Už léta jezdím takřka výhradně na elektrokole. Přesto jsem s radostí uvítala, když mi nedávno nechal manžel zrenovovat krásné kolo Sobi 20. Měla jsem stejný typ už jako dítě a vždycky jsem po něm toužila. Navíc rezervní kolo se vždycky hodí - už jen na pojíždění po sídlišti, když motor opravdu není zapotřebí.
Jako kdybych předjímala věci budoucí. Vráťa potřeboval v pátek rychle vyrazit někam na kole. A ejhle, jeho kolo mělo nenadálý defekt, i půjčil si mého elektrického miláčka. Cestou domů si vzpomněl, že jsem si stěžovala na divně se chovající baterii a rovnou ho dal do servisu. Kapku přitom zapomněl, že druhý den je sobota a to znamená cestu na farmářský trh. Přijel domů až okolo deváté večer a jen se vesele smál: "No, co... tak aspoň vytáhneš ven Sobíka a kdo ví, třeba budeš mít i námět na článek!" Jeho optimismus jsem příliš nesdílela. Nejsem sportovec a při prudkém stoupání v Kunratickém lese je mi ouvej i s motorem. Po chvilce váhání jsem tedy napsala prosebný mail do oblíbené prodejny kol, zda-li by mi po dobu oprav nezapůjčily nějaké náhradní elektrokolo.
Druhý den jsem se probudila už veselejší. Počasí bylo přiměřené, na kole jsem měla přidělaný krásný proutěný košík a dokonce i zrcátko se mi podařilo najít v našem skládku. Z obchodu stále nepřicházela žádná zpráva a já tedy vyrazila k řece. Jen jsem se pro jistotu pořádně namazala - minulý týden jsem přijela domů červená jako rak. Už v parku jsem ocenila, že mi Vráťa nechal na kolo namontovat převody. Sice jen tři, ale pořád lepší než původní stav. Taky mě udivilo, jak je kolo lehké. Za poslední roky jsem si zvykla na kola dvojnásobné váhy. I bez motoru se jelo bez větší námahy. Jen batoh na zádech mi vadil, někam jsem však musela dát pozdější nákup a do košíku by se všechno nevešlo.
Cesta na trh vedla z Opatova přes Chodov, Kunratický les, Braník, Podolí a konečně na nábřeží. Víceméně z kopce, jen občas nějaké stoupání. Jela jsem rychle jak vítr a čas měla takřka totožný co jindy. Cítila jsem se jak olympijský vítěz, nečekala jsem, že to celé ujedu bez sesedání. Vlastně jsem musela z kola dolů jen v lese - a to proto, že tam nějaký "inteligent" vysypal na cestu kamenitou vysprávku a kolo na ní tancovalo jak splašený kůň. Dostat se mi ten člověk do rukou, tak se asi neudržím a jednu mu natáhnu... takhle mi kazit dojem z krásného dne.
V nakupování jsem se musela mírnit. Do košíku a batohu se toho vešlo méně než obvykle a raději jsem nekupovala ani nic ve skle. I tak toho bylo ale dost a už jsem musela vyrazit zpátky. Tentokrát mě čekalo hned několik těžkých stoupání, korunovaných dlouhým a táhlým kopcem v lese. Za posledního půl roku se mi ho nikdy nepodařilo vystoupat bez potíží a většinou jsem musela sesednout a potupně tlačit. Ostatně - to byl důvod, proč se kolo ocitlo na prohlídce. Posilnila jsem se tedy energetickou dobrotou a hrdinně vyrazila.
Ani jsem se nenadála a už jsem se ocitla pod obávaným kopcem. Do této chvíle šlo vše jak po másle a tak jsem šlápla do pedálů. Síly mi došly záhy. Nakonec jsem stejně musela ze sedla a hezky po svých šlapat vedle kola. Naštěstí je Sobík o dost lehčí než můj měšťák a vlastně se mi vedl celkem pohodlně. Ani jsem nijak nespěchala zpátky do sedla. Jakmile to však terén dovolil, hned jsem se na kolo vyhoupla. Domů už jsem dojela bez nejmenších potíží, s úsměvem a vlastně ani nezadýchaná. Během cesty jsem se nijak nehnala a víceméně se kochala krajinou. Stejně jsem přijela jen cca o půl hodiny později než obvykle. Vlastně jediná změna bylo to, že jsem se cestou zapotila. Zato mohl hlavně batoh - nechápu cyklisty, kteří si ho dávají na záda dobrovolně. Zlaté tašky na nosič.
Doma jsem měla v mailu zprávu, že mi obchod kolo milerád zapůjčí - v pondělí. Hmmm... potěšili mě, to ano, ale půjčovat si ho nakonec nebudu. V týdnu se kvůli holkám nikam nedostanu a zrovna příští víkend mi okolnosti ani neumožní jet nakupovat. A do dalšího týdne se opravy snad už neprotáhnou. Navíc jsem získala nesmírnou sebedůvěru - vždyť jsem ujela bez větších potíží to, co jezdím s pomocí motoru - v to jsem vůbec nedoufala.
Teď už se tolik nedivím manželovi, že jezdí po Praze s lehkostí závodníka a nedělá mu potíže ani připojit si vozík (ten si já teda za Sobíka nedám!). A jak to máte vy? Jezdíte? Necháte se vozit? A taky máte takovou radost při nakupování týdenních zásob?
Žádné komentáře:
Okomentovat