neděle 28. listopadu 2010

Náledí

V sobotu ráno jsme se probudili do nádherně zasněženého dne. Musela jsem na trh už o hodinu dřív, než jsem zvyklá, vůbec se mi do té zimy nechtělo. Nakonec jsem se pořádně teple oblékla, nasadila sluchátka (kvůli náledí i přilbu), rukavice a hurá na cestu. Vráťa na mne ještě zavolal, ať nezapomenu, že přední brzda je na náledí nebezpečná... to si naštěstí pamatuju ještě z dětství - na ledu, písku a štěrku brzdím zásadně zadní brzdou.
V osm ráno bylo sídliště kupodivu prázdné. Občas jsem potkala maminku s kočárkem, nakupující lidi, nebo spěchající auto. Přesto byly ve sněhu patrny i stopy po kolech. Až mi bylo líto, že nejsme první, kdo tudy projel. Teprve v lese jsem byla první. Ve sněhu se čas od času objevila stopa po kočárku, kolo však žádné. Dávala jsem si tedy extra pozor, napadaný sníh skryl louže, které se v noci změnily na kluziště. Za jízdy jsem vystřídala několik typů komunikace. Většina z nich měla před sebou malou cedulku: "Za sněhu a náledí se cesta neudržuje." Budiž, i s tím se dá pracovat. Některé cesty byly přesto odhrabané. Jednalo se o místa, kde se předpokládal výskyt chodců. Teprve zima totiž ukázala, že ne každá cyklostezka je smíšená (tj. smí na ni i chodci). Smíšené stezky byly alespoň na hrubo odhrabané, nesmíšené byly ponechány svému osudu. Pejskaři a běžci se vyskytovali stejnou měrou na obou typech.
Ve své obezřetnosti jsem polevila v sídlišti pod krčským lesem. Bezpečně jsem projela nejstrmější sráz, minula všechny křižovatky a teď už mě čekal jen podchod, malý sjezd k řece a pak už víceméně rovina až na náplavku. To bylo také první místo, kde jsem potkala další cyklisty. Měnili řetěz - asi nehoda, kývla jsem na ně tedy pro povzbuzení. V duchu jsem si už začala formulovat fejeton na blog a jen zběžně kontrolovala terén před sebou. Kopeček směrem k řece je pozvolný a s mírnou serpentinkou. Koukla jsem před sebe a nevšimla si nikoho v protisměru. Rozhodla jsem se ho tedy projet  o něco pomaleji, ale bez větší pozornosti. A to byla chyba. Stezka vypadala mokrá, byl to však jednolitý led. Moje zadní kolo se najednou objevila přede mnou, já v duchu vyslala modlitbu ke všem bohům, aby kolo neskončilo ve Vltavě a začal boj se živlem.
Už v šesti letech mě rodiče zapsali na judo (abych kapku zesílila). Jediné co si pamatuji, je technika pádu. Hodilo se mi to dokonale. Kdo už někdy uklouzl na náledí ví, že všechno je otázkou několika setin vteřiny. Instinkt mi tedy vymrštil ruce i nohy a já tím odhodila kolo daleko před sebe. Stočila jsem se na bok a povolila všechny svaly. Také jsem ocenila, že jezdím v normálním oblečení (a nikoli cyklistickém dresu). Teplá bunda vycpaná svetrem utlumila náraz na loket, džíny zafungovaly jako ochrana kolene a pletené rukavice chránily dlaně. Stejně jsem se po nárazu zvedla silně otřesená. Za mnou se rýsovala jasná rýha v ledu. Kolo bylo v pořádku, jen spadl řetěz (kupodivu jsem ho nandala velice rychle). Už jen stání ale potvrdilo, že mé koleno je na tom hodně špatně. Vyhrnula jsem kahloty a měla co dělat, abych se nesložila ještě jednou. Kůže nepoškozená, zato pod ní se rýsovala modřina v černé a červené barvě.
Byla jsem už jen kousek od trhu, rozhodla jsem se to tedy dojet. Ocenila jsem elektrický motor kola a skoro polovinu jízdu jela pouze s jeho pomocí (bez šlapání - nohu jsem si opřela do pohodlné pozice). Na trhu jsem nakoupila vše potřebné a pomalu se vracela domů. Trochu jsem se bála projet stejným místem, nakonec jsem to ale riskla. Kousek od něj už stál posypový vůz a dělníci se chystali na sypání. No, trochu pozdě (pro mne). Doma jsem zkontrolovala zbytek bolístek a nechala se (aspoň trochu) opečovávat.
A poučení do příště? Nikdy nevěřte tomu, že cesta je udržovaná. Nikdy se nenechat ukolébat zdánlivou pohodou. Být stále ve střehu. V dětství jsem jezdila velice nebezpečně a neměla jsem jediný pád. Teď jezdím cca tři roky v kuse a mám za sebou přesně tři pády. Jednou bez přilby a dvakrát s ní... ve všech případech mi byla platná asi jako hluchýmu housle (tj. neublížila ale ani nepomohla). Spíš to vypadá, že bych si měla pořídit chrániče kolen. Jen se trochu bojím, že by si toho někdo všiml a snažil se je prosadit jako povinnou výbavu cyklistů. A to by byl jen krůček k tomu, zavést povinné rukavice, vymyslet chrániče pozadí, ramen a vůbec - co takhle toho cyklistu obalit do několika tun kovu a udělat z něj řidiče? Neee... kdepak, dělám si srandu. Nemám nic proti přilbě, jen jsem si (opět) vyzkoušela, že mi dává až příliš velký pocit falešného bezpečí a já si pak dávám menší pozor na ostatní nebezpečí. A abych ještě zůstala u automobilové hantýrky: největší ponaučení ze soboty - Vždy přizpůsobit styl jízdy stavu vozovky!

1 komentář:

  1. Až na ten konec s tím falešným pocitem bezpečí se mi to četlo pěkně. Sice to tam dělá takovou hezkou tečku, ale přijde mi to tam takový uměle dosazený.

    Přeji hodně kilometrů bez nehody a šťastný dojezd. Albert

    OdpovědětVymazat