Jako dítě jsem měla kamaráda, který miloval horory. Naše rodina byla jedna z prvních, která vlastnila video, takže k nám nosil různé videokazety a pouštěl nám je. Já sama jsem strašpytel, k bezesné noci mi stačí málo. Jak šel čas, videokazety přestaly být populární. Přesto jsem díky němu viděla další a další filmy. Pro změnu mě tahal do kina. Ne, nezačali jsme spolu chodit, byli jsme jen velmi dobří kamarádi. Byl to takový výměnný obchod - já s ním chodila do kina, on mne nechal hrát si u něj na počítači. Toto zvláštní přátelství vydrželo až do mých cca 15-ti let.
Jeden z posledních našich společných filmů byl Angel Heart. Pro dnešního diváka by byl film skoro nudný. Jen velice málo honiček, skoro nulové digitální efekty, málo lekaček. Zato vynikající dialogy mezi oběma hlavními herci. Mickey Rourke měl tehdy ještě plně funkční mimické svaly (nezničené pitím, botoxem a plastikou) a protihráčem mu byl exelující Robert De Niro. Karty jsou rozdány jasně a čitelně, detektiv se jmenuje Angel a jeho tajemný zaměstnavatel se představí jako Louis Cyphre. Jen pomalému divákovi (a naivnímu hrdinovi) nedojde, kdože to proti němu sedí. Celý film je vlastně detektivka, kdy předmětem pátrání je (možná již mrtvý) Johny Favorite. To, co začíná jako normální příběh, se začíná komplikovat po přidání prvku voodoo. Vyslýchané osoby jsou nalézány mrtvé a všechny stopy vedou k Angelovi. A ten si přestává být jistý. Koho to vlastně hledá? Co to s ním hraje Cyphre za hru? A proč má pocit, že jeho minulost není doopravdy jeho?
Během sledování filmu se mi začala ponurá atmosféra dostávat pod kůži. Cestou domů jsem drtila ruku kamaráda a nechala se doprovodit až k dveřím bytu (ještěže bydlel jen pár vchodů od nás). Doma jsem nějak nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala v posteli a nakonec jsem to nevydržela a s očima červenýma únavou jsem vlezla do postele k mámě. Spát sama jsem nebyla schopná ještě týden. Máma měla naštěstí svatou trpělivost (jen její tehdejší přítel dost brblal). Styděla jsem se, ale nešlo jinak. Říkala jsem si snad stokrát, že je mi patnáct, byl to jen film, jenom iluze... a přesto... už uplynulo skoro dvacet let a při pohledu na fotky z filmu mě obchází mráz. Podobný efekt měl zatím jen jeden jediný další film - novější Constantine.
A proč jsem si vlastně na něj teď vzpomněla? Stanice Prima Cool se totiž rozhodla film poprvé! vysílat i v televizi. To to trvalo. A já, ačkoliv si filmu nesmírně vážím, si v ten moment televizi nezapnu. Nejspíš zalezu pod peřinu a možná si dám i polštář přes hlavu, abych náhodou neslyšela zvuky filmu odjinud. Všem ostatním ho však vřele doporučuji. Není na škodu bát se (pro změnu) trochu inteligentně a připomenout si, že každý dluh musí být jednoho dne splacen. A že nejen boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Žádné komentáře:
Okomentovat