Velká jarní cyklojízda/cyklochůze Blankou 2015

Nejsem zrovna příznivcem pelotonů a vůbec jízdy ve velké skupině kol, dvakrát do roka však dělám výjimku. Je to jarní a podzimní cyklojízda. Po zkušenostech z minulých ročníků trvám na doprovodu svého muže a pokud možno i nějakých kamarádů. Při jízdě si totiž ráda povídám (výhoda elektrokola) a navíc jsem lehce konfliktní typ a jeden „dialog“ s policií mi bohatě stačil.

Letos na mě Vráťa spiklenecky pomrkával, že jarní jízda bude stát za to... a ať se nechám překvapit. Nakonec to nevydržel a pár dní před jízdou z něj vypadlo, že trasa povede skrz tunel Blanka! Dostala jsem svolení na nalákání pár svých kamarádů a mohla jsem začít spřádat plány. Dokonce se mi splnil tajný sen a včas dorazil nádherný nový cosplay služky ze seriálu Black butler (pro neznalé – japonský animovaný seriál). Baterie od kola jsem dala nabíjet už dva dny dopředu (sice jim stačí jen čtyři hodiny, ale jistota je jistota). Taky se mezi řečí zmínil o tom, že budou mít k dispozici cca sto reprobedýnek a že prý stačí mít bluetooth a playlist. No, mám sice přehrávač, leč modrý zub nemá... nadhodila jsem možnost propojení kabelem – kupodivu to šlo a tak jsem si hned jednu bedýnku zamluvila. Takřka neřešitelným problémem se ukázalo, že potřebuji svých cca 190 hodin muziky zredukovat na 2,5. Trvalo mi to den a půl a stejně jsem se dostala na hodnotu 3,9. To už mi manžel sliboval, že je k dispozici i jedna extra velká bedna a bude prý má. Naneštěstí (naštěstí?) se ji nepodařilo rozchodit a já se musela spokojit s obyčejnou.

Den před cyklojízdou mě také nemile překvapila mladší dcera, která začala pokašlávat. Raději jsem zalarmovala babičku a na jízdu vyrazila jen se starší dcerkou. Koneckonců, cyklojízda měla končit až okolo deváté večer – a to je i na tu pětiletou dost pozdě... natož pro tu tříletou. Žádné další potíže už nenastaly a mohlo se vyrazit na místo srazu.

V hloubi duše jsem introvert (ač to moc lidí netuší) a tak jsem se červenala až na patách, když jsem vyzvedávala Fanynku ve školce už převlečená ve viktoriánské módě. K dokonalosti mi chyběl jen bílý čepeček (ten se mi ale podařilo pár dní předtím poničit a tak čeká na „opravu“). Učitelky chvíli koukaly perplex, zato děti se na mě sesypaly. Tolik chvály jsem už dlouho neslyšela. Fanny se dmula pýchou a nevěděla, jestli se má dřív chlubit mým kolem, svýma novýma rukavičkama, nebo mým oblečením. O tom, že jede na výlet do Blanky už věděli ve školce všichni. Po nezbytném zdržení jsme obě sedly na kolo a rychle vyrazily směrem na metro. Na Hájích je naštěstí prostroný výtah a tak jsme byly na Hlavním nádraží v cuku letu. Tam už čekal Vráťa a ochotně mi mé nákladní kolo vyvezl po eskalátorech nahoru. V kanceláři Auto*Matu jsme si vyzvedli poslední drobnosti, ošetřili Fanynčino školkové poranění (které si stihla udělat chvíli před odjezdem) a jeli jsme rychle na Jiřího z Poděbrad. Tam už bylo náměstí skoro plné a za půl hodiny se mělo vyrážet.

Mé oblečení a kolo budily zaslouženou pozornost a já nevěděla, komu pózovat dřív. Buď jsem vysvětlovala historii kola, nebo význam slova cosplay. Do toho přišlo hned několik kamarádů a já měla hned veselejší náladu. Pár jich samozřejmě také nedorazilo, co se dá dělat. Asi jsem vypadala nějak moc důležitě – lidi se mě totiž chodili ptát na trasu jízdy, organizační věci a tiskové zprávy. Lehce mi to lichotilo a tak trošku i děsilo. Po půl hodině už byla Fanny otravná jak zimnice a jízda pořád ne a ne jet. Konečně se ozval hlas moderátora a po nezbytných informacích (které stejně většina ihned zapomněla a vesele ignorovala) se dav dal do pohybu. Jako první zcela ignorovali pokyn k tomu, že cyklisté nesmí na trávník... a pak hned i další několikrát opakovanou poučku, že zapovězeny jsou i chodníky... nejradši bych ty hluchoty mlátila po hlavách. A to jsem ještě netušila, že tunel zafunguje jako nějaké magické kouzlo a zapomenou i na veškeré pokyny o bezpečné jízdě v něm. Ach jo...

Naše skupinka byla skoro na konci pelotonu. Trpělivě jsme tedy čekali další takřka půl hodinu, než jsme se dostali na silnici. Zapnula jsem bedýnku a přehrávač a ujala se své role místního DJ. Těšila jsem se také, že konečně nasednu na kolo a pojede se. A ejhle, procházka pokračovala. Kdesi před námi se udělal špunt a nakonec jsme pěšky došli až k magistrále. To, že jsem na kolo nasedla, dvakrát šlápla a sesedla ani nepočítám jako jízdu. Nové boty se celkem osvědčily, jen na povrchu silnice lehce klouzaly. Fanny se navíc vůbec nelíbilo, že se nejede a ze svého místa na mě pořád křičela, že tohle není koloběžka nebo kočárek, ale kolo... tak ať nasednu a jedu!!! Nějak nedokázala pochopit, že není kam. Had lidí byl kompaktní a nebezpečný. A lidské nervy jen hrály. Zvlášť na křižovatce už to bylo skoro až o rvačku, přítomní špuntaři mají můj obdiv. Úsek na magistrále měla ohlídat policie a dle mého osobního názoru se na to prostě vykašlali. Nenechali pro cyklisty ani jeden volný pruh a tak se skoro sedm tisíc lidí smýkalo okolo stojících i jedoucích aut. Napružení řidiči také nebyli zrovna ochotní a vůbec jim nevadilo, že v pelotonu jsou i malé děti a že je jejich troubení a předjíždění děsí a (jako většina normálních dětí) na to reagovaly panikou a pláčem. Řvát na desetiletého prcka věty typu: „To je nehoráznost! Takový blázny by měly zavřít!“ mi přijde mírně scestné a nedospělé (a to ještě milosrdně vypouštím sprostá slova). Já jsem se negativním reakcím kupodivu docela vyhnula – díky svému neobvyklému oblečení. Několikrát se stalo, že naštvaný řidič se otočil mým směrem, zasekl se, řekl něco ve smyslu: „Tééda, co to má na sobě??“ a většinou se dokonce i usmál! Tak aspoň trošku jsem jim zvedla náladu. Na konci magistrály se konečně silnice kapku uvolnila a mohlo se jet. Rychle jsme tedy vyrazili přes Husákovo ticho na most a přes něj na druhou stranu řeky do Chotkových sadů. Tam se kolona opět zastavila a pěšky jsme došli až k ústí Blanky.

To už byla pěkná tma a holka začínala být unavená. Už dávno měla po večerce. Naštěstí jsem s sebou měla dost jídla a pití a jelikož jsem kolo vedla, bylo docela bezpečné se cestou k tunelu najíst. U ústí tunelu na nás ještě stihl jeden z hlídajících dělníků zavolat, že za 300 metrů je sanitka a ať si dáme pozor. Sedla jsem tedy na kolo a vyrazila.

Prvním dojmem bylo to, že se citelně ochladilo. Dalším byla náhlá ztráta orientace. Myslela jsem, že jedu ještě stále po rovině a až zavolání zezadu od Fanny: „Mami, brzdi!“ mě probudilo. Vždyť já to svištím prudce z kopce! A to ještě ke všemu na dost kluzkém povrchu! Asfalt uvnitř tunelu má totiž odlišné složení než obyčejná silnice. Začala jsem tedy opatrně brzdit a po zbytek jízdy jsem si už dávala pořádný pozor. Bohužel jsem byla jedna z mála. Většina lidí se začala chovat jak blázni a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. A i přes veškerou opatrnost jsem si nakonec z tunelu odnesla modřinu na koleni. To když u výjezdu z tunelu přede mne nečekaně přejel můj vlastní manžel a zastavil. On zastavil na místě, já až o jeho zadní kolo. A mé koleno se kleplo o můj vlastní rám. To bylo naštěstí jediný tmavý flek na této jízdě. Ještě jsme se projeli po Trojském mostě a u metra Nádraží Holešovice jsem rázně zavelela k zastavení. Fanny už chtěla rychle domů a já neměla ani trochu náladu na afterparty. Nechala jsem si tedy svést kolo po eskalátorech dolů a do cíle dojel Vráťa už bez nás.

Já mezitím v metru trpělivě vysvětlovala ostatním cestujícím, proč je tam najednou tolik kol. Někteří věděli, že nějací cyklisté měli v plánu projet tunel a tak se ptali na dojmy. Ostatní trochu brmlali, ale s trochou tolerance a spolupráce všech stran se dalo dojet až na Háje. Zvláště starším ročníkům jsme buď uvolňovali místa k sedačkám, nebo nabízeli svá kola místo držících tyčí. Stačilo pár úsměvů a hned bylo i v narvaném vagonu krásně. Pobavilo i hlášení řidiče metra, kterého vyvedlo z míry to, že cyklisté nastupovali do vagonu bez řádu. Všechny však zmátl tím, že ohlásil, že k nastupování jsou určeny pouze každé čtvrté dveře – skoro až bylo vidět, jak každý najednou počítá a tipuje, jestli nastupuje správně. Přitom stačilo říct, že se tím myslí každé poslední dveře soupravy. Vtipné bylo i to, že špatně nastoupila i policejní hlídka. I mistr tesař se utne.

V konečné stanici jsem vystoupila vrcholně unavená, ale spokojená. Teda až do momentu, kdy jsem došla k výtahu. Polovinu cesty zatarasila cedule „Výtah mimo provoz“. Co teď? Fanny má panický strach z jezdících schodů. Zároveň také vím, že mé kolo je pro mě moc těžké a zrovna tyto schody jsou extra dlouhé. Po Fanynčině takřka herecké etudě na téma „Sama na schody nevstoupím“ jsem kolo postavila na nástupišti ke zdi, chytla holku za ruku a na schody nastoupila s ní. To ale začala fňukat, že mi někdo ukradne moje kolo. Zhruba v polovině eskalátorů nás naštěstí míjel cyklista jedoucí dolů a už z dálky na mě volající, že prý mě pozoruje už delší dobu a běží mi pomoct s kolem. Spadl mi kámen ze srdce a s velikou radostí jsem jeho nabídku přijala. Nahoře nás čekaly ještě další cyklistky, které patřily k onomu pánovi. Řekly mi, že prý jeli všichni kus cyklojízdy v mé blízkosti a líbil se jim můj playlist a tak mi moc rádi pomohou. Je hezké mít fanoušky. Byla jsem jim moc vděčná – dalo se říct, že mě tou pomocí zachránili. Jak jsem se ještě otočila po nefunkčním výtahu tak mě zarazilo, že nahoře žádná cedule o jeho rozbití nebyla. Výtah také normálně svítil a vypadal zcela v pořádku. Vrtá mi to hlavou doteď a docela podezřívám zřízence metra, že tam dole schválně umístili tu ceduli, aby navracejícím se cyklistům „zavařili“. Když je to baví, co já s tím.

To už naštěstí jen zbývalo posadit holku zpátky na kolo, znovu zapnout všechna světla a rychle domů. Silnice i stezka v parku byly příjemně prázdné a tak už chvilku po desáté holka spala v pelíšku. Jen se mě cestou domů vyptávala, kdy pojedeme zase tunelem Blanka – že by ráda vzala s sebou kamarádku ze školky. A jestli se prý příště bude vybírat vstupný? To mi přijde jako dobrý nápad :)

Celkově jízdu hodnotím kladně. Počasí nám přálo, trasa byla vhodná i pro pěší túru a muzika byl výborný nápad. Bála jsem se, že si budeme navzájem s hudbou konkurovat, stovka bedýnek se však rozprostřela po celém pelotonu a jen výjimečně se dostala do hudebního konfliktu. Do tunelu se jako řidič nikdy nepodívám, o to cennější to byl zážitek. Jen si myslím, že tohle už Auto*Mat nikdy nepřekoná. Žádné další takhle velké lákadlo už v Praze není. Na příští jízdu už tedy podle mne zamíří opět maximálně tři tisíce lidí – a to už ukočírovat jde. Uvidíme se tedy na podzim. A ať to jede!  

For Bikes 2015

Nastal jarní (takřka) čas a já se začala těšit na nový ročník Letňanského veletrhu For Bikes. Těšila jsem se, jaké nové modely zase uvidím a v duchu sestavovala seznam věcí, které je třeba koupit. Ještě jsme snad ani jednou neodcházeli s prázdnou. Také starší dcerka byla natěšená – od léta už velice dobře jezdí a chtěla si vyzkoušet dětskou dráhu.

Cestu na veletrh jsme pojali jako závod. Manžel vyrazil na kole a já s Fanynkou jsme to vzaly metrem. Už od stanice Letňany lemovaly cestu růžově natřená kola. Vtipně dělaly reklamu Rekolu. Mimochodem – závod vyhrál Vráťa – a to takřka o půl hodinu. V areálu jsme odložili vše nepotřebné do šatny a vnořili se do davu návštěvníků.

Vtipná reklama

Hned první věc, co nás upoutala, byl až neobvykle častý výskyt elektrokol a hlavně fatbiků – aneb kol s extrémně širokými koly. Jsou prý vhodná na sníh a náledí (některá měla v sobě i speciální hřeby). No... proč ne... jen kdyby letos v zimě také napadl nějaký sníh. Zatím mi to spíš přijde jako příliš drahá sranda. Vrcholem tohoto vrtochu byla fatbiková tříkolka. Ta snad byla i těžší než já. Zato elektrokola jsem obhlížela s velkým zalíbením. Sama mám doma dva modely a jako pravá žena neodolám a srovnávám a v duchu si představuji, že mám všechny vystavované krasavce doma. Letos byla většina vystavovaných elektrokol horského typu... tak ta si můžou nechat. Upřímně to nechápu – pokud je někdo takový sportovec, že jezdí v terénu, tak na co mu je motor? Přijde mi to jen jako zbytečná machrovina. Zato u měšťáků jsem všemi prsty pro. Našla jsem i elektrickou koloběžku minimalistického stylu. Otázkou sám pro sebe byl jakýsi hybrid mezi mopedem a odrážedlem pro dospělé. Aspoň, že to bylo skládací a elegantní. A drahé. Třeba to bude nová managerská móda.

Klasikou veletrhu byla kola bezmotorová. Závodní, městská, cruisery, výstřednosti. Novinkou mezi vystavovateli byla značka Tokyobike. Předvedli pánskou i dámskou verzi městského kola a já jen tiše slintala. Zvlášť krásný ocelový košíček si získal mé srdce. Leč soutěžit se dalo jen o láhev na pití – a ta mne tolik nenadchla. Na dlouhou dobu jsme se zasekli u stánku Citybikes. Od loňska se jejich nabídka rozrostla o elektrickou verzi Kolouše (aneb kola sestaveného na míru) a já byla nadšená jejich zacílením na detail. I ta nejmenší věc byla excelentní. Jen kdyby to kolo bylo o fous levnější. Zapovídali jsme se i u konkurenčního Agogsu. Ten sice neměl žádný nový typ kola, přidal však doplňkový sortiment. Takřka kavárensky příjemnou atmosféru měl i stánek Cyklospecialit. Těmto pánům vděčím za svůj stylový košík a nepřehlédnutelný zvonek. Nenápadně jsem se je snažila přesvědčit, aby spojili své síly s mou oblíbenou návrhářkou z Dublinu – Georigií – a rozšířili tak svůj sortiment i o nádherné cyklistické kabátky, chrániče bot při dešti a povlaků na košíky. Kdo ví, třeba myšlenka padla na úrodnou půdu. Velice krátkou návštěvu jsme věnovali i nejznámnějšímu (a nejhlasitějšímu) podporovateli koloběžek a skládaček u nás – Láďovi Bláhovi z Velorama. Umí také předělat kolo na nákladní – kupodivu to však příliš neinzeruje.

Nová ryba do stojatého rybníčku

Testovací dráha pro dospělé byla tentokrát pojata velkoryse. Jen trochu znesnadňovala pohyb mezi stánky a lehce odřízla halu s testovací dráhou pro horáky. Tolik očekávaná dětská dráha se tentokrát nekonala. Byla tam jedna – ale ta byla nad schopnosti naší dcery. Byla to spíše dráha pro dětské horáky. Ještěže hned vedle byla dráha pro šlapací autíčka. Byla sice placená, ale stála za to. Projela se nejen dcera, ale i já. Šlapací autíčka jsem vždycky milovala. Krátkou projížďku dokonce dovolovala i značka Electra – k mé smůle se Fanny projet nechtěla a já se sama styděla.

Bylo těžké dostat odsud Fanny

Nemohli jsme samozřejmě ani minout stánky s nabídkou různých krajů, cyklistických organizací a přidružených profesí. Oproti loňsku mě potěšil stánek magistrátu (nejen kvůli krásnému vystavenému kolu). Rozšířila se jejich nabídka letáků a map. Krásnou novou publikaci měl na stánku i Státní fond dopravní infrastruktury. Moje fotky jsou již sice (jakožto zastaralé) pryč, náhrada je však opět vlasatá jak kometa – a to potěší.

Takřka profesionální úsměvy

Ke konci jsme se konečně dostali i k tomu nakupování. Už loni jsme pokukovali po systému upoutání dětského kola za dospělé. Klasickou tažnou tyč jsme nechtěli. Raději jsme si tedy připlatili za typ Follow me od firmy 2 + 2. Veletržní sleva byla potěšující. I tak nás to ale finančně tak vyčerpalo, že na zbytek doplňkové sortimentu už jsme jen lačně koukali. Potěšilo mě, že sportovní dres se stává o něco více elegantní (alespoň ženská verze). Objevily se speciální sukénky a dokonce i bolerka. Výrobci se tentokrát rozhodně nebáli barev a tak bylo vše vyvedeno v jasný a zářivých barvách. Dokonce i pití mělo většinou jasně růžovou barvu a takřka svítilo do dálky. V přilbách kralovaly odvážné vzory a barvy, sport ustoupil trochu do pozadí. Některé byly dokonce i skládací. Zvětšily se zvonky, zmenšily zámky a zařízení na zamykání kola. Přibylo zvukových hlásičů pohybu (vyžaduje to trochu více zručnosti při odemykání zámku, ale případného zloděje to dokáže docela dobře odradit). Nadšená jsem byla z neobvyklé myšlenky na cyklistické světlo – místo bodového světla vepředu a na zadku kola, bylo světlo upevněno po celém obvodu předního i zadního kola. Napájení bylo uprostřed každého kola a dalo se jednoduše vyndat a nabít. Jen ta cena byla strašlivá. Za pár let se možná přiblíží reálné poptávkové ceně. K mé velké radosti tentokrát zcela chyběl nepatřičný prodej. Žádné plastové krabice nebo stánky s dvd filmy.

Letošní cyklistická sportovní móda

Celkově hodnotím letošní ročník jako vydařený. Návštěvnost mi přišla slušná, vystavovatelé dobře zásobení a příjemně naladění. Soutěže a atrakce tak akorát. Jen parkování se jim tentokrát příliš nepovedlo. Měla jsem co dělat, abych našla stojany na kola a pak jsem byla velice zklamaná, když místo něčeho solidního se na místě šklebily lehounké kovové ploty – odhodlaný zloděj by neměl potíž odvézt kolo i s tímto „stojanem“. Asi jsem nebyla sama s tímto názorem – kola byla přivázána všude možně okolo. „Stojanům“ důvěřovalo jen absolutní minimum lidí. I tak jsem však odcházela vrcholně spokojená a nemohu se dočkat dalšího ročníku.

Propracovaná elegance

A co má být tohle? A pro koho?

Třeba ještě nasněží

Obdivuji světlou budoucnost

Když si sci-fi podá ruku s anime (aneb Pragoffest + Advik Zima 2015)

Vždy jednou za rok vyrážíme s manželem na nedaleký anime festival. Jednou ročně nám ale přijde málo, proto jsme byli nadšení, když lednový Pragoffest ohlásil jako jednu z hostujících linií právě Advik. Rychle jsem prověřila svůj šatník a pro jistotu jsem objednala několik nových modelů šatů. Už v létě jsem se rozhodla, že na příští festival už budu pravá (i když poněkud přestárlá) lolita.

Štěstí mi přálo a podařilo se mi naplánovat si na každý festivalový den jiný komplet a jiný účes. Dokonce jsem do jedněch šatů musela zhubnout skoro deset centimetrů v pase. Přímo na akci jsem sehnala i nová kočičí ouška a nádhernou červenou buřinku. Dokonce i Vráťa se pokusil o minimalistický cosplay Kočkobusu. Právem sklidil i obdiv několika návštěvníků (a i od jedné přednášející).

Den první byl čtvrtek. Začínalo se pozvolna – ještě dopoledne byly ve škole děti, odpoledne proběhl úklid a příprava prostor a teprve po šesté večer se začalo pouštět do budovy. Nasadila jsem romantický look – bílá barva, nenápadný vzor na kimonovém vršku, květiny ve vlasech. Rozhodli jsme se první nakouknout na uvítací přednášku v Advik sekci. Přednášející byli v povznesené náladě, lehce se improvizovalo. Co taky povídat hodinu o plánovaných přednáškách. Celou dobu jsem přemýšlela, proč má jeden z nich u pasu pověšenou celou baterii provazů a lan. Vše se vysvětlilo cca po půl hodině. Když už opravdu nebylo o čem mluvit, přistoupilo se k jeho oblíbeného koníčku – japonské verzi bondage. Kupodivu se dobrovolnice našla ihned. Svazování jsme sledovali se zájmem, když to však vypadalo, že dojde na další dobrovolníky, utekli jsme ze sálu. Prošli jsme zbytek budovy a nakonec zapadli do čajovny. Dali jsme si výborný čaj, odpočinuli si a vyrazili zpátky domů, druhý den nás toho čekalo o dost víc. Cestou domů jsme procházeli okolo stánku s plakáty. A prodávající slečna nás odchytla, že prý pro nás má konečně plakát, co jsme chtěli v létě. Vráťa byl nadšený – takhle má vypadat ideální prodejce.

Lolita v čajovně

Den druhý začal brzo ráno. Tentokrát jsem šla ve svém nejoblíbenějším lolitím oblečku alá námořnická slečna. Program jsme si vytiskli a pečlivě zaškrtali. V některých časech jsme měli hned několik přednášek najednou, čekalo nás velké vyjednávání. Jako první jsme si dali přednášku o tom, kterak psát fantasy ve středověkých reáliích. Bylo to poučné a vtipné zároveň. Člověk měl hned chuť sednout a začít psát vlastní povídku. Následovala vtipná přednáška o seriálu Jistě, pane ministře/premiére. Jediným vyrušením jsem byla já, protože mi neustále zvonil telefon. Den předtím jsem reklamovala pračku a zrovna v tento moment se ozval opravář a chtěl si domluvit termín. Když mi pak volal dokonce i telemarketing, rezignovaně jsem aparát vypnula. Rychle jsme se přesunuli na Asijské horory. Oba jsme si nějak mysleli, že se bude jednat o anime a ono to bylo o filmech. Přednáška byla vynikající, přednášející svůj obor rozhodně znal/a. Jen strašně mátl/a zjevem. Ještě několik hodin poté jsme tipovali, jestli je to kluk nebo holka. Došlo i na měření ohryzku a nenápadnému koukání na kalhoty. Záhada se vyřešila až o několik přednášek později – když se dotyčná převlékla do jiného kostýmu a ejhle – byla to holka... ale pořád o sobě mluvila v mužském rodě. Ale zpátky k hororům. Nešlo jen o popis filmů. Došlo i na ukázky, mírné (i velké) spoilerování a spoustu informací okolo. Od poloviny přednášky jsem se při ukázkách koukala na zem a jen si říkala, že v noci teda rozhodně neusnu. Pro uklidnění jsme si zašli na gulášek a do třídy se vrátili až na cosplay. Přednášející byl trochu nezkušený, zato dával dobré praktické rady. Následovaly nejlepší scény ze seriálu Červený trpaslík. A rychle zpátky na homosexualitu v populární kultuře. Dozvěděla jsem se, že jsem nejen shipperka, ale také queer reader. Já prostě ty páry vidím všude. Aspoň mám život veselejší. Následovalo Korejské jídlo a pak ještě rychle Asijská strašidla (já jsem prostě nepoučitelná). To už jsme měli hlad a zabrousili jsme do bufetu. Smažák se ukázal jako špatná volba – ležel v žaludku ještě celou noc a trpce jsem ho litovala. To už přišli i kamarádi a jen koukali – oba byli totiž cony nedotčení a byli na něm poprvé. Po dlouhém váhání jsme je nakonec vzali na přednášku o slavných útěcích z vězení. Ta také stála za to, spousta faktů a zajímavostí. Pak už jsme zase zamířili domů, byli jsme unavení jak koťata. Doma jsme si museli pustit pořádnou komedii (Galaxy Quest), abych vůbec byla schopná usnout. Těch hororů a strašidel bylo opravdu až moc.

Dvě unavený koťata míří domů

Třetí den jsme kapku zaspali. První přednáškou se pro nás tudíž stala až polední ukázka divadelní rvačky. Byl to workshop, brýle šly tudíž dolů a museli jsme se zapojit. Dlouho jsem se schovávala za foťák a nechala se prát jen Vráťu. Nebylo mi to ale moc platné, na část jsem se musela také zapojit. Byla to sranda a všichni si to opravdu užili. Rozhodně to byla dobrá rozcvička. Pak rychle na přednášku o korejské módě a následně další cosplay. Pak jsem si dupla a skoro dotáhla Vráťu na přednášku o eugenice. Příjemně jsem si osvěžila své znalosti o Star treku – Khanově hněvu. Po zkušenostech se strašlivým smažákem jsme se poté rozhodli pojíst v nedaleké restauraci. Budili jsme jen mírné pozdvižení. Tento den jsem vytáhla nádherně romantické lolití šaty a k nim červenou buřinku s kočičími oušky. Cítila jsem se jako pravá lolita a když na mě uznale kývl velký lolicon z Advik sekce, vznášela jsem se doslova na obláčku štěstí. Po návratu jsme si znovu dali přednášku o cosplay (pokaždé to bylo z jiného úhlu pohledu a v jiném stylu). Pak nastalo velké dilema. Vráťa chtěl na přednášku o web komiksech, já chtěla do Advik sekce (sice jsem netušila, co tam má být – byly změny v programu – web komiksy mě ale nelákaly). Nakonec jsme se rozhodli se rozdělit. Vráťa zůstal a já odešla. S mírným zpožděním jsem vstoupila na přednášku Co mě naučilo anime. Bylo zhasnuto, běželo nějaké AMV, přednášející nikde a volné místo bylo jen na kraji první řady. Opatrně jsem se tam zasunula. Po chvilce jsem z řečí pochopila, že přednášející si jen skočil pro něco k pití a přednáška teprve začne. A opravdu – do dveří právě vcházel onen lolicon (vysvětlení: milovník lolitek). Musel projít okolo mne a samozřejmě si mě ihned všiml. Úplně ztuhl a hned chtěl, abych si stoupla. Nesměle jsem pípla, že svazovat nechci. To ho rozesmálo a doslova donutil svého kamaráda, aby nás spolu vyfotil. Byla jsem červená jak rak a jen jsem si říkala, s kým si mě plete. Začal mě totiž titulovat „velevážený čestný host“. Na mou počet dokonce ihned pustil jednu svou oblíbenou scénu z fyziku popírajícího anime. Podezírám ho, že jen potřeboval rozhýbat show (což se mu povedlo), ale i tak mi to lichotilo. Možná pomohlo i to, že mé věrné garde Vráťa tu zrovna nebyl přítomen. Zbytek přednášky taky stál za to a hodina utekla strašně rychle. Ještě rozvrkočená jsem se vrátila ke svému muži. Nudil se stále na přednášce o komiksech. Prý jsem o nic nepřišla, prezentace nebyla dobře připravená. Ve třídě jsme rovnou zůstali na přednášku o chystaných filmech na motivy komiksů. Ta už byla dobrá, dokonce jsem vytáhla tužku a papír a začala si psát poznámky. Pak jsme se rozhodli rozšířit si obzory o opravdu šílené britské seriály. Kdo si myslel, že Červený trpaslík je ulítlý, nechť si najde třeba takový Mighty Boosh. Všem vřele doporučuji. Jednu z hlavních rolí tam hraje oblíbený představil emo postavy z IT Crowd. A opravdu to roztáčí. Na dobrou noc jsem Vráťu přesvědčila, že půjdeme na přednášku o yaoi. Jenže ouha. Opět nastala změna v programu a místo ní začala přednáška o loliconech. Doslova jsem brečela smíchy. Domů se nám vůbec nechtělo a přišli jsme chvilku před půlnocí.

Vráťa dostává do těla

Poslední den nás toho už moc nečekalo. Vytáhla jsem svůj poslední připravený lolita komplet a šli jsme. Poslechli jsme si silně improvizovanou přednášku o šílenostech japonských otaku – přednášející záhadným způsobem přišel o podklady (ať žijí technické problémy) a od poloviny jel „z patra“. Naštěstí situaci zachránil i pouštěním opravdu šílených japonských soutěží. Kdysi jsme je také sledovali – dokud běžel v televizi speciální kanál na anime. Následující přednáška o Indii bohužel odpadla a tak jsme bloudili areálem a hledali něco zajímavého. Program sliboval nějaká fan videa. Nevšimla jsem si, že se bude jednat pouze o fan seriálu Supernatural. Videa byla opravdu povedená, seriál je evidentně hororově laděn, přesto jsem se i nasmála. Být kreslený, tak už jsem věrný fanoušek (trochu mi připomínal mé oblíbené Yami no Matsuei). Zhruba v polovině jsme však už měli všech těch démonů dost a uchýlili se do bezpečí čajovny. Po vypití výborné čokolády jsme se opět pokorně vrátili do „naší“ domovské Advik sekce. Stihli jsme ještě konec soutěže o poznání melodií ze seriálů. Ke své hanbě jsem poznala jen jednu znělku a zbytek jsem buď vůbec nepoznávala, nebo nedokázala správně přiřadit. Pak už zbývalo jen ukončil linii a jít (tentokrát už definitivně) domů. Ještě pár památečních fotek v parku a další con byl za námi.

Pápá

Co říci závěrem? Snad jen to, že dát dohromady sci-fi, fantasy, hry, asijskou kulturu, poníky a anime byl vynikající nápad. Téměř neustále se něco dělo. Byli jsme natolik ponořeni do přednášek, že jsme prošvihli i mou oblíbenou tombolu. Prostě jsme neměli čas si odběhnout koupit lístky – vzpomněla jsem si na ní až při odchodu. Trošku nám chyběly taneční hodiny a galavečer. Tělocvična však byla celá věnována hrám a tak nebylo kde plesat. Bylo také o dost horší jídlo – a zcela chyběly pokrmy nějak svázané s duchem festivalu (třeba sushi, nudle nebo rýže). Vzhledem k počasí se také moc nedalo posedět venku a pozorovat frmol různých masek. Rozhodně jsme ale získali spoustu tipů na zajímavé filmy, seriály, komiksy a anime. Načerpali jsme inspiraci pro naše vlastní cosplay pokusy a moje lolití oblečky. Báječně jsme se pobavili a odpočinuli. A to se rozhodně počítá. Už teď se nemůžu dočkat léta, kdy bude samostatný Advik festival. A tajně doufám, že se dočkáme i opětovného spojení Adviku a Pragoffestu příští zimu. Tentokrát už budeme připraveni na všechno!

Nejmenší Velká podzimní cyklojízda

V neděli ráno nás probudila mlha, mírný déšť a silný pláč. Starší dcerka si stěžovala na bolest bříška. Já sama jsem zasténala hned po postavení - můj včera naražený kotník se pořádně ozval. V předsíni na nás smutně koukal dětský vozík s píchlou duší u kola. Prostě ideální podmínky pro Velkou podzimní cyklojízdu. Pomalu jsme se tudíž začali připravovat na variantu, že já a Fanny zůstaneme doma a na jízdu pojede jen Vráťa s mladší dcerkou v sedačce.

Cyklisté se scházeli trošku neochotně

Během dopoledne se naštěstí podařilo opravit vozík, bolest bříška ustoupila (viníkem byla spíše psychika) a můj kotník se trochu umoudřil. Počasí taky začalo vypadat o fous líp a tak jsme nakonec vyrazili všichni. Jen jsem pro jistotu opět vytáhla přilbu na kolo. Představa mokrých dlažebních kostek a tramvajových kolejí mě moc netěšila. Déšť nás dohnal zhruba v polovině cesty. Bylo pozdě na návrat, museli jsme jet dál. Na start cyklojízdy jsme dorazili o hodinu dřív. Josífka cestou spokojeně usnula, Vráťa se vrhnul na organizaci a já jsem zaparkovala kolo a spolu s Fanynkou jsme vyrazily na nákupy. Zpátky jsme se vrátily až těsně před odjezdem. Mezitím přestalo pršet a trochu přibylo lidí na náměstí. Z nedaleké cukrárny (a asi i pekárny) přišla obsluha a přinesla vynikající rohlíky a bagetky a dokonce i točenou zmrzlinu. Josífka sáhla po rohlíku, Fanny pokukovala po zmrzlině. Sympatický pán se nabídl, že si může zmrzlinu natočit sama. Za chvíli se vrátila a mě málem spadla brada - místo malého kornoutku si nesla pořádný kornout a ještě posypaný nějakým sypáním. Prý si to takhle natočila sama a taky sama ozdobila. Vše je prý zdarma - jsou to fandové cyklojízd a takhle nám chtějí pomoci.

Šťastná Fanny

Pak už se jen počkalo na formální začátek, Josífka se přesunula do tepla a sucha vozíku a Fanny trvala na tom, že pojede na kole se mnou. Zrovna nepršelo a tak jsem nebyla proti. Dostala nepromokavou bundu, přilbu, nohy jsem jí zapnula do tašek po stranách kola a ještě ji zajistila páskem přes boky. I kdyby se tedy pustila řidítek, z kola by spadnout neměla. Trasa totiž měla nějakých 14 km a její dosavadní rekord byl 7 km. Jen mě mrzelo, že obvykle Velkou jízdu jede několik tisíc cyklistů... ošklivé počasí většinu z nich odradilo a tak nás vyráželo jen několik set (já tipovala okolo tisíce cyklistů, dle Vráti to bylo sotva pět set). Naposledy jsme tedy zamávali fanouškům a pomalu vyrazili.
Po rozpačitém začátku se jízda krásně rozjela. Opět chyběli zastupitelé obchodníků (jen prodejce koloběžek byl hodně viditelný), bylo málo politiků, k mé velké radosti chyběla většina "frajírků" - tj. těch, kteří během jízdy blbnou, mají s sebou motající se psy a vůbec jízdu spíš kazí než vylepšují. Tentokrát jsem si taky nevšimla žádného skateboardisty a ani specialitka nebyla. Počasí však rozhodně nevadilo delegaci Dánů. Asi se cítili jako doma. Jejich veselé barvy a neobvyklý bakefiet jsou milou stálicí jízd. Trochu změnou byl přístup policie k tramvajím - dříve se pouštěly, tentokrát je raději zastavili - asi kvůli malému objemu jízdy - přišlo jim jednodušší je na pět minut zdržet, než trhat peloton. Jedinou výjimkou tak byly sanitky - ty se prostě pouštějí vždy.
Celou dobu jsem se držela vedle Vráti a nějak jsme se dopracovali na konec pelotonu. Celou dobu totiž před námi jela rodina s malými dětmi - hned ze začátku jedno z dětí spadlo na kolejích a to se pak odrazilo na rychlosti a odhodlání k jízdě. Policejní auto hned za zadkem mě trochu znervózňovalo, hlavně proto, že občas bez varování spustilo na pár vteřin houkačku. Až po jízdě se mi Vráťa svěřil, že se Fanny pouštěla řídítek a pořádně si protahovala ruce - policejní řidič se možná bál, že spadne a chtěl mě tak varovat. Veškeré pouštění Fanny naštěstí přešlo hned jak jsme najeli na kočičí hlavy. To jsem ostatně i já kontrolovala, že se pevně drží.
Při průjezdu Václavským náměstím na mě varovně blikla kontrolka proudu a ejhle - byla jsem bez elektřiny. Podařilo se mi rychle přeřadit, ale i tak jsem cítila, že zbytek jízdy takhle prostě nedojedu. Kousek před I.P.Pavlova jsem tudíž ukázala, že odbočuji, zavolala jsem na Vráťu, že budu měnit baterie a zastavila jsem u chodníku. Rychle jsem sundala Fanny z kola a postavila ji na chodník. Baterii jsem vyměnila tak rychle jak to jen šlo. Nervozita samozřejmě udělala své - vůbec mi nešlo nasadit baterii do kolejniček. Fanny začala fňukat, že nám všichni ujeli a že už je nedoženeme. Já jsem sice věděla, kde je cíl a zhruba i trasu, jista jsem si ale nebyla. Konečně bylo vše hotovo a já mohla posadit Fanny zpátky za sebe. Mezitím už byl peloton dávno pryč a mě za zadkem jezdila auta jak šílená... ehm... ona to vlastně byla magistrála, že? Co jsem však mohla dělat? Zařadila jsem se do pruhu a vyrazila jsem.
Většina aut se chovala rozumně, jen občas mě míjelo nějaké těsně u nohy a ještě si zatroubilo. Co čekalo? Že to zalomím na chodník? Jiná alternativa v těch místech prostě není. V polovině cesty mezi Dopravním podnikem a Nuselským mostem už čekal Vráťa. V těch místech je už i nájezd na chodník a po pár metrech i cyklostezka. Prohodili jsme tedy jen pár slov a rychle vjeli na stezku. Ždímala jsem baterii, až motor skučel jak raněná kočka. Už jsem ztrácela naději, když jsme konečně v dáli před sebou uviděli majáčky policejních aut. Fanny byla nadšená, takhle rychle máma ještě nejela. Když jsme se konečně znovu připojili k jízdě, cítila jsem se jako opravdový vítěz. Docela by mě zajímalo, co si mysleli policajti v autě. Netušili, proč jsem se najednou odpojila a na první pohled není vidět, že je kolo elektrické. Muselo být tudíž docela překvápko, že jsem se najednou zase vynořila vedle nich.

Josífka byla ve svém živlu

To už naštěstí jízda pomalu končila - blížil se k nám park na Pankráci a náš cíl. Všichni byli rádi, že jsem to zvládla a já s úlevou zaparkovala kolo a odvázala holku. I Josí vystřelila z vozíku a začala běhat po parku. Od někoho dostaly balonky a mohly řádit jak černá ruka. Černá obloha slibovala další déšť. Se smutkem v srdci jsem tudíž po improvizované večeři svolala rodinu a (za nesouhlasného kňourání Josífky, která si oblíbila hrající kapelu) jsme vyrazili zpátky k domovu. Fanny škemrala, že chce jet zase se mnou, já ale byla na konci svých sil a nevěřila jsem kapacitě druhé baterie. Bez milosti byla tudíž vykázána do vozíku - což bylo dobře, protože už za pár minut se spustil pořádný liják. Domů jsme přijeli pořádně mokří. Zvlášť já - opět jsem jela trochu jinou trasou než Vráťa s dalším cyklistou a nějak jsem si vysloužila pořádnou spršku z louže. Jsem jenom lehce paranoidní, ale tady jsem si jistá, že to bylo schválně. Slyšela jsem pomalu jedoucí auto, které najednou prudce zrychlilo, projelo rychle obrovskou louží hned vedle mne, načež opět zpomalilo, otočilo se a vrátilo se. Lekla jsem se, že si chce ještě promluvit, ale tentokrát mě už jen minulo a někam odjelo.
Doma jsme si všichni dali horký čaj s medem, holky se vykoupaly a vyčistily si zoubky a šly rovnou do pelíšků. My jsme si ještě sedli a trochu relaxovali. Velkou podzimní cyklojízdu jsme pochválili za atmosféru a oba zalitovali malého počtu účastníků. Snad to bude na jaře lepší a takhle ošklivé počasí nás už nepotká.

Večeře v parku

První Pražské cyklozvonění v kompletní sestavě

Tak máme za sebou opravdu nabitý víkend. V sobotu se konalo Pražské cyklozvonění a v neděli Velká podzimní cyklojízda. Počasí bylo mizerné už týden dopředu. Pořád jen poprchávání, občas dokonce mlha. Přesto jsem se na obě akce těšila a rozhodla se, že si je nenechám ničím a nikým zkazit.
Sobota začala drsně - budíček v 6:30, rychle dojet na nákup (odporoučela se stará žehlička a v obchodě byla sleva na pár kousků), nachystat děti a sebe a šup šup na sraz u metra. Rozhodla jsem se ignorovat dress code akce a místo erárního oranžového trička jsem se oblékla celá do kombinace černé a bílé - miluji proužky. O tričko se stejně porvaly holky, tak aspoň měly radost. Na místě srazu nás uvítal DJ, který zrovna pouštěl naši nejmilejší písničku (What does the fox say) a spousta louží a bahna. Ověřila jsem si, že je ještě dvacet minut do výjezdu kolony a rychle jsem otočila kolo a sprintovala zpátky domů pro holinky pro holky. Stihla jsem to s velkou časovou rezervou. Josí se pak nadšeně vrhla do nejbližší louže a Fanynka se odvážila až k moderátorovi a dokonce mu řekla i pár slov do mikrofonu. Pak už rychle holky usadit do vozíku a jelo se. Jízda to byla pomalá a místy pomáhala i policie. Celou cestu nás doprovázelo několik policistů na kole a u každé křižovatky hlídkovalo několik příslušníků a pomáhalo s dopravou.
Jen u jedné křižovatky nikdo nestál. Trochu mě to udivilo a ani jsem si nevšimla, že už na přejezdu padla červená a mají jet auta. Nastal zmatek - oranžový had cyklistů se dál valil přes přejezd, auta nervózně túrovala motory a ozval se i klakson. Přijíždějící cyklisté se naštěstí brzo začali uvědoměle zastavovat před křižovatkou, přesto hrozilo, že někdo netrpělivý vjede do zmatkující kolony. Já sama jsem byla ještě na silnici a snažila se rychle dostat na druhou stranu (na návrat zpátky nebylo ani pomyšlení - za mnou byli další cyklisté a mé kolo je příliš neohrabané a těžké na nějaké prudké manévry - cesta byla z kopce, na zastavení bych potřebovala všech tří brzd a otočka by zabrala déle, než dojezd na stezku). Vráťa s vozíkem jel kousek ode mne a instinkt mu velel, že se musí pokusit "zašpuntovat" sporné místo - aspoň než projedou opozdilci na vozovce. Rychle se proto přesunul k okraji kolony, chtěl se postavit na vedlejší přechod pro chodce. Neuvědomil si však, že má za sebou vozík s dětmi a před sebou ostrůvek s vysokým obrubníkem. Výsledek si domyslíte - s hrůzou jsem koutkem oka uviděla, kterak se vozík prudce zhoupl, naklonil, padl na bok na zem a doklouzal až k lampě uprostřed přechodu. To už jsem byla sama na druhé straně. S výkřikem jsem tudíž seskočila z kola, to zajistila stojánkem a vrhla se zpátky. V té panice jsem ho samozřejmě zajistila málo a tak kolo plynule spadlo na projíždějící tandemové kolo, přitom mě praštilo do kotníku a urazilo se zadní červené světlo. Vráťa se mezitím postaral o vozík a už po přechodu přešel na naší stranu stezky. Ve vozíku plakala Fanny, která se příšerně lekla a lehce se klepla z boku do hlavy. Josífka koukala a ani nedutala. Naštěstí se Fanny brzo oklepala a já dostatečně vynadávala na Vráťu (málem schytal i pohlavek - ještěže je moc vysoký a já prcek) a jelo se dál.
Zbytek jízdy už byl opravdu příjemný a pohodový. Občas se zastavilo na louce nebo hřišti (aby opozdilci mohli dohnat čelo kolony) a děti se tak mohly proběhnout. Jeden z doprovázejících policistů si mě zamyšleně prohlížel. Asi pořád přemýšlel, odkud mne zná. Já se na něho usmívala, moc dobře jsem totiž věděla, že právě on mi před půl rokem našel ztracenou Josífku a pak na kole projížděl parkem a hledal tu pravou maminku. Po chvilce jsem mu řekla kdo jsem a i s Vráťou jsme mu ještě jednou poděkovali. Byl rád, že se holce dobře daří a neopomněl dodat, že si ji máme hlídat.
To už se k nám přidalo i několik dalších kolon a já najednou zjistila, že už nejsem jediné nákladní kolo v davu. Navzájem jsme si pochválili kola a v příjemném rozhovoru dojeli skoro až do cíle.
Dojezdové místo byl rybník a jeho okolí na Praze 13. Tam už na nás čekalo občerstvení, stánky se soutěžemi, různé atrakce a zábava. Fanny se hned vrhla na plnění úkolů a už se těšila na nějakou výhru. Ještě netušila, co je to tombola a tak si myslela, že vyhraje opravdu každý. Mile mě překvapila při třídění odpadu, znalostech chování v provozu (u stánku Besipu) nebo při poznávání zvířat dle kůže a parohů. Zato u stánku s první pomocí absolutně pohořela - razítko dostala jen díky laskavosti zkoušejícího.

Fanny plní úkoly

Konečně byla kartička plná a do tomboly jen chvilka. Zbývající čas jsem s holkou protančila u krásné muziky - jen jsem nepostřehla název kapely. U losování byla holka napjatá a netrpělivě svírala lísteček s číslem. Jenže nic - měla smůlu - o jedno jediné číslo. Pořád tomu nemohla uvěřit a nechápala to. Domů jela zklamaná a jen příslib čokolády jí uchránil od pláče. Ještě v noci se pak vzbudila a přišla se zeptat, jestli náhodou třeba nic nedostala proto, že nic nevěděla u toho stánku první pomoci. Cesta domů byla velice krásná. Jeli jsme opět ve skupince - už ale rychlejším tempem a bez policejní asistence. V sobotní podvečer bylo všude téměř pusto, na silnici ani na stezce skoro ani živáčka. Sundala jsem přilbu (kvůli mlze a mokrém povrchu cest jsem ji měla celou cyklojízdu), rozpustila jsem vlasy, nechala ujet hlavní skupinku a pomalejším tempem jsem jela za nimi. Kochala jsem se krajinou, občas zamávala na chodce (pár mi jich chválilo kolo) a jen si tak byla. Poslední úsek cesty jsem jela úplně sama - pánové si chtěli den ještě prodloužit. Později toho Vráťa trochu litoval, v onom prodlouženém úseku se mu podařilo píchnout kolo u vozíku.

Mohla si i vyzkoušet jinou verzi nákladního kola

Doma jsme pak uložili holky a zrekapitulovali den. Letos to bylo poprvé, co jsme jeli Cyklozvonění komplet - až do této doby jsem jela vždy jen já - Vráťa měl povinnosti jinde. Účast byla veliká, chybělo nám tam ale hodně našich kamarádů a známých. Postrádala jsem takřka všechny zástupce obchodů, bylo méně politiků. Patrně je odradilo ošklivé počasí a brzká startovní hodina. Měli jsme však za to, že většinu z nich uvidíme na Velké podzimní cyklojízdě v neděli. O tom ale až v dalším článku.

Jediný přítomný stánek s potřebami pro cyklisty

Ty bláho, viděls to kolo?!

Před několika měsíci se kamarád nabídl, že za menší obnos dodá mému kolu nový rozměr. A to doslova. Z mého malého měšťáčka se stane kolo nákladní. Nosič prý zvládne až padesát kilo a je na něm možnost vozit jak náklad, tak hned dvě děti najednou. Trochu jsem váhala, ale pak si řekla: „Proč ne?“ Ráda razím nové trendy a takhle divokou kombinaci určitě v Praze nikdo jiný nemá. Není nad to, být unikát. Slovo tedy dalo slovo a já svěřila svého miláčka do cizích rukou. Přeměna trvala dlouho, stála však zato.

Tady ještě nebylo vše hotovo

Předělané kolo jsem si převzala těsně před začátkem prázdnin. Zkušební provoz bohužel skončil fiaskem a mě se podařilo zcela spálit nějaké dráty od elektrické baterie. Zmínila jsem se už, že je mé kolo nejen ¾ měšťák, ale ještě ke všemu na elektriku? To vše jeho předělání na nákladní extracycle kapku komplikovalo. Závada se naštěstí podařila opravit ještě před začátkem letní dovolené. Pouhý den před odjezdem mi Vráťa přivezl kolo z opravy. Tak trochu se tedy opakoval scénář z mé první projížďky na něm. I tehdy, před lety, jsme si totiž kolo vyzvedávali až den před odjezdem a ještě v den odjezdu řešili zapomenuté klíčky od baterie a narychlo jeli do obchodu. Tentokrát nic nechybělo – nýbrž přebývalo! Při pakování kola (v sobotu cca v půl sedmé ráno – těsně před odjezdem na vlak) jsem najednou napočítala tři baterie – a já mám přitom stabilně jen dvě. Nějak se nám podařilo při servisu jednu baterii „ukrást“. Neměli jsme ani tušení, která je ta nepravá. Nebyl čas s tím něco dělat. Namátkově jsme tudíž dvě vybrali a pakovalo se dál.

Nakládání bagáže na kola jsem nechala na Vráťovi. Sama jsem se starala o děti a další nezbytnosti. Vráťa se snažil a před panelákem už na mě čekal plně naložený extracycle. Vráťa si připojil vozík a vyrazil. Já chytla kolo, odkopla stojánek a chtěla nasednout. Zadek kola však sebou smýkl a zcela mě strhl k zemi. Vráťa si tak nějak neuvědomil, že nasedám z druhé strany než on – a levá strana kola byla o dost těžší. Ani po narovnání kola a nasednutí jsem však nebyla schopna jet rovně. Všechno mě táhlo nalevo. Po takřka nabourání do (stojící) dodávky, Vráťa uznal, že tohle je na mě moc a nejtěžší taška šla k němu do vozíku a já dostala lehčí variantu. To už jakžtakž šlo a jelo se k vlaku. Celkem nás čekalo v Praze cca 15 km.

Jelo se mi opravdu špatně. Kolo bylo nevyvážené - asi nejlépe to vystihovalo přirovnání k akvárku. Měla jsem pocit, jakoby se na mém zadním nosiči nacházelo místo kufru obrovské skleněné akvárium. Při každém zatočení se v něm voda přelévala ze strany na stranu a brala mi řízení z rukou. Zcela jsem zavrhla cyklostezky a trvala na cestě po silnici. Zdolání obrubníku bylo z oblasti sci-fi. Stejně tak prudké brždění, rozjíždění nebo ostré zatáčky. Míjející auta asi pochopila mou nejistotu a objížděla mě v přeuctivé vzdálenosti. Některá si raději zajela zcela do protisměru. Musela jsem vypadat opravdu zvláštně. Na nádraží jsme dojeli s předstihem, zpocená jsem ale byla až až. S velikou radostí jsem kolo nechala stát a začala ládovat děti a zavazadla do kupé. Výskyt dvou nákladních vozů způsobil nemalé zmatky a ty vedly k tomu, že jsme Hlavní nádraží opouštěli sice už ve správném kupé, ale bez oné nejtěžší tašky. Mé vřelé díky patří ochotné paní průvodčí, která zalarmovala oddělení Ztrát a nálezů (a jejich lidé pak našli tašku a uschovali ji) a mé kamarádce Ireně, která ji k večeru vyzvedla a předala mé mámě. Naštěstí v tašce bylo hlavně jídlo do vlaku, nějaké pití a pár důležitých knih a časopisů.

Trocha místa tam ještě zbyla

Další etapa cesty na dovolenou začala na nádraží ve Veselém nad Lužnicí. Trochu jsme přeskupili náklad, jinak utáhli popruhy a ejhle. Jízda začala být nejen pohodová, ale dokonce i příjemná. Prudké manévry byly stále tabu, přesto jsem se cítila podivuhodně lehce. Zvládla jsem jízdu po asfaltu i lesem, po štěrku i přes kořeny. V cílovém Chlumu u Třeboně jsme byli raz dva a i baterie u kola ukazovala dostatek šťávy. Byla jsem nadšená jak malé dítě. Navíc jsem si cestou začala užívat nezvyklé pozornosti okolí. Zaslechla jsem spoustu obdivných komentářů, nadšeného hvízdání a pár lidí přišlo o přestávce i na pokec a výzvědy. Každý chtěl vědět o mém kolu první a poslední. Cítila jsem se, jak kdybych přijela ve Ferrari. Dmula jsem se pýchou a přeochotně jsem ukazovala na všechny vychytávky a doslova se chlubila. Kolo dostalo jméno Frankie (dle ženské varianty jména Frankenstein) a nebylo hrdější cyklistky v celých Jižních Čechách.

Jupíí :)

Nastal čas výletů. Během týdne jsme podnikali kratší i delší trasy. Místo nákladu jsem za sebou vozila starší dcerku. Za moje sedlo jsme přidělali další řídítka, pod zadeček si dala polštář, na hlavu přilbu a mohlo se jet. Její maximum bylo cca sedm kilometrů. Pak už jí z nerovného terénu bolely ruce a chtěla zpátky do vozíku. Přesto znovu a znovu žadonila o jízdu za mámou. Hecovala mě k lepším výkonům, popisovala mi okolí, bavila se s tátou.

Tohle je moje místo!

V jednom případě jsem si za kolo dokonce přidala i vozík. Pravda – následky nebyly zrovna dobré. Konstrukci kola se to moc nelíbilo a chvilku po odpojení vozíku se ozvalo divné křupnutí a uvolnil se malý plíšek ve středu kola. Naštěstí ho stačilo jen vrátit do správné polohy a znovu zafixovat. Ještěže mám šikovného manžela, sama bych byla v koncích. Další nepříjemnosti se už nekonaly a já si mohla naplno užívat dovolené. Byl to zvláštní pocit, už dříve bylo mé kolo zvláštní. Teď to bylo ale o dost výraznější. Lidé si mě fotili, děti i dospělí na sebe pokřikovali: „Podívej na to! Tý bláho, co to je? Koukni na to kolo!!!!“ Nebudu nic předstírat – bylo to příjemné. Každé dítě se chtělo v koutku duše svézt, každý dospělý si to chtěl vyzkoušet řídit. A tenhle malý zázrak byl jen můj! Jo, je to hezký pocit. Na to by si člověk dokázal rychle zvyknout. Bez těžkého nákladu se navíc kolo nádherně ovládalo a zapovězené mi zůstaly jen prudké zatáčky. Vše ostatní se dalo zvládnout s elegancí a grácií. Už nikdy to nebude kolo pro nějaké rychlé závody, to ale nebylo ani přetím. Je to vytrvalostní běžec, který zvládne ve svém tempu téměř jakékoliv překážky. Do brašen se vejde vše nezbytné a ještě pár blbinek navíc. Nečekaný nákup bude vždy kam dát. Nějaké to místečko pro koloběžku nebo odrážedlo pro holky se vždycky najde. A že byly u cesty borůvky? No a? Rychle s nima do nějaké nádoby nebo láhve a jede se dál. V případě nouze se na nádraží či v metru vejdu do výtahu, ve vlaku mě berou jako normální kolo a do naší „garáže“ v bytě se taky ještě vměsná. A náhradní baterie má dokonce svojí vlastní kapsičku. Co víc si jezdec může přát? Snad jen pohodlnější povrchy na stezkách a širší zatáčky – ostré manévry opravdu nejsou nic pro mě a mojí Frankie. Jen já pak ještě dlouho měla v hlavě písničku od své oblíbené kapely Ty syčáci: https://www.youtube.com/watch?v=_jwvu_XVxdY

Jak se vaří na ulici

Nejsem nijak dobrá kuchařka... nikdy jsem nebyla a asi už nikdy nebudu. Proto dokážu ocenit, když někdo tou zvláštní schopností disponuje. O to víc si cením, když se jedná o kuchaře – muže. Vařící muž je jev výjimečný a vítaný. Mé srdce tudíž zaplesalo, když se mi po dlouhé době ozval kamarád blogující o jídle. Hořela jsem nedočkavostí na ochutnání nějaké jeho lahůdky.
Nevolal ovšem proto, aby mě pozval na nějakou domácí grilovačku. Kupodivu volal jménem své přítelkyně, která pořádala první ročník festivalu o jídle. Chtěla si domluvit s mým mužem, aby se na festivalu objevil i stánek jeho neziskové organizace. Z toho sice sešlo, ale alespoň jsme byli pozváni na festival. Místo konání mne trochu zaskočilo. Techno klub v Holešovicích je sice zajímavý, vždy mi ale přišel až úsměvně malý. Na takovou akci trošku nevhodný. Také počasí mírně stávkovalo. Přesto jsme v určenou neděli vzali děti a vyrazili jsme. Na nás nezvyklým prostředkem – metrem. Trochu jsme doufali, že Josífka většinu akce prospí v kočárku.
Už při výlezu z metra nás překvapil dav lidí, který se valil směrem ke klubu. Celý plácek před klubem byl zastavěný stánky a akce se už pomalu rozjížděla. Mezi lidmi se proplétal tým veřejnoprávní televize a snažil se natočit ty nejlepší záběry. Lidu už ale bylo tolik, že to nakonec vzdali, šli za plot a točili odtamtud. I my jsme si trochu zoufali. Tlačení kočárku bylo stále těžší a těžší. Rychle jsme tedy našli prázdný stůl a zaparkovali jsme. Manžel hlídal mladší holku, já jsem vzala tu starší a šly jsme na lov. Nakonec jsme našly pro každého něco – masovou mňamku od kamaráda, zmrzlinu pro holku, bábovku pro Vráťu, palačinky pro Josífku a další a další.



Tak kdo je na řadě?


Na festivalu bylo od každé kuchyně něco. Hned u vchodu vítalo Mexiko, pak pizza, vegani, burgry, vínečko, čaje, domácí zmrzlina a dokonce i japonské speciality. Zvláštností byla kuchyně bezdomovecká. V ní vařili dobroty ti, ke kterým byl osud zatím velice nevlídný. K tomu všemu vyhrával DJ a šlo se kochat i vystavenými sochami. Po první degustaci jsme si prohodili role a na průzkum vyrazil pro změnu Vráťa. Pak už nám ale začala být zima (a černající se obloha hrozila bouřkou) a tak jsme si rychle ještě koupili pár dobrot „na doma“ a zamířili k domovu. Až cestou mi došlo, že jsme se vlastně vůbec nepodívali dovnitř klubu! A to se tam ještě konaly přednášky, burza kuchařek a kdo ví, co ještě! Snad nezůstane jen u jednoho ročníku a doženeme to příští rok. Domů jsme dorazili unavení, přecpaní, ale spokojení. Díky médiím jsme pak zjistili, že akce trvala až do nočních hodin a snědlo se vše, co tam kdo přivezl. Akci dobře ohodnotila i televize a brzo se vyrojilo několik pochvalných blogů a fotografických alb. Nezbývá tedy než popřát organizátorům pevné nervy a lepší ruku při výběru místa na konání příštího ročníku. Já sama se už nemůžu dočkat, co bude na ochutnání příště.



Josí více obdivovala místní vegetaci