Jak jsme se dostali do první linie

Pracuji jako prodavačka na Václaváku. Nic dramatického, nic speciálního. Od začátku koronašílenství jsem ani nebyla v zahraničí, nesetkala se s nikým, kdo by byl zrovna nemocný nebo v karanténě. S nemocí jsem se setkala jen zprostředkovaně – v rodině se vyskytla, ale v dostatečné vzdálenosti. Během školního roku jsem navíc většinu času byla s dětmi a hrála si na učitelku (školníka, kuchařku, ředitelku apod.). Prázdniny byly ve znamení hor a lesů. Prostě bezpečná pohodička.
Ke konci prázdnin se vedení Prahy rozhodlo udělat zajímavou věc. Získali dojem, že je málo testovacích míst (to je pravda) a že jsou pro neznalé a cizince těžko dostupné (taky pravda). A co jim z toho vyšlo? Chce to nové testovací místo! Na nějakém super známém místě! Hrad je z ruky, tak co takhle Václavák? No super, ne? A tak nám vzniklo odběrové a testovací místo hezky přímo v prostředku náměstí. To jest – jen o dveře vedle od mé práce.
Ze začátku jsme měli všichni radost. Fotka obchodu byla v novinách a na internetu – jako reklama zadarmo to bylo dobré. Potom se to začalo trochu kazit. Netuším, v kolik místo otevírá. Zato vím, že fronta se tvoří už okolo šesté ráno. Při příchodu do práce tak procházím shlukem zarouškovaných, kašlajících a nervózních lidí, kteří v ruce žmoulají pořadové číslíčko a nějaké formuláře. Jakmile otevřeme obchod, přesune se onen dav plynule k nám. Všichni ví, že to bude trvat i několik hodin, než se dostane na řadu zrovna to jejich číslo. Tak proč si mezitím neudělat nějaký nákup nebo si alespoň něco vyzkoušet. Čím víc, tím líp. Desinfekci u kabinek okázale ignorují, bezpečnostní rozestupy jsou asi nějaké sprosté slovo. Včera jsem se odvážila posunout pána u pokladen do bezpečné vzdálenosti (nebo alespoň tak daleko, aby nedýchal na záda platící paní) a málem jsem schytala jednu do zubů.
Jako první to nevydýchala jedna z recepčních v kancelářské části budovy. Ve svém věku už prý nemá takové riziko zapotřebí a doma jí bude líp. Vedení nám rozdalo firemní roušky, ale jejich nošení je zatím na nás. Nastala všeobecná atmosféra nejistoty. Na jednu stranu je fajn, že čekající u nás nechají nějaké peníze, na druhou stranu si však nejsme jisté, že je to ekvivalentní částka za podstoupené riziko. „Obyčejné“ prodavačky se tak postavily do první linie pracovníku čelících konorakrizi. Co nás vlastně odlišuje od mediků, kteří vedle odebírají vzorky? Je chrání plexisklo a všeobecné ochranné prostředky (stydím se jít moc blízko a pozorně si je prohlédnout). My máme štít na pokladnách, jinak ne. Prodavačky se musí plně spolehnout na disciplinované zákazníky. A ruku na srdce – jsou tací mezi námi?

Otázka na závěr – kde je vlastně ta první linie a kdo do ní patří? Jenom lékaři a sestry? Uklízečky v nemocnicích? Taxikáři, řidiči MHD a další přepravci? Prodavači, kadeřnice a další pracovníci služeb? Učitelé? Nejsme nakonec v první linii všichni? 

PPS: Orouškované verze naší rodiny se dostala i do médií :D 

Rouška jako novodobá přilba

Nastala nám zvláštní doba. Na veřejnosti se nikdo (kromě specifikovaných výjimek) nesmí objevit bez roušky nebo šátku. O tom, jak moc je to racionální a potřebné, se nebudu přít. Nemám na to vědomosti, odbornost ani dostatek informací. Spokojíme se tedy s nastaveným statusem a soustředíme se pouze a jen na praktický dopad na život.
Nošení roušek má své zaryté odpůrce i příznivce. Také samozřejmě i spoustu neutrálních ohlasů. Hodně mi to připomíná mou osobní Nemesiss – povinné nošení cyklistických přileb. Ostatně, argumentace pro i proti je hodně podobná. Zároveň také jejich nošení silně ovlivňuje psychiku nositele. Nechápete jak? Vysvětlím ;) .
Lidská psychika je zvláštní věc. Bázlivý cyklista má najednou pocit, že mu nic nehrozí a jezdí jak závodník. Bohužel také bez rozmyslu a zbytečně riskuje. To samé člověk s rouškou. Doteď se bál poletujících virů a kýchajících okolojdoucích. Najednou má roušku. Nebojí se. Není už přece čeho – je chráněn! To je samozřejmě velký omyl, rouška chrání ty okolo něj před jeho pšíkáním, ale to už si většinou neuvědomí.
Další nebezpečný faktor je určité odosobnění nositele roušky. Všichni teď vypadáme jak arabské ženy – koukají z nás oči a u zvlášť paranoidních osob (které se maskují ještě slunečními brýlemi) ani ty ne. Tím pádem nevidíme mimiku toho druhého a přestáváme používat i tu svou. Nač se smát, když to nikdo nevidí? Nač dbát na nějaká pravidla slušného chování? Svět se stává smutnějším a bezohlednějším místem.
Lidé s rouškou méně mluví. Je to totiž nepříjemné a tak se snaží otevřít pusu až v ten nejnutnější moment. V praxi to tedy vypadá, že při vstupu do místnosti nikdo nepozdraví, v obchodě vás nikdo nepoprosí o uhnutí – prostě do vás najede vozíkem a ještě se zamračí. U pokladny na prodavače maximálně kývneme (buďme féroví, i ti prodavači jsou většinou tišší jak pěnička) a při náhodném setkání se známým se maximálně lehce zvedne ruka. Samozřejmě, že existují výjimky. Už jsem potkala i usmívající se prodavače (je to poznat, fakt – stačí se podívat na koutky očí) a viděla kamarády, kteří se sice nevrhali jeden druhému do náručí, ale alespoň o sebe laškovně zavadili lokty. Já sama se snažím usmívat, ale s mluvením to mám horší. Rouška ve mně vyvolává klaustrofobické stavy a já se tak strašně rychle zadýchávám a místo celých vět ze sebe vyrážím jen jednotlivá slova. Nicméně se snažím, alespoň v rámci běžné konverzace.
Roušky a přilby také pojí česká záliba v udávání. Běda tomu, kdo vyrazí ven bez roušky. Stejně jako běda rodiči dítěte, které náhodou jede bez přilby. Co na tom, že v praxi ho chrání asi jako ta rouška. Máme přece zákony a ty je nutno dodržovat! A záškodníky poctivě hlásit! Děláme to přeci pro jejich dobro. Co ta tom, že kvůli alergii nemůžou v roušce pořádně dýchat, smrkat si mají až doma! Že je dítě autistické a v roušce má hysterický záchvat? To je vina matky! Neumí si své dítě ukočírovat! A policajti jezdí od jednoho udání k druhému, řeší drobné přestupky, „obyčejná“ kriminalita má pré. Kdo by teď namáhavě honil zloděje, když může v klidu kasírovat pokutu za sundanou roušku. Proč měnit dopravní předpisy a chránit dětské cyklisty, když můžeme jejich rodičům napařit pokutu a jsme z obliga.

A jak to máte vy? Zdravíte známé nebo se tváříte, že je nevidíte? A co v obchodě? Zbylo ve vás alespoň něco klasické slušnosti, nebo se s nasazením roušky měníte ve vlastní verzi hororu Dr. Jekyll a p. Hyde? A budí u vás cyklistická přilba stejné emoce? Nebo je pro vás nošení roušek a přileb absolutně přirozené a nevidíte v tom žádný problém? (Mimochodem, já osobně začínám na rouškách docela ulítávat a ladit je se zbytkem oblečení ;) .)

Bezkontaktní vyšetření – nová metoda?

Nikdy jsem neměla velkou důvěru v doktory. Většina mých zkušeností byla silně negativní a styl léčení diskutabilní. Proto jsem nijak nezajásala, když jsem dnes přišla na pravidelné vyšetření štítné žlázy a na dveřích byla cedulka, že za obvyklého doktora je záskok. No co, klinika je to velká, třeba to bude někdo dobrý a zkušený.
Ještě do dveří jsem vcházela plná optimismu. Doktorka vypadala sympaticky a hned začala kontrolovat výsledky laboratorního vyšetření. Mám dlouhodobě nedostatek vitamínu D a ani dopování v podobě kapek moc nezabírá. Doktorka se mile usmála a jedovatě se zeptala, jestli ty kapky vůbec beru. Vytřeštila jsem oči a špitla, že ano a že se samozřejmě pokouším být i co nejvíce venku – že dokonce několikrát měsíčně jezdím do práce na kole – to by přece taky mělo pomoct. Tentokrát se jen ušklíbla a řekla, že je určitě beru špatně a rozhodně se v létě neopaluju a mažu se příliš vysokým faktorem. Taktně jsem ji upozornila, že mám silnou alergii na sluníčko a opalovat se nesmím (je to uvedeno v kartě). Mávla rukou a předepsala mi větší dávkování kapek.
Změřila mi tlak (byl vyšší než můj obvyklý, její přístup mě trochu dopálil, ale i tak to bylo krásných 120/85, tepovka se mi zvedla na 68/min, ale i to bylo tabulkové). Mezitím se zeptala, jestli se nějak zhoršil můj stav od minule. S panem doktorem jsme probírali moji váhu a nenadálý přírůstek – tak jsem jen podotkla, že jsem opět lehce přibrala. Kriticky se na mě podívala a řekla, že to není vina štítné žlázy a že je vidět, že moc jím a nehýbu se. Začala jsem vidět rudě. Znovu jsem připomněla, že jezdím do práce na kole, nemám sedavé zaměstnání a celkově mi nechutná, takže i málo jím. Doktorka zakoukela očima, že to zná... určitě přijímám víc energie než vydávám, o nějaké mém ježdění si myslí své a s jídlem je to určitě tak, že přes den nic nejím a večer se přecpu k prasknutí. Docela už rozlobeně jsem se ohradila, že takhle to teda rozhodně není. Nejsem svatá, ale doopravdy není nic, na co bych mohla ukázat prstem a říct: „Tohle je ten viník! Proto přibírám!“ Necpu se sladkým, nepiju jak duha, přiměřeně se hýbám, jím docela zdravě, byla jsem dlouho v kolonce podvýživy a pak skokově nabrala do nadváhy. Doktorka to rázně ukončila slovy, že se mi prostě otočil metabolismus a je to moje vina. Konec diskuze, objednejte se za půl roku k panu doktorovi.
Vzala jsem si zprávu a odešla z ordinace. Cestou do centrální kartotéky (kde se objednává) jsem se začetla do zprávy. Málem jsem kartotéku přešla a nabourala do zdi. Jsem si 100% jistá, že mi paní doktorka jen měřila tlak. A teď čtu, že mi prohmatala krk, zkontrolovala jazyk, třes rukou, vláčnost pokožky, oční segment. Ehm??? Tohle všechno zvládla během našeho rozhovoru, kdy se mě fyzicky dotkla jen aby upevnila manžetu přístroje??? To už se naše lékařství tak posunulo, že stačilo půl roku a najednou se štítná žláza dá prohmatat pohledem? Přemýšlela jsem, co dělat. Nakonec jsem se objednala k obvyklému doktorovi, zprávu si vezmu s sebou a jemně ho upozorním, že laboratorní výsledky a hodnoty měření tlaku jsou v pořádku – zbytek je sci-fi, vymyšlené paní doktorkou.

A co vy? Co byste dělali na mém místě? Věříte svým doktorům?

Třicet let změn

Tak už nám uplynulo třicet let od Sametové revoluce. Ze začátku se jí říkalo „Něžná“ a byla překvapením pro všechny zúčastněné. A začala vlastně zcela nepřipraveně a nevinně. Když jsem se o ní nedávno bavila se svojí mámou, tak si nebyla jistá, zda-li by do toho šla znovu. To mě přimělo se nad tím trochu víc zamyslet.
Tenkrát mi bylo 12 let. Chodila jsem do sedmé třídy a můj bratr akorát nastoupil na průmyslovku. Měl sice samé jedničky a chtěl studovat na gymnáziu, leč mámin bratr utekl před lety do Ameriky a tak byl bratr postaven před nemilosrdnou pravdu – strana mu dovolila studovat učiliště nebo průmyslovku. A na nějakou vysokou školu potom prý má rovnou zapomenout. Nezbylo než sklonit hlavu a přizpůsobit se. Já sama jsem na nějaké ambice dávno rezignovala a připravovala se na úděl prodavačky.
Do té doby situaci naší rodiny trochu vylepšoval kádrový profil mého otce, který měl opravdu dobré zázemí. Mohli jsme tudíž vycestovat do Jugoslávie (dokonce hned třikrát po sobě), ale telefon jsme měli odposlouchávaný a pošta byla vždy otevřená (z občasných balíčků se vždy něco ztratilo cestou). Na jaře 1989 se moji rodiče rozvedli a tak vypadala naše budoucnost mnohem hůře. Ze začátku se nám máma snažila najít nového „tatínka“ a tak se pokoušela zase po dlouhé době randit. Po několika pokusech se seznámila s pohledným kulisákem z divadla (upřímně, ani netuším ze kterého). Brácha se realizoval hlavně v TOM (turistickém oddíle mládeže) a já bojovala s nastupující pubertou. V takovém stavu nás zastihl podzim 1989.
Všichni jsme věděli, že se něco chystá. Velká vlna demonstrací byla už v létě a já poprvé dostala historickou přednášku od mámy na téma událostí 1968. Před rozvodem se u nás o politice nikdy nikdo nebavil, otec byl zásadně proti. Nahrávky Kryla mi okamžitě ničil a maximálně tak snesl záznamy z Porty. Máma se teprve postupně pouštěla do nějakého našeho poučování. Brácha se začal profilovat jako anarchista a já jen koukala. Sama jsem se teprve hledala. Na začátku listopadu přišli za bráchou jeho kamarádi a jestli půjde taky na Albertov. Už ani nevím, proč tehdy nešel, asi neměl čas – vypadalo to, jako jen jedna demonstrace z mnoha. O to větší bylo jeho překvapení další dny.
Jako první se u nás stavil kamarád z oddílu. Ruku měl zasádrovanou – dvojitá zlomenina. Ještě několik týdnů tvrdil, že se mu to stalo na utkání v lakrosu. Ehm, jo... jasně. Další měl „jen“ modřiny. Ten přiznal, že na Národní byl a že ještě stihl z budky rychle zavolat rodičům, že přijde domů asi o něco později – že to vypadá na průšvih. Díky tomu jsme měli novinky jako jedni z prvních. Jednoho dne máma přišla z rande a jen oznámila, že se teď budou dít velké věci. Její milý kulisák se stal spojkou mezi Laternou magikou a dalšími ohnisky revoluce. Díky tomu byla máma na všech demonstracích a brácha s ní. Já jsem hned ze začátku lehla do postele s nemocí a víceméně vstala až když bylo po všem.
Mé okolí přistupovalo k událostem různě. Někteří spolužáci zjišťovali možnosti stávky, další chodili mezi námi a varovali nás, že to špatně dopadne a budeme všichni sedět (i s rodiči). Učitelský sbor byl rozpolcený úplně stejně. Nakonec se rozhodli přidat se ke generální stávce. Kdo chtěl, mohl do školy – kde se diskutovalo a neučilo a kdo nechtěl, zůstal doma. Rádio začalo opatrně hrát Matušku, Kubišovou a folkaře. Najednou jsem nemusela kazety shánět pod rukou, ale byly volně k dostání.
Z mého dětského úhlu pohledu pak najednou uplynulo pár dní a bylo po všem. V televizi mluvil Havel a drze se veřejně přiznal, že prohlášení čte z papíru. Dřív nám vždycky politici předstírali, že mluví z hlavy a přitom vše nenápadně četli z čtecího zařízení vedle kamery. Do třídy přišel soudruh ředitel a měl dlouhý proslov. Od tohoto dne už nemáme „soudruha“ třídního učitele, ale „pana“ třídního učitele. V každé hodině jsme také museli vzít pero a pravítko a z každé učebnice pečlivě vyškrtat slova „socialistický“ a „RVHP“. V dějepise jsme se přestali učit z Poučení z krizového vývoje, ale slavnostně před nás položili Souostroví Gulag. Ze sídliště zmizelo pár sousedů a jeden spáchal velice zvláštní sebevraždu skokem ze zavřeného okna. Dalšímu bouchla bomba za dveřmi (naštěstí slabá a spíše výhružná). Hluboko v noci pak vyletěl do vzduchu celý nedaleký stánek s květinami. Ten tedy shořel komplet. Asi bych měla trochu vysvětlit situaci – naše sídliště bylo osídlené především méně důležitými lidmi z různých ambasád (především sovětské) a tajnými policajty, kteří na ně měli dohlédnout. Do toho bylo pár „normálních“, aby vše budilo zdání klasického sídliště. Přechod na nový režim byl tudíž minimálně zajímavý.
Hned po revoluci mámě došlo, že její dosavadní zaměstnání se zruší (pracovala v nakladatelství nějakého úřednického časopisu, který nikdo nikdy nečetl a vydával se jen proto, aby se lidi zaměstnali) a tak si rychle našla nové místo v právě u nás otevřené bance. Byl to prozíravý tah a moudrý krok do budoucna. Teď se totiž ukázala nemilá tvář revoluce – aby mohl skončit komunismus a nastoupit demokracie, bylo nutno předělat celý systém. Odsekat nepotřebné větve a naučit lidi nespoléhat se na systém a stranu. To už se nikomu nechtělo. Oni doufali, že zacinkají klíčema a budou si žít jak v Rakousku – a tak nějak pozapomněli, že to obnáší i trh práce, nezaměstnanost a konkurenční boj. Nejradši by si ponechali všechny výhody komunismu a skloubili je s výdobytky kapitalismu. Jenže takhle svět nefunguje. Nastalo kruté vystřízlivění a hledání viníka. Občanské fórum začalo ztrácet body a objevili se nové strany. První opravdu svobodné volby byly spíše fraška, o to však zábavnější. Objevili se kuriozity typu Strana přátel piva, Strana mlčící většiny (ti během spotu v televizi jen zírali do kamery) apod. Nikdo taky nedokázal udělat tlustou čáru za minulostí a tak se z komunistů nestala zakázaná strana (jako třeba z nacistů) a naopak byli tiše tolerováni. Objevili se sice snahy o lustraci a prověřování starých kádrů, ale to šlo vždycky nějak obejít. Ministerstvo vnitra (a další ministerstva také) velice rychle spálili důležité a usvědčující materiály a žilo se dál.
V tomto bodě opustíme svět velké politiky a podíváme se na praktické změny, které postihly naší rodinu a ovlivnily její další život. Tou nejkrásnější bylo asi to, že se konečně ozval mámin bratr a já tak v létě ve svých 13 letech konečně potkala strejdu. Zvlášť babička s dědou a prababička s pradědou plakali dojetím, protože se už dávno smířili s tím, že ho už nikdy naživo nikdy nespatří. Tátova rodina měla potíže se na nový systém adaptovat a zcela se od nás odstřihla – od tohoto roku jsem nikoho z nich neviděla (a vzhledem k tomu, že prarodiče z této strany časem zemřeli, tak už ani neuvidím). Mámin kulisácký přítel revoluční dobu odstonal těžkým zápalem plic a jejich láska časem vyprchala a také zmizel z dohledu. Máma pak ještě pár let zkoušel randit, nakonec si však počkala mnoho let, než našla toho pravého. Byl to čechošvýcar, který kdysi emigroval a na stará kolena se rozhodl vrátit do vlasti. Mámě se tak mohl splnit sen o cestování a konečně se podívala na taková místa jako je Mexiko, Havaj nebo Kalifornie. Bratr dostudoval průmyslovku a po krátké vojně se spolu se svou ženou odstěhovali do Lucemburska. Tam jsou dodnes a spokojeně tam vychovávají dvě děti. Já jsem se vyučila tou předurčenou prodavačkou, pak si udělala Obchodní akademii, Jazykovou školu (zakončenou státnicemi z angličtiny) a pár let jsem studovala i tu vysokou školu. Nedokončila jsme ji, ale to už je námět na jiný blog. Do toho jsem hodně cestovala, vdala se a narodily se mi dvě dcery. 

Malá spartakiádnice musela rychle dospět

Celkové shrnutí:

plusy – konečně byla rodina zase pohromadě a v kontaktu; všichni jsme si mohli splnit cestovatelské touhy a využili jsme toho; mohli jsme studovat a taky jsme to udělali; máma našla (snad) už definitivní lásku svého života; mezi mé koníčky se mohl zařadit bowling (sport do té doby takřka u nás neexistující) a cosplay s lolita módou (existence nějakého anime conu by byla v komunismu nemožná); za politické vtipy už nikdo nešel do vězení, nadávající jedinec maximálně riskoval popotahování u soudu za urážku na cti; uspořádala se spousta koncertů a přijela hora umělců, kteří by se k nám neměli šanci dostat; mohu mít tetování a přitom mít dobrou práci (i když – tenhle bod by moje máma zařadila spíš do mínusů); bratrova rodina si spokojeně žije v zemi dle svého výběru; já i manžel děláme práci, která nás baví a má smysl; mít zaměstnání není povinné – když chcete zůstat doma a třeba se starat o dítě nebo člena rodiny, není to problém; rozvíjí se podnikání a nové obory studia; můžeme kupovat a prodávat svůj vlastní osobní majetek – nebaví vás už knížka nebo plyšák? Prostě je prodáte dál – to bylo dřív nelegání a byly i tvrdé postihy (kdo z vás ví, že představitel Ivánka z Mrazíka zemřel v hanbě a ponížení po uvěznění za to, že se pokoušel prodat pár gramodesek?); vyvíjí se lékařská péče a školství; s tím se pojí i pro mne jeden z nejdůležitějších plusů – jedná má dcera má diagnózu autismus – v dřívějších dobách by to znamenalo nucení na umístění dítěte do ústavní péče, odsouzení k vystudování pouze základní speciální školy a stáhnutí se s ní do ústraní (režim nechtěl mít „práce neschopné“ lidi na očích – ideální bylo nějaké zařízení u hranic nebo alespoň v lesích)

mínusy – trh práce je drsný a dobré zaměstnání se těžko hledá (také vás mohou z práce mnohem jednodušeji vyhodit); pracovní místa nejsou garantována státem – musíte si je obstarat sami; lidé toho chtějí mnohem víc stihnout a tak se stávají uspěchanějšími a povrchnějšími; celkově se upřednostňuje kvantita před kvalitou; mnoho podniků zkrachovalo, protože přišlo o bývalé odbytiště v RVHP systému; lidé přišli o iluze a pořád doufají, že se svět nějak změní bez jejich vlastní aktivity (on to „někdo“ zařídí a udělá); objevily se sociální nejistoty, na které jsme nebyli zvyklí (nezaměstnanost, bezdomovectví, příliš drahá lékařská péče); mladí se už tak nehrnou do sňatků a dětí – díky tomu začíná být nevyhovující stávající důchodový systém a objevují se první trhliny

výsledek – doba je nejistější, zato však plná možností; nikdo za vás nic neudělá, zato máte šanci udělat si to po svém; zvětšují se rozdíly mezi bohatou a chudou třídou; přes veškerá negativa však převažují pozitiva a máme se mnohem lépe, než si chceme přiznat – už jenom to, že si můžeme veřejně postěžovat a na stavu aktivně pracovat je velký posun kupředu 

Mým dětem už do jejich hudebního vkusu nikdo tolik mluvit nebude ;) 

A co vy a vaše rodina? Cinkali jste klíčemi? Báli jste se perzekucí nebo jste si věřili? A litujete toho všeho? Nebo jste s vývojem spokojení?

Něco málo o tetování

Když jsem byla dítě, bylo velice těžké potkat někoho potetovaného. Socialistické Československo nenabízelo legální možnost se takto zdobit a ani společenský duch tomu příliš neholdoval. Kdo ví, jak jsem se o tetování vlastně dozvěděla (asi z knížek o indiánech), každopádně jsem o něm mluvila už jako školkové dítě. S nástupem do školy se k nám ze západu občas zatoulaly dětské tetovací samolepky a můj osud byl zpečetěn.
S urputnou vytrvalostí jsem si zdobila kotník a občas pravou ruku. Rodinu jsem šokovala prohlášením, že jednoho dne budu mít minimálně pět tetování (z toho jedno přes celou horní část zad). Máma doufala, že se k tomu nikdy neodhodlám – bojím se totiž jehel. Tetování je navíc docela drahé a my jsme nikdy neměli peněz nazbyt. A tak šel čas a já se pořád utěšovala dočasnými obrázky. Jednou jsem zkusila i hennu, ale mé tělo bylo proti a obrázek vydržel na kůži jen pár dní. Přitom měl vydržet několik týdnů a stál takřka jak pravé tetování. Byla jsem rozčarovaná a rozhodnutá si našetřit na opravdu poctivě dělaný motiv. Už od dětství jsem věděla nejen počet tetování, ale i téma a ideální umístění. Zbývalo už jen propojit sen a realitu a najít vhodnou předlohu pro tatéra.
Už mi bylo dávno přes dvacet let, když jsme konečně našla ten správný obrázek. Věděla jsem, že chci začít drakem na noze. Měl to být test, jestli zvládnu větší plochu a zároveň byl dostatečně umělecký a přitom cenově dostupný. Můj tehdejší partner byl mým rozhodnutím nadšený a s velikou ochotou se nabídl, že mi celý proces zaplatí. Taková nabídka se neodmítá a tak jsem začala hledat vhodný salón. Nemám ráda, když na mě sahá někdo cizí, musela jsem tudíž najít někoho, kdo bude zručný a přitom bude budit mojí důvěru. Prošla jsem hodně salónů a většinou mě odradili už ve dveřích. Konečně jsme našla chlápka, který mi vykal, choval se ke mně s úctou a jeho styl práce přesně splňoval mé požadavky. Převzal si motiv, dodělal ho o vlastní invenci a mohlo se začít. Od odevzdání motivu do samotného dne tetování proběhl víc jak měsíc. Měla jsem tudíž dost času se duševně připravit a skutečně si rozmyslet, jestli je to opravdu můj sen a bez tetování nemohu žít.
Doma jsem o svém úmyslu nic neřekla. Bylo mi jasné, že rodiče to nepotěší a tak jsem je chtěla postavit až před hotovou věc. Konečně jsem seděla v křesle, za ruku mě držel přítel a tatér přiložil jehlu ke kůži. První pocit byl šok a rychlá bolest. Jak se rodil drak, bylo mi čím dál tím víc jasné, že už není cesty zpátky. Ničeho jsem nelitovala, konečně jsem se cítila kompletní. Ke konci mi už bylo jasné, že jen u jednoho obrázku rozhodně nezůstane. Intenzita a styl bolesti se lišil podle místa vpichu. Čistě obecně se dá říct, že trochu tuku rozhodně neuškodí – čím blíž byla kost, tím víc to bolelo. Tatér si hrál s detaily, až mu prsty vypovídaly službu a musel si je protahovat. Pracoval na mě dlouho a pečlivě. Nakonec konečně přemázl obrázek vazelínou, zakryl ubrouskem, zalepil a dal pokyny k „údržbě“. Objednal mě na kontrolu za měsíc a převzal peníze. Během toho všeho jsem mu říkala o svém plánu, pořídit si co nejdřív další tetování. Zastavil mě v rozletu a velice rázně pravil, že momentálně to nepřichází v úvahu. Jsem prý v euforii a nemyslí mi to logicky. Mám prý přijít nejdřív za rok a pokud pořád ještě budu chtít další obrázek, domluvíme termín. Dřív prý ani náhodou. Na pár vteřin jsem se urazila, zpětně jsem mu však dala za pravdu. Některé věci se prostě nesmí uspěchat.

Čerstvě vytetovaný drak - to růžové není odstín, to je krev ;)

Doma jsem ze začátku tetování tajila. Poctivě jsem promazávala (nejlepší je modré Labello na rty) a po měsíci proběhla bez problémů kontrola. Pak jsem teprve nastoupila před mámu. „Mám pro tebe špatnou zprávu.“ první reakce byla: „Jsi těhotná.“... „Nee, nejsem.“ Na to se máma ani pořádně nezamyslela a vystřelila: „Tak kde máš to tetování.“ S trochou obav jsem vyhrnula kalhoty a ukázala dráčka. Jen si to prohlédla, vzdychla a zakroutila hlavou. Víc už s tím ale dělat nemohla a asi tajně doufala, že mi jedna zkušenost bohatě stačí. Já mezitím dál prohledávala internet a knížky o umění a hledala vhodný motiv fénixe. To mělo být mé druhé tetování – pro změnu na pravou ruku. Zabralo mi to takřka přesně ten vyměřený rok. Přítele jsem mezitím vyměnila za jiného, zato do salónu jsem se vrátila k prověřenému mistrovi. Odevzdala jsem motiv, tatér si vzal měsíc na promyšlenou a bylo to. Před samotným zákrokem jsme ještě dlouho ladili umístění a velikost a pak už se mohlo začít. Venkovní strana paže bolí o dost méně než noha nad kotníkem a tak jsem to zvládla bez podpory a ještě jsem si (pro ukrácení dlouhé chvíle) během tetování četla humoristický časopis. Hojení bylo taky rychlejší a máma po oznámení novinky jen mávla rezignovaně rukou. 

Výsledek byl menší o krajní část křídel - na mojí ruce už by to nevypadalo dobře

Následovalo dlouhé období nečinnosti. Život začal být komplikovanější a nebyl čas řešit estetiku těla. Navzdory máminým prognózám jsem si našla kvalitní zaměstnání a dobře se provdala. Můj manžel tetování neřešil, byť to nebyl jeho styl. Jeho vrcholem rebelanství jsou vlasy v culíku a bedýnka s muzikou na řídítkách kola. Čas od času se načalo téma nového motivu a víceméně neměl námitek. Jeho jedinou podmínkou bylo, že vypustím ten velký obraz na zádech. Nechce se prý v noci budit děsem s pocitem, že se na něj něco kouká (chtěla jsem tam mít hlavu sokola). Léta plynula a já se pomalu smiřovala s myšlenkou, že svůj dětský sen nedotáhnu do konce.
Po pár letech přišla sousedka s myšlenkou, že si chce nechat udělat tetování a potřebuje morální oporu a odbornou radu. Půjčila jsem jí několik knížek s motivy, významy a historií, vysvětlila rizika a obtíže a vřele jí doporučila si vše pořádně promyslet. Holka byla mladší a natěšená. Motiv si vybrala rychle, pak se ale odstěhovala za Prahu a celý projekt na čas uložila k ledu. Za dva roky se vrátila a znovu výběr obnovila. Já si mezitím vybrala motiv na celou pravou ruku a už jen ladila detaily. V onom mezidobí nám u Josífky diagnostikovali autismus. A já čím dál tím víc cítila potřebu to nějak vyjádřit na těle. Vrýt si pod kůži symbol toho, že v tom jedem všichni. Že na to Josífka není sama, že má ona i my podporu po celém světě. Chtěla jsem dát ostatním podobným rodičům jasný signál, že ani jejich dítě není ojedinělé a že je chápu. A tak jsem udělala něco, co mě dřív ani ve snu nenapadlo – v průběhu ladění posledních detailů jsem zcela odskočila od motivu a začala vybírat úplně nový a do té doby nečekaný obrázek. Což je něco, před čím jsem každého adepta od tetování odrazovala s veškerou razancí.
V oblasti autismu se nabízely dvě možnosti. Jedním z oblíbených symbolů je jeden dílek puzzle v modré barvě. Další možnost je obrázek ze čtyř dílků puzzle v modré, žluté, červené a zelené barvě. Nemám v oblibě barevná tetování a tak to bylo těžké rozhodování. Původně jsem chtěla vybrat jeden dílek a nechat ho decentně podbarvit modrou barvou. Pak jsem si uvědomila, co by tomu řekla Fanynka: „Mami, Josífku sis nechala vytetovat a co já? Mně máš míň ráda?“ a byl by průšvih jak hrom. S těžkým srdcem jsem se tedy rozhodla pro čtyři dílky. Alespoň se dají vyložit i jako celá rodina – každý budeme mít „svůj“ dílek. Zbývalo vybrat obrázek, který se z dílků vyskládá. Zaujaly mne tři možnosti a tak jsem k rozhodování přibrala Vráťu. Koneckonců má právo do toho mluvit. Společnými silami jsme vybrali domeček. Velice jednoduchá kresba, jasné barvy... na první pohled až dětinské, ale s hlubokým významem pro zúčastněné. I místo jsem vybrala tak, aby sice bylo viditelné, ale ne příliš okaté. Vyhrála to vnitřní strana paže. Posledním důležitým rozhodnutím byl výběr tatéra. Můj vyzkoušený se přestěhoval trochu daleko, souhrou několika náhod jsem objevila velice zajímavé studio takřka vedle své práce. Prozkoumala jsem recenze a podívala se na tatéry a bylo jasno. Zkusmo jsem se objednala (velice drze na termín za čtyři dny) a ejhle – v deset ráno mohu přijít. Ještě jednou jsem se ujistila u Vráti, že nemá námitky (on jediný měl právo veta) a bylo jasno.
Od posledního tetování mě dělilo přesně 15 let. Za tu dobu se mnohé změnilo, něco k lepšímu a něco k horšímu. Udivila mě cena tetování – obrázek byl sice malý, ale i tak mi to přišlo oproti minule až podezřele levné. Zarmoutil mě přístup tatéra – žádná osobní invence, pouze převzal šablonu a na nic se neptal, nic nezkoumal ani neporovnával. Vlastně jsem byla jen taková rychlovka před uměleckým dílem, které ho čekalo v pozdějších hodinách. Rozporuplné pocity jsem měla i z oné rychlosti mezi objednáním a výkonem. Čekala jsem nějakou dobu na sladění a ujasnění a teď jsem měla jen čtyři noci na vyrovnání se s myšlenkou, že už není cesty zpátky. V bezesných nocích jsem přemýšlela, jestli jsem vybrala dobře. Nakonec jsem se až začala nahlas smát – já tady přemýšlím, jestli nebudu s tetováním příliš výrazná a přitom už dvě jiné viditelné mám! Jaký je rozdíl mezi dvěma nebo třemi tetováními? Další obava byla ještě absurdnější – mám opravdu právo tetovat na sebe něco s motivem autistů? Třeba se z toho Josífka dostane. Ehm... ehm... jasně, a hned potom jí narostou křídla a odfrčí k do teplých krajin.
V den D jsem vstávala nervní, ale odhodlaná. Vybrala jsem pro jistotu víc peněz, děti vyslala do školky a školy, dala si kafe a lehčí snídani a vyrazila jsem. K salónu jsem přijela o pár minut dříve. Chvilku jsem se procházela po okolí, ale pak už jsem to nevydržela a vešla dovnitř. Na recepci seděl „můj“ tatér (poznala jsem ho podle fotky z internetu) a hned se mne ujal. Ujasnil si místo tetování a velikost obrázku, usadil mě do čekárny a šel se připravit. Samotný salón byl rozdělen na dvě části – vepředu bylo nádherné holičství specializované na úpravu vousů a v zadní oddělené části se tetovalo. Po letmém nahlédnutí do ceníku jsem pochopila, že tady se žije z peněz vousáčů a proto si mohou dovolit tetovat levně. Po chvilce si pro mě přišel a odvedl do zadní části, ani se mi nechtělo jít, v přední části bylo hned několik chlápků, kteří by stáli za hřích. Všude byl industriální vzhled, čisto a upraveno – bylo vidět, že na vybavení se rozhodně nešetřilo. Úlevně jsem se rozhlédla po opravdu profesionálním vybavení a pokorně jsem se nechala uložit na polohovací křeslo. Obrázek jsem měla přes šablonu obtisknutý na ruce, barvy byly připraveny a mohlo se začít.
Za ta léta jsem úplně zapomněla, jaký styl bolesti to je. Navíc jsem poprvé měla mít celobarevné tetování s velkou vyplněnou plochou. Byla jsem sama na sebe zvědavá, jak to zvládnu. Tatér mi zkušeně zalehl ruku a začal. V první chvíli to byla ostrá bodavá bolest. S prohlubováním černých kontur se měnila na spíše řezavou – jako když si vezeme nůž a pomalu vyřezáváte úzké proužky kůže. Čím více se blížil podpaží, tím více jsem zatínala zuby. Pak jsem si uvědomila, že musím udělat pravý opak – povolit zuby i svaly, aby se jehly mohly lépe zapichovat do kůže a bolest byla menší. Po zdánlivě nekonečné době byl hotov s konturou a začal si připravovat první barvu. Teď měla teprve přijít ta pravá legrace. Vyměnil si jehlu, namočil do modré barvy a začal. Barva se musí nanášet velice hustě, jinak se pod kůží dlouhodobě neudrží. Jehlu jsem tentokrát necítila – spíše se to podobalo pocitu, jako když vám kůži pomalu polévá vařící voda. Ležela jsem, koukala do stropu a tiše trpěla. Asi jsem byla až moc zticha, občas jsem zahlédla ustaraný tatérův obličej kontrolující můj stav. Možná měl obavu, že mu tam omdlím. No, s porodem to srovnávat nebudu, ale třeba taková návštěva zubaře mě bolí víc ;) . Barvě se pod kůži moc nechtělo a některá místa víc krvácela, museli jsme si tudíž dát občas i menší přestávku. Nakonec se celý proces protáhl na hodinu a pár minut. Konečně dal pryč strojek, ruku omyl a zabalil do stahovací fólie (papírové ubrousky se už asi nepřikládají) a doporučil mazat Bepanthenem. Na kontrolu mě neobjednal (to už se asi taky běžně nedělá) a jen řekl, ať se stavím kdyby něco. Při placení mě mile překvapil, když mi účtoval pouze hodinovou sazbu. Přitom měl plné právo mi naúčtovat i načatou hodinu a tím platbu zdvojnásobit. Dala jsem mu alespoň spropitné (doufám, že přiměřeně dobré) a zdvořile poděkovala. Naposledy jsem se pokochala pohledem na přítomné vousáče a vyšla jsem do všedního dopoledne. 

Omyté čerstvé tetování - ještě plastické a zarůžovělé... nyní je už jemnější a decentnější

Do večera mi ruka zčervenala a natekla, za pár dní už „jen“ bolela a teď je takřka zahojená a jen občas neodbytně zasvědí. Neznalé udivilo, že se hojí tak pomalu. Jenže to je normální – prvotní rána se hojí cca 14 dní, kompletně se kůže zacelí klidně až za půl roku. Proto se zásadně nedoporučuje tetovat se v létě. Během hojení je kůže citlivá na sluníčko, bazén, saunu, různé krémy apod. Nechat se tetovat je nejen rozhodnutí na celý život, ale obnáší i nějaké ty oběti. A mimochodem – stále jsou ještě země, kde je trestné (nebo alespoň perzekuované) a to včetně mého milovaného Japonska. S tetováním vás stále ještě nepustí do veřejných lázní, bazénu nebo do lepších restaurací. V očích mužů zákona jste automaticky kriminálník a lidé na ulici se vám radši vyhnou (v narvaném vlaku je to docela výhoda – měla jsem vždy k dispozici volné místo a občas se uvolnila až půlka vagónu).
Prostě a jednoduše – tetování si musíte promyslet, nechat uležet a opravdu si za ním stát. Je tu vždy možnost nechat si ho opravit nebo zcela odstranit. Je to však zpravidla mnohem bolestivější, než původní proces. Vřele tudíž doporučuji se na to příliš nespoléhat. A co je na tetování nejbolestivější a nejděsivější? Z mého úhlu pohledu to rozhodně byl okamžik svěření se rodičům. Není to o nic jednodušší ani s přibývajícím věkem, ani s počtem tetování. Děti to taky přijaly po svém – podle Josí je to jenom náplastička a líbí se jí, podle Fanny je to strašné a nechce se přitulit. Vráťa naštěstí vypadá spokojeně.
A co vy? Chcete mít tělo čisté, nebo máte nutkavou touhu si ho ozdobit? Toužíte sdělit světu něco extrémně důležitého nebo vám jde čistě o estetickou otázku věci? A jak byste to vnímali na těle svých dětí?

První samostatné cyklozvonění

Tento podzim bylo krásně letně – přesně až do dne, kdy se mělo jet tradiční pražské Cyklozvonění. Akce, kterou pořádají jednotlivé městské části a poutá k sobě jízdu na kole a užití veřejného prostoru. Jízda je hvězdicová – tj. je více startů a jeden cíl. V čele jsou vždy zkušení jezdci, pořádající politici a občas přidělený policista. V cíli čeká spousta atrakcí pro děti, pár informačních stánků a občerstvení. Většinou se z toho vyklube příjemně prožitý rodinný den.
Tento rok nás čekalo několik změn, příjemné i smutné. Nečekaným šokem byla změna místa odjezdu z naší čtvrtě. Chápala jsem důvody (park je rozkopaný, na metru jsou opilci, policii se nelíbilo, že se jezdí v prostoru pěší zóny apod.). Nové místo jsme ale našli až po delším bloudění a na trasu to dodalo nepříjemné stoupání hned v úvodu. Neovlivnitelné bylo počasí, bylo lezavo a hrozil déšť. Zato nadšení mezí neznalo. Fanynka se rozhodla letos poprvé jet po vlastní ose a brala to velice vážně. Já jsem před pár týdny dostala novou baterii na kolo a tak jsem vezla Josífku. No a Vráťa byl letos poprvé nalehko a takřka bez závazků ;) .
U informačního stánku nás čekalo pár přátel, několik natěšených nováčků, zástupkyně radnice a policejní doprovod. Citelně mi chyběl kamarád, který se mnou obvykle proklábosil půlku jízdy. V létě nás, bohužel, navždy opustil a nám nezbývá než na něj s láskou vzpomínat. Všichni si na sebe navlékli oranžová trička s logem (jen já jsem jako vždy ignorovala dress code), vyfasovali sladkosti a pití a mohlo se přejít k organizaci. Po tradičním úvodním školení jsme se zařadili do čela pelotonu a jelo se. Proč do čela? Protože Fanny byla nejmladší člen skupiny a ten při takových akcích vždy určuje tempo.
V politickou frašku se změnil přejezd/přechod přes místní lávku, vedoucí k obchodnímu centru. Kdysi dávno byla normálně průjezdná, pak se objevila cedule „Cyklisto, sesedni z kola.“, po nějaké době zmizela cedule a na zemi byl ironický nápis „Cyklisto, zpomal.“ (ironický – neboť cesta vedla do kopce :D) a nyní se opět vrátila cedule se sesednutím. O pravých důvodech se můžeme jen dohadovat, ale peníze vládnou světu – nikoli zdravý rozum. Naše skupina měla od policie povolení k tzv. zvláštnímu užití komunikace a cedule se nás tak neměla týkat... nicméně radnice s tímto opatřením nesouhlasí a tak se nakonec natočilo video (resp. Vráťu poprosili, aby natočil), kterak peloton poslušně sesedá... vyčkává... a zase nasedá a jede dál. Pak už se nic neočekávaného nedělo a my jsme mohli pokračovat směr Braník, kde bylo další místo srazu.
Cesta Krčským lesem byla kapku divočejší. V noci pršelo a fičel silný vítr a tak byla cesta kluzká a plná větví, šišek a listí. Bála jsem se o holku, ale zbytečně. Jela jako profík a jen pár kopečků musela kolo vystrkat. Ve výsledku byla rychlejší a šikovnější, než někteří dospělí. Dmula jsem se pýchou a nezapomněla jsem ji pochválit a opusinkovat. Na místo dalšího srazu jsme dorazili s patnáctiminutovým předstihem a tak bylo dost času na poklábosení a hraní si na hřišti. Pak už bylo najednou všude plno oranžových triček a mohlo se jet směr Podolí.
Na podolské cyklostezce jsme budili značný rozruch i nevoli. Byl čas přemístit se na silnici. U podolské vodárny na nás čekalo několik policejních aut a motorek. Po dohodě byla vždy na krátkém úseku zastavena doprava (a to i tramvaje) – pro naší bezpečnost a i plynulejší (a tudíž i rychlejší) jízdu. Pro děti to byla celkem výzva – hned několikrát se křížily mokré koleje od tramvají a z bočních uliček se do kolony pořád snažili procpat nechápající řidiči aut. Já je sice chápu (taky jsem nervák), ale evidentně si neuvědomovali, že svým chováním pouze zpomalují peloton – a tím pádem zdržují i všechnu ostatní čekající dopravu. Naštěstí jich nebylo moc a občasné projíždějící policejní motorky si dokázaly udržovat respekt. Navíc bylo slunečno a líné sobotní (takřka) poledne lákalo k úsměvům. Za občasného zamávání a častého veselého zvonění jsme tak najednou dojeli až do cíle – do už rozjetého Karlína.
Z pódia nás vítala moderátorka, jednotlivé stánky vesele zvaly k návštěvě a hrám a všude byla cítit pohoda. Rozestavěný most trochu kazil atmosféru, ale zase vypadal velice zajímavě. Zaparkovali jsme kola u stánku Auto*Matu a šli se kochat. Letos jsem přinutila Vráťu být pouze za pozorovatele a věnovat se rodině. Takhle jsme se mohli procházet, mlsat a debatovat. Sebrali jsme snad všechny pexesa a hračky, které kdo rozdával :). Na chvíli jsme zvážněli, když nás zlákaly otevřené dveře nedalekého kostela a my jen obdivovali úchvatný vnitřek a tajemnou atmosféru. Ve dvě hodiny se Vráťa přeci jen přesunul ke stánku a vydal se doprovázet skupinu zájemců o komentovanou cykloprojížďku. Já s holkama jsme se přesunuly do parku, kde se holky vrhly na trénink parkouru.
Vyjížďka trvala dlouho, ale nám to ani nepřišlo. Holky běhaly, skákaly a prolézaly přes pneumatiky, objevily nedaleké hřiště a dokonce si našly i nějaké kamarády. Cvičitel obě chválil a protože ho zaujala Josífka, dlouho jsme si povídali na téma autismu a jeho specifikací. Uklidnil mě, že i autistické dítě může být vynikající sportovec a ať se nebojíme její fascinací Minecraftem – prý tato hra pomáhá autistům pochopit naší realitu. Já mu docela věřím, holka v něm dokáže neuvěřitelné věci.
Pak už ale bylo pozdě večer a lezavo a my už chtěli jet domů. Dnešní styl jízdy určovala Fanny, bylo tedy na ní určit způsob dopravy. Mohla si vybrat mezi metrem, nebo jízdou na kole a až později pár zastávek pomocí metra. Kupodivu si vybrala jízdu na kole. Čekal nás tedy výstup tunelem z Karlína do Vinohrad a pak rušné ulice směrem na Nuselský most. Italská ulice ji trochu vyděsila a část vyšla po chodníku vedle silnice. Jinak si ale vedla velice zdatně a tak jsme jí s radostí slíbili odměnu ve formě slavnostní večeře v pizzerii (+ chtěla horkou čokoládu). Přejeli jsme most a nakonec dojeli až na Pankrác. Tam jsme konečně využili metro a nechali se dovézt na Háje. Tam už zbývala poslední krátká jízda a už jsme byli na večeři. A pak domů... do pelíšku.
Jaké je tedy ohlédnutí za tímto ročníkem? Byl lezavý a přesto hřejivý, veselý a i smutný, na pohodu i s náročnými vsuvkami. Celkově jsem unaveně spokojená a jsem zvědavá na příští rok. A co vy? Byli jste tam? Užili jste si to?

Hladová lolita v Japonsku

Tak se mi zase jednou splnil sen. Shodou různých okolností jsem se mohla přidat k manželovi na jeho služební cestě do Japonska. Naše výprava čítala tři akademiky a mojí maličkost :). Několik měsíců předem jsem si vypracovala seznam – co si chci koupit já, co bude pro mojí rodinu a přátele a nové zboží na obchůdku. Třešinkou na dortu bylo to, že jsme stihli i část anime festivalu a jeli takřka rovnou z něj (ani jsem se nenamáhala přečesat vlasy z lolita stylu – pro cestování jsou copy stejně vhodnější).

Den I.
V sobotu dopoledne jsme se hodili do gala a vyrazili na módní lolita přehlídku. Rychle nakoupili poslední suvenýry z festu, vyvolali silnou závist slovy: „Už musíme jít, za pár hodin nám to letí do Tokia.“ a rychle převléct do civilu. Doma jsme už jen popadli kufry a hurá na letiště. Tam bylo vše rychlé a v pohodě, než jsme se nadáli, už jsme byli všichni čtyři usazeni v letadle směr Mnichov. Už dlouho jsem neletěla a pilot asi neměl zrovna v oblibě hladká přistání, nicméně za chvíli jsme už seděli před odbavovací gate na další let. Tentokrát nás čekal dlouhý let. Japonské aerolinky jsou naštěstí na hodně vysoké úrovni. Pohodlné sedačky, široký výběr z filmů, seriálů, her aj., dobré jídlo a pití a velice ochotné letušky. Museli jsme trochu bojovat o místa – rezervační systém nás rozhodil a já tak najednou seděla o jedno místo od Vráti. Pán, co měl sedět mezi námi, byl naštěstí rozumný a ještě rád si vzal sedadlo do uličky. Komické pak bylo, že si letušky dost dlouho myslely, že je to můj manžel a pořád se ho ptaly, co si dám já :D. Dost nás trápily turbulence, takže jsem toho moc nenaspala, ale šlo to přestát. Po příletu do Tokia nás čekal velký teplotní šok. Bylo to jak facka ze sauny. Málem jsem teatrálně padla na zem a políbila ji – stoupla jsem si totiž na jezdící chodník a pak si tak nějak nevšimla, že už končí... ladně jsem poposkočila a udělala holubičku, nicméně jsem nespadla... zato okolojdoucí letuška se neudržela a vyprskla smíchy. V hale nás čekal pro změnu kulturní šok. Jakmile imigrační úředník zjistil,že doprovázím manžela na služební cestě, vyhodil mé pečlivě vyplněné formuláře a do papírů napsal jenom poznámku: „Manželka.“ Na další letence už zcela chybělo mé jméno a bylo tam pouze napsáno: „Mrs. Filler.“ No nazdar... Po hodinovém zpoždění jsme sedli na poslední let a rychle do Osaky. Tady další teplotní přídavek (+ silně mokrý vzduch) a přesun na super rychlý přívoz a poslední část cesty – místní vlak (teda... takový kříženec mezi vlakem/metrem/tramvají). To už jsme byli unavení ze všech těch přesunů, dlouhé cesty, časového posunu a teplotního rozdílu. Takže nám až v hotelu došlo, že postrádáme jedno příruční zavazadlo. Jako na potvoru zrovna to, ve kterém jsem já a Vráťa měli veškeré peníze na hotel + na zpáteční jízdenku vlakem + další hotovost na nakupování aj. (samozřejmě, že v tašce toho bylo víc, tohle bylo ale asi tak to nejdůležitější). Solidární kolegové se nám prozatím složili na hotel a tak si sice Vráťa hned ze začátku užil policajty, přesto jsme už za chvilku byli v posteli.

Vlak neměl řidiče

Den II.
Hned ráno jsme začali zaspáním. Nějak špatně jsme nastavili budík a vzbudilo nás až klepání kolegů. Všichni jsme šli spolu na snídani a kluci pak vyrazili pryč. Vráťa na policii (dopsat hlášení), kolegové jeli rovnou na konferenci a já se vrátila do postele. Vzbudil mě telefon z recepce. Ztracené zavazadlo se našlo a máme si ho jít vyzvednout. No, super! Napsala jsem klukům zprávu na mail a konečně jsem se nějak zcivilizovala. Za půl hodiny už tu byli a Vráťa rychle ujížděl na stanici pro tašku. Naše radost se trochu zkalila po jeho návratu. Zavazadlo obsahovalo skoro vše, co tam bylo původně. Chyběl vějíř, deodorant a všechny peníze. Zbytek byl netknutý (jen obal od jedné knihy byl natržený, asi jak ji někdo vyndaval z narvané brašny ven).
No, nastal čas na plán B. Vyrazili jsme směr místní hory, kam byl naplánován první výlet. Cestou jsme se stavili na stanici vlaku shinkansen a objevili tam bankomat na evropské karty. Vybrali jsme co se dalo a já ještě ve směnárně vyměnila papírovou českou tisícikorunu, kterou jsem našla v peněžence.
Pak už zbývalo jen se vymotat bludištěm a najít správnou cestu do hor. To se moc nedařilo. Pořád jsme bloudili a bloudili až jsme se vrátili k infostánku. Tam se na Vráťovi podepsal stres a všechna ta frustrace ze ztráty a ztropil úžasnou hysterickou scénu na téma „jsem k ničemu a dál vás vést nebudu, najděte si někoho jiného“ a demonstrativně u toho roztrhal svoji mapu. Naštěstí už tou dobou jeho kolega Michal získal veškeré informace od obsluhy stánku a dokonce i novou mapu okolí. Rychle jsme prchli pryč a po vstupu do poměrně liduprázdné přírody se uklidnil i Vráťa. Postavička roztomilého káčátka nám ukazovala cestu na každém druhém patníku a najednou tu byly prudké schody nahoru do kopce. A další a další a další :) … pak krásná cestička, ještěrky přes cestu, výhledy na krajinu a úžasné kytky. Najednou se před námi objevil vodopád. U něj bylo hezké malé bistro, rozhodli jsme se trochu občerstvit. Ostatní hosté nám rychle objednali pivo a limonádu a majitelka k nim přinesla nějaký sojový mls a hrášek na loupání. Taky ochucená řasa tam přistála – prý je výborná k pivu. Místní se začali předhánět, kdo ví víc o české republice (i když se jim moc nechtělo věřit, že už to není Československo), nejlepší byl jejich dotaz: „A Navrátilovou znáte?“ Ani se nám nechtělo dál.
To už se začínaly objevovat první chrámové brány a hřbitovy. Vysoko na hoře se totiž tradičně pochovávali cizí námořníci, kteří dostali tu výsadu připlout až do Japonska. Fascinovala nás všeobecná čistota, košťátka na každém rohu a automaty na chlazené nápoje na každé křižovatce. U nich byly i koše na recyklovaný odpad a většinou také mapa. Jiné turisty jsme moc nepotkávali, jen občas prošel někdo místní. Vždy následoval opatrný úsměv a zdvořilé „koničiva“ (psáno tak, jak se vyslovuje), většinou se nás i trochu báli – kluci jsou pořádný chlapiska a já si nijak nezakrývala tetování na rameni ani na noze. Taky mé dlouhé vlasy všechny udivovaly. Jen tak nějak nedokázali pochopit, ke kterému pánovi patřím – to byl jev, který se průběžně objevoval po celou dobu.
Úspěšně jsme se doškrábali až na vrchol svaté hory. Tam létali obří motýli a občas se objevila stejně veliká vážka. Začali jsme opatrně sestupovat a hledat autobus do města. Ten nám, bohužel, cca o půl hodiny ujel. Trošku nás začal děsit rychlý nástup noční tmy. V Kóbe se šeří už okolo šesté večer a v sedm je tma jak v pytli. Najednou se v lese rozsvítilo. Ejhle předtím jsme si toho nevšimli, ale celou cestu lemovaly lampy veřejného osvětlení a vydávaly příjemné světlo. Do civilizace jsme došly bez nejmenších potíží, v obchodě před hotelem si nakoupili večeři a na pokoji pak naplánovali další den.

Svatyně jsou všude

III. Den
Tento den už byl pro kluky částečně pracovní. Velkou část dopoledne byli na konferenci a já relaxovala na hotelu. Po jejich návratu jsme vyrazili do města – cílem bylo Námořní muzeum. Prohlídli jsme si přístav, našli původní americkou ambasádu a rychle do klimatizovaného muzea. Díky kuponům z konference jsme trochu ušetřili na vstupném. Muzeum bylo zajímavé a plné informací. Polovina budovy byla věnovaná firmě Kawasaki. Tam byly exponáty většinou interaktivní a smělo se tam fotit. Bylo úžasné si všechno osahat a vyzkoušet. Po dostatečně dlouhém kochání jsme šli hledat čínskou čtvrť. Bylo to jak jiný svět. Najednou bylo všude plno barev a hluku. A taky jídla :) Já a Vráťa jsme měli finanční omezení, ale Petr s Michalem si chtěli na něčem smlsnout. Cítili se trochu hloupě a tak se nakonec rozhodli, že nás na jídlo pozvou. Objednali jsme různá menu a různě ochutnávali a navzájem si brali to, co ten druhý zrovna moc nemusel. Pak se Petr s Michalem rychle přesunuli zpátky na konferenci a já s Vráťou jsme šli dovybrat zbytek peněz z účtu a pro všechny jsme šli koupit jízdenku na zpáteční cestu do Tokia. Cestou zpátky jsme objevili místní obchodní třídu a trochu ji prozkoumali. Tím tento den končil a mohlo se dál plánovat.

Řídím metro! (v muzeu :) )

IV. den
Dnes se kluci urvali z konference jen během polední pauzy. Vyrazili jsme hledat zahradu, kterou Petrovi kdosi doporučil. Dalo to trochu práce, ale povedlo se. Plus nějaké chrámy a vůbec takové toulání městem. Po odpočinku v nádherné japonské zahradě už byl čas se vrátit. Kluci zpátky na konferenci, já do hotelu. Dostala jsem úkol, abych pořádně prošla alespoň část nákupní zóny a vytipovala obchody pro nakupování suvenýrů. Sama jsem nakupovat nemohla, nebyly na to peníze. Ale Petr s Michalem chtěli něco přivézt domů. Nedalo mi to a pořádně jsem propočítala peníze, které jsem měla k dispozici. Nakonec jsem se rozhodla, že trochu zvednu Vráťovi náladu a koupím mu novou yukatu a sandále. Bude to sice díra do rozpočtu, ale snad to nějak zvládnem. Večerní nakupování bylo rozporuplné – Petr a Michal se nám ztratili kousek od začátku třídy a tak jsme si pořádně prošli obchod s anime zbožím a nakonec našli i malý obchůdek s ještě menší japonečkou, která měla na skladě yukatu Vráťovi velikosti (i když musela dlouho hledat a pořád jen kroutila hlavou, že výška OK, ale to břicho... to břicho...). Sandále měla taky, jen ponožky se prý k tomu nenosí a tak nám je neprodala. V hotelu jsme se potom s klukama dohodli, že další den půjdeme na nákupy znovu a Petr mi udělal velkou radost, když se rozhodl nás založit, abych mohla koupit i já nějaké ty blbůstky domů. Naštěstí jsem mu alespoň mohla udělat radost tím, že jsem měla náplast a obvazy na jeho „zranění“ z předchozího výletu. Také jsem se zavázala, že mu budu pomáhat s výběrem suvenýrů a budu mu dělat figurínu – potřeboval něco vybrat na manželku a já měla, až na výšku, podobnou postavu.

Uzamykatelný odkladač deštníků

V. den
Tento den jsem měla hlavně pro sebe. Kluci odešli hned po snídani na konferenci a měli se vrátit až pozdě odpoledne. Já jsem se rozhodla, že počkám na pokoji zhruba do deseti, pak uteču někam do města, aby mohla hotelová služba uklidit pokoj. Pak se vrátím a počkám na ostatní. Jenže člověk míní a osud mění. Vydala jsem se směrem na nádraží a vybrala ještě tajnou zásobu peněz – chtěla jsem ještě neteřince koupit sadu oblečení na festival. Jak jsem měla peníze v kapse, chtěla jsem jít zpátky do města. Jenže jsem cestou objevila mapu. A na ní bylo napsáno, že kousek ode mne jsou původní domky prvních cizích námořníků v Kóbe. Teď jsou z nich muzea a různé obchůdky. Vypadaly zajímavě a tak jsem se tam vypravila. Nakonec z toho bylo velice zajímavé dopoledne. Cesta mě nějak dovedla zpátky na obchodní třídu. A zrovna k obchodu s manga figurkami. Měla jsem vyhrazenou část peněz na nákupy nového zboží do obchůdku, tak jsem využila toho, že jsem sama a mám dost času. Pěkně v klidu jsem si prošla zboží a nakonec našla spoustu pokladů. Jeden postarší prodejce skoro plakal dojetím, že se u něj zastavila evropanka, která zná i třicet let staré seriály a komiksy a tak mi ukazoval různé rarity a unikátní kousky. Neodolala jsem a koupila si čistě něco pro sebe (on zase neodolal mému šarmu a příjemně upravil cenu). Rozhodla jsem se odnést ulovené zboží zpátky do hotelu. Nechtělo se mi vracet stejnou cestou jako den předtím a tak jsem zatočila do nenápadné uličky o patro výš než hlavní třída. Kolem mě bylo spousta lákadel a najednou jsem zastavila a koukala jako puk. V malém nenápadném obchůdku byla starší paní a na věšáku měla tu sadu na festival, kterou jsem chtěla koupit neteřince. Měla poslední kus a potřebovala se ho zbavit. Nabízela ho proto skoro o polovinu levněji, než obchody na nádraží. Zkontrolovala jsem velikost a s radostí jsem ji koupila. Jako dárek jsem dostala nádhernou kytku do vlasů. Celá šťastná jsem vše odnesla do hotelu. Tam už mě čekala zpráva, že konference skončí dřív a kluci mě přijdou vyzvednout. Vyrazili jsme znovu na nákupy a tentokrát se nám podařilo pro každého něco vybrat. Prodejci mě opět tak nějak nemohli správně spárovat – už mě zkusili dát k Michalovi i Petrovi... jen jeden se ptal, jestli jsme s Vráťou kamarádi... no, aspoň se přiblížil :D . Mohli jsme spokojeně jít spát a těšili jsme se na poslední výletový den, který nás tentokrát měl zavést do Kjóta.

Doteď jsem je znala jen z filmu Wasabi

VI. den
Na tenhle výlet jsme byli všichni pořádně natěšení. Hned po snídani jsme vyrazili na nádraží. Předem jsme si vyhledali vhodné spoje a doufali, že se na nádraží nějak vymotáme. Ze stejného nástupiště odjíždělo hned několik různých společností. Naštěstí bylo na podlaze nakresleno barevné schéma, podle kterého šlo rychle a snadno najít nejen vlak, ale i místo, kde se otevřou dveře soupravy. Přes všechnu tuto snahu a návody se nám podařilo nastoupit do špatného vlaku. Jel sice správným směrem, byl to ale courák. A my chtěli být v Kjótu co nejdřív. Po několika stanicích jsme konečně pochopili systém a ejhle – na protější straně nástupiště stál lepší vlak! Rychle jsme od něj přeběhli. Po rozjetí jsme zjistili, že ani tento spoj není úplně ideální. Odhodlali jsme se tudíž k dalšímu přeběhnutí. Tentokrát se vlak rozjel pořádně svižně. Jen mi pořád něco nesedělo. Rozhlížela jsem se... v hlavě mi blikala jakási výstražná tabulka... až mi to došlo! Ten vagón byl růžový! Uvnitř (a jak jsme později zjistili, tak i z venku) byl polepen infem, že je to vagón pouze pro ženy! A opravdu tam žádný muž neseděl. Což o to, já jsem mohla být v pohodě, ale moji tři spolucestující se rozhodně vymykali běžnému pojetí „ženy“. Zvlášť Petr je osoba mohutná a nepřehlédnutelná. S posvátnou hrůzou si ho prohlížela holčička, která k němu stála nejblíž. Upozornila jsem kluky a na další zastávce jsme znovu přeběhli, tentokrát už jenom mezi vagóny. Pak už nám nic nebránilo kochat se rychlou jízdu do cíle.
Kjóto rozhodně nezklamalo. Bylo oproti Kóbe hlučnější, plnější a barevnější. Také jsme přestali být jedinými cizinci a já jsem konečně nebyla se svým tetováním tak výstřední. Jen lákadel pro turisty výrazně přibylo a bylo vidět, že místní moc dobře ví, kterak si na zájmu turistů něco přivydělat. Mile mě proto překvapilo muzeum mangy. Vstupné bylo lidové a navíc – mělo celodenní platnost. Nebyl vůbec problém si koupit vstupenku, projít výstavu, odejít na oběd a v klidu se vrátit a v prohlídce pokračovat. Samozřejmostí byl i tématický obchůdek nejen s mangou, ale i s výtvarnými potřebami a upomínkovými předměty. Okolnosti nám nedovolili zůstat tam tak dlouho. Prošli jsme tudíž jen část a už se zase šlo do venkovní výhně. Prošli jsme si zahrady, šógunův i císařův palác a nakonec došli do uličky s čajovnami. Všichni jsme toužili vidět pravou gejšu (dle místního dialektu geiko). Hned na začátku nás míjel taxík a v něm jedna seděla. Četla si cosi v novinách a auto ji vezlo pryč. Před první čajovnou stál majitel a vítal hosty. Chtěli jsme zůstat a čekat na příchod gejši, Vráťa chtěl ale dál do uličky. Michal tam tudíž zůstal jako vyzvědač a my ostatní jsme šli dál. Potkávali jsme spoustu zajímavých lidí, upravených žen v kimonech, tak trochu nudících se pánů v yukatách a úžasně obratné rozvažeče potravin na kolech. Jen ta gejša nikde. Vrátili jsme se pokorně zpátky k první čajovně. Tam byl vysmátý Michal a jen mával mobilem, že prý kolem něj prošlo asi šest z nich a pár starších paní (pravděpodobně jejich „madame“) a jako důkaz měl jednu ulovenou fotku. My ostatní jsme jen tiše záviděli. Co se dalo dělat. Rozhodli jsme se, že se budeme cca půl hodinu poflakovat kolem a pak se zkusíme vrátit, jestli se náhodou nebudou trousit ven po skočení „šichty“.
Michal s Petrem byli už pořádně uchození, ponechali jsme je tudíž svému osudu v nedaleké kavárně. Sami jsme vyrazili do nedalekého obchodu (a půjčovny) s yukatami – Petr mi ochotně poskytl dost financí na zakoupení mého vytouženého obi (tj. pásu k yukatě – tu jsem čirou náhodou koupila předchozí den – prodavačka mě skoro násilím zatáhla do obchůdku, oblékla mě a už nebylo cesty zpátky). Při nakupování jsme měli štěstí, při následném čekání na gejši už ne. Potmě jsme se pak vraceli zpátky na nádraží a beze spěchu zpátky do hotelu. Tam nás čekalo ještě balení a poslední noc v Japonsku.

Eat now

VII.
Nastal náš poslední den v Japonsku. A co víc! Do Tokia jsme neletěli letadlem, ale jeli vlakem! Jupíí, konečně můj vysněný shinkansen. Vstávali jsme brutálně brzo a konečně jsme tak viděli sportující japonce. V šest ráno bylo totiž to jediné možné počasí na běh a jiné aktivity. Okolo deváté už je moc horko a dusno. Na nádraží bylo docela dost lidí, všichni čekali spořádaně na označených místech. Vlak jezdí každých pět minut, bez nejmenšího zpoždění a staví na milimetr přesně. Jinak by lidi ani nemohli nastoupit – podél trati je ocelový plot a v něm elektronicky ovládané branky. Ty se otevřou až při příjezdu vlaku a lidé tak mohou nastupovat. U každé branky je napsáno, který vagón a které dveře tu budou. Nástup i výstup je rychlý a než se člověk naděje, už se jede dál. Uvnitř je víc místa, než v letadle. Okénka (z pochopitelných důvodů) nelze otevřít. Vlak se rozjíždí nenápadně a najednou máte pocit, jako kdyby to bylo letadlo a mělo každou chvíli vzlétnout. Chytla jsem se opěrek a až pohled z okénka mě ujistil, že jsme pořád pevně na kolejích. Průvodčí nekontrolovat jízdenky – šel, v ruce měl tablet a počítal cestující na jednotlivých sedadlech. Při vstupu do vagónu se všem uklonil a při odchodu se otočil a znovu se uklonil. Občas projel jídelní vozík a nabízel občerstvení. Stavělo se jen párkrát a jemný ženský hlas v několika jazycích upozorňoval cestující, že na přestup mají jen pár minut. Také radil, aby si nikdo nehodil zavazadla na hlavu a že mají být všichni ohleduplní vůči ostatním.
Cestou jsme jeli okolo hory Fudži. Je nádherná, veliká a majestátní. Tokio je hlučné a přelidněné. Přestup byl málem nad naše síly, naštěstí se nám podařilo dojít až k nástupišti, kde už byla podlaha celá pokreslená letadly a šipky přesně naváděly do těch správných dveří. Na letišti jsme málem zabloudili v obchůdcích a byl trochu problém najít ty správné dveře na odbavovací prohlídku - byla přísná a poměrně důkladná. Přesto jsem až v letadle zjistila, že mám plnou kapsu mincí a bezpečnostní rám ani nepípl. Letadlo bylo narvané a rezervovací systém nás zase rozhodil daleko od sebe. Trochu vyjednávání to spravilo a opět jsem skončila uprostřed prostřední řady. Turbulence s námi mávaly ze strany na stranu a já tentokrát neusnula ani na chvilku. V Mnichově pilot klesal jak ďábel a můj žaludek zůstal kdesi v oblacích. Ještě dlouho po doletu jsem se klepala. Na přestup bylo málo času a my se hodně bály dalších bezpečnostních procedur. Po zkušenostech z Tokia jsem pečlivě zkontrolovala kapsy, přesto si mě policistka vzala od rámu stranou. Nemohla totiž pochopit, že mám tílko, přes něj košili a pod ní dlouhé rukavice až k ramenům. Musela jsem si je sundat a nechat si ruce ještě jednou zkontrolovat. Z Mnichova do Prahy jsme letěli s tou samou posádkou, jako při opačném letu. Pilot se za ten týden moc nového nenaučil a v Praze dosedl opravdu drsně. Celá šťastná jsem zamířila pro kufr. Cestu mi zatarasil dav, který evidentně na něco čekal. Prodrala jsem se dopředu a rychle couvala zpátky. On tam totiž stál policista a pyrotechnik, který zkoumal jakýsi objekt. Naše malá skupinka se zkušeně schovala za nejbližší sloup a čekali jsme. Nic naštěstí nebouchlo a najednou jsme byli opět v naší pražské mhd. Rozdíl od té japonské byl strašlivý. Uvítal nás hluk, opilci, smrad a nepořádek. Nic takového jsme v japonské mhd nezažili. Co se dá dělat, jsme zase doma.
Jak jsem tak dala klíč do zámku, ztuhla mi krev v žilách. Bylo odemčeno! Opatrně jsem otevřela a nakoukla do bytu. Nic nechybělo, nepořádek byl stejný jako při našem odjezdu. Tentokrát byla vina na mojí straně – to já před týdnem zavírala dveře. Evidentně jsem byla duchem už na cestách a jen jsem zabouchla. Tahle moje chyba se naštěstí obešla bez následků a tak jsme mohli vybalit kufry, opláchnout se po cestě a jít spát. Čekal nás den klidu a pak týden na chatě u manželových rodičů. Konečně uvidíme naše děti a budeme se moct svěřit s našimi zážitky. V duchu jsme oba začali počítat, jak dlouho budeme muset šetřit na další cestu do Japonska. Oba jsme se totiž shodli, že se tam musíme podívat ještě jednou – tentokrát jako rodina.

Pojedem!