úterý 8. listopadu 2011

Veřejně prospěšná činnost vs. charita

Po letech v pracovním procesu jsem se rozhodla, že je čas doplnit si vzdělání. Takže nyní během učení na nočník a zvládáním ranních nevolností ještě usedám k učebnicím a do školních lavic. Vybírat si nepovinné předměty byla docela fuška, mé oko ale spočinulo na lákavé nabídce. Seminář o veřejně prospěšných organizacích. To je něco pro mě. Naučím se nové vědomosti a třeba se dozvím i něco nového z oboru mého muže. Ten se již několik let realizuje v neziskové organizaci a já mu držím palce.
Jedno sobotní odpoledne jsem tedy vyhledala příslušnou učebnu. Udivilo mě, že se na předmět přihlásily jen ženy. Podle letmého průzkumu se jednalo buď o sociální pracovnice, nebo manželky aktivistů... no, cítila jsem se tam jako doma. Dokonce jsem ani nebyla jediná těhulka. Seminář se týkal nového občanského zákoníku a změn, které se budou neziskovek týkat. Jako domácí úkol jsme dostaly seznam států, jejichž právní úpravy máme prozkoumat. Nadšeně jsem přijela domů a hned začala vyprávět zážitky. Vráťa byl ze začátku zděšen. Nové úpravy mu přišli, že mají jen jediný cíl - zničit neziskový sektor jako takový. Snažila jsem se ho přesvědčit o opaku, ale příliš se mi to nedařilo. Vrhla jsem se tedy na zahraniční zkušenosti. A žasla jsem. Naše současná (i navrhovaná) právní úprava je snad nejhorší a nejkomplikovanější v celé EU. Většina zemí vytváří až primitivně jednoduché podmínky pro své neziskovky. Jasné, transparentní, daňově zvýhodněné, s možností vytvoření zisku aj. Jejich činnost nepodporuje stát, ale obyčejní lidé a organizace. Své příspěvky si mohou odečíst z daní, dočtou se o sobě z tisku, získávají výhody. A u nás? I obyčejný občan může poslat své peníze neziskovce. Je to ovšem složité, část peněz pohltí peněžní ústavy, odpočet z daní je tak komplikovaný, že se o něj většina z nás ani nepokusí.
Problémem je také už jen nahlas vyřčená podpora těmto organizacím. Naše země nemá příliš dlouhou historii v této oblasti (na rozdíl třeba od Anglie, kde se pyšní zákony o charitě již z roku 1601). Po revoluci navíc vzniklo ono nešťastné pojmenování "neziskové organizace" a od té doby si všichni myslí, že neziskovky prostě peníze mít nemají (a lidé v nich mají morální povinnost pracovat zadarmo). Lidé mají taky jen velmi omezenou představu o tom, co je to veřejně prospěšná činnost. Pro někoho je to pouze starost o bezdomovce, nemohoucí a možná dlouhodobě nemocné. Další k tomu přičte podporu bezpečnosti (hlavně dětí). Běda však tomu, kdo si myslí, že by se jeho organizace mohla věnovat třeba městské zeleni. Ačkoliv to myslí dobře a opravdu mu jde jen o blaho veřejnosti, je skoro lynčován, že na tohle teda stát (potažmo lidé) peníze dávat nebudou a ať se každý stará o svůj parčík sám. No, to by to v Praze dopadlo. Zůstal by nám Petřín a to ještě kdoví jestli. Když už se občan smíří s tím, že i toto může být prospěšné, trvá na tom, že aktéři by měli mít normální zaměstnání a svoje blázniviny dělat jako koníčka (pokud možno o víkendech).
Je to takové i v zahraničí? Co granty Evropské unie? Jsou věnovány pouze "charitě" nebo z nich může těžit i třeba aktivistický cyklista? Už jenom selský rozum nám říká, že za našimi hranicemi se otvírá zcela nový obzor. Za peníze všech vznikají nové typy škol, cyklostezky, právní poradny, motivační kurzy a další. Kolik let ale bude trvat, než se změní i náš přístup?

Žádné komentáře:

Okomentovat