Amatéři vs. profesionálové ve světě Meet & Greet díl II.

    Za pár měsíců na mě vykoukla reklama na další setkání v onom řetězci. Tentokrát se jednalo opravdu o eso – samotného Gimliho z Pána prstenů. Já osobně ho znám z mnoha filmů a sama netuším, ve které roli je mi nejmilejší. Každopádně John Rhys-Davies je někdo, koho opravdu stojí za to vidět naživo. Cena byla tentokrát mnohem vyšší, než jsem zvyklá. Odměnou měl být 1. vědomostní kvíz, 2. ukázka šermířských soubojů, 3. moderovaná diskuze, 4. představení nového filmu, 5. profi fotka s hercem, 6. možnost krátkého rozhovoru přímo s ním, 7. možnost nechat si podepsat libovolný přinesený předmět, 8. digitální plakát s hercem a 9. digitální artbook k novému filmu. V obchodním centru k tomu navázali program a celý den se měl nést v duchu Fantasy – předváděl se cosplay, hrály kapely, prodávaly knihy a další upomínkové předměty.
    Radost mi kazilo pouze to, že jsem měla ten samý večer hrát turnaj v bowlingu. Nu což, tahle akce začínala v 17:00 a měla být na 90 min. To je dost času dostat se i s případným zpožděním na turnaj chvíli po začátku. Bowling začínal v 19:00 a na večer se uvolnila jedna hráčka navíc, mohla jsem být tedy v klidu… dalo by se říct.
    Do obchodního centra jsem dojela cca půl hodiny před setkáním. Dala jsem bowlingovou tašku do úschovny a prošla si stánky. Zatím jsem nic nekupovala, po akci bude přeci času dost. Dala jsem si jen drobnou sladkost a koupila malou láhev vody. I večeři jsem se rozhodla dát si až pak. S velkým předstihem jsem se přesunula do kina. Tam už se utvořila fronta na barevné pásky, které odlišovali cenové kategorie vstupenek. Měla jsem zlatou – nejdražší (když už, tak už). Plynule jsem přešla do druhé fronty, které vedla do sálu. U vstupu čekal klučina s reklamním dárkem – plný košík, ze kterého jsem si směla vzít jednu věc, zase všechno pro chlapy. Našla jsem tam nějaký krém na ruce, ten je snad v pohodě. Chvilku před pátou jsem už byla hezky usazená v až příliš velké sedačce a čekala.
    Uplynulo deset minut, dvacet, třicet… a pořád nic. Nakonec konečně přišel moderátor a zkusil spustit vědomostní online kvíz. Chvíli to trvalo, ale mohlo se začít. Kahoot jsem hrála poprvé a první otázku se mi nepodařilo odeslat. Celkem jsem se ale bavila a pár bodů i uhrála. Po vyhlášení vítězů přišla řada na šerm. Několik mužů a jedna udatná žena nám předvedli dost dobrou show. Šli do toho naplno a měli zajímavou choreografii. Když odešli i oni, byla chvíle napětí. Konečně jsme se dočkali a na pódium přišel „pan“ herec. Jinak se to snad ani nedá popsat. Je pořád plný energie a síly. Okamžitě ovládl celé pódium a začal bavit diváky. Trochu jsem ztuhla, když si vedle něj sedla ona „překladatelka“ z minula.
    Od posledního setkání se moc nezlepšila. Tentokrát měla mnohem horší pozici. Rhys-Davies mluvil rychle a dlouze. Většinou úplně zapomněl, že to má ještě někdo překládat. Nejhorší asi bylo, že překladatelka evidentně nečetla nikdy Pána prstenů a neviděla to ani jako film. Zcela jistě neviděla ani žádný díl Indiana Jonese. Vlastně by mě udivilo, kdyby viděla alespoň jeden film, o kterém se mluvilo. Před sebou měla plný sál skalních fanoušků a ona netušila takové základy, jako co (nebo kdo) je Společenstvo, kolik v něm bylo jakých ras a kdo je hrál za herce. Ke konci debaty už část publika nevydržela a nahlas ji opravovala. Ve všeobecném přehledu se ztrácel i moderátor. Skoro jsem brečela, když se herec dlouze rozhovořil o nutnosti vidět arabský svět i jinak než jenom jako rodiště teroru. Že se tam vyskytují i chrabří hrdinové a kladné postavy. Jako příklad použil hrdinného archeologa (ředitele muzea) v Sýrii, který před postupujícím Islámským státem schoval většinu soch a uměleckých děl. Za svou odvahu a mlčenlivost byl Islámskou armádou mučen a následně zabit. Jeho odkaz by měl být inspirací pro nás všechny. Překladatelka to přetlumočila (a moderátor následně převzal), že tento hrdina byl vzorem pro herce při jeho ztvárnění role Sallaha v příbězích Indiana Jonese. Ehm… jasně… roli začal hrál v osmdesátkách a masakr v Sýrii se odehrál cca před deseti lety. To přece sedí, ne?
    Asi největší protočení očí si zasloužila, když herec zmínil své přátelství s Seanem Astinem (hrál Sama Křepelku). Astin prohlásil, že by se rád stal politikem. Rhys-Davies ho od toho odrazoval a doporučil mu dát se k organizaci Screen Actors Guild. Před pár dny proletěla internetem zpráva, že se jedná o součást hereckých odborů a že se Astin právě stal jejím prezidentem. Paní překladatelka to evidentně nevěděla. Místo toho větu přetlumočila: „A tak jsem mu doporučil, aby se stal hercem plátna s vinnou.“ COŽE???? I jí to znělo divně a pak se snažila nějak se opravit, ale moc to nezachránila. Upřímně jsem litovala každého, kdo byl odkázán na její schopnosti.
    Určitým (pro většinu nechtěným) vyrušením bylo představení nového filmu a jeho štábu. Chápu herce, že cítil povinnost udělat jim nějaké promo. Bylo ale jen velmi málo lidí, které to zajímalo. Otázky se rychle stočily zpátky na hlavní hvězdu večera. To už ho moderátor jemně upozorňoval, že je čas diskuzi ukončit. Po delších dohadech se to nakonec podařilo. Moderátor vyzval lidi s nejlevnější vstupenkou, aby opustili sál. Lidé se stříbrnou vstupenkou si mohli zajít ke stolečku pro podpis herce na plakátek. Ukázalo se, že většina z diváků má nejdražší vstupenku – gold. To kupodivu organizátory trochu zaskočilo. Ehm, to si jako nespočítali předem prodané vstupenky? Začali panikařit a snažili se trochu ukočírovat situaci.
    Nastal lehčí chaos. Většina si všimla, že se jaksi překročil časový limit a v sále je až příliš mnoho lidí s nejdražší vstupenkou. Pořadatelé udělali asi tak tři profi fotky. Pak se zděsili a vyhlásili do davu, že místo profi fotek si máme udělat s hercem selfie! A podpisy prý budou jindy. Že nám napíšou mail a pošlou podepsané letáčky. Dívali jsme se na pořadatele s nelíčeným úžasem. Většina z nás táhla s sebou na podpis figurky, knihy a někteří dokonce i bojové sekyry. To si jako dělají srandu? Člověk zaplatí tolik tisíc a dostane za to plakátek s neadresným podpisem, který si může koupit za pár korun na webu? A s tou selfie si dělají srandu, že jo? Místo k focení bylo osvětleno jen minimálně, zadní plocha byla plná barevného textu a obrázků, postavy před plátnem zanikaly. O nějaké „prohození pár slov“ si lidé mohli opravdu jen nechat zdát. Všichni se začali bouřit. Herec byl zmatený. Pak se ukázalo, že o žádném focení ani podepisování nevěděl. Oficiálně mu bylo sděleno, že ten den je jenom beseda.
    Po dlouhé, opravdu dlouhé době se podařilo nechat si udělat alespoň selfie. Já osobně (stejně jako mnoho jiných) jsem doslova přinutila jednoho z organizátorů, aby nás vyfotil mým telefonem. Mám malé ruce a na selfie vypadám… no… prostě jako nafouklá ropucha s dvěma (až třema) bradama. Za to jsem ty peníze fakt nedala. Herec byl úžasný. Chtěl, abych se smála a tak mě zezadu nenápadně lochtal. Překvapeně jsem vyjekla, ať mě nelochtá a instinktivně jsem ho lehce pošimrala taky. Zasmál se a poděkoval. Po fotce jsem poodstoupila stranou a ještě s jednou holčinou jsme se znovu posadily do první řady. V sále postávalo spousta lidí s předměty v rukou. Holka se ptala, prý na co je to fronta. Říkám, že to je fronta „doufalců“ – doufají, že se jim přeci jen nakonec podaří nechat si něco podepsat.
    Kolem pořád zmateně pobíhali moderátor, překladatelka, režisér a pár organizátorů. V češtině i angličtině se snažili lidem vysvětlit, že víc za své peníze nedostanou. Že se pokusí domluvit další termín a nějak to vymyslet. Že za všechno může hercův agent a oni jsou nevinní jak lilie. Mezi sebou kňučeli, že to bude zase hejtů na internetu. No, nikdo s nima neměl žádné slitování. Akce byla drahá a spousta lidí si musela vzít dovolenou, prohodit směny, zamluvit hotely a hlídání a kdo ví, co ještě. I kdyby se vracela celá částka, tohle už zpátky nikdy nedostanou.
    Konečně se vyfotil i poslední opozdilec. Herec úlevně protáhl ramena, na všechny se usmál a začal se prodírat davem k východu. Cestu mu zastavil obří chlap. Omluvně mu podával jakýsi notýsek a opatrně se ptal, jestli by přeci jen nemohl dostat autogram. Cestoval na setkání z daleka a neměl moc šancí na nějaký další termín. Herec se mu snažil vysvětlit, že by to nebylo fér vůči ostatním… chvíli bylo až dusivé ticho. Čas jako by se zastavil a všichni jen bez dechu sledovali oba dva. Najednou Rhys-Davies skoro poskočil směsicí vzteku a vzdoru. Vykřikl poměrně vulgární nadávku směrem k pořadatelům, prudce se otočil, poručil přinést zpátky židli a fixy a autoritativně zavelel: „Kašlu na to, jde se podpisovat, udělejte novou frontu!“
    Rychle jsem vyskočila a z batůžku vyndala knihu. Měla jsem připravené starší vydání Pána prstenů – Dvě věže. Mám doma i nové, ale tak nějak mi přišlo lepší nechat si podepsat tu ošoupanou verzi, která mě provázela mládím. Atmosféra v sále byla tichá a plná uctivé radosti. Nepsalo se žádné věnování nebo dlouhé zprávy. Před herce byl rychle položen předmět, ten se podepsal a dostalo se mu tichého poděkování. A rychle další. Když přestala psát jedna fixa, byla odhozena a rychle dostal novou. Tvářil se všelijak, ale všichni jsme tak nějak tušili, že jeho nálada není směřována vůči fanouškům, ale pravý viník je pouze a jedině organizátor akce. Občas se dokázal i pousmát (to když před ním přistála fotografie zamyšleného Sallaha v poušti – „Odkud jste něco takového získal?“).
    Jeden z organizátorů začal vztekle křičet na lidi ve frontě, že přece jasně říkal, že už nic nebude. Ať přestaneme otravovat a jdeme už domů! Někdo další (myslím, že moderátor) ho jemně chytil za rameno: „S tím začal on! Vrátil se a začal se podepisovat!“ Jediný, kdo se dobře bavil, byl další zahraniční herec, který účinkuje spolu s Rhys-Daviesem v novém filmu a pomáhal s propagací. Stál opodál a otřásal se tlumeným smíchem.
    Neodolala jsem a taky se na něho zakřenila. Lehce se uklonil a navzájem jsme se pozdravili. Pak už jsem jen unaveně odtančila ze sálu. U vstupních dveří jsem málem zakopla o opuštěné tenisky – ten výjev byl až magický. Chudinky malé ošoupané a zapomenuté přímo uprostřed cesty. Já i dívčina za mnou jsme se začaly smát a vydrželo nám to dlouho. Až v ten moment jsem se podívala na hodinky. Do pr… akce měla končit v 18:30 a teď bylo 20:20! Turnaj už byl v plném proudu a já musela ze Zličína až na Žižkov! Rychle jsem se rozloučila a běžela do úschovny pro tašku.
    Zcela padl můj plán na nějaké procházení si stánků nebo dokonce večeři. Všichni už balili a jen tak tak jsem koupila alespoň charitativního plyšáčka z bohulibé organizace „Dortem proti rakovině“. Pak už jen sprint (ehm… no dobře, s 10 kg těžkou taškou se neběží zrovna kvapem) na metro a rychle alespoň na zbytek turnaje. Stihla jsem jen tak tak poslední hru dne a to ještě hrozilo, že ji budu hrát s růžky, které jsem ten den měla na hlavě v rámci zamýšleného fantasy stylu.
    Doma jsem potom ztěžka usedla a rekapitulovala. Co bylo splněno a co se rozplynulo jak dým?
    1. Kvíz o ceny – OK – hodně lidem padalo připojení, ale byla docela sranda (zahraniční diváci měli smůlu, vše bylo česky bez překladu)
    2. Šermířské vystoupení – OK – bylo super, fakt se snažili, měli to dobře připravené a šli do toho naplno
    3. beseda s hercem – OK – herec byl vynikající a poměrně vážný (veselých historek tolik nebylo, snažil se nás spíš donutit k zamyšlení), překlad byl strašlivý, moderátor jakžtakž, otázky z publika měly až moc velký prostor, ale lidi se bavili
    4. představení nového filmu – OK – ukázky zajímavé, pár informací a setkání s tvůrci – krátké, nepohoršilo
    5. možnost osobního rozhovoru s hercem – KO – absolutně nebyla šance
    6. profi fotografie s hercem – KO – selfie s mizerným osvětlením a nutností prosit technika o vyfocení – to považuji za krajně neprofesionální a až ponižující pro diváka i účinkující hvězdu
    7. podpis na přinesený předmět – KO – dost lidí odešlo dříve, než se herec rozhodl, že opravdu bude podepisovat – ti co zůstali, neměli takřka žádnou šanci na nějaké věnování nebo něco osobního
    8. digitální plakát – KO – zatím žádné info
    9. digitální artbook – KO – zatím nic.

    Podtrženo a sečteno: Kdyby byla vstupenka tak poloviční, tak by to šlo. Takhle šlo o extrémně předražený zážitek, který v ústech zanechá ještě dlouho pachuť. Dělám jen na poloviční úvazek (víc mi péče o Josífku nedovolí) a tak mě vstupenka stála 1/3 výplaty. Určitě jsem nebyla jediná, pro koho to byla solidní díra do rozpočtu. Mimopražští (a zahraniční) diváci si museli k ceně vstupenky přičíst také cestování, hotel, volno v práci apod. Organizátoři vypadali, že je naše přítomnost obtěžuje a že vlastně absolutně nechápou, proč tak vyvádíme. Už jsme si přece užili ažaž. A nějaká sebereflexe po akci? Na internetu, e-mailem nebo telefonicky? Hahaha… ani omylem. Napsala jsem reklamaci na e-mail kina, ale neočekávám odpověď ani z této strany.
    Své účasti na akci nelituji, herec za to stál. Nicméně se zde promarnila šance na dechberoucí zážitek, který si v sobě člověk ponese do konce svých dnů.

Ten "trpaslík" měří 1,85 :D 

Edit: Podle fotek v tisku jsem zjistila, že náhodní neplatící návštěvníci OC Zličín získali více, než my platící. Zpoždění herce bylo způsobeno tím, že před naším vystoupením měl ještě besedu v neplacené části akce a následně se fotil s fanoušky a podepisoval se jim... ehm... příště se jim na nějaké vstupenky víte co... ;) 
Edit 21.11.: Tak po mnoha mailech, zpráv na FB a jen lehce zakrytých výhrůžkách (z mé strany) jsem získala podstatnou část peněz zpátky. Byly to nervy, ale takhle je to mnohem férovější ;) .

Amatéři vs. profesionálové ve světě Meet & Greet část. I.

    Léta jsem chodila na akce, kde zahraniční hvězda znamenalo něco ve stylu – přijel sem někdo ze Slovenska nebo Polska. Až s nástupem opravdu velkého Conu se v Praze objevila možnost setkat se a nechat se vyfotit s někým opravdu slavným. První ročník jsem zaváhala, od druhého už to ale jelo.
    Na Conu jde vše podle jasného vzoru a bez větších potíží. Dlouho v předstihu si vyberete herce/osobnost a koupíte si vstupenku na focení / podpis / setkání. Když to osobnost nabízí, můžete jednotlivé položky dát dohromady. Při ochotě herců se pak dají zakoupit i společná focení s vícero osobnostmi (třeba z jednoho seriálu). Po zaplacení zpravidla přijde na mail kód a pokyn k vybrání si časového slotu na akci. Tato část se rezervuje až těsně před akcí – když už je jisté, že hvězda dorazí a program je jakžtakž doladěn.
    Na samotné akci je zpravidla moderovaná beseda s každým hercem / osobností. Pro neangličtináře jsou k dispozici sluchátka se simultálním překladem. To jsem nikdy neměla touhu vyzkoušet, takže jej hodnotit nemohu. Besedy začínají maximální s 5 min zpožděním, většinou se je daří moderovat ke spokojenosti všech, hvězdy jsou šťastné a vypráví. Ke konci je čas na pár otázek a dárků z publika. Jakmile tlačí čas, vše je jemně, ale nemilosrdně, ukončeno.

Málem jsem omdlela radostí, Lister a Rimmer byli absolutně úžasní a ještě mě utěšovali ;) 

    Samotné focení a podpisy probíhají na jiném patře – zpravidla v několika časových možnostech a oboje zvlášť. Koutek k focení má okolo sebe plátno, u vchodu je zrcadlo a u východu tiskárna. Lidé jsou dovnitř pouštěni postupně a v kontrolovaných intervalech. Profi fotograf ukáže výsledek na monitoru a až poté šťastný fanoušek opouští fotící místo. Při odchodu rovnou dostane kvalitně vytištěnou fotografii. V rohu fotky je decentně ukryt číselný kód, pod kterým si cca měsíc po akci může fotku stáhnout v digitální podobě. Samozřejmostí je průhledný obal.
    Pokud má zaplacený i podpis, postaví se fanoušek jenom do další fronty a počká si na svůj předem vybraný čas. Má možnost nechat si napsat nějaké věnování a dostane podpis – ať už na fotku, do památníčku nebo cokoli jiného (co hvězda schválí). V případě zaplaceného osobního setkání je fanoušek odveden organizátory (tuto možnost jsem zatím nevyužila, nemohu tedy hodnotit) – v nabídce bývá posezení s osobností + tlumočník + možnost položit pár otázek a udělat si selfie + nějaký dárek.
    Vše je jak perfektně namazaný stroj, který jen čas od času zaškytá (zpravidla při příliš živelném herci, nebo nespolupracující technice).
    

    Namlsána takto pozitivní událostí jsem tedy neodolala a koupila si speciální vstupenky na akci Meet & Greet v řetězci kin – bylo to setkání s mým dětským idolem – Sandokanem. Trochu mě zaskočilo, že cena byla vyšší a hodnota za ní mi přišlo menší. Mělo se jednat o moderovanou diskuzi s profi fotkou na rozloučenou. Nu což, miluji ho, půjdu.
    Asi mě mělo jako první varovat to, že se bez upozornění změnil sál a tím pádem byly absolutně bezpředmětné předem zakoupené místenky. Nový sál by menší a tak nějak tím zmizela půlka první řady. Zvlášť některé dámy to nesly hodně špatně a bylo z toho spousta křiku na místě. Druhá varovná kontrolka byly sponzoři – čekala bych, že ví, kdo je hercova cílovka. No, organizátoři to pochopili tak, že jeden macho men přitáhne další a vše bylo cílené na mužskou část populace. Po akci byl dokonce rozdáván balíček s dárky – celý jsem ho komplet mohla předat manželovi – pro ženu tam nebylo vůbec nic. Třetí (a nejvíc varovný signál) byla absence vhodného fotokoutku.
    Samotná debata byla rozporuplná. Herec se snažil. Moderátor byl jakžtakž. Překladatelka byla k uzoufání. Vím, že byla pod časovým tlakem a ne vždy pochopila hercovu myšlenku, ale i tak. Kabir Bedi se snažil, dělal krátké věty, mluvil srozumitelně. Jí se stejně dařilo přeložit tak polovinu a ne vždy to bylo to, co herec doopravdy řekl. Omluvila jsem to mládím a nechala to být. Následné focení bylo chaotické, ale fotograf se snažil. Radost mi zkazilo zjištění, že nyní do ruky nedostanu nic – prý mi vše přijde na mail. Milý bonus bylo zjištění, že součástí mé vstupenky je i možnost nechat si něco podepsat (s věnováním). Času bylo dost, našla jsem nový diář a dokonce jsem měla možnost si s hercem i popovídat. O fotky jsem si musela po několika týdnech napsat a pak mi byl zaslán odkaz na stránky, kde byly všechny fotky z onoho večera. Celkově mi to přišlo jak kdyby dělali podobnou akci poprvé, ale výsledek ještě docela ušel.

To je on! Mého srdce šampion!

Pokud si porovnám oba přístupy, profi Con je (i přes drobné nedostatky) super zážitek. Setkání v řetězci kin bylo méně formální, více improvizované a možná trochu lidštější. Vložená částka kapku přesahovala získanou hodnotu, ale pro jednou se to dá vydržet. Mé naděje na zlepšení rozmetala další zkušenost, ale o té bude zápis č. 2 (protože jinak by to bylo příliš dlouhé). A co vy? Máte nějakou fotku se slavnou osobností? Nebo jiným svým idolem či vzorem?

Tiché Vánoce

Ač se to nezdá, jsme docela introvertní rodina. Nejlepší dárky jsou ty, se kterými se můžeme každý ukrýt do svého koutku a tiše si číst nebo hrát. U toho hraje pohádka a na stole jsou nějaké dobrůtky. Jsme prostě spolu a přitom každý ve svém světě a zcela nám to vyhovuje. Letošní svátky se opravdu vydařily, dárky byly přesně dle chuti, jídla a pití tak akorát, uvnitř bylo teploučko a venku fičel vítr a pršelo. Chyběl jen praskající krb, ale ten do paneláku narveme těžko.
Jeden velký stín se však nad touto idylkou přeci jen vznášel. Jen den předtím celá země držela státní smutek nad zbytečně vyhaslými životy, které bezcitně postřílel jeden ubožák. Připravovala jsem salát a solila ho svýma slzama. Nešlo nemyslet na všechny ty mámy, které čekaly své sotva dospělé děti a ony prostě nepřijedou. Nepomůžou s přípravou jídel, nebudou zdobit stromeček, nebudou se hádat o výběr pohádky.
Drtivá většina z obětí byli mladí studenti Filozofické fakulty – pár z nich jsem předtím letmo postřehla na různých sociálních sítích. Řešili obyčejně lidské potíže, byli plni ideálů a plánů. Chtěli změnit svět a posunout ho zase o kus dál. Kolik z nich se doma hádalo o vegetariánství, zabíjení kaprů před obchody nebo řešilo svou orientaci? Možná je doma podporovali, možná to tam neměli lehké. To se už nikdy nedovíme.
Jedno je však jisté – pro jejich rodiny letos Vánoce asi nejsou. Všichni se snaží ignorovat zabalený dárek, který si už nikdo nerozbalí. Možná pro ně bude prostřeno u stolu, ale na židli se nikdo neposadí. Místo obvyklých hádek, debat, zápočtů a dalšího semestru se bude řešit pohřeb. Během dalších dní bolest trochu otupí, za rok se však vrátí s plnou silou. Vánoce už nikdy nebudou stejné. A to vše kvůli jednomu střelci.
Nebudu tu spekulovat o vhodných opatřeních. Dle mého soudu tu nepomůžou žádné rámy nebo hlídky. To co v naší zemi citelně schází je hustá síť dětských psychologů a psychiatrů. Některé školy mají své vlastní, je to ale zoufale málo. Neexistují žádné preventivní prohlídky, záchranná síť… a přitom nároky na děti a dospívající jsou občas dost drsné. A získat zbraň a zbrojní pas je přitom tak jednoduché. Vždycky jsem si myslela, že se dělají nějaké těžké psychotesty. Nyní se dovídám, že stačí posudek od obvodního lékaře – ten přitom jen málokdy ví o psychických potížích svých klientů.
Zakončila bych však optimisticky. Pevně věřím, že ti mrtví by nechtěli, aby náš život navždy zatuhnul v bolesti a smutku. Chtěli by vidět okolo sebe rozesmáté tváře. Budeme na ně navždy vzpomínat a právě jim budeme dedikovat naše další činy – zkusíme nést jejich sny dál a alespoň některé proměnit ve skutečnost. Dlužíme jim to.

Sexuální násilí – viníci a oběti

Od včerejšího dne hýbe českým politickým rybníčkem sexuální aféra jednoho z mladých politiků. Nebudu jmenovat, ani nebudu rozepisovat. To zvládají jiní. K čemu se ovšem vyjadřovat budu, je okamžitý hon na čarodějnice, který víceméně skončil politickým lynčem dotčeného muže. U nás v rodině panují na tuto kauzu protichůdné názory a málem to skončilo prudkou hádkou. Ptala jsem se v duchu, proč tomu tak je. Proč mám potřebu se nějak vymezovat vůči politikovi, jehož stranu nevolím a jeho samotného nijak extra nemusím? Co tím získám nebo ztratím? Pořád mi jen v hlavě blikala výstražná kontrolka a na jazyku byla pachuť nespravedlnosti.
Až druhý den jsem pomalu začala chápat. Šla jsem vyzvednout dítě do družiny a jak jsem se blížila ke školní budově, do mé mysli se vkrádaly vzpomínky na má školní léta. Před očima se mi vynořovala dávná kauza, která mě tehdy zděsila a znechutila až na okraj mých sil. Má víra v právní stát padla a já se tehdy v čistém šoku rozhodla na toto časové období zapomenout a vše zcela vytěsnit z hlavy. Povedlo se takřka dokonale, ani nyní se mi nepodařilo vrátit všechny vzpomínky do poslední. A co se tehdy vlastně stalo?
Po absolvování základní školy jsem nastoupila na Integrovanou střední školu obchodní – tj. první tři roky jsem se vyučila prodavačkou a následující tři roky jsem vystudovala obchodní akademii a zakončila ji maturitou – to vše na stejné budově a pod dohledem stejných učitelů. Proto si nejsem tak zcela jista, jestli se to odehrálo v době učňovské nebo následující. Přeci jen, je to už více jak dvacet let zpátky. Naši kantoři byli pestrou směskou odborníků i prapodivných existencí. Někteří byli extrémně dobří, jiní zvláštní (jedna učitelka se během té doby zbláznila a skončila v ústavní péči) a většina jich byla zcela běžně průměrná. Já se nyní v duchu vrátím k našemu učiteli Občanské nauky.
Jeho jméno tu uvádět nebudu (z pochopitelných důvodů) a ani by to nebylo podstatné. Jeho vzhled byl unikátní – pan profesor byl morbidně obézní. Ale to teda echt. Pokud chtěl nastoupit do tramvaje, musel prostředními dveřmi a i do nich se musel lehce natočit, aby se vešel. Po chodbách se pomalu valil a během vyučování musela být otevřena okna, protože mu osobní hygiena dělala nemalé potíže. Mám pocit, že bydlel buď sám, nebo s maminkou (rozhodně už je to dlouho, co měl nějakou oficiální přítelkyni). Přesto měl rád mladičká děvčata – ovšem ve vší počestnosti. Prostě mu dělalo dobře si s nimi povídat a směřovat je k ušlechtilejším cílům, než jen k suchopárné ekonomii nebo účetnictví.
V jeho hodinách se probírala těžká témata – rád vyvolával debaty a cvičil nás v rétorice. Chtěl znát náš názor na násilí ve filmech, politice nebo o asistovaných sebevraždách smrtelně nemocných (což bylo tehdy téma absolutně neprobádané a pro obchodní akademii nevídané). Byl přísný, ale spravedlivý. Každého tlačil až na dřeň a nespokojil se s nějakým naučeným textem – svůj názor si žák musel umět obhájit před porotou. Díky tomu ho spousta žáků neměla ráda. Jeho předmět neměl být důležitý – učit jsme se měli přece úplně jiné dovednosti. Přesto jsme ho někteří měli rádi (například i já). Navíc si vždycky našel čas na osobní konzultace a nebál se suplovat roli školního psychologa. Tyto hodiny navíc se odehrávaly v jeho kabinetě, pro větší soukromí žáka i kantora.
Já jsem si tehdy procházela dosti bouřlivým a depresivním obdobím a neměla jsem v okolí nikoho, komu bych se mohla svěřit. Takže jsem ráda využila jeho nabídky a zašla k němu do kabinetu. Postupně mi věnoval několik hodin svého času a probrali jsme mnohé. Dal mi spoustu cenných rad a nasměroval mě na užitečné knížky a filmy. Bylo mi tehdy velice líto, že má takové zdravotní problémy, protože jinak by z něj byl chápavý manžel a otec od rodiny. Takhle si své mentorovské ambice „vybíjel“ na nás.
Jednoho dne přijela do školy policie a odvedla si mne k předběžnému výslechu. Nechápala jsem. Ukázalo se, že pan profesor byl obviněn žákyněmi z vedlejší třídy ze sexuálního obtěžování. Strohý policista mi předčítal jeho „hříchy“ a chtěl znát průběh mých sezení v kabinetu. Několikrát mi důrazně řekl, abych ho taky udala a že se určitě mezi námi něco odehrálo. Ptala jsem se ho, jestli už pana profesora viděl. Prý ne, nepotřebuje to. Skoro v slzách jsem ho ujišťovala, že nic z předčítaného jsem nikdy nezažila a nevěřím, že by se to tak kdy mohlo odehrát. Pak policista přehodil notu a ptal se přímo na vyučovací hodiny. Že prý se určitě učíme nevhodná témata, zkouší nás ze sexuální výchovy a nabádá k nemravným věcem. Odmítla jsem a dál jsem kategoricky bránila oblíbeného kantora. Marně. Policista si pak zavolal několik dalších spolužaček a odcházel velice zklamaný. Naše třída se za učitele postavila bez výjimky. Ve vedlejší třídě už úspěch měl. Náctileté holky se rozhodly vyříkat si účty a vesele plnily výpovědní lejstra. Málem mu přišily i satanistické rituály a zabíjení koz za úplňku. Pak teprve šel státní orgán za obžalovaným. Od něj odcházel poněkud v šoku. Myslím, že si uvědomil, že některé věci prostě nejsou fyzicky možné.
Za policistou ovšem po chvíli odešel i pan profesor. V tichosti vyklidil kabinet, bez rozloučení opustil budovu a už se do ní nikdy nevrátil. Oficiálně odešel na zdravotní dovolenou a na další školní rok mu už nebyla prodloužena smlouva. Nikdy nebyl oficiálně obžalován. Nikdy nebyl oficiálně odsouzen... a nikdy se už oficiálně nálepky sexuálního násilníka nezbavil. Nedostal šanci hájit se před vedením školy. Nemohl nic říct svým žákům ani jejich rodičům. Pubertální akt několika žákyň mu zničil léta budovanou pověst a kariéru. Ty holky se pak ještě měsíce chlubily, jak s ním zametly a že už je teď učení pohoda. Jeho další osud mi není znám a nejsem si jistá, jestli vůbec chci vědět, jak dopadl. Jen tajně doufám, že si našel nějaké jiné tiché místo a tam to doklepal do důchodu. Pravděpodobně už ovšem nezval nikoho do kabinetu, neudílel rady a učil striktně dle osnov.
V mé ještě dětské duši to zanechalo těžký šrám. Zjistila jsem, jak strašně jednoduše se lze někoho zbavit a doslova ho zničit. Jak stačí stín podezření a vůbec není nutné ho doložit. Jak těžké je určit viníka a oběť. A že náš právní stát je právní pouze tehdy, když se mu to hodí.

Tímto článkem nechci a nehodlám obhajovat nikoho v současné politické kauze. Počkám si na oficiální verdikt policie a soudu a pak teprve budu něco komentovat. Možná je viník, možná je oběť – a klidně i mezi. Lidská duše je nevyzpytatelná.
A co vy? Už jste vynesli svůj ortel?

Mrazivý Úřad práce

    Tak doba covidová dolehla i na naší rodinu a já se najednou ocitla bez práce. Po třech letech mi vypršela smlouva na dobu určitou a firma nebyla schopná si mě z ekonomického hlediska udržet. Bez pořádného rozloučení a bez odstupného jsem se tak 1.2. dostavila na místní Úřad práce.
    Zároveň jsem v rukou žmoulala obálku s vyplněným formulářem na PnP (Příspěvek na péči) pro mladší dceru. Co čert nechtěl, na konci minulého roku nám vypršel odborný posudek jejího "postižení" a bylo nutné doložit, že se třeba z toho autismu zázračně neuzdravila. Obvykle chodí sociální pracovnice na čumendu do domácností, v současné době však raději zašlou 17 stránek formuláře a vyplňte si ho. Vyplněný tiskopis je možné odeslat poštou, naskenovat a poslat e-mailem nebo donést osobně do podatelny. Vzhledem k tomu, že je to ve stejné budově jako zprostředkování zaměstnání, vzala jsem to rovnou s sebou.
    Úřední hodiny jsou od 8:00 - 10:00, raději jsem tedy přijela na místo určení už tři minuty po osmé. Zdálky jsem viděla dlouhého hada fronty. No nazdar, to ještě neotevřeli? Ale kdepak, jenom pouštěli dovnitř po jednom. Čas od času. Asi aby se jim budova moc nezaplnila. Když jsem přišla blíž, ztuhla jsem. Ty fronty byly dvě. Jedna byla hlasitá, rozčilená a neustále měnící tvar. Létaly tam sprosté slova, lidi úředníky málem fackovali. Ukázalo se, že to jsou žadatelé o zprostředkování práce (teda spíš podpory). Druhá fronta byla o fous menší, tichá a absolutně nehybná. Ta byla na PnP žadatele a žádosti o kompenzační pomůcky.
    Spořádaně jsem se postavila do té tiché části. Po nějaké době se hned za mne zařadila velice arogantní a naštvaná paní (zhruba v mém věku). Málem mě i předběhla - nějak jí nedošlo, že dodržuji doporučený rozestup. Na poslední chvíli naštěstí vzala zpátečku a postavila se těsně za moje paty, div že mi neskočila na záda. Bylo to extrémně nepříjemné, zvlášť když vytáhla telefon a začala hlasitě křičet na někoho na druhé straně. Za pár vteřin bylo evidentní, že stojí ve špatné frontě a není si toho vědoma. Chtěla jsem se otočit a varovat jí, ale v tom jsem uslyšela pracovníka úřadu: "Kdo žádá o zaměstnání a má formulář, může ho vyplnit doma a poslat e-mailem! Nemusíte čekat tady!" Formulář jsem neměla, ale ten pán jich měl několik nepopsaných v ruce. Podívala jsem se na zmrzlé okolí, na hodinky, na nehybnou frontu a vyrazila jsem za pánem.
    "Prosím Vás, když nesu jenom vyplněné papíry do podatelny, musím stát tu frontu?" Kdepak, podatelna je prý prozatím zrušená a místo ní je schránka na zdi. Super, obálka v ní byla za pár vteřin. "A prosím Vás, můžete mi dát ten formulář na zaměstnání a fakt ho můžu jen naskenovat a poslat?" Jasně, vše důležité je k němu dokonce přicvaknuté a bez Zápočtového listu (který ještě nedorazil) se mnou na úřadě stejně nic neudělají. Radostně jsem čapla papír, zdvořile poděkovala a už jsem utíkala na autobus. Chudáci úředníci, v tom mraze by si zasloužili alespoň teplý čaj (a vzhledem ke "klientům" možná i s rumem). Arogantní paní jsem nechala svému osudu, vzpomněla jsem si na ní až v teple autobusu.

Teď už jsem v klidu doma, před sebou kafíčku a opatrně vyplňuji. Tak si jen říkám - proč to nejde rovnou vyplnit on-line? Proč není nějaké aktuální info na stránkách úřadu? To člověk opravdu musí v mínus deseti jet až před úřad, tam někoho odchytit pro lejstro a pak se s ním vracet zase domů? Nešlo by to jednodušeji a lidštěji? A proč ne?

Česko - neposlušný pacient

Celým světem hýbe současná pandemie Covidu. Každá země má své postupy a styl léčby. Někde se razí tvrdý postup, někde sází na zodpovědnost občanů. Některé státy se dokonce rozhodly pro ignoraci (ostatně, když se nedělají testy, tak neexistuje ani nemoc – to dá rozum, ne?). Už několik měsíců s onou zvláštní „chřipečkou“ bojuje i naše malá zemička.
Ze začátku nás vyděsila rychlost postupu v cizině a raději jsme zavedli tvrdý režim. Každý si hlídal osobní prostor, roušky šili i malé děti, desinfekce se vyráběla místo pálenky. Nechodilo se do školy ani do práce. Za zdravotní procházku po sídlišti vám hrozilo udání sousedky a návštěva policie. S příchodem léta nám všem otrnulo.
Ostatní nemoci kosili lidi po stovkách a Covid si vybíral stále malé procento oficiálně nemocných. Píši „oficiálně“ protože se testovalo tak zoufale málo, že spousta lidí nemoc prodělala a nikdo se o tom nedověděl. Navíc se začala blížit doba dovolených a každý chtěl alespoň na chvíli někam pryč. Do hor, k moři, na výlety... prostě do jiného prostředí. Zapomenout na měsíce domácího učení, mizivé výplaty a všeobecné nejistoty. Politikům se začalo blížit nové volební období a tak se rozhodli učinit silně populistické opatření a pootevřeli hranice. Zároveň uvolnili restrikce a život se vrátil skoro do normálu.
Podzim nám vrátil úder plnou silou. Oficiální nemocní začali přibývat po tisících, rostl i počet mrtvých. Oproti jaru situace značně vygradovala. Lidé však reagovali zcela opačně. Zmizela opatrnost, ohleduplnost nebo prostý strach. Nastal čas sobeckosti a „jáství“. „Já“ tohle nechci, „já“ si mohu dělat co chci, „já“ mám právo! Achich ouvej. Další level je „bojuji za práva svých dětí“. Když už dojdou logické argumenty, začne se bojovat emocemi. Každé dítě najednou po nasazení roušky omdlévá a kolabuje. Připomíná mi to jednu političku, která prohlásila, že MHD je špatná, protože ji v ní modrají děti. Potěš koště.
Národ se rozdělil mezi vyznavače roušek a jejich odpůrce. Zdravý rozum to zabalil a šel si ven dát čouda. Možná i panáka. Na internetu a v televizi se začal hádat zubař s biologem a navzájem si dokazovat, čí teorie je pravdivější. Poslušný ministr byl nahrazen naoko bojovníkem, který má ovšem za úkol pouze odvést pozornost a připravit národ na volby spasitelné strany a vůdce. Ostatní národy si zaťukaly na čelo a zavřely nám hranice. Dokonce ani bratia slováci už nejsou na naší straně.
V hlavě mi pořád rezonoval takový malý hlásek, že prý jsem něco podobného už kdysi viděla nebo zažila. Až po delší době mi to došlo. Jako dítě jsem trpěla podvýživou a byla vyslána na speciální tábor (který nijak extra nepomohl a já si svou podvýživu nesla až do prvního zaměstnání). V dospělosti se zase hormony rozhodly, že nejlepší bude rovnou nadváha a tak jsem udělala značný váhový skok. Co to má společného s českým národem a jeho přístupem k nemoci?
V první řadě je to odmítání evidentního problému. Ať už s nadváhou nebo podváhou, věty jsou takřka vždy stejné - „Je to moje tělo, mě se tak líbí.“ „Je to jen přechodný problém, z toho vyrostu, to vycvičím.“ „Ostatní jedí víc/míň než já a nikdo jim nic neříká.“ „Nikoho nevraždím, nikoho nezatěžuji.“ „Když to někomu vadí, ať jde jinam.“ „Je to problém doktorů, já pro to dělám až až.“ „Zdravotní péči si platím, tak si snad můžu nárokovat nějakou péči, ne?“ apod.
Paralela se současnou situací se přímo nabízí. Česko je nyní země, která trpí nemocí (zde přirovnáno k nadváze). Je pacient, který se musí léčit. Ze začátku léčbu přijímá vděčně, ale brzy mu přijde příliš tvrdá. Pacient s nadváhou je taky ze začátku nadšený, dokonce zhubne i pár kilo a cítí se lépe. Pak nastane tvrdá práce a to už se nikomu nelíbí. Lidé odhazují roušky, pacient schovává léky za květináče a tajně se láduje jídlem. Lidé i pacient se také schodnou na tom, že se jedná i příliš velký zásah do jejich soukromí, je jim upíráno základní právo a doktoři situaci zbytečně nafukují, začerňují a vůbec moc straší. Oni se přeci cítí dobře. A vůbec – ti, co doteď umřeli, si za to určitě mohli sami. Měli určitě i jiné nemoci, byli příliš staří, nemotivovaní a tak dále. Co si budeme namlouvat. Proč máme my trpět i za ně? Tsts... to by tak hrálo.
Výsledek je nasnadě. Čím déle budou lidi sabotovat snažení lékařů, tím déle bude nemoc (nadváha) trvat. Zabýčený člověk se zpravidla probere až šokem – poté, co mu na nákazu (nadváhu) umře někdo opravdu blízký. Pak začne zase rychle nosit roušky, jíst léky a poslouchat rady. Teda... do určité doby... jakmile to bude zase dlouho trvat, pookřeje a na vše se znovu zvysoka vykašle. Já nosím roušku v práci i dvanáct hodin v kuse (samozřejmě, že ne tu samou, ale že jich během dne vystřídám víc a různé typy), mám odřené tváře i nos a uši mám od šňůrek do krve. Přesto musím poslouchat jak ostatní roušku nenasadí, protože se jim pak hůře dýchá, nedostatek kyslíku způsobu motání hlavy a vůbec je to nepříjemné. Kdepak, půlhodinový nákup v obchodě by s roušku prostě nezvládli, to po nich nikdo nemůže chtít. Stejně jako se mi paní s těžkou nadváhou prostě posadila vedle pokladny na zem, protože nerada dlouho stojí.
Naštěstí pro nás nadváha není nakažlivá a dotyčný si ji vezme s sebou do (většinou předčasného) hrobu. Covid už je horší, ten se přenáší až moc rychle. Ta nejtěžší forma se však brzy vyčerpá (neboť zahubí svého nositele) a zůstane jen ta, která nositeli sice uškodí, ale nechá ho žít a nemoc dál šířit. Se zmutovanou „slabší“ verzí se pak už nějak naučíme žít a časem se určitě objeví i nějaká vakcína. Nebo se snad lidi naučí pořádně si mýt ruce, pšíkat do kapesníku a nelézt mezi lidi s kašlem. Nebo třeba nosit roušky při obyčejném nachlazení jako každý spořádaný obyvatel asijské části světa. Bez keců a remcání se to ale asi v této generaci ještě nepodaří ;)

PS: Mé snažení o dosažení normální váhy je zatím fiasko. Z BMI 17,85 jsem skočila během měsíce na 25,15 a po dětech (a jarní karanténě) 27,99. Cvičím, jezdím do práce na kole, denně ujdu několik kilometrů a snažím se jíst zdravě (vlastně se do jídla musím nutit, nemám pocit hladu a musím se hlídat, abych přes den alespoň něco snědla). Chodím na kontroly se štítnou žlázou, kde mi nedávno našli nezhoubný malilinkatý nádůrek (nic tragického, jen nepříjemného). Své tělo mám ráda a pevně věřím, že jednoho dne se dopracuji k ideální váze a přitom neztratím nic ze své ženskosti. Jen doufám, že mi současné Covidové šílenství nebude mou snahu tolik komplikovat.

Jak jsme se dostali do první linie

Pracuji jako prodavačka na Václaváku. Nic dramatického, nic speciálního. Od začátku koronašílenství jsem ani nebyla v zahraničí, nesetkala se s nikým, kdo by byl zrovna nemocný nebo v karanténě. S nemocí jsem se setkala jen zprostředkovaně – v rodině se vyskytla, ale v dostatečné vzdálenosti. Během školního roku jsem navíc většinu času byla s dětmi a hrála si na učitelku (školníka, kuchařku, ředitelku apod.). Prázdniny byly ve znamení hor a lesů. Prostě bezpečná pohodička.
Ke konci prázdnin se vedení Prahy rozhodlo udělat zajímavou věc. Získali dojem, že je málo testovacích míst (to je pravda) a že jsou pro neznalé a cizince těžko dostupné (taky pravda). A co jim z toho vyšlo? Chce to nové testovací místo! Na nějakém super známém místě! Hrad je z ruky, tak co takhle Václavák? No super, ne? A tak nám vzniklo odběrové a testovací místo hezky přímo v prostředku náměstí. To jest – jen o dveře vedle od mé práce.
Ze začátku jsme měli všichni radost. Fotka obchodu byla v novinách a na internetu – jako reklama zadarmo to bylo dobré. Potom se to začalo trochu kazit. Netuším, v kolik místo otevírá. Zato vím, že fronta se tvoří už okolo šesté ráno. Při příchodu do práce tak procházím shlukem zarouškovaných, kašlajících a nervózních lidí, kteří v ruce žmoulají pořadové číslíčko a nějaké formuláře. Jakmile otevřeme obchod, přesune se onen dav plynule k nám. Všichni ví, že to bude trvat i několik hodin, než se dostane na řadu zrovna to jejich číslo. Tak proč si mezitím neudělat nějaký nákup nebo si alespoň něco vyzkoušet. Čím víc, tím líp. Desinfekci u kabinek okázale ignorují, bezpečnostní rozestupy jsou asi nějaké sprosté slovo. Včera jsem se odvážila posunout pána u pokladen do bezpečné vzdálenosti (nebo alespoň tak daleko, aby nedýchal na záda platící paní) a málem jsem schytala jednu do zubů.
Jako první to nevydýchala jedna z recepčních v kancelářské části budovy. Ve svém věku už prý nemá takové riziko zapotřebí a doma jí bude líp. Vedení nám rozdalo firemní roušky, ale jejich nošení je zatím na nás. Nastala všeobecná atmosféra nejistoty. Na jednu stranu je fajn, že čekající u nás nechají nějaké peníze, na druhou stranu si však nejsme jisté, že je to ekvivalentní částka za podstoupené riziko. „Obyčejné“ prodavačky se tak postavily do první linie pracovníku čelících konorakrizi. Co nás vlastně odlišuje od mediků, kteří vedle odebírají vzorky? Je chrání plexisklo a všeobecné ochranné prostředky (stydím se jít moc blízko a pozorně si je prohlédnout). My máme štít na pokladnách, jinak ne. Prodavačky se musí plně spolehnout na disciplinované zákazníky. A ruku na srdce – jsou tací mezi námi?

Otázka na závěr – kde je vlastně ta první linie a kdo do ní patří? Jenom lékaři a sestry? Uklízečky v nemocnicích? Taxikáři, řidiči MHD a další přepravci? Prodavači, kadeřnice a další pracovníci služeb? Učitelé? Nejsme nakonec v první linii všichni? 

PPS: Orouškované verze naší rodiny se dostala i do médií :D