Česko - neposlušný pacient

Celým světem hýbe současná pandemie Covidu. Každá země má své postupy a styl léčby. Někde se razí tvrdý postup, někde sází na zodpovědnost občanů. Některé státy se dokonce rozhodly pro ignoraci (ostatně, když se nedělají testy, tak neexistuje ani nemoc – to dá rozum, ne?). Už několik měsíců s onou zvláštní „chřipečkou“ bojuje i naše malá zemička.
Ze začátku nás vyděsila rychlost postupu v cizině a raději jsme zavedli tvrdý režim. Každý si hlídal osobní prostor, roušky šili i malé děti, desinfekce se vyráběla místo pálenky. Nechodilo se do školy ani do práce. Za zdravotní procházku po sídlišti vám hrozilo udání sousedky a návštěva policie. S příchodem léta nám všem otrnulo.
Ostatní nemoci kosili lidi po stovkách a Covid si vybíral stále malé procento oficiálně nemocných. Píši „oficiálně“ protože se testovalo tak zoufale málo, že spousta lidí nemoc prodělala a nikdo se o tom nedověděl. Navíc se začala blížit doba dovolených a každý chtěl alespoň na chvíli někam pryč. Do hor, k moři, na výlety... prostě do jiného prostředí. Zapomenout na měsíce domácího učení, mizivé výplaty a všeobecné nejistoty. Politikům se začalo blížit nové volební období a tak se rozhodli učinit silně populistické opatření a pootevřeli hranice. Zároveň uvolnili restrikce a život se vrátil skoro do normálu.
Podzim nám vrátil úder plnou silou. Oficiální nemocní začali přibývat po tisících, rostl i počet mrtvých. Oproti jaru situace značně vygradovala. Lidé však reagovali zcela opačně. Zmizela opatrnost, ohleduplnost nebo prostý strach. Nastal čas sobeckosti a „jáství“. „Já“ tohle nechci, „já“ si mohu dělat co chci, „já“ mám právo! Achich ouvej. Další level je „bojuji za práva svých dětí“. Když už dojdou logické argumenty, začne se bojovat emocemi. Každé dítě najednou po nasazení roušky omdlévá a kolabuje. Připomíná mi to jednu političku, která prohlásila, že MHD je špatná, protože ji v ní modrají děti. Potěš koště.
Národ se rozdělil mezi vyznavače roušek a jejich odpůrce. Zdravý rozum to zabalil a šel si ven dát čouda. Možná i panáka. Na internetu a v televizi se začal hádat zubař s biologem a navzájem si dokazovat, čí teorie je pravdivější. Poslušný ministr byl nahrazen naoko bojovníkem, který má ovšem za úkol pouze odvést pozornost a připravit národ na volby spasitelné strany a vůdce. Ostatní národy si zaťukaly na čelo a zavřely nám hranice. Dokonce ani bratia slováci už nejsou na naší straně.
V hlavě mi pořád rezonoval takový malý hlásek, že prý jsem něco podobného už kdysi viděla nebo zažila. Až po delší době mi to došlo. Jako dítě jsem trpěla podvýživou a byla vyslána na speciální tábor (který nijak extra nepomohl a já si svou podvýživu nesla až do prvního zaměstnání). V dospělosti se zase hormony rozhodly, že nejlepší bude rovnou nadváha a tak jsem udělala značný váhový skok. Co to má společného s českým národem a jeho přístupem k nemoci?
V první řadě je to odmítání evidentního problému. Ať už s nadváhou nebo podváhou, věty jsou takřka vždy stejné - „Je to moje tělo, mě se tak líbí.“ „Je to jen přechodný problém, z toho vyrostu, to vycvičím.“ „Ostatní jedí víc/míň než já a nikdo jim nic neříká.“ „Nikoho nevraždím, nikoho nezatěžuji.“ „Když to někomu vadí, ať jde jinam.“ „Je to problém doktorů, já pro to dělám až až.“ „Zdravotní péči si platím, tak si snad můžu nárokovat nějakou péči, ne?“ apod.
Paralela se současnou situací se přímo nabízí. Česko je nyní země, která trpí nemocí (zde přirovnáno k nadváze). Je pacient, který se musí léčit. Ze začátku léčbu přijímá vděčně, ale brzy mu přijde příliš tvrdá. Pacient s nadváhou je taky ze začátku nadšený, dokonce zhubne i pár kilo a cítí se lépe. Pak nastane tvrdá práce a to už se nikomu nelíbí. Lidé odhazují roušky, pacient schovává léky za květináče a tajně se láduje jídlem. Lidé i pacient se také schodnou na tom, že se jedná i příliš velký zásah do jejich soukromí, je jim upíráno základní právo a doktoři situaci zbytečně nafukují, začerňují a vůbec moc straší. Oni se přeci cítí dobře. A vůbec – ti, co doteď umřeli, si za to určitě mohli sami. Měli určitě i jiné nemoci, byli příliš staří, nemotivovaní a tak dále. Co si budeme namlouvat. Proč máme my trpět i za ně? Tsts... to by tak hrálo.
Výsledek je nasnadě. Čím déle budou lidi sabotovat snažení lékařů, tím déle bude nemoc (nadváha) trvat. Zabýčený člověk se zpravidla probere až šokem – poté, co mu na nákazu (nadváhu) umře někdo opravdu blízký. Pak začne zase rychle nosit roušky, jíst léky a poslouchat rady. Teda... do určité doby... jakmile to bude zase dlouho trvat, pookřeje a na vše se znovu zvysoka vykašle. Já nosím roušku v práci i dvanáct hodin v kuse (samozřejmě, že ne tu samou, ale že jich během dne vystřídám víc a různé typy), mám odřené tváře i nos a uši mám od šňůrek do krve. Přesto musím poslouchat jak ostatní roušku nenasadí, protože se jim pak hůře dýchá, nedostatek kyslíku způsobu motání hlavy a vůbec je to nepříjemné. Kdepak, půlhodinový nákup v obchodě by s roušku prostě nezvládli, to po nich nikdo nemůže chtít. Stejně jako se mi paní s těžkou nadváhou prostě posadila vedle pokladny na zem, protože nerada dlouho stojí.
Naštěstí pro nás nadváha není nakažlivá a dotyčný si ji vezme s sebou do (většinou předčasného) hrobu. Covid už je horší, ten se přenáší až moc rychle. Ta nejtěžší forma se však brzy vyčerpá (neboť zahubí svého nositele) a zůstane jen ta, která nositeli sice uškodí, ale nechá ho žít a nemoc dál šířit. Se zmutovanou „slabší“ verzí se pak už nějak naučíme žít a časem se určitě objeví i nějaká vakcína. Nebo se snad lidi naučí pořádně si mýt ruce, pšíkat do kapesníku a nelézt mezi lidi s kašlem. Nebo třeba nosit roušky při obyčejném nachlazení jako každý spořádaný obyvatel asijské části světa. Bez keců a remcání se to ale asi v této generaci ještě nepodaří ;)

PS: Mé snažení o dosažení normální váhy je zatím fiasko. Z BMI 17,85 jsem skočila během měsíce na 25,15 a po dětech (a jarní karanténě) 27,99. Cvičím, jezdím do práce na kole, denně ujdu několik kilometrů a snažím se jíst zdravě (vlastně se do jídla musím nutit, nemám pocit hladu a musím se hlídat, abych přes den alespoň něco snědla). Chodím na kontroly se štítnou žlázou, kde mi nedávno našli nezhoubný malilinkatý nádůrek (nic tragického, jen nepříjemného). Své tělo mám ráda a pevně věřím, že jednoho dne se dopracuji k ideální váze a přitom neztratím nic ze své ženskosti. Jen doufám, že mi současné Covidové šílenství nebude mou snahu tolik komplikovat.