neděle 15. září 2013

Velká podzimní cyklojízda 2013

Letošní podzim je trochu hektický. Starší dcerka nastoupila nepříliš šťastně do školky, mladší se plácá od rýmy ke kašli, Vráťa zařizuje sto akcí najednou a mě vrcholí zkouškové období. Přesto jsme si všichni udělali čas na letošní podzimní cyklojízdu.
Cesta ke slunečné sobotě byla trnitá. Na jeden den se sešlo Cyklozvonění (tentokrát pořádané naší městskou částí), Nábřeží žije (kde měl Vráťa vypomáhat na stánku), Farmářské trhy, Bleší trh, Velká podzimní cyklojízda a Muzejní noc. Do toho se Josífčino nachlazení dostalo do vrcholné fáze a bylo nutno ji izolovat od Fanynky. Obě babičky nemohly hlídat a tak jsme museli trochu zaimprovizovat. Vypustili jsme Cyklozvonění a noční návštěvu muzeí, podařilo se odřeknout i výpomoc na nábřeží a zbytek už byla hračka. Josífku jsme teple oblékli a dali do vozíku. Fanynka získala unikátní příležitost jet v sedačce na tátově kole. Na trhu jsme koupili jen brambory a pak jel Vráťa s holkama napřed a já si dala načas a prošla blešák. Poryv větru mi do náruče shodil nádhernou tuniku a o kousek dál jsem podlehla vábení jasně červeného toreadorského klobouku.
Na nábřeží jsme dojeli v povznesené náladě. Pomalu jsme procházeli mezi stánky, naobědvali se, chvilku se i jen tak opalovali v plátěných lehátkách. Fanny se snažila skamarádit s dětma ve stanu a na hřišti a Josí nám názorně ukázala, jak moc se dokáže počůrat. Po převlečení a občerstvení jsme odjeli na václavák. Cestou jsem zažila malý kulturní šok. Jak si tak jedu na svém elektrickém citybiku, ozvalo se vysoko nade mnou elegantním mužským hlasem: "Dovolte prosím, jedu tudy správně na Václavské náměstí?" Po mé pravici se najednou objevilo klasické vysoké kolo jak z dob Marka Twaina a pán byl i oblečen do slušivého tvídu. Chvilku jsme si povídali (samozřejmě hlavně o počasí) a v polovině chystajícího se pelotonu, se naše cesty rozdělily.
stan byl málokdy zcela prázdný

Náměstí už praskalo ve švech. Zbylo trochu času na pozdravení lidí z čajovny, popovídání si se známým novinářem a rychle nasedat. Tradičně pomalý rozjezd se kupodivu podařilo zrychlit a už se jelo nádherně pohodovým tempem. Ani jsem moc nezapínala motor a celou jízdu ujela bez nutnosti řazení. Samozřejmě, že občas bylo nutné zastavit nebo výrazně zpomalit. Přesto mám pocit, že to byla nejplynulejší spanilá jízda Prahou mého cyklistického života. Dokonce jsem si mohla dovolit i laškovat s Fanynkou a za jízdy jsme se občas chytaly za ruce. Výlevy vzteku od řidičů byly minimální (občas nějaký klakson nebo výkřik), povzbuzujících volání bylo výrazně více. Počasí bylo nádherné a já si gratulovala ke koupi nového klobouku - jinak by byl večer můj obličej rudý jak rak. Josífka sice pročůrala během jízdy i náhradní oblečení, náladu jí to ale nezkazilo a správná máma je připravena na vše. Přesto jsem po dojezdu zavelela k cestě domů a kupodivu nikdo neprotestoval.

Cestou domů jsem se slitovala nad manželem a před největším kopcem jsem si nechala přidělat vozík s Josífkou. Baterka hlásila skoro plný výkon a i já se cítila jistá v kramflecích (to není zas až tak slovní obrat - podpatky jsem si ten den vzala docela vysoké). Ještě rychlý nákup, večeře a už byly holky v postýlkách. Druhý den jsme se navzájem pochválili za nápad na separování holek od sebe - Josí se úspěšně uzdravuje a Fanny nejeví známky infikování. Jen Vráťa začal pokašlávat, ale zato může láskyplné pšíknutí z pěticentimetrové vzdálenosti, kterým ho ráno Josífka probudila.
Když se tak za touto sobotou ohlédnu, cítím se opravdu dobře. Počasí vypadalo ráno nic moc, přes den se promněnilo takřka do letního. Organizace obou akcí byla perfektní a vše klapalo jak hodinky. Lidé se chovali mile, ohleduplně a každý se spíše usmíval. Děti si užily den a nezvyklou přítomnost táty. A já se konečně po dlouhé době projela na svém kole svou oblíbenou nádhernou Prahou.

Žádné komentáře:

Okomentovat