Návrat do dětství - aneb - Kde má to kolo motor?

Už léta jezdím takřka výhradně na elektrokole. Přesto jsem s radostí uvítala, když mi nedávno nechal manžel zrenovovat krásné kolo Sobi 20. Měla jsem stejný typ už jako dítě a vždycky jsem po něm toužila. Navíc rezervní kolo se vždycky hodí - už jen na pojíždění po sídlišti, když motor opravdu není zapotřebí.
Jako kdybych předjímala věci budoucí. Vráťa potřeboval v pátek rychle vyrazit někam na kole. A ejhle, jeho kolo mělo nenadálý defekt, i půjčil si mého elektrického miláčka. Cestou domů si vzpomněl, že jsem si stěžovala na divně se chovající baterii a rovnou ho dal do servisu. Kapku přitom zapomněl, že druhý den je sobota a to znamená cestu na farmářský trh. Přijel domů až okolo deváté večer a jen se vesele smál: "No, co... tak aspoň vytáhneš ven Sobíka a kdo ví, třeba budeš mít i námět na článek!" Jeho optimismus jsem příliš nesdílela. Nejsem sportovec a při prudkém stoupání v Kunratickém lese je mi ouvej i s motorem. Po chvilce váhání jsem tedy napsala prosebný mail do oblíbené prodejny kol, zda-li by mi po dobu oprav nezapůjčily nějaké náhradní elektrokolo.
Druhý den jsem se probudila už veselejší. Počasí bylo přiměřené, na kole jsem měla přidělaný krásný proutěný košík a dokonce i zrcátko se mi podařilo najít v našem skládku. Z obchodu stále nepřicházela žádná zpráva a já tedy vyrazila k řece. Jen jsem se pro jistotu pořádně namazala - minulý týden jsem přijela domů červená jako rak. Už v parku jsem ocenila, že mi Vráťa nechal na kolo namontovat převody. Sice jen tři, ale pořád lepší než původní stav. Taky mě udivilo, jak je kolo lehké. Za poslední roky jsem si zvykla na kola dvojnásobné váhy. I bez motoru se jelo bez větší námahy. Jen batoh na zádech mi vadil, někam jsem však musela dát pozdější nákup a do košíku by se všechno nevešlo.
Cesta na trh vedla z Opatova přes Chodov, Kunratický les, Braník, Podolí a konečně na nábřeží. Víceméně z kopce, jen občas nějaké stoupání. Jela jsem rychle jak vítr a čas měla takřka totožný co jindy. Cítila jsem se jak olympijský vítěz, nečekala jsem, že to celé ujedu bez sesedání. Vlastně jsem musela z kola dolů jen v lese - a to proto, že tam nějaký "inteligent" vysypal na cestu kamenitou vysprávku a kolo na ní tancovalo jak splašený kůň. Dostat se mi ten člověk do rukou, tak se asi neudržím a jednu mu natáhnu... takhle mi kazit dojem z krásného dne.
V nakupování jsem se musela mírnit. Do košíku a batohu se toho vešlo méně než obvykle a raději jsem nekupovala ani nic ve skle. I tak toho bylo ale dost a už jsem musela vyrazit zpátky. Tentokrát mě čekalo hned několik těžkých stoupání, korunovaných dlouhým a táhlým kopcem v lese. Za posledního půl roku se mi ho nikdy nepodařilo vystoupat bez potíží a většinou jsem musela sesednout a potupně tlačit. Ostatně - to byl důvod, proč se kolo ocitlo na prohlídce. Posilnila jsem se tedy energetickou dobrotou a hrdinně vyrazila.
Ani jsem se nenadála a už jsem se ocitla pod obávaným kopcem. Do této chvíle šlo vše jak po másle a tak jsem šlápla do pedálů. Síly mi došly záhy. Nakonec jsem stejně musela ze sedla a hezky po svých šlapat vedle kola. Naštěstí je Sobík o dost lehčí než můj měšťák a vlastně se mi vedl celkem pohodlně. Ani jsem nijak nespěchala zpátky do sedla. Jakmile to však terén dovolil, hned jsem se na kolo vyhoupla. Domů už jsem dojela bez nejmenších potíží, s úsměvem a vlastně ani nezadýchaná. Během cesty jsem se nijak nehnala a víceméně se kochala krajinou. Stejně jsem přijela jen cca o půl hodiny později než obvykle. Vlastně jediná změna bylo to, že jsem se cestou zapotila. Zato mohl hlavně batoh - nechápu cyklisty, kteří si ho dávají na záda dobrovolně. Zlaté tašky na nosič.
Doma jsem měla v mailu zprávu, že mi obchod kolo milerád zapůjčí - v pondělí. Hmmm... potěšili mě, to ano, ale půjčovat si ho nakonec nebudu. V týdnu se kvůli holkám nikam nedostanu a zrovna příští víkend mi okolnosti ani neumožní jet nakupovat. A do dalšího týdne se opravy snad už neprotáhnou. Navíc jsem získala nesmírnou sebedůvěru - vždyť jsem ujela bez větších potíží to, co jezdím s pomocí motoru - v to jsem vůbec nedoufala.
Teď už se tolik nedivím manželovi, že jezdí po Praze s lehkostí závodníka a nedělá mu potíže ani připojit si vozík (ten si já teda za Sobíka nedám!). A jak to máte vy? Jezdíte? Necháte se vozit? A taky máte takovou radost při nakupování týdenních zásob?

Kolo jako antidepresivum

Tak jsem zase ve víru zkoušek a skoro nevystrkuji nos z učebnic. Nějak se to sešlo a učím se hned několik předmětů najednou. Hlava mi už šla ze všeho kolem a pomalu jsem přestávala vnímat svět. Zoufale jsem potřebovala odpočinek. Navíc jedna ze zkoušek vycházela na sobotu - to mě zrovna moc nepotěšilo. V sobotu se totiž na nábřeží koná trh a mě už docházely suroviny k vaření. Rozhodla jsem se tedy, že navzdory mé přirozené lenosti pojedu do školy na kole.
Večer před zkouškou jsem si nervózně pročítala poznámky a do postele se dostala až okolo půlnoci. Budík jsem si nastavila na vražednou půl osmou a zalezla spát. Díky dcerce jsem se vzbudila už okolo šesté a definitivně vylezla chvilku po sedmé. Vím, že nejsem na kole příliš rychlá a výstup od Vltavy do Jinonic mi dělal vrásky už předem. O to víc jsem v duchu panikařila, když jsem nakonec vyjela až v osm. A to do prudkého deště. Ještě den předtím byl poměrně příjemný, ale v noci se přihnal déšť a nechtěl přestat. Do tašky jsem si tedy přibalila náhradní oblečení (radši i boty), vytáhla zářivě žlutou bundu, pláštěnku a nepromokavý kovbojský klobouk. Člověk nikdy neví... Vyčasit se mělo, jak na potvoru, až v devět dopoledně - a to už jsem měla být ve škole. Hrdinně jsem tedy vyrazila.
Cestou jsem potkala jen velice málo dalších cyklistů. Většina z nich se choulila v úkrytu a pozorovala šedou oblohu - a třeštila oči při mém průjezdu okolo.  Díky tomu se ovšem jelo krásně rychle. Vlastně jsem zpomalila až v okamžiku, kdy mi začal z hlavy odlétat klobouk. Jak jsem tak svištěla z kopce, přestala jsem si po chvíli všímat louží - a najednou jsem byla mokrá až ke kolenům. No co, hlavně, že budu ve škole včas. Ze strachu jsem se ani neodvážila podívat na hodinky.  Ani jsem se nenadála a byla jsem v Prokopském údolí. S mírným děsem jsem se dívala na kopec. Tudy jezdím nerada i dolů, natož pak stoupat. Zhluboka jsem se nadechla, zařadila jedničku, zapnula motor a vyrazila. Cestou mě míjel jakýsi sportovec, málem spadl z kola - náhlé zjevení měšťáka bylo na něj trochu moc. Pomalým tempem jsem se nakonec dostala až nahoru. Zastavila jsem se na vydýchání (i s pomocí motoru to byl výkon) a s děsem se podívala na hodinky. Cože? Ono je teprve devět??? Jupííííí!!! Málem jsem zařvala radostí. Do školy jsem dojela s takřka maniakálním výrazem na tváři.
Rázem jsem zapomněla na nějakou zkoušku. Přijela jsem klidná, uvolněná a připravená na cokoliv. Jedinou skrvnkou na štěstí bylo zjištění, že jsem doma zapomněla zámek od kola. Stačilo však hezky se usmát, mile poprosit a vrátný se sám nabídl, že mi kolo pohlídá. V kopírovací místnosti jsem si dala nabíjet baterii od kola a přes židly přehodila mokré kalhoty (ponožky jsem radši schovala do tašky). V suchém oblečení jsem se na zkoušku už docela těšila. Zcela v klidu jsem otevřela test, vyplnila otázky (dobře i špatně) a odešla jsem relaxovat do haly. Nebylo kam spěchat - baterie se ještě nabíjela a mě čekala zpáteční cesta zpestřená výletem na trh.
Cesta zpátky k řece byla nádherná. Počasí se umoudřilo, sluníčko sušilo cesty a nádherně osvětlovalo baráky na protějším kopci. Škoda, že je cesta z Jinonic dolů tak klikatá a prudká, tohle si říkalo o pomalé vychutnání. Jak jsem tak jela, tak jsem si uvědomila velice zvláštní věc. Po zkoušce jsem vždycky nervózni a čekám na výsledky jak uzlíček nervů. Teď jsem si ale vychutnávala výhled do krajiny, poslouchala muziku ve sluchátkách a prostě jela. Žádné speciální myšlenky. Dalo se říct, že jsem vlastně praktikovala meditaci v pohybu (většinu cesty to bylo i bezpečné - takřka jsem neopustila cyklostezku a jen na velice krátkou dobu jsem jela po pusté silnici). Díky předchozímu dešti jsem i na cyklostezce jela prakticky sama a jen zbloudilý pejskař mě občas probudil ze sna.
Za mostem jsem se připojila ke zbytku rodiny, na trhu jsme nakoupili všechno možný a po krátké debatě jsme se ještě jeli podívat na sousedskou akci do Vršovic. Už jsem byla unavená, ale taky zvědavá. Přijeli jsme tam moc brzy, ale i tak to na mě dýchlo příjemnou atmosférou. Jednotlivé kavárny a obchody (a řekla bych, že časem i obyčejní obyvatelé) vyndaly na chodník sedačky, židle, stoly a připravily pro své okolí pohoštění. Voněly dortíky i grilované maso, šumělo pivo i limonáda. U většiny pamlsků byl navíc nápis: "Cena dobrovolná." Kdo by odolal. Na nedaleké louce se konal improvizovaný blešák a přidaly se i akce pro děti. Oživit takhle náš Central park na Jižňáku, to by bylo něco.
Po nikterak uspěchané jízdě domů jsem se svalila do křesla. Když jsem se tak ohlédla za dnem, přistihla jsem se zase u úsměvu. Byla jsem šťastná, že jsem ráno překonala únavu, nastupující nervy ze zkoušky, nepřející živly a nechápavý přístup okolí. Takhle příjemný zkouškový den jsem snad ještě nezažila. Teď jen doufám, že jsem test vyplnila dobře a nebudu si ho muset zopakovat. I když... zrovna učení antropologie se mi líbilo a dost možná tímto směrem namířím své budoucí studium.

Že já se nevrátila pro ten foťák

Tak už je tu opět jaro a s ním i Velká Jarní cyklojízda. Letos vyjímečně o víkendu, kdo ví, třebo to tentokrát zavře ústa nepřejícným skupinám (raději nechci jmenovat). Mé počáteční nadšení zchladilo zjištění, že se akce tentokrát nezúčastní můj muž. Sám si ve stejný den užíval cyklojízdu až v daleké Budapešti. Já jsem si nedokázala představit, kterak jedu sama z Opatova až na Jiřího z Poděbrad s kolem a dvojvozíkem s oběma našema holkama. Tohoto dilematu mě naštěstí zbavila babička a já měla před sebou najednou víkend bez manžela i bez dětí.
Ráno bylo deštivé a studené. Nu, co naplat, nejsem přece z cukru. Zhatilo to mé plány na slušivé šatičky a dokonce jsem z poličky sundala svou novou přilbu. Normálně jezdím bez ní, představa mokrých kočičích hlav a spousty popojíždějících nervózních cyklistů okolo mi však naháněla trochu husí kůži. Déšť ustával už cestou na metro. Chtěla jsem šetřit čas a síly a na místo srazu jsem využila MHD. S dětskou radostí jsem se projela nově povoleným výtahem a s mírným úsměvem sledovala slečnu tahající své kolo po eskalátoru. Už na první zastávce jsme takřka zaplnili poslední vagón. Postupně přibývali další a další cyklisté. V soupravě už brzo nebylo k hnutí. To už tu naštěstí bylo Muzeum a všichni jsme vynesli svá kola ven. Mé velké díky patří neznámé matce s dcerou, které mi nezištně přispěchaly na pomoc a pomohly mi vynést kolo ven.
Už cestou na metro jsme si uvědomila, že jsem nechala doma foťák. Měla jsem ale menší zpoždění a tak jsem se bála, že se vyjede beze mne a nevrátila jsem se. Po dojezdu na Jiřího z Poděbrad jsem se v duchu začala rozčilovat nad svou váhavostí. Náměstí bylo plné nádherných kol. Okolo mne projížděly staré skládačky, atypické tandemy, holandská kola, carga, podomácku vytvořené zvláštnosti. A do toho oznamoval pořadatel, že se vyrazí až tak za půl hodiny... kruci, kruci, kruci... vždyť jsem to mohla stihnout! Teď už ale bylo pozdě bycha honit a já se tak mohla jen koukat okolo sebe a doufat, že si ty obrázky vypálím do paměti a hlavně, že někdo jiný udělá nádherné fotky.
Čekalo se dlouho, ale nakonec se had lidí dal do pohybu. Tradičně se k nám připojilo i několik mládenců na skejtu, pár politiků a ekologické organizace. Dokonce i Majáles se objevil - v zastoupení VŠE.
Trochu jsem se bála, že se budu cestou nudit. Jela jsem sama, nebylo s kým si popovídat. Mé obavy byly liché. Už na startu jsem potkala prvního známého a v průběhu jízdy jsem se připojovala a zase odpojovala s dalšími. Občas dokonce nebyl čas ani na pokec - muselo stačit zamávání a úsměv. Jelo se svižně a (co tak mohu říct) i bez konfliktů. Pokud se někde něco odehrálo, tak jsem o tom nevěděla. Pár špuntařů mělo problémy s jednou tramvají a cca dvěma auty. Ale i tam jsem viděla, že nedošlo ani na pořádné zvýšení hlasu. Jen cyklista se soundstémem evidentně trpěl. Mohl si za to ale sám. Reprobedna byla větší než on a prudká stoupání byla prostě nad jeho síly (vždyť ten kluk byl menší než já, a to je co říct). Nakonec i on se ale doškrábal až do našeho cíle. Nákladové nádraží Žižkov nám otevřelo svou náruč a mohlo se slavit.
Mě však čekala ještě soukromá cyklojízda. Nejsem zvyklá jezdit sama v neznámém terénu. Teď jsem ale spěchala zpět na Jižní město. Souběžně s cyklojízdou se konal koncert mé oblíbené kapely a já chtěla aspoň pár písniček slyšet. S trochou potíží jsem našla správné metro a dojela až na Háje. I Hostivařskou přehradu nebylo těžké najít. Zato za lesem jsem byla ztracená. Ptala jsem se několika lidí a motala se pořád v kruhu. Nakonec se nade mnou bohové smilovali a já konečně dojela až do cíle. Koncert ještě trval a já si už v klidu dala i něco k jídlu a pití. Rozesmály mě slečny, které si spletly mojí přilbu na kolo s přilbou na koně. Pravda, je jí trochu podobná. Ani se mi nechtělo jet do prázdného bytu, ale zima už byla dotěrná. Po poslední písničce jsem se tedy rozloučila a už bez potíží dojela až domů.
Teď už mi zbývá jen projít patřičné webové stránky a trpělivě čekat na fotky ostatních. Snad někdo zachytil všechnu tu krásu. Už se těším na další jízdu a tentokrát si kabelku překontroluji několikrát.

Výlet mezi koly

Nedávno si naše starší dcera usmyslela, že chce nové kolo. Resp. chce kolo se šlapkama. Co na tom, že sotva ovládá odrážedlo a šlapky jí dělají problém i na tříkolce. Naštěstí jsme jí mohli slíbit, že brzy půjdeme na veletrh, kde si může kolo vyzkoušet.

Čekala nás totiž pravidelná návštěva pražského veletrhu For Bikes Praha. V nabitém programu jsme si já i manžel našli volný den, podařilo se nám sehnat dva volňásky a i nachlazení holek ustoupilo. Mohli jsme tedy vyrazit na výstaviště. Původně měla jít i širší rodina, nakonec byla výprava trochu komornější.

Veletrh nás uvítal už před branami. Stánek se zářivými koloběžkami se nedal přehlédnout a stálo nás dost úsilí přemluvit Fanynku, že uvnitř toho bude k vidění mnohem víc. Jako první věc jsme ale neobvykle zamířili k blízké restauraci. Holky se najedly, menší byla přebalena, větší odvedena na toaletu a mohli jsme se jít kochat do areálu. Najednou byla všude okolo nás kola, koloběžky, zářivé oblečení, přilby, zvonky atd. Frontální útok na peněženky na nejlepší úrovni. Zvlášť rodiče od malých dětí si museli dát extra pozor. Vše bylo křiklavě barevné, pro holčičky růžové a s koťátky, pro kluky modré a s motivem pirátů. Holka jezdila mezi stánky na odrážedle a většinu času jsme ji ani neviděli. Naštěstí měla dost rozumu a neopouštěla halu. Dokonce ani nepanikařila a když nás nemohla najít, kroužila halou dokud jsme na ni nenarazili. Jen jsem se trochu bála, že nám ji odvede přítomná policie (či nějaká „hodná“ teta) a pošlou na nás sociálku. Navíc je holka ve fázi, kdy říká, že maminka je Asterix, ona Obelix, sestřička Idefix a tatínek César... to by to hezky znělo z amplionu: „Hledá se maminka slyšící na jméno Asterix!“

Děti jásají, peněženky pláčou

K našemu štěstí jsme šli na veletrh už v pátek před polednem. Mezi stánky tedy korzovalo poměrně málo lidí a občasné nabourání od tříleté holčičky málokomu vadilo. Zhruba v polovině akce se nám podařilo pro ni získat velký červený balónek a ten se jí vznášel vysoko nad hlavou. Dala se tudíž zdálky rozpoznat. V klidu jsme tedy obdivovali vystavená kola. K vidění byla kola extra drahá, sportovní, elektrická, zvláštní a letos i krásně vyleštěné a nabarvené festky. Ohromný prostor získaly zkušební dráhy (několik dětských, pár závodních a jedna na vyzkoušení elektrokol). Fanynka se vrhla hned na první dětskou. Nedočkavě si nechala nasadit přilbu a vybrala si malé růžové kolo. Jednou šlápla a kolo se rozjelo. Zavýskla a ztuhla... ono se to kolo zastavilo?! Ať se snažila jak chtěla, nedokázala pochopit systém šlapání do pedálů. Nedaleko trpělivě čekal pán s kamerou (jedné komerční televize) a chtěl si holku natočit. Po pár minutách se na mě otočil: „Rozjede se?“ „Kdepak“ Tak to radši vzdal a šel hledat jinou nadšenou tvářičku do večerních zpráv. Neúspěch se na náladě Fanynky naštěstí neprojevil a po chvilce se vrátila na své odrážedlo a jelo se dál. U elektrokol jsem se pro změnu zastavila já a dva typy si vyzkoušela.

Zkušební jízdě jsem neodolala

Zvědavě jsem hledala novinky, ale během roku se nic zvláštního neurodilo. No, co naplat... i ty současné stály za pokus a dráha byla poměrně dobře postavená. Víc mi bylo líto, že na blízkou dráhu čtyřkolek pouštěli jen děti – tak ráda bych si šlápla do přistavených modelů závodních aut. Fanynku více zaujal stánek s dětskými vozíky. Prý musíme koupit jeden pro Josífku. Té byl celý veletrh poměrně ukradený a už dobrou hodinu spokojeně spinkala v kočárku. Neprobudila jí ani debata nad speciálně prodlouženým kolem, které už už kupoval Vráťa domů. Prý by se na nosič vešly obě holky. Až v blízkosti stánku cyklistických specialit zbystřila. Líně si prohlédla nové košíky a zase se zabořila do sedačky. 

Mít tak vlastní garáž... už by tam byl

Pak už jsme jen pozdravili starého známého z ďáblického obchůdku a hurá za babičkou na pozdní oběd. Nohy už nás bolely a Fanny vypadala, že snad usne za chůze. Na metru jsem neodolala pokušení a vyfotila si nové samolepky na dveřích výtahu, povolující v něm přepravu kola. Na návštěvě jsme si prohlídli ukořistěné letáky, pochválili množství a kvalitu stánků a pak už rychle domů. Už se těším na podzimní Brno. Tam už se snad šlapky poddají a Fanny si konečně pořádně šlápne do pedálů.

Svatí patroni

Tak máme nového papeže. Naše rodina není příliš věřící, tato událost nás ale i tak potěšila. Papež si totiž zvolil jméno František (jako první v historii) a stejné jméno má i naše dcera. Nejbližší neděli jsme ve škole celý den probírali různé svaté Františky (byli tři - plus jedna svatá Františka). A jelikož jsme probírali pouze mužské světce, nedalo mi to a našla si informace i o patronce naší dcery.
Svatá Františka měla velice zajímavý život. Wikipedie byla kupodivu velice obšírná. A jedna informace mě až praštila do očí - svatá Františka je už od r. 1925 patronkou řidičů automobilů! Proč zrovna ona? Vždyť naše rodina auto ani nemá! Ani manžel se netvářil zrovna nadšeně a jen zaskuhral, ať mu najdu, kdože je patron cyklistů.
Tady už bylo hledání těžší. Jako první mi vyhledávač našel sv. Kryštofa. To mi ale nesedělo a tak jsem hledala dál. Po pár desítkách minut jsem konečně dospěla k zajímavé odpovědi. Neznámý cyklista se ptal na tutéž otázku na webových stránkách katolíků. Odpověď byla tato: "Všeobecně vzato jsou patrony cestujících sv. Kryštof a sv. Kolumban. Ovšem italští cyklisté vzývají jako svou patronku také Pannu Marii z Ghisalla:
Podle středověké legendy byl hrabě Ghisallo na cestách u vesnice jménem Magreglio napaden lupiči. U cesty spatřil obraz Panny Marie a utekl se k němu. Požádal Pannu Marii o pomoc a byl zázračně zachráněn.
Jak se legenda šířila, byla Madonna z Ghisalla vzývána jako ochránkyně cestujících. U její kapličky se často k modlitbě zastavovali cyklisté. Po 2. světové válce navrhl zdejší duchovní správce P. Ermelindo Vigano, aby se tato kaple stala poutním místem italských cyklistů, což 13. října 1949 potvrdil papež Pius XII.
V současnosti je u kaple také muzeum cyklismu a památník zesnulých cyklistů, které připomíná „věčný plamen“ a bohoslužby 2. listopadu a 24. prosince. Místem také vede trať cyklistického závodu Giro di Lombardia; Ghisallo leží v Lombardii blízko jezera Como." (citováno z http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=3260).
Hm... takže si můžeme vybrat :o). Mě osobně se nejvíce líbí ta varianta k modlení k Panně Marii. Bývá méně vrtkavá než ostatní světci a u svého syna má prý velký vliv. Ostatně, na jedné z přednášek nám profesor říkal zajímavý vtip: "V den posledního soudu se u nebe vytvoří dlouhatánská fronta. Svatý Petr pomalu a zdlouhavě každého lustruje. Najednou si věřící všimnou, že kousek od hlavní brány jsou malá vrátka a tam chodí lidé zcela volně. I ptali se procházejícího Ježíše - Co to znamená, pane? A on jen odpoví - Jó, to jde mimo mě. Tihle to mají dohodnutý s mojí máti."
Takže až příště sednete na kolo a budete si to chtít pojistit - doporučuji poslat krátkou modlitbičku k Madonně (nesplést se zpěvačkou - ta sice neuškodí, ale ani nepomůže) a pak už můžete směle na silnici.

Ať žijou mámy!

Představte si, že žijete jednotvárný život ženy v domácnosti. Ráno se postaráte o dvě děti, během dne uvaříte jídlo, poklidíte byt, vyzvednete děti ve škole a odvezete na kroužky (hlavně fotbalový trénink) a rychle na nákup a zase vaření. Do toho ostatní povinnosti okolo domu. Peněz pořád málo, práce nad hlavu, uznání žádné (vždyť se přece jen flákáte doma, ne?). A tak vás napadne, že se přihlásíte do úplně bláznivý japonský soutěže. Šance na to, že vás vyberou, je minimální - myšlenka na výhru čtvrt milionu dolarů vás však příjemně vyruší z každodenního shonu.
A pak jednoho dne u vás zazvoní potrhlý japonský moderátor. Vám i vaší užaslé rodině sdělí, že za pár dní odlétáte do Tokya. Manžel je trochu v šoku, ale postaví se k tomu čelem a ujistí vás, že to mezitím bez vás nějak zvládnou. Nejistě tedy nasednete do letadla a už jsou tu vaši soupeři.
To, o čem tu píši, se jmenuje I survived a japanese game show! (a.k.a. Majide), která bohužel běžela jen dvě sezóny. První sezóna byla zvláštní tím, že soutěžící si mysleli, že půjde jen o obyčejnou reality show ve stylu Big brother. Až teprve v Japonsku zjistili, co je vlastně čeká. Druhá sezóna (o které se rozepisuji) už jela podle zaběhlých pravidel a všichni věděli, že ze sebe vlastně udělají šašky. I tak do toho všichni šli. Důvody byly různé, touha po penězích však převládala. My se však vrátíme k oné fotbalové mámě z úvodu.
Její role byla vyjímečná. Byla nejstarší účastnicí (36 let), neměla za sebou atletický výcvik (na rozdíl od většiny - byla tam i účastnice juniorské olympiády). Byla malinká (evidentně měla asijské předky). Nevyvolávala konflikty. Na první pohled outsider. Sázkové kanceláře tipovaly zcela jiné favority. Jedinou stejně podceňovanou hráčkou byla ještě jedna třicátnice z Ohia - obyčejná prodavačka knoflíků.
Účastníci byly rozděleni do dvou týmů. Zelení tygři versus Červení roboti. První soutěže vyhrál tým s naší hrdinkou - Zelení tygři. Výherní tým získal vždy nějakou lákavou cenu (zážitek) zatímco poražení umývali metro, vařili pro zápasníky sumo nebo umývali auta v myčce. Navíc vždy jeden z poraženého týmu musel odjet zpátky do Ameriky (po vyřazovacím zápase). Po nějaké době značně ubylo členů v týmu Červených robotů. Hrdinčin tým byl donucen pořadateli k tomu, aby ze svého středu vybrali někoho, kdo odejde do týmu soupeře. Volba padla na naši maminu. Vždyť to byla jen máma, nikdo významný. A ejhle. Od tohoto okamžiku se štěstěna obrátila a začal vyhrávat tým Robotů. A milá máma si opět užívala příjemných zážitků a její bývalí kolegové pykali. Po pár dalších kolech to byl červený tým, který musel věnoval svého hráče soupeři. Zcela nepochopitelně se rozhodli pro naši mámu. Těžká chyba. Štěstí se opět otočilo a zelení začali zase vítězit. O tom, že máma nosí štěstí už nikdo nepochyboval (snad jen mužské části hráčů to ještě nedocházelo).
Abych to zkrátila. Naše máma od dvou dětí prošla všemi koly soutěže až do finále - aniž by jednou jedinkrát okusila potupu trestu! Vždy byla v týmu, který zvítězil a ona si tak užívala pouze krásnou tvář Japonska. To už si toho všímala i místní média a dokonce byla pozvaná i do místní ranní show. Ve finále zůstaly pouze dvě ženy - máma od rodiny a - světe div se - ona nevýrazná prodavačka knoflíků! Porazily všechny atlety, sportovce, vysokoškolské studenty, drsné chlapy i svalnaté ženy. Japonsko bylo nadšené.
Jejich poslední souboj byl velice vyrovnaný. O pár vteřin nakonec vyhrála máma. Když jsem si tak pouštěla na internetu starší díly, všimla jsem si pár věcí. Hlavní byla ta, že u většiny soutěží se hrálo o to, udržet pozornost na více podnětů (sbírání předmětů s určitou barvou, koordinace běhu na běžícím pásu, hluk okolí, atd.)... všichni vymýšleli strategii... máma se jen zamyslela a řekla: "A to je soutěž? Jsem máma od dvou dětí, tohle je moje každodenní realita." Z toho plyne, že mateřství vás nepřipraví na prestižní atletické soutěže. Zato z vás udělá člověka, kterého nerozhodí náhlá nutnost improvizace, bojové podmínky, nechutné požadavky, práce rozdělená na vteřiny, přeskakování z tématu na téma. Jako máma (zvlášť od více dětí) víte, že na světě není nic jisté - ani obsah nejbližších minut. Plánování? Proč ne, ale v příští vteřině už může být vše zcela jinak, tak počítejte i s tím. Důležité je neskuhrat, usmívat se a bojovat. Peníze vás zato sice asi nečekají (asi ani vděčnost rodiny nebo okolí), ale vaše duše bude vyrovnaná. A občas (třeba při sledování show jako byla tato) si můžete s úsměvem říct: "Nikdy nepodceňujte mámy od dětí!"

A proč si proboha jela ve vánici? Když ono jen pršelo...

Téměř všichni už o mě ví, že jezdím každou sobotu dopoledne na Farmářský trh. Nejinak tomu mělo být i osudnou sobotu. Ráno jsem se nachystala a jen tak letmo koukla z okna. Venku mírně poprchávalo a šedivá obloha dávala tušit, že se stav moc nezlepší. Předpověď hlásila sníh - ten se ale dal očekávat někde na horách - a ne v Praze. Přesto jsem si raději vzala podkolenky, teplou čepici a i dlouhoprsté rukavice na kolo.
Už cestou k řece se situace začala zhoršovat. Déšť sílil a já měla díky nevhodným teniskám brzo nohy celé promáčené. Taky rukavice se ukázaly zcela nevhodné. Kupovala jsem je jako speciální cyklistické - zimní. Tak to alespoň uváděl výrobce. No, od toho dne letěly do kouta a vyzvednu je asi až na jaře. Cestou se totiž zcela promočily a já začala mít potíže se řízením. Foukal silný protivítr a déšť se pomalu začal měnit ve sníh.
Na trh jsem přijela ve zbědovaném stavu. Po sundání rukavic jsem měla prsty jasně červené a ani jsem nemohla odpočítat drobné. Džínovina kalhot zmrzla a já si nemohla ani dřepnout. V botách čvachtalo. Co teď? Rychle jsem nakoupila vše potřebné, zhluboka se nadechla a vyrazila zpátky. Jiné řešení ani nebylo možné. Nevzala jsem si s sebou ani zámek, nemohla jsem tedy kolo někde přivázat a jet zpátky MHD. Vzít kolo s sebou mohu jen do metra a to by obnášelo kličkování městem k nejbližší zastávce a tam manipulaci s těžkým kolem a nákladem. Nejjednodušší tedy doopravdy bylo sednout zase na kolo a spolehnout se na pomoc motoru.

Na trhu jsem si mohla vyfotit i jednoho krasavce.

Už jsem měla skoro polovinu zpáteční cesty před sebou a s vidinou blížícího se krpálu jsem se letmo podívala na ukazatel stavu baterie. Málem jsem spadla z kola. Vlivem silného protivětru a mrazu se baterie téměř vyčerpala už na cestě tam. Pesimisticky mi zrovna zmizela další čárka. Únava mi už brala poslední síly a já se jen tiše modlila, abych si domů neplánovaně nepřivezla i suvenýr v podobě omrzlin. V prostřed největšího kopce motor na chvíli vynechal, naštěstí se po chvilce vrátil. Už už jsem si nahoře chtěla vydechnout - když tu najednou kolo pode mnou začalo tancovat. Čerstvý sníh zasypal spadané listí a já teď sotva držela balanc. Má stopa na cestě musela vypadat velice zajímavě. Nakonec mě kolo začalo zase poslouchat a já mohla jet dál. Mé schopnosti byly vyzkoušeny ještě jednou. Za hustého sněžení jsem dojela pod poslední strmý kopeček. Na jeho vrcholu mé kolo začalo zase jankovatět. Tentokrát už za to mohlo regulérní náledí pod sněhem. Místo na manévrování bylo o dost menší a já nakonec potupně najela na hlubší sníh v místě, kde bývala ještě před hodinou tráva. Podařilo se mi nespadnout a dojela jsem až ke dveřím paneláku.

Takhle vypadalo moje kolo už před dveřmi bytu.

Z vestibulu na mě zírala překvapená sousedka. Otevřela mi dveře a řekla, že ona sama vůbec netuší, jestli má jít v tomhle ven. Poněkud nelogicky jsem jí odpověděla: "Sněhulák se vrátil." a vsoukala jsem se do výtahu. Tam jsem stála přímo proti velikému zrcadlu. Začala jsem se smát. Byla jsem celá zasněžená a evidentně zrmzlá. Doma jsem ze sebe začala strhávat mokré oblečení. Suché jsem měla jen záda a část hrudníku. Vše ostatní promoklo. Chtěla jsem se ohřát ve sprše. Voda mi však přišla ledová (i když zrcadlo se už dávno zamžilo párou) a bodala mi do nohou jak jehličky. Rychle jsem tedy vylezla ven, převlékla se do suchého a zabalila do deky. Zuby se mi rozjektaly a celá jsem se rozklepala. Připravený oběd jsem musela jíst těsně nad talířem - jinak bych do úst nic nedonesla. Klepala jsem se jak drahej pes ještě víc jak půl hodiny. Po pár hodinách jsem se odvážila podívat se pořádně na prsty u rukou a na nohou. Vše bylo naštěstí v pořádku. Druhý den mě rozbolely stehna. Přičítala jsem to námaze při balancování. Až poté jsem si všimla, že mám stehna celá rudá a na dotek silně bolestivá. Ještě víc jak týden mi připomínala, že se mám více teple oblékat.
A co ten nadpis článku? Je to totiž nejčastější reakce na moje sobotní povyražení. Když jsem někomu řekla, že jsem jela na kole, tak jsem dostala vynadáno, že za vánice se nejezdí. Ale ona nebyla! Já jsem vyjížděla za mírného deště (spíš mrholení) a upřímně - čekal by někdo z vás na začátku Listopadu sníh uprostřed Prahy?