Už několik měsíců jezdím pouze po silnicích. Síť cyklostezek se totiž zcela míjí s mojí trasou do práce i do školky. Až nyní (díky návratu vysokoškolského školního roku) jsem se znovu vydala do starých kolejí - na cyklostezku. Docela jsem se těšila, jak si bez aut odpočinu při cestě z Opatova do Jinonic.
A tak jsem chladného nedělního rána vyrazila směrem k fakultě. Oblečena ještě více formálně, než do práce - chtěla jsem se před profesorem na první hodině po prázdninách kapku vyšvihnout. Absence tenisek jsem zalitovala hned za pár minut. Vjela jsem na první cyklostezku, zatočila za roh a ejhle... cesta byla rozkopaná, uprostřed bagr a okolo mokré bahno. Ideální pro béžové boty na podpatku. Potlačila jsem chuť zabít přítomné dělníky za absenci značení nebo varování a opatrně jsem sesedla. Za jejich obdivného hvízdání jsem mlčky převedla kolo po bahnitém trávníku a čvachtavě nasedla (a doufala, že snad to bahno stihne opadat do příjezdu ke škole. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí a s úlevou jsem vjela do sítě vedlejších uliček starého Chodova. Bohužel mě brzo čekala další stezka - skrz Krčský les. A v něm další šok a zklamání.
Začalo to vlastně už kousek před lesem. Koho proboha napadlo, že každý cyklista dokáže své kolo otočit na místě o velikosti většího kočárku? Jak mám ze silnice udělat otočku v ostrém úhlu doprava, pak skrz parkoviště a dalším ostrým úhlem doleva? Já mám náklaďák, něco takového je pro mě takřka nemyslitelné. No, rychle do lesa. Ten přece nedávno renovovali. Jenže mezitím prošlo léto a podzim. Stezka byla zasypaná listím, žaludy, všude výmoly a louže. Větší díry někdo vyspravil drobnými kamínky - moje noční můra. Když kolo najednou vjede do takové pasti, je to asi jako když motorista najednou zjistí, že se silnice změnila v ledové kluziště. Do toho lidé, kteří si pletou stezku se závodním okruhem, chodníkem, venčící loučkou a místem ke srocování. Ani nevím, jestli je horší pes zcela bez vodítka, nebo na volném desetimetrovém. Zmatené děti nemá cenu vzpomínat.
Největším šokem byla až hmatatelná nenávist. Na silnici už mě ostatní auta berou takřka za rovnocenného partnera a cítím z nich maximálně obezřetnost. Teď mě však pronásledovaly pohledy chodců, kterým jsem ubírala jejich životní prostor a trikůtků, kteří si měřili mé vybavení a zamračeně se dívali na můj zcela necyklistický oblek, vysoké podpatky, elektrické kolo, proutěný košík a teplý klobouček místo aerodynamické přilby. Cítila jsem, že sem nepatřím a rozhodně nejsem vítána. Výjimku tvořily jen děti - ty mávaly, tahaly rodiče za rukáv a ukazovaly na moje kolo.
Nepříjemné bylo i časté přerušování jízdy. Ze silnice jsem zvyklá na semafory a občasné příčné prahy. Teď najednou tu byly různé přechody a přejezdy, kde si nešlo jen tak počkat na zelenou, ale bylo nutné sesednout, zajistit kolo, zmáčknout tlačítko a rychle zpátky ke kolu - co kdyby zelená padla mezitím - trvala totiž vražedně krátkou dobu. Chtěla bych vidět to samé na silnici - představte si, že by u každého semaforu musel řidič auta nebo autobusu na prvním místě otevřít okénko, vystrčit ruku s dálkovým ovládáním a kliknout směrem ke sloupu. Do týdne by se vzbouřili a bylo by to hooodně divoké.
Navíc když už překonám všechny zákruty, hrboly, techniku aj. pořád musím mít na paměti tu nejdůležitější věc: "VŠICHNI JSOU PŘEDNĚJŠÍ NEŽ CYKLISTA - A TO NA VŠECH TYPECH KOMUNIKACE!" Je úplně jedno, zda se jedná o polní cestu, silnici, smíšenou či nesmíšenou cyklostezku nebo chodník. Cyklista nesmí nikdy nikoho ohrozit. Ať už je nebo není v právu. Cyklista vlastně může na práva zapomenout - v praxi má jenom povinnosti. Protože i když náhodou někomu ublíží a byl v právu, soud ho roznese na kopytech, protože měl být prostě ohleduplný - co by mu to udělalo, že? Grrrr.... Jsem snad Matka Tereza? Pálí se mi vlasy od svatozáře? Ne. A nikdy nebudou. Ale pokusím se s tím žít.
Ohledně cyklostezek mě nejvíce rozčílily zdánlivé drobnosti - už zmiňované ostré rohy, málo místa v zatáčkách, absence osvětlení nebo třeba i potok bez bezpečného přejezdu. To bych čekala někde v lese, ale v centru Prahy? Já přece nemám žádného horáka a nejezdím single-tracky. Navíc většinou vozím křehký materiál (sklo, porcelán), popř. děti. K čemu je mi potom taková cyklostezka? Jaký je její účel a proč mi zákon v takovém případě nedovoluje použít silnici? Marně kroutím hlavou.
Logicky bych čekala, že uvnitř města budou cyklostezky sloužit jako alternativa pro lidi, kteří se bojí nebo nemůžou do provozu. Rekreační typ jezdců pak bude mít trasy okolo města - aby si mohli po pracovním shonu protáhnout svaly a vyčistit hlavu. Nyní to však vypadá, jako by si nějaký šílený projektant usmyslel, že i jízda do školy nebo do práce musí být vzrůšo a adrenalin. Po zkušenostech z ostatních evropských měst jsem více než mírně zklamaná. Styl pražských cyklostezek se nedá svést na nějakou kopcovitost nebo historické uličky. To je jen čirá zlomyslnost nebo ignorace projektanta - vyberte si. Tenhle přístup oficiálních míst se musí změnit, jinak se o nějaké podpoře cyklistiky nedá mluvit (natož o pozitivní diskriminaci kolařů). Je to jen líbivé počítání nových kilometrů před volbami (občas se ani fyzicky nic nového nepostaví - jen se namalují čáry na zem tam, kde se doteď jezdilo nelegálně... a jupíí... nová cyklostezka je na světě a čtvrť se chlubí jak je proaktivní).
Jen doufám a tiše si přeji, abych se jednou dočkala dne, kdy se budou v Praze stavět stezky stejně smysluplně jako třeba ve Vídni nebo Lucemburku. Nebo aspoň v Berlíně, ten není tak daleko ;) .
A co vy? Jak se vám po Praze jezdí? A jezdíte po ní vůbec?
Žádné komentáře:
Okomentovat