Tenkrát mi bylo 12 let. Chodila jsem do sedmé třídy a můj bratr akorát nastoupil na průmyslovku. Měl sice samé jedničky a chtěl studovat na gymnáziu, leč mámin bratr utekl před lety do Ameriky a tak byl bratr postaven před nemilosrdnou pravdu – strana mu dovolila studovat učiliště nebo průmyslovku. A na nějakou vysokou školu potom prý má rovnou zapomenout. Nezbylo než sklonit hlavu a přizpůsobit se. Já sama jsem na nějaké ambice dávno rezignovala a připravovala se na úděl prodavačky.
Do té doby situaci naší rodiny trochu vylepšoval kádrový profil mého otce, který měl opravdu dobré zázemí. Mohli jsme tudíž vycestovat do Jugoslávie (dokonce hned třikrát po sobě), ale telefon jsme měli odposlouchávaný a pošta byla vždy otevřená (z občasných balíčků se vždy něco ztratilo cestou). Na jaře 1989 se moji rodiče rozvedli a tak vypadala naše budoucnost mnohem hůře. Ze začátku se nám máma snažila najít nového „tatínka“ a tak se pokoušela zase po dlouhé době randit. Po několika pokusech se seznámila s pohledným kulisákem z divadla (upřímně, ani netuším ze kterého). Brácha se realizoval hlavně v TOM (turistickém oddíle mládeže) a já bojovala s nastupující pubertou. V takovém stavu nás zastihl podzim 1989.
Všichni jsme věděli, že se něco chystá. Velká vlna demonstrací byla už v létě a já poprvé dostala historickou přednášku od mámy na téma událostí 1968. Před rozvodem se u nás o politice nikdy nikdo nebavil, otec byl zásadně proti. Nahrávky Kryla mi okamžitě ničil a maximálně tak snesl záznamy z Porty. Máma se teprve postupně pouštěla do nějakého našeho poučování. Brácha se začal profilovat jako anarchista a já jen koukala. Sama jsem se teprve hledala. Na začátku listopadu přišli za bráchou jeho kamarádi a jestli půjde taky na Albertov. Už ani nevím, proč tehdy nešel, asi neměl čas – vypadalo to, jako jen jedna demonstrace z mnoha. O to větší bylo jeho překvapení další dny.
Jako první se u nás stavil kamarád z oddílu. Ruku měl zasádrovanou – dvojitá zlomenina. Ještě několik týdnů tvrdil, že se mu to stalo na utkání v lakrosu. Ehm, jo... jasně. Další měl „jen“ modřiny. Ten přiznal, že na Národní byl a že ještě stihl z budky rychle zavolat rodičům, že přijde domů asi o něco později – že to vypadá na průšvih. Díky tomu jsme měli novinky jako jedni z prvních. Jednoho dne máma přišla z rande a jen oznámila, že se teď budou dít velké věci. Její milý kulisák se stal spojkou mezi Laternou magikou a dalšími ohnisky revoluce. Díky tomu byla máma na všech demonstracích a brácha s ní. Já jsem hned ze začátku lehla do postele s nemocí a víceméně vstala až když bylo po všem.
Mé okolí přistupovalo k událostem různě. Někteří spolužáci zjišťovali možnosti stávky, další chodili mezi námi a varovali nás, že to špatně dopadne a budeme všichni sedět (i s rodiči). Učitelský sbor byl rozpolcený úplně stejně. Nakonec se rozhodli přidat se ke generální stávce. Kdo chtěl, mohl do školy – kde se diskutovalo a neučilo a kdo nechtěl, zůstal doma. Rádio začalo opatrně hrát Matušku, Kubišovou a folkaře. Najednou jsem nemusela kazety shánět pod rukou, ale byly volně k dostání.
Z mého dětského úhlu pohledu pak najednou uplynulo pár dní a bylo po všem. V televizi mluvil Havel a drze se veřejně přiznal, že prohlášení čte z papíru. Dřív nám vždycky politici předstírali, že mluví z hlavy a přitom vše nenápadně četli z čtecího zařízení vedle kamery. Do třídy přišel soudruh ředitel a měl dlouhý proslov. Od tohoto dne už nemáme „soudruha“ třídního učitele, ale „pana“ třídního učitele. V každé hodině jsme také museli vzít pero a pravítko a z každé učebnice pečlivě vyškrtat slova „socialistický“ a „RVHP“. V dějepise jsme se přestali učit z Poučení z krizového vývoje, ale slavnostně před nás položili Souostroví Gulag. Ze sídliště zmizelo pár sousedů a jeden spáchal velice zvláštní sebevraždu skokem ze zavřeného okna. Dalšímu bouchla bomba za dveřmi (naštěstí slabá a spíše výhružná). Hluboko v noci pak vyletěl do vzduchu celý nedaleký stánek s květinami. Ten tedy shořel komplet. Asi bych měla trochu vysvětlit situaci – naše sídliště bylo osídlené především méně důležitými lidmi z různých ambasád (především sovětské) a tajnými policajty, kteří na ně měli dohlédnout. Do toho bylo pár „normálních“, aby vše budilo zdání klasického sídliště. Přechod na nový režim byl tudíž minimálně zajímavý.
Hned po revoluci mámě došlo, že její dosavadní zaměstnání se zruší (pracovala v nakladatelství nějakého úřednického časopisu, který nikdo nikdy nečetl a vydával se jen proto, aby se lidi zaměstnali) a tak si rychle našla nové místo v právě u nás otevřené bance. Byl to prozíravý tah a moudrý krok do budoucna. Teď se totiž ukázala nemilá tvář revoluce – aby mohl skončit komunismus a nastoupit demokracie, bylo nutno předělat celý systém. Odsekat nepotřebné větve a naučit lidi nespoléhat se na systém a stranu. To už se nikomu nechtělo. Oni doufali, že zacinkají klíčema a budou si žít jak v Rakousku – a tak nějak pozapomněli, že to obnáší i trh práce, nezaměstnanost a konkurenční boj. Nejradši by si ponechali všechny výhody komunismu a skloubili je s výdobytky kapitalismu. Jenže takhle svět nefunguje. Nastalo kruté vystřízlivění a hledání viníka. Občanské fórum začalo ztrácet body a objevili se nové strany. První opravdu svobodné volby byly spíše fraška, o to však zábavnější. Objevili se kuriozity typu Strana přátel piva, Strana mlčící většiny (ti během spotu v televizi jen zírali do kamery) apod. Nikdo taky nedokázal udělat tlustou čáru za minulostí a tak se z komunistů nestala zakázaná strana (jako třeba z nacistů) a naopak byli tiše tolerováni. Objevili se sice snahy o lustraci a prověřování starých kádrů, ale to šlo vždycky nějak obejít. Ministerstvo vnitra (a další ministerstva také) velice rychle spálili důležité a usvědčující materiály a žilo se dál.
V tomto bodě opustíme svět velké politiky a podíváme se na praktické změny, které postihly naší rodinu a ovlivnily její další život. Tou nejkrásnější bylo asi to, že se konečně ozval mámin bratr a já tak v létě ve svých 13 letech konečně potkala strejdu. Zvlášť babička s dědou a prababička s pradědou plakali dojetím, protože se už dávno smířili s tím, že ho už nikdy naživo nikdy nespatří. Tátova rodina měla potíže se na nový systém adaptovat a zcela se od nás odstřihla – od tohoto roku jsem nikoho z nich neviděla (a vzhledem k tomu, že prarodiče z této strany časem zemřeli, tak už ani neuvidím). Mámin kulisácký přítel revoluční dobu odstonal těžkým zápalem plic a jejich láska časem vyprchala a také zmizel z dohledu. Máma pak ještě pár let zkoušel randit, nakonec si však počkala mnoho let, než našla toho pravého. Byl to čechošvýcar, který kdysi emigroval a na stará kolena se rozhodl vrátit do vlasti. Mámě se tak mohl splnit sen o cestování a konečně se podívala na taková místa jako je Mexiko, Havaj nebo Kalifornie. Bratr dostudoval průmyslovku a po krátké vojně se spolu se svou ženou odstěhovali do Lucemburska. Tam jsou dodnes a spokojeně tam vychovávají dvě děti. Já jsem se vyučila tou předurčenou prodavačkou, pak si udělala Obchodní akademii, Jazykovou školu (zakončenou státnicemi z angličtiny) a pár let jsem studovala i tu vysokou školu. Nedokončila jsme ji, ale to už je námět na jiný blog. Do toho jsem hodně cestovala, vdala se a narodily se mi dvě dcery.
 |
| Malá spartakiádnice musela rychle dospět |
Celkové shrnutí:
plusy – konečně byla rodina zase pohromadě a v kontaktu; všichni jsme si mohli splnit cestovatelské touhy a využili jsme toho; mohli jsme studovat a taky jsme to udělali; máma našla (snad) už definitivní lásku svého života; mezi mé koníčky se mohl zařadit bowling (sport do té doby takřka u nás neexistující) a cosplay s lolita módou (existence nějakého anime conu by byla v komunismu nemožná); za politické vtipy už nikdo nešel do vězení, nadávající jedinec maximálně riskoval popotahování u soudu za urážku na cti; uspořádala se spousta koncertů a přijela hora umělců, kteří by se k nám neměli šanci dostat; mohu mít tetování a přitom mít dobrou práci (i když – tenhle bod by moje máma zařadila spíš do mínusů); bratrova rodina si spokojeně žije v zemi dle svého výběru; já i manžel děláme práci, která nás baví a má smysl; mít zaměstnání není povinné – když chcete zůstat doma a třeba se starat o dítě nebo člena rodiny, není to problém; rozvíjí se podnikání a nové obory studia; můžeme kupovat a prodávat svůj vlastní osobní majetek – nebaví vás už knížka nebo plyšák? Prostě je prodáte dál – to bylo dřív nelegání a byly i tvrdé postihy (kdo z vás ví, že představitel Ivánka z Mrazíka zemřel v hanbě a ponížení po uvěznění za to, že se pokoušel prodat pár gramodesek?); vyvíjí se lékařská péče a školství; s tím se pojí i pro mne jeden z nejdůležitějších plusů – jedná má dcera má diagnózu autismus – v dřívějších dobách by to znamenalo nucení na umístění dítěte do ústavní péče, odsouzení k vystudování pouze základní speciální školy a stáhnutí se s ní do ústraní (režim nechtěl mít „práce neschopné“ lidi na očích – ideální bylo nějaké zařízení u hranic nebo alespoň v lesích)
mínusy – trh práce je drsný a dobré zaměstnání se těžko hledá (také vás mohou z práce mnohem jednodušeji vyhodit); pracovní místa nejsou garantována státem – musíte si je obstarat sami; lidé toho chtějí mnohem víc stihnout a tak se stávají uspěchanějšími a povrchnějšími; celkově se upřednostňuje kvantita před kvalitou; mnoho podniků zkrachovalo, protože přišlo o bývalé odbytiště v RVHP systému; lidé přišli o iluze a pořád doufají, že se svět nějak změní bez jejich vlastní aktivity (on to „někdo“ zařídí a udělá); objevily se sociální nejistoty, na které jsme nebyli zvyklí (nezaměstnanost, bezdomovectví, příliš drahá lékařská péče); mladí se už tak nehrnou do sňatků a dětí – díky tomu začíná být nevyhovující stávající důchodový systém a objevují se první trhliny
výsledek – doba je nejistější, zato však plná možností; nikdo za vás nic neudělá, zato máte šanci udělat si to po svém; zvětšují se rozdíly mezi bohatou a chudou třídou; přes veškerá negativa však převažují pozitiva a máme se mnohem lépe, než si chceme přiznat – už jenom to, že si můžeme veřejně postěžovat a na stavu aktivně pracovat je velký posun kupředu
 |
| Mým dětem už do jejich hudebního vkusu nikdo tolik mluvit nebude ;) |
A co vy a vaše rodina? Cinkali jste klíčemi? Báli jste se perzekucí nebo jste si věřili? A litujete toho všeho? Nebo jste s vývojem spokojení?
