úterý 3. června 2014

Jak se vaří na ulici

Nejsem nijak dobrá kuchařka... nikdy jsem nebyla a asi už nikdy nebudu. Proto dokážu ocenit, když někdo tou zvláštní schopností disponuje. O to víc si cením, když se jedná o kuchaře – muže. Vařící muž je jev výjimečný a vítaný. Mé srdce tudíž zaplesalo, když se mi po dlouhé době ozval kamarád blogující o jídle. Hořela jsem nedočkavostí na ochutnání nějaké jeho lahůdky.
Nevolal ovšem proto, aby mě pozval na nějakou domácí grilovačku. Kupodivu volal jménem své přítelkyně, která pořádala první ročník festivalu o jídle. Chtěla si domluvit s mým mužem, aby se na festivalu objevil i stánek jeho neziskové organizace. Z toho sice sešlo, ale alespoň jsme byli pozváni na festival. Místo konání mne trochu zaskočilo. Techno klub v Holešovicích je sice zajímavý, vždy mi ale přišel až úsměvně malý. Na takovou akci trošku nevhodný. Také počasí mírně stávkovalo. Přesto jsme v určenou neděli vzali děti a vyrazili jsme. Na nás nezvyklým prostředkem – metrem. Trochu jsme doufali, že Josífka většinu akce prospí v kočárku.
Už při výlezu z metra nás překvapil dav lidí, který se valil směrem ke klubu. Celý plácek před klubem byl zastavěný stánky a akce se už pomalu rozjížděla. Mezi lidmi se proplétal tým veřejnoprávní televize a snažil se natočit ty nejlepší záběry. Lidu už ale bylo tolik, že to nakonec vzdali, šli za plot a točili odtamtud. I my jsme si trochu zoufali. Tlačení kočárku bylo stále těžší a těžší. Rychle jsme tedy našli prázdný stůl a zaparkovali jsme. Manžel hlídal mladší holku, já jsem vzala tu starší a šly jsme na lov. Nakonec jsme našly pro každého něco – masovou mňamku od kamaráda, zmrzlinu pro holku, bábovku pro Vráťu, palačinky pro Josífku a další a další.
Tak kdo je na řadě?

Na festivalu bylo od každé kuchyně něco. Hned u vchodu vítalo Mexiko, pak pizza, vegani, burgry, vínečko, čaje, domácí zmrzlina a dokonce i japonské speciality. Zvláštností byla kuchyně bezdomovecká. V ní vařili dobroty ti, ke kterým byl osud zatím velice nevlídný. K tomu všemu vyhrával DJ a šlo se kochat i vystavenými sochami. 
Po první degustaci jsme si prohodili role a na průzkum vyrazil pro změnu Vráťa. Pak už nám ale začala být zima (a černající se obloha hrozila bouřkou) a tak jsme si rychle ještě koupili pár dobrot „na doma“ a zamířili k domovu. Až cestou mi došlo, že jsme se vlastně vůbec nepodívali dovnitř klubu! A to se tam ještě konaly přednášky, burza kuchařek a kdo ví, co ještě! Snad nezůstane jen u jednoho ročníku a doženeme to příští rok. Domů jsme dorazili unavení, přecpaní, ale spokojení. Díky médiím jsme pak zjistili, že akce trvala až do nočních hodin a snědlo se vše, co tam kdo přivezl. Akci dobře ohodnotila i televize a brzo se vyrojilo několik pochvalných blogů a fotografických alb. Nezbývá tedy než popřát organizátorům pevné nervy a lepší ruku při výběru místa na konání příštího ročníku. Já sama se už nemůžu dočkat, co bude na ochutnání příště.  
Josí více obdivovala místní vegetaci