Tak se nám objevují podzimní mlhy a pomalu se blíží Vánoce. A to je obvyklý čas pro sportovní veletrh v Brně. Každý rok se na něj těším a už předem vyzvídám, jestli pojedeme. Těším se na nová kola, staré známé a hlavně - na testovací dráhu pro elektrokola. Neodpustila jsem si ji ani při svém prvním těhotenství, a to jsem byla už na začátku devátého měsíce. Proto jsem nyní (v cca šestém měsíci) neviděla žádný problém.
Pár dní před cestou nás potěšila jedna z babiček - ochotně souhlasila, že ideální dárek pro její vnučku bude odrážedlo - a na cenu se prý nemusíme tolik ohlížet. Cíl cesty byl tedy jasný. Vyfotit co nejvíc zajímavostí, získat všechny možné katalogy a sehnat opravdu kvalitní vozítko pro dceru. Po několika pokusech se rozhodlo, že vyrazíme pouze jako rodina - tj. Vráťa, já a naše Fanynka (Jozífka je teprve v bříšku a je tedy se mnou pořád). A že ideálním cestovním prostředkem bude vlak. Dcerka nás slyšela a od té doby pořád radostně volala: "Vlak, vlak!" každé ráno. Velkou úlevou pro nás bylo i to, že náš blízký prodejce kol nám slíbil, že odrážedlo nemusíme kupovat hned na místě, ale vybraný model nám rád pod cenou následně sežene a prodá. Vyjet jsme tedy mohli poměrně nalehko.
V sobotu ráno jsem tedy všichni radostně vyrazili na nádraží. Cesta byla příjemná, obsluha milá, Fanynka šťastná jak blecha. Cesta na výstaviště ukázala, že i Brňané jsou velice milí lidé a k těhotným a kočárkům se chovají přímo ukázkově. Po chvilce váhání jsme našli i bezbariérový přístup na výstaviště a nic už nám nestálo v cestě. Vše nepotřebné jsme odložili v šatně (je tradičně zdarma a dobře hlídaná), foťák přendali do pohotovostní polohy a vyrazili na lov. Jen Fanny byla zklamaná, že musí být v kočárku. V davu lidí by ji ale nešlo uhlídat. I tak dostala do kalhot lísteček se jménem a telefonem na nás. Už první odrážedlo ukázalo, že jí ještě pár centimetrů chybí... do jara to ale určitě dožene.
My jsme si zatím užívali atmosféru. Kočárek se plnil katalogy, našli jsme i občerstvení, pokecali s vystavovateli. Fanny se začala klížit očka a nám už zbývala jen hala s testovací dráhou. Moje dětská dušička plesala. Vystavovatelé se sice nedůvěřivě dívali na moje bříško, po podpisu nutných formalit jsem ale byla vpuštěna na dráhu. Kočárek s Fanny jsme zaparkovali nedaleko přátelského stánku a začali jezdit. Holka nás chvíli pozorovala, ale pak jí padla hlava a udělala si v kočárku pohodlí. Zkontrolovala jsem, že jí nic nechybí a začala si opravdu užívat jízdu. Střídala jsem kolo za kolem a ani netušila, kde (a zda) jezdí můj muž. Venku už pro jízdu těhulek není ideální terén, byla jsem tedy neskonale vděčná za tuto příležitost. Odpustila jsem si simulaci prudkého kopce a dávala extra pozor i v zatáčkách. Když jsem se dostatečně projela, začala jsem teprve hledat rodinu. Dcerka stále spala a Vráťa už měl pocit, že je na dráze moc jezdců. Rozhodli jsme se tedy, že se před odjezdem domů ještě posilníme ve vedlejší hale. Kočárek i se spícím nákladem jsme svěřili mládencům ze stánku a vyrazili jsme.
Varovný telefon se naštěstí rozezněl až při naší cestě zpátky. Vyzvedli jsme si vyspané a usměvavé dítě, rozloučili se a pomalu vyrazili k nádraží. Do vlaku už jsme nasedali za tmy, odpočatá Fanny se ale rozhodla, že nenechá vyspat nikoho ve vagónu. Pořádně ho prozkoumala a všem dala najevo, kdo se tu nejhlasitěji směje. Zato já jsem cestou několikrát usnula. Přesto jsme dorazili domů v dobré náladě a plni optimismu. Prohlídka katalogů trvala několik dnů. Typ odrážedla byl vybrán, objednán a už je dokonce schován na balkoně a čeká na doručení od Ježíška. A já získala příslib nádherného dárku od mého muže.
Při kritickém ohlédnutí musím konstatovat, že Brno má stále ještě rezervy, zároveň se ale už teď teším na další ročník. Kolům zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat