Sexuální násilí – viníci a oběti

Od včerejšího dne hýbe českým politickým rybníčkem sexuální aféra jednoho z mladých politiků. Nebudu jmenovat, ani nebudu rozepisovat. To zvládají jiní. K čemu se ovšem vyjadřovat budu, je okamžitý hon na čarodějnice, který víceméně skončil politickým lynčem dotčeného muže. U nás v rodině panují na tuto kauzu protichůdné názory a málem to skončilo prudkou hádkou. Ptala jsem se v duchu, proč tomu tak je. Proč mám potřebu se nějak vymezovat vůči politikovi, jehož stranu nevolím a jeho samotného nijak extra nemusím? Co tím získám nebo ztratím? Pořád mi jen v hlavě blikala výstražná kontrolka a na jazyku byla pachuť nespravedlnosti.
Až druhý den jsem pomalu začala chápat. Šla jsem vyzvednout dítě do družiny a jak jsem se blížila ke školní budově, do mé mysli se vkrádaly vzpomínky na má školní léta. Před očima se mi vynořovala dávná kauza, která mě tehdy zděsila a znechutila až na okraj mých sil. Má víra v právní stát padla a já se tehdy v čistém šoku rozhodla na toto časové období zapomenout a vše zcela vytěsnit z hlavy. Povedlo se takřka dokonale, ani nyní se mi nepodařilo vrátit všechny vzpomínky do poslední. A co se tehdy vlastně stalo?
Po absolvování základní školy jsem nastoupila na Integrovanou střední školu obchodní – tj. první tři roky jsem se vyučila prodavačkou a následující tři roky jsem vystudovala obchodní akademii a zakončila ji maturitou – to vše na stejné budově a pod dohledem stejných učitelů. Proto si nejsem tak zcela jista, jestli se to odehrálo v době učňovské nebo následující. Přeci jen, je to už více jak dvacet let zpátky. Naši kantoři byli pestrou směskou odborníků i prapodivných existencí. Někteří byli extrémně dobří, jiní zvláštní (jedna učitelka se během té doby zbláznila a skončila v ústavní péči) a většina jich byla zcela běžně průměrná. Já se nyní v duchu vrátím k našemu učiteli Občanské nauky.
Jeho jméno tu uvádět nebudu (z pochopitelných důvodů) a ani by to nebylo podstatné. Jeho vzhled byl unikátní – pan profesor byl morbidně obézní. Ale to teda echt. Pokud chtěl nastoupit do tramvaje, musel prostředními dveřmi a i do nich se musel lehce natočit, aby se vešel. Po chodbách se pomalu valil a během vyučování musela být otevřena okna, protože mu osobní hygiena dělala nemalé potíže. Mám pocit, že bydlel buď sám, nebo s maminkou (rozhodně už je to dlouho, co měl nějakou oficiální přítelkyni). Přesto měl rád mladičká děvčata – ovšem ve vší počestnosti. Prostě mu dělalo dobře si s nimi povídat a směřovat je k ušlechtilejším cílům, než jen k suchopárné ekonomii nebo účetnictví.
V jeho hodinách se probírala těžká témata – rád vyvolával debaty a cvičil nás v rétorice. Chtěl znát náš názor na násilí ve filmech, politice nebo o asistovaných sebevraždách smrtelně nemocných (což bylo tehdy téma absolutně neprobádané a pro obchodní akademii nevídané). Byl přísný, ale spravedlivý. Každého tlačil až na dřeň a nespokojil se s nějakým naučeným textem – svůj názor si žák musel umět obhájit před porotou. Díky tomu ho spousta žáků neměla ráda. Jeho předmět neměl být důležitý – učit jsme se měli přece úplně jiné dovednosti. Přesto jsme ho někteří měli rádi (například i já). Navíc si vždycky našel čas na osobní konzultace a nebál se suplovat roli školního psychologa. Tyto hodiny navíc se odehrávaly v jeho kabinetě, pro větší soukromí žáka i kantora.
Já jsem si tehdy procházela dosti bouřlivým a depresivním obdobím a neměla jsem v okolí nikoho, komu bych se mohla svěřit. Takže jsem ráda využila jeho nabídky a zašla k němu do kabinetu. Postupně mi věnoval několik hodin svého času a probrali jsme mnohé. Dal mi spoustu cenných rad a nasměroval mě na užitečné knížky a filmy. Bylo mi tehdy velice líto, že má takové zdravotní problémy, protože jinak by z něj byl chápavý manžel a otec od rodiny. Takhle si své mentorovské ambice „vybíjel“ na nás.
Jednoho dne přijela do školy policie a odvedla si mne k předběžnému výslechu. Nechápala jsem. Ukázalo se, že pan profesor byl obviněn žákyněmi z vedlejší třídy ze sexuálního obtěžování. Strohý policista mi předčítal jeho „hříchy“ a chtěl znát průběh mých sezení v kabinetu. Několikrát mi důrazně řekl, abych ho taky udala a že se určitě mezi námi něco odehrálo. Ptala jsem se ho, jestli už pana profesora viděl. Prý ne, nepotřebuje to. Skoro v slzách jsem ho ujišťovala, že nic z předčítaného jsem nikdy nezažila a nevěřím, že by se to tak kdy mohlo odehrát. Pak policista přehodil notu a ptal se přímo na vyučovací hodiny. Že prý se určitě učíme nevhodná témata, zkouší nás ze sexuální výchovy a nabádá k nemravným věcem. Odmítla jsem a dál jsem kategoricky bránila oblíbeného kantora. Marně. Policista si pak zavolal několik dalších spolužaček a odcházel velice zklamaný. Naše třída se za učitele postavila bez výjimky. Ve vedlejší třídě už úspěch měl. Náctileté holky se rozhodly vyříkat si účty a vesele plnily výpovědní lejstra. Málem mu přišily i satanistické rituály a zabíjení koz za úplňku. Pak teprve šel státní orgán za obžalovaným. Od něj odcházel poněkud v šoku. Myslím, že si uvědomil, že některé věci prostě nejsou fyzicky možné.
Za policistou ovšem po chvíli odešel i pan profesor. V tichosti vyklidil kabinet, bez rozloučení opustil budovu a už se do ní nikdy nevrátil. Oficiálně odešel na zdravotní dovolenou a na další školní rok mu už nebyla prodloužena smlouva. Nikdy nebyl oficiálně obžalován. Nikdy nebyl oficiálně odsouzen... a nikdy se už oficiálně nálepky sexuálního násilníka nezbavil. Nedostal šanci hájit se před vedením školy. Nemohl nic říct svým žákům ani jejich rodičům. Pubertální akt několika žákyň mu zničil léta budovanou pověst a kariéru. Ty holky se pak ještě měsíce chlubily, jak s ním zametly a že už je teď učení pohoda. Jeho další osud mi není znám a nejsem si jistá, jestli vůbec chci vědět, jak dopadl. Jen tajně doufám, že si našel nějaké jiné tiché místo a tam to doklepal do důchodu. Pravděpodobně už ovšem nezval nikoho do kabinetu, neudílel rady a učil striktně dle osnov.
V mé ještě dětské duši to zanechalo těžký šrám. Zjistila jsem, jak strašně jednoduše se lze někoho zbavit a doslova ho zničit. Jak stačí stín podezření a vůbec není nutné ho doložit. Jak těžké je určit viníka a oběť. A že náš právní stát je právní pouze tehdy, když se mu to hodí.

Tímto článkem nechci a nehodlám obhajovat nikoho v současné politické kauze. Počkám si na oficiální verdikt policie a soudu a pak teprve budu něco komentovat. Možná je viník, možná je oběť – a klidně i mezi. Lidská duše je nevyzpytatelná.
A co vy? Už jste vynesli svůj ortel?

Mrazivý Úřad práce

    Tak doba covidová dolehla i na naší rodinu a já se najednou ocitla bez práce. Po třech letech mi vypršela smlouva na dobu určitou a firma nebyla schopná si mě z ekonomického hlediska udržet. Bez pořádného rozloučení a bez odstupného jsem se tak 1.2. dostavila na místní Úřad práce.
    Zároveň jsem v rukou žmoulala obálku s vyplněným formulářem na PnP (Příspěvek na péči) pro mladší dceru. Co čert nechtěl, na konci minulého roku nám vypršel odborný posudek jejího "postižení" a bylo nutné doložit, že se třeba z toho autismu zázračně neuzdravila. Obvykle chodí sociální pracovnice na čumendu do domácností, v současné době však raději zašlou 17 stránek formuláře a vyplňte si ho. Vyplněný tiskopis je možné odeslat poštou, naskenovat a poslat e-mailem nebo donést osobně do podatelny. Vzhledem k tomu, že je to ve stejné budově jako zprostředkování zaměstnání, vzala jsem to rovnou s sebou.
    Úřední hodiny jsou od 8:00 - 10:00, raději jsem tedy přijela na místo určení už tři minuty po osmé. Zdálky jsem viděla dlouhého hada fronty. No nazdar, to ještě neotevřeli? Ale kdepak, jenom pouštěli dovnitř po jednom. Čas od času. Asi aby se jim budova moc nezaplnila. Když jsem přišla blíž, ztuhla jsem. Ty fronty byly dvě. Jedna byla hlasitá, rozčilená a neustále měnící tvar. Létaly tam sprosté slova, lidi úředníky málem fackovali. Ukázalo se, že to jsou žadatelé o zprostředkování práce (teda spíš podpory). Druhá fronta byla o fous menší, tichá a absolutně nehybná. Ta byla na PnP žadatele a žádosti o kompenzační pomůcky.
    Spořádaně jsem se postavila do té tiché části. Po nějaké době se hned za mne zařadila velice arogantní a naštvaná paní (zhruba v mém věku). Málem mě i předběhla - nějak jí nedošlo, že dodržuji doporučený rozestup. Na poslední chvíli naštěstí vzala zpátečku a postavila se těsně za moje paty, div že mi neskočila na záda. Bylo to extrémně nepříjemné, zvlášť když vytáhla telefon a začala hlasitě křičet na někoho na druhé straně. Za pár vteřin bylo evidentní, že stojí ve špatné frontě a není si toho vědoma. Chtěla jsem se otočit a varovat jí, ale v tom jsem uslyšela pracovníka úřadu: "Kdo žádá o zaměstnání a má formulář, může ho vyplnit doma a poslat e-mailem! Nemusíte čekat tady!" Formulář jsem neměla, ale ten pán jich měl několik nepopsaných v ruce. Podívala jsem se na zmrzlé okolí, na hodinky, na nehybnou frontu a vyrazila jsem za pánem.
    "Prosím Vás, když nesu jenom vyplněné papíry do podatelny, musím stát tu frontu?" Kdepak, podatelna je prý prozatím zrušená a místo ní je schránka na zdi. Super, obálka v ní byla za pár vteřin. "A prosím Vás, můžete mi dát ten formulář na zaměstnání a fakt ho můžu jen naskenovat a poslat?" Jasně, vše důležité je k němu dokonce přicvaknuté a bez Zápočtového listu (který ještě nedorazil) se mnou na úřadě stejně nic neudělají. Radostně jsem čapla papír, zdvořile poděkovala a už jsem utíkala na autobus. Chudáci úředníci, v tom mraze by si zasloužili alespoň teplý čaj (a vzhledem ke "klientům" možná i s rumem). Arogantní paní jsem nechala svému osudu, vzpomněla jsem si na ní až v teple autobusu.

Teď už jsem v klidu doma, před sebou kafíčku a opatrně vyplňuji. Tak si jen říkám - proč to nejde rovnou vyplnit on-line? Proč není nějaké aktuální info na stránkách úřadu? To člověk opravdu musí v mínus deseti jet až před úřad, tam někoho odchytit pro lejstro a pak se s ním vracet zase domů? Nešlo by to jednodušeji a lidštěji? A proč ne?