Tiché Vánoce

Ač se to nezdá, jsme docela introvertní rodina. Nejlepší dárky jsou ty, se kterými se můžeme každý ukrýt do svého koutku a tiše si číst nebo hrát. U toho hraje pohádka a na stole jsou nějaké dobrůtky. Jsme prostě spolu a přitom každý ve svém světě a zcela nám to vyhovuje. Letošní svátky se opravdu vydařily, dárky byly přesně dle chuti, jídla a pití tak akorát, uvnitř bylo teploučko a venku fičel vítr a pršelo. Chyběl jen praskající krb, ale ten do paneláku narveme těžko.
Jeden velký stín se však nad touto idylkou přeci jen vznášel. Jen den předtím celá země držela státní smutek nad zbytečně vyhaslými životy, které bezcitně postřílel jeden ubožák. Připravovala jsem salát a solila ho svýma slzama. Nešlo nemyslet na všechny ty mámy, které čekaly své sotva dospělé děti a ony prostě nepřijedou. Nepomůžou s přípravou jídel, nebudou zdobit stromeček, nebudou se hádat o výběr pohádky.
Drtivá většina z obětí byli mladí studenti Filozofické fakulty – pár z nich jsem předtím letmo postřehla na různých sociálních sítích. Řešili obyčejně lidské potíže, byli plni ideálů a plánů. Chtěli změnit svět a posunout ho zase o kus dál. Kolik z nich se doma hádalo o vegetariánství, zabíjení kaprů před obchody nebo řešilo svou orientaci? Možná je doma podporovali, možná to tam neměli lehké. To se už nikdy nedovíme.
Jedno je však jisté – pro jejich rodiny letos Vánoce asi nejsou. Všichni se snaží ignorovat zabalený dárek, který si už nikdo nerozbalí. Možná pro ně bude prostřeno u stolu, ale na židli se nikdo neposadí. Místo obvyklých hádek, debat, zápočtů a dalšího semestru se bude řešit pohřeb. Během dalších dní bolest trochu otupí, za rok se však vrátí s plnou silou. Vánoce už nikdy nebudou stejné. A to vše kvůli jednomu střelci.
Nebudu tu spekulovat o vhodných opatřeních. Dle mého soudu tu nepomůžou žádné rámy nebo hlídky. To co v naší zemi citelně schází je hustá síť dětských psychologů a psychiatrů. Některé školy mají své vlastní, je to ale zoufale málo. Neexistují žádné preventivní prohlídky, záchranná síť… a přitom nároky na děti a dospívající jsou občas dost drsné. A získat zbraň a zbrojní pas je přitom tak jednoduché. Vždycky jsem si myslela, že se dělají nějaké těžké psychotesty. Nyní se dovídám, že stačí posudek od obvodního lékaře – ten přitom jen málokdy ví o psychických potížích svých klientů.
Zakončila bych však optimisticky. Pevně věřím, že ti mrtví by nechtěli, aby náš život navždy zatuhnul v bolesti a smutku. Chtěli by vidět okolo sebe rozesmáté tváře. Budeme na ně navždy vzpomínat a právě jim budeme dedikovat naše další činy – zkusíme nést jejich sny dál a alespoň některé proměnit ve skutečnost. Dlužíme jim to.