Nejmenší Velká podzimní cyklojízda

V neděli ráno nás probudila mlha, mírný déšť a silný pláč. Starší dcerka si stěžovala na bolest bříška. Já sama jsem zasténala hned po postavení - můj včera naražený kotník se pořádně ozval. V předsíni na nás smutně koukal dětský vozík s píchlou duší u kola. Prostě ideální podmínky pro Velkou podzimní cyklojízdu. Pomalu jsme se tudíž začali připravovat na variantu, že já a Fanny zůstaneme doma a na jízdu pojede jen Vráťa s mladší dcerkou v sedačce.

Cyklisté se scházeli trošku neochotně

Během dopoledne se naštěstí podařilo opravit vozík, bolest bříška ustoupila (viníkem byla spíše psychika) a můj kotník se trochu umoudřil. Počasí taky začalo vypadat o fous líp a tak jsme nakonec vyrazili všichni. Jen jsem pro jistotu opět vytáhla přilbu na kolo. Představa mokrých dlažebních kostek a tramvajových kolejí mě moc netěšila. Déšť nás dohnal zhruba v polovině cesty. Bylo pozdě na návrat, museli jsme jet dál. Na start cyklojízdy jsme dorazili o hodinu dřív. Josífka cestou spokojeně usnula, Vráťa se vrhnul na organizaci a já jsem zaparkovala kolo a spolu s Fanynkou jsme vyrazily na nákupy. Zpátky jsme se vrátily až těsně před odjezdem. Mezitím přestalo pršet a trochu přibylo lidí na náměstí. Z nedaleké cukrárny (a asi i pekárny) přišla obsluha a přinesla vynikající rohlíky a bagetky a dokonce i točenou zmrzlinu. Josífka sáhla po rohlíku, Fanny pokukovala po zmrzlině. Sympatický pán se nabídl, že si může zmrzlinu natočit sama. Za chvíli se vrátila a mě málem spadla brada - místo malého kornoutku si nesla pořádný kornout a ještě posypaný nějakým sypáním. Prý si to takhle natočila sama a taky sama ozdobila. Vše je prý zdarma - jsou to fandové cyklojízd a takhle nám chtějí pomoci.

Šťastná Fanny

Pak už se jen počkalo na formální začátek, Josífka se přesunula do tepla a sucha vozíku a Fanny trvala na tom, že pojede na kole se mnou. Zrovna nepršelo a tak jsem nebyla proti. Dostala nepromokavou bundu, přilbu, nohy jsem jí zapnula do tašek po stranách kola a ještě ji zajistila páskem přes boky. I kdyby se tedy pustila řidítek, z kola by spadnout neměla. Trasa totiž měla nějakých 14 km a její dosavadní rekord byl 7 km. Jen mě mrzelo, že obvykle Velkou jízdu jede několik tisíc cyklistů... ošklivé počasí většinu z nich odradilo a tak nás vyráželo jen několik set (já tipovala okolo tisíce cyklistů, dle Vráti to bylo sotva pět set). Naposledy jsme tedy zamávali fanouškům a pomalu vyrazili.
Po rozpačitém začátku se jízda krásně rozjela. Opět chyběli zastupitelé obchodníků (jen prodejce koloběžek byl hodně viditelný), bylo málo politiků, k mé velké radosti chyběla většina "frajírků" - tj. těch, kteří během jízdy blbnou, mají s sebou motající se psy a vůbec jízdu spíš kazí než vylepšují. Tentokrát jsem si taky nevšimla žádného skateboardisty a ani specialitka nebyla. Počasí však rozhodně nevadilo delegaci Dánů. Asi se cítili jako doma. Jejich veselé barvy a neobvyklý bakefiet jsou milou stálicí jízd. Trochu změnou byl přístup policie k tramvajím - dříve se pouštěly, tentokrát je raději zastavili - asi kvůli malému objemu jízdy - přišlo jim jednodušší je na pět minut zdržet, než trhat peloton. Jedinou výjimkou tak byly sanitky - ty se prostě pouštějí vždy.
Celou dobu jsem se držela vedle Vráti a nějak jsme se dopracovali na konec pelotonu. Celou dobu totiž před námi jela rodina s malými dětmi - hned ze začátku jedno z dětí spadlo na kolejích a to se pak odrazilo na rychlosti a odhodlání k jízdě. Policejní auto hned za zadkem mě trochu znervózňovalo, hlavně proto, že občas bez varování spustilo na pár vteřin houkačku. Až po jízdě se mi Vráťa svěřil, že se Fanny pouštěla řídítek a pořádně si protahovala ruce - policejní řidič se možná bál, že spadne a chtěl mě tak varovat. Veškeré pouštění Fanny naštěstí přešlo hned jak jsme najeli na kočičí hlavy. To jsem ostatně i já kontrolovala, že se pevně drží.
Při průjezdu Václavským náměstím na mě varovně blikla kontrolka proudu a ejhle - byla jsem bez elektřiny. Podařilo se mi rychle přeřadit, ale i tak jsem cítila, že zbytek jízdy takhle prostě nedojedu. Kousek před I.P.Pavlova jsem tudíž ukázala, že odbočuji, zavolala jsem na Vráťu, že budu měnit baterie a zastavila jsem u chodníku. Rychle jsem sundala Fanny z kola a postavila ji na chodník. Baterii jsem vyměnila tak rychle jak to jen šlo. Nervozita samozřejmě udělala své - vůbec mi nešlo nasadit baterii do kolejniček. Fanny začala fňukat, že nám všichni ujeli a že už je nedoženeme. Já jsem sice věděla, kde je cíl a zhruba i trasu, jista jsem si ale nebyla. Konečně bylo vše hotovo a já mohla posadit Fanny zpátky za sebe. Mezitím už byl peloton dávno pryč a mě za zadkem jezdila auta jak šílená... ehm... ona to vlastně byla magistrála, že? Co jsem však mohla dělat? Zařadila jsem se do pruhu a vyrazila jsem.
Většina aut se chovala rozumně, jen občas mě míjelo nějaké těsně u nohy a ještě si zatroubilo. Co čekalo? Že to zalomím na chodník? Jiná alternativa v těch místech prostě není. V polovině cesty mezi Dopravním podnikem a Nuselským mostem už čekal Vráťa. V těch místech je už i nájezd na chodník a po pár metrech i cyklostezka. Prohodili jsme tedy jen pár slov a rychle vjeli na stezku. Ždímala jsem baterii, až motor skučel jak raněná kočka. Už jsem ztrácela naději, když jsme konečně v dáli před sebou uviděli majáčky policejních aut. Fanny byla nadšená, takhle rychle máma ještě nejela. Když jsme se konečně znovu připojili k jízdě, cítila jsem se jako opravdový vítěz. Docela by mě zajímalo, co si mysleli policajti v autě. Netušili, proč jsem se najednou odpojila a na první pohled není vidět, že je kolo elektrické. Muselo být tudíž docela překvápko, že jsem se najednou zase vynořila vedle nich.

Josífka byla ve svém živlu

To už naštěstí jízda pomalu končila - blížil se k nám park na Pankráci a náš cíl. Všichni byli rádi, že jsem to zvládla a já s úlevou zaparkovala kolo a odvázala holku. I Josí vystřelila z vozíku a začala běhat po parku. Od někoho dostaly balonky a mohly řádit jak černá ruka. Černá obloha slibovala další déšť. Se smutkem v srdci jsem tudíž po improvizované večeři svolala rodinu a (za nesouhlasného kňourání Josífky, která si oblíbila hrající kapelu) jsme vyrazili zpátky k domovu. Fanny škemrala, že chce jet zase se mnou, já ale byla na konci svých sil a nevěřila jsem kapacitě druhé baterie. Bez milosti byla tudíž vykázána do vozíku - což bylo dobře, protože už za pár minut se spustil pořádný liják. Domů jsme přijeli pořádně mokří. Zvlášť já - opět jsem jela trochu jinou trasou než Vráťa s dalším cyklistou a nějak jsem si vysloužila pořádnou spršku z louže. Jsem jenom lehce paranoidní, ale tady jsem si jistá, že to bylo schválně. Slyšela jsem pomalu jedoucí auto, které najednou prudce zrychlilo, projelo rychle obrovskou louží hned vedle mne, načež opět zpomalilo, otočilo se a vrátilo se. Lekla jsem se, že si chce ještě promluvit, ale tentokrát mě už jen minulo a někam odjelo.
Doma jsme si všichni dali horký čaj s medem, holky se vykoupaly a vyčistily si zoubky a šly rovnou do pelíšků. My jsme si ještě sedli a trochu relaxovali. Velkou podzimní cyklojízdu jsme pochválili za atmosféru a oba zalitovali malého počtu účastníků. Snad to bude na jaře lepší a takhle ošklivé počasí nás už nepotká.

Večeře v parku