Tento rok nás čekalo několik změn, příjemné i smutné. Nečekaným šokem byla změna místa odjezdu z naší čtvrtě. Chápala jsem důvody (park je rozkopaný, na metru jsou opilci, policii se nelíbilo, že se jezdí v prostoru pěší zóny apod.). Nové místo jsme ale našli až po delším bloudění a na trasu to dodalo nepříjemné stoupání hned v úvodu. Neovlivnitelné bylo počasí, bylo lezavo a hrozil déšť. Zato nadšení mezí neznalo. Fanynka se rozhodla letos poprvé jet po vlastní ose a brala to velice vážně. Já jsem před pár týdny dostala novou baterii na kolo a tak jsem vezla Josífku. No a Vráťa byl letos poprvé nalehko a takřka bez závazků ;) .
U informačního stánku nás čekalo pár přátel, několik natěšených nováčků, zástupkyně radnice a policejní doprovod. Citelně mi chyběl kamarád, který se mnou obvykle proklábosil půlku jízdy. V létě nás, bohužel, navždy opustil a nám nezbývá než na něj s láskou vzpomínat. Všichni si na sebe navlékli oranžová trička s logem (jen já jsem jako vždy ignorovala dress code), vyfasovali sladkosti a pití a mohlo se přejít k organizaci. Po tradičním úvodním školení jsme se zařadili do čela pelotonu a jelo se. Proč do čela? Protože Fanny byla nejmladší člen skupiny a ten při takových akcích vždy určuje tempo.
V politickou frašku se změnil přejezd/přechod přes místní lávku, vedoucí k obchodnímu centru. Kdysi dávno byla normálně průjezdná, pak se objevila cedule „Cyklisto, sesedni z kola.“, po nějaké době zmizela cedule a na zemi byl ironický nápis „Cyklisto, zpomal.“ (ironický – neboť cesta vedla do kopce :D) a nyní se opět vrátila cedule se sesednutím. O pravých důvodech se můžeme jen dohadovat, ale peníze vládnou světu – nikoli zdravý rozum. Naše skupina měla od policie povolení k tzv. zvláštnímu užití komunikace a cedule se nás tak neměla týkat... nicméně radnice s tímto opatřením nesouhlasí a tak se nakonec natočilo video (resp. Vráťu poprosili, aby natočil), kterak peloton poslušně sesedá... vyčkává... a zase nasedá a jede dál. Pak už se nic neočekávaného nedělo a my jsme mohli pokračovat směr Braník, kde bylo další místo srazu.
Cesta Krčským lesem byla kapku divočejší. V noci pršelo a fičel silný vítr a tak byla cesta kluzká a plná větví, šišek a listí. Bála jsem se o holku, ale zbytečně. Jela jako profík a jen pár kopečků musela kolo vystrkat. Ve výsledku byla rychlejší a šikovnější, než někteří dospělí. Dmula jsem se pýchou a nezapomněla jsem ji pochválit a opusinkovat. Na místo dalšího srazu jsme dorazili s patnáctiminutovým předstihem a tak bylo dost času na poklábosení a hraní si na hřišti. Pak už bylo najednou všude plno oranžových triček a mohlo se jet směr Podolí.
Na podolské cyklostezce jsme budili značný rozruch i nevoli. Byl čas přemístit se na silnici. U podolské vodárny na nás čekalo několik policejních aut a motorek. Po dohodě byla vždy na krátkém úseku zastavena doprava (a to i tramvaje) – pro naší bezpečnost a i plynulejší (a tudíž i rychlejší) jízdu. Pro děti to byla celkem výzva – hned několikrát se křížily mokré koleje od tramvají a z bočních uliček se do kolony pořád snažili procpat nechápající řidiči aut. Já je sice chápu (taky jsem nervák), ale evidentně si neuvědomovali, že svým chováním pouze zpomalují peloton – a tím pádem zdržují i všechnu ostatní čekající dopravu. Naštěstí jich nebylo moc a občasné projíždějící policejní motorky si dokázaly udržovat respekt. Navíc bylo slunečno a líné sobotní (takřka) poledne lákalo k úsměvům. Za občasného zamávání a častého veselého zvonění jsme tak najednou dojeli až do cíle – do už rozjetého Karlína.
Z pódia nás vítala moderátorka, jednotlivé stánky vesele zvaly k návštěvě a hrám a všude byla cítit pohoda. Rozestavěný most trochu kazil atmosféru, ale zase vypadal velice zajímavě. Zaparkovali jsme kola u stánku Auto*Matu a šli se kochat. Letos jsem přinutila Vráťu být pouze za pozorovatele a věnovat se rodině. Takhle jsme se mohli procházet, mlsat a debatovat. Sebrali jsme snad všechny pexesa a hračky, které kdo rozdával :). Na chvíli jsme zvážněli, když nás zlákaly otevřené dveře nedalekého kostela a my jen obdivovali úchvatný vnitřek a tajemnou atmosféru. Ve dvě hodiny se Vráťa přeci jen přesunul ke stánku a vydal se doprovázet skupinu zájemců o komentovanou cykloprojížďku. Já s holkama jsme se přesunuly do parku, kde se holky vrhly na trénink parkouru.
Vyjížďka trvala dlouho, ale nám to ani nepřišlo. Holky běhaly, skákaly a prolézaly přes pneumatiky, objevily nedaleké hřiště a dokonce si našly i nějaké kamarády. Cvičitel obě chválil a protože ho zaujala Josífka, dlouho jsme si povídali na téma autismu a jeho specifikací. Uklidnil mě, že i autistické dítě může být vynikající sportovec a ať se nebojíme její fascinací Minecraftem – prý tato hra pomáhá autistům pochopit naší realitu. Já mu docela věřím, holka v něm dokáže neuvěřitelné věci.
Pak už ale bylo pozdě večer a lezavo a my už chtěli jet domů. Dnešní styl jízdy určovala Fanny, bylo tedy na ní určit způsob dopravy. Mohla si vybrat mezi metrem, nebo jízdou na kole a až později pár zastávek pomocí metra. Kupodivu si vybrala jízdu na kole. Čekal nás tedy výstup tunelem z Karlína do Vinohrad a pak rušné ulice směrem na Nuselský most. Italská ulice ji trochu vyděsila a část vyšla po chodníku vedle silnice. Jinak si ale vedla velice zdatně a tak jsme jí s radostí slíbili odměnu ve formě slavnostní večeře v pizzerii (+ chtěla horkou čokoládu). Přejeli jsme most a nakonec dojeli až na Pankrác. Tam jsme konečně využili metro a nechali se dovézt na Háje. Tam už zbývala poslední krátká jízda a už jsme byli na večeři. A pak domů... do pelíšku.
Jaké je tedy ohlédnutí za tímto ročníkem? Byl lezavý a přesto hřejivý, veselý a i smutný, na pohodu i s náročnými vsuvkami. Celkově jsem unaveně spokojená a jsem zvědavá na příští rok. A co vy? Byli jste tam? Užili jste si to?
