Nedávno jsem psala o tom, kterak jsme s manželem ukazovali krásy Prahy našim známým. Žijí na vesnici a hustý provoz města je trochu udivil. Po zhruba hodině jízdy se mě jeden z nich zeptal: „Hele, pražáci se na kole nezdraví?“ Ze svých sportovních výletů jsou totiž zvyklí na vzájemné pozdravy. A měl pravdu, za celou dobu nikdo nepozdravil nás a ani my jsme nikoho nezdravili. Proč?
Vrtalo mi to hlavou a začala jsem to
na svých cestách blíže zkoumat. Odpověď byla kupodivu
jednoduchá. Oni zdraví, ale pouze svůj „druh“. Je to stejné,
jako když na dovolené projíždíte vesnicí. Místní babička na
starém kostitřasu na vás asi hulákat: „Ahoooj!“ taky nebude.
Zato svoji sousedku zastaví a dá se i do řeči. Stejně tak se
zdraví i v Praze. Většinou se na sebe usmějí měšťáci, rodiče
dětí s vozíky, ženy s proutěnými košíky na řídítkách.
Jeden můj sportovní kamarád zdraví pouze přilbaře, ostatní
jsou pro něj téměř póvl.
Občas vznikne nová skupina
spřízněnců. Majitele vozíků semknul nepřátelský výklad
zákona. Rozvoj elektrokol sblížil jejich vyznavače. Nedávno jsem psala článek o poslouchání muziky za jízdy. Dneska jsem jela na
trh a cestou si prohlížela okolojedoucí. Evidentně jsem potkala
pár cyklistů, kteří ho četli (nebo jim o něm nějaká dobrá
duše řekla). Sama jsem totiž jela se sluchátky. Několik lidí se
na mně zamračilo, pár usmálo a jeden souhlasně pokynul. Asi
nemusím psát, že souhlas byl zvláště u lidí s přehrávačem v
kapse nebo na rameni.
Já sama se snažím usmívat tak nějak
po celou dobu jízdy. Patřím hned do několika zájmových skupin a
radost mi dělá jakýkoliv cyklista na trase. Vlastně musím občas
vypadat divně, usmívám se i na pejskaře, bruslaře, chodce,
policisty. On ten úsměv dělá divy. I deštivý den se pak změní
v prozářený a kdo ví. Dnešní zachmuřený běžec může být
zítřejší nejistý a zkoušející kolista. Často slyším nářky,
kterak se lidé v Praze mračí a třeba taková cesta MHD je jak
návštěva muzea grimas. Upřímně – stěžovat si umí každý,
ale udělat s tím něco, to se nikomu nechce.
Takže příště nezapomenout: ihned
po zavření vchodových dveří se nadechnout, prozářit svojí
vlastní mysl, vzpomenout si na něco hezkého, usmát se a šup mezi
lidi :o) on vám někdo ten úsměv vrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat