nás, že to špatně dopadne a budeme všichni sedět (i s rodiči). Učitelský sbor byl rozpolcený úplně stejně. Nakonec se rozhodli přidat se ke generální stávce. Kdo chtěl, mohl do školy – kde se diskutovalo a neučilo a kdo nechtěl, zůstal doma. Rádio začalo opatrně hrát Matušku, Kubišovou a folkaře. Najednou jsem nemusela kazety shánět pod rukou, ale byly volně k dostání.
Z mého dětského úhlu pohledu pak najednou uplynulo pár dní a bylo po všem. V televizi mluvil Havel a drze se veřejně přiznal, že prohlášení čte z papíru. Dřív nám vždycky politici předstírali, že mluví z hlavy a přitom vše nenápadně četli z čtecího zařízení vedle kamery. Do třídy přišel soudruh ředitel a měl dlouhý proslov. Od tohoto dne už nemáme „soudruha“ třídního učitele, ale „pana“ třídního učitele. V každé hodině jsme také museli vzít pero a pravítko a z každé učebnice pečlivě vyškrtat slova „socialistický“ a „RVHP“. V dějepise jsme se přestali učit z Poučení z krizového vývoje, ale slavnostně před nás položili Souostroví Gulag. Ze sídliště zmizelo pár sousedů a jeden spáchal velice zvláštní sebevraždu skokem ze zavřeného okna. Dalšímu bouchla bomba za dveřmi (naštěstí slabá a spíše výhružná). Hluboko v noci pak vyletěl do vzduchu celý nedaleký stánek s květinami. Ten tedy shořel komplet. Asi bych měla trochu vysvětlit situaci – naše sídliště bylo osídlené především méně důležitými lidmi z různých ambasád (především sovětské) a tajnými policajty, kteří na ně měli dohlédnout. Do toho bylo pár „normálních“, aby vše budilo zdání klasického sídliště. Přechod na nový režim byl tudíž minimálně zajímavý.
Hned po revoluci mámě došlo, že její dosavadní zaměstnání se zruší (pracovala v nakladatelství nějakého úřednického časopisu, který nikdo nikdy nečetl a vydával se jen proto, aby se lidi zaměstnali) a tak si rychle našla nové místo v právě u nás otevřené bance. Byl to prozíravý tah a moudrý krok do budoucna. Teď se totiž ukázala nemilá tvář revoluce – aby mohl skončit komunismus a nastoupit demokracie, bylo nutno předělat celý systém. Odsekat nepotřebné větve a naučit lidi nespoléhat se na systém a stranu. To už se nikomu nechtělo. Oni doufali, že zacinkají klíčema a budou si žít jak v Rakousku – a tak nějak pozapomněli, že to obnáší i trh práce, nezaměstnanost a konkurenční boj. Nejradši by si ponechali všechny výhody komunismu a skloubili je s výdobytky kapitalismu. Jenže takhle svět nefunguje. Nastalo kruté vystřízlivění a hledání viníka. Občanské fórum začalo ztrácet body a objevili se nové strany. První opravdu svobodné volby byly spíše fraška, o to však zábavnější. Objevili se kuriozity typu Strana přátel piva, Strana mlčící většiny (ti během spotu v televizi jen zírali do kamery) apod. Nikdo taky nedokázal udělat tlustou čáru za minulostí a tak se z komunistů nestala zakázaná strana (jako třeba z nacistů) a naopak byli tiše tolerováni. Objevili se sice snahy o lustraci a prověřování starých kádrů, ale to šlo vždycky nějak obejít. Ministerstvo vnitra (a další ministerstva také) velice rychle spálili důležité a usvědčující materiály a žilo se dál.
V tomto bodě opustíme svět velké politiky a podíváme se na praktické změny, které postihly naší rodinu a ovlivnily její další život. Tou nejkrásnější bylo asi to, že se konečně ozval mámin bratr a já tak v létě ve svých 13 letech konečně potkala strejdu. Zvlášť babička s dědou a prababička s pradědou plakali dojetím, protože se už dávno smířili s tím, že ho už nikdy naživo nikdy nespatří. Tátova rodina měla potíže se na nový systém adaptovat a zcela se od nás odstřihla – od tohoto roku jsem nikoho z nich neviděla (a vzhledem k tomu, že prarodiče z této strany časem zemřeli, tak už ani neuvidím). Mámin kulisácký přítel revoluční dobu odstonal těžkým zápalem plic a jejich láska časem vyprchala a také zmizel z dohledu. Máma pak ještě pár let zkoušel randit, nakonec si však počkala mnoho let, než našla toho pravého. Byl to čechošvýcar, který kdysi emigroval a na stará kolena se rozhodl vrátit do vlasti. Mámě se tak mohl splnit sen o cestování a konečně se podívala na taková místa jako je Mexiko, Havaj nebo Kalifornie. Bratr dostudoval průmyslovku a po krátké vojně se spolu se svou ženou odstěhovali do Lucemburska. Tam jsou dodnes a spokojeně tam vychovávají dvě děti. Já jsem se vyučila tou předurčenou prodavačkou, pak si udělala Obchodní akademii, Jazykovou školu (zakončenou státnicemi z angličtiny) a pár let jsem studovala i tu vysokou školu. Nedokončila jsme ji, ale to už je námět na jiný blog. Do toho jsem hodně cestovala, vdala se a narodily se mi dvě dcery. 

Malá spartakiádnice musela rychle dospět

Celkové shrnutí:

plusy – konečně byla rodina zase pohromadě a v kontaktu; všichni jsme si mohli splnit cestovatelské touhy a využili jsme toho; mohli jsme studovat a taky jsme to udělali; máma našla (snad) už definitivní lásku svého života; mezi mé koníčky se mohl zařadit bowling (sport do té doby takřka u nás neexistující) a cosplay s lolita módou (existence nějakého anime conu by byla v komunismu nemožná); za politické vtipy už nikdo nešel do vězení, nadávající jedinec maximálně riskoval popotahování u soudu za urážku na cti; uspořádala se spousta koncertů a přijela hora umělců, kteří by se k nám neměli šanci dostat; mohu mít tetování a přitom mít dobrou práci (i když – tenhle bod by moje máma zařadila spíš do mínusů); bratrova rodina si spokojeně žije v zemi dle svého výběru; já i manžel děláme práci, která nás baví a má smysl; mít zaměstnání není povinné – když chcete zůstat doma a třeba se starat o dítě nebo člena rodiny, není to problém; rozvíjí se podnikání a nové obory studia; můžeme kupovat a prodávat svůj vlastní osobní majetek – nebaví vás už knížka nebo plyšák? Prostě je prodáte dál – to bylo dřív nelegání a byly i tvrdé postihy (kdo z vás ví, že představitel Ivánka z Mrazíka zemřel v hanbě a ponížení po uvěznění za to, že se pokoušel prodat pár gramodesek?); vyvíjí se lékařská péče a školství; s tím se pojí i pro mne jeden z nejdůležitějších plusů – jedná má dcera má diagnózu autismus – v dřívějších dobách by to znamenalo nucení na umístění dítěte do ústavní péče, odsouzení k vystudování pouze základní speciální školy a stáhnutí se s ní do ústraní (režim nechtěl mít „práce neschopné“ lidi na očích – ideální bylo nějaké zařízení u hranic nebo alespoň v lesích)

mínusy – trh práce je drsný a dobré zaměstnání se těžko hledá (také vás mohou z práce mnohem jednodušeji vyhodit); pracovní místa nejsou garantována státem – musíte si je obstarat sami; lidé toho chtějí mnohem víc stihnout a tak se stávají uspěchanějšími a povrchnějšími; celkově se upřednostňuje kvantita před kvalitou; mnoho podniků zkrachovalo, protože přišlo o bývalé odbytiště v RVHP systému; lidé přišli o iluze a pořád doufají, že se svět nějak změní bez jejich vlastní aktivity (on to „někdo“ zařídí a udělá); objevily se sociální nejistoty, na které jsme nebyli zvyklí (nezaměstnanost, bezdomovectví, příliš drahá lékařská péče); mladí se už tak nehrnou do sňatků a dětí – díky tomu začíná být nevyhovující stávající důchodový systém a objevují se první trhliny

výsledek – doba je nejistější, zato však plná možností; nikdo za vás nic neudělá, zato máte šanci udělat si to po svém; zvětšují se rozdíly mezi bohatou a chudou třídou; přes veškerá negativa však převažují pozitiva a máme se mnohem lépe, než si chceme přiznat – už jenom to, že si můžeme veřejně postěžovat a na stavu aktivně pracovat je velký posun kupředu 

Mým dětem už do jejich hudebního vkusu nikdo tolik mluvit nebude ;) 

A co vy a vaše rodina? Cinkali jste klíčemi? Báli jste se perzekucí nebo jste si věřili? A litujete toho všeho? Nebo jste s vývojem spokojení?