Bike Brno 2011 - aneb Honba za odrážedlem

Tak se nám objevují podzimní mlhy a pomalu se blíží Vánoce. A to je obvyklý čas pro sportovní veletrh v Brně. Každý rok se na něj těším a už předem vyzvídám, jestli pojedeme. Těším se na nová kola, staré známé a hlavně - na testovací dráhu pro elektrokola. Neodpustila jsem si ji ani při svém prvním těhotenství, a to jsem byla už na začátku devátého měsíce. Proto jsem nyní (v cca šestém měsíci) neviděla žádný problém.
Pár dní před cestou nás potěšila jedna z babiček - ochotně souhlasila, že ideální dárek pro její vnučku bude odrážedlo - a na cenu se prý nemusíme tolik ohlížet. Cíl cesty byl tedy jasný. Vyfotit co nejvíc zajímavostí, získat všechny možné katalogy a sehnat opravdu kvalitní vozítko pro dceru. Po několika pokusech se rozhodlo, že vyrazíme pouze jako rodina - tj. Vráťa, já a naše Fanynka (Jozífka je teprve v bříšku a je tedy se mnou pořád). A že ideálním cestovním prostředkem bude vlak. Dcerka nás slyšela a od té doby pořád radostně volala: "Vlak, vlak!" každé ráno. Velkou úlevou pro nás bylo i to, že náš blízký prodejce kol nám slíbil, že odrážedlo nemusíme kupovat hned na místě, ale vybraný model nám rád pod cenou následně sežene a prodá. Vyjet jsme tedy mohli poměrně nalehko.
V sobotu ráno jsem tedy všichni radostně vyrazili na nádraží. Cesta byla příjemná, obsluha milá, Fanynka šťastná jak blecha. Cesta na výstaviště ukázala, že i Brňané jsou velice milí lidé a k těhotným a kočárkům se chovají přímo ukázkově. Po chvilce váhání jsme našli i bezbariérový přístup na výstaviště a nic už nám nestálo v cestě. Vše nepotřebné jsme odložili v šatně (je tradičně zdarma a dobře hlídaná), foťák přendali do pohotovostní polohy a vyrazili na lov. Jen Fanny byla zklamaná, že musí být v kočárku. V davu lidí by ji ale nešlo uhlídat. I tak dostala do kalhot lísteček se jménem a telefonem na nás. Už první odrážedlo ukázalo, že jí ještě pár centimetrů chybí... do jara to ale určitě dožene.
My jsme si zatím užívali atmosféru. Kočárek se plnil katalogy, našli jsme i občerstvení, pokecali s vystavovateli. Fanny se začala klížit očka a nám už zbývala jen hala s testovací dráhou. Moje dětská dušička plesala. Vystavovatelé se sice nedůvěřivě dívali na moje bříško, po podpisu nutných formalit jsem ale byla vpuštěna na dráhu. Kočárek s Fanny jsme zaparkovali nedaleko přátelského stánku a začali jezdit. Holka nás chvíli pozorovala, ale pak jí padla hlava a udělala si v kočárku pohodlí. Zkontrolovala jsem, že jí nic nechybí a začala si opravdu užívat jízdu. Střídala jsem kolo za kolem a ani netušila, kde (a zda) jezdí můj muž. Venku už pro jízdu těhulek není ideální terén, byla jsem tedy neskonale vděčná za tuto příležitost. Odpustila jsem si simulaci prudkého kopce a dávala extra pozor i v zatáčkách. Když jsem se dostatečně projela, začala jsem teprve hledat rodinu. Dcerka stále spala a Vráťa už měl pocit, že je na dráze moc jezdců. Rozhodli jsme se tedy, že se před odjezdem domů ještě posilníme ve vedlejší hale. Kočárek i se spícím nákladem jsme svěřili mládencům ze stánku a vyrazili jsme.
Varovný telefon se naštěstí rozezněl až při naší cestě zpátky. Vyzvedli jsme si vyspané a usměvavé dítě, rozloučili se a pomalu vyrazili k nádraží. Do vlaku už jsme nasedali za tmy, odpočatá Fanny se ale rozhodla, že nenechá vyspat nikoho ve vagónu. Pořádně ho prozkoumala a všem dala najevo, kdo se tu nejhlasitěji směje. Zato já jsem cestou několikrát usnula. Přesto jsme dorazili domů v dobré náladě a plni optimismu. Prohlídka katalogů trvala několik dnů. Typ odrážedla byl vybrán, objednán a už je dokonce schován na balkoně a čeká na doručení od Ježíška. A já získala příslib nádherného dárku od mého muže.
Při kritickém ohlédnutí musím konstatovat, že Brno má stále ještě rezervy, zároveň se ale už teď teším na další ročník. Kolům zdar!

Veřejně prospěšná činnost vs. charita

Po letech v pracovním procesu jsem se rozhodla, že je čas doplnit si vzdělání. Takže nyní během učení na nočník a zvládáním ranních nevolností ještě usedám k učebnicím a do školních lavic. Vybírat si nepovinné předměty byla docela fuška, mé oko ale spočinulo na lákavé nabídce. Seminář o veřejně prospěšných organizacích. To je něco pro mě. Naučím se nové vědomosti a třeba se dozvím i něco nového z oboru mého muže. Ten se již několik let realizuje v neziskové organizaci a já mu držím palce.
Jedno sobotní odpoledne jsem tedy vyhledala příslušnou učebnu. Udivilo mě, že se na předmět přihlásily jen ženy. Podle letmého průzkumu se jednalo buď o sociální pracovnice, nebo manželky aktivistů... no, cítila jsem se tam jako doma. Dokonce jsem ani nebyla jediná těhulka. Seminář se týkal nového občanského zákoníku a změn, které se budou neziskovek týkat. Jako domácí úkol jsme dostaly seznam států, jejichž právní úpravy máme prozkoumat. Nadšeně jsem přijela domů a hned začala vyprávět zážitky. Vráťa byl ze začátku zděšen. Nové úpravy mu přišli, že mají jen jediný cíl - zničit neziskový sektor jako takový. Snažila jsem se ho přesvědčit o opaku, ale příliš se mi to nedařilo. Vrhla jsem se tedy na zahraniční zkušenosti. A žasla jsem. Naše současná (i navrhovaná) právní úprava je snad nejhorší a nejkomplikovanější v celé EU. Většina zemí vytváří až primitivně jednoduché podmínky pro své neziskovky. Jasné, transparentní, daňově zvýhodněné, s možností vytvoření zisku aj. Jejich činnost nepodporuje stát, ale obyčejní lidé a organizace. Své příspěvky si mohou odečíst z daní, dočtou se o sobě z tisku, získávají výhody. A u nás? I obyčejný občan může poslat své peníze neziskovce. Je to ovšem složité, část peněz pohltí peněžní ústavy, odpočet z daní je tak komplikovaný, že se o něj většina z nás ani nepokusí.
Problémem je také už jen nahlas vyřčená podpora těmto organizacím. Naše země nemá příliš dlouhou historii v této oblasti (na rozdíl třeba od Anglie, kde se pyšní zákony o charitě již z roku 1601). Po revoluci navíc vzniklo ono nešťastné pojmenování "neziskové organizace" a od té doby si všichni myslí, že neziskovky prostě peníze mít nemají (a lidé v nich mají morální povinnost pracovat zadarmo). Lidé mají taky jen velmi omezenou představu o tom, co je to veřejně prospěšná činnost. Pro někoho je to pouze starost o bezdomovce, nemohoucí a možná dlouhodobě nemocné. Další k tomu přičte podporu bezpečnosti (hlavně dětí). Běda však tomu, kdo si myslí, že by se jeho organizace mohla věnovat třeba městské zeleni. Ačkoliv to myslí dobře a opravdu mu jde jen o blaho veřejnosti, je skoro lynčován, že na tohle teda stát (potažmo lidé) peníze dávat nebudou a ať se každý stará o svůj parčík sám. No, to by to v Praze dopadlo. Zůstal by nám Petřín a to ještě kdoví jestli. Když už se občan smíří s tím, že i toto může být prospěšné, trvá na tom, že aktéři by měli mít normální zaměstnání a svoje blázniviny dělat jako koníčka (pokud možno o víkendech).
Je to takové i v zahraničí? Co granty Evropské unie? Jsou věnovány pouze "charitě" nebo z nich může těžit i třeba aktivistický cyklista? Už jenom selský rozum nám říká, že za našimi hranicemi se otvírá zcela nový obzor. Za peníze všech vznikají nové typy škol, cyklostezky, právní poradny, motivační kurzy a další. Kolik let ale bude trvat, než se změní i náš přístup?

Předlouhá cyklojízda

Tak už tu zase máme podzim a s ním i Velkou podzimní cyklojízdu. Na poslední chvíli se umoudřilo počasí, sehnalo se dost dobrovolníků, vyzdobily se ulice. Mou radost mi kalila jen zpráva, že můj muž bude celý den na stánku u mapy a petice a já tudíž pojedu sama (pravda, ve vozíku povezu Fanynku... s tou si ale moc nepopovídám). Začala jsem shánět své obvyklé souputníky. Nikdo z nich se ke mně nemohl v sobotu přidat. No, co se dalo dělat, nebudu si kvůli tomu kazit den. Ráno jsem vypravila Vráťu s dcerkou dřív a sama se začala "krášlit". Cyklojízda přitahuje pozornost fotografů a já chtěla být připravena. Když už mám elegantní kolo, tak mu nesmím dělat ostudu :o). Po několika hodinách (a spoustě převlékání) jsem vyrazila směr Vinohrady. V rámci ušetření energie jsem část cesty jela metrem. Optimisticky jsem si s sebou vzala časopis a mp3 přehrávač. To jsem ale zapomněla, jak velkou pozornost k sobě přitahuje mé kolo. Ihned po vyjetí soupravy se se mnou dal do řeči jiný cyklista a na čtení nakonec vůbec nedošlo.
Do začátku jízdy zbývalo ještě moře času. Prošla jsem si tedy improvizovanou pěší zónu, obhlédla krámky, ochutnala občerstvení, zaposlouchala se do živé hudby a hlavně - pokecala s přáteli. Z Fanynky se mezitím stala královna kříd a během dne měnila barvy dle svého vlastního uvážení. Jen hledání toalety byla trochu bojovka. Nakonec jsem obětovala pětikorunu a využila služeb metra. Krátce před startem cyklojízdy se Fanny sama posadila do vozíku, takže nic nebránilo vyjetí. Rozloučila jsem se s Vráťou, seznámila se s příjemnou slečnou ze stejného stánku a vyrazili jsme. Rozjezd byl trochu rozpačitý, kola se pletla, občas nastávala panika. Po pár metrech se ale peloton konečně rozjel a já si mohla zapnout i elektrickou výpomoc. Trasa byla cca 17 km, různě se klikatila a snažila se být co nejméně do kopce. I tak nás čekalo několik nepříjemných stoupání. Také reakce lidí a zablokovaných řidičů byly různé. Od jásání a povzbuzování (byť i omylem - někteří řidiči si mysleli, že se jedná o závod) až po nenávist, fyzické napadání, troubení a nadávky. Chudáci špuntaři se snažili situaci vysvětlovat, rozdávali letáky a uklidňovali nedočkavce. Jako vždy se automaticky dávala přednost potřebným (tj. sanitky, hasiči aj.) a po dohodě s policií se po určitých intervalech pouštěla i MHD. To však způsobovalo mírné zasekávání kolony a ještě větší čekací doby pro automobily. Zvlášť jedna mladá řidička (odhadem tak 25 let) v drahém typu auta z nás měla málem infarkt. První se pokoušela najet z parkoviště přímo do kolony lidí. Když pochopila, že jí nikdo neuhne, položila se na klakson (to vzbudilo velkou část dětí, které do té doby spokojeně klimbaly v sedačkách a vozících). Nakonec se vyřítila ze svého vozítka a začala křičet na nejbližšího cyklistu. Ke vší smůle se totiž zrovna tou dobou celý peloton zastavil (ano, právě se před námi pouštěla tramvaj). Zda-li milá slečna nakonec někoho inzultovala, to netuším. Krátce po jejím hysterickém křiku se totiž jízda dala zase do pohybu a já ztratila přehled. Od této příhody již byla jízda víceméně bez problémů a pro Fanny natolik nudná, že dokonce usnula. Probudila se spořádaně až kousek od cílové Letné. Tam už na nás čekali tanečníci tanga a mohlo se přikročit k poslednímu rituálu letošní jízdy. Po vzoru ostatních měst se totiž organizátoři rozhodli, že by lidé mohli svá kola nakonec zvednout nad hlavu - jako připomínku toho, že tu jsme a musí se s námi počítat. Já jsem se o to ani nepokoušela. Kolo váží přes dvacet kilo, byl k němu připojen vozík a vůbec - mám pocit, že mému pětiměsíčnímu bříšku by to nemuselo udělat dobře. I tak se nad námi brzo objevil celý les kol. Podle odhadů nás tuto jízdu jelo přes osm tisíc cyklistů! Někteří optimisté to dokonce spočítali až na deset tisíc. Není to zas až tak nereálné. Poměrně dost lidí se k jízdě různě připojovalo a zase se z ní odpojovalo. Počet hlav tedy různě kolísal. Jednolitá řeka kol měla okolo tří kilometrů a náš rozjezd na Vinohradech prý trval 25 minut.
Cesta z Letné už ale organizovaná nebyla. Program byl zajímavý hned na několika místech Prahy a tak se každý vydal za hlasem svého srdce. Někoho učarovala obří křídová dáma na silnici, další dali přednost guerilovému háčkování, někteří se vydali na výborné jídlo. Já jsem se rozhodla pro návrat na Vinohrady. Jenže kudy? Nemohla jsem se vracet po stopách jízdy. I v sobotním provozu by některé úseky nebyly zrovna bezpečné pro vozík. Rozjela jsem se tedy víceméně naslepo s tím, že budu po cestě improvizovat. O pár ulic dál jsem se potkala s dalšími navrátilci. Utvořili jsme si tedy pidicyklojízdu a vyrazili společně. Ani nevím, na koho se lidé otáčeli víc - kolonu vedl jezdec na skládačce s připojeným nákladním vozíkem (evidentně novým a prázdným), za ním já s dítětem ve vozíku (stále ještě nelegání čin), za mnou další skládačka - pro změnu s připojeným speciálním vozíkem alá kufr na kolečkách (prototyp) a v občasném závěsu za námi směs sportovních a městských cyklistů. Společnými silami jsme překonali všechny nástrahy Prahy a radostně jsme se vřítili mezi stánky. Přihlížející policisté z nás byli kapku paf... zaslechla jsem za sebou jen: "Hele, voni se snad už vrací?!?" S úlevou jsem odevzdala kolo i dítě Vráťovi a sedla si do stínu. Jezdec v čele jel totiž na můj vkus velice rychle, sluníčko pálilo celé odpoledne a já navíc už cítila, že se mi zase podařilo si spálit obličej. Příjemné prostředí mi brzo vrátilo sílu na hraní a já využila příležitosti a zmocnila jsem se dětského bublifuku. S vydatnou pomocí z ostatních stánků jsem vydržela pouštět bubliny různých velikostů a tvarů až do doby, než jsem se musela vydat k domovu.
S pokročilou hodinou jsem už nechtěla riskovat další námahu - povolala jsem tedy jednu z babiček a opět využila služeb metra. Domů jsem dorazila s posledními paprsky slunce, postarala se o dítě a úlevně padla do křesla. Celkově den hodnotím jako mimořádně zdařilý. Spálený obličej se brzo uzdraví, dceřino špinavé oblečení se podařilo bez následků vyprat a na vyslechnuté nadávky si už skoro ani nepamatuju. Zato mám v živé paměti nádherný pocit z ohromného hadu lidí, kteří se se smíchem a zájmem dívali na Prahu konečně i z jiného úhlu než je sedačka v MHD nebo zadní místo v autě (řidič by se neměl rozhlížet po architektuře snad ani omylem - ten má sledovat provoz). Praha dokáže být ze sedla kola mimořádně krásná. Jako pravá dáma se neukazuje každému a při plné rychlosti. Její přednosti jsou vidět při jízdě pohodové, klidné a bez zbytečného stresu. Pak je i čas si přivonět ke květům a zastavit se u zajímavé fontány. Ostatně, zpomalit víc než jen na jeden den by pomohlo zdraví většině z nás.

Akční sobota

Tento podzim se rozhodl být silně procyklistický. Jakoby se celá Praha rozhodla zapojit do osvěty svých obyvatel a po měsících letargie se ukázat v lepším světle. Já osobně jsem se už dlouho těšila na cyklozvonění. To se skládá s několika cyklojízd (z různých částí Prahy), které se následně potkají na jednom místě a následuje program a pokus o co největší počet zvonících cyklistů na jednom místě. Měla mě čekat pohodová projížďka s celou rodinou a několika přáteli. Peloton obvykle čítá tak sto hlav – hlavně dětí a jejich rodičů.

Mé plány se začaly hroutit už pár dnů před jízdou. Najednou jsem zjistila, že pojedu sama (manžel a dítě se zúčastní souběžné akce magistrátu) a po ukončení jízdy si je pouze vyzvednu. No, nechtělo se mi. Připadala jsem si, jak kdybych šla sama do kina. Prostě jen poloviční zábava. Přesto jsem v sobotu ráno vyprovodila své nejbližší z bytu a začala se chystat na „svou“ jízdu. Po krátkém váhání jsem se rozhodla, že vše vsadím na eleganci. Sportovně vystylovaných lidí tam bude jistě více než dost. Navíc to vypadalo, že se blíží déšť – takže polobotky, dlouhé letní kalhoty a přes sportovnější mikinku lehké sáčko. Vše laděno do béžovo-zelené (s ohledem na barvu kola a tašky). V záloze byla připravena i apartní čepička. Už cestou na místo srazu se ale začalo dělat hezky a svršky pomalu putovaly do tašky.

U metra Opatov jsem byla skoro patnáct minut před plánovaným odjezdem. Přesto se to tu již žlutilo propagačními tričky. Celkem jich bylo přichystáno stopadesát. Spolu s nimi i zvonky, mapky a lékárničky. Zájem byl obrovský a na všechny se nakonec nedostalo. Dokonce i já jsem musela vyjet bez trička. Peloton nakonec čítal skoro dvě stě účastníků. Pořadatelé si mohli mnout ruce. Už na startu jsem potkala pár známých tváří, moje chmury se tedy také začaly rozplývat. Během jízdy už bylo vše bez mráčku a já si užívala jízdy.

Okolo nás kroužili policisté na kolech. Vypadali trochu vyjukaně a nezkušeně. Už na první křižovatce začali kapku zmatkovat a během celé jízdy se nedokázali shodnout, zda špuntovat či nikoli. V praxi tedy občas dopravu zastavovali a občas ji pouštěli. Obyčejní cyklisté v tom měli zmatek a došlo i na zběsilé troubení řidičů a mírný pláč dětí. Šťastnou náhodou se nikdo nezranil a mohlo se pokračovat v krasojízdě. Zhruba v polovině cesty jsem potkala konečně někoho k pokecu. Jeho pusa byla ještě výřečnější než moje (což je co říct) a byli jsme v cíli dřív, než jsem se nadála. V místě dojezdu už na nás čekalo občerstvení a zábava. Prošla jsem si stánky, pokecala a vyrazila směrem k nábřeží.

Jako správná matka a manželka jsem se cestou stavila na trhu a nakoupila oběd a zásoby. S plně naloženým kolem jsem zamířila na uzavřené Smetanovo nábřeží. V družném rozhovoru s dalším cyklistou jsem dojela až ke stánku Auto*Matu. Na přehlídku stánků a atrakcí jsem se dlouho těšila. Realita byla zcela mimo mé očekávání. Místo příjemné pěší zóny jsem se dostala na poměrné nudné a šedivé místo. Z neznámého důvodu bylo celé místo uzavřené i pro MHD (což naštvalo spoustu místních) a uvolněné místo bylo zoufale nezaplněné. Stánků bylo málo, atrakce skoro žádné, občerstvení v nedohlednu. Pochopila jsem, proč jsem byla žádána o přivezení jídla. Pozorování turistů mě dlouho nebavilo. Přinutila jsem Vráťu posbírat jeho věci, nasoukala Fanynku do vozíku a jelo se domů. Cestou jsme několikrát zastavovali a dávali se do řeči s ostatními cyklisty. Cesta zpátky tedy trvala trochu déle. Nakonec jsme neodolali a (jen na otočku) se stavili v místě dojezdu cyklozvonění. Krátká zastávka se trochu protáhla, ale stálo to za to. Domů jsem si odvážela zcela nový zvonek.

Fanynka zbytek cesty proklimbala a spořádaně se probudila až chvilku před dojezdem. Z celého dnu mám smíšené pocity. Dopoledne bylo příjemné a pohodové. Po příjezdu na nábřeží to však vzalo za své a nálada se lehce zhoršila. Cesta domů už byla o dost lepší a nezkazil jí ani nával na cyklostezce. Ani mé bříško příliš neprotestovalo, nic tedy nebrání mé účasti na velké podzimní cyklojízdě příští sobotu. Tak tedy kolům zdar a ať dobré počasí vydrží!

PS: Navzdory zamračené obloze se mi podařilo si spálit obličej... opět :o).

Nesmíme zapomenout

Dnes je to přesně deset let od okamžiku, kdy New York přišel o své panorama. Z povrchu země zmizely hned dva mrakodrapy - dvojčata. V jejich troskách zahynulo několik tisíc úředníků, hasičů a policistů. Lidé ze všech možných oborů, náboženství i zemí původu. Smrt si nevybírala, brala vše. Co se to vlastně stalo a hlavně proč?
Říká se, že většina lidí si pamatuje zcela přesně okamžik, kdy se o této tragédii dozvěděli. I já mám v paměti zcela jasně vypáleny události odpoledne 11. září 2001. Právě jsem odcházela z práce a mířila k zubaři. Na poslední chvíli mi kolegyně nabídla svezení svým nádherným sporťákem - kdo by odolal. Těsně před odchodem jsme v rádiu zaslechly zprávu, že do jednoho z mrakodrapů v NY naletělo letadlo. Cestou autem jsme se dohadovaly, jestli byl pilot opilý a co to asi mohlo být za stroj. Shodly jsme se, že asi šlo o nehodu nějaké malé cessny. Ani ve snu nás nenapadlo, že by se mohlo jednat o útok. Zubař měl také puštěné rádio a ani mě pořádně nevnímal. Při mém příchodu už totiž byl v plamenech i druhý mrakodrap a bylo jasné, že si někdo s Amerikou vyřizuje účty. Doktora to tak vyvedlo z míry, že se mu nepodařilo dát mi pořádně umrtvující injekci a já během celého zákroku trpěla jak zvíře. Zrovna ten den mi vrtal hned několik zubů na horní i dolní čelisti. Domů jsem odcházela oteklá, se skoro celou umrtvenou pusou. Musel mi totiž dát injekcí hned několik a ty postupně zabíraly. Po příchodu domů jsem ihned zapnula televizi. S hrůzou jsem pozorovala paniku u budov a následné zhroucení obou věží. Nemohla jsem pochopit, že to není akční film... že stále sleduji kanál CNN a vše je pravda. Následné pády dvou dalších letadel jsem už ani nevnímala. Zato jsem si hned všimla informace, že jedno z prvních letadel mířilo do oblasti San Diega. Tam mám pár přátel a ti mají příbuzné v NY. Zděsila jsem se při představě, že by náhodou mohli sedět v onom letadle. Oficiální seznamy pasažérů ještě nebyly k dispozici, zbývala tedy jen jedna možnost - zavolat přímo k nim. Nějakou dobu jsem si to rozmýšlela. Cena hovoru do Ameriky není zrovna laciná. Moje pusa navíc byla ještě polomrtvá a vrtané zuby naopak bolely stále více. Pak jsem ale mávla rukou a začala vytáčet číslo. Spojení se podařilo až na několikerý pokus. Linky byly přetížené, nebyla jsem jediná, kdo se bál o své blízké. Po skoro hodině se ale dílo zdařilo a já s úlevou poslouchala hlas svého známého. Uklidnil mě, že celá jeho rodina je v pořádku. Všichni se ale bojí možnosti války a proto nakupují trvanlivé potraviny a univerzální léky. Mluvili jsme spolu dlouho, oba jsme to potřebovali. Po položení sluchátka jsem se zamyslela nad osudem svého učitele angličtiny. Je z New Yorku a nedávno mluvil o tom, že by se tam vrátil. Pro jistotu jsem zkusila zavolat na jeho číslo. Polil mě studený pot, když jsem zjistila, že prý se odstěhoval zpátky zhruba před měsícem a nikdo na něj nemá nové spojení. V noci se mi zdály samé noční můry, svítání jsem uvítala. Ráno jsme v práci vypadali všichni stejně. Zarudlé oči, nechápavé výrazy. Bez mučení přiznávám, že ten den jsem práci příliš nedala. Skoro celý den jsem pročítala oficiální seznamy mrtvých a hledala známá jména. Bylo tam i příjmení mého učitele. Zatmělo se mi před očima a (ač jinak vcelku pacifista) jsem si jistá, že vidět v tu chvíli nějakého araba, asi bych měla chuť vraždit. Pak jsem naštěstí zjistila, že křestní jméno je maličko odlišné a jedná se pouze o podobu jmen. Emoce se i tak uklidňovaly několik týdnů a trvalo dlouho, než jsem se mohla na celou událost podívat objektivně. Potěšil mne i následný postoj Telecomu - v médiích sice stále tvrdili, že je tragédie nezajímá, realita byla ale jiná. Ani jsem nechtěla rozbalit obálku s měsíčním účtem. Jaké bylo moje překvapení, když pod výslednou cifrou (velikou) bylo napsané mínus a byla mi od celkové částky odečtena suma za volání do Ameriky! Byla u toho jen malá nenápadná věta, že si Telecom váží mé důvěry v jejich společnost a že berou ohled na tragické okolnosti a proto mám celé volání grátis. Takže placená částka byla zcela běžná, uff. Po nějaké době se tedy vše vrátilo do svých kolejích a svět mohl začít zapomínat.
Místo toho se ale stal opak. Najednou měl každý svou teorii o tom, co se vlastně stalo. Vyrojili se svědci, fotky, nahrané telefonáty, konspirační teorie. Něco bylo od pohledu směšné, pár jich nutilo k zamyšlení. Jen jedno bylo zcela jisté - CIA celou situaci opravdu podcenila. A s ní i prezident a celá tehdejší vláda. Rozhodně ale odmítám uvěřit, že by se to celé odehrávalo na jejich objednávku. Žádná vláda není tak mocná, aby utajila podobnou konspiraci. Vždyť se jim nepodařilo ututlat ani poměrně menší aféry, proč tedy zrovna tahle by měla být výjimka? Ale co, lidé konspirace milují a budou je stále znovu a znovu vymýšlet. Vždyť to dodává životu tak hezký smysl.
Proč však má smysl se pořád k této události vracet? Proč by lidé neměli zapomenout? Protože byli první útoky vedeny na čistě civilní budovy, hodně lidí zemřelo jen proto, aby pomohli ostatním, protože ztráty byly opravdu skoro ze všech zemí (málokdo ví, ale minimálně jedna z potvrzených obětí byl hostující český programátor), protože to bylo poprvé, kdy únosci ani neměli zájem komunikovat a šlo jim jen o efektní smrt... šlo by pokračovat stále dál. Důležité však je, že se navždy změnil život na skoro celé planetě. Následné útoky ve Španělsku a Anglii nás utvrdili v tom, že s hrozbou terorismu už prostě musíme počítat. Že si budeme muset zvyknout na přísné kontroly a omezení při cestování. Že nás začne mrazit pokaždé, když někdo v metru "náhodou" zapomene podezřelou tašku. A že naše děti na tom budou ještě hůř. Nepoznají naše poměrně bezstarostné dětství. Pravda, i my jsme měli povinné branné cvičení a neustále nás strašili hrozbou útoku od těch zlých imperialistů. Kromě jednoho dne v roce (kdy jsme si do školy museli povinně vzít igelitové pytlíky a gumičky a dostali jsme novou plynovou masku) jsme si žili vcelku beze strachu. Je těžké přijmout fakt, že naše děti může ohrozit i (do této chvíle) celkem příjemný soused (který je ovšem už léta spícím agentem fanaticky náboženské buňky). A známe naše sousedy vůbec? Jako dítě jsem prolezla celý panelákový vchod a u každého jsem zazvonila a seznámila se. Udělá totéž i moje dcera? A dovolím jí to vůbec?
Nemá cenu prožít celý život ve zbytečném strachu. Rozhodně si s ní budu ale muset jednoho dne sednout a naučit jí, jak se má reagovat i ve velice nepravděpodobných událostech jako je bombový útok, únos letadla, bomba v dopravním prostředku. Základy první pomoci se mohou hodit kdykoliv, stejně jako sebeovládání a zachování si chladné hlavy. Nemohu jí stát pořád za zády. Mohu ji však naučit, jak se o sebe co nejlépe postarat. A to se jí bude hodit kdykoliv.

Velká letní rekapitulace

Nastal čas okurkové sezóny. Léto plyne bez větších potíží, dovolená dává odpočinout tělu i mysli. Člověku se ani nechce psát. Tak jsem si vzala do hlavy, že zkontroluji to, co jsem od začátku svého grafomanství napsala. Všechny články jsem dala do jednoho souboru, vytiskla a znovu pozorně přečetla. A nestačila jsem se divit. O obsah tentokrát nešlo, soustředila jsem se na sloh a češtinu. Každý článek jsem samozřejmě kontrolovala ihned po napsání. Nechávala jsem ho dokonce přečíst důvěryhodným osobám a dávala pozor na první reakce po uveřejnění. Občas se objevila chybka a já ji rychle opravovala. Přesto jsem nyní doslova zírala na překlepy, chybná i a y a další a další.
Začala jsem pátrat, kde se stala chyba. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? A co všichni ti ostatní, kdo články četli? To prostě akceptovali fejeton tak jak byl a dál to neřešili? Za ty dva roky jsem dostala jen pár drobných oprav a jednu velice neadresnou stížnost na pravopisné chyby (bez určení chyb nebo aspoň názvu konkrétního článku). A to ještě od osoby, která prý mé výplody vůbec nečte... A pak mi to bliklo. Vždyť přece já sama dělám v testovacím oddělení. Mou prací je vyhledávat chyby druhých. Takže sama vím, že většina lidí je k vlastním chybám slepá. Je mnohem jednodušší všimnout si jich v pracích ostatních. Své vlastní výtvory většinou považujeme za bezchybné. A stejně tak ty věci, které se nám líbí (nebo ke kterým cítíme sympatie). Přece nebudeme hanět své vlastní dítko. Schválně si to zkuste – napište text na jednu stránku a dejte to přečíst cizí osobě. Jsem si skoro jistá, že tam pár chyb bude – a vy o nich vědět nebudete.
Nicméně, proč jsem to všechno podstoupila? Chtěla jsem si seřadit články do podoby ucelené knihy a ověřit si, zda-li se nehodí na vydání. Nejsem příliš domýšlivá, na současném knižním trhu jsem už ale četla horší slátaniny, kdo ví... třeba to i vyjde. Fejetonů je zatím málo, uvidíme tak za rok. Pro případné zájemce vytisknu ráda ukázkové vydání (třeba jako vánoční dárek) – klidně se hlašte o své vydání :o).

I andělé mají srdce

Jako dítě jsem měla kamaráda, který miloval horory. Naše rodina byla jedna z prvních, která vlastnila video, takže k nám nosil různé videokazety a pouštěl nám je. Já sama jsem strašpytel, k bezesné noci mi stačí málo. Jak šel čas, videokazety přestaly být populární. Přesto jsem díky němu viděla další a další filmy. Pro změnu mě tahal do kina. Ne, nezačali jsme spolu chodit, byli jsme jen velmi dobří kamarádi. Byl to takový výměnný obchod - já s ním chodila do kina, on mne nechal hrát si u něj na počítači. Toto zvláštní přátelství vydrželo až do mých cca 15-ti let.
Jeden z posledních našich společných filmů byl Angel Heart. Pro dnešního diváka by byl film skoro nudný. Jen velice málo honiček, skoro nulové digitální efekty, málo lekaček. Zato vynikající dialogy mezi oběma hlavními herci. Mickey Rourke měl tehdy ještě plně funkční mimické svaly (nezničené pitím, botoxem a plastikou) a protihráčem mu byl exelující Robert De Niro. Karty jsou rozdány jasně a čitelně, detektiv se jmenuje Angel a jeho tajemný zaměstnavatel se představí jako Louis Cyphre. Jen pomalému divákovi (a naivnímu hrdinovi) nedojde, kdože to proti němu sedí. Celý film je vlastně detektivka, kdy předmětem pátrání je (možná již mrtvý) Johny Favorite. To, co začíná jako normální příběh, se začíná komplikovat po přidání prvku voodoo. Vyslýchané osoby jsou nalézány mrtvé a všechny stopy vedou k Angelovi. A ten si přestává být jistý. Koho to vlastně hledá? Co to s ním hraje Cyphre za hru? A proč má pocit, že jeho minulost není doopravdy jeho?
Během sledování filmu se mi začala ponurá atmosféra dostávat pod kůži. Cestou domů jsem drtila ruku kamaráda a nechala se doprovodit až k dveřím bytu (ještěže bydlel jen pár vchodů od nás). Doma jsem nějak nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala v posteli a nakonec jsem to nevydržela a s očima červenýma únavou jsem vlezla do postele k mámě. Spát sama jsem nebyla schopná ještě týden. Máma měla naštěstí svatou trpělivost (jen její tehdejší přítel dost brblal). Styděla jsem se, ale nešlo jinak. Říkala jsem si snad stokrát, že je mi patnáct, byl to jen film, jenom iluze... a přesto... už uplynulo skoro dvacet let a při pohledu na fotky z filmu mě obchází mráz. Podobný efekt měl zatím jen jeden jediný další film - novější Constantine.
A proč jsem si vlastně na něj teď vzpomněla? Stanice Prima Cool se totiž rozhodla film poprvé! vysílat i v televizi. To to trvalo. A já, ačkoliv si filmu nesmírně vážím, si v ten moment televizi nezapnu. Nejspíš zalezu pod peřinu a možná si dám i polštář přes hlavu, abych náhodou neslyšela zvuky filmu odjinud. Všem ostatním ho však vřele doporučuji. Není na škodu bát se (pro změnu) trochu inteligentně a připomenout si, že každý dluh musí být jednoho dne splacen. A že nejen boží mlýny melou pomalu, ale jistě.