Už několik týdnů jsem se těšila na pravidelnou pražskou cyklojízdu. Během zimy jsem měla dva ošklivější karamboly na ledě a kolo bylo od té doby v péči manžela. Což si ovšem vynutilo jeho odvoz do servisu. Oprava trvala o něco déle a nakonec jsem si pro něj jela až pár hodin před jízdou. Aspoň se mi pak jelo klidněji, kolo předlo jako spokojené kotě. Nad Prahou ustoupily i bouřkové mraky a na seskupující se cyklisty zazářilo sluníčko. Manžel vyfasoval zářivou vestičku a vysílačku – povinná to výbava špuntařů a já se připojila ke svým kamarádům. Během jedné z minulých jízd jsem měla menší výměnu názorů s policií a od té doby musím být „pod dohledem“.
Původní odhad před jízdou počítal tak s dvěma tisíci cyklistů. Krásné počasí však vylákalo ven i největší skeptiky a peloton se rozrostl na skoro pět tisíc hlav. To způsobovalo poněkud těžkopádný rozjezd celé jízdy. Bez mučení přiznávám, že nebýt pomocného elektromotoru u mého kola, měla bych s vozíkem za sebou docela potíže. Jízda totiž začínala na náměstí Jiřího z Poděbrad, následoval krátký výstup ulicí a pak teprve sestup na Nuselský most. Krátkým kličkováním (ani netuším názvy ulic) jsme se dostali až k Vltavě a přes Barandovský most na druhý břeh. Celá spanilá jízda končila v bývalé sklárně a nyní galerii MeetFactory.
Celý průběh se vyznačoval pohodovostí. V pelotonu byl kromě kol i početný zástup koloběžek, bruslařů, skejťáků, lehokol, tříkolek a i pár kol nákladních. Za dánské velvyslanectví na cestu vyrazil služební bakefiet. Touto jízdou začínala akce Do práce na kole. Hodně týmů si přišlo vyzkoušet, jak je na tom jejich konkurence. V davu se tedy objevovali politici, bankéři i obyčejní úředníci. Někteří z nich vzali s sebou i svoji drobotinu. Trasa byla dlouhá, vedla ale převážně z kopce. Přesto jsem cestou zaslechla pár kňourání i povzbuzování. Nad naší bezpečností bděla početná družina policistů. Peloton vedli i uzavírali policisté v autech. Po stranách jezdili také na motorkách a i na kolech. Přišlo mi až divné, kolik z nich mělo kola – až později jsem se dočetla, že byli povolání všichni pražští policisté, kteří kdy kolo vyfasovali.
Velký dík patří špuntařům. Jsou to dobrovolníci, kteří pomáhají policii během průjezdu městem. Blokují boční ulice i křižovatky. Musí poslouchat nadávky řidičů a troubení jejich aut. Někteří řidiči nejsou ochotni přijmout fakt, že musí cca deset minut počkat a opravdu nemohou projet skrz peloton. Výjimkou jsou vždy sanitky, hasiči a policie. Většinou se pouští i MHD, tentokrát se musela občas blokovat i ta – vždy ale po dohodě s policií. Ostatně – čekací doba většinou odpovídala jednomu vypuštěnému spoji. Sama jezdím MHD často, měla jsem tedy s cestujícími soucit. V zájmu bezpečnosti to bohužel nešlo jinak. Ostatně, během různých pochodů, maratónů, spanilých jízd veteránů a motorek bývá centrum Prahy zablokováno na mnohem delší období. A stejně jako každý rok, i tentokrát se pár aut stejně pokoušelo do lidí najet. Docela s potěšením jsem pozorovala řidičku, které projíždějící policista okamžitě začal vypisovat pokutu za obecné ohrožení. Ani velký spěch neopravňuje nikoho k beztrestnému najíždění do dětí.
Celkově se jízda obešla bez větších incidentů a všichni jsem pokojně dojeli až do cíle. A tam už čekala odměna – spousta jídla, pití a zábavy. Kvůli dceři jsme jeli brzo domů, ale i tak jsme si to užili dosytosti. Ještě perlička na závěr: při odchodu nás míjelo policejní auto, zastavilo a policista se nás ptal, kolik cyklistů ještě zbývá na pařbě. Odhadli jsme to tak na pět set. Zklamaný a zděšený pohled mladíka hovořil za vše. Snad tedy byla i jeho služba v pohodě a nemusel kvůli ničemu zasahovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat