Nikdy jsem neměla velkou důvěru v doktory. Většina mých zkušeností byla silně negativní a styl léčení diskutabilní. Proto jsem nijak nezajásala, když jsem dnes přišla na pravidelné vyšetření štítné žlázy a na dveřích byla cedulka, že za obvyklého doktora je záskok. No co, klinika je to velká, třeba to bude někdo dobrý a zkušený.
Ještě do dveří jsem vcházela plná optimismu. Doktorka vypadala sympaticky a hned začala kontrolovat výsledky laboratorního vyšetření. Mám dlouhodobě nedostatek vitamínu D a ani dopování v podobě kapek moc nezabírá. Doktorka se mile usmála a jedovatě se zeptala, jestli ty kapky vůbec beru. Vytřeštila jsem oči a špitla, že ano a že se samozřejmě pokouším být i co nejvíce venku – že dokonce několikrát měsíčně jezdím do práce na kole – to by přece taky mělo pomoct. Tentokrát se jen ušklíbla a řekla, že je určitě beru špatně a rozhodně se v létě neopaluju a mažu se příliš vysokým faktorem. Taktně jsem ji upozornila, že mám silnou alergii na sluníčko a opalovat se nesmím (je to uvedeno v kartě). Mávla rukou a předepsala mi větší dávkování kapek.
Změřila mi tlak (byl vyšší než můj obvyklý, její přístup mě trochu dopálil, ale i tak to bylo krásných 120/85, tepovka se mi zvedla na 68/min, ale i to bylo tabulkové). Mezitím se zeptala, jestli se nějak zhoršil můj stav od minule. S panem doktorem jsme probírali moji váhu a nenadálý přírůstek – tak jsem jen podotkla, že jsem opět lehce přibrala. Kriticky se na mě podívala a řekla, že to není vina štítné žlázy a že je vidět, že moc jím a nehýbu se. Začala jsem vidět rudě. Znovu jsem připomněla, že jezdím do práce na kole, nemám sedavé zaměstnání a celkově mi nechutná, takže i málo jím. Doktorka zakoukela očima, že to zná... určitě přijímám víc energie než vydávám, o nějaké mém ježdění si myslí své a s jídlem je to určitě tak, že přes den nic nejím a večer se přecpu k prasknutí. Docela už rozlobeně jsem se ohradila, že takhle to teda rozhodně není. Nejsem svatá, ale doopravdy není nic, na co bych mohla ukázat prstem a říct: „Tohle je ten viník! Proto přibírám!“ Necpu se sladkým, nepiju jak duha, přiměřeně se hýbám, jím docela zdravě, byla jsem dlouho v kolonce podvýživy a pak skokově nabrala do nadváhy. Doktorka to rázně ukončila slovy, že se mi prostě otočil metabolismus a je to moje vina. Konec diskuze, objednejte se za půl roku k panu doktorovi.
Vzala jsem si zprávu a odešla z ordinace. Cestou do centrální kartotéky (kde se objednává) jsem se začetla do zprávy. Málem jsem kartotéku přešla a nabourala do zdi. Jsem si 100% jistá, že mi paní doktorka jen měřila tlak. A teď čtu, že mi prohmatala krk, zkontrolovala jazyk, třes rukou, vláčnost pokožky, oční segment. Ehm??? Tohle všechno zvládla během našeho rozhovoru, kdy se mě fyzicky dotkla jen aby upevnila manžetu přístroje??? To už se naše lékařství tak posunulo, že stačilo půl roku a najednou se štítná žláza dá prohmatat pohledem? Přemýšlela jsem, co dělat. Nakonec jsem se objednala k obvyklému doktorovi, zprávu si vezmu s sebou a jemně ho upozorním, že laboratorní výsledky a hodnoty měření tlaku jsou v pořádku – zbytek je sci-fi, vymyšlené paní doktorkou.
A co vy? Co byste dělali na mém místě? Věříte svým doktorům?
