Velká podzimní cyklojízda 2013

Letošní podzim je trochu hektický. Starší dcerka nastoupila nepříliš šťastně do školky, mladší se plácá od rýmy ke kašli, Vráťa zařizuje sto akcí najednou a mě vrcholí zkouškové období. Přesto jsme si všichni udělali čas na letošní podzimní cyklojízdu.
Cesta ke slunečné sobotě byla trnitá. Na jeden den se sešlo Cyklozvonění (tentokrát pořádané naší městskou částí), Nábřeží žije (kde měl Vráťa vypomáhat na stánku), Farmářské trhy, Bleší trh, Velká podzimní cyklojízda a Muzejní noc. Do toho se Josífčino nachlazení dostalo do vrcholné fáze a bylo nutno ji izolovat od Fanynky. Obě babičky nemohly hlídat a tak jsme museli trochu zaimprovizovat. Vypustili jsme Cyklozvonění a noční návštěvu muzeí, podařilo se odřeknout i výpomoc na nábřeží a zbytek už byla hračka. Josífku jsme teple oblékli a dali do vozíku. Fanynka získala unikátní příležitost jet v sedačce na tátově kole. Na trhu jsme koupili jen brambory a pak jel Vráťa s holkama napřed a já si dala načas a prošla blešák. Poryv větru mi do náruče shodil nádhernou tuniku a o kousek dál jsem podlehla vábení jasně červeného toreadorského klobouku.
Na nábřeží jsme dojeli v povznesené náladě. Pomalu jsme procházeli mezi stánky, naobědvali se, chvilku se i jen tak opalovali v plátěných lehátkách. Fanny se snažila skamarádit s dětma ve stanu a na hřišti a Josí nám názorně ukázala, jak moc se dokáže počůrat. Po převlečení a občerstvení jsme odjeli na václavák. Cestou jsem zažila malý kulturní šok. Jak si tak jedu na svém elektrickém citybiku, ozvalo se vysoko nade mnou elegantním mužským hlasem: "Dovolte prosím, jedu tudy správně na Václavské náměstí?" Po mé pravici se najednou objevilo klasické vysoké kolo jak z dob Marka Twaina a pán byl i oblečen do slušivého tvídu. Chvilku jsme si povídali (samozřejmě hlavně o počasí) a v polovině chystajícího se pelotonu, se naše cesty rozdělily.

stan byl málokdy zcela prázdný

Náměstí už praskalo ve švech. Zbylo trochu času na pozdravení lidí z čajovny, popovídání si se známým novinářem a rychle nasedat. Tradičně pomalý rozjezd se kupodivu podařilo zrychlit a už se jelo nádherně pohodovým tempem. Ani jsem moc nezapínala motor a celou jízdu ujela bez nutnosti řazení. Samozřejmě, že občas bylo nutné zastavit nebo výrazně zpomalit. Přesto mám pocit, že to byla nejplynulejší spanilá jízda Prahou mého cyklistického života. Dokonce jsem si mohla dovolit i laškovat s Fanynkou a za jízdy jsme se občas chytaly za ruce. Výlevy vzteku od řidičů byly minimální (občas nějaký klakson nebo výkřik), povzbuzujících volání bylo výrazně více. Počasí bylo nádherné a já si gratulovala ke koupi nového klobouku - jinak by byl večer můj obličej rudý jak rak. Josífka sice pročůrala během jízdy i náhradní oblečení, náladu jí to ale nezkazilo a správná máma je připravena na vše. Přesto jsem po dojezdu zavelela k cestě domů a kupodivu nikdo neprotestoval.

Cestou domů jsem se slitovala nad manželem a před největším kopcem jsem si nechala přidělat vozík s Josífkou. Baterka hlásila skoro plný výkon a i já se cítila jistá v kramflecích (to není zas až tak slovní obrat - podpatky jsem si ten den vzala docela vysoké). Ještě rychlý nákup, večeře a už byly holky v postýlkách. Druhý den jsme se navzájem pochválili za nápad na separování holek od sebe - Josí se úspěšně uzdravuje a Fanny nejeví známky infikování. Jen Vráťa začal pokašlávat, ale zato může láskyplné pšíknutí z pěticentimetrové vzdálenosti, kterým ho ráno Josífka probudila.
Když se tak za touto sobotou ohlédnu, cítím se opravdu dobře. Počasí vypadalo ráno nic moc, přes den se promněnilo takřka do letního. Organizace obou akcí byla perfektní a vše klapalo jak hodinky. Lidé se chovali mile, ohleduplně a každý se spíše usmíval. Děti si užily den a nezvyklou přítomnost táty. A já se konečně po dlouhé době projela na svém kole svou oblíbenou nádhernou Prahou.

Nekrmte trolly a hlavně je nebuďte!

Začalo to vlastně nevinně. Jezdím často MHD a svoje děti beru s sebou. Menší v kočárku, větší buď na přidělaném prkénku nebo hezky po svých. Stanici metra máme nedaleko, cesta je však trnitá. Vede tam několik chodníků, buď je to však oklika, nebo končí schodištěm. Jen jedna cesta je vcelku přijatelná. Vede však kolem parkoviště a chodník je úzký. Co je to za problém, ptáte se? Parkující auta totiž často zasahují až do chodníku. V létě to není takový problém, prostě to vezmu chvíli po louce. Pravý průšvih je v zimě. Sníh na louce dosahuje až ke kolenům, kočárek se boří, běžící dcerka je za chvilku mokrá až do půli těla.
Většinou spěchám a tak si jen zanadávám (pouze v duchu, abych dětem nedávala extra špatný příklad). Toto léto jsem se však rozhodla bojovat. Na internetu vznikla webová stránka, na kterou lze zasílat fotky špatně zaparkovaných aut a přidat i nějaký vtipný popisek. Vyzbrojila jsem se tedy foťákem a pak nechala pracovat čas. Brzo mi cestu zatarasila modrá dodávka a zabrala celou šířku chodníku. Dala jsem mu na zadní sklo upozorňující samolepku a hříšníka vyfotila. Dala jsem fotku na web a čekala. Po několika týdnech bylo auto přeparkováno a jinak ticho po pěšině. Na vše jsem tedy zapomněla.

tahle původně prošla bez povšimnutí

Pak jsme jednou vyrazili na rodinnou procházku. A ejhle... byl tu další špatně parkující řidič. Zopakovala jsem postup a čekala. Hned druhý den se na internetu strhla smršť. Jako vosy se na mě sesypali diskutující. Některé připomínky byly k věci, většinou se však jednalo o trolly. Pro neznalé zde musím vysvětlit: Troll je člověk, který píše komentáře útočící, emotivní, urážlivé a jeho jediným cílem je zesměšnit protivníka a donutit ho ke stejně emotivní reakci. Čím větší bitva se pak v diskuzi strhne, tím šťastnější troll. Na rozumné argumenty neslyší, vysvětlování nemá cenu. Vše rychle otočí proti pisateli. Jedinou možností je ukončit diskuzi - aneb - Přestat trolla krmit! Je to však hodně těžké a vyžaduje to velké sebezapření. Zvlášť, když se troll začne navážet i do vaší rodiny. Typického trolla také poznáte podle toho, že zásadně neukazuje svou pravou tvář a jméno. Občas se nechá vyhecovat, ale i to bere jako své vítězství.

tak tahle fotka zvedla žluč hned celému stádu trollů (nebo se říká smečka?)

Občas vás překvapí takzvaný spící troll. Jedná se o osobu, která se až doteď chovala zcela normálně a jak blesk z čistého nebe vás zasáhne jeho (její) náhlá slovní agresivita. (Ano, slovní - troll se takřka vždy vyhýbá osobnímu kontaktu.) Takovýto spící troll se může vyklubat z kamarádka, spolupracovníka i z příbuzného. Většinou později zjistíte, že jste mu jen svým příspěvkem šlápli na kuří oko a troll nedokázal jinak pracovat se svými emocemi. Ostatně, malý kousek trolla číhá v každém z nás. A tady se vracím zpátky k oné diskuzi.
Vždycky jsem byla osoba temperamentní, nicméně jsem vše řešila z očí do očí. Žádné psaní dopisů, nenávistných sms, pomlouvání. Za mého dětství a mládí tu ani nebyl internet, vše bylo tedy složitější a trollování nebylo oblíbené. S rozmachem internetu jsem zůstala v pozadí - jen jednou jsem byla členkou chatovací skupiny (a to hlavně kvůli svému tehdejšímu klukovi). Internet jsem měla pouze jako zdroj anime a icq her. Jednoho dne jsem chtěla zkontaktovat starého známého z Ameriky a musela jsem si vybrat - vyskytoval se online pouze na chatu Americké lékařské komory nebo na Facebooku. Lékař nejsem a předstírání mi moc nejde. Vybrala jsem si tedy Facebook.
Pár let jsem tam byla jenom přihlášená, ale aktivitu jsem nevyvíjela. Až v mateřství jsem najednou měla dost času a propadla jejich hrám. Začala jsem taky sama vkládat různé příspěvky a "kamarádit se". A potkala jsem trolly. Letmo jsem na ně narazila už dřív, nikdy však necílili na moje slabé stránky - nebyla jsem známá osoba. To ostatně nejsem ani teď - "proslaveným" se však stal můj muž a já jsem dostala nálepku "manželka známého aktivisty".
Proto první fotka auta prošla bez povšimnutí a teprve druhá zabodovala. Někdo si spojil 1 a 1 a každý si musel dokázat, že to té manželce natře. Nějakou dobu jsem byla slušná a najednou jsem si s hrůzou uvědomila, že začínám sklouzávat k trollí hantýrce. Začala jsem se těšit na každý další nenávistný příspěvek a v duchu si sumarizovala odpověď na ještě ani nevyrčenou otázku a narážku. Když mi to došlo, měla jsem jasno. Já ze sebe trolla udělat nenechám!
Zcela utříděnou strategii obrany zatím nemám. Jen jedno vím jistě, jakmile mi (opět) někdo něco napíše sprostě, prostě ho nahlásím správci. Trollování je forma obtěžování a šikany a FB má ve svých podmínkách, že je nehodlá tolerovat. Tak uvidíme, držte mi palce, ať zvládnu vše s grácií a šarmem.  Svým dětem musím dát jasný příklad - na urážky nereagovat urážkou a ignorovat provokace až do té doby, než přesáhnou do nelegální formy. A pak jednat - legálně a podle pravidel. Ufff... snad to zvládnu.

tady jsou dokonce oba "hříšníci" pohromadě :o)... tentokrát však šlo okolo žlutého projet

PS: A co ta špatně parkující auta? To modré je hodné - řidič si našel místo, kde parkuje pohodlně a nepřekáží. To žluté jsem zatím "nezkontrolovala" neb mám důležitější věci na práci. V lepení samolepek a focení budu pokračovat. Jedná se sice o řidičův přestupek (a měl by teoreticky platit pokutu), volat ale kvůli takové prkotině Policii mi přijde zcestné. Má jiné věci na práci a práskačů a udavačů je i tak dost.

Návrat do dětství - aneb - Kde má to kolo motor?

Už léta jezdím takřka výhradně na elektrokole. Přesto jsem s radostí uvítala, když mi nedávno nechal manžel zrenovovat krásné kolo Sobi 20. Měla jsem stejný typ už jako dítě a vždycky jsem po něm toužila. Navíc rezervní kolo se vždycky hodí - už jen na pojíždění po sídlišti, když motor opravdu není zapotřebí.
Jako kdybych předjímala věci budoucí. Vráťa potřeboval v pátek rychle vyrazit někam na kole. A ejhle, jeho kolo mělo nenadálý defekt, i půjčil si mého elektrického miláčka. Cestou domů si vzpomněl, že jsem si stěžovala na divně se chovající baterii a rovnou ho dal do servisu. Kapku přitom zapomněl, že druhý den je sobota a to znamená cestu na farmářský trh. Přijel domů až okolo deváté večer a jen se vesele smál: "No, co... tak aspoň vytáhneš ven Sobíka a kdo ví, třeba budeš mít i námět na článek!" Jeho optimismus jsem příliš nesdílela. Nejsem sportovec a při prudkém stoupání v Kunratickém lese je mi ouvej i s motorem. Po chvilce váhání jsem tedy napsala prosebný mail do oblíbené prodejny kol, zda-li by mi po dobu oprav nezapůjčily nějaké náhradní elektrokolo.
Druhý den jsem se probudila už veselejší. Počasí bylo přiměřené, na kole jsem měla přidělaný krásný proutěný košík a dokonce i zrcátko se mi podařilo najít v našem skládku. Z obchodu stále nepřicházela žádná zpráva a já tedy vyrazila k řece. Jen jsem se pro jistotu pořádně namazala - minulý týden jsem přijela domů červená jako rak. Už v parku jsem ocenila, že mi Vráťa nechal na kolo namontovat převody. Sice jen tři, ale pořád lepší než původní stav. Taky mě udivilo, jak je kolo lehké. Za poslední roky jsem si zvykla na kola dvojnásobné váhy. I bez motoru se jelo bez větší námahy. Jen batoh na zádech mi vadil, někam jsem však musela dát pozdější nákup a do košíku by se všechno nevešlo.
Cesta na trh vedla z Opatova přes Chodov, Kunratický les, Braník, Podolí a konečně na nábřeží. Víceméně z kopce, jen občas nějaké stoupání. Jela jsem rychle jak vítr a čas měla takřka totožný co jindy. Cítila jsem se jak olympijský vítěz, nečekala jsem, že to celé ujedu bez sesedání. Vlastně jsem musela z kola dolů jen v lese - a to proto, že tam nějaký "inteligent" vysypal na cestu kamenitou vysprávku a kolo na ní tancovalo jak splašený kůň. Dostat se mi ten člověk do rukou, tak se asi neudržím a jednu mu natáhnu... takhle mi kazit dojem z krásného dne.
V nakupování jsem se musela mírnit. Do košíku a batohu se toho vešlo méně než obvykle a raději jsem nekupovala ani nic ve skle. I tak toho bylo ale dost a už jsem musela vyrazit zpátky. Tentokrát mě čekalo hned několik těžkých stoupání, korunovaných dlouhým a táhlým kopcem v lese. Za posledního půl roku se mi ho nikdy nepodařilo vystoupat bez potíží a většinou jsem musela sesednout a potupně tlačit. Ostatně - to byl důvod, proč se kolo ocitlo na prohlídce. Posilnila jsem se tedy energetickou dobrotou a hrdinně vyrazila.
Ani jsem se nenadála a už jsem se ocitla pod obávaným kopcem. Do této chvíle šlo vše jak po másle a tak jsem šlápla do pedálů. Síly mi došly záhy. Nakonec jsem stejně musela ze sedla a hezky po svých šlapat vedle kola. Naštěstí je Sobík o dost lehčí než můj měšťák a vlastně se mi vedl celkem pohodlně. Ani jsem nijak nespěchala zpátky do sedla. Jakmile to však terén dovolil, hned jsem se na kolo vyhoupla. Domů už jsem dojela bez nejmenších potíží, s úsměvem a vlastně ani nezadýchaná. Během cesty jsem se nijak nehnala a víceméně se kochala krajinou. Stejně jsem přijela jen cca o půl hodiny později než obvykle. Vlastně jediná změna bylo to, že jsem se cestou zapotila. Zato mohl hlavně batoh - nechápu cyklisty, kteří si ho dávají na záda dobrovolně. Zlaté tašky na nosič.
Doma jsem měla v mailu zprávu, že mi obchod kolo milerád zapůjčí - v pondělí. Hmmm... potěšili mě, to ano, ale půjčovat si ho nakonec nebudu. V týdnu se kvůli holkám nikam nedostanu a zrovna příští víkend mi okolnosti ani neumožní jet nakupovat. A do dalšího týdne se opravy snad už neprotáhnou. Navíc jsem získala nesmírnou sebedůvěru - vždyť jsem ujela bez větších potíží to, co jezdím s pomocí motoru - v to jsem vůbec nedoufala.
Teď už se tolik nedivím manželovi, že jezdí po Praze s lehkostí závodníka a nedělá mu potíže ani připojit si vozík (ten si já teda za Sobíka nedám!). A jak to máte vy? Jezdíte? Necháte se vozit? A taky máte takovou radost při nakupování týdenních zásob?

Kolo jako antidepresivum

Tak jsem zase ve víru zkoušek a skoro nevystrkuji nos z učebnic. Nějak se to sešlo a učím se hned několik předmětů najednou. Hlava mi už šla ze všeho kolem a pomalu jsem přestávala vnímat svět. Zoufale jsem potřebovala odpočinek. Navíc jedna ze zkoušek vycházela na sobotu - to mě zrovna moc nepotěšilo. V sobotu se totiž na nábřeží koná trh a mě už docházely suroviny k vaření. Rozhodla jsem se tedy, že navzdory mé přirozené lenosti pojedu do školy na kole.
Večer před zkouškou jsem si nervózně pročítala poznámky a do postele se dostala až okolo půlnoci. Budík jsem si nastavila na vražednou půl osmou a zalezla spát. Díky dcerce jsem se vzbudila už okolo šesté a definitivně vylezla chvilku po sedmé. Vím, že nejsem na kole příliš rychlá a výstup od Vltavy do Jinonic mi dělal vrásky už předem. O to víc jsem v duchu panikařila, když jsem nakonec vyjela až v osm. A to do prudkého deště. Ještě den předtím byl poměrně příjemný, ale v noci se přihnal déšť a nechtěl přestat. Do tašky jsem si tedy přibalila náhradní oblečení (radši i boty), vytáhla zářivě žlutou bundu, pláštěnku a nepromokavý kovbojský klobouk. Člověk nikdy neví... Vyčasit se mělo, jak na potvoru, až v devět dopoledně - a to už jsem měla být ve škole. Hrdinně jsem tedy vyrazila.
Cestou jsem potkala jen velice málo dalších cyklistů. Většina z nich se choulila v úkrytu a pozorovala šedou oblohu - a třeštila oči při mém průjezdu okolo.  Díky tomu se ovšem jelo krásně rychle. Vlastně jsem zpomalila až v okamžiku, kdy mi začal z hlavy odlétat klobouk. Jak jsem tak svištěla z kopce, přestala jsem si po chvíli všímat louží - a najednou jsem byla mokrá až ke kolenům. No co, hlavně, že budu ve škole včas. Ze strachu jsem se ani neodvážila podívat na hodinky.  Ani jsem se nenadála a byla jsem v Prokopském údolí. S mírným děsem jsem se dívala na kopec. Tudy jezdím nerada i dolů, natož pak stoupat. Zhluboka jsem se nadechla, zařadila jedničku, zapnula motor a vyrazila. Cestou mě míjel jakýsi sportovec, málem spadl z kola - náhlé zjevení měšťáka bylo na něj trochu moc. Pomalým tempem jsem se nakonec dostala až nahoru. Zastavila jsem se na vydýchání (i s pomocí motoru to byl výkon) a s děsem se podívala na hodinky. Cože? Ono je teprve devět??? Jupííííí!!! Málem jsem zařvala radostí. Do školy jsem dojela s takřka maniakálním výrazem na tváři.
Rázem jsem zapomněla na nějakou zkoušku. Přijela jsem klidná, uvolněná a připravená na cokoliv. Jedinou skrvnkou na štěstí bylo zjištění, že jsem doma zapomněla zámek od kola. Stačilo však hezky se usmát, mile poprosit a vrátný se sám nabídl, že mi kolo pohlídá. V kopírovací místnosti jsem si dala nabíjet baterii od kola a přes židly přehodila mokré kalhoty (ponožky jsem radši schovala do tašky). V suchém oblečení jsem se na zkoušku už docela těšila. Zcela v klidu jsem otevřela test, vyplnila otázky (dobře i špatně) a odešla jsem relaxovat do haly. Nebylo kam spěchat - baterie se ještě nabíjela a mě čekala zpáteční cesta zpestřená výletem na trh.
Cesta zpátky k řece byla nádherná. Počasí se umoudřilo, sluníčko sušilo cesty a nádherně osvětlovalo baráky na protějším kopci. Škoda, že je cesta z Jinonic dolů tak klikatá a prudká, tohle si říkalo o pomalé vychutnání. Jak jsem tak jela, tak jsem si uvědomila velice zvláštní věc. Po zkoušce jsem vždycky nervózni a čekám na výsledky jak uzlíček nervů. Teď jsem si ale vychutnávala výhled do krajiny, poslouchala muziku ve sluchátkách a prostě jela. Žádné speciální myšlenky. Dalo se říct, že jsem vlastně praktikovala meditaci v pohybu (většinu cesty to bylo i bezpečné - takřka jsem neopustila cyklostezku a jen na velice krátkou dobu jsem jela po pusté silnici). Díky předchozímu dešti jsem i na cyklostezce jela prakticky sama a jen zbloudilý pejskař mě občas probudil ze sna.
Za mostem jsem se připojila ke zbytku rodiny, na trhu jsme nakoupili všechno možný a po krátké debatě jsme se ještě jeli podívat na sousedskou akci do Vršovic. Už jsem byla unavená, ale taky zvědavá. Přijeli jsme tam moc brzy, ale i tak to na mě dýchlo příjemnou atmosférou. Jednotlivé kavárny a obchody (a řekla bych, že časem i obyčejní obyvatelé) vyndaly na chodník sedačky, židle, stoly a připravily pro své okolí pohoštění. Voněly dortíky i grilované maso, šumělo pivo i limonáda. U většiny pamlsků byl navíc nápis: "Cena dobrovolná." Kdo by odolal. Na nedaleké louce se konal improvizovaný blešák a přidaly se i akce pro děti. Oživit takhle náš Central park na Jižňáku, to by bylo něco.
Po nikterak uspěchané jízdě domů jsem se svalila do křesla. Když jsem se tak ohlédla za dnem, přistihla jsem se zase u úsměvu. Byla jsem šťastná, že jsem ráno překonala únavu, nastupující nervy ze zkoušky, nepřející živly a nechápavý přístup okolí. Takhle příjemný zkouškový den jsem snad ještě nezažila. Teď jen doufám, že jsem test vyplnila dobře a nebudu si ho muset zopakovat. I když... zrovna učení antropologie se mi líbilo a dost možná tímto směrem namířím své budoucí studium.

Že já se nevrátila pro ten foťák

Tak už je tu opět jaro a s ním i Velká Jarní cyklojízda. Letos vyjímečně o víkendu, kdo ví, třebo to tentokrát zavře ústa nepřejícným skupinám (raději nechci jmenovat). Mé počáteční nadšení zchladilo zjištění, že se akce tentokrát nezúčastní můj muž. Sám si ve stejný den užíval cyklojízdu až v daleké Budapešti. Já jsem si nedokázala představit, kterak jedu sama z Opatova až na Jiřího z Poděbrad s kolem a dvojvozíkem s oběma našema holkama. Tohoto dilematu mě naštěstí zbavila babička a já měla před sebou najednou víkend bez manžela i bez dětí.
Ráno bylo deštivé a studené. Nu, co naplat, nejsem přece z cukru. Zhatilo to mé plány na slušivé šatičky a dokonce jsem z poličky sundala svou novou přilbu. Normálně jezdím bez ní, představa mokrých kočičích hlav a spousty popojíždějících nervózních cyklistů okolo mi však naháněla trochu husí kůži. Déšť ustával už cestou na metro. Chtěla jsem šetřit čas a síly a na místo srazu jsem využila MHD. S dětskou radostí jsem se projela nově povoleným výtahem a s mírným úsměvem sledovala slečnu tahající své kolo po eskalátoru. Už na první zastávce jsme takřka zaplnili poslední vagón. Postupně přibývali další a další cyklisté. V soupravě už brzo nebylo k hnutí. To už tu naštěstí bylo Muzeum a všichni jsme vynesli svá kola ven. Mé velké díky patří neznámé matce s dcerou, které mi nezištně přispěchaly na pomoc a pomohly mi vynést kolo ven.
Už cestou na metro jsme si uvědomila, že jsem nechala doma foťák. Měla jsem ale menší zpoždění a tak jsem se bála, že se vyjede beze mne a nevrátila jsem se. Po dojezdu na Jiřího z Poděbrad jsem se v duchu začala rozčilovat nad svou váhavostí. Náměstí bylo plné nádherných kol. Okolo mne projížděly staré skládačky, atypické tandemy, holandská kola, carga, podomácku vytvořené zvláštnosti. A do toho oznamoval pořadatel, že se vyrazí až tak za půl hodiny... kruci, kruci, kruci... vždyť jsem to mohla stihnout! Teď už ale bylo pozdě bycha honit a já se tak mohla jen koukat okolo sebe a doufat, že si ty obrázky vypálím do paměti a hlavně, že někdo jiný udělá nádherné fotky.
Čekalo se dlouho, ale nakonec se had lidí dal do pohybu. Tradičně se k nám připojilo i několik mládenců na skejtu, pár politiků a ekologické organizace. Dokonce i Majáles se objevil - v zastoupení VŠE.
Trochu jsem se bála, že se budu cestou nudit. Jela jsem sama, nebylo s kým si popovídat. Mé obavy byly liché. Už na startu jsem potkala prvního známého a v průběhu jízdy jsem se připojovala a zase odpojovala s dalšími. Občas dokonce nebyl čas ani na pokec - muselo stačit zamávání a úsměv. Jelo se svižně a (co tak mohu říct) i bez konfliktů. Pokud se někde něco odehrálo, tak jsem o tom nevěděla. Pár špuntařů mělo problémy s jednou tramvají a cca dvěma auty. Ale i tam jsem viděla, že nedošlo ani na pořádné zvýšení hlasu. Jen cyklista se soundstémem evidentně trpěl. Mohl si za to ale sám. Reprobedna byla větší než on a prudká stoupání byla prostě nad jeho síly (vždyť ten kluk byl menší než já, a to je co říct). Nakonec i on se ale doškrábal až do našeho cíle. Nákladové nádraží Žižkov nám otevřelo svou náruč a mohlo se slavit.
Mě však čekala ještě soukromá cyklojízda. Nejsem zvyklá jezdit sama v neznámém terénu. Teď jsem ale spěchala zpět na Jižní město. Souběžně s cyklojízdou se konal koncert mé oblíbené kapely a já chtěla aspoň pár písniček slyšet. S trochou potíží jsem našla správné metro a dojela až na Háje. I Hostivařskou přehradu nebylo těžké najít. Zato za lesem jsem byla ztracená. Ptala jsem se několika lidí a motala se pořád v kruhu. Nakonec se nade mnou bohové smilovali a já konečně dojela až do cíle. Koncert ještě trval a já si už v klidu dala i něco k jídlu a pití. Rozesmály mě slečny, které si spletly mojí přilbu na kolo s přilbou na koně. Pravda, je jí trochu podobná. Ani se mi nechtělo jet do prázdného bytu, ale zima už byla dotěrná. Po poslední písničce jsem se tedy rozloučila a už bez potíží dojela až domů.
Teď už mi zbývá jen projít patřičné webové stránky a trpělivě čekat na fotky ostatních. Snad někdo zachytil všechnu tu krásu. Už se těším na další jízdu a tentokrát si kabelku překontroluji několikrát.

Výlet mezi koly

Nedávno si naše starší dcera usmyslela, že chce nové kolo. Resp. chce kolo se šlapkama. Co na tom, že sotva ovládá odrážedlo a šlapky jí dělají problém i na tříkolce. Naštěstí jsme jí mohli slíbit, že brzy půjdeme na veletrh, kde si může kolo vyzkoušet.

Čekala nás totiž pravidelná návštěva pražského veletrhu For Bikes Praha. V nabitém programu jsme si já i manžel našli volný den, podařilo se nám sehnat dva volňásky a i nachlazení holek ustoupilo. Mohli jsme tedy vyrazit na výstaviště. Původně měla jít i širší rodina, nakonec byla výprava trochu komornější.

Veletrh nás uvítal už před branami. Stánek se zářivými koloběžkami se nedal přehlédnout a stálo nás dost úsilí přemluvit Fanynku, že uvnitř toho bude k vidění mnohem víc. Jako první věc jsme ale neobvykle zamířili k blízké restauraci. Holky se najedly, menší byla přebalena, větší odvedena na toaletu a mohli jsme se jít kochat do areálu. Najednou byla všude okolo nás kola, koloběžky, zářivé oblečení, přilby, zvonky atd. Frontální útok na peněženky na nejlepší úrovni. Zvlášť rodiče od malých dětí si museli dát extra pozor. Vše bylo křiklavě barevné, pro holčičky růžové a s koťátky, pro kluky modré a s motivem pirátů. Holka jezdila mezi stánky na odrážedle a většinu času jsme ji ani neviděli. Naštěstí měla dost rozumu a neopouštěla halu. Dokonce ani nepanikařila a když nás nemohla najít, kroužila halou dokud jsme na ni nenarazili. Jen jsem se trochu bála, že nám ji odvede přítomná policie (či nějaká „hodná“ teta) a pošlou na nás sociálku. Navíc je holka ve fázi, kdy říká, že maminka je Asterix, ona Obelix, sestřička Idefix a tatínek César... to by to hezky znělo z amplionu: „Hledá se maminka slyšící na jméno Asterix!“

Děti jásají, peněženky pláčou

K našemu štěstí jsme šli na veletrh už v pátek před polednem. Mezi stánky tedy korzovalo poměrně málo lidí a občasné nabourání od tříleté holčičky málokomu vadilo. Zhruba v polovině akce se nám podařilo pro ni získat velký červený balónek a ten se jí vznášel vysoko nad hlavou. Dala se tudíž zdálky rozpoznat. V klidu jsme tedy obdivovali vystavená kola. K vidění byla kola extra drahá, sportovní, elektrická, zvláštní a letos i krásně vyleštěné a nabarvené festky. Ohromný prostor získaly zkušební dráhy (několik dětských, pár závodních a jedna na vyzkoušení elektrokol). Fanynka se vrhla hned na první dětskou. Nedočkavě si nechala nasadit přilbu a vybrala si malé růžové kolo. Jednou šlápla a kolo se rozjelo. Zavýskla a ztuhla... ono se to kolo zastavilo?! Ať se snažila jak chtěla, nedokázala pochopit systém šlapání do pedálů. Nedaleko trpělivě čekal pán s kamerou (jedné komerční televize) a chtěl si holku natočit. Po pár minutách se na mě otočil: „Rozjede se?“ „Kdepak“ Tak to radši vzdal a šel hledat jinou nadšenou tvářičku do večerních zpráv. Neúspěch se na náladě Fanynky naštěstí neprojevil a po chvilce se vrátila na své odrážedlo a jelo se dál. U elektrokol jsem se pro změnu zastavila já a dva typy si vyzkoušela.

Zkušební jízdě jsem neodolala

Zvědavě jsem hledala novinky, ale během roku se nic zvláštního neurodilo. No, co naplat... i ty současné stály za pokus a dráha byla poměrně dobře postavená. Víc mi bylo líto, že na blízkou dráhu čtyřkolek pouštěli jen děti – tak ráda bych si šlápla do přistavených modelů závodních aut. Fanynku více zaujal stánek s dětskými vozíky. Prý musíme koupit jeden pro Josífku. Té byl celý veletrh poměrně ukradený a už dobrou hodinu spokojeně spinkala v kočárku. Neprobudila jí ani debata nad speciálně prodlouženým kolem, které už už kupoval Vráťa domů. Prý by se na nosič vešly obě holky. Až v blízkosti stánku cyklistických specialit zbystřila. Líně si prohlédla nové košíky a zase se zabořila do sedačky. 

Mít tak vlastní garáž... už by tam byl

Pak už jsme jen pozdravili starého známého z ďáblického obchůdku a hurá za babičkou na pozdní oběd. Nohy už nás bolely a Fanny vypadala, že snad usne za chůze. Na metru jsem neodolala pokušení a vyfotila si nové samolepky na dveřích výtahu, povolující v něm přepravu kola. Na návštěvě jsme si prohlídli ukořistěné letáky, pochválili množství a kvalitu stánků a pak už rychle domů. Už se těším na podzimní Brno. Tam už se snad šlapky poddají a Fanny si konečně pořádně šlápne do pedálů.

Svatí patroni

Tak máme nového papeže. Naše rodina není příliš věřící, tato událost nás ale i tak potěšila. Papež si totiž zvolil jméno František (jako první v historii) a stejné jméno má i naše dcera. Nejbližší neděli jsme ve škole celý den probírali různé svaté Františky (byli tři - plus jedna svatá Františka). A jelikož jsme probírali pouze mužské světce, nedalo mi to a našla si informace i o patronce naší dcery.
Svatá Františka měla velice zajímavý život. Wikipedie byla kupodivu velice obšírná. A jedna informace mě až praštila do očí - svatá Františka je už od r. 1925 patronkou řidičů automobilů! Proč zrovna ona? Vždyť naše rodina auto ani nemá! Ani manžel se netvářil zrovna nadšeně a jen zaskuhral, ať mu najdu, kdože je patron cyklistů.
Tady už bylo hledání těžší. Jako první mi vyhledávač našel sv. Kryštofa. To mi ale nesedělo a tak jsem hledala dál. Po pár desítkách minut jsem konečně dospěla k zajímavé odpovědi. Neznámý cyklista se ptal na tutéž otázku na webových stránkách katolíků. Odpověď byla tato: "Všeobecně vzato jsou patrony cestujících sv. Kryštof a sv. Kolumban. Ovšem italští cyklisté vzývají jako svou patronku také Pannu Marii z Ghisalla:
Podle středověké legendy byl hrabě Ghisallo na cestách u vesnice jménem Magreglio napaden lupiči. U cesty spatřil obraz Panny Marie a utekl se k němu. Požádal Pannu Marii o pomoc a byl zázračně zachráněn.
Jak se legenda šířila, byla Madonna z Ghisalla vzývána jako ochránkyně cestujících. U její kapličky se často k modlitbě zastavovali cyklisté. Po 2. světové válce navrhl zdejší duchovní správce P. Ermelindo Vigano, aby se tato kaple stala poutním místem italských cyklistů, což 13. října 1949 potvrdil papež Pius XII.
V současnosti je u kaple také muzeum cyklismu a památník zesnulých cyklistů, které připomíná „věčný plamen“ a bohoslužby 2. listopadu a 24. prosince. Místem také vede trať cyklistického závodu Giro di Lombardia; Ghisallo leží v Lombardii blízko jezera Como." (citováno z http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=3260).
Hm... takže si můžeme vybrat :o). Mě osobně se nejvíce líbí ta varianta k modlení k Panně Marii. Bývá méně vrtkavá než ostatní světci a u svého syna má prý velký vliv. Ostatně, na jedné z přednášek nám profesor říkal zajímavý vtip: "V den posledního soudu se u nebe vytvoří dlouhatánská fronta. Svatý Petr pomalu a zdlouhavě každého lustruje. Najednou si věřící všimnou, že kousek od hlavní brány jsou malá vrátka a tam chodí lidé zcela volně. I ptali se procházejícího Ježíše - Co to znamená, pane? A on jen odpoví - Jó, to jde mimo mě. Tihle to mají dohodnutý s mojí máti."
Takže až příště sednete na kolo a budete si to chtít pojistit - doporučuji poslat krátkou modlitbičku k Madonně (nesplést se zpěvačkou - ta sice neuškodí, ale ani nepomůže) a pak už můžete směle na silnici.