úterý 3. června 2014

Jak se vaří na ulici

Nejsem nijak dobrá kuchařka... nikdy jsem nebyla a asi už nikdy nebudu. Proto dokážu ocenit, když někdo tou zvláštní schopností disponuje. O to víc si cením, když se jedná o kuchaře – muže. Vařící muž je jev výjimečný a vítaný. Mé srdce tudíž zaplesalo, když se mi po dlouhé době ozval kamarád blogující o jídle. Hořela jsem nedočkavostí na ochutnání nějaké jeho lahůdky.
Nevolal ovšem proto, aby mě pozval na nějakou domácí grilovačku. Kupodivu volal jménem své přítelkyně, která pořádala první ročník festivalu o jídle. Chtěla si domluvit s mým mužem, aby se na festivalu objevil i stánek jeho neziskové organizace. Z toho sice sešlo, ale alespoň jsme byli pozváni na festival. Místo konání mne trochu zaskočilo. Techno klub v Holešovicích je sice zajímavý, vždy mi ale přišel až úsměvně malý. Na takovou akci trošku nevhodný. Také počasí mírně stávkovalo. Přesto jsme v určenou neděli vzali děti a vyrazili jsme. Na nás nezvyklým prostředkem – metrem. Trochu jsme doufali, že Josífka většinu akce prospí v kočárku.
Už při výlezu z metra nás překvapil dav lidí, který se valil směrem ke klubu. Celý plácek před klubem byl zastavěný stánky a akce se už pomalu rozjížděla. Mezi lidmi se proplétal tým veřejnoprávní televize a snažil se natočit ty nejlepší záběry. Lidu už ale bylo tolik, že to nakonec vzdali, šli za plot a točili odtamtud. I my jsme si trochu zoufali. Tlačení kočárku bylo stále těžší a těžší. Rychle jsme tedy našli prázdný stůl a zaparkovali jsme. Manžel hlídal mladší holku, já jsem vzala tu starší a šly jsme na lov. Nakonec jsme našly pro každého něco – masovou mňamku od kamaráda, zmrzlinu pro holku, bábovku pro Vráťu, palačinky pro Josífku a další a další.



Tak kdo je na řadě?


Na festivalu bylo od každé kuchyně něco. Hned u vchodu vítalo Mexiko, pak pizza, vegani, burgry, vínečko, čaje, domácí zmrzlina a dokonce i japonské speciality. Zvláštností byla kuchyně bezdomovecká. V ní vařili dobroty ti, ke kterým byl osud zatím velice nevlídný. K tomu všemu vyhrával DJ a šlo se kochat i vystavenými sochami. Po první degustaci jsme si prohodili role a na průzkum vyrazil pro změnu Vráťa. Pak už nám ale začala být zima (a černající se obloha hrozila bouřkou) a tak jsme si rychle ještě koupili pár dobrot „na doma“ a zamířili k domovu. Až cestou mi došlo, že jsme se vlastně vůbec nepodívali dovnitř klubu! A to se tam ještě konaly přednášky, burza kuchařek a kdo ví, co ještě! Snad nezůstane jen u jednoho ročníku a doženeme to příští rok. Domů jsme dorazili unavení, přecpaní, ale spokojení. Díky médiím jsme pak zjistili, že akce trvala až do nočních hodin a snědlo se vše, co tam kdo přivezl. Akci dobře ohodnotila i televize a brzo se vyrojilo několik pochvalných blogů a fotografických alb. Nezbývá tedy než popřát organizátorům pevné nervy a lepší ruku při výběru místa na konání příštího ročníku. Já sama se už nemůžu dočkat, co bude na ochutnání příště.



Josí více obdivovala místní vegetaci

sobota 3. května 2014

Málem zmeškaná cyklojízda

Ke své lásce k různým spanilým jízdám jsem se již před nedávnem vyznala i zde na blogu. Ráda si je užívám v pozici diváka i účinkujícího – zvlášť, když se mám čím pochlubit. Proto jsem se skoro nemohla dočkat letošní Velké jarní cyklojízdy Prahou. Mé obvyklé elektrokolo bylo již několik měsíců u kamaráda na speciálním servisu – přislíbil upgrade na extracycle – aneb na nákladní rodinné kolo. Přislíbil, že do jízdy to určitě stihne.
Jaké tedy bylo mé zděšení, když mi najednou přišla pozvánka na přijímačky na vysokou a ejhle – konaly se stejný den. Cyklojízda začínala ve tři hodiny odpoledne a přijímačky ve čtvrt na dvě. Navíc se kamarád ozval, že je mu líto, ale kolo včas nebude. Jízdu bez pomoci elektriky jsem nejela už léta. Začala jsem se tedy připravovat na to, že se přijedu podívat až na dojezdové místo a to kombinací metro + zrenovovaný Sobík (Sobi 20).
Den před přijímačkami jsem si ještě udělala speciální playlist do mp3 přehrávače (zkoušky se skládaly z překladu odborného textu z cizího jazyka do češtiny + pár doplňujících otázek). Našla jsem tedy hned několik giga písniček v ukázkové angličtině a celou noc je pečlivě přehrávala do aparátu. Na poslední chvíli jsme ještě přemluvili babičku k hlídání dětí a mohla jsem s klidným srdcem usnout.
Dopoledne bylo hektické a já se několikrát vracela pro zapomenuté věci. Stejně jsem si potom až v půli cesty uvědomila, že přehrávač zůstal ležet v nabíječce. Manžel slíbil, že ho vezme s sebou a já si ho potom vezmu až na cestu domů. Místo motivačních písniček jsem se tudíž oddávala tiché meditaci. Takřka s úsměvem jsem vystoupila na Vyšehradě a chtěla někam uvázat svého Sobíka. Ajajaj... už jste to někdy zkoušeli? Stanice Vyšehrad je nejen těžce bariérová, ale také zcela postrádá jakékoli stojany. Dokonce tu chybí i obvyklé (leč nelegální) možnosti – lampy, reklamní poutače apod. Nakonec jsem to vzdala, kolo vynesla jedny schody nahoru a tam ho zamkla k zábradlí. Pro jistotu jsem odebrala zadní košík (případný zloděj by s ním neměl žádnou práci) a šla se pokusit se dostat na vysokou školu. Můj nákladní košík a cyklistická bunda sice budila trochu pozornosti, nikdo se ale na nic neptal. Díky velkému zájmu o školu a obvyklým organizačním potížím, začala zkouška až ve dvě hodiny. Na překlad jsme měli tři hodiny a ze zkušenosti vím, že je to doba adekvátní. Peloton ale vyrážel už ve tři! Spočítala jsem si, že když skončím chvíli po třetí, mohla bych je ještě chytit na Václaváku. To by ale znamenalo překládat ultra rychle a přitom psát extra čitelně. Text byl těžký a nezáživný, zakousla jsem se do něj ale jak buldog a vše odevzdala přesně v 15:30. Zapnula jsem telefon a tam sms: „Právě jsme vyjeli.“ To byla dobrá zpráva – stále mám ještě šanci je pod koněm chytit.
Měla jsem pravdu. Sotva jsem kolo vynesla z metra, už jsem viděla přijíždět policejní doprovod. Postavila jsem se ke kraji vozovky a začala natáčet na kameru. Po pár minutách se objevil manžel a já sedla na kolo. Plynule jsem se zapojila do pelotonu a konečně jsem mohla vypnout mozek a jen se tak kochat. Jízda byla uvolněná. Lidé se usmívali, kdesi hrála muzika, diváci mávali a povzbuzovali. I se svým prastarým kolem jsem bez problémů stačila tempu a jen kočičí hlavy mi mírně znecitlivěly ruce. Cestou jsem zaregistrovala hned několik potencionálních králů Majálesu – v nádherných kostýmech – vždy barevně sladění s družinou. Má fakulta se kupodivu nepřipojila.  K vidění byla i družina taťky Šmouly, který se tužil na dvojkole (teda... spíš s ním bojoval, ale nakonec ho zvládl – na rozdíl od Šmoulinky, která se  nechala vézt od jiného šmouly). V davu bylo i několik masek, koloběžek, speciálních kol a jeden malý klučina odvážně jel na odrážedle. Počasí původně slibovalo déšť – ve výsledku jsme však byli spíše spálení od pražícího sluníčka.
Těsně před koncem jízdy se od nás odpojil Vráťa, který spěchal do Stromovky připravit stánek. Přišel tak o pohled na snad jedinou negativní příhodu jízdy – na jednom z mostů vznikla skrumáž a z toho následná kolize dítěte a tatínka. Dítěti se nic nestalo, zato tatínek vypadal „na odpis“. Nějaká dobrá duše ho odvedla na chodník, kde se posadil k zábradlí. Od pohledu to vypadalo, že to odnesl hlavně obličej. Dítě bylo naštěstí v pořádku a další škody jsem neviděla. Snad se to tedy obešlo bez tragických následků – ostatně – zůstalo u nich dostatek lidí na pomoc a vše nasvědčovalo tomu, že je o ně dobře postaráno. Trochu mi to ale zkazilo zbytek jízdy, jakožto rodič jsem musela pořád na ně myslet, a v duchu jsem si představovala, co všechno se mohlo stát.
Přesto jsme plynule dojeli až k cíli cesty. Hned na začátku Stromovky se však situace začala komplikovat. Po chvilce jsme totiž míjeli připravené stojany na kola, která byla přímo evidentně určená pro peloton. Jízda jela dál. Jen pár jednotlivců sesedlo. O kus dál jsme zase projížděli nějakou akcí pro děti (stánky s odrážedly, komentátor, balonky, atrakce). I tady pár lidí zůstalo a hlavní část jízdy pokračovala dál. Konečně to vypadalo, že jsme dojeli do cíle. Louka byla plná lidí na kolech, organizátor cosi hlásil do mikrofonu. Jen manžela a jeho stánek jsem nikde neviděla. Telefon mi položil a tak jsem začala klábosit s ostatními a čekala, co se bude dít. Obvyklé zvedání kol jsem si odpustila. Ruku jsem měla namoženou už z přijímaček a necítila jsem se na velké fyzické výkony.
Organizační zmatek se brzy vyjasnil – zmiňovaný stánek byl u vjezdu do Stromovky, kam jsme se měli všichni vrátit. V ten moment se spustil dlouho očekávaný déšť, navíc mě už tlačil čas – vyzvedla jsem si tedy jen přehrávač a rychle vyrazila směr metro Holešovice. Na kole jsem tudy snad ještě nejela. Až mě udivilo, jak to bylo snadné. Posílena cyklojízdou jsem si snesla kolo ze schodů, jako by to bylo pírko. I jsem vystoupila o stanici dřív, než jsem zvyklá – jen proto, abych se mohla ještě chvíli projet. Domů jsem přijela přesně k večeři (není nad to, když hlídá ochotná babička). Vráťa přijel domů až k půlnoci – metrem a ve veselé a společensky unavené náladě. Povídali jsme si až do dalšího dne a oba zhodnotili jízdu jako velice vydařenou. Druhý den jsem zjistila, že nohy mě kupodivu vůbec nebolí (čekala jsem nejhorší – na kole s třemi převody nejezdím moc často), zato pravá ruka se skoro odmítala pohnout.
Zpětně jsem docela ráda, že mé obvyklé kolo ještě nebylo ze servisu zpátky. Jela bych sice s motorem, zato v metru bych měla velké potíže. I Sobík mi dal na schodech zabrat, co bych si asi tak počala s dvojnásobně těžkým (a také delším) kolem? To bych si musela dát rychlou jízdu po svých už na zkoušky a potom z Holešovic až na Opatov. Takže se omlouvám za smutné smajlíky posílané kamarádovi – zpoždění v dodávce je mu prominuto... ehm... to ale neznamená, že své kolo nepostrádám a na dovolenou už ho opravdu (ale opravdu) chci mít u sebe! :)

Pohodový For bikes 2014

Tak je tu jaro a s ním opět veletrh pro cyklisty. Letos obzvláště vítaný, díky mírné zimě, která přímo svádí k ježdění. Obě děti jsme udaly babičce a mohli jsme se jít kochat. A že bylo čím! Překvapivé novinky se sice nekonaly, ale příjemně dospěly současné typy kol. K vidění (a vyzkoušení) byly koloběžky, tříkolky, tandemy, elektrické kola, měšťáci, silničky i horská kola. Na místě si šlo koupit doplňky ke kolu, oblečení i speciální vychytávky – já sama jsem si domů odnášela úžasný tvořič obrázků na přední kolo. Filantropové mohli přispět na záslužné projekty, na místě šlo naplánovat dovolenou i obchodní spolupráci. Veletrh byl příjemně uvolněný, nepřecpaný a zároveň nebylo příliš moc hluchých míst.
Příjemnou novinku pro uživatele představil stánek Citybikes – přímo na místě si zájemce mohl vyzkoušet dva nové typy kol a na obrazovce si navolit kolo svých snů. Šlo si vybrat velikost rámu, barvu, nosiče a košíky na ně, technické doplňky a další vymoženosti. Výsledek se zobrazil velice realisticky (i s finální cenou). Stačil už pak jen klik na objednání a kolo mohlo být vaše. Možnosti využilo poměrně dost lidí a první objednávky byly hned v pátek před polednem. Neodolal dokonce ani známý herec (raději nebudu jmenovat, pán je známý nelibostí vůči přílišné prezentaci své osoby). Já sama jsem si své kolo už také nakonfigurovala a teď už čekám jen na dostatek financí na účtě (samozřejmě – vzhledem ke své zálibě v elektru, nechám i toto případné kolo ihned elektrifikovat).
Letos mě potěšily i stánky jednotlivých krajů. Získala jsem spoustu tématických map pro dovolenou, získala nové kontakty a i pár drobností pro sebe a děti. Jen testovací dráhu jsem si tentokrát nevyzkoušela. Po letech navštěvování různých veletrhů jsem zjistila, že už mě to příliš neláká. Navíc mám doma hned tři typy kol (starý měšťák, skládací elektrokolo a městské elektrokolo), takže je těžké  nabídnout mi něco neobvyklého. Testovací kola jsou navíc většinou určená poněkud vyšším lidem. Když potom jedu celou dráhu na špičkách a kolem mě fičí bojovné mládí, cítím se nejistě, staře a nepřístojně.
Skvrnky na zážitku byly jen dvě. Ta první byla to, že jsem nezkontrolovala stav baterií u foťáku a zhruba v polovině veletrhu jsem musela přestat fotit. Druhou byl přístup provozovatele k vystavujícím. Už dříve prosákly informace o určitých zákulisních bojích. Výsledkem bylo, že jeden z dřívějších vystavovatelů se letos musel „schovat“ do stánku k jinému prodejci a své produkty ani nemohl sám prezentovat. I když – oproti loňskému roku to byl posun – tehdy vystavoval venku před budovou. Tak trochu jsme u něj narazili i my. Snažili jsme se udat plakát k propagování akce Do práce na kole. Reakce byla razantní a nekompromisní. A nebyla nijak vysvětlená. Kdo ví, jestli zákulisní boje také nebyly důvodem scénky, kterou jsem viděla u vchodu – jeden vystavovatel seděl zničeně na patníku a pobrekával a jeho kolegyně ho hladila po hlavě a chlácholila ho.
Celkově musím veletrh pochválit. Bylo se na co koukat, co koupit, co obdivovat. Pozornost nerušily nepatřičné stánky, uličky byly patřičně široké, občerstvení přiměřené. Snad se podaří udržet nastavenou úroveň a brzo se zase v Letňanech setkáme.

úterý 11. února 2014

Studium při rodičovské dovolené

Každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo studoval tzv. při dětech. Většinou mluvíme o ženách a mylně uvádíme, že studují během mateřské. Za mateřskou dovolenou se bere jen prvních cca dvacet týdnů života dítěte (plus zhruba čtyři týdny před porodem). V této době studuje minimum žen. Dítě v tomto věku chce obvykle pít každé tři hodiny a to po dobu několika desítek minut. Žena je nevyspalá, sotva se stihne přes den pořádně obléknout a vyčistit si zuby. Natož strčit nos do skript. Po půl roce se situace uklidní, dítě začne jíst i příkrmy, občas vydrží spát i celou noc. A matka si konečně může dovolit luxus nudit se. A uvažovat o procvičování si mozku.
Jednoho dne to postihlo i mně. Moje první dcerka se v roce konečně sama odstavila, přes den si nejraději hrála sama a já nutně potřebovala mluvit i s někým jiným, než jenom s pokladní v supermarketu a s pošťákem. Byl leden a já brouzdala nabídkou pražských vysokých škol. Nakonec jsem našla jednu fakultu, která se mi zdála ideální. Patřila pod Karlovu univerzitu, přijímačky byly z angličtiny, na dálkové studium šlo vystudovat velice zajímavý předmět a nebála se komunikovat on-line. Vyplnila jsem tedy přihlášku, zaplatila a čekala na datum přijímacích zkoušek. Přepnout po tak dlouhé době na angličtinu bylo náročné, ale nakonec jsem to zvládla s velice hezkým výsledkem. Během čekání na výsledek jsme se ještě s manželem snažili o druhé dítě a já si jen tak zkusmo hledala i brigádu. Na začátku léta jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, přijatá na fakultu a mám brigádu. Práci jsem nakonec pustila, to bych už opravdu nezvládla, studium jsem chtěla zkusit. Tchán se tvářil velice pochybovačně, já jsem však byla odhodlaná.
V říjnu jsem nastoupila už s pořádným břichem. Nebyla jsem jediná těhulka a to mi dodávalo elán. Podařilo se mi dostat se až na konec prvního semestru. Chyběly mi už jen dvě zkoušky - Sociologie a Ekonomie. Zároveň jsem měla dost studijních kreditů, abych si mohla jednu z těch zkoušek odsunout na další semestr. Blížil se však i termín porodu a objevovaly se první zdravotní komplikace. Na první ani druhý pokus se mi ani jedna z těchto zkoušek nepodařila. Poslední možnost jsem měla buď 3.2. Socilogii nebo 7.2. Ekonomii. Termín porodu byl 10.2. Ehm... trošku natěsno... nakonec jsem si vybrala Sociologii. Do třídy jsem se spíš vbatolila, zkoušející se očividně bál, že mu na místě porodím. Mé břicho fascinovaně pozoroval skoro celou zkoušku. Já byla myšlenkama trochu jinde a v duchu si nadávala, že jsem nezažádala o odklad studia. V případě porodu je totiž možné studium na půl roku přerušit. Já jsem ale byla pyšná a věřila si, že to prostě dám! Pýcha předchází pád. Druhá holčička se narodila 11.2., zdravá a nádherná. Výsledek ze zkoušky byl ovšem špatný a depresivní. Po návratu z porodnice jsem vše probrala s manželem a nakonec se rozhodla, že si přijímačky zopakuji a na podruhé to snad vyjde.
Návrat do školy byl zajímavý. Manžel mi vozil dcerku na kojení - vždy jsem jen vyběhla z učebny, sedla si do koutku a místo obědové pauzy jsem krmila holku. Také rozvržení času bylo o dost těžší. Ze začátku jsem se učila jen v noci - zhruba od půl osmé (kdy obě holky usnuly) do dvanácti. Nejtěžší byl konec prvního semestru. V nouzi nejvyšší pomohla jedna z babiček - prostě si vzala starší holčičku na týden k sobě a já úspěšně složila všechny potřebné zkoušky. Během druhého semestru se nám podařilo najít školku pro starší dcerku a já se začala připravovat na velice těžkou zkoušku. Těšila jsem se, jak budu mít najednou na učení víc času. Mladší dcerka totiž po obědě skoro tři hodiny v kuse spala a když by byla starší ve školce, získala bych tolik potřebné ticho a klid.
Nástup do školky však nedopadl dle našeho očekávání. Místo učení jsem běhala na kobereček k paní ředitelce a hasila jeden problém za druhým. Trvalo hodně týdnů, než se situace dostatečně zklidnila.
Já jsem mezitím žila v permanentním stresu. Když jsem se věnovala učení, měla jsem výčitky svědomí, že bych měla být s holkama. Když jsem se věnovala dětem, svíralo se mi břicho nervozitou z blížích se zkoušek a hory nenaučených skript. Neměla jsem čas na domácnost ani na sebe. Přestala jsem chodit do společnosti, nezvala jsem si návštěvy. Začala jsem uvažovat o ukončení studia. Bylo toho na mě prostě moc. Vše vyvrcholilo na konci třetího semestru. Moje nervy už byly dávno v kýblu, byla jsem extrémně nepříjemná na všechny okolo. Nakonec se mi podařilo neudělat jednu ze zkoušek a má studia skončila v polovině.
Sedla jsem si a konečně jsem měla čas si vydechnout. Připadala jsem si jak na houpačce. Chvíli jsem byla šťastná, že už je to za mnou. Pak jsem zase měla depresi, že jsem nedostudovala. Vše bylo půl na půl. Polovina rodiny a známých chtěla, abych si znovu dala přihlášku. Druhá půlka zase chtěla, abych se spíš věnovala rodině. Pokud bych šla znovu studovat, tak by mi fakulta polovinu zkoušek uznala za splněné a polovinu bych musela složit znovu. Co chci já? Napůl jsem chtěla zase studovat, napůl jsem chtěla mít svatý pokoj. Říká se, že ve víně je pravda... tak jsem si tedy jednoho dne sedla, otevřela láhev dobrého vína, koukala do prázdna a jen popíjela. Děti už spaly, manžel byl služebně pryč. Čas plynul a já najednou zjistila, že zcela automaticky vyplňuji on-line přihlášku. Ehm... zcela bezmyšlenkovitě jsem se prostě znovu přihlásila na školu...  tak jo... dám si ještě jeden pokus - ale opravdu jen jeden! Kdo ví, třeba to vyjde do třetice... a když ne... no, tak se svět nezboří. Jeden vysokoškolák v rodině taky stačí.
Dokázali byste vy studovat na rodičovské? Stačí tři hodiny spánku na zregenerování? A kolikrát se vlastně má člověk pokusit to dotáhnout do konce?

úterý 21. ledna 2014

Jak zabíjí zaparkované auto

Před pár lety jsem měla dlouhý rozhovor s kolegyní, která se divila, proč dávám špatně parkujícím autům upozorňující samolepky na sklo. Nemohla pochopit, jak může zaparkované auto způsobit dopravní nehodu. Rozhovor byl obtížný, ale nakonec uvěřila a snad i pochopila. Stejně si ale neopomněla přisadit s tím, že tzv. bike-ninja je mnohem víc nebezpečný (pro neznalé - bike-ninja je neosvětlený cyklista, většinou řítící se velkou rychlostí a pokud možno tam, kde nemá co dělat).
Není na škodu si však zopakovat problém parkování a přiblížit ho i ostatním. Už jenom proto, že jsem se tento týden málem stala obětí jednoho takového řidiče. Takže pro ty z vás, kteří si myslí, že požadovaných 5 metrů před přechodem je jen doporučení a vlastně se nemusí brát nijak vážně - zde je malá ukázka toho, co všechno se může stát:
První je důležité popsat místo události. Chodník se zde mírně svažuje, z levé strany jsou postavené kontejnery na tříděný odpad a silnice vede do pozvolného oblouku. Z pravé strany jsou popelnice na obyčejný odpad a silnice se člení do tří různých uliček. Levá strana je přehledná pouze v případě, že na ní parkuje jen málo aut (a pokud to jsou auta osobní). Pravá strana je přehledná v případě, když před popelnicemi nezastaví zásobovací auto (to se potom viditelnost rovná nule). Všichni účastníci provozu tudíž musí dodržovat předpisy a neustále monitorovat situaci. Silnice je navíc v místě přechodu zúžená (protijedoucí auto musí zastavit a pustit to z druhé strany), rychlost zde bohužel omezena není a může se tudíž jet i 50 km.
Nyní tedy k samotné události: Šla jsem pomalým krokem z nákupu a před sebou jsem tlačila kočárek s dvouletou dcerou. Už z dálky jsem si všimla, že těsně u přechodu je zaparkované auto, které se sice stále ještě bere jako osobní, výškou ho ale zdatně převyšuje. A hned za ním v těsné řadě bylo několik dalších. Sama jsem malinká (sotva 157 cm) a mám problémy vidět i přes normální osobák. Povzdechla jsem tedy a neustále periferně kontrolovala levou stranu. Neviděla jsem žádné auto ani podezřelý pohyb. Pravá strana byla nádherně přehledná. Rázně jsem tedy vkročila na přechod. V okamžiku, kdy jsem byla zhruba v polovině (a konečně se vynořila zpoza zaparkovaného minivanu) zastavilo se mi srdce. Zírala jsem přímo do vytřeštěných očí přijíždějícího řidiče, který mne právě spatřil. Bez kočárku před sebou bych ještě stihla uskočit dozadu, takhle jsem ale neměla jinou šanci, než naopak přidat a zkusit dostat alespoň kočárek do bezpečí. Řidič naštěstí jel ohleduplně (sotva dvacítkou) a jeho reakce byla pohotová. Zabrzdil mi kousek od nohy a oba jsme si oddechli.
V tomto případě tedy vše dopadlo v pořádku. Kromě otřeseného sebevědomí dvou osob, se vlastně nic nestalo. Josífka si ničeho nevšimla. Zkusme si nyní rozebrat, kdo všechno tu chyboval a jak tomu šlo předejít. Chodec (já) se před přechodem poctivě několikrát rozhlédl a dal jasně najevo svůj úmysl přejít na druhou stranu - z pohledu zákona a policie tedy vše v pořádku. Přijíždějící auto bylo nižší, než zaparkovaná auta, blížilo se ze zatáčky a díky světlému dni nebyly ani vidět zapnutá světla. V dnešní době tichých motorů nebylo ani z dálky slyšet. Řidič přijíždějícího auta se taky zachoval přiměřeně. Přes zaparkovaná auta neviděl žádné chodce, přizpůsobil rychlost a prostě pokračoval v jízdě. Na rozdíl od bike-ninjů dodržel všechny své povinnosti.
A co ta zaparkovaná auta? V zatáčce není nakreslený žlutý pruh - na vlastní nebezpečí tam tudíž parkovat mohou. Píšu na vlastní nebezpečí, protože nabourání zaparkovaného auta je v této ulici ta nejčastější nehoda. Chybu udělal ten majitel, který zaparkoval jen několik centimetrů od přechodu. Nezáleží na tom, jestli tam hodlal parkovat celý den, nebo si jen odběhl do blízkého obchodu pro svačinu. Určitě ho při parkování ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohl vrátit k autu a na silnici by se rýsoval obrys křídou, všude by stála policie a jakýsi hysterický řidič by vzlykal přítomnému orgánu, že tu ženskou s dítětem prostě neměl šanci vidět. Uznal by vůbec svou chybu? Bránil by se tím, že tam ani nebyl?
A jak je to s vámi? Už jste někdy zaparkovali tak, že jste ohrozili své okolí? A už vám někdy šlo na silnici opravdu o život? A co by se asi stalo, kdyby přijíždějící řidič jel onou povolenou rychlostí 50 km/hod?

úterý 24. prosince 2013

Necháte se snadno vystresovat okolím?

Naše holka je šikovná, jedna věc je pro ní ale nepředstavitelná - nechce se naučit smrkat. Nevím proč, prostě to tak je. Každá rýma se tudíž změní v obrovský problém, zakončený ošklivě znějícím kašlem. Doktorka mě uklidnila, že i takhle kašlající může do školky a dostala jsem dlouhý seznam toho, čeho si mám všímat pro případ komplikací.
Při nachlazení jsem tedy několikrát denně kontrolovala teplotu, jazyk, krk zvenku i zevnitř, výraz očí a případnou skelnost, ospalky... časem už z toho byla poměrně rychlá rutina. Bylo to otravné, ale měla jsem jistotu, že dítě do školky posílám sice kašlající, ale víceméně zdravé.
Byla jsem klidná až do noci ze soboty na neděli. Zhruba v pět ráno mě probudilo nešťastné: "Mami, mě bolí ouško." Manžel zalapal po dechu (má osobní zkušenosti s pícháním uší při zánětu), já nic takového nezažila, tak jsem holce jen dala pusinku a poslala ji ještě spát. Kupodivu usnula a tvrdě spala až skoro do půl deváté. Když jsem se jí pak ptala, jestli ouško pořád bolí, ani si nevzpomněla, které to vlastně bylo. O něco klidnější jsem se tedy vypravila do školy (zrovna tu neděli jsme měli přednášky až do večera) a manžel holku bedlivě hlídal. Další noc už byla v klidu a já zadoufala, že to byl jen planý poplach.
Do nejtěžší zkoušky semestru chyběly už jen dva dny. Hlavou se mi honila historická data, události, politické směry a náboženská hnutí. Těsně před polednem jsem dala spát mladší dcerku, zapnula pračku na dvouhodinový režim a šla se ponořit do učebnic. Najednou telefonát ze školky. Dramatický hlas mi sdělil, že Fanynku bolí ouško a ať si pro ní ihned běžím. Byla jsem zmatená jak včela z jara a tak jsem jen popadla klíče a telefon a vyrazila. Ze zkušenosti vím, že jak Josífka jednou usne, spí nejméně dvě hodiny - spíše tři a půl. Navíc je zvyklá, že po vyspání si ještě sama hraje v postýlce a já do pokoje vejdu až těsně před půl čtvrtou. Školka je jen pět minut od bytu, s trochou štěstí si vůbec nevšimne, že jsem byla pryč.
Ve třídě mě Fanynka čekala už oblečená a se svačinou v ruce. Fňukavě ukazovala přesně na opačné ucho než v neděli. Na první pohled se jevila zdravá, u zánětu je však lepší okamžitá návštěva specialisty. Učitelky se navíc tvářily, jak kdyby měla holka každou chvílí padnout na zem a já sama jsem byla ještě pořád duchem kapku mimo (konkrétně někde mezi vznikem starořeckých polis a politickým systémem Athén). Popadla jsem tedy holku a vyrazila k domovu. Cestou jsme šly kolem ordinace dětské lékařky, napadlo mě tedy zeptat se jí na názor. Ta mě ihned poslala na ORL, které bylo jen o patro výše. Žádanku prý nepotřebuji, stačí když řeknu, že holka chodí zrovna k této dětské doktorce. Nakoukla jsem tedy do čekárny a zjistila, že je před námi jen pět lidí. Rozhodla jsem se tedy počkat. Zavolala jsem sousedce, která bydlí o patro výše a ta slíbila, že dá pozor na případný pláč (a v případě nouze mi okamžitě zavolá). Pak už jsem jen čekala. Fanny si vesele hrála v dětském koutku, snědla si svačinu a pořád na nás nedošla řada. Jak se tak nekonečně vlekly minuty, všimla jsem si upozornění o placení poplatku za návštěvu lékaře. Sakra... teprve v ten moment jsem si uvědomila, že s sebou mám opravdu jen telefon a klíče. Sestřička v recepci mě uklidnila, že platí jen dospělí pacienti a děti to mají zdarma. Nakonec jsme čekaly více jak hodinu. To už jsem byla notně vystresovaná, v rukou svírala telefon a skoro tloukla hlavou o zeď. Kdybych tušila, že pět lidí bude trvat tak dlouho, tak bych přišla až s oběma holkama. Těsně před vstupem do ordinace jsem zapředla rozhovor s další čekající. Bezelstně se mě zeptala "A máte s sebou aspoň doklady?" "Ehm, ne." "A co kartičku pojištěnce?" "Ehm... ani svojí, ani dcery." Došlo mi, že nás vlastně můžou po hodině čekání poslat domů bez vyšetření. Do ordinace jsem tedy vstupovala zpocená hrůzou. Doktorka si můj výraz vysvětlila asi strachem o dítě. Uklidňujícím hlasem se mě zeptala, jestli už jsme u nich někdy byly. Ne. Máte kartičku pojištěnce? Ne. Tak aspoň rodné číslo dítěte? Nepamatuji. Chvíli jsme na sebe koukaly. Pak jsem si uvědomila, že dětská doktorka je hned pod námi a určitě je ještě v ordinaci (nebo aspoň její sestřička). Dohodly jsme se tedy, že doktorka dítě vyšetří a její sestřička zavolá té dětské. Já jsem musela vypadat jako šílená matka... bez dokladů, blábolící cosi o druhém dítěti spícím doma o samotě, přítomné dítě vyděšené z nepříjemné procedury... Vyšetření naštěstí ukázalo, že uši jsou jen mírně zarudlé a budou stačit kapičky. Na rozloučenou je alespoň Fanny rozesmála novým tričkem (na kterém byl žralok s chobotničkou v puse).
Vyzvedla jsem si recept a rychle zamířila k domovu. Cestou jsem zavolala sousedce a ta mě ujistila, že v bytě bylo ticho. Po příchodu ještě běžela pračka a tak jsem opatrně otevřela dveře do dětského pokoje. Josífka ležela v postýlce, mírně chrápala a jen škubla nohou při zaslechnutí nenadálého šramotu. Spala ale dál. Zase jsem tiše zavřela a vrátila se k starší holce. Josífka se nakonec probudila až skoro ve čtyři - vyspinkaná do růžova a rozesmátá. Jen ji udivilo, že je sestřička už doma a nemusíme pro ní do školky. Vzala jsem obě holky na nákup a cestou jsme se konečně stavily v lékárně pro ty kapky. Doma jsem je hned nakapala a Fanynce se to rozhodně nelíbilo. Už ráno ale jásala, že jí ani jedno ouško nebolí.
Hluboko v noci jsem přemýšlela, proč byl dnešek takový zmatený. Jak to, že mě nenapadlo vzít si peněženku s doklady? Proč jsem nešla k doktorce až po vyspinkání mladší holky? Ordinační hodiny přece byly až do večera a já to věděla. Jak to, že jsem nebyla schopná složit jedinou rozumnou větu při rozhovoru s doktorkou? Došlo mi, že to byl souhrn špatných faktorů - blízkost extrémně těžké zkoušky, nenadálé vytržení od učebnic, naléhavý tón učitelek ve školce a obecný strach ze zánětů a píchání oušek. Prostě jsem se nechala strhnout okolím a parádně se vystresovala nad víceméně banální situací. Děje se to i ostatním, nebo jsem bílá vrána? Už se vám někdy stalo, že vám události tak nějak proklouzly mezi prsty a vy na ně měly jen minimální vliv?

úterý 29. října 2013

Vždyť se stejně jen fláká doma

Už od dětství se každý z nás ocitl někdy ocitl doma v době, kdy tam být neměl. Většinou se jednalo o nemoc, občas nějaké to záškoláctví, v dospělosti doba dovolené. Pokaždé je to zvláštní pocit - jste doma, zpravidla o samotě, v televizi nic neběží, uklízet se vám nechce (v případě chození za školu se dokonce i trochu bojíte každého zazvonění u dvěří nebo telefonu).
Jako dítě jsem se nechovala zrovna ukázkově a občas se ze školy "ulila". Byl to zvláštní pocit. Víte, že děláte něco špatně, snažíte se chovat tiše a neupozornit na sebe sousedy. Černé svědomí zaviní, že vás to volno vlastně ani netěší, zpátky do školy se skoro až těšíte. Velice podobně jsem se cítila i při úplně první dovolené. Bylo to po dlouhém období náročných směn a já najednou zcela vypadla z pracovního procesu a vlastně se i bála, že se beze mne v kanceláři neobejdou (ach, jak naivní). Nadskakovala jsem při každém zazvonění telefonu a po týdnu se vrátila celá nervózní do práce. Opravdovou dovolenou jsem si vychutnala až na druhý pokus.
Léta plynula a já se najednou zase ocitla sama doma. Bylo to při prvním těhotenství. Ze začátku jsem ho špatně snášela a lékař mě dlouho přemlouval na podepsání žádosti o rizikové. Jenže to by znamenalo, že bych byla doslova zavřená doma - s pouze dvěma povolenýma vycházkama denně. A to v přesně určených časech. Jen si to představte - v parném létě nemůžete do bazénu, do kina ani na festival. Natož nějaká dovolená - a to se vám jen houpe žaludek, jinak jste zcela zdravá osoba. S díky jsem tedy odmítla. Nakonec jsem odešla z práce v normálním termínu - tj. cca měsíc před porodem. Seděla jsem doma, koukala do zdi a přemýšlela. Po týdnu byl byt uklizený jak klícka. Všechno pro dítě a k porodu bylo připraveno. Oblíbené filmy shlédnuty snad třikrát za sebou. A já měla neustále ten pocit, že bych měla být v práci a dělat něco pořádného - a ne se tady jen tak povalovat a čekat. Kdybych tak tušila, jaký frmol mě čeká. S malým dítětem se už člověk na víc než pár hodin nezastaví (a to jen když dítě spinká).
Když se vše ustálilo a nastal zase klid, podařilo se mi začít dálkově studovat vysokou školu. Do toho přišlo ještě druhé dítě. Najednou už nebyl na nějakou zahálku čas. Brzo ráno vstát, postarat se o děti, jedno vypravit do školky, s druhým jít nakoupit a rychle zase domů. Tam se věnovat dítěti, připravit si věci k učení a uvařit oběd. Po jídle dát dítě spinkat, celý byt vrátit do použitelného stavu a rychle sednout k učení. Mé druhé dítě je zlaté - hezky spinká od poledne do zhruba tří hodin. Takže mám spoustu času na učení, psaní referátů, překládání apod. Na přednášky chodím o víkendu, všechnu látku se tudíž musím doučit samostudiem. Nejpozději v půl čtvrté už ale musím holku probudit a rychle do školky vyzvednout tu starší. Tím učení končí. Starší dcerka je ve věku věčných otázek: "Mamí, proč to tak je? Mamí, co to je? Mamí, jak to funguje? Podívej mamí, to jsem nakreslila!" Pusa se jí zavře jen na pár minut během svačiny. Do toho se občas holky poperou o nějakou hračku a tak je tu pořád živo. Naštěstí obě odpadnou okolo sedmé a nejpozději v osm obě tvrdě spí. Na nějaké velké učení to už ale není. Byt se musí znovu poklidit, nádobí umýt a ani manžela není radno zanedbávat. Okolo desáté si obvykle sednu v klidu k počítači a dělám už jen lehčí věci.
Je to věčný kolotoč a já mám občas pocit, že se z toho zblázním. Těžko potom snáším, když mi někdo vyčte, že jsem vůbec dala starší dcerku do školky - "Vždyť jsi stejně doma s mladší. Jen zabíráš místo někomu, kdo chodí do práce." Není to fér vůči mojí snaze vystudovat a už vůbec to není fér vůči té mladší holčičce. Ta si přeci taky zaslouží, aby měla aspoň půl dne mámu jen sama pro sebe. Podobnou příležitost už nikdy mít nebude. Jakmile se vrátím do práce a ona začne chodit do školky, už celé své dětství bude mít sestru po boku. Přitom ta starší si užívala mé plné pozornosti celé dva roky. Školka jí taky ohromně prospívá a rychlostí blesku se učí malovat, zpívat, tancovat a hlavně se chovat v kolektivu. To jí prostě doma nezařídím.
Abych to ale nepsala jen z mého úhlu pohledu - i nestudující matky se doma jen tak neflákají. Většina z nich chodí s dítětem na různé kroužky nebo do mateřských center. Také se snaží rekvalifikovat nebo dokonce během rodičovské alespoň částečně pracují. Jen mizivé procento z nich si opravdu užívá dovolenou. Veřejnost se však staví ke všem stejně. Vidí jednu matku popíjející kafíčko v kavárně a v jejich očích tam sedí všechny. Přečtou si o zanedbávání péče a už vidí davy týraných dětí. Ale běda, když některá matka otevřeně přizná, že se vrátila z rodičovské dovolené do práce o něco dříve. Už je z ní krkavčí matka, která se o své dítě nestará a při první příležitosti ho vrazí do jeslí nebo školky. Ta, která naopak dá dítě až do školy a do té doby se o jeho vzdělání a potřeby obětavě stará, je zase označena za exentrika a aktivistku. Co teprve, když dítě nedá ani do té školy a učí ho doma. To už musí být v očích veřejnosti asi případ pro psychiatra.
Prosím tedy o porozumění s každou matkou - ať už se vrátí do práce dřív (a potýká se s názory typu: "To nevíš, že dítě potřebuje do tří let neustálou pozornost a blízkost své matky?"), nebo naopak s dítětem je po celou státem určenou dobu ("To ten stát pěkně ždímeš. Co by za to daly matky z jiných zemí."). Nezapomeňte, že i vaše matky musely touto dobou projít a stálo je to mnoho sil. Mějte je v úctě a čas od času jim věnujte trochu svého času - ony ten svůj dávaly vám s láskou.