Zmatky v parku

Tak nám vykouklo sluníčko. Po ošklivém víkendu se konečně přiblížilo jaro. Vzala jsem dítě do kočárku a vyrazila do parku. Mezi stanicemi Opatov a Háje se rozkládá velmi využívaný park. Je křižován mnoha cestami a rouben dětskými hřišti. Přes celou jeho délku se vine smíšená cyklostezka, na kterou se zhruba v polovině napojuje další. Stezky jsou celoročně plně využívány - k občasné nelibosti chodců. Město se proto rozhodlo, že je třeba chodce od cyklistů oddělit, pokud možno hodně výrazně. Vedle smíšené stezky tudíž vznikla nová asfaltová cesta a o kus dál nový dlážděný chodník. Myšlenka moc dobrá.... provedení dost strašné.
Základní chybou je zmatečné značení. Většina lidí tudíž nepochopila význam nové cesty. Provoz se rovnoměrně rozprostřel na obě cesty. Cyklisté jsou ukazateli hnáni spíše na starou cestu (prý ukazuje na tu novou - já osobně jsem to ale z něj nevyčetla a nebyla jsem jediná). Nová stezka je krásně upravená a nehrbolatá, přitahuje tedy kočárky a důchodce. Ti cyklisté, kteří pochopili nové značení, tak mají velký problém. Musí se opatrně proplétat mezi holemi a poslouchat časté nadávky. Většina starších chodců je totiž bere na stezce jako vetřelce a neváhá je aktivně vyhánět - vždyť mají přece vedle "starou" cestu - ať si jezdí tam. Nejlépe se ve zmatku orientuje naše policejní cyklistická hlídka. Aby se nemuseli rozhodovat, jezdí raději po travnatých kopcích okolo.
Nejméně používáný je nový chodník. V rámci estetického cítění není asfaltový, ale je dlážděný. I tady myšlenka narazila na realizaci. Dláždění dokáže být hezké a příjemné, tohle je však jen tak nahrubo vtlučené do hlíny, vysypané štěrkem a mezery mezi kameny jsou až 2 cm. Při vycházce s miminkem tak hrozí, že dostane za jízdy mořskou nemoc. A to nemluvím o pokusech žen chodit tam s podpatky. To je koledování si o vyvrknutí kotníku.
Všechny tři cesty vedou na nové náměstíčko. Z původního travnatého plácku se stalo pustou plochou, kde se nikdo nezdržuje rád. Zmizela veškerá tráva, objevily se hned tři typy dlaždic. Od cyklostezky vedou poměrně  příjemné dlaždičky, lemovány jsou onou příšerností se štěrkem. Mezi nimi je pás pro slepce. V několika dírách se prý časem objeví zasazené stromy. Prozatím se tam zjevují jen stánky různých trhů - bohužel i s pouťovou muzikou. Celé je to zakončené přechodem směrem k autobusovému nádraží. Za realizaci této poslední tečky bych s chutí někomu fyzicky ublížila. Náměstíčko je totiž výrazně výše než silnice, každý kočárek se tedy při vjezdu na vozovku pořádně zhoupne. V případě skleněného nákupu se dost bojím o obsah.
Dosti ale pesimismu... Úpravy parku ještě nejsou hotové, toto je pouze polovina projektu. Je tedy možnost, že za pár let se tu budu rozepisovat o tom, kterak nám park krásně prokoukl. Jen jestli do té doby nebudu sama o holi, kterou bych mohla zuřivě mávat na projíždějící cyklisty.

Matka Praha

Už dlouhá léta mám ráda seriál Sex ve městě. Hlavní hrdinka se tam (mimo jiné) vyznává i z nehynoucí lásky ke svému městu - New Yorku. Neváhá ho přirovnat ke svému věrnému milenci. Po celou dobu vysílání seriálu ho téměř neopustila, potíže měla i jen s odjezdem na jeho předměstí. V jejích očích byla hranice města těsně za Brooklynem, a i ten tam patřil jen tak tak. Nerodilého obyvatele dokázala rozeznat podle chování i stylu oblékání.
Já žiji celý svůj život v Praze. Za milence bych ji neoznačila, rozhodně ji však s láskou nazývám svou matkou. Je to stará dáma, která mi umožnila prožít ve svých zdech ty nejkrásnější okamžiky mého života. Tady jsem se narodila, prožila první lásky, vystudovala, pracovala, vdala se a porodila své dítě. Chystám se tu i zestárnout a jednoho dne zemřít. Občas ji samozřejmě opouštím. Mé osobní maximum jsou tři týdny. Delší doba už je utrpení. Nechybí mi čeština, ani kamarády nemusím vídat osobně, chybí mi domy, památky, důvěrně známé úkryty. Nedávno mi bylo vyčteno velice váženým profesorem, že se jedná o slabost. Ano, já vím. Jsem si této slabiny vědoma a tak trochu jsem na ni i hrdá. Praha je přeci moje rodné město a nevím, co by se muselo stát, abych ho zavrhla.
O víkendu jsem byla na diskuzi, která měla přispět ke zlepšení veřejného prostoru města. Několikrát tam padlo prohlášení, že Praha není jen pro pražáky, ale musí se o ni dělit i se zbytkem světa (hlavně s ostatními čechy, moraváky a slováky). Což o to, dělit se budeme rádi. Zároveň ji však budeme bránit. Brány města jsou otevřeny všem, kteří se k nám přistěhují a s Prahou takzvaně srostou. Jsou tu proto, aby zde žili a taktéž jejich potomci. Rozhodně tu ale nechceme další "švédy", kteří k nám vtrhnou jen kvůli vyrabování. Každý, kdo sem přijel jen za dobře placenou prací a po našetření si dostatku peněz se zase odstěhuje jinam, nemůže očekávat, že se na něj budeme tvářit extra přívětivě. Znám spoustu lidí, kteří sem kdysi přišli kvůli studiu. Po skončení školy získali dobrou práci a zůstali. Žijí zde, pracují, šetří a nadávají. Jak je prý Praha ošklivá, jak se tu nedá žít, jak je u nich doma hezky a podobně. A co pro Prahu dělají, aby se její stav změnil? Většina z nich žije v moderních ghetech satelitních městeček a nově postavených sídlišť. Pokud možno ještě oplocených. Ráno jedou rovnou do práce, z práce rovnou domů - maximálně se zastávkou v nejbližším obchodě. V pátek odpoledne už sedají do auta a míří zpátky do svého rodiště. V něděli večer se vrací a kolotoč začíná nanovo. Městem se procházejí pouze v tom případě, když za nimi přijedou příbuzní a oni se chtějí "pochlubit" svým novým bydlištěm.
Na konci té víkendové diskuze jsem poděkovala přítomným odborníkům, za jejich ochotu Prahu vylepšovat. Ale neodpustila jsem si rozdělení pražáků na rodilé a přistěhovalé. Čímž jsem se bohužel několika z nich dotkla. Nebyl to přímo úmysl. Jakožto rodilý pražák si ale stejně myslím, že určitá rozdělovací čára tu je a občas je skoro hmatatelná. Vždy se najdou výjimky a přistěhovalý obyvatel může mít Prahu radši, než rodilý. Příliš často se to ale nestává.
Jak jste na tom vy? Bojujete za svou Prahu, nebo jen za své sídliště, nebo si chcete jen rychle vydělat a pak šupem pryč do nějakého rodinného domku u lesa?

Ten dělá to a ten zas tohle

Jako dítě jsem milovala pohádky. Zvláště Pyšná princezna byla můj favorit. Později jsem k ní přidala i Pekařova císaře. V obou zazněla podobná písnička. Byla o tom, že existují různá povolání a každé je nám třeba. Samo o sobě může být zbytečné, dohromady ale tvoří doplňující se harmonii. Text písní nevznikl náhodou. Politický režim vznikající po válce se rozhodl, že zruší veškerá "nepotřebná" povolání. Rušily se divadla, zavírali muzikanti, popravovali kněží. Po nějaké době se situace uklidnila, v době normalizace však chytla druhý dech.
Proč o tom teď píšu? Popostrčilo mne narození dcery. Ačkoli se sotva naučila chodit, už se jí pomalu chystá budoucnost. Ať už se nás bude ptát nebo ne, bude třeba jí s výběrem budoucího povolání trochu pomoci.
Rychle tedy zpátky k výběru povolání a jeho užitečnosti. Každý z nás má rád hlavně to svoje - je to logické, většinou si ho sám vybral a má k němu silné citové pouto. Všeobecně se jeho prestiž počítá podle množství let, která jsou potřeba ke studiu, název titulu a jménu studované školy. Je vám vcelku nanic, pokud studujete 6 let, ale ze školy vylezete jako Diplomovaný specialista. V očích ostatních nás strčí do kapsy každý, kdo získal za tři roky titul Bakalář. A můžete mít červený diplom, běda však, je-li na něm razítko z Plzně.
A ani sebelepší studia nám nezaručí, že se tím budeme živit. Až se budete příště ušklíbat nad vrátnou na studentských kolejích uvědomte si, že to mohla být výborná právnička, jenže během jejího studia utekl její bratr do Austrálie. To byla červená stopka a milá dívka šla ze školy rovnou na pracovní úřad. Úspěšnou kariéru dokázala spolehlivě zastavit každá maličkost. Hospodské drby, nepřejícná sousedka nebo zakomplexovaný nadřízený. Výše IQ nebo EQ v tom nehrála roli. Pomoci mohla leda tak výše konta. Peníze rozhodovaly o mnohém. I v naší generaci se rodiče museli jednout rozhodnout: mají dítě, je mu 15 a je nutno mu vyplnit přihlášku na školu. U jednoho dítěte šlo uvažovat o gymnáziu nebo průmyslovce. U dvou už nastupovala otázka: kdo z nich se učí líp? Obě dvě nešlo na škole uživit. Jedno muselo povinně do učení. A po něm pokud možno hned do provozu. To si ostatně hlídalo samo učiliště. Úspěšné složení vstupních zkoušek na přijetí totiž nestačilo. Každý žák si musel sám sehnat tzv. sponzora. Firmu, které se smluvně zaváže, že výměnou za zaplacení studií jim bude po jejich ukončení na 3 - 5 let k dispozici.
Současnost se tváří líp. Vyloučení ze studií kvůli politice už nehrozí. Finance jsou stále ještě problém. Prohlubují se i rozdíly mezi prestiží povolání. I ten sebehorší právník se těší větší přízni okolí, než sebelepší pekař. Na špici oblíbenosti jsou lékaři a učitelé. Vespod uklízečky a prodavačky. Většinou argumentujeme právě náročností studia. Přitom například kadeřnice musí povinně biflovat i biologii a prodavačky se stávají odbornicemi na psychologii osobnosti. To nejdůležitější je, že už zase zapomínáme na onu harmonii.  Každý z nás potřebuje talenty ve všech oborech. Uškodí mu nejen špatně vystudovaný lékař, ale i nedoučený automechanik. Bez kvalitní uklízečky se neobejdou úřady ani nemocnice. A my všichni občas potřebujeme zajít si na dobrou divadelní hru, zatancovat si na plese nebo koncertě, vypnout mozek během masáže.
Za zhruba čtrnáct let půjde do tuhého. Budeme muset Fanny přímo do očí říct: na tohle máš (nebo ne), tohle tě uživí (neuživí) apod. A hlavně - bude tě tohle povolání bavit celý život? Je to vášeň, které budeš holdovat i v sedmdesáti (neboť odchod do důchodu se stále odkládá) nebo budeš mít už ve třiceti dost? A co budeš dělat, pokud už v oboru nebudeš moci pracovat? Budeš mít dost zkušeností na něco jiného? Každý máme rád baletky - co však s tou, která už tancovat nemůže? Bude to boj a možná i slzy, ale ať už si vybere jakékoliv povolání, já jí budu stát po boku.

První letošní výlet

Po dlouhé době se udělalo krásné počasí. Kamarád vytáhl své pečlivě uložené kolo a začal nás lákat ven. Proč ne, není nad rodinný výlet. Připravili jsme kola i vozík s Fanny a vyrazili do města. Trasu určoval Vráťa - coby nejzkušenější. Náš jediný požadavek byl, aby cesta nevedla přes bahno. Plán byl tedy na výlet k řece a pak oklikou zase zpátky na Háje.
První část cesty byla bez problémů. V Krčském lese sice trochu bláta bylo, šlo to ale přejet bez větších potíží. Po mostě přes Vltavu jsme dojeli až do Prokopského údolí. A tam se najednou objevila moje noční můra - náledí. Nebylo přes celou cestu, většinou ho tvořily jen ostrůvky ledu uprostřed cesty. Vozík se za mnou zmítal, já však jela bez větších potíží. Až do okamžiku, než jsem se rozhodla to vzít na druhou stranu stezky. Nějak se mi totiž podařilo se zařadit na levou stranu a kapku jsem blokovala protijdoucí chodce. Opatrně jsem tedy předjela maminku s kočárkem a zatočila řídítky. A byla jsem na zemi... rychle, jednodušše... padla jsem krásně na břicho. Led byl pokrytý blátem a tajícím sněhem. Seběhli se ke mně lidé a ptali se, jestli jsem v pořádku. Upřímně - víc než tělo mě bolelo ublížené ego. Jediný, kdo si mého pádu nevšiml, byli mojí průvodci a Fanny. Fanynka celý manévr prospala. Vráťa a kamarád byli kousek přede mnou a začala jsem jim chybět až po několika minutách jízdy. Po krátkém rozhovoru jsme otočili kola a vraceli se zpátky k Vltavě.
Otřesená důvěra v mé schopnosti byla znát. Málem jsem nevybrala ani jednoduchou zatáčku na suché silnici (ještěže v protisměru nic nejelo). Naštěstí kluci nijak nespěchali a umoudřilo se i počasí, takže mi začalo schnout oblečení. Jen špinavá jsem byla jak bezdomovec. Okolo řeky jsme dojeli až kamsi do Modřan a začali trochu bloudit. Cestou necestou se nám pak podařilo dojet až do cíle. Všechna kola i vozík zablácené. Kamarád (nemaje blatníky) získal nádherný vzorek i na zádech a já byla taky nic moc. A to jsem ještě musela do obchodu, nakoupit zásoby jídla pro dítě. Všichni jsme se rozhodli, že si zasloužíme odměnu. Náročný a zajímavý výlet jsme proto zakončili v místním pivovaru. Fanny nadšeně žmoulala kus chleba, my ostatní jsme si uspořádali pořádnou hostinu.
Celkem vzato se výlet vydařil. Jen já nemohla pořádně pohnout zápěstím (a druhý den se bolest přesunula z dlaní do ramen). A pro příště? Nikdy se nepokoušet o přejetí neposypaného ledu... a veliké díky tomu, kdo vymyslel dětské vozíky za kolo... se sedačkou by to dopadlo mnohem hůř.

Konvoj

Jako puberťák jsem shlédla zajímavý film. Pouštěl nám ho řidič autobusu na cestě z Řecka. Bylo mi patnáct, chtělo se mi spát a film jsem ze začátku příliš nevnímala. Postupně mne ale chytil a to tak silně, že jsem po dojezdu začala pátrat po jeho názvu. Jmenoval se Konvoj a byla to velice jednoduchá road-story o partě řidičů kamiónů, kteří prchali před zákonem. Děj nekomplikovaný, dialogy minimální, v hlavní roli silné vozy. A neméně silné antipatie mezi řidiči a policajty. Od té doby se kamión stal mým snem a já si plánovala (hned po získání řidičáku) odstěhování do Austrálie nebo Ameriky - jenom tam jsem mohla jezdit po opuštěných silnicích a přepravovat náklad bez nutnosti stavět každou chvíli na nějaké hranici.
No, malovala jsem si to hezky. Už za pár let mi lékař potvrdil, že o řidičáku na cokoli můžu jen snít a já se musela spokojit jen s tichým obdivováním vozů na výstavách a silnicích. Dokonce se mi nedařilo ani najít si muže dle vzoru hlavního hrdiny filmu. Holt Kris Kristofferson je jen jeden. Alespoň jsem začala sbírat jeho muziku a chodit na jeho filmy. Postupem času jsem začala na atmosféru filmu zapomínat.
Za dalších (skoro) 15 let jsem potkala Vráťu. Jako Kris nevypadal a rozhodně se tak nechoval. Přesto mi ho něčím silně připomínal. Otevřel přede mnou svět kol a já se opět vrátila alespoň částěčně na silnici jako aktivní účastník. Jízda MHD se přece započítat nedá. Najednou jsem si začala všímat klacků, které mi byly házeny pod kola a pomaličku jsem se stávala aktivistkou. Proměna byla tak nenápadná, že jsem ji ani nezaregistrovala. Až když mi kolega věnoval magnet s nápisem Cyklomaniak, došlo mi, že jsem kapku jiná než před pouhým rokem. Z nenápadné občasné cyklistky se stala řidička, která chce jezdit na silnici (a ne se krčit někde v parku) a spolu s povinnostmi chce získat i nějaká práva.
V romantickém rozpoložení jsem pustila Vráťovi svůj nejmilejší film. Kupodivu se mu silně automobilistický film líbil a já tušila proč. Najednou jsem plně chápala ten boj mezi řidičem, který chce jezdit pohodově a bez nesmyslných omezení, a policajta, který by podobný šmejdy nejraději sestřelil z vozovky. Už jenom představení jednoho z nich bylo ukázkové: "Dobrý den, jmenuji se ... a nesnáším řidiče kamiónů!". Dokáži si představit, že podobně se zdraví i někteří naši policisti... jen místo korábů silnic mají v žaludku cyklisty. Ostatně, s muži zákona jsem už pár potyček měla a rozhodně to nebyla vždy má vina. V jednom případě dokonce došlo málem i na pěstní souboj (a to jsem měřila tomu chlapovi asi tak k ramenům). Ještěže se lekl natáčejících novinářů a já mohla jet dál a postupně vychladnout.
Abych se vrátila k filmu. Stále patří k mým nejmilejším. Stále se ráda podívám na projíždějící kamión. Jednou jsem se v něm i svezla a považuji to za úžasný zážitek. A stále více chápu jeho poselství. To, že pouze v jednotě je síla, není radno se spoléhat na politiky (ale před volbami je možno je využít), jednotlivec má určitou moc, a naposled - demonstrace početní síly (ovšem bez fyzického násilí) není tak úplně na škodu.

Nešvar

Tak se nám sídliště ponořilo do sněhové pokrývky. Občas projede pidipluh a vyčistí jeden chodník (asi jako exemplární příklad), zbytek už musí dotvořit chodci. A najednou se objevilo to, co v jiných měsících zůstává skryto. Nejen cyklisté rádi používají chodníky. Je zvláštní, jak si některá auta dokáží zkrátit cestu i tam, kde by je nikdo nečekal a kde se s nima prostě nepočítá. Nemám nic proti pošťákům, sanitkám a osobním vozům invalidů - ty na chodník občas prostě patří. Jak (a hlavně proč) se včera objevilo jedno auto uprostřed sídliště jsem ale nepochopila. A potíže s tím měla i ta stará paní o berlích, která se snažila prodrat neupraveným sněhem. Ani já s kočárkem jsem nebyla zrovna svižná, takže milé autíčko se za námi sunulo rychlostí umírajícího šneka...
Jen na jednom místě jsem za jejich neukázněnost docela ráda. Je to na přístupové cestě k metru. V podchodu metra je hned několik obchodů. Speciálně pro jejich zásobování jim byla postavena malá silnička. Proč ji ale používat, když hned vedle je zkratka v podobě chodníku? Tento chodník nepatří k udržovaným (jak se mají lidé dostat na metro jsem však nepochopila) - hříšníci v autech ale vytvořili alespoň dvě stopy po pneumatikách - a v těch už se pohybovat dá (jen kočárek má stále smůlu).
Chápu, že aut jezdí po chodníku rozhodně méně, než cyklistů. Jezdí však o dost rychleji, hůře se jim vyhýbá a během jízdy vytvoří o dost více smradu. Kudy mám tedy s kočárkem jezdit, když se chci vyhnout silnicím? O tom, jak se jakožto cyklista (který se snaží žít dle předpisů) cítím, raději pomlčím. Přítomná policejní hlídka se stará více o výsledky v tipovací kanceláři, než o nějaké to auto mimo silnici.

Náledí

V sobotu ráno jsme se probudili do nádherně zasněženého dne. Musela jsem na trh už o hodinu dřív, než jsem zvyklá, vůbec se mi do té zimy nechtělo. Nakonec jsem se pořádně teple oblékla, nasadila sluchátka (kvůli náledí i přilbu), rukavice a hurá na cestu. Vráťa na mne ještě zavolal, ať nezapomenu, že přední brzda je na náledí nebezpečná... to si naštěstí pamatuju ještě z dětství - na ledu, písku a štěrku brzdím zásadně zadní brzdou.
V osm ráno bylo sídliště kupodivu prázdné. Občas jsem potkala maminku s kočárkem, nakupující lidi, nebo spěchající auto. Přesto byly ve sněhu patrny i stopy po kolech. Až mi bylo líto, že nejsme první, kdo tudy projel. Teprve v lese jsem byla první. Ve sněhu se čas od času objevila stopa po kočárku, kolo však žádné. Dávala jsem si tedy extra pozor, napadaný sníh skryl louže, které se v noci změnily na kluziště. Za jízdy jsem vystřídala několik typů komunikace. Většina z nich měla před sebou malou cedulku: "Za sněhu a náledí se cesta neudržuje." Budiž, i s tím se dá pracovat. Některé cesty byly přesto odhrabané. Jednalo se o místa, kde se předpokládal výskyt chodců. Teprve zima totiž ukázala, že ne každá cyklostezka je smíšená (tj. smí na ni i chodci). Smíšené stezky byly alespoň na hrubo odhrabané, nesmíšené byly ponechány svému osudu. Pejskaři a běžci se vyskytovali stejnou měrou na obou typech.
Ve své obezřetnosti jsem polevila v sídlišti pod krčským lesem. Bezpečně jsem projela nejstrmější sráz, minula všechny křižovatky a teď už mě čekal jen podchod, malý sjezd k řece a pak už víceméně rovina až na náplavku. To bylo také první místo, kde jsem potkala další cyklisty. Měnili řetěz - asi nehoda, kývla jsem na ně tedy pro povzbuzení. V duchu jsem si už začala formulovat fejeton na blog a jen zběžně kontrolovala terén před sebou. Kopeček směrem k řece je pozvolný a s mírnou serpentinkou. Koukla jsem před sebe a nevšimla si nikoho v protisměru. Rozhodla jsem se ho tedy projet  o něco pomaleji, ale bez větší pozornosti. A to byla chyba. Stezka vypadala mokrá, byl to však jednolitý led. Moje zadní kolo se najednou objevila přede mnou, já v duchu vyslala modlitbu ke všem bohům, aby kolo neskončilo ve Vltavě a začal boj se živlem.
Už v šesti letech mě rodiče zapsali na judo (abych kapku zesílila). Jediné co si pamatuji, je technika pádu. Hodilo se mi to dokonale. Kdo už někdy uklouzl na náledí ví, že všechno je otázkou několika setin vteřiny. Instinkt mi tedy vymrštil ruce i nohy a já tím odhodila kolo daleko před sebe. Stočila jsem se na bok a povolila všechny svaly. Také jsem ocenila, že jezdím v normálním oblečení (a nikoli cyklistickém dresu). Teplá bunda vycpaná svetrem utlumila náraz na loket, džíny zafungovaly jako ochrana kolene a pletené rukavice chránily dlaně. Stejně jsem se po nárazu zvedla silně otřesená. Za mnou se rýsovala jasná rýha v ledu. Kolo bylo v pořádku, jen spadl řetěz (kupodivu jsem ho nandala velice rychle). Už jen stání ale potvrdilo, že mé koleno je na tom hodně špatně. Vyhrnula jsem kahloty a měla co dělat, abych se nesložila ještě jednou. Kůže nepoškozená, zato pod ní se rýsovala modřina v černé a červené barvě.
Byla jsem už jen kousek od trhu, rozhodla jsem se to tedy dojet. Ocenila jsem elektrický motor kola a skoro polovinu jízdu jela pouze s jeho pomocí (bez šlapání - nohu jsem si opřela do pohodlné pozice). Na trhu jsem nakoupila vše potřebné a pomalu se vracela domů. Trochu jsem se bála projet stejným místem, nakonec jsem to ale riskla. Kousek od něj už stál posypový vůz a dělníci se chystali na sypání. No, trochu pozdě (pro mne). Doma jsem zkontrolovala zbytek bolístek a nechala se (aspoň trochu) opečovávat.
A poučení do příště? Nikdy nevěřte tomu, že cesta je udržovaná. Nikdy se nenechat ukolébat zdánlivou pohodou. Být stále ve střehu. V dětství jsem jezdila velice nebezpečně a neměla jsem jediný pád. Teď jezdím cca tři roky v kuse a mám za sebou přesně tři pády. Jednou bez přilby a dvakrát s ní... ve všech případech mi byla platná asi jako hluchýmu housle (tj. neublížila ale ani nepomohla). Spíš to vypadá, že bych si měla pořídit chrániče kolen. Jen se trochu bojím, že by si toho někdo všiml a snažil se je prosadit jako povinnou výbavu cyklistů. A to by byl jen krůček k tomu, zavést povinné rukavice, vymyslet chrániče pozadí, ramen a vůbec - co takhle toho cyklistu obalit do několika tun kovu a udělat z něj řidiče? Neee... kdepak, dělám si srandu. Nemám nic proti přilbě, jen jsem si (opět) vyzkoušela, že mi dává až příliš velký pocit falešného bezpečí a já si pak dávám menší pozor na ostatní nebezpečí. A abych ještě zůstala u automobilové hantýrky: největší ponaučení ze soboty - Vždy přizpůsobit styl jízdy stavu vozovky!