Ke konci prázdnin se vedení Prahy rozhodlo udělat zajímavou věc. Získali dojem, že je málo testovacích míst (to je pravda) a že jsou pro neznalé a cizince těžko dostupné (taky pravda). A co jim z toho vyšlo? Chce to nové testovací místo! Na nějakém super známém místě! Hrad je z ruky, tak co takhle Václavák? No super, ne? A tak nám vzniklo odběrové a testovací místo hezky přímo v prostředku náměstí. To jest – jen o dveře vedle od mé práce.
Ze začátku jsme měli všichni radost. Fotka obchodu byla v novinách a na internetu – jako reklama zadarmo to bylo dobré. Potom se to začalo trochu kazit. Netuším, v kolik místo otevírá. Zato vím, že fronta se tvoří už okolo šesté ráno. Při příchodu do práce tak procházím shlukem zarouškovaných, kašlajících a nervózních lidí, kteří v ruce žmoulají pořadové číslíčko a nějaké formuláře. Jakmile otevřeme obchod, přesune se onen dav plynule k nám. Všichni ví, že to bude trvat i několik hodin, než se dostane na řadu zrovna to jejich číslo. Tak proč si mezitím neudělat nějaký nákup nebo si alespoň něco vyzkoušet. Čím víc, tím líp. Desinfekci u kabinek okázale ignorují, bezpečnostní rozestupy jsou asi nějaké sprosté slovo. Včera jsem se odvážila posunout pána u pokladen do bezpečné vzdálenosti (nebo alespoň tak daleko, aby nedýchal na záda platící paní) a málem jsem schytala jednu do zubů.
Jako první to nevydýchala jedna z recepčních v kancelářské části budovy. Ve svém věku už prý nemá takové riziko zapotřebí a doma jí bude líp. Vedení nám rozdalo firemní roušky, ale jejich nošení je zatím na nás. Nastala všeobecná atmosféra nejistoty. Na jednu stranu je fajn, že čekající u nás nechají nějaké peníze, na druhou stranu si však nejsme jisté, že je to ekvivalentní částka za podstoupené riziko. „Obyčejné“ prodavačky se tak postavily do první linie pracovníku čelících konorakrizi. Co nás vlastně odlišuje od mediků, kteří vedle odebírají vzorky? Je chrání plexisklo a všeobecné ochranné prostředky (stydím se jít moc blízko a pozorně si je prohlédnout). My máme štít na pokladnách, jinak ne. Prodavačky se musí plně spolehnout na disciplinované zákazníky. A ruku na srdce – jsou tací mezi námi?
Otázka na závěr – kde je vlastně ta první linie a kdo do ní patří? Jenom lékaři a sestry? Uklízečky v nemocnicích? Taxikáři, řidiči MHD a další přepravci? Prodavači, kadeřnice a další pracovníci služeb? Učitelé? Nejsme nakonec v první linii všichni?
PPS: Orouškované verze naší rodiny se dostala i do médií :D
