Jak zabíjí zaparkované auto

Před pár lety jsem měla dlouhý rozhovor s kolegyní, která se divila, proč dávám špatně parkujícím autům upozorňující samolepky na sklo. Nemohla pochopit, jak může zaparkované auto způsobit dopravní nehodu. Rozhovor byl obtížný, ale nakonec uvěřila a snad i pochopila. Stejně si ale neopomněla přisadit s tím, že tzv. bike-ninja je mnohem víc nebezpečný (pro neznalé - bike-ninja je neosvětlený cyklista, většinou řítící se velkou rychlostí a pokud možno tam, kde nemá co dělat).
Není na škodu si však zopakovat problém parkování a přiblížit ho i ostatním. Už jenom proto, že jsem se tento týden málem stala obětí jednoho takového řidiče. Takže pro ty z vás, kteří si myslí, že požadovaných 5 metrů před přechodem je jen doporučení a vlastně se nemusí brát nijak vážně - zde je malá ukázka toho, co všechno se může stát:
První je důležité popsat místo události. Chodník se zde mírně svažuje, z levé strany jsou postavené kontejnery na tříděný odpad a silnice vede do pozvolného oblouku. Z pravé strany jsou popelnice na obyčejný odpad a silnice se člení do tří různých uliček. Levá strana je přehledná pouze v případě, že na ní parkuje jen málo aut (a pokud to jsou auta osobní). Pravá strana je přehledná v případě, když před popelnicemi nezastaví zásobovací auto (to se potom viditelnost rovná nule). Všichni účastníci provozu tudíž musí dodržovat předpisy a neustále monitorovat situaci. Silnice je navíc v místě přechodu zúžená (protijedoucí auto musí zastavit a pustit to z druhé strany), rychlost zde bohužel omezena není a může se tudíž jet i 50 km.
Nyní tedy k samotné události: Šla jsem pomalým krokem z nákupu a před sebou jsem tlačila kočárek s dvouletou dcerou. Už z dálky jsem si všimla, že těsně u přechodu je zaparkované auto, které se sice stále ještě bere jako osobní, výškou ho ale zdatně převyšuje. A hned za ním v těsné řadě bylo několik dalších. Sama jsem malinká (sotva 157 cm) a mám problémy vidět i přes normální osobák. Povzdechla jsem tedy a neustále periferně kontrolovala levou stranu. Neviděla jsem žádné auto ani podezřelý pohyb. Pravá strana byla nádherně přehledná. Rázně jsem tedy vkročila na přechod. V okamžiku, kdy jsem byla zhruba v polovině (a konečně se vynořila zpoza zaparkovaného minivanu) zastavilo se mi srdce. Zírala jsem přímo do vytřeštěných očí přijíždějícího řidiče, který mne právě spatřil. Bez kočárku před sebou bych ještě stihla uskočit dozadu, takhle jsem ale neměla jinou šanci, než naopak přidat a zkusit dostat alespoň kočárek do bezpečí. Řidič naštěstí jel ohleduplně (sotva dvacítkou) a jeho reakce byla pohotová. Zabrzdil mi kousek od nohy a oba jsme si oddechli.
V tomto případě tedy vše dopadlo v pořádku. Kromě otřeseného sebevědomí dvou osob, se vlastně nic nestalo. Josífka si ničeho nevšimla. Zkusme si nyní rozebrat, kdo všechno tu chyboval a jak tomu šlo předejít. Chodec (já) se před přechodem poctivě několikrát rozhlédl a dal jasně najevo svůj úmysl přejít na druhou stranu - z pohledu zákona a policie tedy vše v pořádku. Přijíždějící auto bylo nižší, než zaparkovaná auta, blížilo se ze zatáčky a díky světlému dni nebyly ani vidět zapnutá světla. V dnešní době tichých motorů nebylo ani z dálky slyšet. Řidič přijíždějícího auta se taky zachoval přiměřeně. Přes zaparkovaná auta neviděl žádné chodce, přizpůsobil rychlost a prostě pokračoval v jízdě. Na rozdíl od bike-ninjů dodržel všechny své povinnosti.
A co ta zaparkovaná auta? V zatáčce není nakreslený žlutý pruh - na vlastní nebezpečí tam tudíž parkovat mohou. Píšu na vlastní nebezpečí, protože nabourání zaparkovaného auta je v této ulici ta nejčastější nehoda. Chybu udělal ten majitel, který zaparkoval jen několik centimetrů od přechodu. Nezáleží na tom, jestli tam hodlal parkovat celý den, nebo si jen odběhl do blízkého obchodu pro svačinu. Určitě ho při parkování ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohl vrátit k autu a na silnici by se rýsoval obrys křídou, všude by stála policie a jakýsi hysterický řidič by vzlykal přítomnému orgánu, že tu ženskou s dítětem prostě neměl šanci vidět. Uznal by vůbec svou chybu? Bránil by se tím, že tam ani nebyl?
A jak je to s vámi? Už jste někdy zaparkovali tak, že jste ohrozili své okolí? A už vám někdy šlo na silnici opravdu o život? A co by se asi stalo, kdyby přijíždějící řidič jel onou povolenou rychlostí 50 km/hod?