Vznikne někdy cyklistická strana?

Čistě teoreticky - proč ne? A proč ano? Vlastně by mě tato myšlenka vůbec nenapadla, kdybych jednoho dne neviděla na fakultě název přednášky "Cyklistika = vznik nové politiky". Na přednášku jsem jít nestihla, její název mě však donutil se zamyslet.
Těsně po revoluci vzniklo spousta zvláštních stran. Sdružili se pivaři, křesťani, mlčící většina, erotomani a dokonce i takový protimluv jako anarchistická strana. Copak pravověrný anarchista může být sdružený v nějaké organizaci? No, byla to prostě divoká doba. Cyklisté tehdy neměli touhu se do politiky nějak pouštět. Existoval jakýsi Svaz cyklistů, nevyvíjel však žádnou činnost (a pokud se nepletu, tak v tom úspěšně pokračuje).
Trvalo několik let, než se začaly objevovat různé místní spolky a organizace. V Praze začala vystrkovat své růžky neziskovka "Auto*Mat". Cyklistika nebyla jejich primárním směrem, kupodivu jim už navždy zůstala přišitá. Jejich hlavním cílem bylo (a stále je), aby se podmínky života v Praze uzpůsobily tak, aby se tu žilo příjemně všem - ať už jde o chodce, děti, cyklisty, invalidy, rodiče s kočárky a (světe div se) i řidiče aut. Nikdo by neměl žít na úkor ostatních. Ani lidé z této organizace se však nepustili hned do politiky, ale spokojili se s poradní rolí. Vyslali své zástupce do různých komisí a odborných porot. Vypracovávali a zadávali studie, jezdili na odborné konference, vzdělávali se dále v oboru urbanizace a udržitelného rozvoje.
Sem tam se objevila snaha některých politických stran prezentovat se jakožto zastánci cyklistiky. Zůstalo většinou u okázalého ježdění na kole před novináři a vyjadřováním se ve sportovních termínech. S praktickou podporou cyklistických opatření už to bylo horší. Natož pak překonat onu zvláštní představu, že by kolo mohlo být i něco jiného než sportovní nářadí ("Jo vy tomu říkáte vozidlo? Cože? Vy s tím jezdíte do práce??").
Co se tedy stalo, že se najednou začaly objevovat vážně míněné přednášky o tom, kterak cyklisté vládnou Praze? A kteří cyklisté to kruci jsou? Jaktože je neznám?!? Ráda bych je poznala osobně a zeptala se jich na pár věcí. Taky bych ráda věděla, jak se pozná "organizovaný" cyklista - prý mezi ně patřím, to mě trochu mate. A nevadí jim při ovládání Prahy židovsko-komunističtí zednáři (placení samozřejmě ze Západu) - kteří prý ovládali Prahu když jsem chodila na základní školu? Alespoň to nám tehdy říkal soudruh ředitel. Třeba mezi ně už dávno patří. To by vysvětlovalo to, že o nich každý ví a přitom je nelze vystopovat. Prý se přímo topí v penězích a můžou za všechno - od povodní po Lítačku.
Trochu osvěty do problémy přináší seznam jejich "politického působení". Takže - Praha se dá (prý) ovládnout lehce - stačí nátlakové akce - cyklojízda (2x ročně ty mrchy zablokují magistrálu až na půl hodiny - pozor - neplést si se zácpou v odpolední špičce nebo s demonstrací taxikářů - těžko se to odlišuje, trvá to skoro stejně), uzavírka nábřeží (3 víkendy na podzim - a ještě tam měli stánky s občerstvením - to museli vydělat majlant) aj. Tím tlačí na "místní" a "obyčejné" lidi, kteří jsou pak nuceni sepisovat petice a burcovat politiky. A už se kola točí... jenže... opravdu to tak funguje? Přiměl by někoho z vás den bez možnosti zaparkování pod oknem baráku k tomu, abyste napsali svému radnímu? (Ehm... kdo zná vůbec jméno "svého" radního?) Nebo by vás to dokonce dohnalo k založení vlastní strany nebo sdružení? Či snad se jedná o vyhrocený pohled zaviněný strachem z neznámého? Co je vlastně děsivější - anonymní pražský cyklista nebo tiše se plížící zahalený uprchlík? Koho se mám bát? Souseda, který jezdí na kole krmit králíky za město nebo dokonce nové pokladní v obchodě? (Nějak divně mluví česky a bez šátku ji od arabky nerozliším). Veškeré mé středostavovské jistoty jsou v háji.
Ale rychle zpátky do reality. Co by vás doopravdy přimělo jít do politiky? Bojovali byste za sebe, své blízké, své město nebo své ideály? Chodíte alespoň k volbám? Nebo chcete jen tak žít a tyhle šarvátky jdou zcela mimo vás? A jak má člověk vlastně správně reagovat, pokud dostane nálepku (je v celku jedno, jestli se z něj stane "organizovaný cyklista", "cyklosterorista", "sluníčkář", "pražská kavárna" nebo cokoli jiného) a přitom nic z výše uvedeného nedělá? Lze se vůbec nějak smysluplně bránit a nepůsobit přitom jen jako potrefená husa? Babo raď ;) ... nebo radši ne, obávám se, že by se ozvali jen trollové :D

PS: Tipneme si se mnou, kolik trollů si nenechá ujít debatu pod článkem? :D

Moderní verze Pán a rab

Slavný filosof G. Hegel napsal kdysi pojednání o sebe-vědomí - Pán a rab. Pro neznalé se ho zde pokusím alespoň nastínit (důrazně však doporučuji si dílo sehnat a prostudovat - stojí za to).

Každý člověk povědomě touží po vědomí a poznání. Pomocí filosofických postupů stoupá po pomyslném žebříčku poznání, až dosáhne úrovně latentního sebevědomí. V této fázi už má za sebou poznání smyslové jistoty a poznání vněmů a rozvažování. Přesto mu cosi chybí. Má sice pojem o sobě samém, chybí mu ale srovnání s někým na stejné úrovni. Vydá se tudíž hledat jiné sebevědomí - porovnat si síly. Jakmile najde jiné sebevědomí, rozhoří se bitva takřka na život a na smrt. Vítěz si však nepřeje smrt poraženého - chce si jen dokázat, že je lepší, chce slyšet slova uznání, chce vidět pokoru. Nechá tudíž poraženého žít a určí mu roli otroka (raba). Ten potom pracuje ve prospěch svého Pána. Získá tím však vítězné sebevědomí klid? Ale kdepak. Copak mu může stačit uznání od nějakého otroka? Vydá se tudíž dál na cestu a hledá nějakého jiného Pána. Jakmile ho spatří, rozhoří se celá bitva nanovo. A tak to jde dál a dál. Bojující sebevědomí sice může neustále vítězit, věčného boje se však nezbaví. Skutečným vítězem je zde rab. Dostal se do postavení otroka. Nemusí už nikomu nic dokazovat. Poctivě si pracuje a zanechává za sebou hodnoty. Jeho život je klidný a užitečný.

A proč o tom všem vlastně píšu?

Představte si tuto situaci: jste sotva pubertě odrostlý mladý člověk. Získal jste smyslovou jistotu (auto) a procvičil si patřičné vněmy a prověřil své rozvažování (řidičský průkaz). Co teď? No přece vzít auto a čerstvý řidičák a vyrazit na silnici - poměřit své síly! Chvilku jedete opatrně, pak přidáváte plyn, pokukujete po ostatních autech. Hele, stará Škodovka! Ta vás přece nesmí předjet, rychle dupnout na plyn. Pak kolem vás ale prosviští nějaké lepší auto, sakra. A tak to jde dál a dál. Celou cestu si vlastně nevědomky poměřujete síly s ostatními účastníky. A pak najednou uvidíte cyklistu. Ježiš, ten jede ale pomalu. Chachá, konečně se cítíte jako Pán! Ejhle, jsme zpátky u filosofického pojednání.

Většina z nás si projde fází Pána, hledajícího soupeře. Někteří z nás se však rozhodnou z tohoto cyklu vystoupit. Pořídíme si legitku na MHD a kolo (odvážní jen kolo). Přestaneme vyhledávat jiná sebevědomí a pěstujeme si už jen to své. Nekoukáme tolik na ostatní účastníky provozu, ale na situaci jako celek. Pokud se nám nezdá povrch cesty, řešení křižovatky nebo bezpečnost provozu, sedneme k počítači nebo telefonu a řešíme. Píšeme dopisy, navrhujeme opatření. A pokud vše selže, vezmeme do ruky krumpáč a lopatu a řešíme vše guerillově. Bývá to dlouhá a mravenčí práce, její výsledky jsou však nakonec vidět. Znám hodně řidičů aut, ale ani jednoho jediného, který by doopravdy někdy něco udělal pro změnu dopravní situace ve svém okolí. Jsou dotčení a uražení už jen když se objeví cedule, že se bude konat pravidelný úklid na sídlišti. Kde jako mají mezitím parkovat, co? Když se nesměle zeptám na jejich příspěvek, odpálí mě tím, že daně přece platí. Ehm… to já taky. Tam jsme si rovni - oni platí i na nechtěné cyklostezky, já platím i za tunel Blanka.

Z filosofického hlediska je tedy řidič Pán a cyklista rab. Vítězové a poražení. Ale kdo je kdo? To už je otázka na každého z nás :). Hlavně nezapomenout na ostatní, neusnout na vavřínech a neustále se pohybovat dopředu - jinak spadneme z piedestalu i kola ;).

Důležitý dodatek - celé toto pojednání počítá s normálním každodenním cyklistou. Sportovní moskyti, kteří honí vodu v brdských lesích opravdu nejsou exemplárním příkladem cyklisty! :D

Zase zpátky na cyklostezce

Už několik měsíců jezdím pouze po silnicích. Síť cyklostezek se totiž zcela míjí s mojí trasou do práce i do školky. Až nyní (díky návratu vysokoškolského školního roku) jsem se znovu vydala do starých kolejí - na cyklostezku. Docela jsem se těšila, jak si bez aut odpočinu při cestě z Opatova do Jinonic.
A tak jsem chladného nedělního rána vyrazila směrem k fakultě. Oblečena ještě více formálně, než do práce - chtěla jsem se před profesorem na první hodině po prázdninách kapku vyšvihnout. Absence tenisek jsem zalitovala hned za pár minut. Vjela jsem na první cyklostezku, zatočila za roh a ejhle... cesta byla rozkopaná, uprostřed bagr a okolo mokré bahno. Ideální pro béžové boty na podpatku. Potlačila jsem chuť zabít přítomné dělníky za absenci značení nebo varování a opatrně jsem sesedla. Za jejich obdivného hvízdání jsem mlčky převedla kolo po bahnitém trávníku a čvachtavě nasedla (a doufala, že snad to bahno stihne opadat do příjezdu ke škole. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí a s úlevou jsem vjela do sítě vedlejších uliček starého Chodova. Bohužel mě brzo čekala další stezka - skrz Krčský les. A v něm další šok a zklamání.
Začalo to vlastně už kousek před lesem. Koho proboha napadlo, že každý cyklista dokáže své kolo otočit na místě o velikosti většího kočárku? Jak mám ze silnice udělat otočku v ostrém úhlu doprava, pak skrz parkoviště a dalším ostrým úhlem doleva? Já mám náklaďák, něco takového je pro mě takřka nemyslitelné. No, rychle do lesa. Ten přece nedávno renovovali. Jenže mezitím prošlo léto a podzim. Stezka byla zasypaná listím, žaludy, všude výmoly a louže. Větší díry někdo vyspravil drobnými kamínky - moje noční můra. Když kolo najednou vjede do takové pasti, je to asi jako když motorista najednou zjistí, že se silnice změnila v ledové kluziště. Do toho lidé, kteří si pletou stezku se závodním okruhem, chodníkem, venčící loučkou a místem ke srocování. Ani nevím, jestli je horší pes zcela bez vodítka, nebo na volném desetimetrovém. Zmatené děti nemá cenu vzpomínat.
Největším šokem byla až hmatatelná nenávist. Na silnici už mě ostatní auta berou takřka za rovnocenného partnera a cítím z nich maximálně obezřetnost. Teď mě však pronásledovaly pohledy chodců, kterým jsem ubírala jejich životní prostor a trikůtků, kteří si měřili mé vybavení a zamračeně se dívali na můj zcela necyklistický oblek, vysoké podpatky, elektrické kolo, proutěný košík a teplý klobouček místo aerodynamické přilby. Cítila jsem, že sem nepatřím a rozhodně nejsem vítána. Výjimku tvořily jen děti - ty mávaly, tahaly rodiče za rukáv a ukazovaly na moje kolo.
Nepříjemné bylo i časté přerušování jízdy. Ze silnice jsem zvyklá na semafory a občasné příčné prahy. Teď najednou tu byly různé přechody a přejezdy, kde si nešlo jen tak počkat na zelenou, ale bylo nutné sesednout, zajistit kolo, zmáčknout tlačítko a rychle zpátky ke kolu - co kdyby zelená padla mezitím - trvala totiž vražedně krátkou dobu. Chtěla bych vidět to samé na silnici - představte si, že by u každého semaforu musel řidič auta nebo autobusu na prvním místě otevřít okénko, vystrčit ruku s dálkovým ovládáním a kliknout směrem ke sloupu. Do týdne by se vzbouřili a bylo by to hooodně divoké.
Navíc když už překonám všechny zákruty, hrboly, techniku aj. pořád musím mít na paměti tu nejdůležitější věc: "VŠICHNI JSOU PŘEDNĚJŠÍ NEŽ CYKLISTA - A TO NA VŠECH TYPECH KOMUNIKACE!" Je úplně jedno, zda se jedná o polní cestu, silnici, smíšenou či nesmíšenou cyklostezku nebo chodník. Cyklista nesmí nikdy nikoho ohrozit. Ať už je nebo není v právu. Cyklista vlastně může na práva zapomenout - v praxi má jenom povinnosti. Protože i když náhodou někomu ublíží a byl v právu, soud ho roznese na kopytech, protože měl být prostě ohleduplný - co by mu to udělalo, že? Grrrr.... Jsem snad Matka Tereza? Pálí se mi vlasy od svatozáře? Ne. A nikdy nebudou. Ale pokusím se s tím žít.
Ohledně cyklostezek mě nejvíce rozčílily zdánlivé drobnosti - už zmiňované ostré rohy, málo místa v zatáčkách, absence osvětlení nebo třeba i potok bez bezpečného přejezdu. To bych čekala někde v lese, ale v centru Prahy? Já přece nemám žádného horáka a nejezdím single-tracky. Navíc většinou vozím křehký materiál (sklo, porcelán), popř. děti. K čemu je mi potom taková cyklostezka? Jaký je její účel a proč mi zákon v takovém případě nedovoluje použít silnici? Marně kroutím hlavou.
Logicky bych čekala, že uvnitř města budou cyklostezky sloužit jako alternativa pro lidi, kteří se bojí nebo nemůžou do provozu. Rekreační typ jezdců pak bude mít trasy okolo města - aby si mohli po pracovním shonu protáhnout svaly a vyčistit hlavu. Nyní to však vypadá, jako by si nějaký šílený projektant usmyslel, že i jízda do školy nebo do práce musí být vzrůšo a adrenalin. Po zkušenostech z ostatních evropských měst jsem více než mírně zklamaná. Styl pražských cyklostezek se nedá svést na nějakou kopcovitost nebo historické uličky. To je jen čirá zlomyslnost nebo ignorace projektanta - vyberte si. Tenhle přístup oficiálních míst se musí změnit, jinak se o nějaké podpoře cyklistiky nedá mluvit (natož o pozitivní diskriminaci kolařů). Je to jen líbivé počítání nových kilometrů před volbami (občas se ani fyzicky nic nového nepostaví - jen se namalují čáry na zem tam, kde se doteď jezdilo nelegálně... a jupíí... nová cyklostezka je na světě a čtvrť se chlubí jak je proaktivní).
Jen doufám a tiše si přeji, abych se jednou dočkala dne, kdy se budou v Praze stavět stezky stejně smysluplně jako třeba ve Vídni nebo Lucemburku. Nebo aspoň v Berlíně, ten není tak daleko ;) .
A co vy? Jak se vám po Praze jezdí? A jezdíte po ní vůbec?

Kolik lidí vezeš, tolikrát jsi člověkem

Od tohoto léta jezdím na kole takřka denně. Začala jsem o prázdninách a tak jsem nevypadala nijak podezřele – byly přece prázdniny, vypadala jsem jen jako trošku divný sportovec. Zlom nastal s nástupem školního roku. To už okolí pochopilo, že se mnou na silnicích prostě budou muset počítat. I já jsem najednou začala potkávat zcela nové souputníky. Ubylo trikůtků a přibylo kol s integrovanými dětskými sedačkami.
Pozitivním jevem se stalo chování některých řidičů – zvláště míjející autobusy byly přímo v ukázkové vzdálenosti a přiměřené rychlosti. Auta se rozdělila na tři typy – jedni řidiči jsou ze mě nervózní a při čekání na světlech to radši vezmou na červenou, jen aby nebyli v mé blízkosti... druhý typ naopak přišlápne brzdu a radši mě pustí před sebe – jen aby ta šílená cyklistka byla pryč... třetí typ mě vnímá jako úplně normálního účastníka provozu a nijak zvláštně se ke mně nechová. Potěšující je, že některá auta potkávám pravidelně – jezdíme spolu do práce i z práce. A hned se chovají líp. Pouštějí mě na hlavní, blinkry háží už z dálky a dokonce naštvaně protroubí řidiče, kteří si na mě moc dovolí.
Také jsem musela zrevidovat jednu pověru, která koluje motoristickým světem. Obecně se říká, že řidiči červených aut jsou agresivní. No, já osobně jim říkám „hraví“ - nervózně popojíždí u světel, v koloně se se mnou přetahují o pořadové místo občas spíše rozverně zatroubí a zamávají a neradi dodržují předepsanou vzdálenost. Jinak ale dbají předpisů a je s nima spíš legrace. Koho se však opravdu bojím, jsou auta černá. Existují výjimky, ale za těch pár měsíců jsem si ověřila, že černá auta snad řídí lidé bez řidičáku. Jinak si neumím vysvětlit, že netuší, co je to blinkr, přednost zprava, chování na kruhovém objezdu, bezpečná vzdálenost, jízda na červenou a další a další... Na černá auta si dávám hoooodně velký pozor – obzvláště od toho dne, kdy se mě jedno pokusilo dost brutálně vytlačit ze silnice. Naštěstí po silnicích jezdí i další barvy a tak se jezdit nebojím ;) .
Jejich postoj se také mění dle počtu pasažérů. Pokud jedu sama, jsem jen další divná ženská na kole. Když je za mnou náklad, jsem podnikavá divná ženská na kole. Jakmile si za mě sedna jedna holka, jsem pracující a obětavá matka, která asi nemá na auto. Ale když jsou za mnou holky obě... ó jé... to jsme potom středem pozornosti. Otáčí se za námi skoro všichni, auta zpomalují, děti mávají a volají. Většina najednou závidí a nejradši by si takovou jízdu taky vyzkoušeli. Pánové se mění na kluky a dámy v kostýmcích na malé holčičky. Učitelky ze školky se rozplývají a sídlištní babičky gratulují. Vzpomínají na svá mladá léta a dávají rady, jak dětem cestu ještě více zpříjemnit. Fanny se dme pýchou a všem nadšeně říká, co to má máma za kolo. Josífce je to zatím putna – jen své místo u řidítek si hlídá a nikoho na něj nechce pustit. Já ochotně pózuji a vysvětluji.
Je to potom až smutné, když zase jedu do práce sama. Ale jen na chvilku. Cesta o samotě je příjemná a rychlá. Člověk si po ránu urovná myšlenky a do práce už přijede plný pracovního elánu. Jízda po kočičích hlavách navíc nádherně promíchá kávu v termosce... jen pekárna po cestě mi schází, to ještě musím vychytat.
A co vy? Přijíždíte do práce svěží? Obdivují lidé vaše kolo/auto/brusle? A bavilo by vás vozit za sebou pasažéry?

Dokáže lolita přežít v době postapokalyptické? ANO!

Všichni už ví, že mám od poloviny léta virtuální obchod na internetu. Zatím je to miniobchůdek, určený k vystavování fotek zajímavých úlovků z internetu. Miluji nakupování všeho, co jen trochu souvisí s tématikou lolit, anime, steampunku a cosplay. Jenže byt je malý a tak musím s těžkým srdcem občas něco prodat. Proto ten internetový počin. Chyběl mi ale lidský kontakt s kupujícím a tak jsem se začala poohlížet po možnosti zúčastnit se nějakého hezkého festivalu.
Náhoda mi jeden přihrála přímo do cesty. Manžel se měl služebně účastnit festivalu Zažít město jinak - na stánku neziskovky Auto*Mat. Udělala jsem na něj smutné oči a velice rád ještě souhlasil, že si vedle jejich stánku budu moci postavit svůj vlastní pidistáneček. Jupííí. Vyřídila jsem všechny formality a najednou zbýval už jen týden do akce. Díky ochotě známých jsem měla všechno bez potíží připravené, zboží bylo uskladněno už o den dřív u dobrých duší hned vedle naší zóny, připraveny vizitky, letáčky, krejčovská panna a další. Já měla nervy na pochodu a pěkně mě bouřilo břicho. Za pultem jsem stála naposledy v pubertě - a vlastní stánek jsem měla postavit úplně poprvé. Pečlivě jsem si připravila ceník, zboží a doufala v milost všech bohů.

Před začátkem akce

Štěstí opravdu stálo při mě. Organizátor nám přidělil místa takřka uprostřed - měla jsem rozhled skoro po celé zóně. Celý program byl uzpůsoben podle filmu Mad Max (resp. jeho současnému remaku - proboha proč musel někdo natočit remake tak geniálního filmu???? ehm...) a součástí programu byl i cosplay - hodně vydařený. Celou dobu hrála super muzika. Z jedné strany jsem měla stánek s Vráťou (a lehce jsem parazitovala na jejich konstrukci a navěsila si tam svoje hadříky), z druhé strany stál úžasný designový obchod Kuráž - vřele doporučuji si je najít a něco si od nich koupit. Přímo přes ulici vynikající zmrzlina. Úžasná atmosféra, spousta akce, ani stopa po nudě. A naštěstí mi Vráťa včas poradil, ať si s sebou vezmu i skládací židličku - ocenila jsem ji.
Rozjezd by pomalý. Připravený ceník mi byl houby platný, nedokázala jsem se v něm rychle orientovat, ceny jsem vařila z vody. Pořádně jsem se dostala do prodejní nálady až tak hodinu po začátku. Pomáhal mi můj kostým viktoriánské služky - lámal ledy. Vráťa po celý den solidárně nosil kimono - vždyť přece každý pravý samuraj bere na festival jukatu, tak proč ne... jen na interview do televize se převlékl.

Mafiánský samuraj

Na interview musel odjet na skoro dvě hodiny pryč. Trochu jsem se bála, najednou tam budu sama. Ukázalo se ale, že to vůbec není problém. Kolem obchůdku pořád někdo chodil, moje pusa se nezastavila, a najednou byl zpátky. Byla jsem ve svém živlu. Ceny jsem nakonec lehce upravovala na míru kupujícímu (občas byly dražší než na internetu, občas výrazně levnější)... pár malých holčiček odešlo s náramkem nebo samolepkou zdarma. Pro milé babičky, se slabostí pro červené korále, šla cena dolů skoro o polovinu. Pán s nosem nahoru si nic neodnesl, protože bylo najednou všechno moc drahé. Moji největší radostí bylo, když jsem viděla nadšení v očích kupujících - a lásku, se kterou brali mé zboží do ruky - a najednou bylo jejich. Pak se plně projevilo, kdo je ještě v duši hravé dítě. Přesně pro takové momenty stojí za to se pařit v horku u stánku.

Zboží a slunce ubývá, dobrá nálada zůstává

Ani jsem si nevšimla, že se začalo šeřit a akce pomalu končí. Byla jsem sice utahaná jako kotě, ale domů se mi nějak nechtělo. No, začala jsem balit zboží do vozíku a doprodávat poslední kousky. Jako úplně poslední mě opustila velká plyšová Pucca. Celý den mi dělala společnost v košíku mého kola - půl metru optimismu. V duchu jsem skoro brečela, ale když jsem viděla nadšení kupující, tak bylo loučení o něco lehčí. Vlastně úplně poslední věc jsem prodala až den poté... k večeru se totiž ke stánku přihnaly dvě malé holčičky a doslova se porvaly o posledního malého plyšáka. Dětskou bitku nakonec rozsoudila až maminka, která se se mnou dohodla, že si druhý den pošle kurýra ještě pro jednoho plyšáka ke mě domů (a holky je pak dostanou oba jako vánoční dárek).
Nakonec bylo vše uklizeno, kola naloženy, zóna pomalu utichala a já s Vráťou jsme nasedli na kola a vyrazili domů. Cesta byla příjemná a klidná. Doma jsem jen letmo vybalila a padla do postele... polomrtvá ale tak strašně šťastná... ne z výdělku (nějaký byl, ale nic významného), ne z úžasné propagace... ale z té atmosféry, nabitého programu a z rozzářených očí malých i velkých dětí. Byla jsem nadšená, že lidé v Praze ještě nejsou odepsaní... že se dokáží radovat z neobvyklých věcí, ocení steampunkové blbinky, nebojí si vzít výrazné šperky, nebojí se udělat extravagantní cosplay... atd... atd... prostě nejen Letná, ale celá Praha JEŠTĚ ŽIJE A UMÍ ŽÍT!

Pozor, křehký náklad jede!

Tak už jsem psala, že jsem začala jezdit do práce na kole. Na tom by nebylo nic zas až tak divného – manžel aktivista, kolo s pomocí elektriky, jen mírné kopce. Proč ne... Tentokrát však přede mnou byla výzva takřka gigantická.

Asi už všichni ví, že jsem si založila malý internetový obchůdek (Lolita pod lípou). A zboží do něj získávám ze všech možných směrů – mimojiné i z Aukra. Tam jsem jednu neděli vydražila hned třicet kousků zboží – a všechno k vyzvednutí u nás v práci. Zaplatila jsem, zboží si nachystala do přepravek a začala přemýšlet, jak to dostanu domů. Na stole trůnily dvě přepravky plné budíků, hodinek, čínského porcelánu, křehkých bambusových hůlek, obrazů a dokonce i jedno zrcadlo. Co teď s tím? Mám sice nákladní kolo, křehké věci v něm však většinou nevozím. Natož něco, co chci potom dál prodat. Jako bonus jsem si v obchodě koupila láhev saké.

Ihned jsem rezignovala na myšlenku, že bych to všechno odvezla na jeden zátah. Trasa byla ze Zahradního města na Jižní – nechodníčkařím, na cestě mě ale čeká kousek kočičích hlav, několik zpomalovacích prahů a hned čtyři rušné hlavní silnice. Nakonec jsem se zhluboka nadechla, vytřídila věci do dvou zhruba stejných hromádek a cca patnáct minut rovnala první várku na kolo. Pomohla jsem si bublinkovou fólií a nakonec jsem mohla opatrně vyrazit. Kolegové se šli nenápadně podívat, jak narvané kolo vypadá a trošku se o mě báli.

Rozjezd byl opatrný, jela jsem skoro o dvacet minut déle, než jsem zvyklá. Naštěstí nejelo moc aut a tak jsem příliš neblokovala provoz. Domů jsem dojela zpocená jak myš, ale neuvěřitelně pyšná. Druhý den jsem si doma zapomněla bublinkovou fólii – naštěstí se mi podařilo vše zafixovat tak napevno, že se nepohnul ani nejmenší kousek porcelánu. Jen jsem neodhadla tíhu a tak bylo kolo druhý den o dost hůře ovladatelné. Opět jsem jela pomaličku a s respektem. Doma jsem si zatancovala vítězný tanec – nic se nerozbilo ani neodlomilo.

Podtrženo a sečteno = jsem borec, supermáma a kdo ví, co ještě :D … neznám nikoho, kdo by dokázal na kole dovézt náklad takového charakteru a objemu. Jenom doufám, že se to nebude opakovat moc často. Bylo to super, ale čeho je moc, toho je příliš. Příště radši více menších jízd a méně obav.

A co vy? Jak vozíte domů nákup? Troufli byste si naložit kolo sklem a porcelánem a vyrazit do víru Prahy?

Jak jsem začala do práce jezdit na kole

Tak jsem po letech na rodičovské dovolené zase začala jezdit do práce. Ze začátku samozřejmě MHD. Trvalo to přesně 30 minut a já nechtěla riskovat pozdní příchod pro dítě do školky. To se ale nevztahovalo na víkendy - a já prozatím pracuji i o víkendech. V hlavě mi tudíž hlodal červík navádějící k jízdě na kole. Narážel však na můj strach z neznámého. Dokáži zabloudit i v příliš velkém bytě - natož pak někde v neobvyklých končinách Prahy. Manžel mi ochotně ukazoval cestu na mapě, já se však stále bála. Nakonec rezignoval a přestal se mě ptát.
Pak jednou na víkend odjel a děti s ním. Venku bylo krásně, neodolala jsem a vytáhla kolo. Našla jsem i mapku, křížkem si vyznačila místo startu i cíle a jela jsem. Trošku uklidňující bylo to, že jsem nemusela být v práci na čas. Neměla jsem to tudíž tak moc stresové. Přesto jsem znejistěla, když jsem začala bloudit v hlubinách Zahradního města. Nakonec se mi však podařilo se vymotat a já přijela celá šťastná do práce. A druhý den zas. A jelikož třetí den byl státní svátek, jela jsem i ten. Jenže pak nastal všední den a kolo šlo opět do "garáže". Tam zůstalo až do víkendu, kdy už jsem vyrazila jako profík. V týdnu zůstávalo hezky uklizené. Manžel trpělivě čekal, jestli se někdy odhodlám i v týdnu.
Zlom nastal o prázdninách. Pro děti si ráno přijela babička a já se podívala na kolo... důrazně... Měla jsem totiž silnou motivaci - a velice neobvyklou. Občas totiž trpím na silné bolesti PMS (nehodlám termín rozepisovat - většina lidí si pod tím dokáže představit čím procházím). Měla jsem křeče, nafouklé břicho a bolely mě záda. Taky hlava mi dávala zabrat. A na tohle všechno mi pomáhá jízda. Takže jsem začala vytahovat kolo - pevně přesvědčená, že tentokrát pojedu a rozhýbám to. Moje máma se na mě podívala a zeptala se, co blázním. Řekla jsem jí, že dneska jedu na kole. Proč? PMS. Máma jen vědoucně kývla hlavou a jen se zeptala, proč si beru těžké elektrokolo a nevezmu si radši lehčího Sobíka? Protože mě čeká kopec a tam mi elektrika pomůže :) . Pochopila a na nic víc se neptala. Tak jsem jela.
Byl to úžasný pocit. Do práce jsem přijela o pět minut rychleji, než autobusem. Většina zdravotních potíží byla pryč. A já byla hrdá jak páv. Od té doby už jsem jela do práce v týdnu několikrát. Den ode dne jedu jistěji, klidněji a pohodlněji. Jen křižovatky mi občas dělají trable (křížím několik pruhů a auta na moji rychlost nejsou moc zvyklá). To všechno se ale poddá a do podzimu to bude super. A pak už se nebudu bát, že nestihnu školku. Vždyť na kole jsem většinou minimálně o pět minut rychlejší, než autobus! A nemusím čekat na spoj :)
A jak jezdíte vy? Autem? MHD? Na kole? Nebo máte práci tak blízko, že chodíte pěšky? Tak či tak přeji včasné příchody a žádná zpoždění.